Informace od zdravotní sestry

MENU

  

PROSTATA

  

KREVNÍ TLAK

  

CUKROVKA

  

WARFARIN

  
Téma

LODYHA

OBSAH

Rdesno mnohokvěté (Polygonum multiflorum)

Rdesno mnohokvěté je vytrvalá bylina, 7–10 m dlouhá, má hlízovitě zduřelé dřevnaté kořeny, jež jsou červeně hnědé, a lysou, červeně nachovou lodyhou, v horní části rozvětvenou. Listy jsou střídavě řapíkaté, čepel je úzce vejčitá až srdčitá. Květenství tvoří vrcholová nebo úžlabní lata. Květy jsou bílé, plodem je trojboká hladká lesklá nažka, uzavřená v trojkřídlém obalu ze srostlého okvětí. Rostlina vyžaduje slunné a teplé místo s oporou, po které velmi rychle šplhá vzhůru, lodyha za sezonu naroste o 3 až 10 m. Je to rostlina velmi nenáročná, jen vyžaduje lehčí půdu, občas okopat a na zimu zamulčovat slámou či listím.

U obchodníků často dochází k záměně rdesna – Polygonum a kokoříku – Polygonatum multiflorum, takže se objevuje název rdesno neboli kokořík mnohokvětý. Jde o velký omyl, protože kokořík je jako příbuzný konvalinky jedovatý, i když naštěstí ne tolik.

Zdroj: Zdraví prospěšné rdesno mnohokvěté

Oman pravý – účinky

Čaj z omanu pravého uvolňuje hleny a tím přispívá k vykašlávání. Pití omanového čaje je tedy velmi vhodné právě při onemocnění CHOPN. Jeho užívání navíc příznivě ovlivňuje tvorbu žluče, žaludečních šťáv a podporuje trávení.

Rostlina se k nám dostala ze Střední Asie. Tradičně se pěstuje v zahradách. Oman pravý je trvalka, která dorůstá do výšky 70 až 150 cm. Lodyha je přímá, chlupatá, rýhovaná a větví se až v horní části. Přízemní listy jsou vejčitě eliptické, stonkové listy jsou široké, vejčité a objímají stonek. Úbory omanu pravého jsou nápadně velké, mají 6–7 cm v průměru a kvetou jednotlivě v červenci a srpnu. Květy má oman žluté. Plody jsou nažky. Jde o medonosnou bylinu. Sbíráme kořen, případně listy. Kořen vybíráme opatrně ze země na podzim, přičemž některé kousky můžeme oddělit a hned vysadit. Listy odřezáváme, dokud rostlina nekvete. Sběr se provádí koncem druhého či třetího roku. Latinsky se tato rostlina označuje Inula helenium. Lidové názvy jsou pak velmi rozmanité, například koňské oko, alan, ománek, voman, arménský nebo řecký kořen. Patří do čeledi hvězdnicovité.

Zdroj: Čaj na CHOPN

Definice dle Wikipedie

Molice (Plectranthus), nazývaná česky též moud, patří do rodu teplomilných bylin z čeledi hluchavkovité. Vyskytuje se v subsaharské Africe, na Madagaskaru, v jižní Asii a na ostrovech v Pacifiku. Charakteristickými znaky jsou výška okolo jednoho metru, lodyha s čtvercovým průřezem, oválné zoubkované listy a bleděmodrá nebo nafialovělá barva květů. Rozeznává se až tři sta padesát druhů.

Zdroj: Mast z rýmovníku

Kdy roste

Lopuch je mohutná bylina se silným kůlovým kořenem sahajícím do hloubky až 70 cm. Lodyha je silná, rýhovaná, vyplněná dření. Listy jsou velké, široce srdčité, řapíkaté, řapík je rovněž vyplněn dření; přízemní listy jsou s čepelí až 50 cm dlouhé a 40 cm široké. Lodyžní listy jsou střídavé, menší než přízemní, oboje na spodní straně s bílým povlakem chlupů, celokrajné. Nachově červené trubkovité květy jsou v kulovitých úborech o průměru 3 až 3,5 cm. Jejich zákrov je tvořen listeny s hákovitou špičkou, které se po zaschnutí zachycují ve zvířecí srsti a zajišťují tak šíření semen.

Zdroj: List lopuchu na koleno

Lysimachia nummularia

Lysimachia nummularia neboli vrbina penízková je vytrvalá, zcela nebo téměř lysá rostlina. Dosahuje délky 10 až 45 cm. Lodyha rostliny je plazivá, kořenující, nevětvená nebo jen málo. Listy má vstřícné, křižmostojné, krátce řapíkaté, eliptické až okrouhlé (jako penízky, odtud název rostliny), celokrajné, s oranžově červenými nádržkami (tečkami) o průměru 0,1 až 0,5 mm. Jednotlivé květy vyrůstají v paždí listů, jsou stopkaté, sytě žluté. Rostlina kvete od května do července. Vrbina penízková má ráda vlhké lesní světliny, parky, zahrady, příkopy, břehy, vlhké louky, vlhké, špatně propustné kyselé půdy, ale snese i půdy vápnité, dobře snáší hnojení.

Zde můžete vidět, jak vypadá Lysimachia nummularia.

Zdroj: Vrbina a její druhy

Co je to Ranunculus

Ranunculus je latinský název pro rod pryskyřník, u kterého existuje na 400 druhů. Některé rostou na zahradách a loukách jako nežádoucí plevel, jiné jsou vhodné k řezu, další druhy zdobí okraje jezírek nebo slouží jako jarní výzdoba spolu s petrklíči. Mnohé svými kulovitými květy připomínají pivoňky, obzvlášť pak poupata, jež se pomalu otvírají do plného rozkvětu. Květ je u záhonových a asijských druhů tvořen z mnoha květních lístků, ty mohou být bílé, růžové, žluté nebo červené. Rozvětvená lodyha nese nejenom květy, ale také listy dělené čárkovitými úkrojky.

Po odkvětu rostlinku pěstovanou na záhoně či v nádobě nechám takzvaně zatáhnout. Hlízky vyndáme a očistíme a uchováme na suchém místě. K přezimování vybíráme vždy nově vytvořené hlízy. Asijské druhy jsou 20–30 cm vysoké a kvetou na počátku léta. Vysazují se na slunné stanoviště od března. Záhonový pryskyřník je mrazuvzdorná trvalka, která se od asijských typů liší tím, že má menší kulovité a méně barevné květy. Pryskyřníky pro skalky jsou nízké a nejsou vždy mrazuvzdorné. Vyžadují plné slunce, na kterém se jim daří nejlépe. Květy se objevují v březnu. Vodní pryskyřníky jsou vhodné na bažinatá místa zahradních jezírek, která rázem svojí žlutou barvou rozsvítí. Na loukách a na vlhkých místech se můžeme setkat s pryskyřníkem prudkým, který kvete od května do září. 20–100 cm vysoká lodyha nese leskle žluté květy. Pryskyřník plnokvětý je ozdobou zahrady.

Pryskyřníky jsou sice mrazuvzdorné, ale ne absolutně, při tužších mrazech je vhodné je přikrýt, aby nevymrzly.

Zdroj: Ranunculus

Ranunculus asiaticus

Ranunculus asiaticus je až 30 cm vysoký pryskyřník, květy se objevují vždy zjara. Jde o původně východomediteránní druh, jeho areál zasahuje až do západní Asie – od Řecka, Turecka a Kypru přes Sýrii, Jordánsko, Izrael až do Egypta a severní Libye, také Irák a Írán. Pěstuje se v mnoha oblastech světa jako zahradní trvalka. Roste na křovinatých svazích a stráních, nevyhýbá se ani skalám a útesům, objevuje se rovněž ve světlých lesích, v pásmu od mořského pobřeží až do nadmořské výšky okolo 600 až 950 m.

Ranunculus asiaticus je vytrvalá bylina s hlízovitým oddenkem, lodyha je přímá, nezřídka větvená, chlupatá, listy jsou řapíkaté, přízemní list je obvejčitý, nevýrazně 3dílný, zubatý, ostatní listy jsou 3–5dílné, jejich lístky obvejčité, zubaté, nejvyšší lodyžní 1–2x peřeně dělené. Květy koncové, kališní lístky (5) jsou zelené, chlupaté, od koruny alespoň mírně odstálé, květy jsou obvykle 5četné a mají 3–5 cm v průměru, korunní lístky jsou bílé, žluté i červené. Podle těchto barev jsou některými pěstiteli u tohoto druhu rozlišovány i jednotlivé variety, a to variety albus, flavus, sanguineus. Vykvétá od března do května. Plodem je zobánkatá nažka.

Zdroj: Ranunculus

Divizna

Z několika druhů divizen rostoucích na našem území jsou léčivé pouze dva druhy s velkými květy – divizna velkokvětá a divizna sápovitá. Divizna velkokvětá je dvouletá bylina. První rok naroste velká růžice listů a druhý rok z růžice vyrůstá chlupatá lodyha vysoká 1 až 2 metry. Listy jsou též ochlupené, vejčité. Ve spodní části lodyhy vyrůstají přisedlé střídavé listy s kopinatou až podlouhlou čepelí, směrem vzhůru se listy zmenšují a jsou vystřídány dlouhým koncovým klasem krátce stopkatých květů, které mají v průměru 4 až 5 cm. Květy mají pěticípý kalich s téměř pravidelnou jasně žlutou korunou. Plodem je tobolka s velkým počtem drobných semen. Divizna kvete od června nebo července až do září. Divizna sápovitá je předchozímu druhu velice podobná.

Účinek a použití

Květ divizny rozpouští bronchitický exkret a uvolňuje křeče při zánětech průdušek. Mimo to účinkuje protizánětlivě na zanícené sliznice dýchacích cest. Předepisuje se při akutní a chronické bronchitidě, spastické bronchitidě, zánětech sliznice krku (doporučuje se kloktat), při astmatu, faryngitidě, laryngitidě a jiných onemocněních. V lidovém léčitelství se doporučuje obklad z čerstvých diviznových listů na otoky, povrchové vředy, hemoroidy. Suché květy se používají ve formě záparu.

Zdroj: Léčivá divizna

Pěstování

Svazenka vratičolistá pochází ze Severní Ameriky (Kalifornie), u nás je pěstována od konce 19. století a občas zplaňuje.

Patří do čeledi stružkovcovitých (Hydrophyllaceae). Žádný z druhů této čeledi není u nás původní. Rostlina je 20 až 80 cm vysoká, má hustý kořenový systém. Lodyha je přímá, pokud je větvená, pak jen v horní polovině, dole zůstává lysá, ale v horní části je žláznatě chlupatá. Listy jsou přisedlé až krátce řapíkaté, nepravidelně peřenosečné, u báze obvykle poloobjímavé, podél žilek a na okraji chlupaté. Květy jsou ve svinutých, 40–70květých dvouvijanech, mají modrofialovou až světle modrou nebo bělavou barvu, jsou pětičetné, kališní lístky chlupaté, zelené. Plodem je tobolka, která obsahuje 2 až 4 semena.

Svazenka vratičolistá je medonosná jednoletá rostlina, která má rychlý růst a vývoj. Vegetační doba je 50 až 60 dnů. Velmi dobře vzchází také za sušších podmínek. Mladé rostlinky většinou nepřežijí zimu (nezapleveluje půdu). Kvete od května do září.

Pěstuje se jako nektarodárná rostlina a krmná pícnina, občas i pro ozdobu na zahradách. Není náročná na půdu, stanoviště by mělo být slunné. Množí se semeny, která se vysévají přímo na venkovní stanoviště v dubnu, pokud chcete prodloužit dobu kvetení, vysévejte ji postupně od dubna až do června.

Zdroj: Svazenka vratičolistá

Bahnička mokřadní

Tento druh najdeme pod latinským názvem Eleocharis palustris. Patří mezi trvalky, roste v trsech a může dorůstat až do výšky 80 cm. Lodyha tuhá, přímá, okrouhlá, jemně rýhovaná, bezlistá, pouze v dolní části s hnědými až hnědočervenými listovými pochvami. Květy uspořádány v 5 až 20 mm dlouhém, vrcholovém, až 70květém klásku, který je podlouhlý, na vrcholu špičatý, na bázi se 2 vejčitými, na okraji blanitými a uprostřed zelenými plevami. Plodem jsou cca 1,8 mm dlouhé nažky.

Roste na vlhkých půdách, na okrajích močálů, na bahnitých březích řek, na prameništích, mokrých loukách, někdy i plave na hladině mělkých vod, a to v pásmu od mořského pobřeží až do nadmořské výšky do 2 500 m. Nejvíce jí k růstu vyhovuje písek. V našich podmínkách kvete od května do srpna.

Rozmnožuje se dělením trsů, které vznikají rozrůstáním oddenků, na nichž se tvoří dceřiné rostlinky. Nejprve se vyjme kus trsu, poté krátce zastřihnou kořínky a trs se dále rozdělí na menší části. Ty se pak dají dělit až na trsky o několika rostlinkách, které se již mohou sázet na zvolené místo.

Na pěstování nenáročná rostlina. Potřebuje pouze jemnozrnný substrát a silnější osvětlení. Teplotu snáší až do 27 °C. Optimum pro pěstování leží v rozmezí 20 až 25 °C. Rovněž tato bahnička je mrazuvzdorná, takže může být pěstována i v zahradním jezírku. Voda je vhodná měkká a mírně kyselá nebo neutrální. Přidáváním CO2 a přihnojováním podpoříte její růst.

Zdroj: Bahnička

Rostlina pelyněk pravý

Pelyněk pravý je vytrvalá, plstnatě chlupatá, 50 až 150 cm vysoká bylina výrazně hořké chuti. Lodyha, rostoucí obvykle v trsech, je rýhovaná, větvená, bohatě olistěná a v dolní části dřevnatější. Pelyněk se v českých zemích vyskytuje v nížinách a podhůřích, a to spíše na sušších místech v dusíkaté půdě. Jeho hledání může být obtížnější kvůli mnohem častěji se vyskytujícímu se pelyňku černobýlu, kterému je velice podobný. Přízemní listy jsou dlouze řapíkaté, 3x peřenodílné, úkrojky kopinaté, tupé, lodyžní listy střídavé, méně dělené, přisedlé až krátce řapíkaté. Úbory rostou v bohatě větvené latě, mají 3 až 4 mm v průměru, jsou žluté, převážně trubkovité, zákrovní listeny šupinovité, blanitě lemované, listeny nedělené, kopinaté. Pelyněk kvete od července až do října.

Pelyněk pravý obsahuje silice, z nichž nejvýraznější jsou thujon a azulen, dále glykosidické hořčiny (absinthin, anabsinthin) a třísloviny. Pelyněk je charakteristický svou hořkou chutí. Je třeba pečlivě dodržovat maximální dávky a užívat pelyněk s opatrností, respektive by se měla tato bylina užívat pouze akutně nebo krátkodobě. Thujon je totiž ve vyšších dávkách velmi toxický pro játra a nervovou soustavu. Předávkování může vést k poškození nervové soustavy, svalovým křečím, snížení smyslového vnímání nebo poruchám intelektu. Pelyněk nesmějí v žádném případě užívat těhotné a kojící ženy, neboť bylina má abortivní účinky.

Zdroj: Pelyněk pravý

Bahnička vejčitá

Latinský název této jednoleté trsnaté rostliny zní Eleocharis ovata. Bylina je vysoká do 40 cm. Lodyha je tenká, jemná, vystoupavá, za sucha jemně rýhovaná, okrouhlá nebo mírně smáčknutá, bezlistá, pouze v dolní části s purpurovými listovými pochvami. Květy jsou uspořádány v 2 až 8 mm dlouhém, vrcholovém, asi 30květém klásku, který je zhruba 1x až 1,5x delší než široký a na vrcholu tupý. Plevy jsou vejčité, tupé, hnědé, na okraji blanité a uprostřed se zeleným žebrem. Tyčinky i blizny jsou 2 až 3, štětiny okvětí jsou delší než plody a na vnější straně jsou drsné. Plod je ostře hranatý, lesklý, hnědý, asi 1 mm dlouhý.

Bahnička vejčitá roste na vlhkých půdách, na obnažených dnech jezer a vodních nádrží, na prameništích, mokrých loukách, někdy i plave na hladině mělkých vod, a to v pásmu od mořského pobřeží až do nadmořské výšky do 2 500 m. Nejvíce jí k růstu vyhovuje písek. V našich podmínkách kvete od června do srpna.

Rozmnožuje se dělením trsů, které vznikají rozrůstáním oddenků, na nichž se tvoří dceřiné rostlinky. Vyjme se kus trsu, kořínky se krátce zastřihnou, rozdělí se na menší části, které lze dále dají dělit až na trsky o několika rostlinkách. Ty se pak sázejí na zvolené místo.

V ČR patří mezi vzácnější druhy, není však zatím zákonem chráněna.

Na pěstování nenáročná rostlina. Potřebuje pouze jemnozrnný substrát a silnější osvětlení. Teplotu snáší až do 27 °C. Optimum pro pěstování leží v rozmezí 20 až 25 °C. Také takto bahnička může být pěstována v zahradním jezírku. Voda je vhodná měkká a mírně kyselá nebo neutrální. Přidáváním CO2 a přihnojováním podpoříte její růst.

Zdroj: Bahnička

Řebříček bertrám

Vytrvalá bylina z čeledi hvězdnicovitých vysoká 25–100 cm s dlouze plazivým oddenkem, tak nepodobná známému řebříčku obecnému, že laika ani nenapadne řadit ho rovněž do tohoto rodu. Lodyha je přímá nebo krátce vystoupavá, nevětvená nebo v horní části větvená; listy přisedlé, s čepelí na rozdíl od všech ostatních našich řebříčků celistvou, čárkovitě kopinatou, s ostře pilovitým okrajem; úbory jsou uspořádány v chudé chocholičnaté latě a jsou největší z našich řebříčků, okolo 15 mm v průměru – to díky nápadně velkým bílým okrajovým jazykovitým květům, na vrcholu trojzubým; plod je nažka. Kvete od července do září, dokvétat může až do zámrazu. Roste v porostech vyšších bylin na vlhkých loukách, prameništích, březích tekoucích i stojatých vod, druhotně v silničních příkopech a okolí zahrad, kde bývá pěstován a často zplaňuje (proto je také velmi obtížné rozlišit jeho přirozený a druhotný výskyt); u nás se objevuje poměrně hojně v podhorských a horských oblastech až do výšky 900 m, jinde roztroušeně až vzácně, v nejteplejších a nejsušších oblastech chybí. Často se pěstuje jako okrasná rostlina v několika kultivarech včetně plnokvětých. Je to léčivka s účinky podobnými řebříčku obecnému, ale ještě silnějšími – užívá se vnitřně například při potížích trávicí, vylučovací a oběhové soustavy, proti kašli nebo k tlumení bolestí při menstruaci, zevně na špatně se hojící rány. Je ho však nutné užívat opatrně, neboť ve vyšších dávkách může vyvolat nervové poruchy, v časných fázích těhotenství potrat a u citlivých osob jeho šťáva na přímém slunečním světle kožní záněty.

Zdroj: Řebříček obecný

Účinky

Kostival je bylina, jejíž používání je doloženo již ve středověku, nicméně v současné době nad ní visí pomyslný otazník. Jak už jsme zmínili, obsahuje řadu alkaloidů, a to zejména v nejvíce používaných kořenech, z nichž pět je považováno za toxické, ale nepředbíhejme.

Výskyt: Kostival lékařský lze nalézt po celé Evropě, ovšem mimo nejzazší sever a jih. Vyskytuje se také v Asii a Severní Americe. U nás roste na vlhkých místech, která jsou bohatá na živiny.

Popis a účinné látky: Tato vytrvalá bylina, která dle vědecké klasifikace patří do čeledi brutnákovitých, je obvykle vysoká maximálně 1 metr. Lodyha se v horní části větví, listy jsou vejčitě kopinaté či kopinaté a chlupaté. Květy jsou pětičetně souměrné a okvětní lístky mají různé barevné odstíny. Především jsou ale fialové, modrofialové či červenofialové. Kostival kvete v průběhu letních měsíců, tedy od června do září, a jeho plodem jsou lesklé tvrdky. Obsahuje přitom různé slizové látky, třísloviny, silice, cholin, minerální látky, vitamíny (A, B 12, C) a alkaloidy.

Užitečné části: Používá se zejména kořen, ale sbírány jsou rovněž listy a nať.

Z kostivalu lékařského se připravují různé masti, tinktury, oleje a používá se rovněž na obklady. Nejenže totiž zmírňuje bolesti, ale zároveň podporuje regeneraci tkaní a hojení ran. Kořen kostivalu je účinný při krevních podlitinách neboli modřinách, problémech se žílami (záněty či křečové žíly), dále při poruchách prokrvení, bércových vředech anebo při nepříjemných bolestech šíje a páteře. Používá se rovněž při revmatismu, a pokud je potřeba, můžete jej zkusit i jako podporu hojení (především otevřených) zlomenin. Jeho listy pak působí pozitivně na bolestivé záněty kloubů a fungovat mohou rovněž při výronu či podvrtnutí.

Zdroj: Kostivalové obklady

Sběr nati

Rostlina je známá už ze středověku a v lidovém léčitelství má své nezastupitelné místo. Kostival lékařský neboli černý kořen je mnohdy uváděn jako jedna z nejúčinnějších léčivek. V Česku roste od nížin až do vyšších horských poloh. Kostival lékařský roste především v Evropě (kromě její severní a jižní části), východní hranice výskytu se nachází v oblasti Střední Asie. Druhotně byl zavlečen do Severní Ameriky. Užívá se hlavně kořen. Rostlina koncem léta veškerou svou životní a léčebnou sílu ukládá do kořene a připravuje se tak na zimní spánek. Proto právě na podzim kořeny kostivalu obsahují nejvíce účinných látek.

Kostival lékařský je 60–100 cm vysoká vytrvalá bylina. Lodyha je přímá, ve vrchních partiích větvená. Listy jsou umístěny střídavě, mají vejčitě kopinatý až kopinatý tvar, jsou chlupaté. Z rubové strany listů je velmi výrazná žilnatina. Květy jsou ve dvojvijanech, mají pětičetnou souměrnost. Okvětní lístky mají barvu v odstínech načervenalé, fialové, modrofialové a červenofialové (vzácně i růžové a bílé). Kostival kvete od května do července. Plodem jsou lesklé tvrdky. Jedna rostlina obsahuje až 800 semen.

Nať kostivalu můžeme jednou ročně zcela posekat, nejvhodnější je těsně po odkvětu. Sklidíme tak maximální hmotu a rostlina spolehlivě obroste znovu, aniž by se vysilovala. Další možností je částečná sklizeň, kdy se v průběhu roku sklidí vždy jen 1/3 natě z trsu. Pokud potřebujeme kostivalu větší množství, lze jej přihnojovat jednou za měsíc ředěnou močí (1 : 10). Pak jej lze posekat 2–3x ročně.

Listy kostivalu působí pozitivně na bolestivé záněty kloubů a fungovat mohou rovněž při výronu či podvrtnutí. Použít se dají i do koupele na celkovou úlevu těla.

Přísada do koupele: 500 g čerstvých či sušených listů nechte přes noc máčet zhruba v 5 litrech vody. Směs poté přiveďte k varu a vychlazené nalijte do vody ve vaně.

Zdroj: Kostivalový obklad

Lysimachia punctata

Lysimachia punctata neboli vrbina tečkovaná je až 60 cm vysoká, vytrvalá, žlutě kvetoucí bylina, je zástupcem jednoho z mnoha druhů bohatého rodu vrbina. Vytrvalá trsnatá rostlina se čtyřhrannou, žláznatými chlupy porostlou přímou lodyhou, dorůstá do výšky 60 cm. Ze štíhlých oddenků vyrůstá lodyha, která je porostlá kopinatými listy rostoucími vstřícně nebo v tří- až pětičetných přeslenech. Listy mívají řapík dlouhý 5 až 12 mm, jejich vejčitě kopinaté celokrajné čepele s ostrým vrcholem dosahující délky 6 až 7 cm a šířky 2,5 až 3,5 cm mají po okrajích oranžové tečky a jsou zpeřeně žilnaté. Pětičetné oboupohlavné květy s dlouhými stopkami vyrůstají v úžlabí přeslenovitých listů seřazených nad sebou a vytvářejí hrozen. Kališní lístky dlouhé 5 až 8 mm jsou úzce trojúhelníkovité s drobnými žláznatými chlupy. Citronově žlutá nebo zlatožlutá, nálevkovitě zvonkovitá koruna s krátkou trubkou je dlouhá 12 až 20 mm, zašpičatělé lístky má po okrajích žláznatě chlupaté a temnožlutě kropenaté, spodní ústí trubky bývá zbarveno červenohnědě. Pět tyčinek (kratších než koruna) s tečkovanými nitkami srostlými do poloviny kryje semeník posetý žlutočervenými tečkami. Rostlina vykvétá v červnu až červenci. Plody jsou vypouklé pětidílné červeně tečkované tobolky o velikosti 4 až 5,5 mm, které se otvírají pěti chlopněmi. Při pěstování v mírném pásmu roste na slunci i v polostínu. Nejlépe jí vyhovuje propustná, humózní půda, dobře zásobená vodou a živinami; vcelku se jedná o nenáročnou rostlinu. Rostlina se rozmnožuje do větších vzdáleností semeny a po okolí snadno podzemními výběžky, v zahradnické praxi se množí dělením trsů. Vrbiny tečkované se často – mimo místa svého původního výskytu – vysazují jako na péči nenáročné ozdobné trvalky ve větších zahradách a parcích, odkud se pak nezřídka dostávají do volné přírody a tam se nekontrolovaně šíří. Je to efektní trvalka ve volně rostoucích skupinách nepravidelných zahradních úprav a na trvalkových záhonech.

Zde můžete vidět, jak vypadá Lysimachia punctata.

Zdroj: Vrbina a její druhy


Autoři obsahu

Mgr. Světluše Vinšová

Mgr. Michal Vinš

Bc. Jakub Vinš


ČeskáOrdinace

O nás

Kontakt

Ochrana osobních údajů a cookies

 SiteMAP