Krev je do ledvin přiváděna velkou břišní tepnou. Krev je potom dále vedena až do miniaturních cévek, které tvoří síť. Ty směřují až do ledvinové kůry. Zde probíhá samotná filtrace pomocí nefronů, ty si můžeme představit jako miniaturní filtry. Nefron se skládá z ledvinového tělíska a ledvinového kanálku. Ledvinová tělíska tvoří první stupeň filtru, působí jako sítko a zachytí větší molekuly. Ledvinové kanálky tvoří druhý stupeň filtrace, dochází zde ke vstřebání užitečných živin a vzniká tady finální koncentrace moči.
Úplné vyléčení nemocných s rakovinou ledviny je obvykle možné pouze ve stadiu lokalizovaného onemocnění. Vzhledem ke značné odolnosti této rakoviny vůči ozařování (radiorezistence) i vůči chemoterapii (chemorezistence) je základním způsobem léčby provedení chirurgického odstranění nádoru. V minulosti, kdy šlo především již o pokročilé nádory, byla nejčastějším způsobem léčby radikální nefrektomie (kompletní odstranění nádorem postižené ledviny). V současnosti, kdy se nádory díky lepší dostupnosti a častějšímu používání zobrazovacích technik (ultrasonografie, CT, MRI a podobně) zjišťují v časnějších stadiích nemoci (T1a), je základním způsobem chirurgického výkonu provedení částečné (parciální) resekce té části ledviny, která je nádorem postižena. Metoda se také nazývá jako nefron sparing surgery (metoda šetří zdravou tkáň ledviny, která není nádorem postižena).
Současný vývoj nových léčebných strategií cílené molekulární systémové léčby přináší prostor pro další zkvalitnění komplexní péče o nemocné s metastazujícím karcinomem ledviny a překonává tak výsledky v minulosti zaznamenané i při režimech používajících imunoterapii či její kombinaci s chemoterapií. Tato nová léčba, která byla vyvinuta na základě nových poznatků o molekulární patofyziologii rakoviny ledviny, se nazývá biologická léčba. Jedná se o schválené a v klinické praxi nově používané léky pro léčbu metastazujícího karcinomu ledviny, mezi něž patří sunitinib, sorafenib, bevacizumab, temsirolimus, everolimus nebo pazopanib. Jedná se o preparáty, jejichž základní protinádorový efekt vychází z blokády nově objevených patofyziologických pochodů, které se uplatňují při rozvoji rakoviny ledviny.
Ledviny jsou součástí vylučovacího systému, jde o párový orgán. Jsou uloženy ve výši dvanáctého hrudního obratle až po druhý obratel bederní, leží po stranách páteře. Jejich délka je asi 12 cm, šířka 5–6 cm, výška 4 cm. Ledviny mají charakteristický fazolovitý tvar. Jejich povrch je hladký, barva červenohnědá. Na jejich vnitřní straně je prohlubeň, kudy do ledviny vstupuje ledvinová tepna a vystupuje ledvinová žíla a močovod. Na řezu ledvinou je kůra, která je tvořena převážně nefrony, a dřeň, která obsahuje vývodné kanálky a takzvané Henleovy kličky nefronu. Nefron je základní stavební i funkční jednotka ledviny. Každá ledvina obsahuje asi jeden milion nefronů. Nefron má dvě základní části: glomerulus a systém tubulů. Glomerulus obsahuje asi 30 kapilárních kliček, v nichž přes speciálně upravenou třívrstevnou stěnu kapilár (vlásečnic) dochází k filtraci krevní plazmy a vzniká takzvaná primární moč.
Ledviny jsou významnou součástí vylučovacího systému našeho těla.
Umístění
Ledviny jsou párový orgán. Jsou uloženy ve výši dvanáctého hrudního obratle až po druhý obratel bederní, leží po stranách páteře. Jejich délka je asi 12 cm, šířka 5–6 cm, výška 4 cm.
Funkce
Ledviny mají fazolovitý tvar. Jejich povrch je hladký, barvu mají červenohnědou. Na vnitřní straně je prohlubeň, kudy do ledviny vstupuje ledvinová tepna a vystupuje ledvinová žíla a močovod. Na řezu ledvinou je kůra, která je tvořena z větší části nefrony, dále dřeň, která obsahuje vývodné kanálky a tzv. Henleho kličky nefronu. Nefron je základní stavební i funkční jednotka ledviny. Každá ledvina obsahuje asi jeden milion nefronů.
Nefron má dvě základní části:
glomerulus – ten obsahuje asi 30 kapilárních kliček; přes speciálně upravenou třívrstevnou stěnu kapilár (vlásečnic) dochází k filtraci krevní plazmy a vzniká takzvaná primární moč; denně vznikne asi 170–200 litrů primární moči, která pak vstupuje do systému tubulů;
systém tubulů – v tomto systému je naprostá většina primární moči zpět vstřebána prostřednictvím specifických kanálů; objem, který nebyl zpět vstřebán, tvoří moč definitivní, která je odváděna přes vývodné kanálky do kalichů, ledvinné pánvičky a odtud ústí do močovodů; denně vznikají asi dva litry definitivní moči. Její složení je upravováno dle potřeb organismu, jde o velice složitý proces.
Ledviny jsou bohatě zásobeny krví. Dvacet procent srdečního minutového výdeje směřuje právě do ledvin. Tento objem zdaleka neodpovídá velikosti ledvin. Hlavní funkcí ledvin je očišťovat krev od zplodin metabolismu, škodlivých látek a léků. Tyto látky jsou močí odváděny z organismu. Není to ale funkce jediná. Ledviny reagují na celkový objem vody v organismu a dle potřeby vylučují více či méně definitivní moče. Dále se podílejí na regulaci krevního tlaku. Kromě plic ledviny zásadním způsobem ovlivňují acidobazickou rovnováhu. Ledviny jsou také místem tvorby hormonů. Tvoří se zde renin, také se zde produkuje erytropoetin, který podněcuje v kostní dřeni tvorbu červených krvinek. Dochází i k úpravě vitamínu D, který významně ovlivňuje metabolismus vápníku a fosforu, prvků důležitých pro stavbu kostí.
Každá ledvina se skládá přibližně ze 400 000 filtračních jednotek zvaných nefrony. Každý nefron obsahuje mikroskopické klubíčko krevních vlásečnic (glomerulus). V nefronu se z krve filtrují odpadní látky. Moč z nefronů se sbírá v ledvinové pánvičce ve středu ledviny a je odváděna močovodem do močového měchýře, který se v intervalech vyprazdňuje. Moč z močového měchýře odchází močovou trubicí zakončenou svěračem; u samce prochází močová trubice penisem; u feny je kratší a ústí ve vulvě (zevní pohlavní ústrojí). Kruhový sval (svěrač) uzavírající močovou trubici pes ovládá vůlí. Hormonální nebo psychické stimuly vedou k uvolnění svěrače a tím se spustí močení.
Počet nefronů v ledvině se věkem snižuje a nahrazuje je vazivová tkáň. Poté, co je zničena většina nefronů, začíná pes vykazovat příznaky onemocnění ledvin, mezi něž patří například zvýšená žízeň a zvýšené močení. Je-li diagnostikován nějaký urogenitální problém, obvykle veterinář zjistí v moči psa zvýšený obsah bílkovin, krevních destiček, glukózy, úlomků močových kamenů či bakterií; součástí vyšetření je rovněž testování koncentrace, kyselosti či zásaditosti (stupeň pH) moči.
Výborným vodítkem při diagnostikování onemocnění ledvin a močových cest je kontrola množství a kvality moči. Příčinou zvýšeného močení mohou být například: choroby ledvin, cukrovka, nedostatek antidiuretického hormonu (ADH), jaterní choroba, zánět dělohy, nadměrná funkce nadledvin (hyperadrenokorticismus), nedostatečná funkce nadledvin (hypoadrenokorticismus), nedostatečná funkce štítné žlázy (hypotyreóza), léčiva, nevhodná strava, bolest, horečka, pozměněné chování.
Pokud zaznamenáte v moči psa krev (hematurie), navštivte veterináře ještě tentýž den; může to být příznak vážného onemocnění.
Selhání ledvin se vyskytuje v případě, sníží-li se výkon ledvin na méně než jednu čtvrtinu původního výkonu. Může to být následkem zranění, nemoci, imunitní poruchy, otravy, infekce nebo pokročilým věkem. Selhání ledvin se vyskytuje náhle (akutní selhání ledvin), ale častější je pomalejší (chronické) selhání.
Ledviny se skládají z mnoha jednotlivých tělísek (funkčních jednotek) odpovědných za filtraci krve a regulaci hladiny důležitých látek. Ledvinná funkční jednotka se nazývá nefron. Nefron je složen z filtračního tělíska (glomerulu), což je klubíčko cévních kapilár v pouzdru (Bowmanovo), které chytá a svádí filtrát do odvodného (odpadního) kanálku. V kanálku dochází ke zpětnému vstřebávání důležitých přefiltrovaných látek, iontů a vody. Na základě výměny různě nabitých částic se zde pomáhá udržovat správná acidobazická rovnováha (pH krve). Kanálky se sbíhají do větších sběrných kanálků, které ústí do ledvinné pánvičky a močovodu.
Hlavní funkcí ledvin v organismu je očištění krve od odpadních látek, které se v ní hromadí. Selhání má vždy příznaky otravy (vlastními zplodinami). Výskyt onemocnění se zvyšuje s věkem, ale může se objevit i u mladého zvířete. Obecně se považuje za onemocnění progresivní, které vede v konečné fázi ke smrti zvířete.
Příčiny ledvinného selhání jsou různé. Mimo jiné záleží také na věku. U mladých zvířat se může jednat o vrozenou nedostatečnost, která selhání ledvin podmiňuje. Dědičné vady jsou typické pro některá psí plemena (například kokršpaněl, bulteriér, pudl, basenji, lhasa-apso, u koček především dlouhosrstá plemena). Mezi další příčiny patří infekce, otravy (léky, jedy, bakteriální toxiny) nebo ucpání močových cest kameny. Dalšími příčinami jsou chybné reakce imunitního systému a chronické zánětlivé procesy. Může se jednat o samostatnou diagnózu nebo o komplikaci jiné nemoci. Například těžká infekce nebo septický stav mohou vrcholit selháním ledvin. Často se tento problém objevuje u fen se zanedbaným zánětem dělohy. K akutnímu selhání ledvin může také dojít ve stáří v důsledku jejich přirozeného opotřebování. Příčiny chronického selhání ledvin jsou stejné jako u akutního, pouze poškození je menší, a tak ledviny fungují alespoň z části. Je důležité upozornit, že u chronického ledvinného selhání se příznaky objevují postupně, protože hladina zplodin narůstá pomalu.
Vzhledem k tomu, že ledviny mají nezastupitelnou úlohu při čištění krve, má jejich selhání vždy příznaky otravy. Zvíře s akutním selháním ledvin nežere, zvrací, nejeví zájem o okolí, má průjem, který je často i s krví, v tlamě se mohou objevit vředy. Charakteristické je to, že zvíře hodně pije, ale nemočí vůbec nebo velmi málo. Bez pomoci veterináře by během několika dnů upadlo do kómatu a uhynulo by.
U chronického selhání ledvin zvíře více pije a močí, hubne, přidává se i průjem a občasné zvracení. Srst je hrubá, matná a lámavá. Objevuje se páchnoucí zánět dásní, někdy i zmatené chování. Dále je možno pozorovat zvýšenou únavu, zimomřivost a spavost. V pokročilejších stadiích se dostavují nepříznivé účinky toxického působení metabolitů na ostatní tkáně organismu (zvracení, slinotok, průjmy). Sliznice bývají bledé z důvodu chudokrevnosti. Pokud se zdravotní stav neřeší, onemocnění se postupně zhoršuje, až se ledviny zcela vyčerpají. Následně se objeví příznaky akutního selhání ledvin a smrt.
Nejdříve lze pozorovat zvýšený příjem tekutin a tvorbu většího množství moči. Tento stav by měl být prvotním signálem, že něco není v pořádku. Nedochází už k dostatečné zpětné resorpci vody z nově tvořené moči. Organismus ztrácí více vodu a snaží se ztrátu kompenzovat zvýšeným příjmem tekutin. Pokud majitel nezná důvod zvýšeného příjmu tekutin psa nebo kočky, neměl by nikdy omezovat svému zvířeti pitný režim.
Dále je možno pozorovat zvýšenou únavu, spavost, menší chuť k jídlu, hubnutí, horší kvalitu srsti. V pokročilejších stadiích se dostavují nepříznivé účinky toxického působení metabolitů na ostatní tkáně organismu. Dostavuje se nechutenství až zvracení, zvýšený slinotok z tlamy a zácpa, nadměrná resorpce vody v tlustém střevu, případně průjmy následkem toxického působení na sliznice zažívacího traktu. Můžeme též pozorovat vřídky v dutině ústní, případně cítit zápach po moči v dechu.
Sliznice bývají bledé z důvodu chudokrevnosti, následkem nedostatečné tvorby červených krvinek v kostní dřeni. Kvůli špatnému odvodu některých iontů a nedokonalým regulačním mechanismům dochází k vzestupu krevního tlaku. Nedostatečná tvorba aktivního vitamínu D vede k řídnutí kostí a zvýšené hladině fosforu.
Břišní dutina neboli peritoneální dutina se podle vtahu pobřišnice a orgánů dělí na:
peritoneální dutinu – je vystlána nástěnnou výstelkou, nachází se zde pobřišnice (jícen, žaludek, játra, slezina, tenké střevo a převážná část tlustého střeva, u žen děloha, vaječníky a vejcovody)
retroperitoneum – retroperitoneální dutina – leží za peritoneem, tj. za pobřišnicí (pankreas, ledviny, močovody, velké břišní tepny a žíly, mízní cévy, uzliny)
V dutině břišní se nachází fyziologicky malé množství tekutiny (50 ml).
Pobřišnice – peritoneum – je tenká lesklá a průsvitná blána, která vystýlá dutinu břišní a část dutiny pánevní a obaluje většinu orgánů. Představuje tak velkou plochu, na níž se snadno vstřebávají látky (povrch je tvořen semipermeabilní membránou), které pronikly do organismu, tedy bakterie, jedy, zánětlivá tekutina a podobně (hrozba sepse). Každé poškození pobřišnice vede k jejímu slepování a vzniku vazivových srůstů (srůsty sice zamezí šíření infekce, ale omezují pohyb některých úseků trávicí trubice). Je jen jedno peritoneum vystýlající dutinu břišní, na nástěnné a orgánové se rozlišuje pouze z praktických důvodů.
Předstěra – omentum – je pohyblivá dvojitá peritoneální řasa, která se dělí na dva základní typy:
malé omentum (o. minus) – rozprostírá se mezi žaludkem, duodenem a játry
velké omentum (o. majus) – začíná od velké žaludeční kurvatury, je duplikaturou peritonea tvořenou dvěma listy
Funkce: zvyšuje resorpční plochu pobřišnice (například pro peritoneální dialýzu – čištění krve při selhání ledvin pomocí opakovaného pravidelného napouštění dialyzační tekutiny do břišní dutiny). Podílí se na likvidaci zánětu a infekce v dutině břišní.
Dělení orgánů Peritoneální orgány: část jícnu, žaludek, játra, slezina, tenké střevo, převážná část tlustého střeva
Retroperitoneální orgány: pankreas, ledviny, močovody, močový měchýř, velké břišní tepny a žíly, u žen vejcovody, vaječníky a děloha
Jícen je svalová trubice, dlouhá 25–28 cm, která spojuje hltan a žaludek. Do dutiny břišní vstupuje otvorem v bránici, je uložen před páteří, horní část tvoří příčně pruhovaná svalovina, dolní část tvoří hladká svalovina. Sousto jím prochází aktivně – jde o koordinovanou peristaltickou vlnu vyvolanou polknutím.
Žaludek je vakovitě rozšířená část trávicí trubice, velikost i poloha je individuální, závisí například na náplni žaludku.
Části žaludku:
česlo (kardie)
fundus (formix) – vyklenutá část pod levou klenbou brániční, vyplněná vzduchem
tělo (corpus) a zakřivení
vrátník (pylorus) – zúžené místo při přechodu do dvanáctníku, podkladem je silný kruhovitý sval
Funkce žaludku: zadržení potravy, rozmělnění potravy, promísení potravy se žaludeční šťávou.
Žaludeční šťáva je produkována žaludeční sliznicí, je silně kyselá (pH 2,0–1,0) a slouží k chemickému zpracování potravy.
Tenké střevo má délku 4–6 m, skládá se v kličky, které pod játry a žaludkem vyplňují dutinu břišní a zasahují do malé pánve. Je zakryté tlustým střevem, dochází v něm k trávení a vstřebávání potravy.
Anatomicky se dělí na 3 oddíly:
dvanáctník
lačník
kyčelník
Tlusté střevo je pokračováním tenkého střeva, od kterého je odděleno ileocekální chlopní, což brání návratu obsahu zpět do tenkého střeva. Délka je cca 1,5 m.
Funkce tlustého střeva: posun chymu pomocí peristaltických pohybů, zahuštění obsahu, vstřebávání vody, minerálních látek, léků, produkce vitamínu K a některých vitamínů skupiny B, tvorba plynů.
Části tlustého střeva:
slepé střevo je červovitý výběžek (appendix vermiformis)
vzestupný tračník (colon ascendens)
příčný tračník (colon transversum)
sestupný tračník (colon descendens)
esovitá klička (colon sigmoideum) – část tlustého střeva v levé jámě kyčelní, ústící do konečníku
konečník (rektum) – konečná část střeva, uložená v malé pánvi, zadržuje stolici a podílí se na vyprazdňování, vyúsťuje řitním otvorem.
Játra jsou největší žlázou lidského těla, váží přibližně 1,5 kg. Jsou uložena pod pravou klenbou brániční, povrch jater je kryt peritoneem, kromě úzkého pruhu v místě, kde játra přirůstají k bránici. Poloha je zajištěna srůstem s bránicí peritoneálními závěsy a vztlakem břišních orgánů.
Části jater:
pravý lalok (lobus dexter)
levý lalok (lobus sinister)
jaterní branka (porta hepatis) – místo vstupu
tepny a vrátnicové žíly
místo výstupu žlučových vývodů
Cévní zásobení jater:
jaterní tepna (a. hepatica)
portální žíla (v. portae)
Slinivka je protáhlá žláza horizontálně uložená za žaludkem, má velikost cca 12–16 cm a hmotnost přibližně 60–90 g.
Části slinivky: hlava, tělo, ocas
Činnost slinivky:
vnitřně sekretorická (inzulín – ovlivňuje hladinu glykémie v krvi, cca 30 j/24 h, glukagon – působí proti účinkům inzulínu (antagonista inzulínu), čímž udržuje u člověka vyrovnanou hladinu glykémie)
zevně sekretorická (sekret s trávicími enzymy, který je vylučován do duodena – pankreatická šťáva)
Ledviny (ren, nefros) – základní funkční jednotkou je nefron. Ledviny filtrují z krve látky, které tělo už nemůže využít, filtrace probíhá v glomerulu. Každou minutu projde ledvinami cca 1 200 ml krve.
Močovody (uretery) vystupují z ledviny v podobě pánvičky ledvinné, jsou dlouhé 25–30 cm a mají průměr 1,25 cm.
Močový měchýř je dutý svalový orgán uložený za kostí stydkou, má funkci rezervoáru.
Močová trubice (uretra) je vývodná močová cesta. Je ovlivněna vnitřním svalovým svěračem, který je vůlí neovladatelný. Zevní svěrač vůlí ovladatelný je.
Ledviny jsou párový orgán uložený po stranách páteře v břišní dutině. Slouží k odstranění nečistot z krve. Tyto nečistoty následně odcházejí z těla v podobě moči. Ledviny mají oválný, fazolovitý tvar, červenohnědou barvu, na povrchu jsou hladké a kryté tenkým vazivovým pouzdrem, které se dá z ledviny lehce sloupnout. Na mediálním okraji ledviny se nachází ledvinová branka (hilus renalis), kudy vstupuje do ledviny tepna a žíla a odkud vystupuje močovod. Branka prohloubí do ledviny hlubokou ledvinovou jamku (sinus renalis), kde je uložena ledvinová pánvička (pelvis renalis). Na povrchu tvoří souvislou vrstvu (4–8 mm) světlejší kůra. Směrem k sinus renalis z ní odstupují sloupce, které od sebe oddělují sousední ledvinové pyramidy tvořené dření. Jednotlivé pyramidy vytvářejí ledvinné lalůčky. Ledvinu tak tvoří spousta malých ledvinných lalůčků ústících do jednoho společného vývodu, které srostly během vývoje. U skotu, mořských savců (kytovci, lední medvěd) nedošlo ke srůstu jednotlivých lalůčků vůbec, ledvina je proto laločnatá neboli renkulizovaná.
Člověk má multipapilární ledvinu, to znamená, že do ledvinné pánvičky ústí vývody každý svým vlastním ledvinovým kalíškem, což je pozůstatek původní laločnaté ledviny, která ale v průběhu vývoje srůstá. Ledvina je krytá vazivovým pouzdrem, na které naléhá řídké pojivo prorostlé tukem, který chrání ledvinu před mechanickým poškozením. K ledvině se přikládá nadledvina, endokrinní žláza. Parenchym ledviny je zřetelně rozdělen na hnědočervenou zrnitou kůru a světlejší dřeň.
Základní funkční jednotkou ledviny je nefron. Je hlavní součástí kůry. Ledvina člověka má asi milion nefronů, ledvina skotu asi 8 milionů. Nefrony přes membránu filtrují krevní plazmu, takto vzniklou primární moč zpětnou resorpcí zahustí a vzniklá hypertonická definitivní moč je pak soustavou vývodných kanálků (tubuli coligentes) odváděna do ledvinné pánvičky, odkud odtéká do močovodu. Dřeň ledviny je tedy tvořena především vývodnými kanálky a takzvanou Henleyovou kličkou nefronu. Krev protéká dvěma za sebou uspořádanými kapilárními řečišti:
1) v glomerulu, kde je relativně vysoký tlak krve řízený odporem průsvitu přicházející arterioly;
2) peritubulární kapilární sítí, která slouží k výživě buněk kanálků a výměně látek mezi tubuly a krví.
Nefrony se dělí na dva základní typy:
1) korové – jsou v kůře ledviny, mají krátké Henleovy kličky;
2) juxtamedulární – arterioly z nich odcházející jdou ve formě přímých cév (vasa recta) do hloubky dřeně a tu zásobují krví. Její zvýšené prokrvení způsobí pokles osmolality dřeně (vymývací efekt) a tím poklesne i koncentrační schopnost ledvin (tlaková diuréza).
U člověka činí minutový průtok krve ledvinami (klidový stav) 1,2 litru, z toho kůrou ledviny prochází 925 ml, zevní zónou dřeně 225 ml a vnitřní zónou dřeně 50 ml. Za 1 minutu ledviny spotřebují 18 ml O2. Průtok krevní plazmy (RPF) a glomerulární filtrace (GFR) se mění v rozmezí systémového tlaku krve 10,6–26,6 kPa, jen velmi málo i u denervované ledviny. Pokud tlak poklesne pod 10,6 kPa, pak je autoregulace nemožná a klesá i průtok krve s glomerulární filtrací. Průtok krve se stanovuje na základě Fickova principu změřením ledvinového průtoku plazmy (cca 0,6 l/min) pomocí p-aminohippurátu. Glomerulární filtrace (GFR) je rovna objemu tekutin, který je profiltrován všemi glomeruly za jednotku času [ml/min]. Renální frakce je pak rovna podílu GFR/RPF.
Dnes se onemocnění ledvin dělí nezávisle na příčině podle tíže postižení, tedy podle ledvinné funkce do 5 stupňů, které se označují CKD, což vychází z anglického názvu „chronic kidney disease“ a vyjadřuje vleklé ledvinné onemocnění.
Ledviny jsou uloženy pod stropem břišní dutiny, retroperitonálně (nejsou obaleny pobřišnicí), jejich závěs bývá často volný, takže se jejich poloha může například při dýchání měnit. Ledviny u dospělého člověka přefiltrují téměř 2 000 litrů krve denně. Jejich onemocnění je zrádné hlavně proto, že v počátečním stadiu nic nepozorujete. Onemocnění ledvin výrazně zvyšuje riziko vzniku kardiovaskulárních onemocnění, jako je infarkt či mozková mrtvice. Onemocnění nemusí pacient sám zpozorovat, proto je důležitá prevence. Včasná diagnostika může ledviny vyléčit anebo průběh nemoci zmírnit. Vyšetření ledvin je rychlý a bezbolestný proces.
Člověku k normálnímu životu stačí pouze jediná ledvina, a to ještě nemusí běžet na 100 %. I přesto se poměrně často vyskytuje jejich selhání. Akutní selhání je velice často zapříčiněno dehydratací organismu. Nedostatek tekutin se odrazí v průtoku krve, ledviny následně nemají dostatečný přísun živin a kyslíku, což vede k jejich selhání. Obdobný efekt může mít i masivní krvácení nebo srdeční selhání. Poškození tkáně může být vyvoláno i otravou toxickými látkami, některými léky nebo zanášením ledvin vinou některých onemocnění. K selhání může dojít i vinou obstrukce močových cest, kdy dochází k hromadění moči, jež se může posléze vrátit až do ledviny. Akutní selhání se projevuje sníženou tvorbou moči a hromaděním tekutin způsobujícím otoky. Hromadění škodlivých látek má neblahý vliv na organismus, dostavuje se dezorientace, ztráta vědomí, srdeční potíže. Povětšinou je nutná okamžitá dialýza. Při včasném podchycení dokážou buňky ledvin zregenerovat. Zpočátku nejsou nové buňky schopny provádět reabsorpci vody, což se projevuje vylučováním několika litrů moči denně.
K chronickému poškozování ledvin dochází u každého člověka vlivem stárnutí organismu. Mezi nejčastější příčiny selhání se bezesporu řadí dva faktory: příliš vysoký tlak a onemocnění cukrovkou. U vysokého tlaku se přitom jedná o začarovaný kruh. Poškozené ledviny mají sníženou schopnost regulace a v cévách koluje ještě více tekutin. To kromě ledvin namáhá i srdce, a tak hrozí riziko jeho selhání. U chronického selhání bývá obvyklým rysem i chudokrevnost, protože ledviny jsou odpovědné za stimulaci červených krvinek. Citelný je i pokles vápníku v kostech. Varovným signálem poškození může být krevní vyšetření, konkrétně zvýšené koncentrace močoviny a kreatinu. Konečné potvrzení diagnózy potvrdí vyšetření ultrazvukem. Léčba se zaměřuje zejména na prvotní problém, podstatný je i dostatečný příjem tekutin a ze stravy by se měly vyloučit bílkoviny. Pokud se i tak nepodaří chronické selhávání zastavit, je nutné v okamžiku, kdy již nejsou ledviny schopny plnit svoji funkci, provádět filtraci na dialýze, respektive přistoupit k transplantaci.
Ke zjištění kamenů se provádí takzvaný prostý rentgen ledvin, který ukáže kameny v ledvinách a močových cestách. Přesnějším vyšetřením je intravenózní urografie (IVU), při níž se nitrožilně podává malé množství látky zobrazující se na rentgenu (kontrastní látka). To, jak se tato látka vylučuje ledvinami do močových cest, ukáže velmi dobře močové cesty a případné kamínky, posoudit lze také poruchy odtoku moči. Kontrastní látka může poškodit nemocné ledviny, proto je třeba toto vyšetření doporučit až po zhodnocení funkce ledvin a po zralém uvážení. K ochraně ledvin je vhodné dostatečně pít půl dne před vyšetřením a 2–3 dny po něm. U pacientů s močovým vývodem (nefrostomií) se k zobrazení močových cest provádí nástřik nefrostomie. Ke zhodnocení vezikoureterálního refluxu se také provádí nástřik močového měchýře a močovodů přes močovou trubici (retrográdní uretrocystografie, retrográdní cystoureterografie).
CT ledvin je speciální prostorový druh rentgenu, který umožní zobrazit přesně stavbu ledvin i možné odchylky. Používá se ke zhodnocení nálezů nezhodnotitelných přesně ultrazvukem, například složitých cyst, nádorů, mnohočetných kamenů, tvarových odchylek, zesílení stěny močových cest, a také k posouzení okolí ledvin a močových cest. Většinou se provádí s podáním kontrastní látky, proto je třeba půl dne před vyšetřením a 2–3 dny po něm dostatečně pít.
Izotopové vyšetření (scintigrafie) se provádí tak, že se nitrožilně vstříkne velmi malé množství mírně radioaktivní látky, která se z těla vylučuje ledvinami. Podle typu podané látky a typu přístroje se pak rozlišují jednotlivé typy scintigrafie. Scintigrafie ukáže poměr činnosti obou ledvin, poruchu odtoku moče z pánvičky či z močovodu (s hromaděním moče nad překážkou) a také případný návrat moče z měchýře do močovodu při takzvaném vezikoureterálním refluxu. Pro přesné rozlišení poruchy odtoku moče se někdy v průběhu vyšetření provádí polohování pacienta (leh, sed, stoj) a podání močopudné látky furosemidu (furosemidový test). Scintigrafie je k ledvinám šetrnější než IVU, ale na rozdíl od ní nezobrazí dobře vzhled močových cest. U zdravých ledvin dochází k rychlému odtoku moče močovodem do měchýře, a to bez návratu moče do močovodu. Obě zdravé ledviny pracují zhruba na 50 %, to znamená, že 50 % celkové funkce ledvin zajišťuje pravá a 50 % funkce levá ledvina. Jestliže najdete ve výsledcích „pravá 40 % a levá 60 %“, neznamená to, že pravá ledvina pracuje jen na 40 % toho, co by měla, ale že její činnost představuje 40 % činnosti obou ledvin (40 % + 60 % = 100 %). Pokud při předcházejícím vyšetření pracovala levá ledvina na 76 % a nyní na 60 %, nemusí to znamenat, že se funkce levé ledviny zhoršila – velmi často to spíš znamená, že se zlepšila funkce pravé ledviny. Ke správnému zhodnocení vyšetření je důležitá celková funkce ledvin, která se zjistí podle sběru moče a krevních odběrů.
Cystoskopie je vyšetření močového měchýře prováděné urologem. Vzhledem k délce a zakřivení močové trubice probíhající u mužů penisem je cystoskopie u mužů prováděna v celkové anestézii (uspání), u žen jen v místním znecitlivění. Speciální tenký přístroj umožní prohlédnutí vnitřní strany močového měchýře, zhodnocení vstupu močovodů do měchýře a případně odběr vzorků tkání nebo bakterií. Současně se provádí také zhodnocení šíře močové trubice. Drobné změny je možné při cystoskopii přímo odstranit.
Biopsie ledvin představuje odběr malého vzorku ledvinné tkáně, který se potom vyšetří pod mikroskopem a ve velké většině případů umožní definitivně stanovit přesnou diagnózu, tedy typ onemocnění. K biopsii ledvin se přistupuje, když jiná vyšetření ledvin neurčí s dostatečnou spolehlivostí typ onemocnění ledvin, a současně v případě, kdy se dá předpokládat, že určení diagnózy přispěje k další léčbě. Je to zejména při podezření na rychle probíhající glomerulonefritidy, při nejasném akutním ledvinném selhání, při podezření na chronickou glomerulonefritidu nebo jiné poškození ledvinných klubíček. Ve chvíli, kdy se ukáže biopsie ledvin jako potřebná, je lepší ji neodkládat, aby se ledviny mohly správně léčit co nejdříve. Výjimkou mohou být (někdy jen po určitou dobu) pacienti, u kterých by byl výkon v danou chvíli příliš rizikový, například nemocní s krvácivými projevy, s jednou ledvinou a podobně. Dnes se ledvinná biopsie nejčastěji provádí pod ultrazvukovou kontrolou, dříve bylo nejčastější provedení pomocí rentgenu. Ultrazvuk je ale přesnější a neškodí pacientovi ani vyšetřujícímu. Po uložení pacienta vodorovně na břicho se ultrazvukem provede kontrola vzhledu i polohy ledvin a vedle ležících orgánů. Ve většině případů se biopsie dělá z dolního pólu levé ledviny asi 1–2 cm od jejího okraje, pokud tomu něco nebrání. Plánované místo vpichu se vyznačí na kůži, která se dezinfikuje, a okolí se zakryje sterilními rouškami, aby se zabránilo zanesení infekce. Nejprve se vpíchne místní znecitlivění a počká se několik minut do jeho plného účinku. Potom se speciální jehlou určenou pro ledvinnou biopsii provede vpich do ledviny s odběrem vzorku. Kontrola polohy jehly těsně před vpichem se provádí buď ultrazvukem, nebo zjištěním pohybu jehly při dýchání (tady může pacient nejvíce pomoci, když dýchá zhluboka ve chvíli, kdy mu lékař řekne, nebo naopak v případě potřeby zadrží dech). Po vytažení jehly se získaná tkáň zkontroluje pohledem a místo vpichu se zalepí. Na některých pracovištích se ještě přikládá váleček, který po několik hodin při ležení stlačuje místo vpichu a snižuje tak pravděpodobnost krvácení. Samotný odběr vzorků (většinou se berou 2) trvá 2–5 minut, pokud nemocný dobře spolupracuje a vše jde dobře. 5–10 minut je třeba počítat na podání místního znecitlivění a vyčkání jeho účinku. Se zaměřením ledviny, dezinfekcí i zalepením místa vpichu vše zabere většinou 20–30 minut. Vždy se bere vzorek pouze z jedné ledviny, většinou z levé. Téměř všechny choroby ledvin, kvůli kterým se biopsie může provádět, se projevují stejně na obou ledvinách. Přínos biopsie je v tom, že ukáže, o jaké onemocnění se u pacienta jedná, což umožní cílenou léčbu choroby a výrazně zlepší výhled na její vyléčení nebo alespoň zpomalení. Podle některých znaků se navíc dá zhodnotit případné dlouhodobé poškození struktur ledviny.
