| II/5 |
- Funkční poruchy periferních cév a stavy po trombózách.
- Chronický lymfatický edém. |
K 21 dnů
Funkční poruchy periferních cév jako nemoci z (...více se dočtete ve zdroji)
Zdroj: článek Kdo má dnes nárok na lázně
Roztoči v posteli
Roztoči jsou tak malincí, že není možné je vidět pouhým okem. Proto je nutné všímat si několika věcí okolo a důkladně pečovat zvláště o svou postel. I když se každý den umyjete od hlavy až k patě a uleháte s pocitem absolutní čistoty, může vás časem překvapit nepříjemná vyrážka. Pokud se dokonale nestaráte také o své lůžko, na vině jsou roztoči, kterých máte nejspíš plnou postel (štípance z postele).
Celá postel je při nedostatečné péči doslova smetištěm biologického odpadu, které denně zásobujeme slušnou dávkou odumřelé kůže, lupů, potu, mazu, slin, chlupů a vlasů, ale i zbytkem krémů. Na takovémto místě často nespíte sami. Pro roztoče je to ideální hostina, a tak s vámi lože v hojném počtu sdílí. Povlečení by se mělo dle odborníků měnit alespoň jednou týdně, ale v letních dnech, nebo pokud se v noci hodně potíte, je ideální obměňovat ho každé tři dny.
Víte, že podle některých průzkumů tvoří desetinu váhy používaného polštáře nejen zbytky odumřelé kůže, ale také kolonie roztočů a jejich trus? Polštář byste měli alespoň jednou za tři měsíce vyprat na 60 °C, při kterých roztoči umírají, a potah na něj měnit dvakrát týdně. Vždyť na polštáři ulpívá nejvíce nečistot – kožní maz, pot, sliny, nebo zbytky kosmetických přípravků, které po čase mohou žluknout. Nejen tedy roztoči, ale i vaše vlastní biologické skvrny nebo kosmetické přípravky mohou být důvodem vašich nemizících kožních problémů a akné. Také byste měli pečovat o svou peřinu. Nejen povlečení je nutné vyprat. Většina potu a dalších zbytků kůže se totiž hromadí právě tady. Všimli jste si někdy, jak jsou peřiny zažloutlé? To je přesně ono. Společně se zbytky kůže se v peřině nachází také obrovské množství jak živých, tak mrtvých roztočů. Peřiny perte alespoň čtyřikrát ročně.
Udělejte si test na přítomnost roztočů:
- Máte vyrážku?
- Objevily se u vás svědivé pupínky?
- Měníte povlečení jednou měsíčně?
- Polštáře a peřiny neperete, nebo je perete jednou ročně?
- O matraci se nijak zvlášť nestaráte?
Pokud jste alespoň třikrát odpověděli, že ano, s největší pravděpodobností máte ve své posteli roztočové nocležníky!
Zdroj: článek Kousnutí od roztoče
Proč se na smuteční hostině děkuje
Poděkování na smuteční hostině je způsob, jak projevit vděčnost lidem, kteří přišli uctít památku zesnulého a projevili rodině podporu. Hostina je zároveň chvílí, kdy se po intenzivních emocích z obřadu mohou pozůstalí nadechnout a vyjádřit, co by při samotném rozloučení nešlo říct.
Poděkování může být:
- krátké a formální – pro velmi velké hostiny,
- osobní – když mluví někdo z nejbližší rodiny,
- vzpomínkové – doplněné příběhem či vyprávěním o zesnulém,
- kombinované – poděkování spojené s připomenutím hodnot zesnulého.
Zdroj: článek Poděkování na smuteční hostině
Oblečení na pohřeb a etiketa
U oblečení na pohřeb nejsou přesně stanovená pravidla, co si člověk musí obléknout. Nepsaným pravidlem jsou ale tmavé barvy a samozřejmostí je, že oblečení by mělo být čisté a slušné. Při volbě oblečení na pohřeb je důležité zohlednit i vztah k zemřelému. Pokud se jedná o pohřeb člena rodiny, oblečení by mělo být v černé barvě. Muži by měli mít oblek bez nápadných vzorů. Do obleku obléct ideálně bílou košili a černou kravatu. Muži by neměli zapomínat, že k černému obleku jsou nutné i černé ponožky a černé boty. Ženy z rodiny zemřelého by na sobě měly mít černé šaty, případně černé kalhoty s černou košilí, nebo černý kalhotový kostým, černé punčochy, černé boty a černou kabelku. Každá žena, která jde na pohřeb, by měla mít zahalená ramena a kolena. Některé ženy pro obřad mohou zvolit černý klobouk nebo šátek, ty se při obřadu nemusí sundávat. Pokud se nejedná o člena rodiny nemusí být oblečení přímo černé, ale uspokojivé jsou i tmavé odstíny modré, hnědé, zelené, šedé. U mužů, kteří nejsou příbuzní, lze za dostačující považovat i černé nebo tmavé džíny s tmavou košilí. Důležité je, aby džíny byly opravdu tmavé barvy, naprosto nevhodně působí džíny světlé. I ženy, které nejsou příbuzné, mohou zvolit jen tmavší barvy a nemusí se obléct jen do černého. Celkově tedy platí, že člověk by měl být oblečen slušně do tmavých barev, rozhodně si nebrat na pohřeb oblečení křiklavých barev, ženy by se měly vyvarovat výstřihů a minisukní. Důraz se klade i na boty, nejsou vhodné žádné sportovní tenisky světlých barev. Důležité je si uvědomit, že volba oblečení vyjadřuje úctu k zemřelému. Zde je přehled módních modelů vhodných na pohřeb: oblečení na pohřeb foto.
Účast na pohřbu blízkého člověka je jednou z psychicky a emocionálně nejnáročnějších situací v životě člověka. S tímto obřadem je z lidských emocí nejvíce spojen smutek. Neznamená to ale, že každý účastník musí plakat a truchlit. Očekává se to sice od nejbližších příbuzných, ale není to podmínkou, protože každý člověk prožívá smutek jinak. Důležité je ale pohřeb nijak nenarušovat a projevovat úctu zemřelému i pozůstalým. Obřad by nemělo provázet žádné špitání a zvonění telefonu. Průběh obřadu je v podstatě u všech pohřbů podobný. Obvykle každý účastník pohřbu s sebou přinese květinu, kterou po vstupu do obřadní síně položí k rakvi a pak se posadí nebo postaví na místo, kde by měl zůstat až do konce obřadu. Již při vstupu pozůstalých do síně často tiše hraje hudba, po ní následuje další skladba a proslov řečníka či řečníků. Obvykle po proslovech následují další skladby, většinou oblíbené písně zemřelého. Po (...více se dočtete ve zdroji)
Zdroj: článek Pohřeb
Smuteční proslov na pohřbu
Smuteční řeč je pravděpodobně asi jedním z nejsložitějších slohových útvarů právě pro jeho emocionální zaměření. Jistě není třeba zdůrazňovat, že smuteční řeč je určená na pohřby.
Při pohřbu se může rodina obránit na profesionálního řečníka, který ve svém projevu může vycházet z projevu, který mu připraví rodina, nebo může říct svou vlastní řeč. Většinou se pak jedná o univerzální projev, který jen doplní konkrétními událostmi ze života zemřelého.
Druhou variantou je, že na smuteční slavnosti promluví někdo z pozůstalých, většinou to bývají nejbližší příbuzní, kteří si svůj projev také sami připraví. Napsat smuteční projev není jednoduché. Vždy záleží na vztahu mluvčího k zemřelému a na přístupu, který řečník zvolí. V podstatě není přesně vymezené, jak musí projev vypadat, klidně může být i nekonvenční, základním pravidlem ale je, že by měl být plný opravdu upřímné účasti.
Je několik bodů, které by se v projevu asi měly objevit, ale myslím, že nejsou vždy podmínkou. Také je na řečníkovi, jakou jejich formu zvolí.
Při smuteční řeči není vhodné zdůrazňovat záporné vlastnosti zemřelého (pokud si to rodina vyloženě nepřeje).
Při smutečním proslovu by řečník měl jistě vyjádřit nejen soustrast pozůstalým, ale také by je měl ujistit o tom, že v tom nejsou sami. Měl by se snažit jim pomoci ulehčit v bolesti.
Řečníci se často ve svých projevech uchylují k různým neupřímným a prázdným klišé, které zesnulého nijak nepřiblíží a ani to na nikoho nezapůsobí. Naopak je vhodné využívat v projevu vzpomínky na život zemřelého a na jeho životní postoje.
Také je třeba si uvědomit, že smuteční projev je určen pro pozůstalé, ne pro zemřelého, proto by celý proslov měl směřovat k nim. Jim má tato řeč pomoci překonat bolest. Řečník by vždy, ať už pochází z rodiny, nebo ne, měl v prvním řadě myslet na nejbližší příbuzné, a proto by zrovna je měl oslovit vždy jako první. U smutečního řečníka se předpokládá, že v projevu nebude zdůrazňovat svůj zármutek. Samozřejmě při projevu na pohřbu blízkého příbuzného (matky, otce, syna, dcery...) se tomu nelze zcela vyhnout. Vždy je ale třeba uvědomit si, že i pro další příbuzné je ztráta milované osoby těžká.
Smuteční projev by měl být na určité úrovni a měl by být vždy předem připraven a nikdy by neměl být výsledkem improvizace, která by mohla způsobit, že by zaznělo něco, co není vhodné. I pokud řečník umí svůj projev zpaměti, může si s sebou vzít desky (tmavé barvy) s připraveným projevem (kdy by zapomněl, nebo v rozrušení nevěděl, jak dál pokračovat). Také je třeba si uvědomit, že cílem smuteční řeči není informovat o všech událostech ze života zesnulého. Při (...více se dočtete ve zdroji)
Zdroj: článek Smuteční řeč na pohřeb
Smuteční proslov na pohřbu dítěte
Smuteční řeč na pohřbu dítěte je jednou z nejobtížnějších situací. Zde je několik obecných rad, jak postupovat:
- poděkovat přítomným, že se přišli rozloučit (což se zdá nepodstatné, ale na toto pozůstalí čekají a říci by se to mělo)
- uvést osobní vzpomínku, čím konkrétnější, tím lépe (pohádky, prázdniny, oblíbené jídlo, nebo nejlépe radostný prožitek s dítětem)
- obrátit se k rakvi a říci, že na dítě budete vzpomínat a budete o něm vyprávět, uklonit
Proslov by měl obsahovat opravdu jen pár vět, nejvíc deset, a žádné obecné rčení jako „laskavé srdce“ a „vždycky byl/a roztomilý/á“. Proslov si vytiskněte s velkými písmeny a vezměte s sebou a nestyďte se napsané věty přečíst.
Zdroj: článek Smuteční řeč na pohřbu dítěte
Smuteční řeč na pohřbu dědečka
Drahá rodino, milí přátelé a vážení smuteční hosté,
Každá květina jednoho dne odkvete, stejně tak i každé zvíře jednoho dne opustí tento svět a i každá kapka vody se jednou vypaří, protože nic netrvá věčně a vše musí jednou skončit. Nejinak je tomu i s životem člověka, i ten nemá věčné trvání, a tak i nad jeho dny života jednou vysvitne slunce naposledy. Nejinak tomu bylo u mého milovaného dědečka Františka Nováka. Jeho náhlý a tichý odchod z tohoto světa uvrhl životy členů naší rodiny do temnoty a smutku. Náhle nás pohled do slunečných dnů netěšil. Každý východ slunce pro nás znamenal jen další den bez dědečka, otce, přítele. Bez milovaného člověka sršícího energií, optimismem a v neposlední řadě i láskou a úctou k životu. To, že jste zde v tomto domě smutku s námi, svědčí o tom, že i váš život jeho odchodem potemněl. I pro vás byl můj drahý dědeček zdrojem světla a tepla, které vám i nám předával skrz svou lásku a přátelství. Vaše i mé slzy svědčí o tom, kým byl, báječným dědečkem, milujícím manželem, starostlivým otcem, věrným přítelem, veselým společníkem a spolehlivým zaměstnancem. To vše není málo. To kým byl, mi dává víru, že si jeho vzpomínku navždy uchováte v srdci. A že právě vzpomínky na něj nám společně vrátí zpět do našich životů trochu toho jeho světla a tepla, kterým vyzařoval, a rozjasňoval dny našeho života po celý svůj život.
Světlo tohoto světa spatřil můj dědeček František Novák před jednasedmdesáti lety v pohraničím městě Náchodě. Své narození vždy považoval za oslavu života po skončení kruté války, která si vyžádala životy mnoha členů jeho rodiny. Po celý život ho provázela pýcha nejen na své rodiče, kteří prožili řadu nelidských utrpení, ale i na životy členů rodiny, kteří to nepřežili. Byl pyšný na to, kým byl a celý život svou úctu k předkům dával nepokrytě najevo a předával ji dál dalším generacím. Jeho dětství prožité v Hradci Králové bylo klidné a šťastné. Miloval chvíle strávené s otcem u tesařského náčiní, stejně tak rád trávil čas s maminkou v její krejčovské dílně. Už od dětství mu žádná práce nebyla cizí a žádnou nepovažoval za méněcennou. I proto si ve chvíli, kdy se rozhodoval, o svém studiu, své budoucnosti, zvolil práci tesařskou, která mu byla velmi blízká. Postupně se z něj stal vynikající řemeslník. Ztráta milovaného otce ho pak vedla k tvorbě více umělecké, která ho proslavila v širším okolí. Při jedné své výstavě se seznámil s ženou, která ho uhranula nejen svým výjimečným vzhledem, ale i milou a přátelskou povahou. Můj dědeček pak udělal vše proto, aby ji získal. A to že se mu to povedlo, (...více se dočtete ve zdroji)
Zdroj: článek Smuteční řeč na pohřbu
Smuteční řeč na pohřbu maminky
Drahá rodino, milí přátelé a vážení smuteční hosté,
Pohřby jsou událostí, na níž se nikdo netěší, protože pro něj znamenají těžkou ztrátu ... ztrátu člověka, který mu zasáhl do života a ovlivnil ho. I Vás sem dnes přivedla láska a úcta k vážené a milé ženě, kterou jsem nade vše milovala. K mé mamince Boženě Vojtěchové, která nás po dlouhém boji s vážnou nemocí navždy opustila. Cítím smutek nad jejím odchodem, ale pohled do vašich smutných, slzami zmáčených tváří mi říká, že má maminka v životě dokázala to, co mnoho lidí nezvládlo. Dokázala, že ji všichni její známí milovali. Naší lásky a přátelství si má maminka v životě cenila nejvíce, a i proto mě pohled na vaše tváře dojímá. I přesto, že naše slzy svědčí o úctě k ní, nepřála by si, abychom plakali dlouho, chtěla by, aby naše bolest brzy pominula a byla vystřídána pocitem radosti. Radostí nad tím, že jsme dostali šanci jít kousek cesty společně s ní po její životní pouti. Chtěla by, abychom hledali útěchu nad její ztrátou ve vzpomínkách, které nám na ní navždy zůstanou, a které nám nikdo nevezme. Dovolte mi, abych se s Vámi podělila o střípky našich rodinných vzpomínek na život naší milované maminky.
Má maminka se narodila před padesáti lety v malé vesničce u Prahy. Prožívala zde krásné chvilky svého dětství, proháněla se po loukách, lezla po stromech, stavěla si s kamarády bunkry v místních stodolách. Okamžiky štěstí, které tehdy prožívala, nemohlo nic zastínit. Jak rostla, nahlédla mnohokrát pod pokličku světa dospělých. Ten svět se jí ani trochu nelíbil, a ona se už tehdy rozhodla, že nikdy nedovolí, aby se z ní stal nudný a ustaraný dospělý, který dávno zapomněl, jaké to je být dítětem. Po smrti svého otce sice byla okolnostmi nucena vzdát se svých dětských střevíčků i snů a vrhnout se do nudného světa dospělých, i přesto si ale uchránila své vnitřní dítě. Dokázala si v sobě uchovat své dětské radosti i v dobách nemilých, kdy nevěděla, co s ní bude, jestli se dokáže uživit. Věděla ale, jaký je její životní sen a šla si poctivě za ním. Její touha po práci s dětmi ji dovedla až k zaměstnání v dětském domově v Litoměřicích, kde se také při jedné vánoční akci seznámila se svým budoucím manželem, naším tatínkem. Tatínek od prvního okamžiku věděl, že ona je pro něj ta pravá a dělal vše, aby ji o tom přesvědčil, nakonec se mu to podařilo a získal její srdce. Společně pak čelili všemu dobrému i zlému, co je v životě potkalo, užívali si narození dvou dětí, jejich životních úspěchů a samozřejmě nikdy nezapomínali ani na děti v dětském domov (...více se dočtete ve zdroji)
Zdroj: článek Smuteční řeč na pohřbu
Smuteční řeč na pohřbu babičky
Vážená rodino, drazí přátelé, a milí smuteční hosté,
Člověk v životě prožívá mnoho krásných okamžiků plných štěstí, lásky a radosti, stejně tak ho ale stejnou měrou životem provází chvíle plné žalu, slz a utrpení. A naši rodinu takováto chvíle postihla před několika dny, když nás navždy opustila naše milovaná matka, sestra, babička i přítelkyně Magdalena Novotná. Přestože její odchod byl očekávaný, její ztráta naše srdce silně zasáhla a zanechala v nich po ní díru plnou stesku a bolesti. Na tuto ztrátu se nedá nikdy zapomenout, a nám, jejím milovaným, nezbývá nic jiného než nechat naši babičku žít i nadále v našich srdcích, uchovat si na ni milou vzpomínku a předávat ji dál naším dětem, jejím pravnoučatům, a dalším bližním. A těmi jste v této těžké chvíli i vy, a proto mi dovolte, abych v tuto nelehkou chvíli i ve Vašich srdcích nechal ožít vzpomínku na ni, na ženu, která vždy věřila.
Má babička Magdalena Novotná se narodila 11. prosince 1934 do bohaté statkářské rodiny. Od narození byl její život propojený s křesťanskou vírou, která ji i v pozdějších dobách byla útěchou v těžkých životních okamžicích. Do jejího šťastného dětství na venkově plného her, přátelství a blahobytu náhle zasáhla válka. Válka, která ji připravila o to, co do té doby na světě milovala nejvíce. O její rodiče. Náhle zůstala malá sedmiletá Magdalenka, jak jí její maminka říkávala, sama s o rok mladší sestrou Janičkou. Obou dívek se ujala rodina sousedů a v dobré víře je vychovávala do konce války. Janička se pro Magdalenku stala celým světem, jedinou životní jistotou, jejich jedinečný vztah vydržel až dodnes. Po skončení války se obou sester ujal strýc, který se vrátil z exilu a vychovával je podle svého nejlepšího svědomí, za to mu má babička byla po celý život vděčná. Již jako dítě mu dávala svůj vděk a hlavně lásku najevo a snažila se mu vždy činit jen radost, i ve chvílích, kdy jejich život nebyl zrovna jednoduchý. Má babička sice z politických důvodů nedostudovala vysněnou střední školu, ale nikdy, ani tehdy ani později to nepovažovala za tragédii. Velmi dobře věděla z předcházejících zkušeností, že režim jí může připravit o vzdělání, domov, rodinu, ale že mu nikdy nedovolí, aby jí vzal její víru. Nejen víru křesťanskou, ale víru v lepší život, víru v laskavost a dobrotu lidí. Místo studia se babička vrhla do podřadných zaměstnání, ale v každém zaměstnání se činila s elánem, který byl její osobě vlastní. I díky svému životnímu optimismu zaujala na první pohled svou životní lásku, našeho dědečka Mojmíra, s nímž v průběhu let měla pět krásných a zd (...více se dočtete ve zdroji)
Zdroj: článek Smuteční řeč na pohřbu
|