LEUCISMUS

Leucismus

Leucismus (též leucinismus, z řeckého slova leukòs, což znamená bílý) je stav, kdy jsou živočichové charakterističtí sníženou pigmentací. Na rozdíl od albinismu je způsoben ztrátou všech typů kožních pigmentů, nejenom melaninu. Leucismus je obecný termín pro fenotyp způsobený poruchou diferenciace pigmentových buněk anebo poruchou přesunu z neurální lišty do kůže, srsti nebo peří v průběhu vývoje. Následkem toho chybí pigmentové buňky buď po celém povrchu těla, nebo pouze na jeho částech – zvířata tedy mohou mít částečně zachovanou kresbu těla.

Zdroj: článek Albinismus

Albinismus

Albinismus je barevná odchylka živých organismů způsobená poruchou tvorby barviva melaninu. Tato porucha patří mezi autozomálně recesivní genetické vady, což znamená, že je výsledkem chybějící genetické informace na skupině genů. Tělo tak nemá informace potřebné pro tvorbu pigmentu melaninu, který určuje barvu pleti, vlasů, chlupů a duhovky očí. V černém jádře, uloženém ve čtverohrbolí středního mozku, se netvoří enzym tyrozináza, který se podílí na tvorbě melaninu, zodpovídajícího za zabarvení jedince. Melanin je produkován kožními buňkami melanocyty. Tvorba a ukládání melaninu se u zdravého jedince zvyšují vlivem ultrafialového záření. Existují dva základní druhy albinismu. Generalizovaný (okulokutánní), který se projevuje na celém těle a ovlivňuje tak zabarvení kůže, vlasů i očí, a okulární albinismus (oční), kde se nedostatek pigmentu projevuje pouze v očích (duhovka, řasnaté tělísko a pigmentový epitel sítnice). Nejčastějším typem je okulokutánní, okulární albinismus je hodně vzácný. Kromě těchto dvou existují i další formy, například částečný (parciální) albinismus, kdy je zasažena jenom část kůže a několik pramenů vlasů. Tento typ má odlišnou formu dědičnosti, kdy se albinismus projevuje, i když má jedinec jenom jeden chybný chromozom. Částečný albinismus se často plete s tvorbou pigmentových skvrn. Dalším z mnoha méně známých typů je leucismus (viz výše), kdy si jedinec uchovává alespoň částečnou tvorbu melaninu. Ne každý člověk je postižen stejně. Míra postižení závisí na tvorbě nebo přenosu melaninu. Někomu se pigment tvořit klidně může, jenom následně není transportován do dalších částí těla, nebo je transportován v omezené míře. Za toto zodpovídá rozdíl mezi negativní a pozitivní tyrozinázou. Pokud je tyrozináza negativní, její tvorba je porušená a postižení jedince je těžké. U pozitivní tyrozinázy dochází k její částečné tvorbě (takže i částečné tvorbě melaninu), ale potíže jsou s přenosem. Takto postižený jedinec je označován jako tmavší typ albinismu a jeho vlasy jsou zbarveny do žluta. Albinismus ale nevzniká u každého jedince, který má ve své genetické informaci onen špatný (recesivní) gen. Aby se porucha tvorby tyrozinázy projevila, musí být špatný celý pár, tudíž gen od otce i matky. Pokud je jen jeden z těchto genu recesivní, jedinec je pouze přenašečem a porucha se u něj neprojeví. Dva přenašeči mají 50% šanci, že jejich potomek bude opět pouze přenašeč, kdežto 25% možnost, že bude buď albín, nebo úplně zdravý jedinec. Záleží na tom, jaký gen od každého ze svých rodičů získá. U lidí i zvířat jde o velice vzácnou poruchu. Číselně se udává asi 1 : 20 000 lidí. V Africe je toto číslo nepatrně vyšší.

Zdroj: článek Albinismus

Albinismus u zvířat

S albinismem se setkáváme i ve zvířecí říši, a to dokonce častěji. Avšak ne každé zvíře s bílou srstí můžeme hned považovat za albína. Zvířecí albíni se vyznačují bílou kůží, ale i bílou srstí a červenýma očima, čili zvíře s tmavším zabarvením duhovky již není albín. Tento jev se například vyskytuje u bílých tygrů, kteří jsou jen světlou odrůdou tygrů bengálských žijících v Indii. Ti se pouze zdají být větší díky oranžovo-černému zbarvení, jež jim opticky přidává na velikosti. Je ale pravda, že tygři bengálští váží někdy i značně více než tygři bílí. Tito tygři trpí pouhou formou albinismu nazývající se leucismus. Samozřejmě však existují i „praví“ albínští tygři, u nichž zcela vymizely černé pruhy a jejich oči na rozdíl od bílých tygrů, kteří je mají modré, jsou červené. Tygří albíni jsou však velice vzácní.

Život albínů ve volné přírodě je opravdu těžký. Často jsou vystrkováni ze smečky, tím pádem nemají velkou šanci na reprodukci. Taktéž (pokud je albín masožravec) mají velký problém s lovením kořisti. Kvůli jejich bílému zbarvení jsou totiž snadno postřehnutelní a kořist si jich ve většině případů všimne dřív, než lovec stihne zaútočit. Častokrát jsou oni sami snadnou kořistí. Mají také o hodně slabší tělesnou stavbu a jsou obecně (stejně jako lidé) velmi náchylní k různým nemocem, mezi které samozřejmě také patří zrakové vady. Zvířecí albíni se všeobecně dožívají velmi nízkého věku, ale existují i výjimky, které se dožívají normální nebo výjimečně i nadprůměrné délky života.

Albinismus se objevuje převážně a nejvíce u savců. Je mnoho zvířecích druhů, u kterých se vyskytuje riziko albinismu, například úplně nejnovějším objevem je albín dikobraza. Dále pak můžeme narazit na albíny medvídka koaly, lva, tygra (viz výše), delfína, kteří mají mimochodem barvu jemně narůžovělou až sytě růžovou, někdy trošku do fialova, a mnoho dalších druhů. Ale albíni nejsou pouze savci, jsou rozšířeni napříč všemi třídami. Kupříkladu ptáci – určitě znáte bílé pávy nebo se vyskytují i bílí kosi, hlavně samice. Také existují albínské ryby nebo hmyz, ale v obou případech se druhy dožívají velmi nízkého věku. Zajímaví jsou bílí hadi. V jejich případě se totiž nejedná o chybu, nýbrž o přirozený albinismus. Projevuje se u nich z toho důvodu, že se ve většině případů vyskytují převážně v temných jeskyních bez slunečního svitu. Díky kůži s absencí pigmentace a velmi citlivým očím jsou tak opravdu dobře vybaveni na život ve tmě.

Zde můžete vidět, jak vypadá albinismus u zvířat.

Zdroj: článek Albinismus