Člověk může být alergický na všechno kromě čisté pramenité vody. Jsme tedy obklopeni obrovskou škálou alergenů. Situaci nám rozhodně neulehčují ani výrobci potravin, kteří do svých výrobků přidávají širokou paletu přídatných látek. Situace se stává tedy naprosto nepřehlednou a nám nezbývá než v pověstné kupce sena hledat osudovou jehlu, která nám potíže vyvolává a po jejímž odstranění se nám uleví. Ovšem aby to nebylo tak jednoduché, tak jehel v kupce sena může být hned několik. Pokud se však chceme svých potíží zbavit nebo je alespoň zmírnit, nezbývá nám nic jiného než všechny alergeny najít.
Mezi rizikové faktory potravinové alergie patří:
Faktory zvyšující riziko rozvoje anafylaktické reakce jsou:
Zdroj: článek Potravinová alergie
Ve svém příspěvku DĚTSKÁ SLINTAVKA A KULHAVKA se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Ivana.
Jako pětiletá jsem prodělala slintavku, kterou se tehdy nakazila téměř celá školka, do které jsem chodila. Měla jsem ale, především kvůli neuvěřitelnému zanedbání nebo podcenění situace mojí dětskou lékařkou, velmi těžký průběh a šlo mi tehdy o život. Boláky se mi dostaly až do jícnu a nebyla jsem schopna přijímat ani tekutiny. Strávila jsem nakonec několik týdnů na JIP na infuzích v nemocnici a propouštěli mě s váhou necelých 15 kg. Je to již historie, stalo se to v roce 1968. Ale zajímalo by mě, o jaký typ slintavky šlo, když u dětské se zdůrazňuje, že není nějak nebezpečná a sama odezní. Dodnes jsem měla za to, že šlo o nákazu z mléka, které nám dováželi přímo z JZD v konvích, ale opět se setkávám s názory, že tento typ nákazy od zvířete je nesmírně vzácný. Jak to tedy je?
Na tento příspěvěk jestě nikdo nereagoval. Chcete se k němu vyjádřit? Klikněte na tlačítko a budete moci vložit svůj komentář.
Zdroj: příběh Dětská slintavka a kulhavka
Člověk odedávna pečuje o svůj vzhled. Nejdříve s pomocí bronzových a kostěných ozdob, později se snažil o celkovou úpravu zevnějšku. Z historie známe vývoj společnosti, rozdíly mezi společenskými třídami, jednotlivé etapy kulturního vývoje společnosti a oblečení, celková úprava vzhledu, tedy i účes, jsou nedílnou součástí těchto etap. V dobách starověku a středověku existovaly účesy pro vyšší vrstvy obyvatel, ale i pro nižší; také náboženství mělo na vývoj účesů vliv. Islám a křesťanství začaly vyžadovat krátké upravené vlasy u mužů a dlouhé u žen. Například ostříhání vlasů u mužů bývalo často symbolem jejich konverze k islámu. Až do 19. století byly v Evropě rozšířené složitě zdobené účesy, a to hlavně u žen, méně již u mužů. Změny ve společnosti a odbourávání starých režimů vedly rychle k diskreditaci veškerých bohatě zdobených stylů a směřovaly k jednoduchým střihům. Takto to zůstalo až do 60. let 20. století, kdy se během významných společenských změn hlavně v západním světě objevily účesy nové, do té doby neznámé (například dredy a podobně). Vynález gelu v 80. letech a dalších pomůcek ve vlasové kosmetice později vedl k ještě širšímu výběru různých účesů. Ty se mnohdy staly symbolem různých pop kultur (například emo, afro a jiné).
Zdroj: článek Účesy
V naší poradně s názvem LÉK CITALEC se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Petra Netopilova.
Dobrý večer chci se zeptat: přítel je vyléčený alkoholik již 10 let vůbec nepije, užívá lék citalec.Zajima mě jestli toto antidepresivum má vliv na sex přesněji řečeno na erekci. Pokaždé když se milujeme má problém se zasunutím a erekcí.Ud mu dostatečně nestojí tak aby ho mohl zasunout do pochvy.Dekuji za odpověď Petra
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Cempírek.
Tyto problémy s erekcí mají i lidé bez alkoholické historie a i ti co neberou Citalec. Nemá to spolu souvislost. Na podporu erekce doporučuji vyzkoušet Viagru a nebo Cialis. Oboje na předpis, který může vydat praktický lékař, protože před léčbou je třeba provést zhodnocení zdravotního stavu uživatele.
Zdraví Cempírek!
Zdroj: příběh Lék citalec
Kdo se domnívá, že barvení vlasů je vynálezem moderní doby, mýlí se. Naopak, barvení vlasů má své kořeny už v dávné minulosti. Ženy se zkrátka vždy chtěly líbit, a to i ve starověku.
Historie barvení vlasů sahá do antiky. Už v antickém Římě znali stovky metod, jak pomocí přírodních látek změnit barvu vlasů. Všechny barvy na vlasy tehdy sloužily k ztmavování vlasů.
To, že k barvení vlasů docházelo už ve starověku, potvrzují nálezy z Egypta, kde byla objevena více než 5 000 let stará mumie se zbytky barvy na vlasech. Henna (nechemická barva) v té době pomáhala jednak zakrýt šediny, ale sloužila i k dosažení žádoucího tmavého odstínu vlasů.
Kromě samotných vlasů se barvily i příčesky zhotovované z vlasů otrokyň. Nejprve se používala henna a později takzvané indigo (namodralá čerň).
V renesanci bylo v módě barvit si vlasy na světlo, neboť žlutá/zlatá byla barva andělů. V knize „18 knih záhad umění a přírody“ jsou vysvětleny různé metody barvení vlasů na černo, blond, zeleno, červeno i bílo.
Blonďatou barvu vlasů si oblíbily ve starověkém Římě. Římanky však měly tmavé vlasy, a tak si vyráběly paruky z vlasů otrokyň germánského původu. Byly zde sice pokusy o jisté odbarvení (citrónová šťáva, heřmánkové odvary, pobyt na slunci a jiné), ale tyto postupy nebyly tak účinné, jak by si ženy představovaly.
Po roce 1900 byla vynalezena první chemická barva na vlasy, která využívala účinky peroxidu a amoniaku. První syntetickou barvu na vlasy vytvořil v roce 1907 Eugen Schueller, zakladatel L'Oreal. V tom samém roce uvedl na trh barvu Dream blond a éra peroxidových hereckých hvězd mohla začít. První barva na vlasy využívala účinek peroxidu vodíku a amoniaku. Ty se mimochodem používaly ještě donedávna. Následující roky byla – a stále je – v barvení vlasů využívána především chemie. Nutno však podotknout, že v posledních letech se stále více prosazuje opětovný návrat k přírodě a ochrana přírody proti znečišťování chemikáliemi.
Zdroj: článek Barvení vlasů
Ve svém příspěvku KDO SI HRAJE, NEZLOBÍ se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Lukáš90.
Dobrý den no zajímavý článek, něco jsem opravdu nevěděl :D No popravdě radši volím ruku nějaké takové maserky https://candyshop-massage.c… která už ví co a jak. Když se má jednat o onanii. Ale ta historie je vcelku zajímava, opravdu jsem to netušil.
Na tento příspěvěk jestě nikdo nereagoval. Chcete se k němu vyjádřit? Klikněte na tlačítko a budete moci vložit svůj komentář.
Zdroj: příběh Kdo si hraje, nezlobí
Historie mýdla sahá až do starověkého Babylonu. Významné zmínky pocházejí také ze starého Egypta, antického Řecka a Říma. Arabové přinesli technologický pokrok v podobě použití louhu.
Zdroj: článek Vše o mýdle
Historie líčení sahá až do dob starověkého Egypta. Už tehdy si lidé zvýrazňovali oči i řasy pomocí černé látky zvané kohl (kajal). Líčili se všichni. I děti. Vzorem jim byla královna Kleopatra: oči silně orámované kajalem (linku vedli od vnějšího koutku oka až ke spánkům) kombinovali s líčidly z pomletých mandlí, olova, měděné rudy a popela. Také věřili, že kajal má dezinfekční účinky a chrání zrak před ostrým africkým sluncem. Aby získali metalický lesk, potírali si víčka nebezpečným arzénem. Byli si jisti tím, že čím víc se nalíčí, ochrání je bůh před zlými silami. Místo rtěnky dávali červený jíl, na odličování používali křídu s olejem. A pozor, Egypťané mysleli i na vlasy a manikúru. Význam líčení byl však spíše náboženský. Egypťané totiž věřili, že je jejich pronikavý pohled ochrání před zlými silami.
Pro ženy ve starověkém Řecku a Římě byla vzorem bohyně lásky a krásy Afrodita. Všechny ženy chtěly mít stejně jako ona pleť bílou jako padlý sníh, proto si na zesvětlení obličeje dávaly prudce jedovatý pudr, který se vyráběl z olova. Kosmetika v té době ale zároveň začala být promyšlenější a cílenější. K hydrataci pleti ženy používaly med, místo opalovacího krému olivový olej (ten se koneckonců přidával jako základní ingredience do všech kosmetických přípravků), Řekyně a Římanky znaly parfémy, pudry, vosky, lanolín, oční stíny, dokonce i rozjasňovače na tvář (ty připravovaly z moči malých chlapců). Do vlasů si vplétaly stuhy nebo dávaly čelenky. V antickém Řecku se do kosmetických výrobků přidávalo mnohem více rostlinných a minerálních složek než v Egyptě a líčení zde nebylo tolik výrazné. Tradiční řecké postupy při výrobě kosmetiky se postupně rozšířily do oblasti celého Středomoří.
V průběhu středověku se lidé příliš nelíčili. Velký návrat zažila kosmetika v době prvních křížových výprav. Líčení se v Evropě stalo módní záležitostí až v období renesance. Nejdříve bylo výsadou zejména urozených a až v průběhu 18. století tento trend postupně pronikl také mezi nižší vrstvy. Světlá pleť se jako znak urozenosti vnímala také v renesanci. Ženy si obličej potíraly citrónovou šťávou nebo vaječnými bílky. Velmi drastickou metodou bylo přikládání pijavic na tvář. Čím víc krve vysály, tím bělejší-mrtvolnější, tedy módnější, pokožka byla. V renesanci se začalo poprvé upravovat obočí (na úzkou linku).
Ve viktoriánské době se výrazný make-up přisuzoval pouze prostitutkám a herečkám. Ostatním ženám musela ke zkrášlení stačit pomáda na rty a místo zdravíček červená řepa. Ženy si však stále častěji zvýrazňovaly řasy. Jejich vynalézavost neznala mezí: doma si například pomocí popele, rozmačkaných bezinek a ricinového oleje vytvoři
(...více se dočtete ve zdroji)
Zdroj: článek Líčení
Značka ALPA a její ikonická francovka patří více než sto let k běžné výbavě českých domácností. Historie sahá až do počátku 19. století, kdy se v Rakousku začaly připravovat alkoholové bylinné extrakty inspirované francouzskými destiláty. Tyto přípravky si lidé oblíbili především pro osvěžující, chladivý a dezinfekční účinek při vtírání do pokožky.
Francovka ALPA se v nezměněné receptuře vyrábí od roku 1913 a dodnes si zachovává typické aroma, složení i tradiční balení. Její obliba stojí na zkušenosti generací, nikoli však na schopnosti léčit parazitární onemocnění.
Zdroj: článek Alpa na svrab
Samotná lékořice miluje teplé prostředí a proto není divu, že se ji dobře dařilo na jihu Itálie v oblasti Kalábrie. Lékořicovou šťávu začali obyvatelé extrahovat již kolem roku 1500. První továrna na zpracování této pochutiny vznikla v roce 1731. Postupně se tomuto byznysu věnovali celé italské rodiny a vzniklo několik úspěšných rodinných podniků. Průlom na trhu představoval rozmach námořní dopravy, jenž ještě více podpořil beztak kvetoucí lékořicový obchod. Lékořice se lisovala do tuhých destiček nebo měkkých tyčinek a později také do bonbónů. Italská Kalábrie je dnes kromě jiného i místem jedinečného muzea, které se opravdu oplatí navštívit. Blízko městečka Rossano naleznete jeden z tradičních rodinných podniků. Milovníci pendrekových tyčinek mají možnost ochutnat tuto pochoutku v několika různých podobách a dokonce i v té nejpůvodnější – lékořicové dřevo.
Zdroj: článek Účinky lékořice
V roce 1640 byla na náměstí sv. Marka v Benátkách otevřena první kavárna v Evropě, avšak nejedná se o první zmínku o kávě na světě. Pokud bychom se chtěli vydat po stopách kávy, museli bychom daleko do 9. století. Tehdy vznikla pověst o pastevci koz Kaldim, který pásl své stádo na různých pastvinách, ale vždy na jedné a té samé se kozy začaly chovat jinak, vesele mečely a poskakovaly. Když hledal čím to je objevil strom s červenými bobulemi. Ochutnal je a hned mu bylo do zpěvu a tance. Přesně tady se datuje začátek nejznámějšího nápoje na světě. Později se kávová zrnka pašováním dostala z Arábie do Benátek a dál do světa.
Zdroj: článek Jak připravit šálek dobré kávy
Již naši dávní předci věděli, že s pomocí rostlinných silic se dá také léčit a pomáhat. Až moderní věda prokázala, že pravá přírodní silice stimuluje naše tělo i mysl a mozek tak dostává informace o dalších pochodech. Vzpomeňme si na babky kořenářky, které přesně věděly, jaké bylinky zabalit do špulíře (plátěný sáček), aby je pak mohly dát pod polštář pro dobrý spánek.
Zdroj: článek Aromaterapie na pohodu
Dnes se mýdlo vyrábí trochu jinak než dříve, kdy se z odpadního tuku doma vařilo jednoduché domácí mýdlo. V současnosti používáme pouze dobré tuky a oleje. Prakticky jsou v kvalitě potravin. Jako srážedlo mýdla se používá čistý hydroxid sodný - všem dobře známý louh. Louh a tuk jsou dvě základní složky domácího mýdla. K tomu se dále přimíchávají drahé rostlinné oleje a hodnotné extrakty, jako prostředky pro ošetření pokožky a k provonění mýdla. Přinášíme vám zde jednoduchý recept, pomocí kterého můžete uvařit vlastní domácí mýdlo, navíc šetrné k vaší pleti.
Zdroj: článek Návod na vaření mýdla
Jméno levandule je odvozeno od slova umývat. Toto napovídá, že levandule byla ve starověku používána především na koupele a pro kosmetické účely. My ji v dnešní době známe spíše jako prostředek na uklidnění, kdy se suché květy levandule a několik dalších bylin zašijí do bavlněného polštářku, který se pak umísťuje pod hlavu při spaní. Zároveň také čaj z levandule vypitý odpoledne a večer pomáhá při nespavosti, nervové slabosti, při návalech krve a pomáhá také na bolest hlavy.
Zdroj: článek Levandule lékařská
Řeřicha se pěstuje v čisté pramenité vodě a po staletí byla uctívána jako superpotravina. Hippokrates, otec medicíny, říká, že jeho první nemocnice leží v blízkosti potoka, aby mohl čerstvou řeřichou léčit své pacienty. Řečtí vojáci dostali řeřichu jako tonikum, než šli do bitvy a v šestnáctém století sběratel Culpepper prohlašoval, že řeřicha čistí krev. Řeřicha obsahuje více než 15 základních vitamínů a minerálů. Gram řeřichy obsahuje více železa než gram špenátu, také řeřicha má více vitaminu C než pomeranče a více vápníku než mléko. Řeřicha byla v devatenáctém století s oblibou konzumována jako salát z jejich listů a byla také hlavní součástí stravy dělnické třídy, nejčastěji jedená k snídani v sendviči.
Po desetiletích, kdy byla řeřicha zapomenuta a prosazována jen jako dekorativní ozdoba, dnes řeřicha zažívá renesanci. Prostí spotřebitelé, ale i celebrity, znovu objevují její charakteristickou pikantní chuť a její úžasné nutriční výhody. Někteří dokonce vypijí denně až sedm šálků řeřichové polévky! Řeřichu si každý může jednoduše vypěstovat doma na okně, kdy se na navlhčenou vatu nasype několik semen řeřichy a ta se pak za tři týdny může konzumovat. Řeřicha se po celou dobu zalévá jen čistou vodou a roste jen ze sluníčka.
Zdroj: článek Řeřicha – znovuobjevený lék na rakovinu
Tradičně byly kořeny a listy pampelišky používané k léčbě onemocnění jater. Domorodí Američané pampelišku vařili ve vodě a užívali ji pak k léčbě onemocnění ledvin, otoků, na kožní problémy, při pálení žáhy a při žaludeční nevolnosti. V tradiční čínské medicíně se pampeliška používala k léčbě žaludečních potíží anebo slepého střeva. Číňané také pampeliškou léčili záněty v prsu anebo nedostatečný průtok mléka v době kojení. V Evropě se pampeliškou léčila horečka, pak také opařeniny, oční problémy, cukrovka a průjem.
Zdroj: článek Smetánka pampeliška obecná jako moderní lék
Petrolej se hojně vyrábí od roku 1846, ale skutečně populární se stal až o několik let později a jen díky práci několika chemiků ze vzdálených koutů světa. Petrolej Gaslight je společnost, která byla založena v roce 1851 a byla první společností na světě, která začala prodávat petrolej pro komerční i domácí použití.
Zdroj: článek Petrolej jako lékařský prostředek
Řasy mohou být stejně staré jako samotné moře. Řasy se často nacházejí v oceánech světa. Modro zelené řasy jsou neuvěřitelně důležitou součástí milionu vodních životních cyklů. Tato řasa zodpovídá za dusík v oceánu a vykonává důležitou funkci, což je převod oxygenů do atmosféry naší planety. Řasy zodpovídají za prodyšnost zemské atmosféry. Také pomáhají v šíření kyslíku do organismů. Většina řas se vyskytuje jen v oceánech, ale některé řasy jsou i v extra slaných vnitrozemských jezerech či ve sladkovodních vodních plochách, jako jsou rybníky.
Zdroj: článek Modro zelená řasa
Lékař musí změřit velikost dítěte a tuto hodnotu zadá do lineární růstové křivky, čímž porovná velikost dítěte vzhledem k jeho věku. Má-li dítě nedostatek růstového hormonu, je jeho velikost obvykle pod průměrným věkem. Lékař zjišťuje i pacientův celkový fyzický vývoj. Velmi důležitými faktory pro stanovení diagnózy jsou také stravovací návyky, zdravotní historie a jiné příznaky. Rovněž informace od rodičů (rodinná anamnéza) mají pro lékaře velký význam, potřebuje znát jejich velikost a hmotnost v dospívání, v jakém věku se objevila puberta, kdy skončila a podobně.
Dále musí být změřeny proteiny v krvi. Jsou-li tyto hodnoty příliš nízké, je to jasná známka toho, že nedochází k uvolňování růstového hormonu. Zjevně dochází k nedostatečné vazbě proteinů na krev, což pak vyžaduje další testy, jako je například stimulační test. Tímto testem je pomocí některých látek povzbuzována hypofýza, aby došlo k tvorbě růstového hormonu, poté se měří vzestup hladiny hormonů v krvi. Nedostatek růstového hormonu je zřejmý, pokud obě z těchto zkoušek dospějí ke stejnému závěru.
Při diagnostice se provádí také měření vývoje kostí, a to pomocí rentgenového snímku levé ruky a zápěstí.
Dostatečné množství testů a pohovorů je velmi důležité pro zjištění všech údajů o příčině růstové poruchy.
Zdroj: článek Co dělat, když moje dítě málo roste