FLEBOTROMBÓZA

Flebotrombóza

Flebotrombóza představuje podstatně závažnější onemocnění, než je tromboflebitida, neboť při něm dochází ke vzniku krevní sraženiny (trombu), která může způsobit až plicní embolii. Ročně postihne toto onemocnění v České republice cca 15 000 až 20 000 lidí.

Hluboká žilní trombóza je vážný stav, kdy v hlubokém žilním systému vznikne krevní sraženina, což bývá doprovázeno zánětem, který vede ke zfialovění, otoku a bolesti v postižené končetině.

Zánět hlubokého žilního systému, flebotrombóza, se vyskytuje nejčastěji u mladých žen v souvislosti s užíváním hormonální antikoncepce či s těhotenstvím a porodem.

Projevuje se otokem končetiny a její bolestivostí. Ta se zvyšuje při stažení svalstva a došlápnutí. Při zánětu lýtkových žil se vyskytuje otok od kolene dolů, při zánětu stehenních žil je oteklá celá dolní končetina, spolu s namodralým, profialovělým zbarvením kůže. Opakované chronické záněty žil vytvářejí atrofické změny, pigmentaci kůže, otoky, bércové vředy, lokální odumírání tkáně.

Snahou léčby je minimalizovat riziko embolie, zabránit šíření trombózy a usnadnit rozpuštění již vytvořených trombů. Nemocného uložíme do takzvané Trendelenburgovy polohy a zahájíme antikoagulační terapii pomocí warfarinu, heparinu anebo nízkomolekulárními hepariny. V závažných případech se provádí chirurgická léčba. Vždy je nutná hospitalizace. Cílem terapie je v první řadě obnovení toku krve, ať už pomocí medikamentózního (lékového) rozpuštění trombu (podávají se látky působící proti srážlivosti krvi –antikoagulancia, antifibrinolytika, antiagregancia), chirurgickým odstraněním sraženiny (trombu) nebo přemostěním uzavřeného úseku cévy pomocí cévní protézy (bypass). Pomoci může i angioplastika – speciálním katétrem se rozšíří a zprůchodní cévy. Tato léčba závisí na stáří trombu, neboť je úspěšná prvních deset dní od vzniku trombu. Dále je třeba zabránit dalšímu růstu trombu a komplikacím. Léčba začíná intravenózním podáváním heparinu, později se může měnit na orálně podávané přípravky. Aby se zabránilo recidivě trombózy, měla by léčba trvat minimálně 6 měsíců. Je nutné nošení kompresivních punčoch.

Každý pacient, který překonal trombózu, je ohrožen její opětovným vznikem. V mnoha případech se vyvíjí posttrombotický syndrom, což je trvalá slabost žil s následky:

• ukládání vody do tkáně (edém);
• vzniku křečových žil (varixy);
• zánětu kůže (dermatitida);
• tvorby vředů (ulcer).

Zdroj: Zánět žil

Léčba

Povrchový zánět žil i přes svůj mnohdy dramaticky vypadající obraz nevyžaduje složitou léčbu. K potlačení projevů zánětu se používají studené obklady, stažení postižené končetiny obinadlem nebo elastickou punčochou a protizánětlivé masti (například Heparoid). Pomoci může i užívání Aspirinu nebo Ibuprofenu. Tromboflebitida obvykle do několika dnů ustoupí. V případě těžšího nebo prohlubujícího se zánětu povrchových žil vyhledejte lékařskou pomoc.

Flebotrombóza vyžaduje kvůli své potencionální nebezpečnosti energetičtější léčbu. Jejím základem jsou léky „na ředění krve“ – antikoagulancia. Připravte se na to, že zůstanete v nemocnici. Prvních několik dní vám lékař pravděpodobně bude podávat Heparin a potom zahájí dlouhodobou léčbu Warfarinem. V těžších případech se může pokusit i o rozpuštění krevní sraženiny pomocí trombolytik.

Při bolesti se užívají nesteroidní antiflogistika (Aspirin, Acylpirin, Ibalgin, Ibuprofen), a to jak v tabletkách, tak v masti. Vhodné je končetinu polohovat, pohybovat s ní. Jako prevence zasažení hlubokého systému poslouží i chůze, důležitá je elastická bandáž končetiny. Na nohu se přikládají studené obklady, chladivé masti, vhodná je rovněž prevence v podobě kompresivní terapie – doplňky stravy posilující cévní stěnu. Riziko komplikací je velmi malé.

K dlouhodobým opatřením v léčbě a mírnění příznaků zánětu žil patří studené obklady a používání elastických punčoch nebo obinadel. Stažením končetiny dojde k utlačení povrchového žilního systému. Krev musí ke svému odtoku používat hluboké žíly a tím v nich zrychlí svůj průtok.

Tromboflebitida obvykle do jednoho až dvou týdnů bez následků odezní. Zatvrdnutí může přetrvávat i delší dobu po zánětu. I to ale po čase zmizí.

Flebotrombóza představuje „časovanou bombu“, která může kdykoliv hrozit uvolněním sraženiny a její embolizací do plic. Masivní embolie pro vás může být smrtelná. Proto je tolik důležitá řádná léčba zánětů hlubokých žil. Akutní stadia vyžadují pobyt v nemocnici a sledování. I po jejich odeznění se ještě několik měsíců pokračuje v léčbě Warfarinem.

Opakované nebo chronické záněty žil a hromadění krve v končetinách způsobuje jejich zhoršené vyživování. Projeví se to poruchou pigmentace (tmavými skvrnami nad postiženým místem) a v těžších případech i odumřením tkáně a vznikem bércového vředu.

Zdroj: Zánět žil dolních končetin

Žilní otoky

Jde o otoky při blokádě žilního průtoku nebo při žilní nedostatečnosti.

Klinický obraz

Zánětlivý otok se od ostatních (bledých) otoků odlišuje lividní barvou. Obraz se zásadně liší, jde-li o otok akutní, nebo chronický. Akutní otok může dosáhnout až obrazu flebotrombózy phlegmasia cerulea dolens. Končetina je pak oteklá, cyanotická a velmi bolestivá. Chronický otok vzniká na podkladě chronické žilní insuficience. Obraz otoku je doplněn přítomnými flebektáziemi (corona flebectatica) a varixy, poruchami pigmentace (hemosiderinové pigmentace), stasis dermatitis, bílou atrofií, lipodermatosklerózou či bércovými vředy.

Příčiny

U akutních je to zejména flebotrombóza, u chronických především žilní nedostatečnost. Pozor u flebotrombózy na hrozící plicní embolii.

Edémová tekutina může být:

• chudá na bílkoviny (transsudát) – měkké otoky – venostatický a hypalbuminotický edém,
• bohatá na bílkoviny (exsudát) – tuhé otoky – lymfostatický a zánětlivý edém.

K odlišení transsudátu a exsudátu se používají Lightova kritéria.

Anasarka je edém pojiva (povšechné prosáknutí tkání). U edému se může objevit tekutina z nohy.

Zdroj: Z oteklých nohou teče voda

Diferenciální diagnostika otoků

Otoky postihují především orgány s množstvím řídkého pojiva, málo pak parenchymatózní orgány. Edematózní orgán je prosáklý, zduřelý, těstovitý, po zatlačení se v něm vytvoří vkleslina (pitting edema). Kůže nad oteklým místem je lesklá, napjatá a bledá (s výjimkou zánětlivého otoku), po ústupu otoku se řasí.

Příčinami otoků jsou patologické stavy, při nichž převažuje únik tekutiny do extravaskulárního prostoru nad jejím zpětným vstřebáváním do krve. Otoky mohou být následkem změny hydrostatického gradientu, změny osmotického gradientu (včetně blokády lymfatické drenáže), změny permeability kapilární stěny, či kombinací těchto tří mechanismů.

Samotný otok je úzce spjatý s jiným onemocněním, se kterým se tělo člověka v současné době vypořádává – je to jen vedlejší produkt. Klasický otok je možné vidět pouhým okem. Vznik otoku je zapříčiněn urychleným nahromaděním tekutiny, která se dostane mimo cévy. V horším případě mohou vzniknout otoky, které nejsou na první pohled viditelné.

Klinické rozlišení otoků:

• generalizovaný otok;
• lokální otok.

Patofyziologické rozdělení otoků:

• venostatický otok – je buď generalizovaný u srdečního selhání, nebo lokální u žilních otoků (flebotrombóza, žilní insuficience);
• hypalbuminotický otok – pouze generalizovaný, a to u jaterních či renálních otoků;
• lymfostatický otok – pouze lokální;
• toxický otok – pouze generalizovaný u jaterních otoků;
• zánětlivý otok – pouze lokalizovaný u zánětů a sarkoidózy;
• angioneurotický otok – pouze generalizovaný u alergií, angioedémů a defektu C1 proteinu.

Zdroj: Otok a jeho léčba

Lokální otoky

Lymfostatický otok: Při poruše lymfatické drenáže intersticia se hromadí bílkoviny a roste osmotický tlak intersticia. Lymfedém je lokalizovaný, tuhý, asymetrický otok (na končetině vede ke vzniku elefantiázy). Příčinou je blokáda lymfatických uzlin a cév.

Může být buď primární:

• nádor (nejčastěji metastázy karcinomu v lymfatických uzlinách);
• zánět;
• parazit (vlasovci – Filaria);
• trombóza lymfatik – u erysipelu (růže – streptokoková infekce).

Nebo sekundární:

• po chirurgickém odstranění lymfatických uzlin (například pro nádor).

Vzácné jsou hereditární lymfostatické edémy, u nichž klinický obraz dokreslují žluté nehty.

Zánětlivý otok: Vlivem zánětových mediátorů roste permeabilita kapilár pro vysokomolekulární látky (exsudace).

Příčiny: Nejčastější příčinou je nespecifický zánět. Otok je pak jednou z klasických známek zánětu. Vzácnou příčnou otoku je například sarkoidóza, u níž se otok může projevit jako erythema nodosum.

Žilní otok: Jde o otok při blokádě žilního průtoku nebo při žilní nedostatečnosti.

Klinický obraz: Zánětlivý otok se od ostatních (bledých) otoků odlišuje lividní barvou. Obraz se zásadně liší, jde-li o otok akutní, nebo chronický. Akutní otok může dosáhnout až obrazu flebotrombózy phlegmasia cerulea dolens. Končetina je pak oteklá, cyanotická a velmi bolestivá. Chronický otok vzniká na podkladě chronické žilní insuficience. Obraz otoku je doplněn přítomnými flebektáziemi a varixy, poruchami pigmentace, bílou atrofií, lipodermatosklerózou či bércovými vředy.

Příčiny: U akutních zejména flebotrombóza, u chronických zejména žilní nedostatečnost. Pozor u flebotrombózy na hrozící plicní embolii.

Zdroj: Otok a jeho léčba

Hluboká žilní trombóza

Hluboká trombóza (flebotrombóza) žil dolních končetin je velmi častý problém mnoha žen. Je to onemocnění nepříjemné jak svými projevy, tak i svými komplikacemi, z nichž životu nebezpečná je zejména obávaná plicní embolie.

Krev z dolních končetin odtéká prostřednictvím dvou žilních systémů. Zásadní je hluboký systém, kromě toho je zde ještě systém žil povrchový – oba systémy jsou propojené takzvanými perforátory. Tyto perforátory jsou žíly schopné vést krev jednosměrně z hlubokého systému do povrchového. Žíly na dolní končetině jsou vybaveny speciálními chlopněmi. Za normálních okolností pohyb svalů dolních končetin vytlačuje krev směrem k trupu a jednosměrné chlopně brání jejímu navracení zpět, a navíc také zabraňují toku krve z povrchového systému do žilního. Při nahromadění dostatečného množství rizikových faktorů začnou v hlubokém systému vznikat krevní sraženiny a trombóza žil dolních končetin je na světě. Klasickými rizikovými faktory vzniku krevních sraženin v hlubokých tepnách jsou dlouhodobá nehybnost dolních končetin, obezita, těhotenství, stavy po velkých chirurgických výkonech, antikoncepce, Leidenská mutace, hyperhomocysteinémie a další podobné poruchy srážlivosti, poruchy chlopenního aparátu dolních končetin při chronické žilní nedostatečnosti a mnohé další.

Příznaky

Postižená končetina je oteklá, bolestivá, má nafialovělou barvu. Postižený člověk typicky cítí bolest končetiny v lýtku, která se zhoršuje při pohmatu a při chůzi. Jsou-li na dané končetině přítomné větší křečové žíly, pak se mohou rozšířit a bývají naplněné krví. Někdy může být prvním příznakem až komplikace trombózy žil dolní končetiny známá jako plicní embolie.

Jak postupovat

Vždy je nutné zhodnocení klinických příznaků. Pokud lékař pojme podezření na trombózu dolních končetin, aplikuje doporučený postup tak, že indikuje ultrazvukové vyšetření nohou, které umožní vidět celý žilní systém a nalézt případné sraženiny. Pomocným vyšetřením může být odběr krve se stanovením takzvaných D-dimerů, které u trombózy bývají pravidelně zvýšené. Kombinace negativního ultrazvuku a negativních D-dimerů diagnózu trombózy v podstatě vylučují.

Léčba

V akutní fázi je cílem léčby hluboké žilní trombózy zástava růstu sraženiny, její rozpuštění a prevence vzniku plicní embolie. Následná antikoagulační léčba snižuje riziko návratu trombózy. Trombóza se většinou léčí konzervativně léky na ředění krve, invazivní léčba je vhodná pro mladší pacienty a závažnější trombózy. Podávají se protisrážlivé léky, jako jsou tradiční nízkomolekulární hepariny a Warfarin. Z nových léků na ředění krve v léčbě trombózy se používají preparáty Pradaxa, Xarelto a Eliquis, které se označují jako nová antikoagulancia (NOAC). Doplňkovými léky jsou klasické léky na nemoci žil, jako jsou Glyvenol, Detralex, Anavenol, Cyclo 3 fort a podobně.

Nezbytnou a velmi důležitou součástí terapie je bandáž dolní končetiny. Používají se k ní pružná obinadla nebo kompresní punčochy. Důsledná bandáž usnadňuje návrat žilní krve k srdci, brání stagnaci krve, čímž urychluje obnovení průchodnosti žíly a brání rozvoji posttrombotického syndromu. V závislosti na lokalizaci trombózy je volena výška komprese, která musí být vždy 10 až 20 cm nad trombózou. Pokud tedy máte trombózu ve stehenní žíle, musíte si nohu bandážovat až do třísla. Když totiž bandáž sahá pouze do místa trombózy nebo i pod ní, dochází ke stagnaci krve, která podporuje obnovení trombózy. Ideální je dolní končetiny bandážovat trvale i po ukončení antikoagulační léčby, zvláště pokud u vás vznikl posttrombotický syndrom a končetiny vám pravidelně otékají.

Délka léčby je závislá na rozsahu sraženiny. Klid na lůžku se doporučuje pouze prvních 24 hodin a než se nasadí antikoagulační léčba, aby se snížilo riziko, že se sraženina utrhne a způsobí plicní embolii. Dále je vhodná nenáročná chůze s postupným obnovením běžného denního režimu. Také se doporučuje omezení dlouhého stání a sezení. Při delším sezení si nohy podkládejte. Pijte dostatek tekutin.

Antikoagulační léčba

Antikoagulační léčba slouží k ředění krve, které brání obnovení vzniku trombózy. Organismus má pak vlastní mechanismy vedoucí k rozpuštění sraženiny. Nejprve se k ředění krve používají nízkomolekulární hepariny, například Clexane, Zibor nebo Fraxiparine, které se aplikují subkutánně do kožní řasy nejlépe na břiše jednou nebo dvakrát denně. Je nutné je píchat ve stejnou denní dobu, aby byla krev neustále zředěná. Současně nebo od druhého dne léčby se pak podávají takzvaná perorální antikoagulancia, tablety na ředění krve. Nejčastěji se používá Warfarin nebo Lawarin. Úskalím tohoto léku je, že se musí nastavit určitá hladina, aby optimálně fungoval, a ta se pak musí pravidelně kontrolovat. Navíc je tato hladina individuální u každého člověka. To znamená, že někomu stačí jedna tableta denně, jiný musí brát jeden a půl tablety. Stupeň naředění krve se kontroluje krevními odběry (INR). Ideální je udržovat hladinu INR mezi 2,0–3,0. Jakmile je alespoň dva dny účinná hladina INR, je možné nízkomolekulární heparin vysadit. Dále se užívají pouze tablety. Jestliže je INR vyšší než 3,0, krev je hodně naředěná a stoupá riziko nežádoucích krvácivých komplikací. Působení Warfarinu také ovlivňují některé léky – nesteroidní analgetika proti bolesti jako Ibuprofen, Ibalgin, Veral, Diclofenak, Acylpyrin – proto se nesmí používat. Rovněž některé potraviny mohou ovlivnit hladinu INR, zvláště pak zelí, kapusta, papriky a mnoho dalších. Dříve se tedy při užívání Warfarinu dodržovala přísná dieta, dnes se doporučuje jíst pravidelně určité množství zeleniny, na které je člověk zvyklý, a vyhýbat se nějakým excesům. Podle toho se následně nastaví potřebná dávka Warfarinu.

Do léčebné praxe se zavadí nové antikoagulační léky Pradaxa nebo Xarelto, které fungují na jiném principu než Warfarin. Užívají se 1–2x denně. Při jejich užívání není nutné kontrolovat INR, nemusí se aplikovat nízkomolekulární heparin, než nastoupí účinek, a mají nižší riziko krvácivých komplikací. Jejich nevýhodou jsou určitá kritéria k tomu, aby je mohl lékař nasadit, a dále doplatky.

Délka podávání antikoagulační léčby závisí na příčině trombózy, zda faktor vzniku již pominul, nebo ještě působí. Obvyklá léčba trvá 6–12 měsíců. Minimální doba antikoagulace u sekundární trombózy způsobené imobilizací například po operaci či při sádrové fixaci končetiny je 3 měsíce. Pokud je příčina neznámá, jedná se o takzvanou idiopatickou trombózu, která vyžaduje 6–12měsíční antikoagulaci. Léčba se prodlužuje u opakovaných trombóz, při onkologické léčbě nebo u komplikací v podobě plicní embolie. Osoby s vrozenou trombofilií bývají antikoagulovány alespoň 12 měsíců, někdy i trvale. Trvalou antikoagulaci rovněž vyžadují osoby s opakovanými flebotrombózami či plicními emboliemi.

Lokální trombolýza

Lokální trombolytická léčba spočívá v aplikaci látky rozpouštějící sraženinu přímo do místa vzniku cestou podkolenní žíly. Nejčastěji podávanou účinnou látkou je altepláza. Ta dokáže oproti konzervativní antikoagulační léčbě trombus účinněji rozpustit, ale léčba je rizikovější kvůli četným krvácivým komplikacím. Lokální trombolýza je určena pro rozsáhlé trombózy pánevních nebo podklíčkových žil mladších pacientů.

Chirurgická léčba

Chirurgická léčba je vyhrazena pro nemocné s rozsáhlou čerstvou trombózou, jestliže je kontraindikována lokální trombolýza nebo antikoagulační léčba. Krevní sraženina se odstraňuje pomocí speciálního katetru.

Kavální filtry

Kavální filtry jsou kovové struktury, které se dočasně nebo trvale umísťují do dolní duté žíly, kde představují mechanickou překážku pro průnik sraženiny do plic. Uplatňují se při vysokém riziku plicní embolie, když není možno podávat antikoagulační léčbu.

Po odléčení akutního stavu je nutné se chránit před rizikovými faktory, pokud to lze. To znamená vyhýbat se dlouhému stání, pravidelně cvičit s dolními končetinami a posilovat tak svalovou pumpu umožňující tok krve, při předepisování antikoncepce by pacientka měla lékaři oznámit jakýkoliv výskyt trombóz v rodině, po větších operacích se stahují nohy pacientů bandážemi a provádí se rehabilitace. Prevenci lze v některých situacích provádět i dlouhodobým podáváním určitých léků proti srážení krve.

Zdroj: Trombóza dolních končetin