JEHLA NA MILIA je jedno z témat, o kterém se můžete dočíst v našem článku. Bílé skvrny v obličeji se mohou vyskytovat z různých příčin, někdy se může jednat o zdravotní problémy, jindy to může být jen kosmetický problém.
Bílé tečky na obličeji
Malé bílé tečky o velikosti 1 až 2 mm, které se vytvářejí na pleti nejčastěji v oblasti okolo očí a na nejtenčích místech pokožky, jsou takzvaná milia. Jedná se o tvrdé bílé cysty vyplněné keratinem (zrohovatělou kůží). Jsou to odumřelé kožní buňky zachycené v kůži, které se od ní nemohou volně odloučit. Starým lékařům připomínaly zrníčka obilí, a proto jim začali říkat podle latinského výrazu pro proso. V češtině nemáme žádný odborný ekvivalent, ačkoliv milia nalezneme u mužů i žen, od miminek po babičky a dědečky, jsou tedy poměrně rozšířená.
Pokud na milia trpíte, tak víte, že to není akné – pokožka není nijak zanícená a bílá čepička není tvořená hnisem, ale nahromaděným keratinem, tedy rohovinou. Keratin tvoří svrchní vrstvu epidermis, která zajišťuje mechanickou ochranu kůže a plní mnoho dalších funkcí. Někdy ovšem může dojít k tomu, že se keratin nerozvrství pravidelně, ale těsně pod epidermis vytvoří maličkou hrudku, kterou právě vidíme jako malou bílou čepičku – milium.
Některým lidem se vytvoří jen občas jedna čepička okolo očí, ale někteří mají smůlu, že se jim rozesejí po celých tvářích a pak už mohou být značně nepříjemné. Nebolí, ale mohou být esteticky nežádoucí a určitě si je nebudete chtít nechat. První, co přijde na mysl, je odstranit je. Vzít jehlu a vypíchnout je ale není úplně nejlepší nápad. Zanesením infekce si totiž zakládáte na daleko horší následky.
Milia jsou ve většině případů důsledkem suché pleti nebo špatně zvolených kosmetických přípravků. Vznikají ale také vlivem nedokonalého odličování pleti. A nezřídka se stane, že příčinu jejich vzniku ani neodhalíme.
Milia však vždy poukazují na to, že se pleť něčemu brání – něco se jí prostě nelíbí. Na základě zkušeností z praxe se mnozí odborníci přiklánějí k tomu, že milia vznikají v důsledku suché pleti. V mnoha případech si totiž mylně diagnostikujeme mastný typ pleti, pleť zbytečně vysušujeme kosmetickými přípravky určenými pro mastnou pleť a snažíme se tímto způsobem milia odstranit. Jde však o začarovaný kruh – pleť je stále sušší a milií spíše přibývá. Milia mohou být způsobena rovněž špatnou životosprávou, fungicidy či potravinovými alergiemi. Svou roli zde sehrává i genetika.
Pokud nemáte milií mnoho, tak je nejlepším řešením navštívit kosmetičku, která je hygienicky odstraní. V tomto případě je velice důležité najít opravdu profesionální kosmetičku, ke které máte důvěru. Nechcete, aby vám někdo nešikovný píchal jehlou okolo očí. I v salónech se milia odstraňují pomocí jehly, ale dají se použít i neinvazivní metody (chemický peeling a podobně), které fungují spíše na prevenci a samotnou bílou čepičku neodstraní.
Ve svém příspěvku VAKCINA SILGARD se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Lenca.
při aplikaci této vakcíny je nutná aspirace jako při běžném podávání vakcím intramuskulárně nebo je ta inj.stříkačka nějak speciálně upravena a aspirace se neprovátí lékařem,ale dochází k ní automaticky nějakou spec.upravou této inj.stříkačky.Děkuji,s pozdravem
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Martina.
Aspiraci provádíme proto, abychom zjistili, zda nehrozí aplikace do žíly, což by mohlo pacienta poškodit. Do svalu nevidíme.... Takže jakákoliv úprava stříkačky by byla k ničemu. Leda snad, že by jehla měla na špičce oči... :oD
Milia, jak již bylo řečeno, jsou tvrdé bílé cysty vyplněné zrohovatělou kůží. Nejčastěji se tvoří na pokožce obličeje, a to především na oku, mohou se objevit také u dětí. Milia nelze vymáčknout.
Příčiny
Milia jsou ve většině případů důsledkem suché pleti nebo špatně zvolených kosmetických přípravků. Tvoří se ale také vlivem nedokonalého odličování pleti. Nezřídka se příčina jejich vzniku ani neodhalí. Milia obvykle poukazují na to, že se pleť něčemu brání - něco se jí prostě nelíbí. Mohou být tedy způsobeny špatnou životosprávou, fungicidy či potravinovými alergiemi. Svou roli zde sehrává i genetika.
Léčba
Milia se odstraňují chirurgicky - jehlou nebo laserem. Pro odstranění znamének a výrůstků se používá frakční CO2 laser a cévní laser. V současnosti se pracuje se špičkovými CO2 lasery COSCAN a FRAXIS a cévním laserem MedArt 435. Při zákroku je paprsek laseru namířen na ošetřovaný výrůstek, který působením krátkých laserových pulzů postupně vaporizuje (odpařuje se). Po odstranění na místě vznikne drobný stroupek. Cena za odstranění milií je individuální dle rozsahu zákroku.
V naší poradně s názvem PŘÍZNAKY ZÁNĚTU TROJKLANÉHO NERVU se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Alena gedusova.
Dobry den.Asi mesic chodim k zubari pro bolest zubu.Mam zrengenovane vsechny zuby,prevrtane,dokonce jsem si 5 nechala vytrhnout a bolest v podobe vystrelovani a tak silnem pichnuti porad pretrvava.Pani zubarka tvrdi ze od zubu to neni.Bolest je pri pohybu celisti-mluveni,jidle.Je to jak kdyby projela jehla takove narazy.Predem dekuji za Vas nazor Alena
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Cempírek.
Pomoci vám může lékař neurolog a případně i ortoped. Bolest čelisti a jejího kloubu může být způsobena nejen stomatologickým zánětem, ale i poruchou na dráze nervů a nebo také to mohou zapříčinit namožené zádové a krční svaly. Zkuste absolvovat konzultaci u těchto dvou lékařů a třeba se vám podaří posunout váš problém blíže k úspěšnému vyléčení.
Pokud se vám náhle vytvořila na víčku bulka, která je červená, bolestivá a provázená otokem v okolí, jedná se patrně o hordeolum neboli o ječné zrno. Může se však jednat i o milia či xantelasmata. Tato bulka nebolí.
Milia
Milia jsou tvrdé bílé cysty vyplněné zrohovatělou kůží, které se nejčastěji nacházejí na pokožce obličeje v oblasti okolo očí. Dle Wikipedie se jedná pouze o kosmetický problém, který časem při správné péči o pokožku odezní. Pokud přetrvávají, je možné je z estetických důvodů citlivě odstranit.
Xantelasmata
Xantelesmata jsou žluté nepravidelné útvary, které se nacházejí nejčastěji na horních očních víčkách. Vznikají nahromaděním tuků v kůži při vyšší hladině cholesterolu nebo triglyceridů v krvi.
V naší poradně s názvem LÉČBA SINUSITIDY PUNKCE DUTIN se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Cempírek.
Běžně se k označení punkční jehly používá název trokar. Potřebujete-li název na pět, pak zkuste název chiba. Chiba jehla je nově používaný nástroj délky 15 až 20 cm, vnitřního průměru od 0,5 mm. Chiba jehla je jemná a ohebná a při provádění punkce minimalizuje riziko poranění okolních struktur.
Zdraví Cempírek!
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Stáňa.
Já na punkci byla několikrát a ta jehla je PEKLO! A je to taky na 5 čísel.....
Milium je malá cysta, bílý pupínek, který se typicky objevuje na nose a tvářích novorozenců.
Příznaky
Jedná o malé pupínky s bílou či žlutou hlavičkou. Drsný ručník či oblečení může způsobit jejich zčervenání. Tyto cysty se často objevují ve skupinkách. Vznikají tak, že keratin uvízne pod povrchem kůže (keratin je silná bílkovina, která se tradičně nachází v pleťové tkáni, vlasech a buňkách nehtů). Milia většinou vznikají na tvářích, očních víčkách nebo po celém obličeji. Příčiny vzniku milií u novorozenců jsou nejasné.
Co s tím dělat
U dětských milií není léčba nutná, protože obvykle během několika týdnů zmizí samy. V případech starších dětí a dospělých je možné tyto cysty eliminovat, představují-li pro jedince diskomfort. Léčba může zahrnovat jejich vymáčknutí za použití sterilní jehly, topickou aplikaci retinolu, chemický peeling, laserovou terapii, kyretáž nebo kryoterapii.
V naší poradně s názvem ZÁNĚ ZUBU POD MŮSTKEM se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Marie.Šestáková.
Dobrý den,včera mi natekly zuby pod můstkem,byla jesm u lékaře ten bohužel v únoru zemřel,začíná se mi zvedat teplota,potřebovala bych radu než najdu nověko lékaře,můžu si vzít paralen chladím si pod nosem?vyplachuji si ústa ředěnýmS Solutio Alumini Acetico-Tartariciještě mám trochu v lékarně nemají Šestáková
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Cempírek.
Musíte co nejdříve k zubaři, protože bude potreba zjistit stav korunek a provést pročištění. Sama můžete postupovat tak, že si v lékárně koupíte proplachovací kanylku a tou si budete proplachovat mezizubní prostory. Kanylka vypadá jako injekční jehla, ale je bez ostré špičky a je trochu ohnutá. Nasazuje se na injekční stříkačku ve které je antiseptická ústní voda. Proudem tekutiny se pak vyplachují prostory mezi zuby třikrát denně. Tady se můžete podívat, jak takova kanyla vypadá: https://www.google.cz/image…
VÝSTRAHA: Správné umístění jehly je nezbytné. Nesměřujte jehlu směrem dolů ke konečníku.
Postup:
Spusťte proceduru umístěním špičky zařízení dovnitř močového měchýře. Otočte dávkovací zařízení o 90 stupňů (horizontálně) a přiveďte dřík zařízení ze spodiny uretry.
Při zachování rotace o 90 stupňů vtáhněte zaváděcí zařízení zpět do močové trubice a umístěte 1 cm zpět od hrdla močového měchýře. Pokud dojde k léčbě v rozmezí 1 cm od hrdla močového měchýře, pacient může mít krátkodobé dráždivé příznaky. Umístěte distální špičku dříku zaváděcího zařízení proti laterální stěně uretry.
POZNÁMKA: Optimální umístění pro parní léčbu je v hřebenu laterálního laloku. Ujistěte se, že dřík zařízení není v blízkosti vrcholu, protože to může vést k suboptimální úpravě.
POZNÁMKA: V některých případech může anatomie prostaty omezovat konec zaváděcího zařízení, aby se dostal do krčku močového měchýře. Může to být způsobeno zvýšením hrdla močového měchýře z centrální zóny hyperplazie nebo středního laloku. V těchto případech netlačte zařízení přes tkáně. Zajistěte, aby špička zaváděcího zařízení byla v blízkosti verum montanum a ošetřujte tkáň bočního laloku v blízkosti verum montanum. Posunujte zaváděcí zařízení v krocích po 1 cm směrem k hrdlu močového měchýře, aby byla zajištěna následná léčba párou. To může uvolnit tkáň, což umožní zaváděcímu zařízení dosáhnout hrdla močového měchýře. Pokud zaváděcí zařízení stále nemůže dosáhnout hrdla močového měchýře, ošetřete oblast, která je blízká verum montanum.
Stabilizujte zaváděcí zařízení před vysunutím jehly a udržujte jej v klidu po celou dobu léčby.
Zatímco držíte spouštěcí tlačítko, pokračujte v zatažení tlačítka pro vysunutí jehly, dokud není jehla vysunuta.
Vizuálně ověřte, zda je jehla zcela zavedená do prostaty, a ujistěte se, že černá hloubková značka, která se nachází těsně u otvoru emitoru, není viditelná (žádná černá barva není viditelná).
VÝSTRAHA: Neprovádějte léčbu, dokud je černá hloubková značka na jehle po vysunutí jehly ještě viditelná. Pokud je značka stále ještě viditelná, zatlačte jehlu hlouběji do prostaty, až nebude nad objektivem viditelná černá značka. Pokud není možno správně dosáhnout správné polohy, pusťte asi na 4 sekundy páru, aby došlo k devaskularizaci místa, a pak jehlu zatlačte nahoru stisknutím tlačítka pro zatažení jehly. Přemístěte zaváděcí zařízení přibližně 1 cm od částečně ošetřeného místa a opakujte postup zavedení jehly.
Pomocí prstu přitáhněte tlačítko aktivace páry a podržte jej, abyste aktivovali páru, dokud není léčebný cyklus dokončen.
UPOZORNĚNÍ: Jakmile je jehla vysunuta, držte zaváděcí zařízení ve stabilní poloze. Pohyb zaváděcího zařízení může natáhnout tkáň a způsobit únik par do močové trubice, což může způsobit podráždění uretry.
V naší poradně s názvem VODA NA PLICÍCH se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Jiřina Horáčková.
Jakým vyšetřením se pozná voda na plicích?
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Cempírek.
Pleurální výpotek, někdy označovaný jako „voda na plicích“, je nahromadění přebytečné tekutiny mezi vrstvami pleury mimo plíce.
Voda na plicích nemusí mít žádné příznaky a často se zjistí až z rentgenového snímku. U některých pacientů ale byly hlášeny příznaky jako bolest na hrudi, suchý, neproduktivní kašel, dušnost nebo obtížné, namáhavé dýchání, ortopnoe (neschopnost snadno dýchat, pokud osoba nesedí vzpřímeně nebo nestojí vzpřímeně).
Jak se diagnostikuje pleurální výpotek?
Mezi testy, které se nejčastěji používají k diagnostice a hodnocení pleurálního výpotku, patří:
- Rentgen hrudníku,
- Počítačová tomografie (CT) skenování hrudníku,
- Ultrazvuk hrudníku,
- Thoracentéza (jehla zasunutá mezi žebra pro získání biopsie nebo vzorku tekutiny),
- Analýza pleurální tekutiny (vyšetření tekutiny odebrané z pleurálního prostoru).
Pokud pleurální výpotek zůstal nediagnostikován navzdory předchozím, méně invazivním testům, lze provést torakoskopii. Torakoskopie je minimálně invazivní technika, při které se využívá malé kamerky zasunuté do pleurálního prostoru. Provádí se v celkové anestezii. Tato metoda umožňuje nejen vizuální hodnocení pohrudnice, ale často umožní i léčebný zásah.
Zaváděcí zařízení je kompatibilní se 4mm, 30stupňovým, 30cm cystoskopickým objektivem Storz nebo Richard-Wolf. Objektiv poskytuje přímý obraz nebo videoobraz, aby pomohl lékaři umístit jehlu zaváděcího zařízení do prostatické uretry.
BEZPEČNOSTNÍ OPATŘENÍ: Zaváděcí zařízení je kompatibilní se 4mm, 30stupňovým, 30cm cystoskopickým objektivem Storz nebo Richard-Wolf. Použití jiných cystoskopických objektivů může ovlivnit funkčnost zaváděcího zařízení.
Zavádění pevných cystoskopických objektivů:
Zkontrolujte a zajistěte, aby čočky byly před použitím vyčištěny a připraveny podle pokynů výrobce.
Pokryjte tělo objektivu v blízkosti čoček lidocainovým gelem nebo vodou rozpustným lubrikantem k zajištění hladkého zavedení do zaváděcího zařízení. Nepokrývejte vlastní objektiv, protože to může znemožnit vizualizaci.
Opatrně vložte objektiv portu a zasuňte ho dále, až zacvakne na místě.
VÝSTRAHA: Během plnicího cyklu směrujte konec zaváděcího zařízení mimo tělo pacienta i mimo personál. Pára vystupující z hrotu je horká a může způsobit spáleninu kůže.
Naplňte zaváděcí zařízení pomocí následujícího postupu. Udržujte konec zaváděcího zařízení v nádobě na tekutý odpad.
POZNÁMKA: Zajistěte, aby konec zůstal sterilní.
Postup:
Zatáhněte za spouštěcí tlačítko 1 a tlačítko 2vysunutí jehly – jehla se vysune. Jakmile je jehla vysunuta, obě tlačítka uvolněte.
Zatáhněte za tlačítko aktivace páry 3 a držte k aktivaci páry, dokud se na displeji neobjeví, že je plnicí cyklus dokončen (přibližně 30 sekund).
Ke konci plnicího cyklu vizuálně ověřte, zda z hrotu jehly vychází pára.
Po dokončení plnicího cyklu uvolněte tlačítko pro aktivaci páry a jehlu zatáhněte stisknutím tlačítka pro zatažení jehly.
BEZPEČNOSTNÍ OPATŘENÍ: Pokud je před dokončením plnicího cyklu uvolněn prst z tlačítka pro aktivaci páry, pára se automaticky zastaví a kroky postupu plnění se budou muset opakovat.
Pokud je tlačítko pro aktivaci páry uvolněno před koncem plnicího cyklu, plnicí cyklus zopakujte (viz kroky výše). Pokud není plnicí cyklus úspěšně dokončen, zopakujte všechny kroky nebo vyměňte zaváděcí zařízení.
Provedení předběžného parního cyklu:
Aktivujte funkci nečinnosti tím, že spustíte předběžný parní cyklus. Funkce nečinnosti zahřívá cívku, aby udržovala vodu v připraveném stavu, takže dodávka páry je okamžitá. Není-li tento krok dokončen, může dojít ke kondenzaci mezi léčbou, což může vést k nedostatečné léčbě.
Zatáhněte za spouštěcí tlačítko 1, tlačítko vysunutí jehly 2 a pak aktivace páry 3.
Během předběžného parního cyklu pozorujte výtokový konec.
Po dokončení plnicího cyklu uvolněte tlačítko pro aktivaci páry
POZNÁMKA: Při zahájení léčby párou systém Rezum automaticky sleduje čas, dokud nedojde k dokončení naprogramované léčby, a automaticky vypne páru. Páru lze před ukončením léčby zastavit, pokud se uvolní tlačítko pro aktivaci páry.
BEZPEČNOSTNÍ OPATŘENÍ: Během léčebného cyklu neuvolňujte tlačítko pro aktivaci páry. Pokud je tlačítko pro aktivaci páry uvolněno před dokončením léčebného cyklu, dodávka páry se automaticky zastaví, což může vést k částečné, a tedy nekompletní léčbě.
Na obrazovce se zobrazí každý jednotlivý čas léčby a počet úplných léčebných zákroků, které byly dokončeny.
Postup:
Uvolněte jak spouštěcí tlačítko, tak tlačítko aktivace páry a zatlačte na tlačítko pro stažení jehly nahoru, abyste jehlu zasunuli.
VÝSTRAHA: Ujistěte se, že je jehla zcela zatažena tím, že zobrazíte polohu jehly pomocí objektivu. Pokud se před opětovným umístěním zaváděcího zařízení jehla nezatáhne, může dojít k poškození močové trubice.
Změňte pozici zaváděcího zařízení pro další léčbu přesunutím konce přístroje přibližně 1 cm distálně od předchozího umístění jehly. Cílem je vytvořit souvislé, překrývající se léze vzdálené 1 cm a probíhající rovnoběžně s prostatickou močovou trubicí.
Udržujte rotaci přístroje v úhlu 90 stupňů mezi léčebnými zákroky, abyste předešli ztrátě předchozího místa léčby.
Sledujte přirozený sklon močové trubice, abyste se vyhnuli přílišnému přiblížení k vrcholu, tedy příliš dopředu. Centrujte jehlu mezi spodinou a vrcholem močové trubice a zaměřte se přímo na adenom, pokud není centrován.
VÝSTRAHA: Před každým ošetřením zjistěte umístění verum montanum ve vztahu ke špičce dříku. Veškerá léčba musí probíhat proximálně od verum montanum.
Zaváděcí zařízení vraťte do výchozí polohy v hrdle močového měchýře pro léčbu v kontralaterálním laloku. Otočte dávkovací zařízení o 90 stupňů, abyste umožnili zasunutí jehly na požadované místo na kontralaterálním laloku.
U intravezikálních prostatických protruzí buď laterálních, nebo středních laloků umístěte zaváděcí zařízení 1 cm od proximálního okraje protruze a aplikujte léčení párou jehlou umístěnou přibližně 45 stupňů směrem ke střední čáře. Jeden léčebný zákrok pro malý střední lalok (<2 cm) a dva nebo více pro větší střední lalok (>2 cm). Pro zvětšenou centrální zónu aplikujte léčbu 1 cm od hrdla močového měchýře s jehlou umístěnou 45° směrem ke střední čáře tkáně. Neprovádějte léčbu na spodině močové trubice nejméně 1 cm od verum montanum.
UPOZORNĚNÍ: Během procedury je třeba monitorovat zbývající hladinu fyziologického roztoku. Pokud je zdroj fyziologického roztoku prázdný, může mít pacient nepříjemné pocity v uretře kvůli
Podávání některých léků formou injekce je velmi časté, protože se předpokládá vyšší účinek. Před aplikací injekce obvykle lékař (sestřička) pacienta poučí o tom, že místo vpichu může být po nějakou dobu zarudlé, nateklé nebo citlivé na dotek. V některých případech ale můžou tyto malé komplikace přerůst v injekční absces.
Příčiny
Příčin tohoto abscesu může být hodně, na straně pacienta se nejčastěji jedné o oslabenou imunitu, tělo napadené některým typem stafylokoků, ale absces může vyvolat i špatný postup zdravotnického personálu, který injekci aplikoval. Místo vpichu mohlo být například nedostatečně ošetřeno antiseptikem, jehla nemusela mít správnou délku, v případě, že se jedna o injekční absces u drogově závislých může být příčinou již dříve použitá injekční jehla. Pokud je místo vpichu bolestivé a oteklé i za dva dny od aplikace a pacient má vyšší teplotu, je pravděpodobné, že se mu v místě vpichu vytvořil absces.
Léčba
Pokud bolest a otok na místě vpichu nemizí a objevila se horečka, je vhodné navštívit lékaře, který místo zkontroluje a určí, jestli se na daném místě neobjevil absces. Doporučí pak vhodnou léčbu. Pokud se jedná jen o zánět a absces se ještě nedotvořil, nasadí antibiotika. Pokud již absces vznikl, je třeba provést malý chirurgický zákrok pod lokální anestezií, kdy lékař dané místo rozřízne, vyčistí od hnisu, vydezinfikuje a v případě nutnosti provede drenáž, která se odstraní až po úplném vyčištění od hnisu.
Ucho mladého člověka dokáže vnímat zvuk v rozsahu frekvencí 20–20 000 Hz, staří lidé obvykle slyší jen v rozmezí frekvencí 50–8 000 Hz. Nejcitlivější je ucho na frekvenci mezi 2–4 kHz. Frekvence lidského hlasu běžného hovoru se u mužů pohybuje v rozmezí od 80 do 120 Hz, u žen pak v rozpětí 170 až 260 Hz.
Akupunktura je součástí tradiční čínské medicíny a je stará několik tisíc let. Acus je latinsky jehla a punctura je vpichování. Akupunkturní jehly se vpichují do akupunkturních bodů, které jsou rozmístěné po celém těle (hlava, trup, končetiny) a seřazené na jednotlivých meridiánech.
Ušní akupunktura představuje stimulaci bodů na boltci ucha pomocí jehel nebo magnetických kuliček, a to za účelem zmírnění bolesti v jiných částech těla. Ačkoliv vychází ze starých čínských metod, byla rozvinuta v padesátých letech ve Francii lékařem Dr. Paulem Nogierem, lékařem z Lyonu, který poprvé zaznamenal výskyt jizev na uších pacientů, kteří byli úspěšné vyléčeni z ischiasu francouzskými lékaři. V ušní akupunktuře stimulujeme systematicky uspořádané body, situované na ušním boltci, na základě anatomického modelu převráceného fetusu. Oblast hlavy je situována dolů, směrem k lalůčku ucha, a tělíčko je neproporcionálně rozloženo tak, že oblast hlavy a ruky zabírá více místa než oblast těla a nohy. Tato disproporce je dána spíš důležitostí funkční než anatomickou. Stejně jako u jiných mikrosystémů na těle existují zde vztahy mezi orgány v těle a jejich projekcí do bodů a plošek na ušním boltci. Ušní akupunktura přestavuje přirozený, samoregulující mechanismus těla, který je schopen zmírnit příliš reaktivní funkce těla nebo podporovat málo výkonné fyziologické procesy.
Akupunkturisté používají ušní akupunkturu buď jako náhražku za zavádění jehel do energetických drah na těle, nebo jako doplněk ke klasické akupunktuře. V některých případech jsou reflexní body na uchu používány samostatně. Klasická a ušní akupunktura nejen že zmírňují bolest, ale mohou také ovlivnit hlubší fyziologické změny, jako například znovunastolit energetickou rovnováhu v příslušném orgánu, který se jeví při diagnostice jako energeticky disharmonický.
K měření se používají dnes už převážně automatické přístroje zvané glukometry, které stanovují hladinu glukózy po nanesení kapky krve na testovací proužek. K dispozici jsou kompletní sety, které obsahují vlastní glukometr, několik proužků, autolancetu a lancety.
Kapka krve se v domácím prostředí získává pomocí speciálních odběrových per, takzvaných autolancet. V tomto peru je vždy vyměňována jen jehla, takzvaná lanceta. Většina dnešních autolancet má nastavitelnou hloubku vpichu pro snížení bolestivosti při odběru. Standardně se vpich provádí na bříšku některého z prstů ruky. Pro větší pohodlí pacienta je však možné odebrat vzorek krve i z jiného (alternativního) místa (vyvýšená svalová část na palcové straně dlaně, vyvýšená svalová část dlaně na malíkové straně, paže, stehno či lýtko). Je ale důležité se ujistit, že glukometr lze použít i pro krev odebranou z těchto míst. Dezinfekce místa vpichu není nutná při zachování běžných hygienických návyků.
Takto odebraná kapka krve se ihned přenese na testovací proužek. Testovací proužky ke glukometrům jsou nezaměnitelné a nedají se dělit – jinými slovy, ke každému glukometru existují speciální proužky a nelze zvýšit jejich počet rozstříháním. Při koupi náhradních proužků je nutné provést kalibraci přístroje. Ta se provádí několika způsoby – vložením kalibračního čipu do glukometru, kde čip zůstává po celou dobu stanovování proužky z jednoho balení, nebo pouze jednorázovým vložením kalibračního proužku, ze kterého si glukometr informaci přečte a uloží ji, anebo pomocí přiloženého kódu, který se do glukometru zadá.
Po nanesení kapky krve se testovací proužek podle návodu vloží do těla glukometru, který provede měření. Na displeji se pak objeví naměřená hodnota glykemie.
Hodnoty naměřené v domácím prostředí mají vždy pouze informativní charakter.
V závislosti na době od posledního příjmu potravy rozlišujeme dvě základní hodnoty glykemie, a to náhodná glykemie a glykemie nalačno, viz výše v našem článku.
Pro koho je domácí stanovení glykemie vhodné i bez porady s lékařem? Týká se zejména lidí, u kterých se již cukrovka v rodině projevila, lidí trpících vysokým krevním tlakem či zvýšeným cholesterolem, pacientů po cévní mozkové příhodě nebo infarktu myokardu, při nadváze nebo obezitě, popřípadě žen trpících cukrovkou v těhotenství.
Ranní glykemie
Glykemie nalačno se provádí nejlépe ráno před prvním jídlem. Doporučené hodnoty glykemie nalačno u zdravého člověka by měly být 5,5 mmol/l. U diabetiků je za optimální glykemii (ke které směřuje terapeutická intervence) považováno rozmezí 4−6 mmol/l, rozmezí 6−7 mmol/l je hodnoceno jako usp
Prognóza je závislá na příčině onemocnění. Na přítomnost tekutiny okolo plíce se dá usuzovat z fyzikálního vyšetření, poklep nad tekutinou bývá ztemnělý a dýchání při poslechu fonendoskopem je oslabené. Diagnózu potvrdí rentgen plic, kde jsou viditelné hladinky tekutiny. Nejpřesnější dostupné vyšetření je nicméně ultrazvuk hrudníku, který relativně přesně určí množství tekutiny, a radiolog navíc může označit vhodná místa k jejímu vypuštění.
Zásadou léčby je léčení příčiny, která vodu na plicích způsobila. Kromě léčby vyvolávající příčiny se odstraňuje tekutina, aby se nemocnému ulevilo. Tekutina se odstraňuje nejlépe tak, že se pacient pošle na ultrazvuk hrudníku, kde na jeho záda označí body vhodné ke vpichu. Do takto označených míst se vbodne jehla napojená na hadičku. Tekutina se pak touto hadičkou odsává pomocí speciální injekční stříkačky, nebo se hadička napojí na podtlakový přístroj, který tekutinu odsává (drenáž). Odsátí tekutiny má většinou dobrý efekt na klinický stav pacienta, kterému se uleví a začne se mu lépe dýchat. Kromě toho se tímto zákrokem získají vzorky tekutiny na vyšetření.
Pokud se tekutina na plíci u nádorových onemocnění neustále vrací, může se jako paliativní řešení volit takzvaná pleurodéza. Tento zákrok se nejčastěji provádí aplikací talku (nebo jiné sloučeniny) do pohrudniční dutiny. Talek podráždí poplicnici a následný chemický zánět způsobí její srůst s plící, což zabrání plnění dutiny tekutinou.
Měření cukru v krvi se provádí zejména u pacientů s již diagnostikovanou cukrovkou, dále pak u pacientů s podezřením na toto onemocnění. V důsledku dlouhodobě zvýšené hladiny glukózy v krvi dochází k různým metabolickým změnám, kterou mohou vést k závažným zdravotním komplikacím. Mezi ně patří především urychlení procesu aterosklerózy („ucpávání cév“), poškození ledvin, zhoršování zraku a postižení nervů. Proto měření provádí i praktický lékař při preventivních prohlídkách.
K měření se používají dnes už převážně automatické přístroje zvané glukometry, které stanovují hladinu glukózy po nanesení kapky krve na testovací proužek. K dispozici jsou kompletní sety, které obsahují vlastní glukometr, několik proužků, autolancetu a lancety. Kapka krve se v domácím prostředí získává pomocí speciálních odběrových per – takzvaných autolancet. V tomto peru je vždy vyměňována jen jehla, takzvaná lanceta. Většina dnešních autolancet má nastavitelnou hloubku vpichu pro snížení bolestivosti při odběru. Standardně se vpich provádí na bříšku některého z prstů ruky. Pro větší pohodlí pacienta je však možné odebrat vzorek krve i z jiného (alternativního) místa (vyvýšená svalová část na palcové straně dlaně, vyvýšená svalová část dlaně na malíkové straně, paže, stehno či lýtko). Je ale důležité se ujistit, že glukometr lze použít i pro krev odebranou z těchto míst. Dezinfekce místa vpichu není nutná při zachování běžných hygienických návyků. Takto odebraná kapka krve se ihned přenese na testovací proužek. Testovací proužky ke glukometrům jsou nezaměnitelné a nedají se dělit – jinými slovy, ke každému glukometru existují speciální proužky a nelze zvýšit jejich počet rozstříháním. Při koupi náhradních proužků je nutné provést kalibraci přístroje. Ta se provádí několika způsoby – vložením kalibračního čipu do glukometru, kde čip zůstává po celou dobu stanovování proužky z jednoho balení, nebo pouze jednorázovým vložením kalibračního proužku, ze kterého si glukometr informaci přečte a uloží, anebo pomocí přiloženého kódu, který se do glukometru zadá.
Po nanesení kapky krve se testovací proužek podle návodu vloží do těla glukometru, který provede měření. Na displeji se pak objeví naměřená hodnota glykemie. Naměřené hodnoty v domácím prostředí mají vždy pouze informativní charakter. V závislosti na době od posledního příjmu potravy rozlišujeme dvě základní hodnoty glykemie, a to náhodnou glykemii (naměřená kdykoli během dne nezávisle na jídle), která by neměla překročit hranici 7,5 mmol/l, a glykemii nalačno (nejlépe ráno před prvním jídlem), která je u zdravých jedinců pod hodnotou 5,5 mmol/l.
Domácí stanovení glykemie je vhodné i bez porady s lékařem zejména u lidí, u kterých se již cukrovka v rodině projevila, trpících vysokým krevním tlakem či zvýšeným cholesterolem, u pacientů po cévní mozkové příhodě nebo infarktu myokardu, při nadváze nebo obezitě, popřípadě žen trpících cukrovkou v těhotenství. Při nálezu zvýšené hodnoty glykemie je nutné navštívit lékaře a podrobit se dalšímu vyšetření.
Jde o jehlové elektrody bipolární či multipolární, případně o tenký drátek či svazek drátků. Bipolární elektroda je složena z duté jehly, jejímž středem prochází izolovaný vodič, který před hrotem jehly vychází na povrch její stěnou. Kovové tělo jehly tvoří jednu společnou elektrodu a středový vodič druhou elektrodu.
Jehlová multipolární elektroda je konstrukčně totožná s bipolární s tím rozdílem, že středem vede (a na povrch stěnou vystupuje) hned několik vzájemně izolovaných vodičů. Multipolární elektrodou lze tedy snímat několik signálu na velmi malé ploše najednou. Speciální jehlovou elektrodou se snímací plochou 25 μm lze měřit signál z jediného svalového vlákna (pro metodu SFEMG).
Podpovrchové elektrody se zavádějí kolmo na osu svalu nebo podélně. Jehlovou elektrodu lze dobře umístit ve svalu, ale jedná se o bolestivou metodu, a navíc jehla omezuje pohyb svalu a sval zároveň pohybuje elektrodou, což vede ke vzniku nežádoucích artefaktů v signálu. Jehlová elektroda může zůstat zavedena do svalu maximálně hodinu. Naproti tomu zavedený drát lze ponechat ve svalu až několik hodin, ale nelze s ním dobře manipulovat a lokalizovat konkrétní místo zájmu ve svalu. Drátové elektrody se používají tam, kde nechceme omezovat pohyb svalstva, ovšem drát se pohybem může povytáhnout.
V případě neinvazivního měření na povrchu kůže se zaznamenává signál vzniklý činností velkého množství motorických jednotek. Signál dosahuje špičkové hodnoty do 10 mV. Značný objem tkáně mezi elektrodami a svalovými vlákny, stejně jako rozhraní elektroda–pokožka omezují horní hranici využitelného frekvenčního pásma na 500 Hz. Hlavní část výkonového spektra tedy leží v oblasti 50–150 Hz.
Invazivním, takzvaným intramuskulárním EMG lze měřit elektrický potenciál malého množství motorických jednotek až jednotlivých motorických jednotek. Využitelné frekvenční pásmo sahá až k 10 kHz díky malému objemu tkáně mezi elektrodou a zdrojem signálu. Špičkové napětí dosahuje řádově stovek μV.
Snímání a záznam sumárních akčních potenciálů svalu se provádí za účelem zjištění funkcionality svalu. Využívá se povrchových nebo podpovrchových elektrod ke stimulaci periferního nervu, který pak vyvolá samotný záškub svalu, který je pak měřen povrchovou elektrodou. Podpovrchová elektroda ke snímání ve svalu není vhodná, protože dochází k jeho silné kontrakci, což se projeví vznikem artefaktů v signálu. Stimulace nervu je realizována elektrickými pulzy o frekvenci 3–5 Hz. Vyhodnocuje se amplituda a odezva na budící signál. Nízká amplituda (alespoň 10% snížení) všech odezev značí primární nemoc svalstva. Naproti tomu u nervové poruchy, jako je například roztroušená skleróza, je patrné zpoždění kontrakce vláken při normální amplitudě. Jinou verzí CMAP metody je stimulace senzorických nervů, čímž se zpětnovazebně aktivují motoneurony, a tak lze vyšetřovat jejich funkčnost či přenosové vlastnosti.
VÝSTRAHA: Nepoužívejte zaváděcí zařízení a jeho obsah, pokud je sterilní bariéra obalu porušena, těsnění poškozeno nebo je poškozeno vlastní zařízení.
UPOZORNĚNÍ: Vnější 50ml lahvička se sterilní vodou není sterilní a nesmí být umístěna ve sterilním poli.
Postup:
Před otevřením zkontrolujte neporušenost vnějšího a vnitřního obalu, abyste zajistili sterilitu. Nepoužívejte, je-li obal poškozen.
Rozložte sterilní pole a umístěte nějaký mazací gel.
Vyjměte 50ml lahvičku se sterilní vodou z rohu krabice.
Odstraňte kryt z lahvičky s vodou a otřete sterilním ubrouskem.
Lahvičku umístěte mimo sterilní pole.
Pomocí sterilní techniky odstraňte kryt Tyvek® ze zásobníku a vyjměte a zlikvidujte zádržný zásobník.
Příprava stříkačky:
Čistýma rukama vyjměte stříkačku a adaptér hrotu.
Adaptér hrotu připojte ke stříkačce. Zajistěte, aby konce spojení zůstaly sterilní.
Odstraňte ochranný kryt z hrotu a zasuňte hrot do 50ml sterilní lahvičky s vodou.
Sterilní lahvičku s vodou obraťte a pomalu vytahujte píst, aby se stříkačka naplnila.
Po naplnění stříkačky píst odstraňte.
Ponechte stříkačku připojenou k adaptéru hrotu a lahvičce se sterilní vodu a odložte ji mimo sterilní pole.
BEZPEČNOSTNÍ OPATŘENÍ: Zajistěte, aby z injekční stříkačky byly odstraněny vzduchové bubliny. Pokud jsou ve vedení obsaženy bubliny, může dojít k nedostatečné léčbě.
Nastavení zaváděcího zařízení Rezum:
Vyjměte VF kabel zaváděcího zařízení a připojte jej do generátoru, zajistěte, aby bílá tečka byla v zákrytu s červenou tečkou.
Ujistěte se, že jehla je zatažena v zaváděcím zařízení.
Vyjměte proplachovací vedení fyziologického roztoku a přívod vody ze zásobníku.
Vedení fyziologického roztoku umístěte do pumpy fyziologického roztoku. Zajistěte, aby bylo vedení fyziologického roztoku zasunuto tak, že se dvířka pumpy fyziologického roztoku dají hladce uzavřít.
Použijte barevné indikátory na generátoru a na vedení fyziologického roztoku jako vodítko k umístění.
UPOZORNĚNÍ: Referenční ukazatele na generátoru zajišťují, aby proplachovací vedení fyziologického roztoku bylo umístěno ve správném směru. Pokud je proplachovací vedení fyziologického roztoku umístěno ve směru dozadu uvnitř čerpadla, fyziologický roztok během postupu neteče.
Zavřete dvířka pumpy fyziologického roztoku ještě před připojením konce vedení fyziologického roztoku k vaku s fyziologickým roztokem.
POZNÁMKA: Pokud je konec vedení fyziologického roztoku připojen k vaku s fyziologickým roztokem před umístěním vedení do pump
V normálním cyklu se u ženy vytvoří jedno zralé vajíčko. Při IVF je však potřeba více zralých vajíček, která zvyšují úspěšnost na oplodnění. Proto se podávají léky (nejčastěji ve formě injekcí), které stimulují vaječníky a působí na dozrání vyššího počtu vajíček. Ke konci této léčby se aplikuje léčivo, které zabraňuje předčasnému prasknutí folikulů a uvolnění vajíček před jejich odběrem. Pro konečné dozrání vajíček se používá lék s lidským choriogonadotropním hormonem (hCG).
Odběr vajíček „ovum pick up“ – OPU
Odběr vajíček probíhá nejčastěji v narkóze, proto se před tímto výkonem absolvuje předoperační vyšetření u praktického lékaře nebo internisty. Před výkonem se nesmí od půlnoci jíst, pít, kouřit ani užívat žádné léky. Buďte odlíčené, mějte odlakované nehty, šperky a kontaktní čočky odložte. Samotný výkon trvá asi 5–10 minut. Zákrok se provádí ve stejné poloze jako při gynekologickém vyšetření. V rámci odběru se nitrožilně aplikuje anestetikum Propofol, které má rychlý nejen nástup, ale i konec účinku. Zevní část genitálu i pochva se opláchnou fyziologickým roztokem. Pochvou se do vaječníků zavede jehla, kterou se odsaje folikulární tekutina, a odeberou se vajíčka.
Probudíte se ještě na operačním sále. Po výkonu budete odpočívat dvě hodiny na lůžku. Během této doby embryolog informuje o počtu odebraných folikulů, počtu vajíček a kvalitě partnerova spermiogramu. Gynekolog vám sdělí, jak zákrok probíhal. Po dvou hodinách se odchází s doprovodem domů. Od této doby se také začíná užívat Utrogestan, který lze polykat nebo zavádět vaginálně.
Oplodnění vajíček – fertilizace
V embryologické laboratoři probíhá mimotělní oplodnění. K vajíčkům se buď přidají spermie partnera, nebo se do vajíčka jedna spermie přímo vpíchne (injikuje) – metoda ICSI (intracystoplazmatická injekce spermie). Za 16–18 hodin se hodnotí, zda se vyvíjí embryo.
Přenos embrya do dělohy – embryotransfer
Přenos embrya do dělohy se provádí nejdříve za 2–3 dny po odběru vajíček. Může se použít i takzvaná prodloužená kultivace, kdy se vajíčko kultivuje 4–6 dní a poté se zavede do dělohy. U prodloužené kultivace je vyšší procento úspěšnosti.
Embryotransfer (ET) se provádí také na gynekologickém stole, stejně jako na gynekologické prohlídce. Do pochvy se zavede gynekologické zrcadlo, děložní hrdlo (čípek) se očistí kultivačním roztokem a do děložní dutiny se zavede katetr. Tím se přenese embryo. Není třeba se obávat, zákrok je bezbolestný.
Po výkonu musíte půl hodiny až hodinu odpočívat na lůžku, poté odcházíte domů. Aby vše proběhlo v pořádku, je nutné dodržovat klid a nestresovat se. A za 14 dní je čas provést těhotenský test.