1 tableta obsahuje 100 mg nebo 300 mg allopurinolu.
Léková forma
Tablety k vnitřnímu užití.
Klinické údaje
Indikace: dna, léčba primární hyperurikémie, prevence a léčba primární uratické nefropatie se symptomy dny nebo bez nich, léčba sekundární hyperurikémie při hematologických onemocněních; k prevenci a léčbě hyperurikémie, která vzniká při destrukci buněk během radioterapie nebo chemoterapie malignit, prevence a léčba urolithiasy a tvorby kalcium-oxalátových konkrementů při hyperurikosurii.
Dávkování a způsob podání: U dospělých je počáteční dávka 100–300 mg jednou denně. Je-li to nutné, může se dávka postupně zvyšovat po 100 mg za monitorování sérové hladiny kyseliny močové v intervalech 1–3 týdny do dosažení žádoucího výsledku. Překračuje-li denní dávka 300 mg, měla by být podávána ve 2–4 stejných dílech. Před začátkem protinádorové terapie by měla být léčba allopurinolem zahájena 1–2 dny předem dávkou 600–800 mg denně a měla by pokračovat 2–3 dny. Trvání léčby řídíme dle hodnot sérové hladiny kyseliny močové. U dětí se sekundární hyperurikémií při hematologických nebo jiných malignitách nebo při abnormalitách enzymů by měla být denní dávka allopurinolu 10–20 mg/kg tělesné hmotnosti. Dávkování a trvání léčby řídíme dle účinku léčby (zmenšení velikosti tumoru, stupeň infiltrace kostní dřeně, počet blastů v periferní krvi). Ve stáří by měla být dávka redukována pro možnou poruchu renálních a hepatálních funkcí a riziko zvýšené toxicity. Přípravek se užívá po jídle s dostatečným množstvím tekutiny.
Kontraindikace: Přecitlivělost na kteroukoliv látku v přípravku obsaženou, gravidita, laktace, vážné choroby jater, vážné choroby ledvin (azotémie), diopatická hemochromatóza (i v rodinné anamnéze). Léčba allopurinolem nemůže být zahájena během akutního záchvatu dny.
Speciální upozornění: Léčba allopurinolem není indikována při asymptomatické hyperurikémii. Přípravek může být podán k léčbě sekundární hyperurikémie pouze dětem s malignitami nebo enzymatickými poruchami. V těhotenství je možno přípravek použít pouze výjimečně, po pečlivém zvážení přínosu a rizika léčby, protože teratogenní efekt není zcela vyloučen. Během léčby je nutný dostatečný příjem tekutin. Množství moči by se mělo pohybovat nad 2 litry/den a moč by měla být neutrální nebo lehce alkalická. Pravidelné kontroly jaterních funkcí jsou nutné, zejména na počátku terapie (prvních 6–8 týdnů). Léčba allopurinolem se nesmí zahajovat při akutním záchvatu dny. Po odeznění akutní fáze se může léčba zah
Naše životní energie proudí po přesně vymezených drahách – meridiánech. Jsou to jakési kanály, které probíhají uvnitř těla a tvoří logicky propojenou síť, v níž proudí energie od orgánu k orgánu. Hlavních meridiánů je v těle 12 a energie jimi projde za 24 hodin po 2 hodinách. Rozlišujeme 6 párů orgánů, vždy tvořených jedním jinovým (plným): srdce, slezina, plíce, ledviny, játra; a jedním jangovým (dutým): tenké střevo, žaludek, tlusté střevo, močový měchýř, žlučník. Ke každé dvouhodině se přiřazuje jeden orgán.
Mezi 23. až 1. hodinou začíná pracovat žlučník. Nastává orgánová dvouhodina žlučníku, která má značný vliv na psychiku, ovlivnění smyslu, což se projeví tím, že v této době jsou většinou nejintenzivnější sny, které souvisejí značně se smyslovou fází. Naše tělo se už připravuje k odpočinku a pokračuje v práci na obnově buněk. Organismus odpočívá, tělesné pochody se zpomalují a také se střídají různé fáze spánku. Jestliže jsme šli spát ve 22 hodin, začínají se nám zdát sny. Nejen tělo, ale i mozek bilancuje svou celodenní činnost a odvrhuje všechno nepotřebné. Den skončil. Objevuje se intenzivnější zpracování lipidů (přírodní látky živočišného i rostlinného původu). Žlučníkáři obvykle v tuto dobu nemohou usnout a také žlučníkové záchvaty bývají hlavně uprostřed noci. Po půlnoci již slinné žlázy neprodukují látku, která ničí bakterie a chrání zuby před vznikem zubního kazu. Také z toho důvodu je nutné si čistit ráno zuby. Kolem jedné hodiny většina lidí už asi 3 hodiny spí a prošla už všemi fázemi spánku. Dostavuje se lehký spánek, člověk se může snadno probudit. Právě v této době jsme zvláště citliví na bolest. Bolestivost je mimořádně intenzivní, například bolesti zubů mohou úplně narušit spánek. I chlad pociťujeme v noci více než přes den.
Mezi 1. až 3. hodinou se aktivují játra. Vrcholí činnost jater, tedy meridián jater. Je to doba detoxikační činnosti a redistribuce tekutin. V tomto čase je fyziologický děj asi takový, že většina orgánů má sníženou funkci, s výjimkou jater. Kolem třetí hodiny tělo ještě odpočívá a je fyzicky značně vyčerpáno. V tuto dobu má člověk velmi nízký krevní tlak, pomalý puls a pravidelný hlubší dech s dlouhými periodami. Pokud musí být někdo vzhůru, pak vyžaduje soustředěnost daleko větší úsilí. V tomto čase se lidé pracující v nočních směnách nejčastěji dopouštějí chyb. Musíte-li být vzhůru, snažte se nerozptylovat a soustřeďte se plně na práci, kterou je třeba dokončit. Krevní tlak ve 3 hodiny dosahuje nejnižšího bodu. Většina orgánů v lidském těle pracuje úsporně s výjimkou jater. Tělo je podrobeno jakémusi „velkému prádlu“. Játra zpracov
Rozlišuje se několik druhů leukocytů: monocyty, neutrolily, eozinofily, bazofily, lymfocyty. Dělí se podle funkce a mají také odlišný obraz pod mikroskopem.
Monocyty: Monocyty jsou buňky, které se vyvíjejí v kostní dřeni a vyplavují se do krve. Zde cirkulují několik dní a poté prostupují do tkání mezi buňky, kde se jim říká makrofágy. Funkcí monocytů je v podstatě hlídat, zda se kdekoliv v těle neobjeví nějaký cizorodý materiál, mikroby a nečistoty. Dokážou je rozpoznat a pohltit, čímž je zneškodní. Monocyty jsou schopné vystavit části pohlcených mikroorganismů na svém povrchu, čímž dají zprávu ostatním leukocytům, že objevily nepřítele. Na další reakci se poté podílejí všechny složky imunitního systému. Monocyty tvoří v krvi 2–8 % bílých krvinek.
Lymfocyty: Zásadní úlohu v koordinaci všech složek imunitního systému a komunikaci mezi leukocyty zprostředkovávají lymfocyty. Tvoří 25–30 % leukocytů v krvi u dospělého člověka. Lymfocyty jsou buňky speciálně vycvičené k několika úkolům a podle toho se dělí na lymfocyty typu T a lymfocyty typu B. Jsou specializovanou obranou těla, to znamená, že se učí rozpoznávat tělu cizí částice tak, aby je dokázaly správně identifikovat a účinně zakročit. T-lymfocyty mají na starosti koordinaci všech složek imunitní odpovědi a komunikaci mezi nimi, aby reakce byla dostatečně silná, ale zároveň hlídají, aby nebyla přehnaná a nepoškozovala zbytečně vlastní tělo. Dokážou také porušit stěnu cizí buňky a tím ji zničit. Jako „cizí“ jsou vnímány buňky napadené viry, nádorové buňky i buňky mikroorganismů. B-lymfocyty jako jediné dovedou tvořit protilátky proti konkrétním choroboplodným zárodkům. Oba typy lymfocytů si umí zapamatovat, jakými zbraněmi bojovaly s určitým nepřítelem, a pokud se v těle opět objeví, je jejich reakce rychlejší a účinnější. Lymfocyty kolují v krvi i v „dobách míru“, ale při stavu ohrožení se množí a zvyšují několikrát svůj počet, obzvláště u virových infekcí.
Neutrofily: Neutrofily neboli neutrofilní granulocyty jsou druhem leukocytů, které účinně bojují s bakteriemi. Neutrofily jsou v krvi nejpočetnějším druhem ze všech leukocytů, neboť tvoří 60–70 % všech bílých krvinek. Jsou schopné pohlcovat a ničit bakterie, jelikož uvnitř buňky vlastní takzvaná granula, která obsahují agresivní enzymy pro zlikvidování všech pohlcených částic. Neutrofily mají krátký život, v oběhu se vyskytují pouze 6 až 7 hodin, poté se přesunou do tkání, kde žijí 1 až 4 dny. Po uplynutí této doby se rozpadnou, jsou makrofágy odstraněny a z kostní dřeně se vyplaví nové mladé buňky.
Eozinofily a bazofily: Málo zastoupenými typy leukocytů jso
Bílé krvinky jsou stálou součástí krve, ale jejich množství poměrně výrazně kolísá – v 1 mm krychlovém (1 mikrolitr) se u zdravého dospělého člověka pohybuje přibližně od 4 500 do 10 000 bílých krvinek bez ohledu na jejich konkrétní typ. Průměrný počet bílých krvinek na jeden mikrolitr krve se u člověka uvádí 7 400 na 1 mm krychlový, tedy 7,4 x 10 na devátou na litr krve. Z celkového objemu lidské krve (cca 4,5 litru) zaujímají bílé krvinky pouhé 1 %, zatímco červené krvinky představují asi 45 %. Koncentrace bílých krvinek je poměrně proměnlivá, mnohem více než počet červených krvinek. Je ovlivněna denní dobou (ráno méně, odpoledne více), fyzickou aktivitou (počty stoupají po fyzickém výkonu), ale více bílých krvinek v těle je i během horkého počasí, za intenzivního slunečního záření, při sníženém množství kyslíku v ovzduší a podobně. Pohlaví má minimální vliv na normu krvinek.
Zjištění přesného zastoupení jednotlivých typů leukocytů v krvi (takzvaný diferenciální rozpočet leukocytů, často označovaný jako diferenciál) je často důležité pro stanovení diagnózy, neboť změněné poměry mohou být příznakem infekčních onemocnění (tyfus, AIDS a mnoha dalších). U člověka je v krvi nejvíce neutrofilů (tvoří až 2/3 všech bílých krvinek), na druhém místě jsou různé druhy lymfocytů. Ostatní leukocyty ve srovnání s těmito dvěma buněčnými typy jsou spíše vzácné.
Leukopoéza je tvorba bílých krvinek v těle, která je nezbytná k udržení stabilního počtu imunitních buněk v těle. Je zpravidla součástí širšího procesu krvetvorby. V určité části těla živočicha se zpravidla nachází zásoba kmenových buněk, které se pravidelně dělí, a část jejich potomstva se specializuje (diferencuje) na určitý buněčný typ krevních buněk, jako jsou červené krvinky, krevní destičky nebo právě bílé krvinky. Leukopoéza se u člověka odehrává především v kostní dřeni a v brzlíku.
S bílými krvinkami je úzce svázáno několik onemocnění. Běžně se používá několik termínů. Leukopenie: popisuje stav, kdy dojde k poklesu počtu bílých krvinek v těle. Obvykle dojde k poklesu jen určité skupiny bílých krvinek a k tomu se používají termíny jako:
lymfocytopenie = málo lymfocytů
neutropenie = snížené množství neutrofilů
eozinopenie = snížené množství eozinofilů
bazopenie = snížené množství bazofilů
Opačný problém představuje leukocytóza, při níž je v krvi přítomno zvýšené množství bílých krvinek. Opět se rozlišuje:
Při orální léčbě minocyklinem se mohou vyskytnout gastrointestinální poruchy, a to pálení žáhy, pocit tlaku v žaludku, zvracení, nadýmání, mastná stolice a lehký průjem. Užívání minocyklinu během jídla nebo po jídle může do určité míry tyto účinky omezovat, přičemž se pouze nevýznamně snižuje absorpce léku. Také se může vyskytnout stomatitida, zánět sliznice hltanu, ochraptění, potíže s polykáním a povlečený černý jazyk. Při výskytu těžkých průjmů je třeba uvažovat o pseudomembranózní enterokolitidě. V takovém případě je třeba léčbu minocyklinem přerušit a začít jinou odpovídající léčbu. Pokud se užívá 2x denně 100 mg minocyklinu, vyskytují se častěji než u jiných tetracyklinů centrální nežádoucí účinky, a to více u žen než u mužů. Přitom přechodně dochází k příznakům, jako jsou závrať, nevolnost, ataxie a únava. Při užívání 50 mg minocyklinu 2x denně byly tyto nežádoucí účinky pozorovány jen zřídka.
Alergické reakce na minocyklin jsou zřídkavé. Patří k nim generalizované exantémy, erytémy, svědění kůže. Erythema exsudativum multiforme, akutní exacerbace systémového lupus erytematodes, urtikárie, angioedém, astma, anafylaktický šok, fixní lékový exantém na genitáliích a jiných částech těla a reakce podobné sérové nemoci s horečkou, bolestmi hlavy a kloubů. Při podávání léků ze skupiny tetracyklinů se může vyskytnout zkřížená alergie. I když po podání minocyklinu se zkřížené alergie vyskytují méně často, než je tomu u jiných tetracyklinů, měl by se minocyklin při dokázané alergii na tetracykliny podávat jen po uvážení indikace. V průběhu léčby minocyklinem nejsou vyloučeny fototoxické reakce, podobně jako u jiných tetracyklinů. Podávání minocyklinu může vést k nadměrnému růstu kandid na kůži a sliznicích (zvláště ústní a střevní sliznice a sliznice genitálního traktu). Následkem jsou záněty sliznic úst a hrdla, glositida, stomatitida, akutní zánět vnějších genitálií a vaginy (vulvovaginitis) a pruritus ani.
Velmi zřídka bylo pozorováno zvýšení nitrolebního tlaku (pseudotumor cerebri), provázené bolestmi hlavy, nevolností a zvracením.
Při masivním předávkování existuje riziko poškození jater a vzniku pankreatitidy.
Pokud se minocyklin podává dětem před ukončením dentice, je třeba počítat s možností ireverzibilního zabarvení zubů, s defekty zubní skloviny a reverzibilním (při krátkodobém podávání) zpomalením růstu kostí.
U dospělých bylo po dlouhodobém podávání vyšších dávek minocyklinu pozorováno v ojedinělých případech načernalé zabarvení zubů, nehtů, kostí a štítné žlázy. Při zánětlivých změnách na kůži jiného původu se může po dlouhodobé léčbě minocyklinem vysk
Většina pomalu postupujících postižení ledvin je nebolestivá, protože nedochází k náhlému poškození nebo napnutí ledvinného pouzdra, což způsobuje tuto typickou bolest. Bolest ledvin se může vyskytovat ve spojení s níže uvedenými nemocemi.
Zánět ledvin – pyelonefritida:
Ve většině případů se jedná o bakteriální onemocnění ledvin, které se kromě bolesti projevuje horečkou, únavou a celkovou schváceností. Někdy se objevují i bolesti břicha. Bakterie se do ledvin dostávají buď vzestupně přes močové cesty, anebo z filtrované krve. V případě, že pociťujete takovéto obtíže, vyhledejte lékaře. Akutní (rychle nastupující) zánět ledvin s sebou obvykle přináší výrazné příznaky. Mohou jimi být horečka, zimnice a třesavka, bolesti v bederní krajině, eventuálně v podbřišku, či zvracení. Někdy se mohou vyskytnout také příznaky infekce dolních močových cest, tedy pálení, řezání, častější močení, kalná, páchnoucí moč nebo i přítomnost krve v moči.
Pokud se jedná o zánět chronický, je o to nebezpečnější, protože se projevuje jen slabými příznaky, a to je o důvod víc, proč by hlavně ženy neměly podceňovat i mírné potíže. Nikdy nevíte, jakou vážnější nemoc mohou skrývat (nádorová onemocnění, záněty dalších orgánů v břišní oblasti).
Bolest ledvin v těhotenství:
Během těhotenství jsou nejvíce zatíženy dva úzce spolu související systémy – oběhový a vylučovací. Rizika je proto možné očekávat právě v těchto oblastech. Je tedy nutné dopředu pátrat, zda se u matky nevyskytuje vysoký krevní tlak, onemocnění ledvin, cukrovka či zda tyto choroby neprovázely předcházející těhotenství. Poměrně častý výskyt infekcí močových cest lze zjistit bakteriologickým vyšetřením moči. Toto vyšetření je třeba provést u všech těhotných v prvních třech měsících gravidity, přestože infekce nemusí mít žádné příznaky. Pozitivní nález vyžaduje přeléčení antibiotiky, která je třeba pečlivě vybírat, aby nedošlo k poškození plodu.
Nejčastější komplikací je patologické zvýšení krevního tlaku v souvislosti s těhotenstvím. Za horní hranici se uvádí hodnota 140/80 mm rtuťového sloupce. Kontroly krevního tlaku je proto nutné dělat pravidelně u všech těhotných. Příznakem vysokého krevního tlaku může být neobvyklý nárůst hmotnosti, otoky nebo bolesti hlavy. Z laboratorních testů se provádí krevní obraz, základní biochemické vyšetření séra včetně hladiny glukózy, jaterních testů, močoviny, a dále vyšetření moči na bílkoviny, cukr a krevní sediment. Doplňuje se dále vyšetření srážlivosti krve a krevní skupiny.
Vysoký krevní tlak v těhotenství je vážným rizikem. Pokud dochází k nárůstu krevního tlaku po 20. týdnu těhotenství současně s přítomností bílkoviny v moči a s otoky konč
Nadbytek bílých krvinek může souviset s jejich chorobně zvýšenou tvorbou v kostní dřeni, nebo s přítomností zcela jiné choroby, kvůli které jsou krvinky ve zvýšené míře tvořeny a uvolňovány do krve. Prakticky u každého akutního stavu, kdy dojde k narušení vnitřního prostředí organismu, dojde k reaktivnímu navýšení bílých krvinek v cévním řečišti.
Infekce: Jsou nejčastější příčinou zvýšeného počtu bílých krvinek. Běžné bakteriální infekce vedou nejčastěji ke zvýšení neutrofilů, virové infekce spíše ke zvýšení lymfocytů. Parazitární infekce (například tasemnice) jsou typické zvýšeným počtem eozinofilů. Dojde-li vlivem infekce k příliš vysokému zvýšení počtu bílých krvinek, pak se mluví o leukemoidní reakci. Léčba vždy spočívá ve zvládnutí primární infekce.
Poškození tkání: Je-li tkáň poškozená fyzikálními vlivy nebo nedostatkem kyslíku, vede to k zánětu, který je spojen se zvýšením počtu bílých krvinek. Patří sem například akutní tepenné uzávěry včetně infarktu myokardu, popáleniny a omrzliny. Reaktivní zvýšení počtu bílých krvinek může způsobit již samotný pocit bolesti.
Alergie: Alergické reakce zvyšují počet bílých krvinek, poměrně typicky bývá zvýšen počet eozinofilů.
Autoimunitní choroby: Všechny autoimunitní nemoci včetně vaskulitid mohou způsobit zvýšení počtu bílých krvinek v cévním řečišti, což je dáno vlastní imunopatologickou povahou těchto chorob.
Léky: Typickými léky zvyšujícími počet bílých krvinek v krevním řečišti jsou kortikoidy, dojde k tomu již při jejich nárazovém užití.
Nádorová onemocnění: Zejména pokročilá nádorová onemocnění s přítomnými metastázemi vedou ke zvýšení počtu bílých krvinek, které se snaží s nádorovými buňkami bojovat.
Lymfomy a leukémie: Toto jsou speciální podtypy nádorů, které se označují jako rakovina krve. Dochází zde k mutaci některé z nezralých bílých krvinek, která se začne nekontrolovaně množit a šíří se po těle. Dodejme, že u lymfomů se tyto nádorové buňky šíří spíše do mízních uzlin a v krvi nemusí být jejich počet zvýšený, u leukémií je tomu přesně naopak. Nádorové bílé krvinky bývají obvykle defektní a nefungují správně, nemocný člověk proto může paradoxně trpět příznaky nedostatku bílých krvinek (časté infekce).
Nadbytek bílých krvinek se zjistí z vyšetření vzorku odběru žilní krve. Je vhodné v takovém případě zjistit i takzvaný diferenciál, což je zjištění počtu a procentuálního poměru výskytu jednotlivých podtypů bílých krvinek. V hematologické laboratoři umí zjistit i zralost bílých krvinek. U výrazného nadbytku bílých krvinek je nutno pomocí speciálních metod vyloučit, zda nejde o namnožené klony jediné buňky, což je typické u lymfomů a leukémií, někdy je indikov