Kafr je přírodní látka získávaná původně ze dřeva stromu, který se nazývá kafrovník (Cinnamomum camphora). Je obsažen také v bornejském stromu Dryobalanops aromatica, v silici bazalky, rozmarýny lékařské, šalvěje lékařské, v mrkvi a podobně. V současnosti se vyrábí i synteticky. Z chemického hlediska jde o monoterpen.
Kvůli svým vlastnostem (vlastnosti) se používá v lékařství, kde je přidáván do mastí, jako součást zábalů, protože má obdobné účinky jako mentol. Kafr dráždí kůži a sliznice, čímž způsobuje jejich překrvení. Rychle se vstřebává do kůže a urychluje průběh zánětlivého procesu tím, že zrychluje absorpci zánětu. Mimo to v místě aplikace vyvolává hřejivý pocit a působí jako mírné lokální antiseptikum a anestetikum. Kromě zánětů působí pozitivně na unavené svaly, pomáhá při revmatických potížích a své místo má také v inhalátorech. Zvláště v zemích jako Čína je to tradiční součást lidové medicíny. Je také prevencí proti rezivění, a tak se umisťuje do truhel s kovovými nástroji.
Rozštěpová vada obličeje je stará jako lidstvo samo. Historické doklady o léčbě této vrozené vývojové vady pochází již z roku 390 před naším letopočtem (Čína, písemné doklady o chirurgii rozštěpových vad specializovaným lékařem). První velká dochovaná kniha o léčbě rozštěpu rtu byla vydána ve 14. století. Rozvoj operací patra nastal začátkem 19. století a velký posun v léčbě rozštěpů začal po zavedení celkové anestézie a s objevem antibiotik. Od druhé poloviny 20. století se díky vývoji operačních technik, šicích materiálů a komplexnímu mnohooborovému přístupu k pacientům stala tato nápadná vrozená vada vyléčitelná tak, že umožní postiženému jedinci prožít plnohodnotný život.
Voda je pro lidský organismus životně důležitá, přesto se na ni často zapomíná. Denně byste měli vypít nejméně 2 litry tekutin, nejlépe stolní nebo minerální vody, dále ovocné nebo zelené čaje. Káva a tvrdý alkohol se do denního příjmu tekutin nepočítají.
Důležité jsou vitamíny, minerály a základní lehce stravitelné živiny.
Příklad jídelníčku semaforu
S: Kiwi, banán, ořechy, med, mletá skořice
O: Zelné nudle s kedlubnem
V: Rolády z krůtích prsou
S: Bílý nízkotučný jogurt, ořechy, med
O: Salát z červené řepy se strouhaným sýrem nebo vajíčkem
V: Kuřecí řízky z mletých vlašských ořechů a celerové hranolky
Beiersdorf, spol. s r.o., je jednou z více než 150 mezinárodních poboček kosmetické společnosti Beiersdorf AG se sídlem v německém Hamburku. Přes 130 let se věnuje tato společnost naplňování individuálních potřeb zákazníků a je považována za zakladatele moderní péče o pokožku. Mezinárodní úspěch společnosti vychází z odborných znalostí z výzkumu a vývoje a je založen na inovativních výrobcích a silných značkách. NIVEA, jedna ze značek společnosti Beiersdorf, je světovou jedničkou mezi značkami kosmetické péče. Další jména, která patří do jejího úspěšného mezinárodního značkového portfolia, jsou Eucerin, La Prairie, Labello, 8 x 4 a Hansaplast. Dceřiná společnost Tesa SE je jedním z předních výrobců samolepicích výrobků a systémových řešení pro průmysl, řemeslnou výrobu a spotřebitele na světě.
Klíčovým trhem společnosti Beiersdorf je Evropa. Současně společnost buduje zastoupení na rozvíjejících se trzích po celém světě, a to zejména v Brazílii, Číně a Rusku. Díky vybudování regionálních rozvojových center, jako jsou ta, která byla nedávno otevřena ve Wuhanu (Čína) a v Mexiku, může Beiersdorf získat důkladnější porozumění potřebám zákazníků na těchto významných trzích budoucnosti. Na mezinárodních stránkách beiersdorf.com je k dispozici řada služeb, ovšem jejich obsah je pouze v anglickém jazyce.
Paruky z pravých vlasů mají speciální velmi tenký okraj v přední čelní partii, který zajišťuje skutečně přirozený a nenápadný přechod. Zátylek tvoří ručně poutkovaný látkový podklad, který ocení pro změnu zákazník při rozdělování vlasů na 2 části, například culíky s pěšinkou uprostřed, francouzský cop, nebo při větrném počasí, kdy po odfouknutí vlasů větrem vypadá podklad jako vlastní pokožka. Velikost paruky je možno v zátylku upravit gumičkami na suchý zip, které jsou ve spodní části již připevněny.
Druhy používaných vlasů
Trh s vlasy patří nepochybně k těm nejzajímavějším na světě. Pravé vlasy jsou nedostatkovým zbožím. Především ty evropské. Naopak indické a asijské vlasy jsou zatím stále poměrně snadno k dostání. Typickým zdrojem vlasů je například Indie a Čína. Tyto vlasy jsou dále upravovány, aby se svou tloušťkou, barvou a strukturou co nejvíce podobaly vlasům evropským. Asijské vlasy jsou o dost hrubší než vlasy evropského typu a, jak asi každý ví, jsou černé barvy. Co ale všichni netuší, je to, že i tyto takzvané černé vlasy mají také své odstíny, takže by některé šlo použít i bez úpravy.
Pravé vlasy se obvykle nabízejí ve třech základních druzích:
Asijské vlasy
Asijské vlasy jsou nejméně kvalitní. Vyznačují se tím, že jsou silné a rovné. Nejsou příliš poddajné a jsou také mnohem hrubší než evropské vlasy. Často se cuchají. Dají se však sehnat ve velkých délkách. Nevýhodou je také jejich váha – jsou velmi těžké. Kvůli výše uvedeným vlastnostem se asijské vlasy nezřídka strojově tenčí, barví a potahují silikonem. Takto potažené vlasy pak vypadají hebce a jemně. Po několika umytích se však silikon z vlasů smyje a opět je vidět jejich hrubost.
Indické vlasy
Indické vlasy jsou sice kvalitnější než asijské vlasy, nicméně stejně hrozí jejich štěpení a cuchání vlasů. Při navlhčení jsou náchylné ke zvlnění. V nabídce indických vlasů jsou často významné rozdíly v kvalitě. Když máme štěstí, tak lze sehnat indické vlasy, na kterých je patrný evropský vliv. Nicméně i indické vlasy se často strojově upravují. Bývají zjemňovány a změkčovány.
Evropské vlasy
Evropské vlasy jsou nejkvalitnější a nejžádanější. Bývají jemné a s menším průměrem. Můžeme se k nim chovat skoro stejně jako k vlastním a také je lze téměř libovolně upravovat. Pravdou je, že evropské vlasy jsou poněkud dražší než ostatní typy vlasů.
Pozor na vlasy evropského typu!
Při nákupu evropských vlasů si dejte pozor na vlasy, které bývají označovány jako vlasy evropského typu. Nejedná se totiž o pravé evropské vlasy, ale většinou o indické či asijské strojově upravené vlasy. Ty na p
Ingredience: 400 g celeru, 120 g ledového salátu, 50 g uzeného tofu, lžíci rostlinného oleje, 2 lžíce čerstvé sekané pažitky, sůl a pepř na ochucení.
Postup: Celer asi 20 minut povaříme, vyndáme a necháme vychladnout. Oloupeme jej a nastrouháme na hrubém struhadle. Ledový salát nakrájíme na nudličky, osolíme, opepříme a přidáme k celeru. Uzené tofu nakrájíme na kostičky a na oleji dozlatova opražíme. Přidáme k celeru a ledovému salátu a důkladně promícháme a ozdobíme pažitkou.
Filé z lososa v rozmarýnu
Ingredience: 400 g filé z lososa nebo jiné ryby, citron, sůl, mletý pepř, 1,5 dl rybího vývaru z kostky, 200 ml šlehačky, snítku rozmarýnu.
Postup: Rybu omyjeme a osušíme. Pokapeme šťávou z půlky citronu a ve vroucím vývaru ji povaříme 5 minut. Maso vyjmeme a udržujeme v teple. Do vývaru přilijeme šlehačku a vaříme asi 15 minut. Osolíme, opepříme a vymačkáme druhou polovinu citronu. Přidáme nasekaný rozmarýn a necháme přejít varem. Teplou rybu polijeme omáčkou a můžeme podávat s najemno nastrouhanou mrkví podušenou na oleji s cibulí.
Falešný bramborový salát z celeru
Ingredience: 3 dl sterilovaných okurek, 3 dl sterilované mrkve s hráškem, středně velkou cibuli, ¼ většího celeru, 4 natvrdo vařená vejce, 1 jogurt, 1 smetanu, sůl, pepř, může být citron a med.
Postup: Cibuli nakrájíme na proužky a spolu s kolečky nakrájených sterilovaných okurek krátce povaříme ve vroucí vodě. Scedíme, dáme do misky a přimícháme scezenou mrkev s hráškem, uvařený a nahrubo nastrouhaný celer, osolíme, opepříme, vmícháme na kostičky nakrájená vajíčka, jogurt a smetanu. Podle chuti můžeme přidat i trochu citronové šťávy a med.
Postup: Prsa nakrájíme na nudličky, marinujeme v rozšlehaném bílku a opečeme na oleji. Cibule nakrájíme na nudličky, opečeme na oleji a přidáme na malé růžičky rozebranou brokolici. Asi pět minut opékáme. Přidáme hrášek, osolíme, ochutíme sójovou omáčkou a citronovou šťávou.
Abyste dosáhli dokonalého zdraví, stačí sníst malou hrst (cca 30 g) Goji berry (anglický název) denně, což odpovídá asi jedné lžíci ráno a večer. Kustovnice čínská je plná výživných látek nezbytných k životu. Žádná jiná plodina na světě neobsahuje podobně vysokou koncentraci tolika látek.
Goji obsahují:
vitamíny: B1, B2, B3, B6, E, C a A
18 druhů aminokyselin, včetně 8 životně důležitých
minerální prvky: zinek, železo, vápník, germanium, selen, fosfor a další
esenciální mastné kyseliny, například omega 3 a 6
21 stopových prvků nezbytných pro mozek
antioxidanty a karotenoidy
4 typy polysacharidů, které posilují imunitní systém
protizánětlivé látky
5krát více vitamínu C než pomeranč
Goji účinky:
harmonizují činnost jater a ledvin
ve formě 100% šťávy je několikanásobně vyšší množství vstřebaných látek střevní sliznicí oproti sušeným plodům Goji himalyo
silný antioxidant
snižují a harmonizují krevní tlak
významně posilují imunitu organismu
posilují zrak (šeroslepost), zlepšují ostrost vidění a uklidňuje podrážděné oči
působí antibakteriálně
snižují riziko rakoviny (zejména nádory jater, prostaty a prsu)
pomáhají při cukrovce
pomáhají při bolestech kloubů
zpomalují stárnutí
chrání buňky před škodlivými vlivy prostředí
působí jako prevence proti degeneraci nervové soustavy
odbourávají stres
snižují hladinu cholesterolu a cukru v krvi (podporují léčbu diabetu a cévního systému)
působí proti bolestem hlavy
posilují ledviny a játra
zlepšují krvetvorbu, pomáhají udržet správný krevní tlak
upravují činnost jater a ledvin
zbavují nespavosti a zlepšují kvalitu spánku
podporují sexuální funkce – afrodiziakum
ulevují od bolesti hlavy a od závratí
zvlhčují plíce, tím působí proti astmatu a alergiím
udržují svěží a pružnou pleť
Goji kontraindikace:
děti do 3 let věku
kojící a těhotné ženy
intolerance a alergie na lesní plody a bobule
kustovnice zvyšuje účinek některých léků, proto před použitím doporučujeme konzultaci s lékařem
Goji chuť plodů:
Goji je sladší než šípek, ale kyselejší než rozinky, s trochou trpké příchuti.
Goji plody:
Jsou podobné tvarem i barvou našemu šípku (velikost plodů 1–3 cm), plody dozrávají 2x ročně, nejběžnější původ Čína (nejvyšší kvalita: oblast Ningxia u mongolských hranic).
Ricinový olej a jeho deriváty mají uplatnění při výrobě mýdel, maziv, hydraulických a brzdových kapalin, nátěrových hmot, barviv, inkoustů, plastů odolných vůči mrazu, vosků, leštidel, polyamidů, léčiv a parfémů.
Semeno rostliny obsahuje mimo jiné ricin, což je toxická bílkovina. Sklízení ricinových semen proto může být nebezpečné. Na povrchu rostliny byly nalezeny alergenní sloučeniny, které mohou trvale poškodit nervový systém. Největšími producenty ricinového oleje jsou Indie, Brazílie a Čína. V těchto zemích byly u osob pracujících se skočcem zaznamenávány škodlivé účinky na jejich zdraví. Kvůli tomuto problému – společně s obavami ohledně toxického vedlejšího produktu ricinu – bylo doporučeno hledat jiné zdroje hydroxymastných kyselin. Někteří vědci například zkouší geneticky modifikovat skočec tak, aby zabránili syntéze ricinu.
Ve zdravotnictví se ricinový olej využívá k léčení bradavic. Velmi dobře působí při hojení pooperačních jizev a zároveň tlumí bolest. Ricinový olej se osvědčil rovněž na zábaly používané při bolestech svalů a kloubů. Aplikací teplého obkladu z ricinového oleje lze dosáhnout uvolnění svalstva a tím i ustoupení bolesti. V některých případech pomohly tyto obklady i při léčbě nádorových onemocnění nebo při léčbě cyst na vaječnících.
V kosmetice se jeho regenerační účinky hojně využívají díky jeho hustší konzistenci – dobře se nanáší v okolí očí. Právě kolem očí regeneruje pokožku a zabraňuje tvorbě vrásek. Ricinový olej dokonale hydratuje suchou pokožku. Aby se snadněji nanášel na celé tělo, je dobré ho zředit řidším olejem, například hroznovým. Nevstřebává se do pokožky tak rychle, ale zanechává ji krásně hebkou. Mnoho žen upozorňuje na výborné účinky zábalu na vlasy z ricinového oleje.
Ricinový olej dokáže hydratovat i pokožku hlavy a zbavuje ji tak lupů. Vlasy se stanou pevnějšími a lesklými. Dokonce už ve starověkém Egyptě se používal jako prevence proti vypadávání vlasů. Obnovujícím účinkem působí i na řasy namáhané používáním řasenky a je vhodný na pigmentové skvrny, sice nebělí, ale sjednocuje sluncem poškozenou pokožku.
V roce 1925 společnost Hansamühle Hamburg, dnes ADM Ölmühle Hamburg AG, zavedla extrakční postup, díky němuž bylo možné ze surového rostlinného oleje izolovat slunečnicový lecitin. Začala tak jeho průmyslová výroba. Hlavním zdrojem výroby se staly sójové boby a vznikl sójový lecitin. Lecitin získávaný ze žloutků se používá ve speciálních případech, například ve farmacii a kosmetice.
Jedním z prvních aplikačních výzkumníků ohledně lecitinu byl okolo roku 1925 Bruno Rewald, který jako jeden z prvních lecitinových technologů doporučil lecitin jako emulgátor a disperzní prostředek.
Hamburg byl výchozím centrem a ohniskem zpracování sójových bobů a lecitinu. Američan Josef Eichberg byl prvním, kdo v roce 1930 pro USA poznal hodnotu lecitinu a uvedl takzvaný hamburský lecitin na tamní trh. Od roku 1935 byl lecitin dobré kvality vyráběn v Americe. Existovaly firmy Pillsbury a Central Soya (obě v USA), které se této mnohostranné substance ujaly.
Využití lecitinu v dietetice prováděl dr. Buer, který roku 1935 uvedl na trh první lecitinový preparát pod názvem „Buer-Lecithin“. H. Eickermann, A. Nattermann & Cie (dnes Sanofi-Aventis Gruppe) se soustředili na účinnou substanci fosfatidylcholinu a vyvinuli řadu významných farmaceutických preparátů, které ještě dnes nalezneme v nabídce lékáren.
Bádání a aplikační využití lecitinu nejsou ještě ukončeny. V současnosti se například lecitin z mořských řas používá v potravinářském průmyslu. Největší množství lecitinu (okolo 180 000 tun ročně) se stále získává ze sójových bobů (2% obsah lecitinu), které jsou většinou sklízeny v USA, Brazílii a Argentině. Další producenti sóji, jako Čína, Indie, Paraguay nebo Kanada, nemají z hlediska získávání lecitinu velký význam. Pěstování sóji v Evropě je pouze okrajovou záležitostí. Kromě sóji se k základním zdrojům, i když v menším objemu, dá počítat i řepka a slunečnice. Žloutek se svým vyšším obsahem lecitinu (asi 10 %) může stěží stačit, vzhledem k dostupnosti a zásobování trhu. Relativně nízké množství lecitinu ze žloutků tak končí především ve farmacii, medicíně a kosmetice.
Wikipedie uvádí, že godži (goji) jsou plody dvou druhů kustovnice – kustovnice cizí (Lycium barbarum) a blízce příbuzné kustovnice čínské (L. chinense). Kustovnice jsou opadavé keře s jednoduchými střídavými listy a pravidelnými purpurovými květy, řazené do čeledi lilkovité a pocházející z Asie. Pěstují se zejména ve střední a severní Číně. Plody a mladé listy jsou v asijských zemích součástí jídelníčku, plody a kůra kořenů jsou využívány v místní medicíně. Na přelomu tisíciletí se godži objevilo i na trhu v Evropě a Severní Americe a od té doby jeho obliba stoupá. V České republice jsou sušené plody běžnou součástí sortimentu obchodů se zdravou výživou a potravinovými doplňky. V některých zemích jsou nabízeny též džusy s obsahem šťávy z godži.
Dle Wikipedie medicínské studie potvrdily, že godži má léčivé účinky u plodů, kvůli nimž jsou v asijské medicíně využívány již po celá tisíciletí. Zároveň se kolem tohoto produktu točí celá řada mýtů a omylů, a to jak v identitě rostlin, oblasti a způsobu jejich pěstování a sběru, tak i co se týče proklamovaných účinků a obsahových látek. Prodávané plody bohužel často obsahují stopy různých pesticidů. Godži se konzumuje syrová, sušená nebo jako šťáva.
Kustovnice cizí (Lycium barbarum) a kustovnice čínská (L. chinense) jsou opadavé keře s jednoduchými listy a dorůstají obvykle výšky 0,5 až 2 metry. Mají pravidelné, purpurově zbarvené květy nálevkovitého tvaru. Plodem je žlutooranžová až červená dužnatá bobule. Plody jsou vejcovité až podlouhlé a obsahují 4 a více žlutých nebo žlutohnědých plochých semen. U kustovnice cizí jsou 0,4 až 2 cm dlouhé a 0,5 až 1 cm široké a semena jsou větší (2,5 až 3 mm). Kustovnice čínská mívá ve volné přírodě plody asi 0,7 až 1,5 cm dlouhé a 5 až 8 cm široké. U pěstovaných rostlin bývají větší, až 2,2 cm dlouhé a 1 cm široké. Také var. potaninii má větší plody, až 2,5 cm. Semena jsou jen asi 2 mm dlouhá. Za zralosti se plody uvolňují z vytrvalého zeleného kalichu a opadávají. Velikost, tvar plodů a množství semen jsou u různých kultivarů kustovnice cizí odlišné. Některé kultivary pěstované v současné době v Číně jsou hybridogenního původu. Oba druhy kustovnice jsou si značně podobné. Hlavní rozlišovací znaky spočívají v poměrné velikosti květních částí, tvaru kalicha a ochlupení koruny, dále ve vzrůstnosti rostlin, tvaru listů a velikosti semen. Většina rostlin pěstovaných a nabízených jako kustovnice čínská je ve skutečnosti kustovnice cizí.
Jak se uvádí ve Wikipedii, sušené plody godži jsou oranžovočervené a mají svraštělý povrch.
Khaki, správně psáno kaki, je pro nás exotické oranžové ovoce, někdy se také říká koki (ovoce koki), což je chybná výslovnost.
Wikipedie uvádí, že kaki (někdy také tomel nebo churma) je plod ovocného stromu tomelu japonského (Diospyros kaki) z čeledi ebenovitých. Botanický název druhu (Diospyros) znamená Diovo ovoce. Pro kaki se používá mnoho názvů, mimo výše uvedené například kakichurma, anglicky nebo německy též asijský nebo japonský persimmon, šaronské ovoce, korejské mango, medové jablko nebo čínská švestka. Sharon fruit je obchodní značka pro ovoce, které se nechává dozrát uměle pomocí chemických látek. Přestože se v Číně pěstuje už přes 2000 let, vědecky bylo poprvé popsáno teprve v roce 1780.
Plody mají jasně oranžovou barvu a svým tvarem připomínají pomeranč nebo rajče (jiný kultivar), přičemž dorůstají do průměru 5–8 cm. Toto exotické ovoce je chutné jen dobře vyzrálé, má specifickou sladkou chuť (něco mezi broskví a melounem s nádechem vanilky). Málo zralé plody a zejména slupka mají svíravou trpkou chuť způsobenou vysokým obsahem taninů.
Kaki pochází z jihovýchodní Asie (Čína). Dnes je rozšířeno v subtropech téměř celého světa, od Asie po Ameriku. Roste také například v jižní části Ukrajiny. Před rokem 1989 se plody kaki dovážely nejčastěji z Albánie, ale také z Itálie, kde lze na stromy s krásně zbarvenými plody narazit již po přejezdu Brenneru.[1]
Želatinová dužina kaki neobsahuje téměř žádné proteiny ani tuky, ale je bohatá na následující látky:
karotenoidy – látky odvozené od betakarotenu, které se v těle mění na vitamin A, mají antioxidační vlastnosti, jež chrání buňky před stárnutím, zpomalují rozvoj arteriosklerózy a snižují riziko rakoviny;
vitamin C – kaki obsahuje 16 mg vitaminu C na 100 g, to znamená, že jeden středně velký plod (250 g) dodává 40 % doporučené denní dávky tohoto vitaminu;
železo – po draslíku nejhojněji zastoupený minerál, kaki o hmotnosti 250 g pokrývá 10 % denní potřeby tohoto minerálu pro dospělého člověka, což je na čerstvé ovoce významné množství.
Kromě diabetu toto ovoce příznivě působí na:
střevní problémy – zklidňuje a vysušuje stěny trávicí soustavy;
anémie, viz obsah železa;
kardiovaskulární obtíže – kaki je chudé na tuky a sodík, ale bohaté na karotenoidy, které chrání artérie, proto se doporučuje lidem s arteriosklerózou, hypertenzí a kardiovaskulárními problémy všeobecně.
Makrobiotika není jen obyčejná dieta nebo stravovací návyk, ale je v podstatě jakousi filosofií či životním stylem. Kolébkou této filosofie jsou Tibet a Čína. Makrobiotika rozděluje přijímané potraviny podle ročního období. Makrobiotika a jídelníček podle makrobiotických zásad může být vhodným doplňkem nebo i základem diet pro potravinové alergie. Principem makrobiotické stravy je strava bohatá na obilniny, luštěniny, čerstvou zeleninu a ovoce, důležité je podstatné omezení masa, sýrů, vajec, drůbeže a rafinovaných potravin s malým obsahem vlákniny, dále soli, cukru a tuku. Požadavky na správné stravování a výživu vycházejí z geografické polohy, podnebí, místa, náročnosti povolání a individuálních odlišností, jako je například zdravotní stav.