DELI KETO je jedno z témat, o kterém bychom vás rádi informovali v tomto článku. Tuková neboli ketogenní dieta zahrnuje konzumaci velmi malého množství sacharidů a jejich nahrazení tuky. Má přimět vaše tělo, aby spalovalo tuk na energii. Zdravotní přínosy této diety mohou zahrnovat úbytek na hmotnosti a snížení rizika určitých onemocnění, jako je cukrovka, rakovina, epilepsie a Alzheimerova choroba. Tuková dieta snižuje hladinu krevního cukru a inzulínu a posouvá metabolismus těla od sacharidů směrem k tukům a ketonům.
Zde je podrobný průvodce keto dietou pro začátečníky.
Vedlejší účinky a jak je minimalizovat
Mnoho vedlejších účinků při zahájení ketogenní diety lze omezit. Pomoci může zmírnění diety a užívání minerálních doplňků.
Ačkoli je tuková dieta obvykle bezpečná pro většinu zdravých lidí, mohou se objevit některé počáteční vedlejší účinky, zatímco se vaše tělo přizpůsobuje.
Existuje několik neoficiálních důkazů o těchto účincích, které se často označují jako keto chřipka. Na základě zpráv od uživatelů je to obvykle za několik dní.
Mezi hlášené příznaky keto chřipky patří průjem, zácpa a zvracení. Mezi další méně časté příznaky patří:
málo energie a otupělost duševní funkce;
zvýšený hlad;
problémy se spánkem;
nevolnost;
zažívací potíže;
snížený výkon při cvičení.
Abyste to minimalizovali, můžete prvních pár týdnů vyzkoušet běžnou dietu s nízkým obsahem sacharidů. To může naučit vaše tělo spalovat více tuku, než úplně vyloučíte sacharidy.
Tuková dieta může také změnit vodní a minerální rovnováhu vašeho těla, takže přidání soli do jídla nebo užívání minerálních doplňků může pomoci. Poraďte se se svým lékařem o svých nutričních potřebách.
Alespoň na začátku je důležité jíst, dokud nebudete sytí a vyhnout se přílišnému omezení kalorií. Obvykle ketogenní dieta způsobuje hubnutí bez záměrného omezení kalorií.
Má tuková dieta nějaká rizika?
Keto dieta má některé vedlejší účinky, o kterých byste se měli poradit se svým lékařem, pokud plánujete zůstat na dietě dlouhodobě. I když má keto dieta své výhody, dlouhodobé setrvání na ní může mít některé negativní účinky, včetně těchto rizik:
nízký obsah bílkovin v krvi;
extra tuk v játrech;
ledvinové kameny;
nedostatek mikroživin.
Typ léku nazývaný inhibitor sodno-glukózového kotransportéru 2 (SGLT2) pro diabetes typu 2 může zvýšit riziko diabetické ketoacidózy, nebezpečného stavu, který zvyšuje kyselost krve. Každý, kdo užívá tento lék, by se měl vyhnout keto dietě.
Provádí se další výzkum, aby se zjistila bezpečnost tukové z dlouhodobého hlediska. Vždy informujte svého lékaře o svém stravovacím plánu, aby se tím řídil při výběru postupu léčby.
Přestože začít s tukovou dietou může být náročné, existuje několik tipů a triků, kterými si to můžete usnadnit.
Začněte tím, že se seznámíte s etiketami na potravinách a zkontrolujete gramy tuku, sacharidů a vlákniny, abyste zjistili, jak se vaše oblíbené potraviny mohou hodit do vašeho tukového jídelníčku.
Naplánovat si jídlo předem může být také užitečné a může vám pomoci ušetřit čas navíc během týdne.
Mnoho webových stránek, blogů o jídle, aplikací a kuchařských knih také nabízí keto-friendly recepty a nápady na jídlo, které můžete použít k sestavení vlastního menu.
Alternativně některé služby dodávání jídel dokonce nabízejí keto-přátelské možnosti pro rychlý a pohodlný způsob, jak si vychutnat keto jídla doma.
Když máte málo času, podívejte se na zdravá mražená keto jídla.
Když jdete na společenská setkání nebo navštěvujete rodinu a přátele, možná bude lepší přinést si vlastní tučná jídla, což může mnohem snáze omezit chutě a držet se svého jídelníčku.
Aceton (dimethylketon, propanon) je z chemického hlediska zajímavý nejen jako organické rozpouštědlo, ale také jako výchozí surovina syntéz. Reaktivitu acetonu způsobuje přítomnost karbonylové skupiny. Kyslík má větší elektronegativitu než uhlík, a proto tuto vazbu polarizuje tak, že na kyslíku je parciální záporný a na uhlíku parciální kladný náboj. Aceton tedy reaguje s nukleofilními činidly, která mají přebytek elektronů. Tímto způsobem se může adovat například etanol, voda, kyanid nebo ylid. Aceton vykazuje rovněž keto-enol tautomerii, i když rovnováha této reakce je výrazně posunuta ve prospěch keto formy. Enol forma se vyskytuje v 6,3 × 10−6 procentech. Přesto je tento jev, takzvaná enolizace, velmi důležitý pro reaktivitu. Díky tomu podléhá aceton například halogenaci či nitrosaci.
Aceton je bezbarvá kapalina s teplotou varu 56,53 °C s charakteristickým zápachem. Je prudce hořlavý – páry acetonu ve směsi se vzduchem po iniciaci jiskrou či plamenem vybuchují. Je toxický a nebezpečný pro životní prostředí. Pro vysokou těkavost a narkotické účinky bývá zneužíván jako droga. Kvůli vysoké toxicitě a snadné dostupnosti se tak stává velice nebezpečnou drogou. Výskyt abúzu acetonu (a obecně organických rozpouštědel) však v posledních letech jeví sestupnou tendenci a zpravidla se vyskytuje u uživatelů ze sociálně nižších vrstev (v převážné většině případů jsou uživateli mladiství). Mezi objektivní příznaky patří nystagmus, setřelá řeč, vrávoravá chůze, snížené psychomotorické tempo až somnolence či naopak agresivita. Intoxikovaný může jevit známky podobné opilosti, zpravidla je však lze odlišit podle zápachu, který je cítit z jeho dechu či oblečení intoxikovaného (nesmí být zaměněno s acidotickým zápachem dechu diabetika!). Mezi subjektivní příznaky patří euforie či naopak apatie, diplopie, svalová slabost a únava. Mohou se objevit paranoidně-halucinatorní příznaky či jiné projevy toxické psychózy. Aceton může být přítomen i v jiných drogách jakožto nežádoucí příměs (používá se jako prekurzor či výchozí látka při jejich výrobě) − typicky pervitinu. Při nadužívání se může rozvinout psychická závislost, odvykací stav je bez somatických příznaků.
Při expozici acetonovým parám či po pozření acetonu může dojít k poruchám krvetvorby a imunity. Časté jsou chronické záněty dýchacích cest a poškození jater či CNS. Při akutní intoxikaci je nutno dotyčného resuscitovat nebo použít inhalaci kyslíku.
Aceton se vyrábí oxidací (dehydrogenací) isopropylalkoholu nebo rozkladem octanu vápenatého. Další možností je výroba z kumenu oxidací peroxidem vodíku, ze kterého vzniká kumylhydroperoxid, který v kyselém prostředí přesmykuje na aceton a fenol. Aceton
Krátkodobé výsledky ketodiety jsou přitažlivé, protože ztrácíte tuk a můžete vypadat dobře a cítit se energicky. Některé příznaky se zlepšují, ale je to vše krátkozraké.
Protože při keto dietě konzumujete obrovské množství živočišných bílkovin a mléčných výrobků (s vysokým obsahem tuků), což změní váš střevní mikrobiom (střevní flóru), který je nezbytný pro vaše zdraví.
Ketodieta změní vaši střevní ekologii na mnohem méně příznivé bakterie a to zase změní vaše střeva a ovlivní věci, jako je stav vaší kůže a pach dechu, potu a pach stolice.
Po změně stravování na rostlinnou stravu, se za tři měsíce vrátí normální tělesný pach a přispěje to k dalším zdravotním přínosům.
Ketodieta v podstatě mění váš mikrobiom a změny jsou nepříznivé pro vaše zdraví - to může být to, co způsobuje konzumace potravin s vysokým obsahem tuku a živočišných produktů, které pak mají za následek systémové změny.
Při hladovění, když je vaše tělo v ketóze, tak přeměňuje uložený tuk na palivo místo sacharidů, a produkuje při tom ketony. Ketony jsou chemikálie jako acetoacetát, beta-hydroxybutyrát a aceton. To jsou chemikálie přirozeně produkované vaším tělem, ale při hladovění, nebo při keto dietě jich vaše tělo produkuje více a přebytek může způsobit, že vaše hovínka, čůrání a dech budou páchnout po acetonu.
Hemoroidy se dělí podle několika kritérií. Podle anatomického původu se hemoroidy dělí na vnitřní a vnější. Vnitřní hemoroidy jsou častější a jejich umístění k konečníku a nad ním. Vnější hemoroidy jsou pod hranicí konečníku a řitního kanálu. Podle závažnosti se hemoroidy dělí do 4 vývojových etap.
Dvě hlavní průdušky, pravý a levý primární bronchus, vznikají zdvojením průdušnice. Postupně se dělí do takzvaného bronchiálního stromu – do sítě menších průdušek. Pravý primární bronchus se dělí na tři, levý na dva lobární bronchy, označované také jako sekundární nebo II. řádu. Lobární bronchy se pak větví vpravo na deset, vlevo na osm terciárních bronchů. Ty se pak dále větví na menší bronchy, až se nakonec mění v průdušinky, tak se označují větve s průměrem menším než 1 mm. Celkově se průdušky takto dělí přibližně 25x.
Břišní dutina neboli peritoneální dutina se podle vtahu pobřišnice a orgánů dělí na:
peritoneální dutinu – je vystlána nástěnnou výstelkou, nachází se zde pobřišnice (jícen, žaludek, játra, slezina, tenké střevo a převážná část tlustého střeva, u žen děloha, vaječníky a vejcovody)
retroperitoneum – retroperitoneální dutina – leží za peritoneem, tj. za pobřišnicí (pankreas, ledviny, močovody, velké břišní tepny a žíly, mízní cévy, uzliny)
V dutině břišní se nachází fyziologicky malé množství tekutiny (50 ml).
Pobřišnice – peritoneum – je tenká lesklá a průsvitná blána, která vystýlá dutinu břišní a část dutiny pánevní a obaluje většinu orgánů. Představuje tak velkou plochu, na níž se snadno vstřebávají látky (povrch je tvořen semipermeabilní membránou), které pronikly do organismu, tedy bakterie, jedy, zánětlivá tekutina a podobně (hrozba sepse). Každé poškození pobřišnice vede k jejímu slepování a vzniku vazivových srůstů (srůsty sice zamezí šíření infekce, ale omezují pohyb některých úseků trávicí trubice). Je jen jedno peritoneum vystýlající dutinu břišní, na nástěnné a orgánové se rozlišuje pouze z praktických důvodů.
Předstěra – omentum – je pohyblivá dvojitá peritoneální řasa, která se dělí na dva základní typy:
malé omentum (o. minus) – rozprostírá se mezi žaludkem, duodenem a játry
velké omentum (o. majus) – začíná od velké žaludeční kurvatury, je duplikaturou peritonea tvořenou dvěma listy
Funkce: zvyšuje resorpční plochu pobřišnice (například pro peritoneální dialýzu – čištění krve při selhání ledvin pomocí opakovaného pravidelného napouštění dialyzační tekutiny do břišní dutiny). Podílí se na likvidaci zánětu a infekce v dutině břišní.
Dělení orgánů Peritoneální orgány: část jícnu, žaludek, játra, slezina, tenké střevo, převážná část tlustého střeva
Retroperitoneální orgány: pankreas, ledviny, močovody, močový měchýř, velké břišní tepny a žíly, u žen vejcovody, vaječníky a děloha
Jícen je svalová trubice, dlouhá 25–28 cm, která spojuje hltan a žaludek. Do dutiny břišní vstupuje otvorem v bránici, je uložen před páteří, horní část tvoří příčně pruhovaná svalovina, dolní část tvoří hladká svalovina. Sousto jím prochází aktivně – jde o koordinovanou peristaltickou vlnu vyvolanou polknutím.
Žaludek je vakovitě rozšířená část trávicí trubice, velikost i poloha je individuální, závisí například na náplni žaludku.
Části žaludku:
česlo (kardie)
fundus (formix) – vyklenutá část pod levou klenbou brániční, vyplněná vzduchem
tělo (corpus) a zakřivení
vrátník (pylorus) – zúžené místo při přechodu do dvanáctníku, podkladem je silný kruhovitý sval
Névus, česky mateřské znaménko, neboli smaha je medicínský termín, který stojí za podrobné pojednání. Právě pravidelné pozorování mateřských znamének je základním předpokladem pro včasné odhalení jejich maligní přeměny v melanom a pro včasný terapeutický zásah. Mateřská znaménka jsou v klinické praxi nejčastěji zaměňována za takzvané melanocytové skvrny (ephelides, melasmata, kávové skvrny a lentiga), které jsou způsobené prostou hyperplazií a hyperfunkcí melanocytů, a jedná se o zcela benigní léze. Druhou zaměňovanou skupinou jsou maligní melanomy, jejichž neodhalením dojde k oddálení diagnózy s fatálními následky pro pacienta.
Mateřská znaménka jsou ohraničené kožní útvary vznikající na základě embryonální vývojové poruchy. Mají z praktického hlediska zásadní význam, neboť se ve 20–30 % případů během života klinicky mění a v některých případech z nich může vznikat maligní melanom. Rozdělení mateřských znamének prodělalo za posledních několik let mnoho změn, nicméně níže uvedené rozdělení považuji za nejsrozumitelnější. Vzhledem k velkému počtu typů mateřských znamének zde uvádím pouze ty nejčastěji se vyskytující. Mateřská znaménka se dělí na 3 základní skupiny: vaskulární, adnexální a pigmentová.
Vaskulární znaménka
Mezi nejznámější vaskulární mateřská znaménka patří naevus flammeus, který je přítomen již při narození a dále se vyvíjí s růstem dítěte. Klinicky se jeví jako fialově červené, ostře ohraničené ložisko, mírně vyvýšené nad okolí, velikosti od několika milimetrů až po rozsáhlé plochy postihující velké oblasti těla. Nejčastěji se vyskytuje v obličeji. Pacienta kosmeticky velmi deprimuje, v současné době jej lze velmi dobře odstranit pomocí speciálního laseru.
Druhým nejznámějším vaskulárním mateřským znaménkem je naevus araneus (pavoučkovitý névus), který má typický vzhled s centrálně bodovitou kapilárou s paprsky větévek vybíhajících do periférie, které připomínají pavouka. Terapie spočívá buď ve sklerotizaci nebo laserové terapii.
Nejčastěji se vyskytujícím adnexálním mateřským znaménkem je naevus sebaceus. Jde o vrozený měkký žlutohnědý útvar papilomatózního povrchu o velikosti 1 až 6 cm. Vyskytuje se hlavně ve vlasech, postupně se zvětšuje. Pro nebezpečí jeho přeměny v basaliom se doporučuje jeho chirurgické odstranění či méně invazivní odstranění laserem.
Mezi pigmentová mateřská znaménka patří jednak skupina melanocytových mateřských znamének, která má další histologické podtypy, a jednak definované klini
Rakovina vzniká v jedné buňce jako mutace a nekontrolovatelně se dělí. To znamená, že rakovinu může způsobit jakákoliv skupina buněk – jak buňky relativně neškodné (např. bradavice), tak i velmi nebezpečné, které mohou vyvolat závažné zdravotní problémy. Rakovinové nádory se z hlediska základní klasifikace dělí na zhoubné (maligní) a nezhoubné (benigní). Zhoubný nádor je oproti nezhoubnému o poznání agresivnější, rychle roste a šíří se po celém těle tak, že si zakládá vzdálená ložiska, tzv. metastázy. Existuje mnoho druhů nádorových onemocnění, ale všechny druhy mají společný znak, a to nekontrolovatelné dělení. U každého nádorového onemocnění dochází k selhání imunitního systému. Univerzální lék na rakovinu neexistuje, toto onemocnění vyžaduje individuální léčbu.
Mezi časté nemoci ledvin patří glomerulonefritidy, zánětlivé onemocnění ledvin postihující především glomerulus. Glomerulus je klubíčko krevních kapilár, kterým protéká krev a pod vysokým tlakem se filtruje.
Příznaky glomerulonefritidy mohou být různé. Mohou být nespecifické, jako vysoký krevní tlak, zvracení, únava, zvýšená teplota a otoky víček. Pro mnoho lidí je však první známkou, že se něco děje, až výsledek rozboru moči a krve. Pokud jsou totiž glomeruly poškozeny, lékař může v moči najít malé množství krve nebo bílkovin, které by se do ní u zdravého člověka neměly dostat. Při větším poškození je moč zbarvena až do červena, nebo je normální barvy, ale zakalená. Další známkou glomerulonefritidy je nižší množství moči, než je obvyklé. Například pacient několik dnů vůbec nemočí. Pokud se tyto problémy vyskytnou, lékař odebere krev a moč na potvrzení zánětlivých ukazatelů. Dále provede test funkce ledvin, který ukáže, zda ledvina filtruje krev méně, než je norma. Pro definitivní potvrzení diagnózy glomerulonefritidy je však třeba provést biopsii ledviny, což je napíchnutí ledvinové tkáně tenkou jehlou a odebrání vzorku k mikroskopickému rozboru.
Léčba akutní glomerulonefritidy spočívá zejména v klidu na lůžku, konzumaci jídla se sníženým obsahem soli, dále ve vyváženém příjmu tekutin, který nadměrně nezatěžuje ledviny, a užívání léků na snížení krevního tlak. Při nedostatečném močení jsou podávána diuretika. Po několika týdnech až měsících se ledviny většinou plně zhojí a nevykazují známky poškození. Léčba chronické glomerulonefritidy trvá velmi dlouho, často i několik let. Pacient má volný pohybový režim, ale vyhýbá se nadměrné fyzické zátěži. Z léků jsou mu podávány kortikosteroidy, cyklosporin a cyklofosfamid, které snižují imunitní odpověď těla. Většinou je vyžadována dieta s nízkým obsahem bílkovin a tuků. Dieta s nízkým přísunem soli se ordinuje pouze při vysokém krevním tlaku.
Pyelonefritida
Pyelonefritida je definována jako infekční zánět ledvin, přesněji ledvinné tkáně a pánvičky. Nejčastěji jde o vzestupnou infekci, kdy dochází ke stoupání patogenních bakterií z nižších částí močového traktu.
Příznaky zánětu ledvin zahrnují široké spektrum potíží, zejména řezavé bolesti při močení, odborně dysurie, dále bolesti v zádech vyzařující na stranu postižené ledviny, vysokou horečku s třesavkou, bolesti hlavy, zvracení a poklepovou bolestivost v místě zasaženého orgánu.
Léčba zánětu ledvin se dělí podle stadia onemocnění. Nekomplikované záněty ledvin nevyžadující hospitalizaci se obvykle léčí ambulantně podáváním antibiotik, především amoxicilinu a ampicilinu. Nemocným vyžadujícím hospitalizaci z důvodu dehydratace, zvracení a&
Rozlišuje se několik druhů leukocytů: monocyty, neutrolily, eozinofily, bazofily, lymfocyty. Dělí se podle funkce a mají také odlišný obraz pod mikroskopem.
Monocyty: Monocyty jsou buňky, které se vyvíjejí v kostní dřeni a vyplavují se do krve. Zde cirkulují několik dní a poté prostupují do tkání mezi buňky, kde se jim říká makrofágy. Funkcí monocytů je v podstatě hlídat, zda se kdekoliv v těle neobjeví nějaký cizorodý materiál, mikroby a nečistoty. Dokážou je rozpoznat a pohltit, čímž je zneškodní. Monocyty jsou schopné vystavit části pohlcených mikroorganismů na svém povrchu, čímž dají zprávu ostatním leukocytům, že objevily nepřítele. Na další reakci se poté podílejí všechny složky imunitního systému. Monocyty tvoří v krvi 2–8 % bílých krvinek.
Lymfocyty: Zásadní úlohu v koordinaci všech složek imunitního systému a komunikaci mezi leukocyty zprostředkovávají lymfocyty. Tvoří 25–30 % leukocytů v krvi u dospělého člověka. Lymfocyty jsou buňky speciálně vycvičené k několika úkolům a podle toho se dělí na lymfocyty typu T a lymfocyty typu B. Jsou specializovanou obranou těla, to znamená, že se učí rozpoznávat tělu cizí částice tak, aby je dokázaly správně identifikovat a účinně zakročit. T-lymfocyty mají na starosti koordinaci všech složek imunitní odpovědi a komunikaci mezi nimi, aby reakce byla dostatečně silná, ale zároveň hlídají, aby nebyla přehnaná a nepoškozovala zbytečně vlastní tělo. Dokážou také porušit stěnu cizí buňky a tím ji zničit. Jako „cizí“ jsou vnímány buňky napadené viry, nádorové buňky i buňky mikroorganismů. B-lymfocyty jako jediné dovedou tvořit protilátky proti konkrétním choroboplodným zárodkům. Oba typy lymfocytů si umí zapamatovat, jakými zbraněmi bojovaly s určitým nepřítelem, a pokud se v těle opět objeví, je jejich reakce rychlejší a účinnější. Lymfocyty kolují v krvi i v „dobách míru“, ale při stavu ohrožení se množí a zvyšují několikrát svůj počet, obzvláště u virových infekcí.
Neutrofily: Neutrofily neboli neutrofilní granulocyty jsou druhem leukocytů, které účinně bojují s bakteriemi. Neutrofily jsou v krvi nejpočetnějším druhem ze všech leukocytů, neboť tvoří 60–70 % všech bílých krvinek. Jsou schopné pohlcovat a ničit bakterie, jelikož uvnitř buňky vlastní takzvaná granula, která obsahují agresivní enzymy pro zlikvidování všech pohlcených částic. Neutrofily mají krátký život, v oběhu se vyskytují pouze 6 až 7 hodin, poté se přesunou do tkání, kde žijí 1 až 4 dny. Po uplynutí této doby se rozpadnou, jsou makrofágy odstraněny a z kostní dřeně se vyplaví nové mladé buňky.
Eozinofily a bazofily: Málo zastoupenými typy leukocytů jso
Ledviny jsou párový orgán uložený po stranách páteře v břišní dutině. Slouží k odstranění nečistot z krve. Tyto nečistoty následně odcházejí z těla v podobě moči. Ledviny mají oválný, fazolovitý tvar, červenohnědou barvu, na povrchu jsou hladké a kryté tenkým vazivovým pouzdrem, které se dá z ledviny lehce sloupnout. Na mediálním okraji ledviny se nachází ledvinová branka (hilus renalis), kudy vstupuje do ledviny tepna a žíla a odkud vystupuje močovod. Branka prohloubí do ledviny hlubokou ledvinovou jamku (sinus renalis), kde je uložena ledvinová pánvička (pelvis renalis). Na povrchu tvoří souvislou vrstvu (4–8 mm) světlejší kůra. Směrem k sinus renalis z ní odstupují sloupce, které od sebe oddělují sousední ledvinové pyramidy tvořené dření. Jednotlivé pyramidy vytvářejí ledvinné lalůčky. Ledvinu tak tvoří spousta malých ledvinných lalůčků ústících do jednoho společného vývodu, které srostly během vývoje. U skotu, mořských savců (kytovci, lední medvěd) nedošlo ke srůstu jednotlivých lalůčků vůbec, ledvina je proto laločnatá neboli renkulizovaná.
Člověk má multipapilární ledvinu, to znamená, že do ledvinné pánvičky ústí vývody každý svým vlastním ledvinovým kalíškem, což je pozůstatek původní laločnaté ledviny, která ale v průběhu vývoje srůstá. Ledvina je krytá vazivovým pouzdrem, na které naléhá řídké pojivo prorostlé tukem, který chrání ledvinu před mechanickým poškozením. K ledvině se přikládá nadledvina, endokrinní žláza. Parenchym ledviny je zřetelně rozdělen na hnědočervenou zrnitou kůru a světlejší dřeň.
Základní funkční jednotkou ledviny je nefron. Je hlavní součástí kůry. Ledvina člověka má asi milion nefronů, ledvina skotu asi 8 milionů. Nefrony přes membránu filtrují krevní plazmu, takto vzniklou primární moč zpětnou resorpcí zahustí a vzniklá hypertonická definitivní moč je pak soustavou vývodných kanálků (tubuli coligentes) odváděna do ledvinné pánvičky, odkud odtéká do močovodu. Dřeň ledviny je tedy tvořena především vývodnými kanálky a takzvanou Henleyovou kličkou nefronu. Krev protéká dvěma za sebou uspořádanými kapilárními řečišti:
1) v glomerulu, kde je relativně vysoký tlak krve řízený odporem průsvitu přicházející arterioly;
2) peritubulární kapilární sítí, která slouží k výživě buněk kanálků a výměně látek mezi tubuly a krví.
Nefrony se dělí na dva základní typy:
1) korové – jsou v kůře ledviny, mají krátké Henleovy kličky;
2) juxtamedulární – arterioly z nich odcházející jdou ve formě přímých cév (vasa recta) do hloubky dřeně a tu zásobují krví. Její zvýšené prokrvení způsobí pokles osmolality dřeně (vymývací efekt) a tím poklesne i koncentrační schopnost ledvin (tlaková diuréza).
Sialoadenitis (anglicky sialadenitis) je zánětlivé postižení slinných žláz z celkových nebo místních příčin. Vyskytuje se při snížené tvorbě slin, snížené hygieně dutiny ústní, nesprávně léčené cukrovce, u nezdravého chrupu, u tvorby slinných kamínků.
Zánět slinných žláz se dělí dle původu na imunosialoadenitidy a infekční sialoedenitidy.
Imunosialoadenitidy: Tato skupina zahrnuje záněty na základě autoimunitní reakce. Nejznámější je Sjögrenův syndrom. Tato nemoc se projevuje ztrátou funkce slinné žlázy, tedy sníženou tvorbou slin.
Léčbou jsou imunosupresiva a kortikoidy.
Infekční sialoadenitidy: Tuto skupina se dělí na virové, bakteriální a specifické (syfilitické, tuberkulózní a plísňové) záněty.
Akutní virová sialoadenitida je známá jako příušnice. Jejím původcem jsou paramyxoviry, které mohou napadnout i sluchový nerv a může dojít k hluchotě. U mužů pak často dochází k postižení varlat a sterilitě. Virus je přenášen kapénkovou infekcí, pomnoží se v dýchacích cestách a dostává se do lymfatických uzlin a do slinných žláz. Postižená bývá příušní žláza, společně s ní mohou být zasaženy i žlázy podčelistní a podjazykové, což se projevuje jako těstovité a bolestivé zduření, kvůli kterému odstává ušní boltec. Nemocný má rovněž zvýšenou teplotu. Nemoc většinou odeznívá po 10 dnech. Léčí se pouze symptomy. Podávají se léky proti teplotě a bolesti.
Akutní bakteriální sialoadenitida je onemocnění, u kterého se většinou jedná o přestup infekce z dutiny ústní, což se častěji děje u dehydratace, snížené funkci slinné žlázy, špatné ústní hygieně, zánětech v ústní dutině a hltanu. Postižená žláza je zduřelá, kůže kolem ní zarudlá, z vývodu žlázy vytéká hnis. Pro potvrzení diagnózy se provádí ultrazvuk a odebrání hnisu na zjištění patogenu. Léčí se antibiotiky, nutná je rehydratace, podávají se sialogoga, pilokarpinové kapky, je nutné dodržovat zvýšenou ústní hygienu a podobně. V případě vytvoření abscesu je nutné provést zevní incizi společně s drenáží.
Chronické bakteriální sialoadenitidy se vyskytují u žláz, které jsou nějak postižené, například jsou rozšířeniny ve vývodech slinných žláz nebo je funkce žlázy narušená a tvorba slin snížená. Většinou se jedná o jednostranný zánět. Žláza je bolestivě zduřelá a tvoří se mléčně zakalená slina. Může dojít i k posunu do akutního stadia. Pro potvrzení diagnózy se provádí sialografie, RTG vývodů slinných žláz, kdy se aplikuje kontrastní látka, která ukáže ektázie vývodů. Chronické sialodenitidy se léčí při akutním stavu antibiotiky. Důležité jsou masáže žlázy, zvýšená hygiena ústní dutiny. Výjimečný je podvaz vývodů slinných žláz.