Klasickým obranným mechanismem včely je její bodnutí.
Včelí žihadlo z pokožky odstraňte, jak nejrychleji je to možné. Můžete použít špičku nože nebo růžek kreditní karty, nehet nebo něco podobného. Čím rychleji žihadlo odstraníte, tím lépe. Proto se snažte použít k vyndání žihadla předmět, kterým bude snadno a rychle vytaženo. Nezkoušejte žihadlo z rány vytrhnout, nešetrnou manipulací se do kůže dostane ještě mnohem více jedu. Nejlepším řešením je žihadlo vyškrábnout.
Po každém vbodnutí do kůže zůstává jedovatý aparát včely medonosné spojen se žihadlem a pumpuje dál jed do rány oběti, i když je již vytržen z těla včely.
K výrobě 1 kilogramu medu potřebují včely asi 3 kilogramy rostlinného nektaru, což představuje asi šedesát tisíc výletů z úlu.
Včela medonosná předává informaci o zdroji snůšky (vzdálenost, směr a množství) včelím tanečkem uvnitř úlu na plástech. I když je v úle úplná tma, tak díky vibracím, které vznikají na plástu, ostatní včely dle daného tance dostávají informaci o zdroji. Tuto informaci nám zaslal Jiří Sprostý z Košťálova, tou dobou student SOU VVC Nasavrky.
Když včela pryskyřici odkousne, zpracuje ji kusadly, čímž ji obohatí o výměšky svých žláz, a zformuje ji do kuličky, kterou přilepí do pylového košíčku. S takto zformovanou propolisovou kuličkou neboli rouskou odletí včela zpět do úlu, kde jí ostatní včely pomohou s okusováním propolisu, protože ona sama si propolisovou rousku nedokáže odstranit. I tyto včely zpracují propolis svými kusadly, obohatí ho opět o výměšky svých žláz a ihned použijí. Včely využívají propolis k potírání vnitřních částí úlu a plástů (dezinfekce), k utěsňování trhlin a otvorů, utěsnění česna a k mumifikaci mrtvolek (včelích, ale i vetřelců).
Propolis jakožto látka pryskyřičné povahy lehce taje, při teplotách nad 45 °C se stává lepivým až gumovým, bod tání se v průměru pohybuje kolem 60–70 °C, chladem pak propolis křehne a tuhne. Vůně je pryskyřičná, chuť trpká a hořká; hustota je 1,112–1,136 g/cm3.
Složení propolisu je velice proměnlivé a patří sem: látky pryskyřičnaté povahy (cca 50 %), vosky a mastné kyseliny (cca 30 %), éterické oleje (10 %), pyl (5 %), ostatní složky (5 %, minerální látky, vitamíny, cukry).
Jedná se o včely samotářky, které nakladou do vhodné dutiny nebo chodbičky svá vajíčka, kde každému vytvoří zvláštní komůrku. Do té přidají zásoby potravy (směs pylu a medu) a dutinu uzavřou vhodným materiálem – obvykle hlínou nebo kousky listů (záleží na druhu včely). Z vajíček se vylíhnou larvičky a ty se v komůrce živí připravenou potravou. Po nějaké době se zakuklí a nakonec se z nich vylíhne nová generace včelek. Někdy je v chodbičkách třeba deset kukel v řadě za sebou. Samičky se po vylétnutí spáří se samečky a celý cyklus se opakuje. Za svůj život postaví jedna samotářka maximálně několik desítek buněk a většinou uhyne dříve, než se z plodu vylíhnou další dospělé včely. Fascinující na tom všem je i to, že u nás žijí desítky druhů samotářek a každý druh má trochu jiný způsob života. Liší se vzhledem i velikostí. Najdeme mezi nimi malé trpaslíky, velké jen několik milimetrů, ale i samotářky téměř o velikosti čmeláků. Co však mají všechny společné, je to, že jsou užitečné a opravdu pro nás nejsou nebezpečné a není třeba se jich bát. Nejsou vůbec útočné. I při blízkém pozorování vždy volí jako nejlepší obranu ústup. Samičky samotářky žihadlo mají, ale využijí ho jen při bezprostředním ohrožení života.
Včely je možné chovat i v obcích. V poslední době je velmi moderní chovat včely i ve městech, lze je chovat na střechách a v parcích. Vždy je třeba brát zřetel na ostatní spoluobčany, nadměrnému obtěžování se dá předejít různými zástěnami (keře, ploty). Na druhou stranu včela má letový rádius zhruba dva až pět kilometrů, proto je velmi těžké dokázat, že se jedná konkrétně o vaše včely. Vždy je třeba o tom vyrozumět patřičné orgány. K inspiraci lze využít na internetových stránkách i videa o chovu včel.
Empatii, schopnosti vcítit se do situace včelstva a rozumět jeho potřebám, se každý včelař naučí praxí. Kdo si pohrává s myšlenkou pořídit si včely, měl by se přihlásit do kurzu pro začátečníky nebo navštívit zkušeného včelaře v okolí a teprve poté se rozhodnout, jestli jsou včely pro něj to pravé.
Chov včel je upraven právními normami, které stanovují, za jakých podmínek smějí být včely chovány a jaká má chovatel práva a povinnosti. Včela medonosná je zařazena mezi hospodářská zvířata, proto by měl mít každý včelař uzavřené pojištění odpovědnosti za škodu.
Včely mají hnědé hubené tělíčko se žlutými až oranžovými vodorovnými pruhy, které je téměř všude ochmýřené. Hlava včely je s hrudí spojena tenkým zúžením, které jí umožňuje pohyb. Oporu svalstvu poskytuje vnitřní kostra. Po boku temene hlavy má včela dvě složené oči a na vrcholu temena tři jednoduché oči, které jsou rozmístěny do tvaru trojúhelníka, jehož vrchol na přední části hlavy směřuje dolů. Ve srovnání s lidským okem včely hůře rozlišují barvy. Například špatně rozeznávají červenou barvu. Na rozdíl od člověka však včela vidí ultrafialové barvy, čehož náležitě využívá při hledání květin. K vidění používá pouze složené oči, jednoduché oči využívá pouze na světelné dráždění. Od spodního jednoduchého oka se táhne středem temene tenká brázdička, která se rozděluje na dvě větve končící u kořenů tykadel. Tykadla včel jsou dvě článkovitá ústrojí umístěná vedle sebe v jamkách přibližně ve středu přední strany hlavy nad čelním štítem. Na tykadlech se nachází mnoho smyslových orgánů, díky kterým včela dovede vnímat čichová a hmatová podráždění. Tykadla samiček se skládají z 12 článků, u trubce ze 13 článků. Nejdelší je základní článek tykadla (násadec), kterým je tykadlo na hlavě upnuté. Násadec pokračuje krátkým válcovitým kolínkem, které ho spojuje s ostatními články tykadla (bičíky). U samiček se bičíky skládají z 10 článků, u trubce z 11 článků. Hlava včelí matky má srdcovitý tvar, dělnice trojúhelníkový a hlava trubce je kruhovitá. Dalším orgánem, který lze u včely nalézt, je sosák. Ten včela využívá k nasátí nektaru či medovice. Nektar následně smíchá s enzymy a v zavíčkovaných plástech podobných těm, kde se líhnou nové generace, z nich vzniká med. Včely se též mohou chlubit kusadly. Největší kusadla má královna. V jejich těsné blízkosti je žláza, pomocí které královna vylučuje mateří látku. Stejnou žlázou dělnice vylučují látku na změkčení vosku. Trubci ji nemají. Včely používají kusadla jako párový uchopovací či hnětací orgán.
Hruď má hlavní funkci jako nosič orgánů pohybu (křídel a nohou). Tomu odpovídá i její vnitřní a vnější stavba a mohutné svalstvo. V larválním vývojovém stadiu má včela 3 hrudní články, dospělá včela má však hruď složenou ze 4 hrudních článků, protože při přestavbě orgánů ve stadiu kukly se první břišní článek přesunul k hrudi a byl využit na stavbu její zadní části. Jednotlivé hrudní články se nazývají: předohruď, středohruď, zadohruď a přesunutý kroužek. Včela má 3 páry nohou, které včele slouží k pohybu, k vytváření řetízků s ostatními včelami, k předávání voskových šupinek, sběru a ukládání pylu a čištění tykadel. Nesou též chemické a mechanické receptory. Známé je hlavně ústrojí na třetím páru nohou, zvané košíčky, do nichž včela sbírá pyl. Články nohou se nazývají: kyčel, příkyčlí, stehno, holeň, pata a články (poslední nese drápky a polštářky). Včela má na každém boku hrudní části jeden pár blanitých křídel, která jsou na povrchu pokrytá množstvím drobných chloupků. Přední křídla jsou větší než zadní. Podle délky dvou určitých žilek na křídle včely vypočítávají včelaři takzvaný loketní index, podle kterého poznají, o jaké geografické plemeno včely se jedná. Včela má křídla neustále napjatá, pohyb křídel je tak rychlý, že není možné sledovat jednotlivé kmity. Letící včela spojí zadní křídlo s předními háčky ve sponě. Vytvoří tak souvislou trojúhelníkovou plochu. Po skončení letu a návratu křídel do normální polohy v klidu se háčky posunutím předního křídla přes zadní samy vypnou. Pohyb křídel nahoru a dolů ve tvaru osmičky zajišťují hrudní svaly. Včela dokáže letět dopředu, stát za letu na místě (když zpracovává pyl do rousků) a také dokáže stát na podložce a pohybem křídel účinně větrat úl.
V zadečku včely, který je pohyblivě spojen s hrudní částí, jsou uloženy zažívací orgány, medový váček, jedová žláza, vzdušné vaky a žihadlo. Žihadlo na konci zadečku je duté, napojené na jedový váček. Na konci má háček, který znemožňuje po bodnutí jeho vytažení z rány. Včela si tak po bodnutí vytrhne žihadlo i s jedovým váčkem a následně umírá. Po vytržení žihadla dochází ještě po nějakou dobu k vypouštění jedu do rány, což zvyšuje účinek bodnutí. Pokud má člověk žihadlo v ráně, v žádném případě ho nesmí vytahovat tak, že by ho uchopil za jedový váček, neboť by si tím vymáčkl zbytek jedu ve váčku do rány. Žihadlo je nutno vyškrábnout. Včela medonosná vylučuje vosk v podobě šupinek žlázami na spodní straně posledních čtyř článků zadečku. Z tohoto vosku v hnízdě dělnice budují plásty.
Včela medonosná (latinsky Apis mellifera) žije ve velkých společenstvech, která jsou tvořena mnoha tisíci jedinců. V hnízdě žijí vždy tři kasty, jimiž jsou plodná samička (matka), samečci (trubci) a dělnice. Životní cyklus včely medonosné začíná vždy, když královna naklade do každé buňky po jednom vajíčku. Z oplozených vajíček se pak vylíhnou dělnice a matky, z neoplozených trubci. Po třech dnech se z vajíček vylíhnou malé larvičky, které jsou po první čtyři dny krmeny výživnou mateří kašičkou, v pozdější době pylem a nektarem. Během následujícího týdne larvy rychle rostou, několikrát se svlékají, a když téměř vyplní celou buňku, včely ji zavíčkují voskem. Larva se zakuklí a později se přemění v dospělou včelu. Po vylíhnutí se činnost včely medonosné mění vždy po několika dnech. Nejdříve čistí hnízdo, pak krmí larvy. Po jedenáctém dnu začínají včele žlázy na zadečku vylučovat šupinky vosku, takže může stavět v hnízdě plásty. Od šestnáctého do dvacátého dne života včela přijímá od létajících včel nektar a pyl, který ukládá do zásob v podobě medu. Přibližně dvacátý den včela konečně opouští úl a zdržuje se nějaký čas před jeho vchodem, kde se učí orientovat a zároveň úl hlídá. Od jedenadvacátého dne života již létá po okolí, přináší pyl, nektar, vodu a předává je mladším včelám v hnízdě.
Včely medonosné vyhledávají pro svá hnízda dutiny ve stromech, vchody do jeskyň či místa pod skalními převisy. V současnosti většina včelstev sídlí v umělých úlech. V době květu na jaře a v létě vyletují včely za teplých dní z úlů a sbírají v okolí vodu, pyl, nektar, sladké šťávy z poraněných stromů nebo medovici.
Včela medonosná saje nektar sosákem dlouhým šest milimetrů a pak si jej ukládá do váčku (medný váček), který je od žaludku oddělen česlem, to znamená že nasátý nektar nepřijde do trávícího systému včely medonosné. Pyl včela stírá z květů svým ochmýřeným tělem a poté jej předníma nohama zkartáčuje do prohlubní na holeních zadního páru nohou.
Včely produkují mimo med i sladkou hmotu. Tu zpracovávají z nektaru nebo medovice tím, že ji obohacují látkami vlastního těla, uskladňují v plástech, zahušťují, přikrývají voskovými víčky a nechávají dozrát. Včely produkují ještě další látky, které lze využít především v medicíně a kosmetice. Jedná se především o včelí vosk, mateří kašičku a propolis. Vosk vzniká ve voskotvorných žlázách včel. Jedná se o přestavbu cukrů a pylu v trávicím a voskotvorném ústrojí. Vosk je stavební materiál pro výrobu včelích plástev se známými šestihrannými buňkami, ve kterých se vyvíjí nová generace včelstva nebo je zde uložen med. Tato surovina je člověkem využívána zejména v kosmetice a farmacii. Mateří kašička se dá svojí funkcí přirovnat mateřskému mléku u savců. Jedná se o výměšek žláz mladých včel starajících se o vyvíjející se novou generaci včel. Mateří kašičkou jsou krmeny pouze budoucí královny. Mateří kašička je tekutina bílé až nažloutlé barvy, typické slabě kořeněné vůně. Díky obsahu mnoha látek, které patří k základním látkám potřebným pro správnou funkci organismu, se používá ve farmacii. Propolis je včelí tmel. Jedná se o látku pryskyřičné povahy, kterou včely získávají z rostlinných zdrojů a používají ji k dezinfekci, výztuhám a utěsnění úlu. Tato pryskyřičná substance žlutohnědé, červenohnědé nebo zelenohnědé barvy obsahuje vosk, balzámy a éterické oleje, pyl a další. Má aromatickou vůni, která vytváří charakteristickou atmosféru úlu. Díky svým dezinfekčním vlastnostem je účinný při různých onemocněních kůže, které jsou bakteriálního či virového původu (například bradavice).
Vosa je nepříjemná, její rozzlobení zjistíme tak, že nás štípne a v místě vpichu dojde k otoku a také v něm nenajdeme žihadlo. Většinou tak píchnutý jedinec ani neví, co ho vlastně štíplo. Kupříkladu včelí píchnutí můžeme vyloučit dedukcí, že včela se vyskytuje v trávě. Takže když například chodí někdo bos venku v trávě, tak je u něho velká pravděpodobnost toho, že na včelu šlápne a ta ho v sebeobraně bodne. Proti včelímu píchnutí se tedy nejlépe ubráníme, když nebudeme chodit bosi v trávě. Dále po včelím bodnutí zůstane v ráně žihadlo, což je další ukazatel pro identifikaci původce píchnutí. Rozlišit alergeny správným určením původce píchnutí je nezbytnou podmínkou pro správnou a rychlou léčbu případné alergické reakce. Bodnutí hmyzem patří k nejnebezpečnějším alergickým reakcím, to znamená, že člověk může třeba v krajním případě až zemřít. Takové alergické reakce pak mívají své specifické příznaky od těch lehčích až po ty právě nejzávažnější.
Včely jsou snad jako jediný bodavý hmyz považovány za užitečné. Pro včely je typický velmi silný obranný pud. Včely si svůj úl velmi chrání, pokud se k jejich úlu přiblížíme zhruba na pět metrů, hrozí, že včely zaútočí. Pokud bychom manipulovali s jejich úlem bez ochranných pomůcek, musíme se připravit na obrovské množství útoků. Útok má jasně daná pravidla. Včely nejprve začnou nalétávat, výstražně bzučet a nakonec bodají. Agresivitu včel může ale vyprovokovat více věcí, třeba i těžba dřeva a sečení trávy.
Nebezpečí jejího bodnutí
Pokud nás včela opravdu bodne, problémem se stává její žihadlo. Neboť to ve většině případů zůstává v ráně a bodla žihadla se přibližně ještě minutu zavrtávají stále více do místa vbodnutí. Zároveň se jed z jedového váčku přenáší do rány. Čím déle je žihadlo v ráně, tím mohou být následky větší. Vždy se doporučuje okamžitě žihadlo z rány odstranit (například nehtem nebo pinzetou) a dát u toho pozor, abychom nezmáčkli jedový váček na konci žihadla.
Průběh a léčba
V okamžiku, kdy jsme z rány dostali žihadlo, je vhodné ránu chladit studenou vodou, případně použít některý z přípravků k tomu určených. Z volně dostupných léků se osvědčil přípravek Fenistil gel, který zmírňuje svědění i tvorbu otoku. Po vpichu včelího žihadla je také třeba vypít dostatek tekutin a zůstávat pro jistotu ve stínu. Je důležité zároveň místo vpichu kontrolovat, jestli nedochází k otoku, který by ohrozil dýchání. Pokud by k něčemu takovému došlo, je nutné zavolat rychlou lékařskou pomoc. U většiny lidí ale dojde jen k zarudnutí kůže, svědění a otoku místa bodnutí. Neměli bychom se děsit, pokud by se otok zvětšoval, všeobecně se tvrdí, že otok může dosáhnout rozměrů až dvou mužských dlaní. Ve výjimečných případech může dojít ke zhoršenému zdravotnímu stavu i u lidí, kteří nejsou alergici. Většinou se taková situace projevuje například kopřivkou, závratěmi, nevolností. V takovém případě bychom měli navštívit lékárnu, kde nám poradí, která antihistaminika pomohou. Pokud by se ale stav výrazně zhoršoval, vždy je lepší navštívit lékaře, nebo zavolat rychlou lékařkou pomoc.
Královna má za úkol pouze reprodukci. Vyvíjí se v největších buňkách a je nejlépe krmena. Královna ovládá ostatní včely substancí, kterou vylučuje z kusadlových žláz. Jakmile dojde k úhynu královny, utlumí se vliv substance, dělnice začnou stavět pro larvy větší buňky a začnou je krmit kvalitní mateří kašičkou. Nejdříve vylíhlá královna poté zabije ty ještě nevylíhnuté a vydá se na svatební let. Trubci jsou samečci, kteří oplodní královnu. Rodí se z menších buněk než dělnice a jejich jediným úkolem je oplození královny. Podobně jako královna jsou i trubci krmeni dělnicemi. Na konci léta se o ně dělnice přestávají starat a jsou vyhnáni z úlu.
Dělnice mají na starost ostatní práci. Jedná se o samice se zakrnělými pohlavními orgány. V případě, že ve včelstvu není královna, mohou klást neoplozená vajíčka. Některé dělnice se starají o královnu, jiné o trubce. Další část staví nové plásty. Včelky, které vidíme poletovat venku, patří také mezi dělnice. Pilně sbírají z květů pyl, nektar a medovici, které jsou základem potravy jak pro královnu, tak i pro budoucí generaci.
Jedná se o produkt rostlinného původu. Propolis je látka pryskyřičné povahy, kterou včely sbírají z rostlinných zdrojů (z květních a listových pupenů topolů, bříz, jív, olší, jehličnatých stromů a dalších rostlin) a v úle ji používají k dezinfekčním a jiným účelům. Propolis je považován za včelí tmel a má žlutohnědou, zelenožlutou až černou barvu. Je to směs vosku, ale především pryskyřičných látek. Když včela pryskyřici odkousne, zpracuje ji svými kusadly, čímž ji obohatí o výměšky žláz, a zformuje ji do kuličky, kterou přilepí do pylového košíčku. S takto zformovanou propolisovou kuličkou, takzvanou rouskou, odletí včela zpět do úlu, kde jí ostatní včely pomohou s okusováním propolisu, protože ona sama si propolisovou rousku nedokáže odstranit. Také tyto včely zpracují propolis svými kusadly, obohatí ho o výměšky svých žláz a ihned použijí. Včely využívají propolis k potírání vnitřních částí úlu a plástů (dezinfekce), k utěsňování trhlin a otvorů, utěsnění česna a mumifikaci mrtvolek (včelích, ale i vetřelců).
Složení propolisu je velice proměnlivé, ale vždy jsou v určitém poměru zastoupeny tyto složky: látky pryskyřičnaté povahy, vosky a mastné kyseliny, éterické oleje, pyl, ostatní složky (minerální látky, vitamíny, cukry).
Propolis je látka, která má celou řadu účinků, jichž využívá především kosmetický a farmaceutický průmysl. Můžeme ho užívat nebo aplikovat ve formě tablet či čípků, propolisových sprejů, tinktur, emulzí a mastí, lze jej smíchat s medem. Vyrábí se i propolisová kosmetika jako mýdlo, šampóny, krémy. Propolis lze indikovat u infekcí močových cest a močového měchýře, infekcí zažívacího traktu, infekcí ledvin, plísňových onemocnění, akné, při vypadávání vlasů, tuberkulóze, hemoroidech, akné, zánětu nosohltanu, ekzémech, štítné žláze, proleženinách, popáleninách, lupénce, oděrkách a oparech.
Je však důležité upozornit, že propolis může u citlivých jedinců vyvolat alergické reakce, proto je vhodné před užitím jakéhokoliv přípravku s propolisem provést krátkou kontaktní zkoušku. Ta se provádí tak, že zápěstí potřeme ředěnou propolisovou tinkturou a za den až dva test opakujeme. Pokud nenastane reakce, například zčervenání nebo pupínky, můžeme propolis použít. Užívání propolisu a přípravků s propolisem by se měli vyhýbat pacienti se závažným srdečním onemocněním a těhotné ženy.
Nákup propolisu lze provést prostřednictvím internetových obchodů, pro inspiraci se můžete podívat zde. Mezi včelaři není prodej propolisu moc rozšířený, a proto je těžké si ho tímto způsobem opatřit.
Jedná se o produkt živočišného původu, který vzniká jako sekret voskotvorných (voskových) žlázek po přestavbě medu a pylu v trávicím ústrojí včely a poté je vylučován na povrch včelího těla voskotvornými (voskovými) zrcátky. Voskotvorné žlázky a vosková zrcátka jsou na těle včely umístěny na 3.–6. článku zadečku. Včelí matka a trubci tyto žlázky ani zrcátka nemají. Vosková zrcátka jsou proděravěna množstvím velmi drobných otvůrků, jimiž se na povrch včelího těla dostává vosk, který následně tuhne v malé šupinky. Tyto šupinky včela sbírá kartáčky třetího páru nohou, posunuje je ke kusadlům, kde je rozmělní na bílou hmotu, kterou mísí se sekrety zažívacího ústrojí. Vosk se stává vláčným a plastickým a včely jej používají na stavbu včelího díla (plásty). Uvádí se, že na 1 kg vosku včela spotřebuje 3,5 kg medu a 50 g pylu. Med slouží jako energie pro tvorbu vosku a pyl je důležitý pro správnou funkci voskotvorných žlázek. Zbarvení vosku je velmi rozmanité, čerstvý vosk, označovaný jako panenský vosk, ve kterém zatím nebyl odchován plod a nebyly v něm uloženy zásoby, je bílý až slabě nažloutlý, avšak postupně tmavne, což je způsobeno plodováním, svlékáním larev včelího plodu, ukládáním medných a pylových zásob.
Včelí vosk se skládá z uhlovodíků, esterů vyšších mastných kyselin, vyšších alkoholů, volných mastných kyselin, sterolů, vody, barviv a aromatických látek.
Účinky včelího vosku lze zmínit jeho mírně antioxidační, protizánětlivé a antivirové. Vyživuje pleť, zvláčňuje pokožku, můžeme jej použít jako náplast. Nejvíce se vosk využívá ve farmacii, kde najde své uplatnění při potahování léků nebo tablet, čímž prodlužuje dobu, po kterou se uvolňuje účinná látka, v kosmetice pak při výrobě emulzí, mastí, krémů, rtěnek, deodorantů, gelů, řasenek, vlasových přípravků a dalších výrobků se včelím voskem. Také v potravinářství nalezne své uplatnění, ačkoliv ne v takové míře jako dříve. Jako potravinový doplněk jej nalezneme pod číslem E901 a může sloužit jako leštidlo čokoládových figurek, bonbónů, na vymazání forem a podobně. V kuchyni lze využít vosk také na vymazání plechu při pečení. Velmi vhodné je žvýkání voskových víček z medných plástů, což je směs medu, vosku, pylu a propolisu, která působí proti onemocněním horních cest dýchacích, zánětu čelistních dutin, senné rýmě a mechanicky čistí zuby od zubního kamene. Mimo farmacii, kosmetiku a potravinářství se vosku využívá v průmyslových oblastech při zpracování kovů, v elektronice, při impregnaci a leštění dřeva nebo výrobě svíček.
Nákup včelího vosku se dá provést prostřednictvím internetových obchodů, pro inspiraci se můžete podívat zde. Včelí vosk se dá koupit i u některých včelařů, vždy je třeba si dopředu rozmyslet, o jaký vosk budete mít zájem.
