ISCHEMIE a nejen to se dozvíte v tomto článku. Mravenčení v těle je nepříjemná záležitost. Může vzniknout na podkladě útlaku nervu, nebo ještě častější je mravenčení při brňavce, ke kterému dochází traumatizací nervu v lokti, když se o něj uhodíme, dále na podkladě epilepsie, otravy chemickými látkami, lymfatického otoku, poruch nervů při komplikované cukrovce, alkoholismu, nádorového onemocnění, nebo v důsledku nedokrvení, které velmi dobře známe, když déle sedíme a máme nohu přes nohu.
Mravenčení končetin
Mravenčení končetin je nepříjemný pocit, kdy vnímáme určitou část jinak než obvykle.
Příčiny:
Útlak nervů – k útlaku nervů dochází v místech, kde nerv prochází pod kůží a blízko kosti. Tento stav je nám známý jako přeležení, kdy se probudíme v noci s brnícími prsty rukou či nohou. Tento stav mravenčení po chvíli odezní. Vážnější jsou potom takzvané úžinové syndromy, kdy dochází k dlouhodobému stlačení nervů v určitém místě jeho průběhu anatomickými strukturami, to je různými kanály (karpální/zápěstní tunel, kubitální/loketní tunel). Nejznámější je syndrom, při němž dochází k útlaku středního nervu (n. medianus) v karpálním tunelu. Dalším známým útlakovým stavem je výhřez meziobratlové ploténky.
Mozková mrtvice (iktus) ‒ mozková mrtvice může zapříčinit dočasné nebo trvalé znecitlivění, brnění, parestézie v určité oblasti těla.
Ischemie, zúžení cév ‒ ischemie může být i záchvatovitá, například u Raynaudova syndromu dochází ke stahu drobných cév, což kromě zmodrání prstů může vyvolat i parestézie a bolestivost. Při dlouhodobé ischemizaci (nedokrevnosti), například u ischemické choroby dolních končetin, může dojít k poškození nervů, což se projeví změnami v čití.
Neurologické záchvatovité stavy ‒ jak záchvat migrény, tak epileptický záchvat mohou být provázeny zhoršením čitím končetin.
Nádorová onemocnění ‒ nádory mohou vyvolat takzvaný paraneoplastický syndrom, kdy mohou produkovat hormony nebo hormonům podobné látky. To může mít dopad i na kožní čití.
Alkoholismus – dlouhodobě zvýšený přísun alkoholu vede k poškození nervů, navíc také alkohol vyčerpává zásoby vitamínů skupiny B, které jsou nutné pro správnou funkci nervů.
Cukrovka ‒ cukrovky obou typů I i II mohou poničit nervy, a to hlavně tím, že jsou poničeny drobné cévy, které je zásobují. Jedná se o takzvanou diabetickou neuropatii.
Metabolická a hormonální onemocnění – mravenčení mohou způsobit hromadící se metabolity, zplodiny v těle, například při selhávání jater či ledvin. Také hormonální změny, jako jsou poruchy štítné žlázy, mohou vyústit v poruchy kožního čití v podobě brnění.
Roztroušená skleróza ‒ při této nemoci dochází k demyelinizaci nervových vláken a s tím souvisí i poruchy vedení nervového vzruchu a pocit mravenčení.
Nedostatek vitamínů ‒ zvláště pak ze skupiny B, způsobuje záněty nervů, takzvanou polyneuropatii.
Hyperventilace ‒ při hyperventilaci, což je zrychlené a prohloubené dýchání, dochází k acidóze, tedy překyselení a snížení hladiny vápníku. Tento stav následně vede k brnění až křečím končetin.
Infekční a poinfekční stavy ‒ například borelióza, kdy jsou napadeny i nervové struktury.
Mezi chronické rány řadíme proleženiny (trofické vředy), venózní vředy, neuropatické vředy nebo vředy způsobené infekcí nebo vzniklé v důsledku ozařování či nádorových procesů, dekubity.
Dekubity
Dekubitální vředy (dekubity) jsou defekty kůže a podkožních struktur, které vznikají v důsledku tření a přímého tlaku podložky na disponované části těla. Jsou častým problémem zejména u imobilních, zpravidla starších pacientů s celkově zhoršeným zdravotním stavem. Nejkritičtějšími, takzvaně predilekčními místy vzniku dekubitů jsou místa s kostními prominencemi, tedy křížová krajina (sakrální oblast), paty, kotníky, zevní hrany chodidel, oblasti trochanterů (oblast kyčlí), kolena.
Hojení dekubitů (proleženin) často komplikuje přítomnost nekrózy a bakteriální kolonizace, která se může rozvinout v infekci. Léčbu dekubitů také často ztěžuje jejich hloubka a nepravidelný tvar. Mortalita pacientů s dekubitálním vředem je čtyřikrát vyšší než u stejné skupiny pacientů bez vředu. Je proto důležitá důsledná prevence vyžadující intenzivní péči o kůži a polohování pacienta.
Rozeznáváme 5 stupňů proleženin:
1. stupeň – ostře ohraničené zarudnutí (překrvení) kůže, které při vitropresi přetrvává; toto stadium je při včasném léčebném zásahu reverzibilní;
2. stupeň – povrchové poškození epidermis, které vypadá jako puchýř nebo mělký kráter, nezasahuje do subcutis;
3. stupeň – vzniká nekrotický vřed, hluboký kráter, s možnými podminovanými okraji, který postupuje všemi vrstvami kůže, případně až k fascii (ta zůstává nepoškozena);
4. stupeň – vřed s rozsáhlými nekrózami, který zasahuje svaly a šlachy;
5. stupeň – nekróza postupuje svalem, přičemž dochází k jeho destrukci a k destrukci tkání až na kost.
Při léčbě dekubitů nezapomínáme na celkovou péči o pacienta, zejména na správnou výživu, hydrataci a kompenzaci přidružených onemocnění. Až v 95 % případů lze vzniku dekubitů předejít. Dekubity neboli proleženiny totiž vznikají v důsledku působení patologického tlaku na predilekční místa zvýšeného tlaku ve tkáních a špatným stavem pacienta. Při nadměrném a dlouhotrvajícím tlaku v místě kontaktu těla s podložkou dojde ke zpomalení až k zástavě cirkulace krve v kapilárách a buňky ve tkáních postupně odumírají. Vznik dekubitu ještě podpoří chybná manipulace s ležícím pacientem působením tření a střižných sil. Správnou prevencí ale lze vzniku dekubitů předcházet až v 95 % případů.
Prvním příznakem, který nelze podceňovat, je erytém – začervenání pokožky. Pacient si může stěžovat na bolestivost místa, pálení nebo mravenčení. V dalších stadiích se tvoří puchýře, které přecházejí k povrcho
Pocitu mravenčení se odborně říká parestézie. Je to abnormální pocit brnění bez podráždění nervu vnějšími příčinami (například dotykem, tlakem a podobně). Může vzniknout na podkladě útlaku nervu (například syndrom karpálního tunelu, lidově řečeno „kaprál“, nebo ještě častější mravenčení při „brňavce“, ke které dochází traumatizací nervu v lokti, když se o něj uhodíme), dále na podkladě epilepsie, otravy chemickými látkami, lymfatického otoku, neuropatií (poruch nervů) při komplikované cukrovce, alkoholismu (chybění vitamínu B1 a toxický vliv alkoholu), nádorového onemocnění, nebo v důsledku nedokrvení (ischemie), které velmi dobře známe, když déle sedíme a máme „nohu přes nohu“. Takovéto přesezení není nemocí, krev se po rozchození do nohou zase vrací a pocit mravenčení po chvíli ustává, může však působit nepříjemně.
Za jiných okolností se však raději obraťte na svého lékaře, mravenčení může být vyvoláno i takzvaným kořenovým syndromem, kdy na míšní kořeny tlačí vyhřezlá ploténka nebo destruované obratle. Uvedené stavy je možné léčit pravidelným cvičením nebo léky, ale některé si vyžádají i operační řešení. U diabetické (cukrovkové) neuropatie je důležité udržení správné hladiny cukru v krvi a přísun vitamínů (zvláště skupiny B), což platí i u alkoholového postižení nervů, kde je hlavní podmínkou léčby abstinence.
Zvláštní nemocí, u které se může také mravenčení vyskytnout, je fibromyalgie, postihující nejčastěji ženy středního a vyššího věku. Tato nemoc spočívá v psychicky podmíněné únavě, slabosti a ztuhlosti svalů, které pacientky bolí v určitých bodech (na zádech, šíji, v koleni a lokti). Ženy mohou mít zároveň poruchy spánku, pocity mravenčení, závratě, poruchy paměti a další příznaky. Tato nemoc se léčí psychoterapií, některými psychofarmaky, analgetiky, relaxačními technikami a pohybovým programem pod vedením fyzioterapeuta. V některých případech se bohužel nepodaří příčinu mravenčení hned zpočátku objasnit, léčba pak může být svízelná.
Jednou z komplikací může být chronická migréna neboli transformovaná migréna. V tomto případě se bolest hlavy vyskytuje více než 15 dní v měsíci a postupně se zvyšuje frekvence záchvatů a klesá intenzita bolesti. Nevolnost, citlivost na ostré světlo a hlasitý zvuk se může a nemusí objevit. Další obvyklou komplikací je status migrenosus. O tomto stavu mluvíme v případě, že migrenózní záchvat trvá déle než 3 dny a splňuje všechna kritéria migrény bez aury. Může se také stát, že příznaky aury přetrvávají déle než jeden týden, anebo dojde až k migrenóznímu infarktu, kdy nastane ischemie v mozku. Je také popisováno, že migréna může spustit i epileptický záchvat. Většinou se jedná o migrénu s aurou a epileptický záchvat se objeví v průběhu migrény nebo těsně po ní.
Syndrom diabetické nohy je jednou z nejčastějších pozdních komplikací diabetu, který významně ovlivňuje kvalitu života pacientů s diabetem. Onemocnění je definováno jako infekce, ulcerace, nebo destrukce hlubokých tkání nohy, spojená s neurologickými abnormalitami a s různým stupněm ischemické choroby dolní končetiny. Jednou z forem syndromu diabetické nohy je Charcotova neuroosteoartropatie, což je neinfekční destrukce kostí a kloubů na podkladě neuropatie.
Mezi nejvýznamnější prokázané rizikové faktory ulcerace u pacientů s diabetem patří neuropatie (senzomotorická, autonomní), angiopatie (makro- i mikrovaskulární) a zvýšený plantární tlak. Na vzniku ulcerací se také podílejí zevní faktory, jako jsou trauma, nevhodná obuv a infekce. Nesmíme opomenout vliv kouření, kompenzace diabetu a další faktory ovlivňující vznik neuropatie a ischemie. Bylo zjištěno, že nejméně třem čtvrtinám amputací dolních končetin v souvislosti s diabetem bylo možné zabránit správnou prevencí. Ohrožený pacient by si proto měl každý den prohlížet svá chodidla, všímat si změn barvy kůže, zarudnutí, otlaků či otoků a o nepříznivých změnách ihned informovat svého lékaře. Nohy je doporučeno chránit vhodnou, pohodlnou obuví, nejlépe obuví indikovanou pro diabetiky, nikdy nechodit naboso. Důležité je vyhýbat se expozici tepla (elektrické podušky, horké koupele a podobně) a po koupeli si nohy, včetně meziprstí, dobře osušit. Na místě je také opatrnost při stříhání nehtů, protože sebemenší poranění může mít za následek vznik vředu. Pacient by neměl kouřit a ani zapomínat na péči o kůži. Správnými přípravky lze zvýšit odolnost pokožky nohy a posílit její přirozenou ochrannou bariéru.
Léčba syndromu diabetické nohy je často obtížná a její úspěšnost velmi závisí na jejím včasném zahájení. Mezi nejdůležitější opatření při léčbě diabetických ulcerací je jejich maximální odlehčení. Bez odstranění tlaku na ulceraci je hojení velmi obtížné, prodlužuje se významně jeho délka a existuje vysoké riziko přechodu akutního defektu do chronického stadia. U pacientů s prokázanou ICHDK a nehojící se ulcerací nohy je možností volby provedení angioplastiky nebo periferního by-passu. V případě přítomnosti známek infekce (otok, erytém, patologická sekrece z rány, zvýšená lokální teplota) je nutno zahájit adekvátní antibiotickou terapii nejprve empirickou, posléze – dle klinického obrazu a výsledku kultivace z rány – cílenou. Další nezbytnou součástí terapie diabetických ulcerací je lokální léčba. V první fázi je nezbytný débridement – očištění rány a snesení hyperkeratóz. Podle typu rány pak přikládáme vhodné krytí. Mezi moderní prostředky hojení ran v rámci SDN patří také aplikace lokálního podtlaku a larvální terapie. Nejtěžší formou tohoto syndromu je diabetický vřed.
Pocitu mravenčení se odborně říká parestezie. Jde o pocit brnění, který vznikl vlivem útlaku nervu (např. syndrom karpálního tunelu, nebo tzv. „brňavka“, kterou pocítíme v lokti, když se o něj uhodíme). Nejčastěji se s tímto pocitem setkáváme v důsledku nedokrvení (ischémie), nastávajícím např. když si v sedu na židli přehodíme „nohu přes nohu“ a delší dobu pozici nezměníme. V tomto případě nejde o nemoc: když nohou trochu zacvičíme, opět se prokrví, a pocit mravenčení odeznívá.
Mravenčení může být vyvoláno i tzv. kořenovým syndromem: na míšní kořeny tlačí vyhřezlá ploténka nebo obratel. Stav lze léčit pravidelným cvičením nebo léky, ale někdy je nutné neurochirurgické řešení.
K parestezii může ovšem docházet také v důsledku závažnějších onemocnění, jako je epilepsie, otrava chemickými látkami, komplikovaná cukrovka, alkoholismus (toxický vliv alkoholu spojený s nedostatkem vitaminu B1) nebo nádorová onemocnění. U diabetické (cukrovkové) neuropatie je důležité udržet správnou hladinu cukru v krvi a zajistit přísun vitamínů (zvláště skupiny B), Při léčbě alkoholového postižení nervů je nezbytné abstinovat a rovněž doplňovat vitaminy, zejména skupiny B.
Zvláštní nemocí, u které se může také mravenčení vyskytnout, je fibromyalgie postihující nejčastěji ženy středního a vyššího věku. Tato nemoc spočívá v psychicky podmíněné únavě, slabosti a ztuhlosti svalů, které pacientky bolí v určitých bodech (na zádech, šíji, v koleni a lokti). Ženy mohou mít zároveň poruchy spánku, pocity mravenčení, závratě, poruchy paměti a další příznaky. Tato nemoc se léčí psychoterapií, některými psychofarmaky, analgetiky, relaxačními technikami a pohybovým programem pod vedením fyzioterapeuta. V některých případech se bohužel nepodaří příčinu mravenčení hned zpočátku objasnit, léčba pak může být svízelná.
Za menstruační cyklus se označují cyklické změny děložní sliznice. Tyto změny jsou přísně závislé na hladině různých pohlavních hormonů. Délka cyklu je zhruba 21–35 dní, hodnoty se mohou individuálně lišit (průměrně jde o 28 dní). Menstruační cyklus začíná v pubertě přibližně mezi 8. a 13. rokem a končí v období menopauzy. Nejčastěji se uvádějí 4, eventuálně 5 fází:
Proliferační fáze – trvá přibližně od 5. do 14. dne cyklu a navazuje na předchozí menstruační fázi. Probíhá pod stimulací estrogeny. Dochází k obnově děložní sliznice, růstu slizničního epitelu a k vývoji děložních žlázek.
Ovulační fáze – navazuje na proliferační fázi a trvá od 15. do 28. (27.) dne cyklu. Během ní dochází vlivem progesteronu (produkovaného žlutým tělískem) k bohaté sekreci děložních žlázek. Děložní sliznice je nyní bohatě prosycena živinami a připravena přijmout oplozené vajíčko.
Ischemická fáze – probíhá 28. den cyklu, kdy vlivem poklesu hladiny progesteronu (žluté tělísko zaniká) dochází ke kontrakci arterií děložní sliznice, která tak přestane být zásobena krví (ischémie).
Menstruační fáze – trvá v průměru 5 dní a navazuje na ischemickou fázi. Během ní se odlučují krví nedostatečně zásobené buňky sliznice a spolu s určitým množstvím krve opouštějí organismus ženy.
Nejčastěji hlášenými nežádoucími účinky u pacientů, kteří dostávali rivaroxaban, bylo krvácení. Nejčastěji hlášeným krvácením (≥ 4 %) byla epistaxe (5,9 %) a gastrointestinální krvácení (4,2 %).
Celkem asi u 67 % pacientů exponovaných minimálně jedné dávce rivaroxabanu byl hlášen výskyt nežádoucích příhod. Asi u 22 % pacientů se vyskytly nežádoucí příhody, které byly považovány za související s léčbou podle posouzení zkoušejícími. U pacientů léčených 10 mg přípravku Xarelto a podstupujících náhradu kyčelního kloubu nebo kolenního kloubu a u hospitalizovaných nechirurgických pacientů se krvácivé příhody objevily přibližně u 6,8 %, respektive 12,6 % pacientů a anémie se objevila přibližně u 5,9 %, respektive 2,1 % pacientů. U pacientů, kteří dostávali buď 15 mg přípravku Xarelto dvakrát denně a následně 20 mg jednou denně z důvodu léčby hluboké žilní trombózy nebo plicní embolie, nebo 20 mg jednou denně jako prevenci recidivující hluboké žilní trombózy a plicní embolie, se krvácivé příhody objevily přibližně u 27,8 % a anémie se objevila přibližně u 2,2 % pacientů. U pacientů léčených z důvodu prevence cévní mozkové příhody a systémové embolizace bylo hlášeno krvácení jakéhokoli typu nebo stupně závažnosti s frekvencí 28 na 100 pacientoroků a anémie s frekvencí 2,5 na 100 pacientoroků. U pacientů léčených z důvodu prevence aterotrombotických příhod po akutním koronárním syndromu (AKS) bylo hlášeno krvácení jakéhokoli typu nebo stupně závažnosti s frekvencí 22 na 100 pacientoroků. Anémie byla hlášena s frekvencí 1,4 na 100 pacientoroků.
Výskyt nežádoucích účinků hlášený u přípravku Xarelto je shrnutý podle frekvence výskytu.
Frekvence jsou definovány takto:
velmi časté (≥ 1/10)
časté (≥ 1/100 až < 1/10)
méně časté (≥ 1/1 000 až < 1/100)
vzácné (≥ 1/10 000 až < 1/1 000)
velmi vzácné (< 1/10 000)
není známo (z dostupných údajů nelze určit)
Vzhledem k farmakologickému mechanismu působení může být užívání přípravku Xarelto spojeno se zvýšeným rizikem okultního nebo zjevného krvácení z jakékoli tkáně nebo orgánu s možným následkem posthemoragické anémie. Známky, příznaky a závažnost (včetně fatálního zakončení) se mohou různit podle místa a stupně nebo rozsahu krvácení anebo anémie. V klinických studiích bylo během dlouhodobé léčby rivaroxabanem v porovnání s léčbou VKA mnohem častěji pozorováno slizniční krvácení (to je epistaxe, krvácení z dásní, gastrointestinální krvácení, urogenitální krvácení) a anémie. Proto – kromě adekvátního klinického sledování – pokud je shledáno vhodným, mů
Zadržování vody v těle je poměrně často doprovodným jevem nedostatečné akce srdeční, ať již z důvodu patologických změn, nebo pouze z nedostatku pohybu. Prvním projevem zavodnění jsou otoky dolních končetin v oblasti kotníků – voda samozřejmě podléhá gravitaci a v těle se zadržuje odspodu. Voda v tkáních má poněkud jinou strukturu než tuk a také na omak je jiná. Pokud stisknete tukovou tkáň, je poměrně měkká a ihned poté, co ji pustíte, nabude svého původního tvaru. Tkáň plná vody je na stisk velmi tuhá a často i po krátké chvíli rozeznáte místo, kde byla stisknuta.
Stejně jako tuková tkáň vyžaduje i zavodněná tkáň prokrvení, takže zatěžuje srdce. V každém případě je nutné zjistit příčinu zavodnění. Pakliže je doprovodným projevem anginy pectoris nebo ischemie srdeční, předepíše lékař obvykle syntetická diuretika. V dřívějších dobách se tento problém léčil směsí ze dvou dílů listu a květu hlohu a jednoho dílu smetanky lékařské.
Bezprostřední pooperační péče je velmi důležitá a její selhání může výrazně zvýšit morbiditu i mortalitu v souvislosti s operačním výkonem a anestezií. Během operace až do předání pacienta z operačního sálu zodpovídá za stav pacienta anesteziolog, který rozhoduje podle náročnosti výkonu a stavu pacienta o další péči (stav po narkóze).
U krátkých operačních výkonů, kde je stabilizace základních vitálních funkcí dosaženo po probuzení pacienta z anestezie na operačním sále, může být tento pacient předán k další péči na standardní oddělení, kde je běžný režim.
Po narkóze u delších a náročnějších operačních výkonů a u rizikových pacientů je třeba počítat s pomalejším odezníváním anestezie a nutností intenzivního sledování vitálních funkcí do jejich stabilizace. V těchto případech se pacient po operaci transportuje na zotavovací (dospávací) pokoj nebo na JIP příslušného operačního oboru. Transport pacienta probíhá vždy pod dohledem lékaře a musí být zajištěna vhodná monitorace, eventuálně oxygenoterapie pacienta. Na zotavovacím pokoji nebo JIP jsou kontinuálně monitorovány vitální funkce pacienta (stav vědomí, dýchání, saturace kyslíkem, srdeční rytmus a frekvence z EKG, krevní tlak, diuréza), je zajištěna oxygenoterapie, eventuálně podpůrná ventilační péče ventilátorem, infuzní léčba a hrazení krevních ztrát, je-li potřeba i podpora oběhu a diurézy. Dále je zajištěna pooperační analgezie, případně analgosedace a péče o tělesnou pohodu pacienta (zahřívání). Je nutné sledovat i odvod z drénů a krvácení z operační rány. Do standardní péče je pacient předáván až po úplné stabilizaci stavu, bez nutnosti podpory a monitorace vitálních funkcí.
U některých náročných operačních výkonů (kardiochirurgie, velká hrudní a břišní chirurgie) a u velmi rizikových pacientů (stáří, polymorbidita) se volí následná pooperační péče s ventilační a oběhovou podporou na oddělení ARO.
Bezprostředně po probuzení z celkové anestezie je pacient ohrožen především poruchami dýchání a oběhu. Poruchy dýchání mohou být způsobeny neprůchodností dýchacích cest (nejčastěji zapadlý jazyk, obstrukce a dráždění sekretem), dále může dojít k centrálnímu útlumu dýchání anestetiky a opioidy, k dechové nedostatečnosti způsobené svalovou kurarizací (relaxací) nebo hypoventilací při nedostatečné analgezii. Nejvíce jsou takto ohroženi pacienti po operacích v nadbřišku a hrudníku a také pacienti s chronickým plicním onemocněním nebo s nervosvalovým handicapem. U těchto pacientů je vhodná dechová předoperační rehabilitace, nutná je dobrá pooperační analgezie (například kombinovaná anestezie s epidurálním katétrem) a
Kašel: Vytrvalý kašel může být předzvěstí infarktu, protože se v důsledku nedostatečné srdeční činnosti může v plicích hromadit tekutina. Mohou se objevit i krvavé hleny. Symptomy infarktu si nepleťme s již existujícím onemocněním, jako je například bronchitida nebo zápal plic.
Vyčerpanost: Náhle se objevující bezdůvodná slabost trvající několik dnů nebo i týdnů je časným příznakem blížícího se srdečního infarktu. V těchto případech je třeba si pro jistotu nechat udělat vyšetření EKG.
Nevolnost: Může být také symptomem blížícího se infarktu, ale může se objevit i během samotného záchvatu. Jako znak blížícího infarktu je důležité zmínit také potíže odlišné od běžných trávicích problémů, jako je nadýmání v podbřišku nebo náhlé nechutenství.
Rychlý nebo nepravidelný srdeční rytmus: Opakovaně se objevující zrychlené bušení srdce, především pokud je doprovázeno náhlou malátností, může být také symptomem infarktu. Nechte se včas vyšetřit, protože jenom tak se můžete vyhnout nejenom infarktu, ale i jiným onemocněním srdce.
Trávicí potíže: Před infarktem si mnoho pacientů stěžuje na zažívací potíže. Vysvětlení se nachází v krevním oběhu – organismus není schopen ujmout se svých běžných úkolů.
Poruchy spánku: Následkem nedostatečné činnosti srdce se mění i zásobování krve kyslíkem, které vede k neklidu a nedostatku spánku, nezávisle na stresu.
U žen mohou být projevy infarktu odlišné, v jejich případě se častěji objevují:
křeče v podbřišku;
bolesti čelistí nebo zad;
nevolnost;
dušnost;
rozmazané vidění;
zesilující pocení hlavy.
Slabý infarkt, tedy menší ischemie, může mít příznaky zastřené a není výjimkou přechození tohoto stavu.
Akutní infarkt myokardu začíná v okamžiku, kdy se věnčitá tepna krevní sraženinou úplně uzavře a příslušná část srdečního svalu přestane dostávat okysličenou krev. Nedokrvená část myokardu začne odumírat již po 20 minutách. Nekróza pak postupuje v ohrožené oblasti od vrstev pod srdeční nitroblánou na povrch srdce až k vrstvám ležícím pod osrdečníkem.
Moderní léčba vedla k dramatickému snížení nemocniční úmrtnosti na infarkt myokardu na hodnoty okolo 5–7 %, přesto jde o závažné onemocnění, k řadě úmrtí totiž dojde ještě předtím, než se pacient dostane do nemocnice. Relativně často tak může být náhlá smrt prvním projevem onemocnění. V akutní fázi onemocnění je zásadním faktorem čas! Proto je nutné při vzniku výše uvedených symptomů vždy co nejdříve kontaktovat zdravotnickou záchrannou službu na telefonu 155 (nebo 112), kde je operátorem školený zdravotník.
Během 15 minut by měl k pacientovi dorazit vůz rychlé lékařské pomoci, vybavený EKG pro správné
Udržujte si zdravou váhu: Nadbytečné kalorie se ukládají v tukových tkáních. Zbavením se nadbytečných kil tak můžete redukovat množství triglyceridů.
Redukujte příjem cukrů: Jednoduché cukry zvyšují hladinu inzulinu, který zase zvyšuje hladinu triglyceridů. Místo čokolády si tedy raději dejte ovoce či obilniny.
Dopřávejte si pravidelný pohyb: Pravidelný pohyb zvyšuje množství HDL cholesterolu a naopak snižuje LDL cholesterol a triglyceridy.
Vyhýbejte se alkoholu: I malé množství alkoholických nápojů obsahuje mnoho kalorií a cukrů a zvyšuje hladinu triglyceridů.
Snažte se konzumovat zdravé tuky: Jezte ryby, které obsahují omega-3 mastné kyseliny (losos, sleď, tuňák, makrela). Naopak se vyhýbejte jídlům s vysokým obsahem nasycených tuků, jako jsou například jídla z fastfoodů. Zdravé tuky naleznete i v olivách a arašídech.
Mějte na paměti, že vysoká hladina triglyceridů kromě mnoha jiných nemocí zvyšuje také riziko srdeční ischemie. Takže pokud máte zvýšenou hladinu triglyceridů, je důležité, abyste měli tento stav pod kontrolou.
Ve světě neustále probíhají studie o použití medu při cukrovce. Díky těmto studiím a výzkumům se posouvá léčba diabetu mellitu dopředu. Med například obsahuje mnoho vitaminu C a E, které mohou mít spolu s antidiabetickými léky blahodárný vliv na toto onemocnění. Pokud bude glykemie udržována v optimálních hodnotách, může med snížit nebo oddálit mikrocévní komplikace, které jsou jedny z nejhorších při tomto onemocnění. Je však zřejmé, že pro další postupy je třeba provést další studie a výzkumné práce.
Med je přírodní látka produkovaná včelami z nektaru. V současné době se zvyšuje zájem o terapeutické využití medu. Je to způsobeno jeho zdravotně příznivými účinky při léčbě různých chorobných stavů, včetně cukrovky. Výhodou medu je jeho dostupnost a finanční nenáročnost. Hlavním cílem léčby diabetu mellitu je udržet optimální glykemii (hladina cukru v krvi). Výzkumy ukazují, že pravidelná konzumace medu diabetikem udržuje glykemii v relativně optimální hodnotě. Med také zvyšuje antioxidační ochranu a snižuje oxidační poškození buněk. Pacienti, kteří trpí diabetem, jsou totiž ohroženi dalšími různými komplikacemi, mezi něž patří například hypertenze (vysoký krevní tlak). Studie ukazují, že i toto riziko med snižuje asi o polovinu. Do výzkumů byl použit takzvaný Tualang med, což je med pocházející z Malajsie, kterému se přezdívá mnohokvěté zlato džungle. Další med, jehož účinky byly zkoumány, je Manuka med (z Nového Zélandu a Austrálie), který vykazuje účinky podobné, ale o něco slabší. Onemocnění diabetem s sebou nese řadu komplikací, k nimž patří i zhoršená hojivost ran. Jednou z nejčastějších komplikací je takzvaná diabetická noha (syndrom diabetické nohy). Jedná se o destrukci a defekty tkání dolních končetin. Problém vzniká v důsledku postižení mikro- a později makrocév a nervů. Příčinou je nejčastěji ischemie dolních končetin, což je postupné uzavírání tepen bez přívodu živin a odvádění zplodin. Jeden z alternativních způsobů, jak předcházet diabetické noze nebo ji zhojit, představují i zábaly z pasty skládající se z medu, propolisu a myrhy. Bylo prokázáno, že tato pasta má protizánětlivý, hojící a regenerační účinek. Je však důležité o dolní končetiny pečovat preventivně, jelikož účinek pasty se snižuje s rostoucí velikostí defektu.
Do opozice proti blahodárným účinkům medu se staví někteří odborníci, kteří tvrdí, že studie nejsou zcela relevantní, jelikož se neví, zda má tyto vlastnosti každý med. Je tedy otázka, jestli mohou mít medy z jiných částí světa stejné vlastnosti. V současných studiích tyto poznatky chybí. Někteří odborníci se však domnívají, že i jiné druhy medu budou mít podobné vlastnosti.
Provádí se fyzikální vyšetření krve a moči. U vyšetření je důležité zjistit, zda se jedná o přímou, nebo nepřímou žloutenku. Vyšetření moči by mělo být potvrzeno hladinou bilirubinu. Testování u pacientů se žloutenkou by měla zahrnovat kompletní vyšetření krevního obrazu (CBC) a stanovení hladiny bilirubinu, transamináz (AST), alaninaminotransferáz (ALT), γ-glutamyl transpeptidázy a alkalické úrovně fosfatázy.
CBC je užitečné při identifikaci hemolýzy, která je indikována přítomností zlomených červených krvinek (schistocyty ) a zvýšení retikulocytů na stěru.
AST a ALT jsou markery, které signalizují poškození jater. Mohou být méně užitečné u pacientů s chronickým onemocněním jater, protože hladina může být normální nebo jen mírně zvýšená. Akutní virová žloutenka může způsobit, že hladiny ALT jsou několik tisíc jednotek na litr. Hladiny vyšší než 10 000 jednotek se obvykle vyskytují u pacientů s akutním poraněním jater z jiného zdroje, například lék acetaminophen, nebo ischemie.
Pacienti s akutní alkoholickou hepatitidou mají AST a ALT na úrovni, které je až několik set jednotek na litr. U alkoholového poškození jater je poměr AST na ALT obvykle větší než 1, opakem je infekční hepatitida, která má zpravidla větší zvýšení ALT oproti AST.
Alkalická fosfatáza a γ-glutamyltransferázy jsou markery cholestázy. Jak žluč postupuje obstrukcí, hladiny těchto dvou markerů se zvýší několikanásobně nad normu.