Informace od zdravotní sestry

MENU

  

PROSTATA

  

KREVNÍ TLAK

  

CUKROVKA

  

WARFARIN

  
Téma

AORTA

OBSAH

Anatomie jícnu

Jícen (oesophagus) je trávicí trubice dlouhá asi 25 cm, která navazuje na hltan ve výši obratle C 6 a dolního okraje hrtanu (prstencové chrupavky), sestupuje před páteří hrudníkem, prochází bránicí ve výši obratle Th 10 a končí ve výši Th 11 vyústěním do žaludku v místě zvaném ostium cardiacumkardie. Žaludek ústí do dvanáctníku a ten do tenkého střeva. V klidu má jícen průměr okolo 1,5 cm, je předozadně zploštělý, nad bránicí mírně vřetenovitě rozšířený. Při průchodu potravy je však schopen se roztáhnout na dvojnásobný průměr (dělá peristaltické pohyby). Při pohledu ze strany je jícen zakřiven v souladu s páteří. Sbíhají se v něm žilní pleteně, tepny, mízní cévy a nervy. Podle průběhu má jícen tři části:

  • pars cervicalis: místo, kde před jícnem sestupuje průdušnice; jícen je vůči ní posunut lehce doleva a v místech styku průdušnice s jícnem probíhá po obou stranách nerv laryngeální (nervus laryngeus recurrens); řídké vazivo za jícnem je pokračování retrofaryngového prostoru;
  • pars thoracica: místo, kde jícen probíhá v mediastinu, a to kraniálně těsně při páteři; za jícnem je v těchto místech aorta, před ním je trachea;
  • pars abdominalis: úsek od průchodu bránicí do žaludku dlouhý cca 1–2 cm; dotýká se vzadu bránice, vpředu levého laloku jater a plynule přechází do žaludku.

Zde můžete vidět, jak vypadá jícen.

Zdroj: Funkce jícnu

Uložení orgánů v dutině břišní

Břišní dutina neboli peritoneální dutina se podle vtahu pobřišnice a orgánů dělí na:

  • peritoneální dutinu – je vystlána nástěnnou výstelkou, nachází se zde pobřišnice (jícen, žaludek, játra, slezina, tenké střevo a převážná část tlustého střeva, u žen děloha, vaječníky a vejcovody)
  • retroperitoneum – retroperitoneální dutina – leží za peritoneem, tj. za pobřišnicí (pankreas, ledviny, močovody, velké břišní tepny a žíly, mízní cévy, uzliny)

V dutině břišní se nachází fyziologicky malé množství tekutiny (50 ml).

Pobřišnice – peritoneum – je tenká lesklá a průsvitná blána, která vystýlá dutinu břišní a část dutiny pánevní a obaluje většinu orgánů. Představuje tak velkou plochu, na níž se snadno vstřebávají látky (povrch je tvořen semipermeabilní membránou), které pronikly do organismu, tedy bakterie, jedy, zánětlivá tekutina a podobně (hrozba sepse). Každé poškození pobřišnice vede k jejímu slepování a vzniku vazivových srůstů (srůsty sice zamezí šíření infekce, ale omezují pohyb některých úseků trávicí trubice). Je jen jedno peritoneum vystýlající dutinu břišní, na nástěnné a orgánové se rozlišuje pouze z praktických důvodů.

Předstěra – omentum – je pohyblivá dvojitá peritoneální řasa, která se dělí na dva základní typy:

  • malé omentum (o. minus) – rozprostírá se mezi žaludkem, duodenem a játry
  • velké omentum (o. majus) – začíná od velké žaludeční kurvatury, je duplikaturou peritonea tvořenou dvěma listy

Funkce: zvyšuje resorpční plochu pobřišnice (například pro peritoneální dialýzu – čištění krve při selhání ledvin pomocí opakovaného pravidelného napouštění dialyzační tekutiny do břišní dutiny). Podílí se na likvidaci zánětu a infekce v dutině břišní.

Dělení orgánů Peritoneální orgány: část jícnu, žaludek, játra, slezina, tenké střevo, převážná část tlustého střeva

Retroperitoneální orgány: pankreas, ledviny, močovody, močový měchýř, velké břišní tepny a žíly, u žen vejcovody, vaječníky a děloha

Jícen je svalová trubice, dlouhá 25–28 cm, která spojuje hltan a žaludek. Do dutiny břišní vstupuje otvorem v bránici, je uložen před páteří, horní část tvoří příčně pruhovaná svalovina, dolní část tvoří hladká svalovina. Sousto jím prochází aktivně – jde o koordinovanou peristaltickou vlnu vyvolanou polknutím.

Žaludek je vakovitě rozšířená část trávicí trubice, velikost i poloha je individuální, závisí například na náplni žaludku.

Části žaludku:

  • česlo (kardie)
  • fundus (formix) – vyklenutá část pod levou klenbou brániční, vyplněná vzduchem
  • tělo (corpus) a zakřivení
  • vrátník (pylorus) – zúžené místo při přechodu do dvanáctníku, podkladem je silný kruhovitý sval

Funkce žaludku: zadržení potravy, rozmělnění potravy, promísení potravy se žaludeční šťávou.

Žaludeční šťáva je produkována žaludeční sliznicí, je silně kyselá (pH 2,0–1,0) a slouží k chemickému zpracování potravy.

Tenké střevo má délku 4–6 m, skládá se v kličky, které pod játry a žaludkem vyplňují dutinu břišní a zasahují do malé pánve. Je zakryté tlustým střevem, dochází v něm k trávení a vstřebávání potravy.

Anatomicky se dělí na 3 oddíly:

  • dvanáctník
  • lačník
  • kyčelník

Tlusté střevo je pokračováním tenkého střeva, od kterého je odděleno ileocekální chlopní, což brání návratu obsahu zpět do tenkého střeva. Délka je cca 1,5 m.

Funkce tlustého střeva: posun chymu pomocí peristaltických pohybů, zahuštění obsahu, vstřebávání vody, minerálních látek, léků, produkce vitamínu K a některých vitamínů skupiny B, tvorba plynů.

Části tlustého střeva:

  • slepé střevo je červovitý výběžek (appendix vermiformis)
  • vzestupný tračník (colon ascendens)
  • příčný tračník (colon transversum)
  • sestupný tračník (colon descendens)
  • esovitá klička (colon sigmoideum) – část tlustého střeva v levé jámě kyčelní, ústící do konečníku
  • konečník (rektum) – konečná část střeva, uložená v malé pánvi, zadržuje stolici a podílí se na vyprazdňování, vyúsťuje řitním otvorem.

Játra jsou největší žlázou lidského těla, váží přibližně 1,5 kg. Jsou uložena pod pravou klenbou brániční, povrch jater je kryt peritoneem, kromě úzkého pruhu v místě, kde játra přirůstají k bránici. Poloha je zajištěna srůstem s bránicí peritoneálními závěsy a vztlakem břišních orgánů.

Části jater:

  • pravý lalok (lobus dexter)
  • levý lalok (lobus sinister)
  • jaterní branka (porta hepatis) – místo vstupu
  • tepny a vrátnicové žíly
  • místo výstupu žlučových vývodů

Cévní zásobení jater:

  • jaterní tepna (a. hepatica)
  • portální žíla (v. portae)

Slinivka je protáhlá žláza horizontálně uložená za žaludkem, má velikost cca 12–16 cm a hmotnost přibližně 60–90 g.

Části slinivky: hlava, tělo, ocas

Činnost slinivky:

  • vnitřně sekretorická (inzulín – ovlivňuje hladinu glykémie v krvi, cca 30 j/24 h, glukagon – působí proti účinkům inzulínu (antagonista inzulínu), čímž udržuje u člověka vyrovnanou hladinu glykémie)
  • zevně sekretorická (sekret s trávicími enzymy, který je vylučován do duodena – pankreatická šťáva)

Ledviny (ren, nefros) – základní funkční jednotkou je nefron. Ledviny filtrují z krve látky, které tělo už nemůže využít, filtrace probíhá v glomerulu. Každou minutu projde ledvinami cca 1 200 ml krve.

Močovody (uretery) vystupují z ledviny v podobě pánvičky ledvinné, jsou dlouhé 25–30 cm a mají průměr 1,25 cm.

Močový měchýř je dutý svalový orgán uložený za kostí stydkou, má funkci rezervoáru.

Močová trubice (uretra) je vývodná močová cesta. Je ovlivněna vnitřním svalovým svěračem, který je vůlí neovladatelný. Zevní svěrač vůlí ovladatelný je.

Velké cévy a jiné orgány v dutině břišní:

  • aorta a její odstupy (a. mesenterica)
  • dolní dutá žíla
  • pánevní tepny a žíly
  • mízní cévy a uzliny

Zdroj: Anatomie břišní dutiny

Jak se pozná zavodnění plic

V lékařské terminologii se tento stav označuje jako fluidothorax. Není to nemoc sama o sobě, ale pouze příznak mnoha onemocnění. V hrudníku se uprostřed za hrudní kostí nachází srdce, za ním probíhá průdušnice, jícen a aorta. Na obou stranách hrudníku se nachází plíce. Každá z obou plic je uložena v takzvané pleurální dutině, kterou prakticky vyplňuje. Vnitřek pleurální dutiny vystýlá tenká blána, která se nazývá pleura. V pleurální dutině zůstává okolo plic jen málo volného prostoru. V tomto prostoru se udržuje podtlak umožňující snadnější rozepínání plic při nádechu. Pokud se ovšem v tomto prostoru kolem plíce objeví tekutina, hovoří se o „vodě na plicích“ neboli o fluidothoraxu.

Zdroj: Zavodnění těla od srdce

Léčba

Hodgkinova nemoc se obvykle léčí chemoterapií s radioterapií. Jistou možnost skýtá i transplantace kostní dřeně.

Protonová terapie může být indikována u Hodgkinova lymfomu a Non-Hodgkinských lymfomů. Vhodnou indikací jsou nádory postihující mezihrudí nebo retroperitoneum, u kterých vede konvenční radioterapie k aplikaci nepřijatelně vysokých dávek na kritické orgány nebo kde vzhledem k věku nemocných existuje reálné riziko indukce pozdních a velmi pozdních nežádoucích účinků radioterapie.

Retroperitoneum je prostor pod zadním listem pobřišnice, odshora vedoucí za játry, zadní stěnou tlustého střeva, duodena až ke konečníku. Zespodu je retroperitoneum ohraničeno dorzálními úpony bránice, páteří, zádovými svaly a pánevním dnem. V této úzké anatomické krajině, vyplněné „vatovitým“ řídkým pojivem, jsou uloženy ledviny, nadledvinky, močovody, močový měchýř, rektum, ženské pohlavní orgány, břišní aorta, dolní dutá žíla, nemalé množství lymfatických pletení, a navíc ganglia a vlákna sympatického nervstva. Také slinivka břišní a „zádová“ plocha duodena jsou uloženy v této krajině.

Zdroj: Rakovina mízních uzlin

Příznaky

Aneuryzmata se nejčastěji vyskytují buď na největší tepně v těle, která přímo vystupuje ze srdce a jmenuje se aorta, nebo na mozkových tepnách.

Obě lokalizace, ať aorta, nebo mozkové tepny, jsou nebezpečné, už jen z důvodu vysokého tlaku proudící krve. Pokud dojde k prasknutí (ruptuře) aneuryzmatu, které není včas správně poznáno a léčeno, může dojít k rychlé smrti v důsledku vykrvácení.

Aneuryzma mozkových tepen – v případě mozkových tepen nemají aneuryzmata tak velké rozměry, jsou menší a často vícečetná. Jejich velkost je kolem 5–20 mm a najdeme jich obvykle větší počet. Vznikají na podkladě vrozené slabosti cévní stěny, ale pozor, nejsou vrozená! Vrozená je jen dispozice k jejich vzniku. Většinou se projeví, až když dojde k jejich prasknutí (ruptuře), a to náhle vzniklou a velmi prudkou bolestí hlavy nebo krátkodobou ztrátou vědomí. Úmrtnost při první ruptuře aneuryzmatu mozkové tepny je přibližně 50% a jedinci, kteří přežijí, jsou v nejbližších dnech ohroženi vznikem stažení mozkových cév a následným mozkovým infarktem. Mezi rizikové faktory patří genetické předpoklady, v jejichž důsledku vznikají různé vady cévní stěny, jako například ztenčení nebo nedostatečná pružnost. Je dobré vědět, zda rodiče psa netrpěli onemocněním cév. Dalšími rizikovými faktory je jednoznačně vznik aterosklerózy.

Intracerebrální krvácení neboli krvácení do mozkové tkáně bývá masivní a rozsáhlé, většinou zapříčiněné rupturou cévy při vysokém krevním tlaku nebo po těžkých zlomeninách lebečních kostí spojených s natržením mozkové tkáně. Pokud je krvácení masivní, tříštivé, je spojeno s poškozením tkáně, s poruchami vědomí, zvracením a bolestmi hlavy, otokem mozku a nitrolebním vysokým tlakem. Menší krvácení většinou nemají na tkáň destruktivní charakter, vědomí nebývá porušeno a dominují příznaky podle ložiska, tedy obrny končetin, obličejových svalů nebo obrny okohybných svalů. Ložisko má nepravidelný tvar, okolní tkáň je stlačovaná a prokrvácená, doprovodnými nálezy jsou zvýšený nitrolební tlak a otok mozku. Úmrtnost se pohybuje mezi 30–40 %, dříve umíralo 80–90 % pacientů. K poklesu došlo především díky zobrazovacím metodám, které ložisko lokalizují a umožní tak rychlejší a přesnější zásah. Přežití ovšem i tak závisí na mnoha faktorech, jako je velikost ložiska, rozsah krvácení, věk pacienta a stav jeho vědomí. Pokud je krvácení opravdu velké, může se provalit i do mozkových komor, poté je mozkomíšní mok zbarven krví.

Zdroj: Výduť na mozku u psa

Aneuryzma

Slovem aneuryzma míníme patologickou výduť na cévě. Její vznik je možný z několika příčin, mezi nimiž můžeme zmínit vrozené změny na cévní stěně, zejména její zeslabení, dále může být stěna narušena chorobným procesem ze svého okolí, například v důsledku tuberkulózy, zhoubného nádoru nebo velkého ložiska zánětu, nebo může být céva poškozena úrazem. Aneuryzmata se nejčastěji vyskytují buď na největší tepně v těle, která přímo odstupuje ze srdce a jmenuje se aorta, nebo na mozkových tepnách.

Léčba

Terapie jak aneuryzmatu, tak disekujícího aneuryzmatu je chirurgická. Jinou cestou, například konzervativní léčbou pomocí léků, nelze dosáhnout pozitivních výsledků. Před chirurgickou léčbou je třeba potvrdit diagnózu a určit přesné místo, kde se aneuryzma nebo disekce vyskytují. To se provede buď CT vyšetřením zaměřeným na cévy (angio CT), nebo rentgenologickým vyšetřením s podáním kontrastní látky. Chirurgická léčba v obou případech spočívá v rekonstrukci cévy, která se provádí v případě aneuryzmatu na břišním úseku aorty našitím tak zvané aortobifemorální cévní protézy. Ta je tvořena většinou syntetickými materiály, které ale tělo dobře snáší, jsou pevné a zároveň pružné a svým tvarem přesně kopírují tvar i velikost úseku aorty, který je třeba nahradit. U disekce je možností chirurgických výkonů několik, všechny ale vedou k cíli obnovit původní lumen (vnitřek) cévy.

Zde je článek, který se více zaobírá problematikou výdutí na mozku.

Zdroj: Nemoci mozku

Co je výduť na mozku

Výdutě mozkových cév jsou zrádné v tom, že většina pacientů o nich neví a do konce života se u nich onemocnění ani nemusí projevit. Vznik výdutí je podmíněn geneticky, podílí se na něm ale i ateroskleróza, vysoký krevní tlak nebo kouření. Výduť vzniká na zúženém místě cévy, a pokud praskne, krev se začne rozlévat kolem mozku. Aneurysma mozkových cév má přitom téměř každý dvacátý člověk, mnohdy aniž by o tom věděl a aniž by na tuto skutečnost upozorňovaly větší příznaky. Naštěstí se díky moderní diagnostice daří toto onemocnění včas odhalit a případně operativně zabránit prasknutí cévy.

Aneurysma

Pod slovem aneurysma rozumíme patologickou výduť na cévě. Její vznik je možný z několika příčin, mezi nimiž můžeme zmínit vrozené změny na cévní stěně, zejména její zeslabení, dále může být stěna narušena chorobným procesem ze svého okolí, například v důsledku tuberkulózy, zhoubného nádoru nebo velkého ložiska zánětu, nebo může být céva poškozena úrazem. Aneurysma se nejčastěji vyskytuje buď na největší tepně v těle, která přímo odstupuje ze srdce a jmenuje se aorta, nebo na mozkových tepnách.

Aneurysma mozkových tepen – v případě mozkových tepen aneurysmata nemají tak velké rozměry, jsou menší a často vícečetná. Jejich velikost je kolem 5–20 mm a najdeme jich obvykle větší počet. Vznikají na podkladě vrozené slabosti cévní stěny, ale pozor, nejsou vrozená! Vrozená je jen dispozice k jejich vzniku. Většinou se projeví, až když dojde k jejich prasknutí (ruptuře), a to náhle vzniklou a velmi prudkou bolestí hlavy, nebo krátkodobou ztrátou vědomí. Úmrtnost při první ruptuře aneurysmatu mozkové tepny je přibližně 50% a jedinci, kteří přežijí, jsou v nejbližších dnech ohroženi vznikem stažení mozkových cév a následným mozkovým infarktem.

Disekce

Disekce se jiným názvem dá pojmenovat jako disekující aneurysma aorty. Cévní stěna se skládá ze tří těsně k sobě přiléhajících vrstev. V případě, že vlivem patologického procesu dojde k porušení této celistvosti, může se stát, že se krev vlivem tlaku dostane mezi tyto vrstvy.

Vrstvy dále podélně rozštěpuje a šíří se na různou vzdálenost od místa prvního poškození. Tím mohou vzniknout vedle sebe dvě paralelní lumen cévy, jimiž proudí krev. Což je nebezpečné v tom, že stěna je velmi ztenčena a při změně tlaku opět může prasknout. Na rozdíl od pravého aneurysmatu ale nedochází k provalení a vypouknutí cévní stěny. Vyskytuje se nejčastěji v oblasti oblouku aorty.

Zdroj: Výduť na mozku


Autoři obsahu

Mgr. Světluše Vinšová

Bc. Jakub Vinš

Mgr. Michal Vinš


ČeskáOrdinace

O nás

Kontakt

Ochrana osobních údajů a cookies

 SiteMAP