Tinnitus je způsoben i mimoušními příčinami – postižení cév na podkladě aterosklerózy, od krční páteře a podobně. Arterievertebralis je tepna, která prochází otvory krční páteře a zásobuje krví oblast spodiny lebeční a ucha. Hypoplazie znamená, že céva je zúžená a její buněčná dutina je užší než 2 mm. Zúžení cévy je buď vrozené, anebo může být získané v souvislosti s útiskem cévy chybným postavením krční páteře. V tomto případě je příčina kombinovaná. Tinnitus má asi 20 % lidí nad 30 let. Tinnitus se dnes již řadí mezi civilizační choroby a je jedním z nejčastějších symptomů, kvůli nimž pacienti navštěvují ORL specialisty. Některé příčiny tinnitu lze odstranit a jiné nikoliv. Ovlivnit se dá tinnitus vzniklý z interních příčin, tedy například z důvodů vysokého krevního tlaku, který se dá léčit. Rutinní je tedy každému pacientovi s tinnitem změřit tlak. Někdy je vhodné provést 24hodinouvou monitoraci tlaku, aby se odhalily výkyvy tlaku během dne a noci. Dále se může ovlivnit tinnitus vzniklý z některých vertebrogenních příčin, například pokud je páteř v blokovém postavení. Má-li již pacient degenerativní změny na páteři těžkého stupně, pak se dá takový stav ovlivnit jen velmi málo. Někdy se dají zmírnit i šelesty způsobené cévními změnami. Rovněž léky na snížení viskozity krve mohou tinnitus umírnit.
Pokud dojde k epizodě nestabilní anginy pectoris (závažné nebo nezávažné) během prvního měsíce léčby perindoprilem, mělo by být provedeno pečlivé zhodnocení poměru přínosu a rizika před pokračováním léčby.
Hypotenze:
Inhibitory ACE mohou způsobit náhlý pokles krevního tlaku. Symptomatická hypotenze je vzácná u pacientů s hypertenzí bez komplikací a s větší pravděpodobností se vyskytuje u pacientů se sníženým objemem například po diuretické léčbě, omezením příjmu solí potravou, dialýzou, průjmem nebo zvracením anebo u pacientů se závažnou renin-dependentní hypertenzí. Symptomatická hypotenze byla zaznamenána u pacientů se symptomatickým srdečním selháním s nebo bez přidruženého renálního selhání. To je pravděpodobnější u pacientů s vážnějším stupněm srdečního selhání, a tedy léčených vysokými dávkami kličkových diuretik, nebo u pacientů s hyponatrémií nebo funkčním poškozením ledvin. U těchto pacientů se zvýšeným rizikem symptomatické hypotenze by měla být léčba zahájena a dávkování upravováno pod pečlivým dohledem. Podobná opatření se vztahují i na pacienty s ischemickou chorobou srdeční nebo cerebrovaskulárním onemocněním, u nichž by výrazná hypotenze mohla vést k infarktu myokardu nebo cévní mozkové příhodě. Pokud se rozvine hypotenze, pacient musí být umístěn do polohy vleže a může být nutná intravenózní infúze roztoku chloridu sodného 9 mg/ml (0,9 %). Přechodná hypotenzní odpověď není kontraindikací pro podávání dalších dávek, které je možno podat obvykle bez obtíží, jakmile krevní tlak stoupl po zvýšení objemu. U některých pacientů s městnavým srdečním selháním, kteří mají normální nebo nízký krevní tlak, může při léčbě přípravkem Prestarium Neo dojít k dalšímu snížení celkového krevního tlaku. Jedná se o očekávaný účinek, který obvykle není důvodem pro ukončení léčby. Pokud začne být hypotenze symptomatická, může být nutné snížení dávky nebo vysazení přípravku Prestarium Neo.
Aortální a mitrální stenóza/hypertrofická kardiomyopatie:
Stejně jako i jiné inhibitory ACE by měl být přípravek Prestarium Neo podáván s opatrností pacientům se stenózou mitrální chlopně a obstrukcí průtoku krve levou komorou, jako například aortální stenóza nebo hypertrofické kardiomyopatie.
Renální insuficience:
V případě renální insuficience (clearance kreatininu < 60 ml/min) by mělo být počáteční dávkování perindoprilu upraveno podle clearance kreatininu daného pacienta a poté podle pacientovy odpovědi na léčbu. U těchto pacientů je rutinní monitorování draslíku a kreatininu součástí běžné lékařské praxe.
U pacientů se symptomatickým srdečním selháním může hypotenze po zahájení l
Základní dělení bolestí hlavy je na bolesti primární a sekundární. Primární bolesti se vyskytují samy o sobě a na jejich vznik nemá vliv žádné jiné onemocnění. Do této skupiny se řadí migréna, tenzní cefalea či cluster headache. Bolesti sekundární jsou příznakem jiného onemocnění. Nejčastěji se jedná o takzvané cervikogenní bolesti hlavy neboli cervikokraniální syndrom. Diagnosticky je nejprve nutno vyloučit možné organické příčiny – expanzivní procesy (nádorová onemocnění mozku), neurologická onemocnění, subarachnoideální krvácení či syndrom nitrolební hypertenze.
V podstatě se jedná o asymetrické, jednostranné, tupé bolesti zejména okcipitálně, v oblasti týla a čela. Charakteristické je střídání období bez bolesti či menší bolesti se záchvaty bolesti intenzivní. Obtíže jsou provokovány zátěží krční páteře, neadekvátním pohybem či nevhodnou polohou hlavy nebo tlakem na spoušťové body. Doprovodným příznakem mohou být vertigo (závrať), nauzea, méně pak zvracení.
Krční páteř je velmi namáhanou oblastí vzhledem k její velké mobilitě oproti ostatním úsekům páteře. V souvislosti s bolestmi hlavy se jedná zejména o horní úsek krční páteře, první dva krční obratle, na které nasedá těžká lebka. Právě v úseku nazvaném antlantooccipitální skloubení (AO skloubení), spojení atlasu (první krční obratel) a lebky (záhlaví latinsky occiput), dochází k častým blokádám nejčastěji při dlouhodobé nevhodné poloze hlavy, kdy je hlava v předsunutém držení zároveň s mírným záklonem záhlaví. Blokády můžeme nalézat i v nižších úsecích krční páteře až po CTh přechod, ale ne vždy je v tomto úseku přítomný zjevný blok.
Cervikogenní bolesti hlavy jsou doprovázeny změnou tonu šíjového svalstva. Významnou roli mají především krátké subokcipitální svaly (krátké extenzory šíje) a jejich přetěžování právě v důsledku předsunutého držení hlavy. Dále jsou přítomny bolestivé spoušťové body v m. sternocleidomastoideus, mm. scaleni, ale také v m. trapezius či m. levator scapulae. Při tlaku na TrP v uvedených svalech bolest vyzařuje do týla, oblasti spánků nebo temene, někdy až do čelní krajiny či za oči. Dlouhodobé přetěžování krátkých extenzorů šíje směřuje k zatuhnutí skalpu (měkkých tkání na lebce), které rovněž způsobuje silné bolesti hlavy.
K rozvoji cervikokraniálního syndromu přispívají do určité míry i degenerativní změny krční páteře (diskopatie, spodylartrózy a osteochondrózy), které však nebývají hlavní příčinou. Dalším faktorem mohou být i vrozené anomálie cervikokraniálního přechodu. Také dráždění nervu trigeminu či arteria vertebralis nebo postižení nervových kořenů C1–C3 způsobuje cervikokraniální bolest hlavy.
Nemožnost ochabnutí erekce a dlouhodobá přítomnost krve na jednom místě vede k místnímu snížení kyslíku. K tomu dochází po 4–6 hodinách. Protože je kyslík nezbytný ke správnému fungování všech buněk, jeho nedostatek se projevuje postupným odumíráním buněk a následně tkání. Velké množství krve působí mechanický útlak, jenž vede k otoku vazivových trámečků těles, mění se vlastnosti buněk hladkých svalů a odumírají buňky, které vystýlají drobné arterie v dutinkách topořivých těles. V dutinkách pak dochází k tvorbě malých krevních sraženin, které postupně ucpávají cévy. Postupem času uzavřené cévy přemění svoji stavbu a ztratí svoji funkci reagovat na měnící se množství krve během pohlavního vzrušení, takže nakonec dojde k trvalé neschopnosti erekce.
Komplikace lze dělit na časné a pozdní. Časné zahrnují vysoký krevní tlak, bolesti hlavy, krvácení a možnou infekci po punkci. Časté jsou rovněž modřiny a zhmoždění po odsátí krve z penisu. Z pozdních jsou nejvýraznější přestavba cév a následná erektilní dysfunkce.
Priapismus postihuje vždy jen párové topořivé těleso. Od toho se odvíjí i klinický nález. Nacházíme tvrdou horní stranu penisu a měkkou dolní. Typickou známkou je naprosto měkký žalud. Lékař provede ultrazvukové vyšetření a odliší, zda je problém v arteriích nebo žilách topořivých těles. Při podezření na píštěl se provádí nástřik arterií kontrastní látkou, která přesně zobrazí, kde je arterie poškozená a kde komunikuje s dutinkami.
Konstrukce stavěná z mnoha kostí a spojená mnoha šlachami a vazy zajišťuje nohám jednak flexibilitu, jednak utváří charakteristickou klenbu, která slouží k nošení váhy těla a k rozložení a odchýlení silového pole.
Svaly
Svaly nohou zařazujeme do dvou hlavních skupin. Vlastní svaly jsou svaly silné, které v několika vrstvách obalují kosti nohou. Jejich funkce spočívá vedle zajištění pohybu nohou také v udržení kleneb, napínání kůže a v podpírání chodidla. Jedna část silných svalů plní funkci napínačů nohy, to znamená, že nohu a prsty napínají směrem vzhůru. Ohýbače pak ohýbají nohu směrem k chodidlu a v pozici stojné zdvíhají tělo. Některé ze svalů zajišťují pouze pohyb prstů, jiné zase hýbou celou nohou.
Žíly a nervy
Tibiální nerv je hlavní nerv zabezpečující pohyb a cit. Vstupuje do chodidla nohy shora tak, že vede vzadu za vnitřním hrbolem kotníku, tedy přes střední kotník. Hlavní zásobení krví zabezpečuje arterie (zadní holenní tepna). Probíhá těsně za nervem. Velký tibiální nerv napíná nohu a zvedá ji ze země. Achillova šlacha je společnou šlachou pro zadní ohýbače nohou. Tím, že ohýbá nohu, nadzvedá patu. Je nejdůležitějším prvkem chůze.
Cukrovku může provázet řada komplikací jako slepota, selhání ledvin, zvýšené riziko srdečních příhod a bolestivé poškození periferních nervů. V současné době je léčba zaměřena převážně na kontrolu hladiny cukru v krvi (glykemie).
Oxidativní stres je rovněž jednou z hlavních příčin komplikací způsobených diabetem. Diabetici mají v těle přemíru volných radikálů, které poškozují arterie od očí až po srdce. Je důležité, aby pochopili potřebu antioxidační léčby k redukci oxidativního stresu a snížili riziko diabetických komplikací. Kromě oxidativního stresu je i glykace jednou z příčin komplikací. Naneštěstí se v současné době léčba zaměřuje na měření hladiny krevního cukru (glykemie). Ke glykaci dochází, když glukóza reaguje s proteinem. Výsledkem jsou konečné produkty pokročilé glykace. Jedním z nich je mezi diabetiky dobře známý glykovaný hemoglobin (HbA1c), jenž je vytvořen vazbou molekul glukózy na krevní barvivo hemoglobin v krvi. Měření HbA1c ukáže dlouhodobý obraz hladiny glukózy v krvi. Tímto testem lze odhadnout její průměrnou hladinu během posledních 2–4 měsíců.
Flegmóna očnice představuje zánětlivé změny očních víček a spojivek před orbitálním septem. Manifestuje se bolestmi, zarudnutím a otokem očních víček. Bulbus je nepohyblivý, vzniká oftalmoplegie, dochází k poruchám vidění. Slepota může vzniknout jako následek okluze centrální retinální arterie, neuritidy optického nervu, ulcerace rohovky nebo panoftalmitidy. Zobrazovací oční vyšetření a chirurgická explorace jsou u abscesu a flegmóny očnice nutností. Závažné orbitální komplikace mohou vyústit v rozvoj trombózy. Tento stav vyžaduje agresivní parenterální léčbu antibiotiky. V této fázi je indikováno provedení CT, eventuálně chirurgický zákrok.
Protože je nutriční hodnota grapefruitů velmi nízká, většina terapeutických vlastností se připisuje jejich nevýživným složkám. Rozpustnou rostlinnou vlákninou, která se nachází v citrusech a jablkách, je pektin. Je to první nevýživná složka potravy, která se začala zkoumat kvůli léčivým účinkům. Pektin grapefruitu se nachází ve vláknině, jež tvoří jeho dužinu, dále v bílé vrstvě těsně pod slupkou a mezi měsíčky. Vláknina chrání arterie a účinkuje proti cholesterolu, což se prokázalo v mnoha studiích. Flavonoidy zlepšují proudění krve a mají antioxidační a antikarcinogenní účinky. Růžový grapefruit je dobrým zdrojem beta-karotenu, který se v těle přeměňuje na vitamin A. Limonoidy jsou terpenoidy a tvoří základ citrusových plodů. Grapefruity jsou bohaté hlavně na jeden z nich, limonen, který dává ovoci hořkou chuť a má silné antikarcinogenní účinky.
Při grapefruitové hubnoucí kúře se konzumují celé plody nebo se pije grapefruitová šťáva. První den sníte nalačno jeden plod nebo vypijete sklenici šťávy; každý následující den množství zvýšíte o jeden plod či sklenici, a to až do pátého dne, kdy budete jíst pět plodů nebo pít pět sklenic grapefruitové šťávy. Potom opačným postupem množství snižujete. Dalších pět dní jezte jeden grapefruit denně, a tak dokončíte dvoutýdenní kúru.
Syndrom tarzálního tunelu vzniká jako následek komprese tibiálního nervu při průchodu tarzálním tunelem. Tento tunel se nachází podél vnitřní strany nohy za vnitřním kotníkem. Tímto tunelem prochází spolu s nervem také artérie a žíla, stejně jako šlachy svalů. Uvnitř tunelu se nerv dělí na 3 části, přičemž jedna pokračuje k patě a další dvě pokračují na spodní stranu nohy.
Příčiny: Většinou je obtížné určit přesnou příčinu syndromu tarzálního tunelu (TTS). Jednou z příčin mohou být cysty, nádory, kostní ostruhy, záněty šlach, vymknutý kotník či křečové žíly. Častěji se TTS vyskytuje u mladých aktivních lidí.
Příznaky: Bolest kolem kotníků a prstů, brnění kolem kotníků a prstů, otoky nohou, bolestivé pálení, znecitlivění, bolest se zhoršuje při stání či s aktivitou, pocity teplých nebo naopak studených nohou, mravenčení, omezení hybnosti. Horší v noci. Většinou postihují jen jednu nohu.
Léčba: Léčba obvykle zahrnuje klidový režim, manipulační techniky, posílení svalů, aplikaci kortikosteroidů či analgetik. Pokud je tato konzervativní léčba neúčinná, je nutné přistoupit k chirurgickému řešení. Tento zákrok je poměrně rizikový vzhledem k množství struktur, které tímto tunelem procházejí.
Je nitrobuněčný proteolytický enzym živočišných organismů. Katepsin je enzym ze skupiny peptidáz, který se nachází v lysozomu.
Normální hodnota
Není uveřejněno.
Co znamená vysoká hodnota
Katepsin G hraje důležitou roli při různých onemocněních, jako je revmatoidní artritida, onemocnění koronární arterie, periodontitida, ischemické reperfúzní poškození a kostní metastáze. Je také zapleten do různých infekčních zánětlivých onemocnění, včetně chronické obstrukční plicní nemoci, syndromu akutní respirační tísně a cystické fibrózy.
Ve Františkových Lázních se léčí celé spektrum onemocnění pohybového aparátu, a to od revmatoidní artritidy, přes osteoporózu, mimokloubní revmatismus, funkční poruchy páteře až po pooperační stavy pohybového aparátu. Nejčastějšími, ale zdaleka ne jedinými indikacemi jsou osteoartróza a onemocnění páteře. Lázeňská léčba pomáhá jak pacientům před vznikem onemocnění, tak pacientům v různých stadiích nemocí. A především pomáhá nemoc stabilizovat.
K léčbě pohybového aparátu se využívá zejména františkolázeňská sirnoželezitá slatina, která ulevuje od bolesti pacientům s artrózou kolenních, kyčelních a jiných kloubů na dlouhou dobu, a to bez vedlejších účinků. Sirnaté sloučeniny a přírodní steroidy obsažené ve slatině příznivě ovlivňují chronický zánět a napomáhají regeneraci kloubů. Dlouhodobý léčebný účinek se dostavuje po absolvování dostatečného počtu zábalů, a to nejméně 10 až 12 aplikací v jedné kúře. Léčení je rovněž doplněné vhodnou pohybovou léčbou. Dále může být léčba doplněna řadou procedur fyzikální terapie, jako je magnetoterapie, laser, ultrazvuk, distanční magnetoterapie, které také významně snižují bolestivost velkých kloubů postižených osteoartrózou či revmatickým onemocněním malých kloubů a urychlují jejich regeneraci.
Pohybový aparát se léčí pomocí celkové nebo lokální kryoterapie (zvlášť placená služba), která při teplotě až minus 160 °C snižuje bolestivost kloubů, příznivě modifikuje zánětlivé procesy v postižených kloubech, zlepšuje imunitu a vyplavením endorfinů zlepšuje náladu u pacientů s artrózou.
Onemocnění srdce a cév
Františkovy Lázně patří svým zaměřením také mezi klasické kardiologické lázně. Léčí se zde pacienti po infarktu myokardu, s vysokým krevním tlakem, ischemickou chorobou srdeční, pacienti po operacích srdce, tedy po bypassech nebo náhradách srdečních chlopní. Léčí zde pacienty s onemocněním cévního systému, s ischemickou chorobou dolních končetin nebo po operaci varixů či flebotrombóze.
Základní léčebnou lázeňskou procedurou pro pacienty s onemocněním srdce a cév jsou uhličité koupele. Série koupelí příznivě ovlivňují regulaci krevního tlaku, práci srdce a celkový metabolismus správným nastavením autonomního nervového systému. Dále se využívá efektu přírodního oxidu uhličitého na cévy v podobě suchých uhličitých koupelí nebo aplikací ve formě plynových injekcí.
V rámci komplexního přístupu se doporučuje pacientům racionální nízkotučná dieta, případně redukce váhy, vhodná fyzická aktivita a opatření k ovlivnění rizikových faktorů aterosklerózy. Pro lázeňské hosty jsou k dispozici dle fyzické náročnosti značené srdíčkové trasy, které mohou absolvovat sami nebo v doprovodu školených instruktorů N
Lidskou nohu tedy tvoří pánevní kost (tvořená kostí kyčelní, stydkou a sedací), stehenní kost (= femur), čéška (jablíčko = patela), lýtková kost (= fibula), kolenní kost (= tibia).
Stehenní kost je nejdelší kostí v lidském těle a nachází se v horní části dolní končetiny a je spojena s pánví a s čéškou, holenní a lýtkovou kostí. S pánví stehenní kost pojí kyčelní kloub, s čéškou a současně i s holenní a lýtkovou kostí ji zas pojí kolenní kloub. Pod kolenním kloubem se nachází dvě kosti, které společně tvoří kostru bérce. Jedná se o holenní kost a lýtkovou kost. Holenní kost se při pohledu na člověka nachází v přední části. Holenní kost se postupně rozšiřuje a ve své spodní části vybíhá ve vnitřní kotník směrem k palci. Naopak lýtková kost se při pohledu na člověka nachází v zadní části nohy a v dolní části vybíhá v zevní kotník směrem k malíčku.
b) svaly
Na dolní končetině se nachází velké množství svalů, a proto je vhodné je rozdělit do několika oblastí podle místa jejich výskytu na svaly u kyčelního kloubu, svaly stehna, svaly bérce a svaly nohy/chodidla.
Na stehně se svaly dělí na přední a zadní. Přední svaly tvoří čtyřhlavý sval stehenní (= musculus quadriceps femoris) a sval krejčovský (= musculus sartorius). Zadní svaly stehna tvoří dvojhlavý sval stehenní (= musculus biceps femoris), sval pološlašitý (= musculus semitendinosus), sval poloblanitý (= musculus semimembranosus) a sval zákolenní (= musculus popliteus).
I svaly bérce se dělí na přední, zadní a zevní. Mezi přední svaly patří sval holenní (= musculus tikalis anterior), dlouhý natahovač prstů (= musculus extensor digitorum Lotus) a dlouhý natahovač palce (= musculus extensor hallucis longus). Mezi zadní bércové svaly patří trojhlavý sval lýtkový (= musculus triceps surae) tvořený z dvojhlavého svalu lýtkového (= musculus gastrocnemius) a z šikmého svalu lýtkového (= musculus soleus), a sval chodidlový (= musculus plantaris), zadní sval holenní (= musculus tikalis posterior), dlouhý ohybač prstů (= musculus flexor digitorum), dlouhý ohybač palce (= musculus flexor hallucis longus). Mezi zevní svaly patří dlouhý sval lýtkový (= musculus peroneus longus) a krátký sval lýtkový (= musculus peroneus brevis).
c) klouby a vazy
Dolní končetinu tvoří dva velké klouby, a to kyčelní kloub (= articulatio coxae) a kolenní kloub (articulatio genus). Kyčelní kloub je současně největším kloubem v lidském těle a připojuje dolní končetinu k pánevním kostem. Kyčelní kloub umožňuje pohyby: ohnutí, natažení, otočení, odtažení i přitažení dolní končetiny. Kolenní kloub pak ke stehenní kosti připojuje holenní kost a kost lýtkovou. Kolenní kloub je silný
Želatinová dužina kaki neobsahuje téměř žádné proteiny ani tuky, ale je bohatá na následující látky.
Sacharidy: fruktóza, glukóza a sacharóza.
Pektin a rostlinný sliz: vláknina, látky zadržující cholesterol, ovlivňující vstřebávání cukrů, dokážou zmírňovat záněty.
Taniny: jsou to směsi fenolů, které mají silné adstringentní účinky.
Karotenoidy: jde o látky odvozené od betakarotenu, které se v těle mění na vitamín A. V současnosti jsou v centru pozornosti proto, že mají antioxidační vlastnosti, které chrání buňky před stárnutím, zpomalují rozvoj arteriosklerózy a snižují riziko rakoviny.
Vitamín C: kaki obsahuje 16 mg vitamínu C na 100 g. To znamená, že jeden středně velký plod (250 g) dodává 40 % doporučené denní dávky tohoto vitamínu.
Železo: je to po draslíku nejhojněji zastoupený minerál. Kaki o hmotnosti 250 g pokrývá 10 % denní potřeby tohoto minerálu pro dospělého člověka, což je na čerstvé ovoce významné množství.
Kaki pomáhá při:
cukrovce - i když je kaki sladké ovoce, diabetikům prospívá;
střevních problémech - zklidňuje a vysušuje stěny trávicí soustavy;
anémii - doplňuje železo;
kardiovaskulárních obtížích - kaki je chudé na tuky a sodík, ale bohaté na karotenoidy, které chrání arterie, proto se doporučuje lidem s arteriosklerózou, hypertenzí a kardiovaskulárními problémy všeobecně.
Tlak krve se vztahuje k hodnotám, které vykazuje naše tělo, aby byl zajištěn oběh krve skrz arterie. Jeho odečet se provádí ve dvou hodnotách: systolický (vyšší číslo) a diastolický (nižší číslo). Krevní tlak, který bývá označován jako normální, se pohybuje v rozmezí 110/60 až 139/80. Zvýšený krevní tlak se nazývá hypertenze. První stupeň hypertenze bývá přiřazován hodnotám do 159/99 a druhý stupeň odpovídá výsledkům, které jsou nad tuto hranici. Je nutno dodat, že kolísavý tlak není nemoc, ale příznak! U kolísavého tlaku je hodnota tlaku jednou 110/60 a jindy zase 140/90. Hodnoty jsou velice individuální a často se stává, že jsou pokaždé jiné. Kolísavý krevní tlak není nikterak ojedinělý a bohužel trápí celkem vysoké procento lidí.
Při klinickém fyzikálním vyšetření se nachází v případě pokročilého nádorového onemocnění zvětšená, tuhá, hrbolatá játra s hmatnými tuhými uzly. V případě přítomnosti druhotných ložisek nádoru na pobřišnici (takzvaná karcinóza peritonea) se nachází v dutině břišní ascites (přítomnost tekutiny ve volné dutině břišní). Občas se prokazuje rovněž splenomegalie (zvětšená slezina), zejména u primárního karcinomu slinivky břišní s metastázemi do jater. V laboratoři se obvykle potvrdí zvýšená hodnota sérové hladiny enzymů alkalické fosfatázy, gamaglutamyltransferázy a někdy i laktátdehydrogenázy, oproti tomu však zbylé jaterní testy normální. Hodnoty hladin enzymů aminotransferáz jsou v jednotlivých případech různé. Pokud dochází k blokádě žlučových cest nádorem, rozvíjí se žloutenka. Diagnostika jaterních metastází je obvykle jednoduchá při pokročilém onemocnění, v počátečních stadiích nemoci je často obtížná. Nálezy bývají jednoznačné, ale nejsou schopny prokázat drobné ložiskové metastáze ani odlišit nádor od jaterní cirhózy a dalších benigních změn jaterní tkáně, které mívají při zobrazení rovněž abnormální obraz. Obecně platí, že ultrasonografie a CT (rentgenová počítačová tomografie) jsou přesnější než radionuklidové zobrazovací metody. Většina pracovišť nyní používá ultrasonografii jako prvotní diagnostické vyšetření. U nemocných, o kterých se ví, že mají maligní nádor, se používá ultrasonografie a biochemická vyšetření jaterních testů rutinně k průkazu či vyloučení jaterních metastází.
Při stanovení diagnózy primárního jaterního nádoru, a to hepatocelulárního karcinomu (tedy maligního nádoru vycházejícího z jaterních buněk), se pátrá vždy po přítomnosti známek probíhající chronické hepatitidy typu B. Ta je totiž zodpovědná za zvýšený výskyt hepatocelulárního karcinomu v určitých oblastech (mluví se o takzvaných endemických oblastech). U nosičů viru hepatitidy typu B je riziko výskytu primárního jaterního maligního nádoru více než stonásobně zvýšeno oproti normální populaci. Vyslovit podezření na přítomnost hepatocelulárního karcinomu tak lze již na základě zjištěných klinických příznaků.
Léčba jaterních metastází maligních nádorů je obvykle neúspěšná, tudíž zbytečná, protože jaterní metastáze, což jsou vlastně druhotná ložiska nádorového postižení, svědčí již o generalizaci zhoubného onemocnění. Léčba se zaměřuje především na primární nádor. Celková chemoterapie (léčba protinádorovými léky, takzvanými cytostatiky) může sice přechodně nádorový proces zpomalit a prodloužit někdy i délku přežití pacienta v závislosti na typu primárního nádoru, nicméně základní chorobu neléčí. Některá pracoviště obhajují v určitých specifických případech cílenou infuzní léčbu chemot