Režimová opatření mají velký význam i u těžších forem depresí, kde se doplňují s léky. Vždy záleží na individuálním stavu pacienta.
Režimová opatření u člověka trpícími depresemi: uvědomit si, že deprese je nemoc, a neobviňovat kohokoliv z jejího vzniku, člověk by neměl v depresi dělat velké kroky (výpověď v práci), nedávat si velké cíle, věnovat se koníčkům, nestydět se za pláč, nemocný by měl důvěřovat svému ošetřujícímu lékaři a nezasahovat do léčby nebo ji přerušovat, špatné myšlenky nebrat vážně, jde o stavy, které jsou způsobeny depresí a časem odezní.
Režimová opatření u lidí, jejichž blízký či příbuzný trpí depresemi: nemocného tolerovat, respektovat a důvěřovat mu, uvědomit si, že deprese je nemoc a ne lenost nemocného, podporovat nemocného v léčbě, nepodporovat nemocného slovy typu „Vzchop se!“, „Ty to dokážeš!“, „Snaž se!“, nabádat nemocného k aktivitám, ale nepřemlouvat ho a s odmítnutím se smířit, nepodceňovat slova o možné sebevraždě, ale tuto skutečnost řešit!
V naší poradně s názvem BOLAVÉ NOHY PO CHEMOTERAPIE se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Marie.
Můj příbuzný prodělal chemoterapii a nyní se mu rozbolavěli nohy - lýtka. Nohy má oteklé, dělají se mu otvory do lýtek, neustále mu z těchto ran něco teče a ničím se to nedá zahojit.Nohy mu stále ošetřujeme, přebalujeme, mažeme ruznými mastmi a k ničemu to nevede. Velmi prosím o radu, co by bylo dobré použít k ošetření.
Děkuji moc.
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Cempírek.
Je potřeba, abyste tyto problémy konzultovali s onkologem, který vedl chemoterapii vašeho příbuzného. Otevřené nohy mohou být následkem rozkolísané hladiny krevního cukru, ale také následkem chemoterapie. Než konzultaci s onkologem provedete, tak nohy pečlivě převazujte a udržujte bez zánětu. Proti zánětu otevřených nohou je dobrá mast na záněty - Triamcinolon.
Rdesno mnohokvěté je vytrvalá bylina, 7–10 m dlouhá, má hlízovitě zduřelé dřevnaté kořeny, jež jsou červeně hnědé, a lysou, červeně nachovou lodyhou, v horní části rozvětvenou. Listy jsou střídavě řapíkaté, čepel je úzce vejčitá až srdčitá. Květenství tvoří vrcholová nebo úžlabní lata. Květy jsou bílé, plodem je trojboká hladká lesklá nažka, uzavřená v trojkřídlém obalu ze srostlého okvětí. Rostlina vyžaduje slunné a teplé místo s oporou, po které velmi rychle šplhá vzhůru, lodyha za sezonu naroste o 3 až 10 m. Je to rostlina velmi nenáročná, jen vyžaduje lehčí půdu, občas okopat a na zimu zamulčovat slámou či listím.
U obchodníků často dochází k záměně rdesna – Polygonum a kokoříku – Polygonatum multiflorum, takže se objevuje název rdesno neboli kokořík mnohokvětý. Jde o velký omyl, protože kokořík je jako příbuzný konvalinky jedovatý, i když naštěstí ne tolik.
V naší poradně s názvem ZINKOVÁ PASTA, ZINKOVÁ MAST, RECEPT, NÁVOD se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Cempírek.
Zinková pasta, popřípadě zinková mast - jak si ji připravit? Budete k tomu potřebovat oxid zinečnatý, slunečnicový olej, tuky z ovčí vlny a žlutou vazelínu.
Oxid zinečnatý (ZnO) je bílá práškovitá látka, nerozpustná ve vodě. Používá se v malířství jako tak zvaná zinková běloba. Zakoupit lze jako bílý prášek v malířských potřebách. Budete ho potřebovat 300 gramů.
Slunečnicový olej je netěkavý olej získávaný ze semen slunečnice (Helianthus annuus). Běžně se používá jako jedlý olej do potravin a také jako zvláčňující složka v kosmetických přípravcích. Slunečnicový olej obsahuje především kyselinu linolovou, ale také lecitin, tokoferoly, karotenoidy a vosky. Obsahuje také nemalé množství vitaminu E. Běžně je k dostání v supermarketech. Budete ho potřebovat 200 gramů.
Tuk z ovčí vlny - neboli lanolin je žlutá mazlavá látka vylučovaná mazovými žlázami zvířat tvořících vlnu, převážná lidstvem používaná část pochází od ovce domácí. Chemicky je lanolin příbuzný s voskem, lze použít jako mast na kůži nebo jako vosk na ochranu proti vodě. Též se využívá jako surovina při výrobě krémů na boty. Vodovzdorné vlastnosti lanolinu chrání ovce proti promočení jejich vlny. Některé druhy ovcí produkují velká množství lanolinu a ten pak lze získávat lisováním vlny mezi válci. Z vlny se při zpracování (na přízi nebo plst) odstraňuje většina nebo všechen lanolin. Lanolin je k dostání vážený v lékárně. Budete ho potřebovat 50 gramů.
Žlutá vazelina je hořlavá polotuhá směs uhlovodíků s teplotou tání obvykle okolo 75 °C. Získává se destilací surového ropného vosku. Vazelína je průsvitná, v čisté podobě bez chuti a zápachu. Rozlišuje se vazelína žlutá vaselinum flavum a bílá vaselinum album, což je žlutá vazelína vybělená kyselinou sírovou. K výrobě zinkové pasty potřebujeme vazelínu žlutou, kterou dostaneme v lekárně. Budeme ji potřebovat 450 gramů.
Postup výroby zinkové pasty.
Nejdříve důkladně rozetřeme oxid zinečnatý se slunečnicovým olejem a vytvoříme olejovou suspenzi. Pak si roztavíme lanolin a žlutou vazelínu a v tekutém stavu je dobře promícháme a udržujeme teplé - tekuté. Do větší misky nalijeme připravenou olejovou suspenzi slunečnicového leje se zinkem a za pomocí elektrického šlehače po částech přiléváme teplou směs lanolinu a vazelíny až do jejich spotřebování. Pak vše šleháme až do vychladnutí.
Zinková mast - použití.
Zinková pasta zklidňuje podrážděnou pokožku, působí chladivě a preventivně na místech náchylných k mechanickému podráždění - odření. Zklidňuje a kryje plně propuklé opary - herpes simplex. Obecně se dá říci, že zinková pasta - mast je vhodná na mechanicky poškozenou - odřenou pokožku a na opary.
Zdraví Cempírek!
Na tento příspěvěk jestě nikdo nereagoval. Chcete se k němu vyjádřit? Klikněte na tlačítko a budete moci vložit svůj komentář.
V Česku zdravotní pojišťovny hradí léčbu neplodnosti jen ženám do 39 let. Musejí ovšem počítat s doplatky. Často jde o tisíce i desetitisíce korun. Zákon vyžaduje, aby šlo pouze o heterosexuální pár, který není příbuzný.
Někdy je za svilušku nesprávně považována nápadně červená sametka podzimní. Sametka je však roztoč příbuzný klíšťatům a dokáže nepříjemně potrápit všechny teplokrevné živočichy, včetně člověka. Je pouhým okem téměř neviditelná, měří totiž necelou polovinu milimetru. Obě pohlaví jsou přibližně stejně velká, mají oranžovou barvu, osm nohou a tělo ve tvaru osmičky. Teprve pod mikroskopem je vidět, že tělo je hustě porostlé chloupky – sametovým kožíškem, podle kterého získal roztoč svůj název. Dospělci žijí v půdě, do níž samička klade na jaře (až do deseticentimetrové hloubky) vajíčka, z nichž se líhnou larvičky. Ty vylézají z půdy a na trávě či nízkých keřích číhají na svého hostitele.
Všenky nepřežívají dlouho v prostředí bez hostitele a vyprání či vyhození pelechů a dek na mráz je rychle ničí. Na zvířatech se dají odstranit běžně používanými prostředky proti blechám. Pokud je zvíře hodně zanedbané, léčbu celkově a následné hojení kůže usnadňuje ostříhání zplstnatělé srsti. Parazity zabíjí jak šampony, tak spreje a spot-ony, včetně spot-onů s fipronilem i novějšími insekticidy, a fungují samozřejmě i tablety proti klíšťatům a blechám. Krátce působící přípravky je potřeba zopakovat po 14 dnech, aby došlo k zahubení nově vylíhlých parazitů. Léčba by měla trvat 4–6 týdnů.
POZOR! Všenka je mezihostitelem tasemnice psí, zavšivený pes by měl být v průběhu léčby i odčervený. Pes, který se svých trapičů snaží zbavit tím, že je vybírá zuby, se tímto nepříjemným vnitřním parazitem nakazí. Kromě psa domácího napadají tyto všenky i volně žijící psovité šelmy, zejména vlky. Příbuzný druh žije na jezevci.
Šáchor je ale také velmi oblíbenou pokojovou rostlinou. Pro tyto účely se nejvíce hodí šáchor papírodárný a jeho příbuzný šáchor zakrslý. Vyznačuje se úzkými trávovitými listy, které na koncích dlouhých lodyh vytvářejí jakýsi deštník. Nad nimi se může objevit květenství z hnědých klásků. Šlechtěním vznikly i druhy, které ale nejsou pouze zelené. Některé mají listy téměř žluté, jiné zelené s bílým proužkem.
Pěstování šáchoru není nikterak náročné. Vyhovuje mu stálá pokojová teplota kolem 20 stupňů a dostatek světla. Přímému slunci ho ale nevystavujte. Co je ale podstatné a pro rostlinu nezbytné, je dostatek vody. Květináč proto postavte do hluboké misky, která by měla být neustále plná vody. Zemina by neměla nikdy vyschnout. U této rostliny se nemusíte bát tzv. „přelití“. Naopak, je to vodomil, kterému se zavděčíte i pravidelným rosením listů. Pokud listy seschnou, rostlina se dá už jen těžko zachránit. Aby měly listy zdravě zelenou barvu, je dobré k zalévání používat měkkou nebo odstátou vodou. Při zálivce tvrdou vodou konce listů hnědnou a vypadají, jakoby usychaly.
Hloh jednosemenný je druh hlohu mající původ v Evropě, severozápadní Africe a západní Asii. Vyskytuje se i v dalších částech světa, kde však může být invazním druhem. Je tolerantní na půdu, ale preferuje vápnité a jílovité podloží. Hloh jednosemenný je méně rozšířený příbuzný hlohu obecného. Jde o rozkladitý keř až stromek z čeledi růžovitých, který může dorůst až do výšky 12 metrů. Jako statný keř mívá výšku 2 až 6 metrů. Jedná se o výrazně světlomilnou a teplomilnou dřevinu. Obývá převážně slunné křoviny, světlé listnaté lesy, lesní okraje, skály, smíšené lesy a vyskytuje se také podél cest, a to většinou na vápnitých jílovitých půdách. Je hojný především v teplejších oblastech.
Hloh jednosemenný je jedním z nejběžnějších druhů hlohu užívaných v tradičním lidovém léčitelství, ve kterém je používán s prokazatelnými výsledky při léčení srdeční arytmie. Používají se větvičky jak s listy, tak květy, alternativně hložinky jako ovoce. Společně s dalšími druhy hlohu má své využití i v moderní medicíně. Hloh je významným zdrojem antioxidantů, používá se zejména extrakt z listů s květy. Látky obsažené v hlohu posilují činnost srdce, zlepšují prokrvení věnčitých cév a snižují spotřebu kyslíku (energie) při práci srdce.
Libeček pravděpodobně pochází ze Střední Asie. Jedná se o vytrvalou bylinu patřící do čeledi Apiaceae, spolu s mrkví, celerem, kmínem, koriandrem, koprem, petrželí a dalšími. Libeček je blízký příbuzný celeru, ale je cca 4krát větší. Bylina byla před naším letopočtem kultivována jako bylinný lék na bolest v krku a jako afrodiziakum. Libeček patřil mezi nejčastěji používané bylinky v římské kuchyni.
Rostlina může být vysoká až 180 cm, běžně dosahuje vzrůstu 60–90 cm. Její zeleno-žluté krajkové květy rostou ve shlucích. Semena a části rostliny mají jedinečnou drožďovou příchuť. Semeno se používá buď celé syrové či vařené, nebo mleté jako aromatická příchuť do pečiva, polévek a salátů. Kořen má silnou, pikantní chuť a může se využívat jako aromatická látka nebo jako zelenina. Listy a stonky se používají syrové nebo vařené. Čaj se připravuje ze sušených listů, ale může být také připravený z nastrouhaného kořene. Esenciální olej z kořene je komerční záležitostí, používá se do konzerv, jako dochucovadlo do omáček a jiných pokrmů. Libeček patří mezi takzvané lidové léky, přičemž se používá proti bolestem hlavy, jako diuretikum a uklidňující prostředek. Rostlina obsahuje furanokumarin, což může mít za následek fototoxicitu. Libeček obsahuje 4,5-dimethyl-3-hydroxy-2[5H]-furanonu (sotolone).
Oparu na rtu se pokud možno nedotýkejte a dodržujte zvýšenou hygienu, abyste si ho nepřenesli na další místa. Opatrní buďte při holení nebo líčení v okolí oparu. Opar neolizujte, puchýřky nestrhávejte. Velká opatrnost je třeba při aplikaci kontaktních čoček, abyste si infekci z oparu nezanesli do oka. Opar okolo očí může způsobit komplikace se zrakem. Také buďte obezřetní při líbání a orálním sexu. Mohli byste infekci zanést i na pohlavní orgány. Máte-li opar déle než čtrnáct dní, nebo pokud se opakuje příliš často a je bolestivý, navštivte kožního lékaře.
Pozor u miminek. Šance přenosu viru HPS typu 1 (toho, který se objevuje na rtu) je z matky na dítě poměrně malá. Většina maminek má totiž v sobě protilátky, které plod přijímá přes placentu a novorozenci vydrží přibližně na 3 měsíce. Miminko můžete i kojit, pokud opar zrovna máte, protože protilátky jsou i v mateřském mléce. Miminka jsou tak ve většině případů proti oparům chráněná, a to i tehdy, pokud jejich matka mívá opar často. Nic však nepokoušejte. Stále myslete na to, že herpes je infekční virus přenosný hlavně dotykem a lidé s aktivními opary by se měli vyvarovat mazlení a líbání miminek. Zejména k novorozencům nikoho s oparem nepouštějte, ani kdyby to byl nejbližší příbuzný. Maminky by měly dotyky s kojencem po dobu aktivního oparu omezit na minimum a nejlépe při kontaktu nosit roušku.
Smrk omorika (Picea omorika) je jehličnatý strom vysoký 30 m s nápadně štíhlou korunou. Má krátké, vodorovně odstávající větve a okrouhle šupinovitě se odlupující šedohnědou borku. Jeho pupeny jsou tmavohnědé, vejčité a nepryskyřičnaté, přičemž koncový pupen má dlouhé šídlovité šupiny. Jehlice jsou nápadně vmáčklé, na spodní straně mají dva bílé pruhy (jako jedle), horní strana je tmavá, leskle zelená. Jehlice jsou husté, poléhavé, vespod mírně hřebenité. Samčí šištice mají barvu světle červenou, samičí purpurovou. Mladé šišky mají tmavě fialovou nebo namodralou barvu, zralé šišky jsou leskle hnědé, až 6 cm velké a okraj plodních šupin je vlnatě zoubkovaný. Semena mají 8 mm dlouhé křídlo.
Smrk omorika rostl původně na vápencových bradlech na středním a horním toku řeky Driny v Bosně a Hercegovině, kde byl také nalezen. Objevil ho profesor Pančić pravděpodobně v roce 1875. Sebraná semena následně rozeslal do evropských botanických zahrad, odkud se tento smrk dostal i na komerční trh a stal se vyhledávanou parkovou dřevinou.
Smrk omorika je příbuzný se severoamerickými smrky, a sice se smrkem sitkou (Picea sitchensis) a smrkem Brewerovým (Picea breweriana), a s několika druhy asijskými.
Tento smrk vyžaduje vápencovou půdu. Botanici ho považují za terciérní relikt, protože z té doby jsou doloženy otisky podobných smrků téměř v celé Evropě. Strom roste jen na severních a severovýchodních svazích ve výškách 800–1600 m nad mořem mezi jinými lesními dřevinami.
Smrk omorika se řadí k nejvyhledávanějším parkovým dřevinám posledních let, mimo jiné kvůli své tolerantnosti k imisnímu zatížení.
Zinková pasta, popřípadě zinková mast - jak si ji připravit?
Budete k tomu potřebovat oxid zinečnatý, slunečnicový olej, tuky z ovčí vlny a žlutou vazelínu.
Oxid zinečnatý (ZnO) je bílá práškovitá látka, nerozpustná ve vodě. Používá se v malířství jako tak zvaná zinková běloba. Zakoupit lze jako bílý prášek v malířských potřebách. Budete ho potřebovat 300 gramů.
Slunečnicový olej je netěkavý olej získávaný ze semen slunečnice (Helianthus annuus). Běžně se používá jako jedlý olej do potravin a také jako zvláčňující složka v kosmetických přípravcích. Slunečnicový olej obsahuje především kyselinu linolovou, ale také lecitin, tokoferoly, karotenoidy a vosky. Obsahuje také nemalé množství vitaminu E. Běžně je k dostání v supermarketech. Budete ho potřebovat 200 gramů.
Tuk z ovčí vlny - neboli lanolin je žlutá mazlavá látka vylučovaná mazovými žlázami zvířat tvořících vlnu, převážná lidstvem používaná část pochází od ovce domácí. Chemicky je lanolin příbuzný s voskem, lze použít jako mast na kůži nebo jako vosk na ochranu proti vodě. Též se využívá jako surovina při výrobě krémů na boty. Vodovzdorné vlastnosti lanolinu chrání ovce proti promočení jejich vlny. Některé druhy ovcí produkují velká množství lanolinu a ten pak lze získávat lisováním vlny mezi válci. Z vlny se při zpracování (na přízi nebo plst) odstraňuje většina nebo všechen lanolin. Lanolin je k dostání vážený v lékárně. Budete ho potřebovat 50 gramů.
Žlutá vazelina je hořlavá polotuhá směs uhlovodíků s teplotou tání obvykle okolo 75 °C. Získává se destilací surového ropného vosku. Vazelína je průsvitná, v čisté podobě bez chuti a zápachu. Rozlišuje se vazelína žlutá vaselinum flavum a bílá vaselinum album, což je žlutá vazelína vybělená kyselinou sírovou. K výrobě zinkové pasty potřebujeme vazelínu žlutou, kterou dostaneme v lékárně. Budeme ji potřebovat 450 gramů.
Přírodní lanolin je látka, která je vylučována mazovými žlázami těch zvířat, která si tvoří vlnu. V našem prostředí se tak jedná především o produkt z ovcí. Chemicky je lanolin příbuzný s voskem, je směsí esterů mastných kyselin s alkoholy o velké molární hmotnosti. V lanolinu bylo identifikováno více než 180 různých kyselin a 80 alkoholů. Teplota tání je okolo 40 °C. Lanolin je nerozpustný ve vodě, může s ní však tvořit velmi stabilní emulze. Lze jej použít jako mast na kůži nebo jako vosk na ochranu proti vodě. Též se využívá jako surovina při výrobě krémů na boty.
Nesprávné názory týkající se alergické reakce na lanolin sahají až do roku 1952. V tomto roce se prof. Sulzberger z Univerzitní kliniky v New Yorku zabýval výzkumem kožní přecitlivělosti na lanolin. Testům se podrobilo celkem 1 048 pacientů. Z tohoto počtu bylo 1 036 bez reakce a u zbytku, tedy 12 pacientů (1,14 %), se projevila alergická reakci na lanolin. Je ale nutno podotknout, že se nejednalo o zdravé jedince, nýbrž o pacienty prof. Sulzbergera, kteří již měli kožní problémy. Z těchto důvodů vzniklo nesprávné ohodnocení lanolinu jako potencionálního alergenu. Na tomto základě vydala Evropská společnost v roce 1976 bez konzultace s dalšími odborníky-dermatology nařízení označovat přítomnost lanolinu v kosmetickém prostředku. Teprve v roce 1984 bylo toto ustanovení EU zrušeno. I když bylo nařízení v platnosti jen několik let, došlo k názorovým rozdílům týkajícím se označení lanolinu jako potencionálního alergenu. Výzkum E. Clarka ve spolupráci s kožními klinikami v Anglii a severní Evropě prokázal, že počet alergií na lanolin v lidské populaci je v poměru 10 : 1 000 000. Tedy deset lidí z jednoho milionu populace mělo pozitivní test na lanolin. Ale ani toto číslo není konečné. Při redukci volného alkoholu ve vosku ovčí vlny z 10 % na 3 % klesá počet alergií na nulu.
Změny jazyka a dutiny ústní (příznaky nemoci) jsou inter- a intraindividuální a liší se v závislosti na věku, pohlaví, rase, stavu imunity, na hormonálních změnách, užívání léčiv a intoxikaci.
Glosalgie či glositida – označují ohraničený bolestivý zánět jazyka. Tyto záněty mohou být akutní i chronické, infekční i neinfekční. Příznaky jsou proměnlivé a mohou zahrnovat pálení, zarudnutí, glosodynii, vymizení slizničního reliéfu nebo makroglosii. Specifickým podtypem je chronický zánět jazyka vzniklý při nedostatku vitamínu B12, nedostatku železa a jiných živin.
Vrozené vývojové vady – zahrnují genetické syndromy, chemické a mechanické poškození během intrauterinního vývoje.
Hyperpigmentace – patologické nahromadění těžkých kovů, metabolitů léčiv a pigmentů ve svrchních vrstvách kůže, rtů a sliznic. U Addisonovy nemoci hypofýza reaguje na sníženou tvorbu glukokortikoidů zvýšenou tvorbou ACTH (zpětná vazba) a spolu s ACTH se do krve vylučuje i příbuzný melanocyty stimulující hormon, který zvyšuje tvorbu kožního pigmentu.
Leukoplakie a erytroplakia – jde o ložiska akantózy, hyperkeratózy a hyperparakeratózy s přítomnými nebo nepřítomnými dysplastickými změnami buněk.
Nádory – projevy nádorů jazyka se liší v závislosti na tom, zda se jedná o zhoubný nebo nezhoubný proces. Nezhoubný neboli benigní útvar má tendenci nabývat na objemu, což se projeví zhoršením pohyblivosti jazyka, problémy s mluvením, polykáním a v případě, kdy nádor nabyde značné velikosti, se přidávají i potíže s dýcháním. Slizniční kryt nebývá v případě nezhoubného procesu narušen. Při větší velikosti tumoru dochází až k deformaci tvaru jazyka. Pokud je útvar lokalizován u kořene jazyka, má pacient pocit „knedlíku“ v krku. Okrskové mízní uzliny nebývají postiženy metastázemi. Nezhoubné nádory jazyka rostou pomalu, v rámci měsíců až let. To, že jsou označeny za nezhoubné, ještě neznamená, že nemohou pacienta ohrožovat na životě. Pokud pacient dlouhodobě zanedbává doprovodné projevy a dostaví se k lékaři pozdě, snižuje tím svoji šanci na uzdravení.
Koriandr setý roste planě v oblasti Středomoří a jako koření jej lidé pěstují a používají více než 3500 let. O jeho léčivých účincích se zmiňovala každá kultura.
Koriandr je příbuzný kmínu, anýzu a kopru a představuje jednu ze základních součástí indického koření.
Koriandr se lidově označuje jako čínská nebo indická petržel. Listy koriandru jsou známy také pod pojmem „Cilantro“.
V koriandru se nacházejí tuky, bílkoviny, třísloviny, pektin a cukry, dále velké množství vitamínů A, B1, B2 a C. Koriandr v podobě čaje pomáhá při nadýmání: uvolňuje křeče hladkého svalstva a podporuje tvorbu žaludečních šťáv. Čaj připravený ze semen koriandru také zlepšuje chuť k jídlu. Koriandr se přidává do některých mastí používaných při revmatismu. Je účinný při léčbě kožních vyrážek. Pomáhá při zánětech močového ústrojí. Díky své výrazné vůni se využívá i v aromaterapii. Jeho silice pak našla uplatnění při výrobě parfémů.
Nadměrné užití koriandrových semínek i natě údajně u mužů snižuje sexualitu a u žen zastavuje menstruaci.
Koriandr se řadí k malému množství plodin, které se v kuchyni zužitkovávají úplně celé. Kromě semen se využívají i koriandrové listy a kořen.
Koriandr je velmi oblíbený nejen v indické kuchyni, ale i v té evropské. V indické kuchyni představuje důležitou složku různých kari koření nebo garam masaly.
V Evropě se koriandr používá při pečení pečiva, kdy se často kombinuje s kmínem. Typické aroma koriandru se využívá i při výrobě klobás nebo při pečení masa a ryb. V české kuchyni je oblíbená kombinace koriandru a hub, proto se koriandr přidává do houbových omáček, polévek nebo nakládaných hub. Používá se rovněž při nakládání okurek nebo kysaného zelí. Hodí se také k jehněčímu, vepřovému či hovězímu masu.
Čerstvé listy koriandru bývají výtečnou součástí orientálních pokrmů z masa (především dušených), čatní, polévek, restované zeleniny. Abychom koriandr neznehodnotili a neztratili cenné látky, přidáváme jej až na konci tepelné úpravy nebo jím pokrm zdobíme.
Koriandr a kardamom jsou součástí kari koření a garam masaly. Každé koření má typickou chuť a vůni.
Psinka je virové onemocnění masožravců, z domácích zvířat se může nakazit pes. Je to vážná nová psí nemoc, která může způsobit smrt či trvalé následky u uzdraveného zvířete. V populacích neočkovaných zvířat způsobuje každých deset až dvacet let epidemie, přičemž poslední taková epidemie psinky byla v České republice v letech 1990–1992, kdy onemocnělo 40 % všech psů. Očkování proti psince sice není povinné ze zákona, ale je to určitě očkování, na kterém se nevyplatí šetřit.
Psinku způsobuje Morbillivirus, velký obalený RNA virus, který je příbuzný lidskému viru spalniček. Stejně jako spalničky je i psinka velice nakažlivá. Virus nepřežívá vyschnutí a vyšší teploty, v létě mimo nemocné zvíře proto dlouho nevydrží, ale v zimě, když je teplota venku kolem nuly, vydrží i několik týdnů. Ve vyloučených sekretech z nemocného zvířete je živý minimálně 20 minut.
Psinkou se mohou nakazit šelmy psovité, kromě psa tedy třeba i liška, lasicovité šelmy, kromě fretky i kuna, lasice, jezevec, výjimkou nejsou mývalové, medvědi, tuleni nebo třeba delfín. Člověku nebezpečí nehrozí. Psinka je kapénková infekce, zdravé zvíře se tedy může nakazit kontaktem s nemocným zvířetem a různými tělními výměšky, přičemž virus psinky je vylučován ještě 2 až 3 měsíce po infekci! Aby to nebylo málo, jen asi polovina nakažených zvířat onemocní zjevně psinkou, ostatní jen vylučují virus, aniž by na nich bylo cokoliv poznat.
Pokud zvíře přežije počáteční atak viru, má často trvalé následky, jako jsou deformované zuby, nervové tiky nebo predispozice k silným epileptickým záchvatům. Léčba je často neúčinná kvůli dlouhé inkubační době (často i tři týdny). Po vzplanutí je obvykle již pozdě na vakcinaci.
Případy psinky se častěji vyskytují za vlhkého a chladného počasí. Od 1 týdne až do 2 měsíců (!) po nakažení vylučuje infikovaný pes virus tělesnými sekrety: slinami, výtoky z nosu a očí, močí a exkrementy. Jelikož virus psinky přežívá i ve vnějším prostředí, může se zvíře nakazit kontaktem s virem na ulici nebo je virus zavlečen do domácnosti na šatech a obuvi. Virus mohou také přenášet psi s chronickou asymptomatickou (bezpříznakovou) formou psinky, kteří tak nakazí ostatní psy bez ohledu na podmínky prostředí.
Pokud není pes imunizován očkováním, je vůči tomuto viru náchylný v jakémkoliv věku.
Diabetes mellitus I. typu vzniká v důsledku selektivní destrukce beta buněk vlastním imunitním systémem, což vede k absolutnímu nedostatku inzulinu a doživotní závislosti na jeho exogenní aplikaci. Ke zničení beta buněk dochází autoimunitním procesem, který je zakódován v genetické informaci diabetika. Autoimunitní proces je porucha imunitního systému vzhledem k toleranci vlastních buněk, proti nimž vlastní tělo vytváří autoprotilátky. Imunita zjednodušeně funguje tak, že cizorodá látka (= antigen) je rozpoznána B-lymfocyty, které produkují protilátky. Antigen je „označen“ touto protilátkou, která se na něj naváže. Takto označená cizorodá látka je zničena T-lymfocyty a makrofágy. Konkrétně u diabetu: B-lymfocyty označí svými protilátkami beta buňky slinivky břišní jako cizorodou část těla (= autoantigen), čímž je nastartována imunitní reakce. T-lymfocyty a makrofágy takto označené buňky bezhlavě ničí, aniž by se při tom dotkly A-, D- nebo PP-buněk. Zůstává však dosud nezodpovězena otázka, proč dojde k poruše tolerance imunitního systému vůči buňkám vlastního těla. Tvorba protilátek vůči beta buňkám je zakódována v genetické informaci diabetika ještě před vlastní manifestací diabetu. Spouštěcím mechanismem k rozvoji autoimunitní reakce může být imunitní odpověď na mírnou virózu (nachlazení) nebo jakékoliv jiné podráždění (například štípnutí komárem, angína a podobně), které nastartuje nezvratnou tvorbu protilátek proti vlastním buňkám. Vzhledem k autoimunitní podstatě diabetu byl též dokázán i sklon diabetiků k jiným autoimunitním nemocem (hypotyreóza, diabetická neuropatie a další). Diabetes mellitus I. typu je také někdy označován jako juvenilní diabetes, protože je nejčastěji diagnostikován kolem 15. roku života. Onemocnět jím však mohou jak novorozenci, tak starší lidé.
Jednou z teorií původu autoimunitních onemocnění je teorie o vlivu střevní mikroflóry na vznik autoimunitních onemocnění. Podle této teorie, která však zatím nebyla plně experimentálně ověřena, je jedním z faktorů, který může mít vliv na rozvoj diabetu I. typu, i složení střevní mikroflóry. Z genetického hlediska je diabetes I. typu velmi příbuzný hypertenzi.
Příčiny
Diabetes mellitus I. typu postihuje především mladší jedince, nejčastěji mezi 10. a 20. rokem života. Může však vzniknout i u mladých dospělých či zcela malých dětí. Příčinou vzniku tohoto onemocnění je porucha v imunitním systému jedince, který se obrátí proti buňkám vlastního těla, mluvíme tak o autoimunitním onemocnění. V případě diabetu mellitu I. typu působí imunitní buňky proti takzvaným beta buňkám slinivky, které jsou důležité produkcí inzulinu. Inzulin je hormon, který má zcela zásadní úlohu ve zpracovávání cukrů přijímaných potravou. Ve formě glukózy je z krve dopravuje do buněk a tím jim zajišťuje dostatečný přívod energie nezbytné pro jejich správné fungování. V případě, že je v těle inzulinu nedostatek, hladina glukózy v krvi narůstá a vzniká stav zvaný hyperglykemie. Ten pak nepříznivě ovlivňuje procesy v organismu a onemocnění se začne projevovat i navenek.
