Informace od zdravotní sestry

MENU

  

PROSTATA

  

KREVNÍ TLAK

  

CUKROVKA

  

WARFARIN

  
Téma

MAKROFÁGY

OBSAH

Co je to žluté tělísko

Žluté tělísko je dočasná žláza s vnitřním vylučováním, nacházející se v kůře vaječníku. U člověka dosahuje velikosti 2-6 cm v průměru. Barva této žlázy je dána vysokým obsahem luteinů, z nichž se vyrábí steroidy. Buňky tohoto tělíska produkují v luteální fázi menstruačního cyklu steroidní hormony progesteron a estrogen.

Životnost žlutého tělíska je pouze 10-14 dní, nedojde-li k oplození. Produkce progesteronu, který má inhibiční účinek na produkci luteinizačních hormonů, na nichž je životnost žlutého tělíska závislá, zapříčiňuje jeho apoptózu. Tomuto stavu se říká corpus luteum menstruationis. Žluté tělísko zaniká apoptózou a zbytky jsou pohlceny makrofágy. Odumřelé tělísko se mění na jizvu z hustého kolagenního vaziva (corpus albicans). Nefunkčnost žlutého tělíska vede ke vzniku dalších ovulačních folikulů. Funkce žlutého tělíska - zajišťovat správnou výstelku sliznice pro uhnízdění embrya a bránit zahájení menstruace - je dána hormony.

Zdroj: Žluté tělísko

Inkubační doba

Inkubační doba plicních chlamydií je 1 až 3 týdny.

V prvotní fázi může CPN způsobovat onemocnění jako rhinitis (zánět sliznice nosní), sinusitis (zánět vedlejších dutin nosních), otitis media (zánět středního ucha), pharingitis, bronchitis (zánět průdušek), pneumoniae, bronchiální astma, konjunktivitis (zánětlivé onemocnění oční spojivky), artritis (reaktivní artritida) a podobně. Dále může dojít k přenosu do celého těla a infekce může napadnout mnoho dalších tkání (nervová a svalová tkáň, mozek a také imunitní buňky – makrofágy).

Důsledkem toho je vysoká pravděpodobnost vzniku velice těžkých a závažných onemocnění při neléčené nebo pozdě diagnostikované chlamydiové infekci: astma, artritida, Alzheimerova choroba, Crohnova choroba, chronický únavový syndrom, chronická sinusitida, RS (roztroušená skleróza), zánětlivé střevní onemocnění, prostatitida, fybromyalgie, kardiovaskulární onemocnění a spoustu dalších.

Zdroj: Plicní chlamydie – příznaky a projevy

Plicní fibróza – průběh nemoci 

V rané aktivní fázi plicní fibrózy se objevují imunokomplexy v séru a v plicích. Tyto imunokomplexy mohou vyvolat zánět v plicích. Imunokomplexy stimulují makrofágy k uvolnění některých faktorů, jako například chemotaktický faktor leukotrien B4, který je uvolňován alveolárními makrofágy, a který přitahuje neutrofily a eozinofily z krve do plic. Alveolární makrofágy také vylučují řadu růstových faktorů pro fibroblasty, což vede k hromadění kolagenu, což ve svých důsledcích vede ke generalizované fibróze plicního parenchymu. V plicích tak dochází k postupné devastaci plicního parenchymu na podkladě nekontrolované fibroprodukce, indukované nikoliv cestou zánětu, ale cestou epiteliální. Právě fibroprodukce, která je produkována epiteliálními buňkami cestou destičkového růstového faktoru (PDGF), transformujícího růstového faktoru (TGF beta), nádor nekrotizujícího faktoru alfa (TNF-alfa), endothelinu-1, růstového faktoru pojivové tkáně (CTGF) a osteopontinu ve svém důsledku způsobuje necitlivost idiopatické plicní fibrózy (IPF) k léčbě běžnými protizánětlivými léky, jako jsou kortikoidy a imunosupresiva.
 

Zdroj: Idiopatická plicní fibróza

Účinky

Betaglukan je nejvíce prostudovaný nejúčinnější přírodní imunomodulátor, který se může pochlubit více než 10 000 vědeckými publikacemi. Žádná přírodní látka se mu v tomto ohledu nemůže ani přiblížit. O účincích glukanu svědčí ta skutečnost, že je v Japonsku již více než 20 let schválen jako léčivo a že v současné době probíhá po světě nejméně 17 klinických studií.

Betaglukan je schopný podporovat obranné reakce organismu proti bakteriálním a parazitárním chorobám. Denní konzumace betaglukanu optimálně stimuluje makrofágy a výsledkem je obranný systém vyladěný na nejvyšší výkon.

Zdroj: Betaglukan

Diabetes mellitus I. typu

Označovaný také jako inzulin-dependentní diabetes mellitus (IDDM). Vzniká v důsledku selektivní destrukce B buněk vlastním imunitním systémem, což vede k absolutnímu nedostatku inzulinu a doživotní závislosti na jeho exogenní aplikaci. Ke zničení B buněk dochází autoimunitním procesem, jenž je zakódován v genetické informaci diabetika. Autoimunitní proces je porucha imunitního systému vzhledem k toleranci vlastních buněk, proti nimž vlastní tělo vytváří autoprotilátky. Zjednodušeně řečeno, imunita funguje tak, že cizorodá látka (= antigen) je rozpoznána B-lymfocyty, které produkují protilátky. Antigen je „označen“ touto protilátkou, jež se na něj naváže. Takto označená cizorodá látka je zničena T-lymfocyty a makrofágy. B-lymfocyty označí svými protilátkami B buňky slinivky břišní jako cizorodou část těla (= autoantigen), čímž je nastartována imunitní reakce. T-lymfocyty a makrofágy tyto buňky bezhlavě ničí, aniž by se při tom dotkly A, D nebo PP-buněk. Dosud zůstává nezodpovězena otázka, proč dojde k poruše tolerance imunitního systému vůči buňkám vlastního těla. Tvorba protilátek vůči B buňkám je zakódovaná v genetické informaci diabetika ještě před vlastní manifestací diabetu. Spouštěcím mechanismem k rozvoji autoimunitní reakce může být imunitní odpověď na mírnou virózu (nachlazení), jež nastartuje nezvratnou tvorbu protilátek proti vlastním buňkám. Vzhledem k autoimunitní podstatě diabetu byl rovněž dokázán i sklon diabetiků k jiným autoimunitním nemocem. Diabetes mellitus I. typu je někdy označován jako juvenilní diabetes, protože je nejčastěji diagnostikován kolem 15. roku života. Onemocnět jím však mohou jak novorozenci, tak starší lidé.

Zdroj: Diabetes mellitus

Prednison a alergie

Prednison je v současné době nejúčinnějším protizánětlivým lékem v terapii alergických onemocnění. V léčbě alergií se používá již více než 50 let. Působení Prednisonu je velmi komplexní a uplatňuje se na několika úrovních při potlačování alergického zánětu. Prednison interferuje s metabolismem kyseliny arachidonové při syntéze leukotrienů a prostaglandinů, ovlivňuje propustnost malých cév, čímž působí proti místnímu otoku, zabraňuje prostupu zánětových buněk do místa zánětu a jejich aktivaci, tlumí tvorbu a uvolňování prozánětlivých cytokinů. Zvyšuje vnímavost β-adrenergních receptorů na podání β-2-sympatomimetik. Prednison působí prostřednictvím svých nitrobuněčných receptorů, které se nacházejí v cytoplazmě cílových buněk a jsou identické ve všech buňkách lidského organismu. Pouze po vazbě na receptor dochází k aktivaci tohoto receptoru a k prostupu léku do struktur buněčného jádra. Popsaným způsobem se uplatňuje Prednison na mnoha buňkách, které se účastní zánětlivé reakce. Jedná se hlavně o makrofágy, eozinofily, T-lymfocyty, ale i dendritické buňky, buňky epitelu a endotelu, částečně i žírné buňky a další.

Zdroj: Prednison - vedlejší účinky

Varle, nadvarle, skrotum, penis

Varle (latinsky: testis; množné číslo varlata, latinsky: testes; hovorově: koule) je samčí pohlavní žláza obratlovců, tedy i muže. Ve varleti dochází k vývoji mužské pohlavní buňky – spermie. Varlata jsou také důležitá endokrinní žláza, která produkuje pohlavní hormony (například testosteron). Jedná se o párový orgán; zdravý jedinec má dvě varlata, z nichž u člověka je levé většinou větší a sestouplejší. Varlata mají vejčitý (ovoidní) tvar, jsou hladká, ze stran mírně zploštělá a na pohmat mírně citlivá. Velikost varlat je u člověka proměnlivá, uvádí se délka 4–5 cm, šířka 3–3,5 cm a tloušťka 2,5 cm. Hmotnost jednoho varlete se pohybuje od 15 do 25 gramů. Na jeho zadní a horní straně na něj navazuje nadvarle. Chámovod spolu s cévami tvoří svazek, který pokračuje do tříselného kanálu a dutiny břišní.

Nadvarle (řecky: epididymis) je část lidského těla, která se podobá velmi těsně stočenému kanálku. Je situováno na vrchol varlete, kde leží na horní a zadní ploše varlete. Kdyby se natáhlo, dosáhlo by délky 6 metrů. Nadvarle je zásobárnou spermií, které se zde uchovávají po dobu přibližně dvou týdnů, během toho spermie dozrávají, získávají schopnost pohybu a schopnost oplodnění vajíčka. V nadvarleti vzniká i hlenovitý sekret, který má význam pro látkovou výměnu spermií. Do kanálku nadvarlete se dostávají i makrofágy, které přicházejí stěnou kanálku nadvarlete. Nejsou-li nahromaděné spermie odvedeny při ejakulaci, postupně se rozpadají a jsou fagocytovány makrofágy, které se označují jako spermatofágy. Spermie opouštějí nadvarle chámovodem. Nadvarle je nahmatatelné na zadní straně varlete. Při přiškrcení nadvarlete dochází k umělé sterilitě, často používané jako druh antikoncepce.

Šourek (latinsky: scrotum) je kožovitý vak, vychlípenina břišní stěny, kde jsou uložena varlata. Většinou je umístěn mezi řitním otvorem a penisem. Spermie, které se tvoří ve varlatech, potřebují ke svému vývinu teplotu nižší, než je teplota zbytku těla. Zdá se, že u člověka je ideální teplota pro spermatogenezi asi 34,4 °C; 36,7 °C už může snižovat počet spermií v ejakulátu. Teplota uvnitř šourku je ovladatelná, v chladu se stěna šourku stáhne a přitáhne varlata k břišní stěně, kde se ohřejí, v teple se naopak šourek povolí.

Penis (neboli pyj či falus) je kopulační orgán samců a součást samčí rozmnožovací soustavy.

Zdroj: Vnitřní orgány lidského těla

Druhy leukocytů

Monocyty: Monocyty jsou buňky, které se vyvíjejí v kostní dřeni a vyplavují se do krve. Zde cirkulují několik dní a poté prostupují do tkání mezi buňky, kde se jim říká makrofágy. Funkcí monocytů je v podstatě hlídat, zda se kdekoliv v těle neobjeví nějaký cizorodý materiál, mikroby a nečistoty. Dokážou je rozpoznat a pohltit, čímž je zneškodní. Monocyty jsou schopné vystavit části pohlcených mikroorganismů na svém povrchu a tím dají zprávu ostatním leukocytům, že objevily nepřítele. Na další reakci se poté podílejí všechny složky imunitního systému. Monocyty tvoří v krvi 2–8 % bílých krvinek.

Lymfocyty: Zásadní úlohu v koordinaci všech složek imunitního systému a komunikaci mezi leukocyty zprostředkovávají lymfocyty. Tvoří 25–30 % leukocytů v krvi u dospělého člověka. Lymfocyty jsou buňky speciálně vycvičené k několika úkolům a podle toho se dělí na lymfocyty typu T a lymfocyty typu B. Jsou specializovanou obranou těla, to znamená, že se učí rozpoznávat tělu cizí částice, aby ho dokázaly správně identifikovat a účinně zakročit. T-lymfocyty mají na starost koordinaci všech složek imunitní odpovědi a komunikaci mezi nimi, aby reakce byla dostatečně silná, ale zároveň hlídají, aby nebyla přehnaná a nepoškozovala zbytečně vlastní tělo. Dokážou také porušit stěnu cizí buňky a tím ji zničit. Jako „cizí“ jsou vnímány buňky napadené viry, nádorové buňky i buňky mikroorganismů. B-lymfocyty, jako jediné, dovedou tvořit protilátky proti konkrétním choroboplodným zárodkům. Oba typy lymfocytů si umí zapamatovat, jakými zbraněmi bojovaly s určitým nepřítelem, a pokud se v těle opět objeví, je jejich reakce rychlejší a účinnější. Lymfocyty kolují v krvi i v dobách míru, ale při stavu ohrožení se množí a zvyšují několikrát svůj počet, obzvláště u virových infekcí.

Neutrofily: Neutrofily neboli neutrofilní granulocyty jsou druhem leukocytů, které účinně bojují s bakteriemi. Neutrofily jsou v krvi nejpočetnějším druhem ze všech leukocytů – tvoří 60–70 % všech bílých krvinek. Jsou schopné pohlcovat a ničit bakterie, jelikož uvnitř buňky vlastní takzvaná granula, která obsahují agresivní enzymy pro zlikvidování všech pohlcených částic. Neutrofily mají krátký život, v oběhu se vyskytují pouze 6 až 7 hodin, poté se přesunou do tkání, kde žijí 1 až 4 dny. Po uplynutí této doby se rozpadnou, jsou odstraněny makrofágy a z kostní dřeně se vyplaví nové mladé buňky.

Eozinofily a bazofily: Málo zastoupenými typy leukocytů jsou eozinofily a bazofily. Eozinofily tvoří 2–4 % všech leukocytů. Mají uvnitř velká granula, která se dobře barví eozinem, což je červené barvivo používané pro barvení buněk při prohlížení pod mikroskopem. Eozinofily se uplatňují v boji proti parazitům a také při alergiích. Bazofily jsou buňky s granuly barvícími se bazickými barvivy k barvení buněk a tvoří jen 1 % leukocytů. Není přesně objasněna jejich funkce, ale jejich počet se zvyšuje při krevních a infekčních chorobách

Zdroj: Bílé krvinky a jejich správné hodnoty

Cukrovka typu 1 

Diabetes mellitus I. typu vzniká v důsledku selektivní destrukce beta buněk vlastním imunitním systémem, což vede k absolutnímu nedostatku inzulinu a doživotní závislosti na jeho exogenní aplikaci. Ke zničení beta buněk dochází autoimunitním procesem, který je zakódován v genetické informaci diabetika. Autoimunitní proces je porucha imunitního systému vzhledem k toleranci vlastních buněk, proti nimž vlastní tělo vytváří autoprotilátky. Imunita zjednodušeně funguje tak, že cizorodá látka (= antigen) je rozpoznána B-lymfocyty, které produkují protilátky. Antigen je „označen“ touto protilátkou, která se na něj naváže. Takto označená cizorodá látka je zničena T-lymfocyty a makrofágy. Konkrétně u diabetu: B-lymfocyty označí svými protilátkami beta buňky slinivky břišní jako cizorodou část těla (= autoantigen), čímž je nastartována imunitní reakce. T-lymfocyty a makrofágy takto označené buňky bezhlavě ničí, aniž by se při tom dotkly A-, D- nebo PP-buněk. Zůstává však dosud nezodpovězena otázka, proč dojde k poruše tolerance imunitního systému vůči buňkám vlastního těla. Tvorba protilátek vůči beta buňkám je zakódována v genetické informaci diabetika ještě před vlastní manifestací diabetu. Spouštěcím mechanismem k rozvoji autoimunitní reakce může být imunitní odpověď na mírnou virózu (nachlazení) nebo jakékoliv jiné podráždění (například štípnutí komárem, angína a podobně), které nastartuje nezvratnou tvorbu protilátek proti vlastním buňkám. Vzhledem k autoimunitní podstatě diabetu byl též dokázán i sklon diabetiků k jiným autoimunitním nemocem (hypotyreóza, diabetická neuropatie a další). Diabetes mellitus I. typu je také někdy označován jako juvenilní diabetes, protože je nejčastěji diagnostikován kolem 15. roku života. Onemocnět jím však mohou jak novorozenci, tak starší lidé.

Jednou z teorií původu autoimunitních onemocnění je teorie o vlivu střevní mikroflóry na vznik autoimunitních onemocnění. Podle této teorie, která však zatím nebyla plně experimentálně ověřena, je jedním z faktorů, který může mít vliv na rozvoj diabetu I. typu, i složení střevní mikroflóry. Z genetického hlediska je diabetes I. typu velmi příbuzný hypertenzi.

Příčiny

Diabetes mellitus I. typu postihuje především mladší jedince, nejčastěji mezi 10. a 20. rokem života. Může však vzniknout i u mladých dospělých či zcela malých dětí. Příčinou vzniku tohoto onemocnění je porucha v imunitním systému jedince, který se obrátí proti buňkám vlastního těla, mluvíme tak o autoimunitním onemocnění. V případě diabetu mellitu I. typu působí imunitní buňky proti takzvaným beta buňkám slinivky, které jsou důležité produkcí inzulinu. Inzulin je hormon, který má zcela zásadní úlohu ve zpracovávání cukrů přijímaných potravou. Ve formě glukózy je z krve dopravuje do buněk a tím jim zajišťuje dostatečný přívod energie nezbytné pro jejich správné fungování. V případě, že je v těle inzulinu nedostatek, hladina glukózy v krvi narůstá a vzniká stav zvaný hyperglykemie. Ten pak nepříznivě ovlivňuje procesy v organismu a onemocnění se začne projevovat i navenek.

Zdroj: Cukrovková úplavice

Hydrocoll

Hydrocoll je vysoce flexibilní samolepicí krytí. Má savé jádro, které rychle absorbuje exsudát a proměňuje jej v gel. Náplast udržuje ránu dostatečně vlhkou a vytváří ideální prostředí pro činnost fibroblastů a vznik granulační tkáně. Hydrokoloidní krytí může na ráně dle míry exsudace zůstat až 7 dnů – proces hojení je rychlejší. Povrch Hydrocollu je vysoce odolný proti vlhku – umožňuje tak například sprchování. Při absorpci exsudátu z rány dochází k tvorbě gelu, který vytváří vlhké prostředí v ráně. Používá se na granulační a epitelizační fáze. Hydrocoll je vhodný na akutní i chronické neinfikované špatně se hojící rány s menší sekrecí a minimem povlaků.

Výhodou Hydrocollu je, že je díky polyuretanové vrstvě nepropustný pro choroboplodné zárodky směrem dovnitř, ale propustný pro páru směrem ven, dále podporuje granulaci a epitelizaci vytvářením vlhkého prostředí díky přeměně tekutiny v gel, pojímá zbytečný sekret z rány a bezpečně jej do sebe uzavírá. Signalizací nutnosti výměny je tvorba puchýřků na krytí. Nespornou výhodou je možnost sprchování. Krytí lze na ráně ponechat až 7 dnů, indikací k výměně je kromě vytvoření puchýře i viditelné zbarvení obvazu. Je vhodný k použití i pod kompresivní terapii, která je nezbytnou součástí léčby bércových vředů.

Toto krytí je nevhodné na silně infikované rány, suché rány, k aplikaci se nehodí na slabou a křehkou pokožku v okolí rány.

Typy produktu:

  • Hydrocoll thin – tenčí verze vhodná na méně secernující rány, může se stříhat.
  • Hydrocoll sacral – má speciální tvar k ošetření v sakrální oblasti.
  • Hydrocoll concave – jde o speciální tvar k ošetření na patě a lokti.

Zde můžete vidět ceny produktů Hydrocoll.

Granulační fáze

V granulační fázi hojení se v ráně tvoří nové krevní cévy, takzvané neoangiogeneze, a ránu postupně vyplní granulační tkáň. Vzniká síť kolagenních vláken (produkt fibroblastů). Tvorbu těchto vláken zvyšuje růstový faktor TGF-β, který produkují v ráně přítomné makrofágy. Takto vzniklá síť je podkladem pro následující proces epitelizace.

Epitelizační fáze

Epitelizační fáze je konečnou fází hojení rány. Epitelizace začíná z okrajů nebo z epitelizačních ostrůvků uvnitř rány. Buňky pak v podstatě „migrují“ po její vlhké spodině. Proto je důležité chránit epitelizující ránu před vyschnutím. Epitelizační fáze bezprostředně provází fázi granulace, která vytváří nosnou plochu pro tvorbu nového pojivového tkaniva a pokožky, která je tenká a bez kožních adnex (chlupů, vlasů, žláz a nehtů).

Zdroj: Hydrokoloidní krytí

Co jsou to erytrocyty

Erytrocyty jsou červené krvinky. Význam řeckého slova je erythros – červený a kytos – buňka. Červená krvinka je nejběžnější krevní buňka. Její funkcí je zejména přenášení kyslíku z plic do ostatních tělních tkání. Erytrocyty obsahují červené krevní barvivo hemoglobin, které váže kyslík. Erytrocyty zanikají cca za 120 dní.

Lidské červené krvinky jsou menší než většina ostatních lidských buněk, jejich rozměr je přibližně 7,4 x 2,1 µm. Typická červená krvinka obsahuje zhruba 265 milionů molekul hemoglobinu, z nichž každá obsahuje čtyři hemové skupiny. Ženy mají kolem 4,8 milionu červených krvinek v 1 mm³ krve, muži ve stejném objemu asi 5,4 milionu. Lidé trvale žijící ve vyšších polohách s nižším obsahem atmosférického kyslíku mají větší množství erytrocytů než lidé z nížin. Červené krvinky jsou nejpočetnější buněčnou složkou krve. 1 mm³ obsahuje zhruba 4 až 11 tisíc bílých krvinek a 150 až 400 tisíc krevních destiček. V červených krvinkách zdravého člověka je vázáno cca 3,5 g železa, což je více než ve všech zbývajících tkáních dohromady.

Červené krvinky nemají jádra, tudíž se nedovedou samy dělit a množit, a proto se neustále tvoří v kostní dřeni velkých kostí během procesu zvaného erytropoéza. Erytropoéza je stimulována hormonem erytropoetinem, který je tvořen v ledvinách. Tvorba erytrocytů trvá zhruba sedm dní a jejich životnost je 100–120 dnů. V této době je z erytroblastů v kostní dřeni vypuzeno jádro, to na své membráně vystavuje fosfatidylserin a láká makrofágy, které pomocí DNáz buněčné jádro stráví. Staré či poškozené krvinky jsou pak obklopeny fagocyty, odbourány a jejich stavební materiál je uvolněn zpět do krve. Červené krvinky jsou odstraňovány především ve slezině. Hem z molekul hemoglobinu je vyloučen jako bilirubin.

Funkce erytrocytů spočívá v jejich cirkulaci krví mezi plícemi a buňkami všech tkání těla. Buňkám přinášejí erytrocyty kyslík a místo něj si berou oxid uhličitý, který buňky produkují jako odpad, a transportují ho do plic, kde se vydýchá z těla ven. Zralé erytrocyty jsou bezjaderné buňky a obsahují velice důležité červené krevní barvivo, takzvaný hemoglobin, který dává krvi červenou barvu. Právě na hemoglobin se váže kyslík nebo oxid uhličitý. Erytrocyt je pružný, a proto se může různě deformovat, aby se dostal i do nejužších cév. Postupně však svou pružnost ztrácí a je náchylnější k poškození v oběhu, až se nakonec rozpadne ve slezině. Proto je slezina je nazývána „pohřebištěm erytrocytů“. Části krvinek se recyklují a vytvoří základ pro další krevní buňky. Lidské tělo si takto šetří svůj stavební materiál.

Zdroj: Erytrocyty

Doplňky stravy

Použití doplňku omega-3 mastných kyselin v dietě zvyšuje účinnost chemoterapie a zároveň vede k prevenci nádorové progrese, snížení incidence neoplazií a tvorbě metastáz. Předpokládá se, že omega-3 mastné kyseliny ovlivňují formování tumoru v několika fázích (inhibice formování cév vyživujících tumor, inhibice proliferace buněk několika epiteliálních linií, zvýšení smrti nádorových buněk). Dále se předpokládá, že tuky v potravě, jako například DHA, modifikují citlivost tumorů k cytostatickým léčivům, což je důvodem pro jejich celosvětové používání při léčbě některých onkologických pacientů. Zdrojem omega-3 mastných kyselin živočišného původu jsou ryby chladných vod – losos, makrela, tuňák, pstruh, sleď, sardinky, zdrojem omega-3 mastných kyselin rostlinného původu je lněné semínko a listová zelenina. Podle výzkumů humánní medicíny jsou pro zvířata účinné pouze omega-3 mastné kyseliny živočišného původu.

Beta 1,3/1,6-D-glukan je polysacharid obsažený v houbách Hiratake, Shitake a hlívě ústřičné, dlouhodobě využívané pro svoje imunomodulační, protizánětlivé a cytostatické účinky v dávné historii Japonska, Číny a dalších oblastí Dálného východu. Účinky glukanů jsou dány schopností stimulovat imunitní systém (makrofágy, mikrofágy, T-lymfocyty a NK buňky), ovlivňují homeopatickou aktivitu kostní dřeně, podporují hojení ran, mají radioprotektivní účinek (inaktivují volné radikály a působí antioxidačně), zvyšují metabolickou a funkční aktivitu buněk RES. Tento obranný mechanismus se uplatňuje v protinádorové imunitě.

Chlorella (Chlorella pyrenoidosa) je zelená sladkovodní řasa, jednobuněčný organismus, jehož název je odvozen od latinského malý a zelený. Nejúčinnější obsaženou látkou je chlorella růstový faktor (Chlorella Growth Faktor – CGF), který se uplatňuje při regeneraci tkání, dělení a růstu buněk, posiluje imunitní systém tím, že stimuluje organismus k tvorbě interferonu, stimuluje tvorbu lymfocytů a podporuje tvorbu erytrocytů. Chlorella zvyšuje celkovou odolnost organismu vůči infekcím, chrání buňky a tkáně před škodlivým působením volných radikálů, podporuje regeneraci tkání při poškození ionizujícím zářením, zvyšuje účinnost inzulínu s následnou lepší kontrolou hladiny glukózy v krvi. Chlorella je bohatým zdrojem vitamínů (má vysoký obsah vitamínů skupiny B, vitamínu C a E) a biologicky vázaných minerálních látek chelátovou vazbou na aminokyseliny (fosfor, draslík, hořčík, vápník, železo, mangan, zinek, molybden, měď a kobalt).

Spirulina (Spirulina platensis) je modrozelená řasa bohatá na železo, vitamín B12 a β-karoten, vápník, hořčík a zinek, je zdrojem plnohodnotných bílkovin. Podobně jako u chlorelly byl popsán pozitivní homeopatický efekt při použití u pacientů léčených chemoterapií a radioterapií.

Zdroj: Výživa kočky po nádorovém onemocnění

Leukocyty v krvi

Rozlišuje se několik druhů leukocytů: monocyty, neutrolily, eozinofily, bazofily, lymfocyty. Dělí se podle funkce a mají také odlišný obraz pod mikroskopem.

Monocyty: Monocyty jsou buňky, které se vyvíjejí v kostní dřeni a vyplavují se do krve. Zde cirkulují několik dní a poté prostupují do tkání mezi buňky, kde se jim říká makrofágy. Funkcí monocytů je v podstatě hlídat, zda se kdekoliv v těle neobjeví nějaký cizorodý materiál, mikroby a nečistoty. Dokážou je rozpoznat a pohltit, čímž je zneškodní. Monocyty jsou schopné vystavit části pohlcených mikroorganismů na svém povrchu, čímž dají zprávu ostatním leukocytům, že objevily nepřítele. Na další reakci se poté podílejí všechny složky imunitního systému. Monocyty tvoří v krvi 2–8 % bílých krvinek.

Lymfocyty: Zásadní úlohu v koordinaci všech složek imunitního systému a komunikaci mezi leukocyty zprostředkovávají lymfocyty. Tvoří 25–30 % leukocytů v krvi u dospělého člověka. Lymfocyty jsou buňky speciálně vycvičené k několika úkolům a podle toho se dělí na lymfocyty typu T a lymfocyty typu B. Jsou specializovanou obranou těla, to znamená, že se učí rozpoznávat tělu cizí částice tak, aby je dokázaly správně identifikovat a účinně zakročit. T-lymfocyty mají na starosti koordinaci všech složek imunitní odpovědi a komunikaci mezi nimi, aby reakce byla dostatečně silná, ale zároveň hlídají, aby nebyla přehnaná a nepoškozovala zbytečně vlastní tělo. Dokážou také porušit stěnu cizí buňky a tím ji zničit. Jako „cizí“ jsou vnímány buňky napadené viry, nádorové buňky i buňky mikroorganismů. B-lymfocyty jako jediné dovedou tvořit protilátky proti konkrétním choroboplodným zárodkům. Oba typy lymfocytů si umí zapamatovat, jakými zbraněmi bojovaly s určitým nepřítelem, a pokud se v těle opět objeví, je jejich reakce rychlejší a účinnější. Lymfocyty kolují v krvi i v „dobách míru“, ale při stavu ohrožení se množí a zvyšují několikrát svůj počet, obzvláště u virových infekcí.

Neutrofily: Neutrofily neboli neutrofilní granulocyty jsou druhem leukocytů, které účinně bojují s bakteriemi. Neutrofily jsou v krvi nejpočetnějším druhem ze všech leukocytů, neboť tvoří 60–70 % všech bílých krvinek. Jsou schopné pohlcovat a ničit bakterie, jelikož uvnitř buňky vlastní takzvaná granula, která obsahují agresivní enzymy pro zlikvidování všech pohlcených částic. Neutrofily mají krátký život, v oběhu se vyskytují pouze 6 až 7 hodin, poté se přesunou do tkání, kde žijí 1 až 4 dny. Po uplynutí této doby se rozpadnou, jsou makrofágy odstraněny a z kostní dřeně se vyplaví nové mladé buňky.

Eozinofily a bazofily: Málo zastoupenými typy leukocytů jsou eozinofily a bazofily. Eozinofily tvoří 2–4 % ze všech leukocytů. Mají uvnitř velká granula, která se dobře barví eozinem, což je červené barvivo používané pro barvení buněk při prohlížení pod mikroskopem. Eozinofily se uplatňují v boji proti parazitům a také při alergiích. Bazofily jsou buňky s granuly barvícími se bazickými barvivy k barvení buněk a tvoří jen 1 % leukocytů. Není přesně objasněna jejich funkce, ale jejich počet se zvyšuje při krevních a infekčních chorobách.

WBC: Je diagnostická metoda (odběr krve), která udává počet bílých krvinek, jež jsou důležitou součástí imunitního systému organismu (jsou to bezbarvé kulovité buňky, které vždy obsahují jádro).

Změny v počtu leukocytů mohou být způsobeny probíhající infekcí, zánětem nebo nádorem. Můžeme se setkat se zvýšeným či sníženým počtem bílých krvinek.

Zvýšení počtu leukocytů: Zvýšení počtu leukocytů se označuje jako leukocytóza, můžeme i konkrétně mluvit o zvýšení počtu určitého druhu leukocytu – lymfocytóza, neutrofilie, monocytóza, eozinofilie či bazofilie. Toho se využívá při zjišťování původu infekce. Pokud jde například o bakteriálního původce infekce, roste počet neutrofilů a je třeba podávat antibiotika. Pakliže je příčina onemocnění virová, roste počet lymfocytů a léčba se bude ubírat jiným směrem. Ke zvýšení počtu leukocytů dochází také při leukémii, tedy zhoubném krevním onemocnění.

Snížení počtu leukocytů: Snížení počtu leukocytů v krvi se označuje jako leukopenie. Podle druhu leukocytu analogicky rozlišujeme lymfopenii, neutropenii a monocytopenii. Příčinou může být poškozená tvorba při utlumení kostní dřeně, zvýšená likvidace leukocytů nebo produkce nefunkčních leukocytů. Při těchto stavech je vysoká náchylnost k infekcím, které mají velmi těžký průběh a mohou končit smrtí. Velmi často probíranou infekcí, která postihuje T-lymfocyty, je infekce virem HIV. Virus HIV způsobuje nemoc AIDS. Napadá T-lymfocyty, ve kterých se množí, napadené buňky likviduje a útočí na další. Výsledkem je rozložení imunitního systému, takže organismus nedokáže bojovat s žádnou infekcí a ta se později stává příčinou smrti.

Zdroj: Leukocyty

Kdo je Jan Šula

Jan Šula promoval v roce 1985 v Praze na LF UK. Klinickou práci začal v České republice a následně studoval ve Švýcarsku, Itálii a Německu. Po atestaci z ortopedie v roce 1991 odešel do Kanady a pak do USA, kde se na Floridě věnoval studiu významu membránových receptorů při rozvoji autoimunitních onemocnění pod vedením prof. Felixe Kaufmanna. Po návratu do Evropy v roce 1993 nadále spolupracoval na vývoji přírodních preparátů pro léčbu kloubních onemocnění s pracovišti v Anglii a ve Švýcarsku. MUDr. Jan Šula byl jako první Čech přijat do britské Královské lékařské společnosti, což mu otevřelo dveře na ruská i americká pracoviště zabývající se výzkumem regulační funkce peptidů. Jak lékař uvádí, pacienta nikdy neléčí sám, ale spolu se specialistou na oblast vykazující orgánové poškození, s psychologem a specialistou na výživu. Další rozvoj biomodulačních léčiv spojil s univerzitami ve Skotsku a v Oxfordu. Od roku 2007 je členem Italského řádu lékařů v Neapoli a vedoucím imunologem italské společnosti Ischia Salus. Mezinárodně působí jako konzultant ve 12 zemích a je členem Oxford Research Institute of Immunology a italské psychoneuroimunologické společnosti. Žije střídavě v Itálii a Anglii.

MUDr. Jan Šula se snaží nalézt jádro problému, což znamená dokázat jej pojmenovat, definovat a zpracovat protokol jeho zkoumání a řešení. Toto je možné pomocí molekulární medicíny, na níž je ohromně zajímavé, že se pohybuje na pomezí hmoty a ducha, přičemž zcela zásadní pro naši dobu je skutečnost, že mechanistická medicína, která zná pouze hmotu, došla na její konec a bojí se jít dál. Proto se jen velmi pracně a v opozici k hlavnímu proudu prosazuje poznání, že psychická komponenta hraje v medicíně svoji roli. My sice nemůžeme definovat ducha jako takového – jako nehmotnou působící entitu, jak si to představovalo 19. století, zato už dnes dokážeme definovat projevy lidské psýché na hranici měřitelnosti, což reprezentují molekuly.

Lékař sám všeho, co euroamerická, analyticky zaměřená medicína dosáhla, ve své praxi využívá. Jen navíc využívá ty vědecké poznatky, které na roli psychiky při rozvoji nemocí ukazují. Civilizační nemoci jsou všechny spojeny se stresem. Na stres se dá pohlížet z různých stran: bude-li jeden lékař vyrovnávat jím způsobenou dysbalanci po ose hypotalamus-hypofýza-nadledvinky, jiný přes T-lymfocty, další přes makrofágy, půjde-li jeden na věc přes psychosomatiku a druhý přes molekulární medicínu nebo nějaké ezoterní přístupy, pravdu budou mít všichni. Ať vezmeme kterýkoli ze zmíněných konceptů, vždy je zde návrat k ajurvédě i čínské medicíně a léčí se chronický zánět. Podstatné je, že nelze léčit jen tělo, protože to je pouze následek.

MUDr. Jan Šula se snaží dělat medicínu pro člověka, to znamená, že se ho snaží vyléčit, zrehabilitovat a odpojit od zdravotnického systému. Kdyby jako lékař pouze léčil jeho fyzické potíže, vždy by takzvaně „něco našel“, terapie by bobtnala a prodlužovala se a pacientův stres by nepomíjel, nebo by dokonce narůstal. Takovéto léčení je pro Jana Šulu neetické a neprofesionální.

Intoxikace lidí nezdravým jídlem dnes dosáhla takového stupně, že když se upraví strava, je zaručen poloviční úspěch. Konkrétně v mikrobiotě tlustého střeva je vždycky třeba udělat korelaci, zčásti je znovu osídlit, protože toxiny, které se přes střevo v organismu hromadí, jdou zpětně do oběhu a vyvolávají záněty. Zvládnout dietu tlustého střeva znamená vyléčit polovinu autoimunitních chorob. V takové Itálii, kde lékař střídavě žije, je to celkem snadné, v Česku se naštěstí také začínají prosazovat farmářské trhy. To znamená, že lidé dostávají možnost kontrolovat kvalitu potravin, například u masa, které J. Šula nezakazuje, naopak si myslí, že v některých segmentech je důležité. Lékař ve své praxi pracuje s bylinkami, jako jsou propolis, jihoamerická rostlina lapacho, která má stimulační účinky podobně jako koka, ale bez halucinogenního doprovodu, a nadto stimuluje kostní dřeň; dále doporučuje česnek, červenou řepu a její varianty, echinaceu, maralí kořen, kořen morozníku a další.

Zdroj: Jan Šula - molekuly emocí

Aktivace imunitního systému

Zatímco konvenční léčba rakoviny často potlačuje imunitní funkce, hypertermie je může zvýšit, a to prostřednictvím celé kaskády imunitních buněčných odpovědí. Podle německého profesora Rolfa Isselsa z Mnichovské univerzity produkuje hypertermie proteiny „tepelného šoku“ na povrchu rakovinných buněk, což je činí náchylnějšími vůči útokům imunitního systému.

Doktor Gurdev Parmar z Integrované zdravotnické kliniky ve Fort Langley v Britské Kolumbii s tímto názorem souhlasí. Vysvětluje, že teplo způsobuje, že rakovinné buňky vypadají odlišně od zdravých buněk, a tím vytváří imunitní odpověď, která je okamžitá a dlouhotrvající. Protože poškozené proteiny na povrchu nádorových buněk vypadají velmi odlišně od zdravých buněk, imunitní systém je znepokojen a přirozené „zabíječské buňky“ (NK) a makrofágy jsou okamžitě zaslány do nádoru. Tyto buňky pak aktivují dendritické buňky (DC), které zase prezentují tepelně poškozené proteiny T-buňkám. Hypertermie podporuje zrání a migraci DC do lymfatických uzlin, kde se T-buňky aktivují proti proteinům rakovinných buněk. Aktivované T-buňky zvané cytotoxické T-lymfocyty pak napadají a ničí nádorové buňky.

Lékaři v Clifford Hospital Hyperthermia Center v Guangzhou v Číně – možná největším hypertermickém centru na světě – souhlasí s tím, že tepelné ošetření, zejména hypertermie celého těla, „mohou stimulovat a posilovat funkci imunitního systému těla“. Základní teplota 41,8 ℃ (asi 107 stupňů Fahrenheita) může aktivovat dlouhodobě působící T-lymfocyty. Při tělesné teplotě 39,8 ℃ (asi 104 stupňů Fahrenheita) udržované po dobu šesti hodin může hypertermie celého těla „zvýšit aktivitu T- a B-lymfocytů a protinádorovou aktivitu NK buněk a může usnadnit redistribuci bílých krvinek v těle pro zlepšení monitorovací funkce imunitního systému těla“.[4]

Přestože existuje mnoho technik pro generování hypertermie, infračervená sauna je určitě jednou z nejjednodušších a nejbezpečnějších. V článku publikovaném v International Journal of Biometeorology autoři došli k závěru, že „materiály emitující elektromagnetické záření v infračerveném pásmu, které jsou v Japonsku široce využívány pro kosmetické a terapeutické účely, se zdají být schopné potencovat leukocytové funkce bez podpory oxidačního poškození“.[4]

Terapie jako infračervená sauna, které inhibují sympatický nervový systém, jsou proto užitečné při léčbě rakoviny. Tělo se uzdravuje, když je v parasympatické dominanci, což je část nervového systému, která podporuje odpočinek, relaxaci a zotavení.

Sauny mohou podporovat parasympatickou aktivitu několika způsoby. Teplo v sauně výrazně zpomaluje normální produkci tepla, což je sympatická funkce. Aby se rozptýlilo teplo, saunování odebírá krev ze středu na periferii těla. To je v rozporu s důležitou činností sympatického nervového systému, který má odebírat krev do centrální části těla jako ochranu před útokem. Navíc saunování podporuje vylučování toxinů, které dráždí tkáně těla a udržují je v sympatickém stavu. Inhibice sympatického nervového systému může také podpořit hojení rakoviny tím, že pomáhá snížit nadměrnou kyselost v těle. Rakovina, jak víme, prospívá v kyselém prostředí.

Účinek saunování na nervový systém může také potenciálně ovlivnit ztrátu chuti k jídlu, bolest a depresi, které jsou běžné u pacientů s rakovinou. Studie publikovaná v Psychosomatické medicíně se zabývala skupinou 28 mírně depresivních pacientů. Polovina pacientů používala infračervenou saunu jednou denně po dobu čtyř týdnů a druhá polovina měla jen čtyři týdny odpočinku v posteli. Ve skupině se saunou došlo k významnému zlepšení ve srovnání s kontrolní skupinou.

Rozdíl mezi infračervenou saunou a tradiční finskou saunou spočívá v tom, že vás klasická sauna zahřívá zvenčí jako trouba, kdežto infračervená sauna vás zahřívá zevnitř ven. V tradičních saunách je pro lidi teplo mnohem nepříjemnější při vysokých teplotách než v infračervených saunách. Je to proto, že infračervená sauna používá světlo k vytváření tepla, zatímco tradiční sauna používá teplo k ohřevu vzduchu, což zase ohřívá vaše tělo. Infračervená sauna ohřívá vaše tělo přímo, aniž by zahřívala vzduch kolem vás. Podle Brent A. Bauer, MD, Mayo Clinic, infračervené sauny vytvářejí reakce, jako je intenzivní pocení a zvýšená srdeční frekvence, při nižších teplotách než běžné sauny, což tyto výsledky zpřístupňuje lidem, kteří nesnášejí teplo klasická sauny.

V léčbě rakoviny se infračervené záření někdy používá k léčení vředů vyvolaných chemoterapií a hojení ran. Dr. William Donald Kelley, který léčil tisíce pacientů s rakovinou přírodními metodami, schválil pro pacienty s rakovinou pouze infračervenou saunu.[5]

Zdroj: Sauna a rakovina prostaty

Klinické údaje

Forskolin aktivuje AC a prokázal také silné pozitivní inotropní vlastnosti, které byly synergické s isoproterenolem. Starší, malé klinické studie ukázaly, že forskolin zlepšuje koronární průtok krve a infarktu a funkci levé komory a zvyšuje průtok krve v mozku a ledvinách.

Klinické použití forskolinu je omezeno vzhledem k jeho nízké rozpustnosti ve vodě a nízké orální biologické dostupnosti. Tato skutečnost vedla k vývoji a studiu colforsinu (NKH477), což je ve vodě rozpustný derivát. Colforsin má vyšší afinitu k AC infarktu. Přípravek colforsin (Adehl) je schválen pro použití v Japonsku, kde byly provedeny omezené studie v kardiochirurgii, srdečního selhání, a mozkového vasospasmu.

Forskolin má mnoho dalších pozitivních účinků na lidské zdraví:

Astma a alergie

Mnoho léků používaných k léčbě astmatu a alergie zvyšuje hladinu cAMP. Forskolin efektivně uvolňuje hladké svalstvo, což má za následek bronchodilataci, zlepšení prostupnosti dýchacích cest a zvýšení vitální kapacity a usilovně vydechnutého objemu vzduchu. Ústní forskolin fungoval lépe, než kromoglicinová kyselina v prevenci astmatických záchvatů u dětí a dospělých s mírnou a střední formu astmatu, zatímco inhalační forskolin nebyl lepší než beklomethason při zlepšení funkce plic. V omezeném počtu studií byl forskolin také testován jako bronchodilatans - látka, která způsobuje dilataci (roztažení) průdušek a průdušinek, snižuje tak aerodynamický odpor a zlepšuje tím průchodnost dýchacích cest.

Dávkování při astma: Oralní forskolin byl zkoumán za použití 10 mg denně po dobu 2 až 6 měsíců.

Cévy a krevní tlak

Forskolin zesiluje cévní stěny a stejně tak i pomáhá srdci produkovat silnější srdeční tep. Forskolin také pomáhá rozšiřovat cévy, čímž snižuje krevní tlak.

Zvýšení hustoty kostí

Přestože to nebylo původním cílem výzkumu, zjistilo se, že Forskolin výrazně posiluje hustotu kostí, čímž se posiluje celé tělo. Vědci zjistili nárůst hustoty kostí u mužů, kteří užívali Forskolin po dobu 12 týdnů. Vlivem Forskolinu na hustotu kostí se budou zabývat další studie.

Imunitní systém

Čeleď hluchavkovitých rostlin je známá svými protizánětlivými a imunitní soustavu posilujícími vlastnostmi. Uživatelé forskolinu zaznamenali zkrácení doby rekonvalescence po nemocích a pozorovali, že příznaky onemocnění nebyly tak závažné. Forskolin tím, že aktivuje makrofágy a lymfocyty, podporuje zvýšení imunitního systému.

Energie

V několika klinických studiích vědci zjistili, že účastníci, kteří užívali Forskolin, pozorovali významné snížení únavy. Přesný mechanismus zatím nebyl zjištěn.

Nádorové metasázy

Forskolin je silný inhibitor agregace krevních destiček, stejně jako silný inhibitor rakovinného bujení u myší. Vědci navrhli, aby se forskolin stal součástí prevence proti nádorovým metastázám.

Centrální nervová soustava

Použití forskolinu ve studiích zahrnujících CNS do značné míry souvisí s problematikou depresí. Při klinických studiích na zvířatech radioaktivně označený forskolin prokázal, že se váže na membrány v krysím mozku. Forskolin prokázal silnou antidepresivní aktivitu u krys. Klinické studie k prokázání těchto vlastností u lidí chybí, nicméně případová studie využívající nitrožilní infuzi forskolinu prokázala přechodnou elevaci nálady u některých depresivních a schizofrenních pacientů.

Obezita

V současné době kvalitní klinické studie, které by dokládaly tvrzení o antiobezitních vlastnostech forskolinu chybí. Dvě starší studie naznačují, že lokálně aplikovaný forskolin cream snížil lokalizovaný tuku na stehnech obézních žen bez nutnosti diety nebo cvičení. Malá (N = 30), randomizovaná klinická studie provedená u obézních mužů, zaznamenala pokles tělesného tuku, zvýšení kostní hmoty a trend změn v aktivní tělesné hmotě po 12 týdnech forskolinu v porovnání s placebem. Také bylo prokázáno zvýšení sérového testosteronu. Nežádoucí účinky nebyly hlášeny.

Při zkušebním nasazení mezi ženami nebyly nalezeny žádné změny v rozložení jejich tělesného tuku, z toho vyplývá, že forskolin u těchto žen nepodpořil jejich hubnutí. Nebyly nalezeny žádné změny v různých metabolických markerech nebo laboratorních indexech, s výjimkou pozitivních změn v bílých krvinkách, hladiny vápníku, ALT a hladiny kyseliny močové.

Patent k prohlášení o podpoře nárůstu svalové hmoty a o antidepresivní aktivitě extraktu forskolinu byl udělen společnosti Sabinsa v roce 1998, a další patent byl udělen v roce 2006. Forskolin Active tak může být doplňkem při hubnutí a udržování normální tělesné kompozice zejména u mužů.

Dávkování při obezitě: Byla zkoumána dávka 250 mg 10% forskolin - extraktu podávaného dvakrát denně po dobu 12 týdnů.

Zdroj: Zkušenosti s forskolinem


Autoři obsahu

Mgr. Světluše Vinšová

Mgr. Michal Vinš

Mgr. Marie Svobodová


ČeskáOrdinace

O nás

Kontakt

Ochrana osobních údajů a cookies

 SiteMAP