Autonomní nervová soustava (ANS) nebo také vegetativní soustava je součástí periferního nervového systému, jehož úlohou je udržovat optimální vnitřní podmínky organismu (homeostázu). Tato činnost je vykonávána bez vědomé činnosti jedince. Autonomní nervová soustava udržuje srdeční a dýchací frekvenci, vykonává proces trávení, pocení, močení, tvoří sliny, ovládá průměr zornice, má důležitou úlohu v pohlavním vzrušení. Ačkoliv je nejvíce činností nevědomých, některé, jako proces dýchání, pracují v součinnosti s vědomými procesy. Hlavními součástmi autonomní nervové soustavy jsou senzorický systém, motorický systém (sestávající z parasympatického a sympatického systému) a enterický nervový systém. Pojem autonomní nervový systém by se dal jednoduše definovat jako „organizované skupiny senzorických a motorických neuronů, které inervují útroby“. Tyto neurony tvoří reflexní oblouky, z nichž část zasahuje do mozkového kmene, konkrétně do jeho části zvané prodloužená mícha. Pokud je poškozen pouze centrální nervový systém (CNS), život je stále možný, neboť nejsou zasaženy jeho hierarchicky podřízené části řídící činnosti kardiovaskulární, trávicí a dýchací soustavy.
Sympatikus a parasympatikus obvykle pracují protichůdně. Jejich vztah však není absolutně antagonistický, neboť se často navzájem doplňují. Ne zcela platí představa, že sympatikus funguje jako „akcelerátor“ a parasympatikus jako „brzda“. Sympatikus se především účastní dějů vyžadujících okamžité reakce, zatímco parasympatikus dějů probíhajících v celkovém tělesném klidu. Z toho důvodu se k sympatiku pojí heslo: bojuj, nebo uteč; a k parasympatiku: odpočívej a zažívej. Celkově jsou tedy sympatikus a parasympatikus systémy, které (obvykle v protichůdném vztahu) regulují životní funkce jednotlivých orgánů za účelem dosažení homeostázy.
Sympatikus je zodpovědný za okamžité reakce organismu na hrozící nebezpečí:
mobilizuje zásoby energie a inhibuje proces trávení;
odvádí krev z trávicí soustavy a z kůže (mechanismem je vazokonstrikce);
zvyšuje perfuzi (průtok krve) kosterní a srdeční svalovinou a plícemi (perfuze kosterní svaloviny může být zvýšena až o 1 200 %);
dilatuje (rozšiřuje) bronchioly (průdušinky), což zvyšuje alveolární výměnu plynů;
zvyšuje srdeční frekvenci a kontraktilitu kardiomyocytů (srdečních svalových buněk), čímž zvyšuje celkový výkon srdce – především do kosterních svalů může proudit zvýšené množství krve;
dilatuje zornice, čímž zvyšuje množství světla vstupujícího do oka na sítnici;
mění akomodací dioptrickou mohutnost čočky tak, aby světelné paprsky dopadaly na sítnici, zaostřuje tak obraz při pohledu na objekty v různé vzdálenosti;
Parasympatikus zajišťuje činnost organismu v klidu a bezpečí:
zařizuje zklidnění celkové činnosti organismu (přechod z vlivu sympatiku);
stimuluje proces trávení;
dilatuje cévy vedoucí do gastrointestinálního traktu (GIT je trávicí soustava), čímž zvyšuje perfuzi jeho jednotlivých oddílů – toto je důležité při trávení, protože jednotlivé části GIT mají v průběhu trávení zvýšené nároky na zásobování nejen živin, kyslíku, ale i vody pro tvorbu trávicích šťáv;
může kontrahovat bronchioly, čímž sníží úroveň alveolární výměny plynů – toto koná za běžných okolností ve stavu, kdy organismus potřebuje málo kyslíku;
během akomodace způsobuje zúžení zornic a čoček;
stimuluje sekreci slin a zrychluje peristaltiku;
řídí plnění erektilních orgánů krví (tedy jejich erekci) cestou nervi splanchnici pelvici (pánevních útrobních nervů), jejichž neurony mají těla v křížovém oddílu míchy (konkrétně S2-S4).
Pocity chladu jsou způsobeny nedostatkem některých minerálů ve výživě. Tento problém je trvale řešitelný úpravou výživy. V podstatě se nejedná o nemoc, jen je vaše tělo podvyživené (ne kaloricky, ale minerálně) a pak již nedokáže dostatečně přizpůsobovat svou teplotu okolí.
Vědci nyní zjistili, že i zdravý člověk se pozná podle studeného nosu, alespoň co se týče senné rýmy. Skutečnost, že se čichový orgán při všech alergiích měřitelným způsobem zahřívá, nyní němečtí vědci využívají při testování léků proti nepříjemnému kýchání.
Studený nos samozřejmě může signalizovat i onemocnění, a to například štítné žlázy. Zde nezbývá nic jiného než návštěva lékaře, který zjistí příčiny.
Rýma, dýchací potíže, nepříjemné kýchání – rýma zuří v plném proudu, a jak bylo nedávno zjištěno, zodpovědné jsou za to viry, které mají obzvlášť rády studené nosy! Přišli na to výzkumníci z americké univerzity v Yal. Na studených nosech se viry údajně množí rychleji než na těch teplých.
Jak se bránit:
Teple se oblékejte
Dopřejte si koupel nohou – pokud jsou nohy teplé, teplo bude i nosu
Pijte horký čaj, především zázvor pomáhá zahřát tělo zevnitř
Pravidelně si myjte ruce
Sportujte, pravidelným pohybem posílíte srdce, rozproudíte krev, okysličíte buňky
Nepoužívejte jiné než jednorázové papírové kapesníky; neskladujte je, ale po každém použití vyhoďte!
Sáhněte v chladných dnech po pikantních jídlech
Velkým pomocníkem je i med; zamíchejte si ho do čaje a čekejte zlepšení
Další příčinou studeného nosu je takzvaný Raynaudův jev. Jedná se o poruchu krevního oběhu. Cévy se dostávají do křeče, zúží se a krev nemůže proudit do okrajových částí těla. V některých případech může dojít ze zbělání, nebo dokonce zmodrání. Takový stav trvá obvykle kolem patnácti minut a zmizí po zahřátí. Pro jistotu řekněte o svých potížích praktickému lékaři, který vás doporučí na vyšetření k odborníkovi, může jít totiž o jeden z projevů vážnějších potíží. V naprosté většině se tento syndrom týká žen. Pokud jste kuřačka, užíváte hormonální antikoncepci, trpíte poruchou štítné žlázy, tak je pravděpodobnost, že se vám nebudou dokrvovat okrajové části těla, jako je nos, přímo závratná.
Studený nos mají často lidé ve stresu, či pokud jim chybí pohyb a většinu dne prosedí. Stejně tak může být tento jev jedním z projevů mentální anorexie. Snažte se zvládat stresové situace v klidu nebo se jim vyhněte úplně, doplňte si energii správnou kombinací pohybu, odpočinku a vitamínů a upravte svůj jídelníček. Pomáhá i pravidelná masáž nebo akupunktura. Příčinou tohoto jevu bývá i abnormální stah drobných cév. Signálem k takové reakci jsou nervové vzruchy přicházející vlákny takzvaného sympatického systému, jehož funkcí je mimo jiné právě udržování vhodného průsvitu cév. Sympatikus zvyšuje svou činnost při nepříznivých situacích, jakou je například působení chladu či stres. K přenosům vzruchu v tomto systému slouží látka noradrenalin, chemicky i funkčně příbuzná adrenalinu. Obě látky jsou za uvedených okolností také hojně vyplavovány přímo do krve z nadledvin a zvyšují tak účinek signálů přicházejících sympatickými vlákny.
Při zavřeném Oddiho svěrači v ústí hlavního žlučovodu do střeva produkovaná žluč teče nahoru a hromadí se ve žlučníku. Přechází do něj asi polovina veškeré vytvořené žluči. Epitelové buňky žlučníku mají schopnost účinné resorpce vody: na jejich bazolaterální straně se nachází Na+/K+ ATPázová pumpa, která odčerpává sodné ionty pryč z výstelky žlučníku. Zároveň epitel vyměňuje sodné ionty uvnitř žlučníku za kationt vodíku. Koncentrace sodíku uvnitř žlučníkové žluči tak klesá a osmoticky z něj uniká voda, čímž se žluč až 12x zahušťuje. Vylučovaný kationt vodíku reaguje s HCO3- za vzniku oxidu uhličitého a vody. Dochází také k mírnému snížení pH žlučníkové žluči. Vyprazdňování žlučníku je řízeno autonomními nervy: sympatikus snižuje stahy žlučníku a zvyšuje tonus Oddiho svěrače, parasympatikus působí naopak, podporuje stahy žlučníku a uvolnění svěrače. Vyprazdňování žlučníku je podmíněno i hormonálně, především hormonem cholecystokininem. Žluč ze žlučníku se dostává do střeva po příjmu potravy, zejména takové, která obsahuje tuk. Dalšími funkcemi žlučníku jsou vstřebávání vitamínů rozpustných v tucích či neutralizace střevního obsahu. Žlučové kyseliny se však na rozdíl od zbytku žluči v asi 95 % ve střevě znovu vstřebávají, čímž vzniká jejich neustálé cestování mezi játry a střevem. Tolik stručně k funkci žlučníku.
K čemu je žlučník? Bez žlučníku se lze poměrně uspokojivě obejít, jelikož vyprodukovaná žluč odtéká z jater přímo do dvanáctníku. A to je pro naše trávení za běžných okolností dostačující. Zažívací potíže nastávají pouze v případech, kdy jedinec nedodržuje doporučená opatření a konzumuje výrazně tučná jídla, na jejichž bezproblémové zpracování by byla potřeba větší zásoba žluči. Mezi nejčastější onemocnění žlučníku patří zánět žlučníku, žlučníkové kameny a karcinom žlučníku.
Žlučník je vakovitý orgán hruškovitého tvaru uložený na spodině jater, sloužící ke skladování a úpravě žluči, která v játrech vzniká. Žlučník je uložený ve žlučníkové jámě na spodní ploše pravého jaterního laloku a je 8–12 cm dlouhý. Má objem 30–80 ml. Anatomicky se dělí na tři části. Tou první je dno (fundus vesicae biliaris), které směřuje dopředu a dolů, asi o 1 cm přesahuje volný okraj jaterní a naléhá na břišní stěnu v místě, kde pravá medioklavikulární čára protíná žeberní oblouk. Místo, kde se dno žlučníku promítá na břišní stěnu, se dá najít také v místě styku pravého přímého břišního svalu a chrupavky pravého devátého žebra, nebo pomocí pomyslné čáry probíhající z předního horního kyčelního trnu skrz pupek směrem nahoru – dno žlučníku je tam, kde tato čára protíná okraj žeberního oblouku. Dno plynule přechází v tělo žlučníku (corpus vesicae billiaris), které leží ve žlučníkové jámě a seshora je kryté dolní plochou pravého laloku jater, dolní plocha je volná. Tělo se směrem nahoru zužuje a přechází v infundibulum, přechodnou oblast mezi tělem a krčkem žlučníku (collum vesicae billiaris). Krček žlučníku je 5–7 mm dlouhý a přechází do vývodu žlučníku (ductus cysticus). Ten je součástí žlučových cest, ústí do hlavního žlučovodu (ductus choledochus), jímž se žluč dostává do dvanáctníku. Naplněný žlučník je hmatný.
Zásobení žlučníku krví zajišťuje především větev jaterní tepny (arteria cystica). Menší cévy vstupují do žlučníku z jater přes žlučníkovou jámu. Odkysličená krev je odváděna žlučníkovou žílou (vena cystica), která se vlévá do vrátnicové žíly. Ve stěně žlučníku se nacházejí lymfatické cévy, které odvádějí mízu do mízní uzliny při krčku žlučníku. Z těch se míza dostává do uzlin doprovázejících hlavní žlučovod. Žlučník je bohatě inervovaný, a to jak parasympatickými nervy z větví bloudivého nervu, tak sympatickými vlákny z ganglií (ggl. coeliaca).
Při zavřeném Oddiho svěrači v ústí hlavního žlučovodu do střeva produkovaná žluč teče nahoru a je hromaděna ve žlučníku. Přechází do něj asi polovina veškeré vytvořené žluči. Epitelové buňky žlučníku mají schopnost účinné resorpce vody. Na jejich bazolaterální straně se nachází Na+/K+ ATPázová pumpa, která odčerpává sodné ionty pryč z výstelky žlučníku. Zároveň epitel vyměňuje sodné ionty uvnitř žlučníku za kationt vodíku. Koncentrace sodíku uvnitř žlučníkové žluči tak klesá a osmoticky z něj uniká voda, čímž se žluč až 12x zahušťuje. Vylučovaný kationt vodíku reaguje s HCO3- za vzniku oxidu uhličitého a vody. Dochází také k mírnému snížení pH žlučníkové žluči.
Vyprazdňování žlučníku je řízeno autonomními nervy. Sympatikus snižuje stahy žlučníku a zvyšuje tonus Oddiho svěrače, parasympatikus působí naopak, podporuje stahy žlučníku a uvolnění svěrače. Vyprazdňování žlučníku je podmíněno i hormonálně, především hormonem cholecystokininem. Žluč se ze žlučníku dostává do střeva po příjmu potravy, která obsahuje tuk.
Žluč je produkována v množství cca 0,7–1,2 litru/den. Její základní složky jsou žlučové kyseliny, cholesterol a bilirubin (žlučový pigment).
Elektrokonvulzivní terapie (EKT) je nejúčinnější léčebnou metodou užívanou v psychiatrii. Principem metody je průchod elektrického proudu mozkem, který vyvolá krátký epileptický záchvat provázený svalovými křečemi. Aplikace elektrického výboje se uskuteční pomocí elektrod přiložených do oblasti obou spánků nebo do oblasti spánku nad nedominantní hemisférou mozku a vrcholku lebky. Pacient je v průběhu aplikace v krátké anestezii a ve svalové relaxaci vedené anesteziologem, která zabrání možným úrazům v průběhu svalových křečí provázejících epileptický záchvat. Postavení EKT nebo „elektrošoků“ je díky negativní mediální kampani v naší společnosti problematické a často je laiky tato metoda odsuzována bez hlubších znalostí. Naopak pacienti, kteří s ní mají zkušenost, o ni často sami žádají, protože je velmi účinná a zatížená minimem vedlejších nežádoucích účinků. Důvodem k užití EKT jsou těžké nebo k terapii rezistentní depresivní epizody, zejména pokud jsou provázeny sebevražednými myšlenkami. Výhodou je významně rychlejší nástup účinku než u farmakologické léčby. Aplikace musí být opakovaná v sérii minimálně 4–6krát. Pokud ani po 12. aplikaci není patrný efekt, je metoda považována za neúčinnou. Celkový počet aplikací není omezen, ale většinou jich není více než 15. Dalším důvodem k užití EKT je pozitivní zkušenost z léčebného efektu v minulosti.
Jaké jsou vedlejší nežádoucí účinky EKT
Z vedlejších nežádoucích účinků se mohou objevit přechodné poruchy paměti, které vymizí s odstupem 6–8 týdnů po poslední aplikaci EKT. Pokud dochází v průběhu série aplikací EKT k rychlému zhoršování paměti, lze tomu částečně předejít jednostrannou aplikací nad nedominantní hemisférou.
Lze EKT kombinovat s léky
EKT se v léčbě deprese s léky kombinuje, protože její efekt je krátkodobější a působí vždy jen na příznaky probíhající epizody. Pro zajištění dobré remise a dlouhodobé stabilizace nálady je kombinace léků a EKT výhodná.
Co je to fototerapie a k čemu se v léčbě deprese užívá
Fototerapie je léčba jasný světlem. Je to bezpečná a účinná biologická léčba, která je u indikovaných pacientů jednou z možností volby oproti užití antidepresiv. Prokazatelně účinná je u sezónní afektivní poruchy (SAD), ale má i dobrý přídatný účinek v kombinaci s antidepresivy jak u SAD, tak u nesezónních depresivních poruch. Fototerapie ovlivňuje denní změny hladin monokinových neurotransmiterů, které regulují náladu. Fototerapie je velmi dobře tolerovaná a vedlejší účinky nevedou k přerušení léčby. Slabě vyjádřené vedlejší účinky se mohou objevit na počátku léčby.
Jaké jsou další biologické možnosti léčby?
Antidepresivní účinek má i spánková deprivace, kdy je pacient probouzen v časnější hodinu, než by obvykle dospal. Samotná spánková deprivace bez adekvátní farmakologické léčby má však většinou pouze krátkodobý účinek.
Tělesné cvičení v léčbě deprese
Pohyb je pro naše tělo přirozenou potřebou, podobně jako dech, jídlo a milování. Nedostatek pohybu vede k tomu, že tělo chátrá. Ale nejen to. Ve vegetativním nervovém systému začne převládat sympatikus, a to znamená, že tělo bez pohybu začne prožívat stres. Nedostatek pohybu má celkový nepříjemný dopad na lidské zdraví. Metabolismus nemůže fungovat přirozeně, dochází k přibývání na hmotnosti, ochablosti svalstva, zhoršuje se držení těla, srdce přestává účinně pracovat, člověk se cítí více unavený a letargický, má tendenci odkládat namáhavé věci, klesá sexuální aktivita. Dochází k celkovému tělesnému i psychickému chátrání. Pravidelný pohyb je základním prostředkem proti stresu. Při tělesné námaze se spaluje nadbytečný adrenalin, dochází postupně ke zvýšení tonu parasympatiku, zpomaluje se srdeční akce, zlepšuje se držení těla, stoupá pocit síly, pružnosti, zdraví a klidu. Psychicky stresovaný člověk se po cvičení cítí fyzicky i psychicky více svěží. Cvičení zvyšuje i touhu po zdravém hlubokém spánku. Svalové pohyby také podněcují růst axonů (nervových zakončení) přenášejících informace mezi nervovými buňkami. Počet axonů má přímý vztah k inteligenci. Méně pohybu znamená méně axonů. Syndrom povaleče souvisí s nižší inteligencí. Navíc lidé, kteří se tělesně nenamáhají ani rekreačně, bývají postiženi příznaky deprese přibližně dvakrát častěji než lidé, kteří mají pravidelnou aerobní tělesnou zátěž. Příznivý účinek cvičení je ovlivňován tím, zda cvičíme dobrovolně, nebo vynuceně. Stres z donucení může převažovat nad přínosem. Proto nemáte-li radost z nějakého druhu cvičení, vyhněte se mu. Hledejte radostnější způsob pohybu. Pravda je, že někdy chuť přichází až časem, po překonání původní lenosti a nevole. Tím bychom se neměli nechat odradit. Ale pokud nechuť k určitému druhu pohybu přetrvává, změňte jej.
O nadměrném pocení se dá hovořit, pokud se člověk potí i v situacích, kdy by normálně neměl, anebo vylučuje příliš velký obsah potu. V extrémních případech se může vyloučit až 1,5 l tekutin za hodinu, což je pro zdraví organismu nebezpečné. Nakolik je pocení úměrné, jde však těžko vyčíslit, protože je to záležitost ryze individuální. Člověk sám nejlépe pozná, kdy se stala v jeho termoregulačním systému nějaká změna, případně kdy jej nadměrné vylučování potu začne obtěžovat a oslabovat.
Lidské ledviny jsou ze své podstaty „projektovány“ na cca 35 000 litrů přijaté tekutiny. Průměrně to tedy vychází na 1,36 litru tekutin denně. Cokoliv nad toto množství znamená zkrácení jejich životnosti. Není třeba hlubokých lékařských znalostí, aby nám to bylo jasné – člověk od prvopočátků své existence neměl neustále k dispozici hrnek s čajem na stole či sladkou limonádu v lednici. Pil, když měl příležitost. Tak se vyvinulo i jeho vodní hospodářství. V posledních dekádách však lidstvo své ledviny soustavně přetěžuje, a tak jsme svědky rostoucího počtu obyvatel planety, kteří v pozdním věku řeší problém selhání tohoto životně důležitého orgánu. Ještě děsivější je však zamyšlení nad tím, proč nám nejsou tyto podstatné informace dostupné. Nápojový průmysl je obrovský byznys. Denně jsou vypity tisíce hektolitrů slazených a přeslazených limonád, které jsou prodávány i s 300% marží. Pro velké štiky tohoto odvětví není žádný problém zaplatit si studie o prospěšnosti konzumace nápojů, naopak o riziku zubního kazu zarytě mlčí. Stejně tak se pod pokličkou udržuje informace o rizicích nadměrného pití. Nebuďme tedy jen stádem ovcí, které si nechá diktovat co pít a v jakém množství. Pijme tak, jak nám to příroda říká již po tisíce let.
Pokud dochází dlouhodoběji či opakovaně k nadměrnému pocení, je třeba to nějakým způsobem řešit. Měla by se vždy vystopovat příčina, kterou lze v mnohých případech léčit či odstranit. Když pomine příčina, pomine většinou i nadměrné pocení. Pokud jde o nějaký funkční problém potních žláz (může být jen u některých), lze jej řešit lokálně přípravky, které tlumí vylučování potu (antiperspiranty), zápach jde eliminovat deodoranty. Je lépe se poradit v lékárně, kde mají kvalitní a specializované zboží. V případě neúspěchu se na mnoha odborných pracovištích aplikují botulotoxinové injekce, které jsou poměrně drahé (několik tisíc korun), ale mohou vyřešit nadměrné pocení až na jeden rok. Nejúčinnějším a také nejkrajnějším řešením je odstranění potní žlázy. Přistupuje se k němu jen v případě, kdy ostatní možnosti selhaly. Operace vyřeší problém nadměrného pocení někdy trvale, někdy jen na pár let. Je však poměrně riziková. Nadměrné pocení má vždy vnitřní příčinu. Je nepříjemné pro člověka samotného i pro jeho okolí. V určitých momentech může být i zdraví nebezpečné, zvláště pro malé děti a seniory. Pocení je nutno řešit úpravou životosprávy, dodržováním zvýšené hygieny a léčbou příčin. Pokud se domníváte, že trpíte nadměrným pocením, navštivte svého ošetřujícího lékaře, který dle příčin stanoví diagnózu a případné léčení v součinnosti s odbornými lékaři. Nadměrné pocení může být i projevem celkových chorob – TBC a jiné infekce, choroby krve, metabolické choroby.
Pokud u vás lékař diagnostikoval hyperhidrózu, jedná se o nadměrné pocení. Hyperhidrózou trpí podle odhadů jedno až tři procenta lidí na celém světě. Jednotlivé části těla vylučují při tomto onemocnění mnohem víc potu, než kolik by se ho jejich tělo v daný okamžik potřebovalo zbavit. Nejčastěji jsou při hyperhidróze postiženy ruce a nohy, speciálně dlaně, podpaží a chodidla. Není potřeba žádný zvláštní spouštěč, člověk trpící touto chorobou se potí v jakékoli situaci v průběhu dne, v noci se mu obtíže většinou vyhýbají. Pocení při hyperhidróze nesouvisí s úzkostí, stresem ani s pohybovou aktivitou. Dispozice k hyperhidróze je vrozená, možnosti prevence jsou proto prakticky nulové. Často propukne u postižených už v dětském věku nebo v dospívání a za její příčinu se považuje dysfunkce sympatiku. Nadměrné pocení však může být i symptomem jiného onemocnění, jako jsou například problémy se štítnou žlázou, diabetes nebo infekce. Tímto nepříjemným problémem navíc častěji trpí lidé s nadváhou. Typ léčby závisí na rozsahu a závažnosti onemocnění a pomůže vám s ním specialista. Pokud trpíte hyperhidrózou, lékař vám může předepsat léky ovlivňující sympatikus, který zodpovídá za regulaci tělesné teploty. Obvykle to bývají antidepresiva, sedativa nebo beta-blokátory. Řešením mohou být i injekce s botoxem, které se aplikují do postižených míst. Botox totiž zablokuje nervy, které stimulují pocení, léčbu je však potřeba zhruba po půl roce opakovat. Posledním řešením, když všechna ostatní selžou, je chirurgický zákrok, při němž se odstraní potní žlázy. Tato operace se však provádí pouze v oblasti podpaží.
