Klasickým obranným mechanismem včely je její bodnutí.
Včelí žihadlo z pokožky odstraňte, jak nejrychleji je to možné. Můžete použít špičku nože nebo růžek kreditní karty, nehet nebo něco podobného. Čím rychleji žihadlo odstraníte, tím lépe. Proto se snažte použít k vyndání žihadla předmět, kterým bude snadno a rychle vytaženo. Nezkoušejte žihadlo z rány vytrhnout, nešetrnou manipulací se do kůže dostane ještě mnohem více jedu. Nejlepším řešením je žihadlo vyškrábnout.
V diskuzi ČÍM OŠETŘIT BODNUTÍ VČELOU se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Nina.
Dobrý den. Ještě bych chtěla doplnit. Nikdy nevyndávejte žihadlo rukou (prsty)
Zbytek jedu by se vypustil do tela. Vyndavejte pinzetou nebo necim ostrym cim to vyskrabnete viz. vcelimor.cz/prvni-po…
Děkuji
Na tento příspěvěk jestě nikdo nereagoval. Chcete se k němu vyjádřit? Klikněte na tlačítko a budete moci vložit svůj komentář.
V létě jste určitě opatrní a dáváte důraz na správný výběr opalovacího krému, jenže co když i tak se spálíte od slunce. Pokud se jedná o mírné popáleniny, tak vám bezvadně poslouží gázový obklad namočený v čaji, který se přikládá na spálená místa na dobu 20 minut. Pokud jste dostali žihadlo a místo po vpichu je zarudnuté, tak by to také mělo jít zázračně snadně zklidnit pomocí čajové gázy, ale jestli se jedná o vážnější poranění kůže, zvažte přidání Aloe Vera do obkladu.
Čmelák je často považován za nejdobromyslnější bodavý hmyz. Své žihadlo používá opravdu jen v ohrožení. Pokud nás čmelák několikrát oblétne, neznamená to, že se chystá zaútočit. Obvykle pak hned odletí.
Nebezpečí jeho bodnutí
Neměli bychom zapomínat, že i čmelák je bodavý hmyz, přestože je vesměs vnímán kladně.
Jeho žihadlo stejně jako u vosy a sršně nezůstává v ráně. Jed čmeláka údajně není tak silný, čmelák ale k obraně nevyužívá jen žihadlo, ale i kusadla. Stejně jako u vosy má žihadlo jen samička.
Průběh a léčba
Pokud bychom přeci jen čmeláka ohrozili a on nás bodnul, léčba je stejná jako u předcházejícího hmyzu. Stejně tak i následky bodnutí mohou mít podobný průběh.
Včelí žihadlo obsahuje jed, který působí bolestivě. Pro včelu je použití žihadla téměř vždy smrtelné, proto jej použije jen v nezbytném případě. Žihadlo po vbodnutí zůstává živým orgánem, který dále pracuje. Každé žihadlo se skládá z několika bodel, která asi ještě minutu zavrtávají žihadlo stále hlouběji do rány, které pomocí vratizoubků stále pevněji drží v pokožce. Přitom se jed z jedového váčku postupně přečerpává do rány. Čím déle je žihadlo v ráně, tím větší jsou následky. Proto je velmi důležité žihadlo z rány rychle odstranit. Pokud žihadlo zůstane v ráně, ihned je odstraňte vyškrábnutím nehtem, obráceným nožem, pinzetou. Včelí jed, který se dostane při vpichu žihadla do těla, způsobí popraskání buněčných membrán, stimuluje syntézu prostaglandinů a vyvolá v místě vpichu zánětlivý proces. Všechny složky včelího jedu se synergizují, tedy vzájemně působí tak, že celkový účinek jedu je vyšší, než by odpovídalo izolovanému účinku jednotlivých složek. Následky bodnutí jsou především lokální slabá až intenzivní bolest, pocit napětí v místě a okolí bodnutí, otok, zarudnutí a svědění.
Když dostanete žihadlo, tak ho co nejdříve odstraňte, na ránu přiložte rozříznutou cibuli nebo potřete octem a místo, kde vznikl otok, chlaďte vodou nebo ledem (zmírníte otok), pokud je vám nevolno nebo jste alergičtí, vyhledejte lékaře.
Je vidět, že máte velmi bohaté zkušenosti s včeličkami, nicméně je špatná vaše domněnka, že když už jste měl padesát žihadel, nebo i více, že to je v pořádku. Bohužel máme zkušenosti, že jsou případy lidí, pro které to sté žihadlo nebo tisící žihadlo může být to opravdu smrtelné a nebezpečné. Tyto reakce jsou tak zvláštní, že po určitou dobu to ten organismu toleruje. Ovšem při nějakém vyčerpání, ať už psychickém či fyzickém, může dojít k takovému zvláštnímu alergickému stavu, kdy organismus zareaguje velmi ošklivou reakcí. To tvrdnutí kůže po propolisu je právě taková atypická alergická reakce.
Vosa je nepříjemná, její rozzlobení zjistíme tak, že nás štípne a v místě vpichu dojde k otoku a také v něm nenajdeme žihadlo. Většinou tak píchnutý jedinec ani neví, co ho vlastně štíplo. Kupříkladu včelí píchnutí můžeme vyloučit dedukcí, že včela se vyskytuje v trávě. Takže když například chodí někdo bos venku v trávě, tak je u něho velká pravděpodobnost toho, že na včelu šlápne a ta ho v sebeobraně bodne. Proti včelímu píchnutí se tedy nejlépe ubráníme, když nebudeme chodit bosi v trávě. Dále po včelím bodnutí zůstane v ráně žihadlo, což je další ukazatel pro identifikaci původce píchnutí. Rozlišit alergeny správným určením původce píchnutí je nezbytnou podmínkou pro správnou a rychlou léčbu případné alergické reakce. Bodnutí hmyzem patří k nejnebezpečnějším alergickým reakcím, to znamená, že člověk může třeba v krajním případě až zemřít. Takové alergické reakce pak mívají své specifické příznaky od těch lehčích až po ty právě nejzávažnější.
Včely jsou snad jako jediný bodavý hmyz považovány za užitečné. Pro včely je typický velmi silný obranný pud. Včely si svůj úl velmi chrání, pokud se k jejich úlu přiblížíme zhruba na pět metrů, hrozí, že včely zaútočí. Pokud bychom manipulovali s jejich úlem bez ochranných pomůcek, musíme se připravit na obrovské množství útoků. Útok má jasně daná pravidla. Včely nejprve začnou nalétávat, výstražně bzučet a nakonec bodají. Agresivitu včel může ale vyprovokovat více věcí, třeba i těžba dřeva a sečení trávy.
Nebezpečí jejího bodnutí
Pokud nás včela opravdu bodne, problémem se stává její žihadlo. Neboť to ve většině případů zůstává v ráně a bodla žihadla se přibližně ještě minutu zavrtávají stále více do místa vbodnutí. Zároveň se jed z jedového váčku přenáší do rány. Čím déle je žihadlo v ráně, tím mohou být následky větší. Vždy se doporučuje okamžitě žihadlo z rány odstranit (například nehtem nebo pinzetou) a dát u toho pozor, abychom nezmáčkli jedový váček na konci žihadla.
Průběh a léčba
V okamžiku, kdy jsme z rány dostali žihadlo, je vhodné ránu chladit studenou vodou, případně použít některý z přípravků k tomu určených. Z volně dostupných léků se osvědčil přípravek Fenistil gel, který zmírňuje svědění i tvorbu otoku. Po vpichu včelího žihadla je také třeba vypít dostatek tekutin a zůstávat pro jistotu ve stínu. Je důležité zároveň místo vpichu kontrolovat, jestli nedochází k otoku, který by ohrozil dýchání. Pokud by k něčemu takovému došlo, je nutné zavolat rychlou lékařskou pomoc. U většiny lidí ale dojde jen k zarudnutí kůže, svědění a otoku místa bodnutí. Neměli bychom se děsit, pokud by se otok zvětšoval, všeobecně se tvrdí, že otok může dosáhnout rozměrů až dvou mužských dlaní. Ve výjimečných případech může dojít ke zhoršenému zdravotnímu stavu i u lidí, kteří nejsou alergici. Většinou se taková situace projevuje například kopřivkou, závratěmi, nevolností. V takovém případě bychom měli navštívit lékárnu, kde nám poradí, která antihistaminika pomohou. Pokud by se ale stav výrazně zhoršoval, vždy je lepší navštívit lékaře, nebo zavolat rychlou lékařkou pomoc.
Co se týká vos, tak u nich je jedovatá pouze samička. Zatímco včela může bodnout jen jednou, tak vosa může použít své žihadlo i několikrát. I vosy, pokud cítí ohrožení jejich hnízda, se spojí v jeho obraně.
Nebezpečí jejího bodnutí
Vosí jed patří mezi největší alergeny, které se vyskytují v naší přírodě. Tento jed se skládá ze tří toxikologických složek: biogenní aminy, aminokyseliny, enzymy a polypeptidy. Biogenní aminy způsobují bolestivou reakci na vosí bodnutí. Enzymy se podílejí na alergických projevech bodnutí. Polypeptidy způsobují otok, lokální bolest kolem místa vpichu a zánětlivou reakci.
Průběh a léčba
Důsledkem vosího bodnutí bývá většinou zarudlá kůže, která svědí, případně mohou naskákat kopřivkovité pupeny. Tyto reakce ale většinou během několika hodin odezní. Pokud v ráně zůstalo žihadlo, je třeba ho odstranit. Pro zmírnění bolesti a otoku se doporučují ledové obklady. Na rozdíl od včelího bodnutí je u vosího bodnutí potřeba jed neutralizovat kyselinou, proto se dá využít i například cibule, ocet a citron. I zde se dá využít gelu Fenistil. Stejně jako u včelího bodnutí i zde může dojít i k dalším obtížím (nevolnost), opět by měla pomoci antihistaminika. Pokud by se ale stav zhoršoval (dušení, zvracení, průjmy, krvácení, horečka, bolesti hlavy, nižší krevní tlak), hrozí největší nebezpečí: anafylaktický šok, v takovém případě je potřeba se dostat co nejdříve do nemocnice.
Místo, kde vás vosa bodla, nejdříve důkladně prohlédněte. Místo vpichu bude opravdu velmi bolestivé, mírně zarudlé, svědivé a objeví se mírný nebo rozsáhlejší otok. Pokud v místě vpichu zůstalo žihadlo, vezměte pinzetu a opatrně jej z rány odstraňte.
Místo po štípnutí vosou omyjte pod tekoucí studenou vodou. Větší otok po vosím bodnutí je velmi dobré chladit vodou, namočeným plátnem nebo kapesníkem, ale i kostkami ledu.
Pokud je otok větší a bolest, svědění a podráždění i nadále přetrvávají, na postižené místo lze nanést antihistaminikum, například Fenistil gel.
Doporučuje se podávat také vnitřně tablety Zirtecu, Zodacu nebo Claritinu v podobě antihistaminik.
Na žihadlo pomáhá cibule, a to zejména v případě, že se objeví nepříjemný otok. Plátky cibule přiložte na místo bodnutí a nechte působit minimálně 15 minut. Z cibule se uvolní šťáva, která pronikne až do podrážděné kůže a zbaví vás otoku a velmi nepříjemného svědění.
Na otok po štípnutí vosou pomáhá i obklad z čistého alkoholu, tedy lékárenský zředěný líh, ale klidně zkuste i čistý destilát, který najdete doma ve spíži. Vezměte si kapesník, polijte ho trochu přichystaným destilátem a přiložte na poraněné místo. Nechte alkohol působit alespoň po dobu 30 minut.
Stejně jako ošetření alkoholem funguje i léty prověřený ocet. Nalijte jej na kapesník a nechte půl hodiny působit v místě bodnutí.
Ránu můžete údajně ošetřit i banánem. Spařte banán nejprve nad horkou párou, pak jej oloupejte a počkejte, až vychladne. Pomocí vidličky jej následně rozmačkejte na hustou kašičku. Tu pak rozetřete na postižené místo, otok by měl během chvíle splasknout.
Složení jedu včely, vosy a sršně se liší, k reakci na bodnutí však dochází pokaždé. Horší je to v případě přecitlivělosti na některé látky v jedu obsažené. Pak může vzniknout nepřiměřená odezva imunitního systému, tedy alergická reakce. Po bodnutí včelou, vosou nebo sršněm mohou nastat zcela totožné reakce organismu, jediným rozdílem bývá to, že při vosím bodnutí či bodnutí sršněm nezůstává zpravidla žihadlo v místě bodnutí. Po vosím či včelím bodnutí se dostává do těla hmyzí jed. U alergiků na hmyzí jed se začne uvolňovat histamin a podobné látky, které způsobí alergickou reakci.
Alergické reakce se dělí podle stupně závažnosti:
zarudnutí a otok v místě vpichu = normální reakce těla
zásadní zarudnutí a otok se mohou rozšířit po celé postižené části těla a následně dosáhnout maxima typicky první den po bodnutí, dané příznaky ustoupí během několika dnů až 2. týdnů
vyrážka vzdálená od místa bodnutí, otoky obličeje, svědění, lehká nevolnost
někdy se přidává nevolnost, zvracení, dušnost, oběhový kolaps, zimnice čili anafylaktická reakce do několika sekund až minut po bodnutí = život ohrožující stav
Zvýšené riziko rozvoje prudké anafylaktické reakce při alergii na hmyzí bodnutí je u osob s chronickými srdečními obtížemi a u astmatiků. Lidé, kteří po pobodání hmyzem zaznamenali příznaky celkové alergické reakce, by měli vyhledat alergologa a podrobit se adekvátnímu vyšetření a léčbě.
Nejlepším lékem je prevence, proto si dávejte pozor na místa výskytu vos, tedy zvláště tam, kde je například spadané ovoce či odpadky, a také dávejte pozor při chození naboso v trávě, i když je to zdravé.
Možnosti ošetření:
Při bodnutí vosou neutralizujte místo kyselinou: ocet, cibule, citron.
Při bodnutí včelou neutralizujte zásadou: mýdlový roztok, jedlá soda. Jedná se o nejnebezpečnější bodnutí. Žihadlo opatrně odstraňte pinzetou, poraněné místo omyjte a přikládejte studený obklad.
Když vás kousne čmelák, ošetřete místo antialergickou mastí nebo přímo gelem na bodnutí hmyzem. Místo v žádném případě neškrábejte.
Bodne-li vás sršeň, vytáhněte zapíchnuté žihadlo, místo vpichu zchlaďte kostkou ledu vloženou do kapesníku. Většinou nejde o nic vážného, spíše vás vyleká intenzita bolesti.
Štípnutí komárem nebo ovádem člověka zpravidla neohrožuje na životě, na poštípaná místa přiložte ledový obklad a neškrábejte je. Pozor na voňavou kosmetiku (tělové mléko, deodorant), ta ovády přitahuje.
Každý začátečník by měl vždy nosit ochranný oděv, rukavice a včelařský klobouk se závojem. Pozor, intenzivní pachy, pot, silně vonící kosmetické prostředky dráždí včely k útoku. Neměli byste rovněž nosit lesklé předměty (hodinky, prsteny, řetízky). Před započetím práce včely uklidněte kouřem z kuřáku, při práci se vyvarujte prudkým pohybům. Při práci se včelstvem si občas opláchněte ruce v čisté vodě. Navzdory všem bezpečnostním opatřením se zcela jistě nevyhnete občasnému bodnutí. Jestliže žihadlo okamžitě odstraníte, zmenšíte tím účinek jedu (k tomu stačí nehty). Místo vpichu následně ochlaďte. Slabý otok kolem místa vpichu je úplně normální. Velké otoky, změna barvy kůže, nevolnost, poruchy oběhového systému, nebo dokonce dušnost jsou příznaky alergické reakce. Při výskytu alergické reakce či při bodnutí do dutiny ústní nebo hltanu musí být postižený okamžitě dopraven k lékaři.
Jedná se o produkt živočišného původu. Včelí jed je čirá, bezbarvá tekutina s charakteristickou dráždivou aromatickou vůní a hořkokyselou chutí. Jed vzniká v těle samic včely medonosné jako sekret jedové žlázy, což je trubicovitá, 10 až 25 mm dlouhá, vidlicovitě zakončená žláza, která začíná produkovat jed ihned, jakmile se včela vylíhne. Žláza ústí do jedového váčku, ve kterém se jed shromažďuje. Existuje několik faktorů, které ovlivňují množství a kvalitu včelího jedu. K nejvýznamnějším patří stáří včely (16.–18. den života je dělnice fyziologicky nejzdatnější, stává se strážkyní a střeží česno, otvor do úlu, proti nepřátelům), dále bílkoviny v potravě (nedostatek bílkovin vede k malé produkci jedu a naopak) a druh včely (útočné bodavé včely versus mírné neútočné včely). Jako další faktory působí také klimatické podmínky a roční období.
Jedová žláza i jedový váček jsou součástí komplexu označovaného jako žihadlový aparát. Samotné žihadlo je chitinový mechanismus se 2 bodly opatřenými 7–12 vratizoubky, které zapříčiňují, že se žihadlo lehce zachytí v lidské kůži nebo jiném měkkém materiálu. Obě bodla se po vpichu do kůže střídavě pohybují a tak pronikají hlouběji do rány a dál do ní vstřikují jed. Často dochází u včely k vytržení celého žihadlového aparátu i s jedovou žlázou, jedovým váčkem a 10. nervovým gangliem, které aparát inervuje, což vede k tomu, že pokud se žihadlo z rány ihned nevytáhne, jed je i nadále pumpován do rány.
Včelí jed je čirá tekutina aromatické vůně, hořkokyselé chuti a skládá se z proteinů, enzymů, aminokyselin, cukrů, bionaminů, lipidů, těkavých látek i minerálních látek (měď, sodík, hořčík, vápník, fosfor, síra).
Včelí jed je pro lidský organismus toxický, zejména neurotoxický, protože brání šíření nervových impulzů. Při bodnutí včelou bychom měli rozlišovat místní toxoalergickou reakci zdravých osob a celkovou anafylaktickou a alergickou reakci přecitlivělých jedinců. Při místní toxoalergické reakci se v místě vpichu objeví zarudnutí, svědění a otok. Reakce anafylaktické a alergické jsou však mnohem vážnější a mohou vést až k úmrtí. K účinkům včelího jedu řadíme účinky baktericidní, hemolytické, hemorrhagické, místně znecitlivující, protizánětlivé a účinky snižující krevní tlak.
Mezi nejčastější formy uplatnění včelího jedu patří aplikace přirozeného žihadla, podkožní injekce, inhalace, tablety, elektroforéza nebo masti.
Ke zdravotním problémům, při kterých může být včelí jed indikován, řadíme: revmatické onemocnění svalů, revmatické onemocnění kloubů, ischias, zánět kloubů, otoky při podvrtnutí kotníku bérce, zranění šlach, vysoký krevní tlak a choroby s ním spojené, krevní sraženiny, kornatění tepen, pokles hladiny cholesterolu v krvi, astma, bolesti v krku, záněty horních cest dýchacích, kožní onemocnění, špatně se hojící rány, epilepsie, psychické nemoci, záněty nervů, neuralgické bolesti, Gravesova choroba (onemocnění s hyperfunkcí štítné žlázy), zánět oční duhovky, rohovky a spojivky. V současnosti se zkoumají možné účinky včelího jedu při léčbě AIDS. Pokud se rozhodneme pro léčbu včelím jedem, zejména pokud jde o aplikaci žihadel, měla by se léčba uskutečnit pod dohledem lékaře.
Užívání včelího jedu by se měli vyvarovat zejména alergici, pacienti s těžkou srdeční vadou, diabetici, pacienti s tuberkulózou plic, pohlavními nebo gynekologickými poruchami.
Nákup včelího jedu se dá provést prostřednictvím internetových obchodů, pro inspiraci se můžete podívat zde. Včelí jed se nedá koupit přímo u včelaře.
Včely mají hnědé hubené tělíčko se žlutými až oranžovými vodorovnými pruhy, které je téměř všude ochmýřené. Hlava včely je s hrudí spojena tenkým zúžením, které jí umožňuje pohyb. Oporu svalstvu poskytuje vnitřní kostra. Po boku temene hlavy má včela dvě složené oči a na vrcholu temena tři jednoduché oči, které jsou rozmístěny do tvaru trojúhelníka, jehož vrchol na přední části hlavy směřuje dolů. Ve srovnání s lidským okem včely hůře rozlišují barvy. Například špatně rozeznávají červenou barvu. Na rozdíl od člověka však včela vidí ultrafialové barvy, čehož náležitě využívá při hledání květin. K vidění používá pouze složené oči, jednoduché oči využívá pouze na světelné dráždění. Od spodního jednoduchého oka se táhne středem temene tenká brázdička, která se rozděluje na dvě větve končící u kořenů tykadel. Tykadla včel jsou dvě článkovitá ústrojí umístěná vedle sebe v jamkách přibližně ve středu přední strany hlavy nad čelním štítem. Na tykadlech se nachází mnoho smyslových orgánů, díky kterým včela dovede vnímat čichová a hmatová podráždění. Tykadla samiček se skládají z 12 článků, u trubce ze 13 článků. Nejdelší je základní článek tykadla (násadec), kterým je tykadlo na hlavě upnuté. Násadec pokračuje krátkým válcovitým kolínkem, které ho spojuje s ostatními články tykadla (bičíky). U samiček se bičíky skládají z 10 článků, u trubce z 11 článků. Hlava včelí matky má srdcovitý tvar, dělnice trojúhelníkový a hlava trubce je kruhovitá. Dalším orgánem, který lze u včely nalézt, je sosák. Ten včela využívá k nasátí nektaru či medovice. Nektar následně smíchá s enzymy a v zavíčkovaných plástech podobných těm, kde se líhnou nové generace, z nich vzniká med. Včely se též mohou chlubit kusadly. Největší kusadla má královna. V jejich těsné blízkosti je žláza, pomocí které královna vylučuje mateří látku. Stejnou žlázou dělnice vylučují látku na změkčení vosku. Trubci ji nemají. Včely používají kusadla jako párový uchopovací či hnětací orgán.
Hruď má hlavní funkci jako nosič orgánů pohybu (křídel a nohou). Tomu odpovídá i její vnitřní a vnější stavba a mohutné svalstvo. V larválním vývojovém stadiu má včela 3 hrudní články, dospělá včela má však hruď složenou ze 4 hrudních článků, protože při přestavbě orgánů ve stadiu kukly se první břišní článek přesunul k hrudi a byl využit na stavbu její zadní části. Jednotlivé hrudní články se nazývají: předohruď, středohruď, zadohruď a přesunutý kroužek. Včela má 3 páry nohou, které včele slouží k pohybu, k vytváření řetízků s ostatními včelami, k předávání voskových šupinek, sběru a ukládání pylu a čištění tykadel. Nesou též chemické a mechanické receptory. Známé je hlavně ústrojí na třetím páru nohou, zvané košíčky, do nichž včela sbírá pyl. Články nohou se nazývají: kyčel, příkyčlí, stehno, holeň, pata a články (poslední nese drápky a polštářky). Včela má na každém boku hrudní části jeden pár blanitých křídel, která jsou na povrchu pokrytá množstvím drobných chloupků. Přední křídla jsou větší než zadní. Podle délky dvou určitých žilek na křídle včely vypočítávají včelaři takzvaný loketní index, podle kterého poznají, o jaké geografické plemeno včely se jedná. Včela má křídla neustále napjatá, pohyb křídel je tak rychlý, že není možné sledovat jednotlivé kmity. Letící včela spojí zadní křídlo s předními háčky ve sponě. Vytvoří tak souvislou trojúhelníkovou plochu. Po skončení letu a návratu křídel do normální polohy v klidu se háčky posunutím předního křídla přes zadní samy vypnou. Pohyb křídel nahoru a dolů ve tvaru osmičky zajišťují hrudní svaly. Včela dokáže letět dopředu, stát za letu na místě (když zpracovává pyl do rousků) a také dokáže stát na podložce a pohybem křídel účinně větrat úl.
V zadečku včely, který je pohyblivě spojen s hrudní částí, jsou uloženy zažívací orgány, medový váček, jedová žláza, vzdušné vaky a žihadlo. Žihadlo na konci zadečku je duté, napojené na jedový váček. Na konci má háček, který znemožňuje po bodnutí jeho vytažení z rány. Včela si tak po bodnutí vytrhne žihadlo i s jedovým váčkem a následně umírá. Po vytržení žihadla dochází ještě po nějakou dobu k vypouštění jedu do rány, což zvyšuje účinek bodnutí. Pokud má člověk žihadlo v ráně, v žádném případě ho nesmí vytahovat tak, že by ho uchopil za jedový váček, neboť by si tím vymáčkl zbytek jedu ve váčku do rány. Žihadlo je nutno vyškrábnout. Včela medonosná vylučuje vosk v podobě šupinek žlázami na spodní straně posledních čtyř článků zadečku. Z tohoto vosku v hnízdě dělnice budují plásty.
Jedná se o včely samotářky, které nakladou do vhodné dutiny nebo chodbičky svá vajíčka, kde každému vytvoří zvláštní komůrku. Do té přidají zásoby potravy (směs pylu a medu) a dutinu uzavřou vhodným materiálem – obvykle hlínou nebo kousky listů (záleží na druhu včely). Z vajíček se vylíhnou larvičky a ty se v komůrce živí připravenou potravou. Po nějaké době se zakuklí a nakonec se z nich vylíhne nová generace včelek. Někdy je v chodbičkách třeba deset kukel v řadě za sebou. Samičky se po vylétnutí spáří se samečky a celý cyklus se opakuje. Za svůj život postaví jedna samotářka maximálně několik desítek buněk a většinou uhyne dříve, než se z plodu vylíhnou další dospělé včely. Fascinující na tom všem je i to, že u nás žijí desítky druhů samotářek a každý druh má trochu jiný způsob života. Liší se vzhledem i velikostí. Najdeme mezi nimi malé trpaslíky, velké jen několik milimetrů, ale i samotářky téměř o velikosti čmeláků. Co však mají všechny společné, je to, že jsou užitečné a opravdu pro nás nejsou nebezpečné a není třeba se jich bát. Nejsou vůbec útočné. I při blízkém pozorování vždy volí jako nejlepší obranu ústup. Samičky samotářky žihadlo mají, ale využijí ho jen při bezprostředním ohrožení života.
Nedostatek vitamínu B: Jazyk brní, jestliže se tělu nedostává vitamínů řady B. Vitamíny řady B jsou organickou složku potravy, která je nezbytná pro život, zdraví a růst. Tělo je neumí vyrábět, a proto se musí dodávat v potravě. Vyrovnaná dieta zahrnující různorodé potraviny obsahuje i dostatečné množství všech vitamínů. Malý příjem vitamínů vyvolává charakteristické příznaky jeho nedostatku. Je-li příčinou brnění jazyka nedostatek vitamínu B, obtíže zmizí po zvýšeném přísunu.
Tetanie: Brnění jazyka může být rovněž příznakem tetanie. Onemocnění vzniká při poklesu stavu vápníku, hořčíku a vodíku v mimobuněčné tekutině nebo také při vzestupu iontů sodíku, draslíku a fosforu v mezibuněčné tekutině. K tetanii může docházet při poklesu obsahu vápníku v krevním séru se snížením jeho ionizace. To se stává například tehdy, když se sníží činnost příštítných tělísek, anebo také při ztrátě vápníku prostřednictvím střeva nebo ledvin. První příznaky tetanie začínají tuhnutím kolem úst, brněním končetin, pocitem dřevěnění či brnění jazyka. Někdy se může objevit i křeč obličejového svalstva nebo ruky.
Další možné příčiny:
Jazyk může brnět jako příznak nějaké infekční choroby.
Brnění jazyka se občas dostaví jako doprovodný jev onemocnění krční páteře.
Někdy jazyk brní v důsledku alergické reakce: na hmyzí štípnutí, žihadlo, neznámé nebo neznámou látkou ošetřené ovoce. Jestliže se k brnění jazyka přidá i otok, je nejvyšší čas na návštěvu pohotovostní služby (mohlo by hrozit až udušení) a později alergologické ordinace.
Odborné vyšetření může prokázat i jiná onemocnění.
Fyzikální příčiny brnění jazyka:
Brnění jazyka je běžný jev při pojídání příliš studené zmrzliny.
Z vnějších příčin brnění jazyka může přicházet v úvahu ještě následek popálení, například horkým pokrmem nebo horkým tukem.
Čmelák je rod hmyzu náležející do čeledi včelovití (Apidae). Je popsáno více než 250 druhů rodu čmelák. Četnější výskyt je na severní polokouli.
Čmeláci jsou sociální hmyz, stejně jako včely, mravenci a podobně. Vyznačují se barevným ochlupením těla, často v černé a žluté barvě, obvykle v pásech. Některé druhy ovšem mají i oranžovou nebo červenou barvu, nebo mohou být úplně černé. Stejně jako jejich příbuzní, včely, se čmeláci živí nektarem a pylem, shromažďují jej jako potravu pro své larvy.
Čmeláci jsou zdatní opylovači i sběrači. Umí výborně opylovat i rostliny s dlouhými úzkými kalichy, do nichž včely nedosáhnou. Na rozdíl od včel létají spokojeně i za chladného počasí a za deště, takže třeba v chladných jarních dnech účinně opylují mnohé květy ještě v době, kdy včelky z úlů ani nevykouknou. Čmeláci jsou neútoční a dobráčtí. Pobývají v pevných společenstvech, která jsou však jednodušší než společenství včel.
Zhruba polovina čmeláčích druhů je ochotna přijmout za svůj domov čmeláčí úl, který jim na své zahradě, louce či třeba na okraji lesa nabídne člověk. Prostě a jednoduše takový čmelín, který vychází z přirozených potřeb tohoto hmyzu a dokáže mu je simulovat. Přirozeně vhodných míst k hnízdění, a tedy i čmeláků, totiž ubývá.
Čmeláci mají také žihadla, tedy jejich samičky. Navíc používají i kusadla, mohou tedy bodnout i kousnout. V přírodě však na člověka útočí jen vzácně. Bodnutí není bolestivější než od vosy či včely a žihadlo stejně jako u vosy v ráně nezůstává. Ten, kdo otéká po bodnutí včelou, mívá potíže také po štípnutí čmelákem.
Čmeláci mají výbornou orientační schopnost, nejlépe rozlišují bílou, modrou, žlutou a fialovou barvu.
Jak jsme již zmínili, čmeláci jsou sociálně žijícím hmyzem. Vytváří početné hierarchizované kolonie, složené z dělnic, trubců (samců) a jedné samičky (matky či královny). V našich klimatických podmínkách kolonii na jaře zakládá oplodněná samička, která přečkala zimu. Po procitnutí (koncem března až v květnu – podle druhu) se jistý čas pase na květech, aby dorovnala energetický deficit. Jakmile nabere síly, začne s hledáním místa k založení hnízda. To je opět různé – podle druhu a lokality. Od opuštěných podzemních hnízd drobných hlodavců přes dutiny pod mechovými polštáři, veverčí či ptačí hnízda (včetně budek) mnoho metrů nad zemí až po hranice dřeva, hromadu pilin, odchlíplou omítku, dutinu v zídce či kbelík se starými hadry. (Hledání hnízda je pro terénní chov čmeláků klíčový, jak bude popsáno níže.) V tepelně dobře izolovaném místě s optimální vlhkostí samička založí první buňku s 5–15 vajíčky, z nichž se do měsíce vylíhnou malé dělnice. Buňku během této doby zahřívá a vylíhlé larvy krmí směsí pylu a nektaru. V této fázi života kolonie je její osud zcela závislý na královně. Pokud ta z rozličných důvodů zahyne (a to se stává často) či hnízdo opustí, larvy či kukly zahynou též. Když samička o hnízdo přijde, není již schopna založit nové. Podaří-li se jí však vychovat první generaci dělnic, existuje ještě naděje, že se kolonie rozvine. Dělnice postupně přejímají činnost samičky, která přestává opouštět hnízdo za účelem shánění potravy a věnuje se čistě kladení vajíček a péči o další generace. Jak kolonie roste, líhnou se stále větší dělnice, které již získaly dostatek potravy. Jakmile samička nazná, že je kolonie dost silná, začne klást oplozená vajíčka, z nichž se líhnou praví pohlavní jedinci – trubci a samičky. Mladé samičky se z počátku podílejí na činnosti v hnízdě, později jej opouštějí a po oplození se ještě jistý čas pasou na květech, než vyhledají místo, kde přezimují. Stará matka, dělnice i trubci koncem léta či počátkem podzimu hynou. Novou kolonii na jaře zakládá mladá matka a celý cyklus se opakuje.
