LODYHA a mnoho dalšího se dozvíte v tomto článku. Jde o dvouletou, na celém svém povrchu plstnatě ochlupenou bylinu, dorůstající až do výšky 2 metrů. V prvním roce vegetace vytváří růžici přízemních, lehce plstnatých listů. V roce druhém z této růžice vyrůstá ochlupená lodyha, opatřena střídavými, taktéž ochlupenými listy vejčitého tvaru a hroznovitě uspořádanými květy, které mají pětidílný zvonkovitý plstnatý kalich, tvořený jasně žlutými srostlými pěticípými korunami. Plody jsou tobolky. Po vysemenění rostlina hyne. Kvete od května do září.
Divizna
Z několika druhů divizen rostoucích na našem území jsou léčivé pouze dva druhy s velkými květy – divizna velkokvětá a divizna sápovitá. Divizna velkokvětá je dvouletá bylina. První rok naroste velká růžice listů a druhý rok z růžice vyrůstá chlupatá lodyha vysoká 1 až 2 metry. Listy jsou též ochlupené, vejčité. Ve spodní části lodyhy vyrůstají přisedlé střídavé listy s kopinatou až podlouhlou čepelí, směrem vzhůru se listy zmenšují a jsou vystřídány dlouhým koncovým klasem krátce stopkatých květů, které mají v průměru 4 až 5 cm. Květy mají pěticípý kalich s téměř pravidelnou jasně žlutou korunou. Plodem je tobolka s velkým počtem drobných semen. Divizna kvete od června nebo července až do září. Divizna sápovitá je předchozímu druhu velice podobná.
Účinek a použití
Květ divizny rozpouští bronchitický exkret a uvolňuje křeče při zánětech průdušek. Mimo to účinkuje protizánětlivě na zanícené sliznice dýchacích cest. Předepisuje se při akutní a chronické bronchitidě, spastické bronchitidě, zánětech sliznice krku (doporučuje se kloktat), při astmatu, faryngitidě, laryngitidě a jiných onemocněních. V lidovém léčitelství se doporučuje obklad z čerstvých diviznových listů na otoky, povrchové vředy, hemoroidy. Suché květy se používají ve formě záparu.
Vytrvalá bylina z čeledi hvězdnicovitých vysoká 25–100 cm s dlouze plazivým oddenkem, tak nepodobná známému řebříčku obecnému, že laika ani nenapadne řadit ho rovněž do tohoto rodu. Lodyha je přímá nebo krátce vystoupavá, nevětvená nebo v horní části větvená; listy přisedlé, s čepelí na rozdíl od všech ostatních našich řebříčků celistvou, čárkovitě kopinatou, s ostře pilovitým okrajem; úbory jsou uspořádány v chudé chocholičnaté latě a jsou největší z našich řebříčků, okolo 15 mm v průměru – to díky nápadně velkým bílým okrajovým jazykovitým květům, na vrcholu trojzubým; plod je nažka. Kvete od července do září, dokvétat může až do zámrazu. Roste v porostech vyšších bylin na vlhkých loukách, prameništích, březích tekoucích i stojatých vod, druhotně v silničních příkopech a okolí zahrad, kde bývá pěstován a často zplaňuje (proto je také velmi obtížné rozlišit jeho přirozený a druhotný výskyt); u nás se objevuje poměrně hojně v podhorských a horských oblastech až do výšky 900 m, jinde roztroušeně až vzácně, v nejteplejších a nejsušších oblastech chybí. Často se pěstuje jako okrasná rostlina v několika kultivarech včetně plnokvětých. Je to léčivka s účinky podobnými řebříčku obecnému, ale ještě silnějšími – užívá se vnitřně například při potížích trávicí, vylučovací a oběhové soustavy, proti kašli nebo k tlumení bolestí při menstruaci, zevně na špatně se hojící rány. Je ho však nutné užívat opatrně, neboť ve vyšších dávkách může vyvolat nervové poruchy, v časných fázích těhotenství potrat a u citlivých osob jeho šťáva na přímém slunečním světle kožní záněty.
Rostlina patří do čeledi kozlíkovité. Kozlík lékařský je vytrvalá přímá bylina s charakteristickým pachem, dorůstající výšky asi 60 až 200 cm. Lodyha bývá přímá, v květenství větvená, rýhovaná a mimo uzliny lysá. Vyrůstá z krátkého silného vertikálního podzemního oddenku. Lodyžní listy jsou lichozpeřené, dlouze řapíkaté, složené nejčastěji ze 7 až 9 párů lístků. Lístky jsou kopinaté, obvykle 7 až 12 mm široké, na okraji hustě zubaté, na bázi často sbíhají na vřeteno listu. Koncový lístek bývá stejně široký jako postranní lístky. Květenství je hustý, větvený, latovitý vidlan, složený z drobných oboupohlavných květů. Květy jsou bílé až růžové, 3 až 6 mm dlouhé, nálevkovité, vonné. Tyčinky a čnělka vyčnívají z korunní trubky, která je na bázi mírně vydutá. Kozlík kvete v létě, nejčastěji v červenci. Plody jsou kopinaté, lysé, 2 až 3,5 mm dlouhé nažky. Bylina se sbírá v období od srpna do října, a to její podzemní část, tedy oddenek s kořeny. Droga se rychle umyje a suší na vzdušném místě. Vzhledem k tomu, že je silice soustředěna v buňkách těsně pod povrchem, je nutné drogu mýt velice opatrně a snažit se nepoškodit povrch kořene. Droga silně voní a je nutné ji chránit před kočkami.
Pelyněk pravý je vytrvalá, plstnatě chlupatá, 50 až 150 cm vysoká bylina výrazně hořké chuti. Lodyha, rostoucí obvykle v trsech, je rýhovaná, větvená, bohatě olistěná a v dolní části dřevnatější. Pelyněk se v českých zemích vyskytuje v nížinách a podhůřích, a to spíše na sušších místech v dusíkaté půdě. Jeho hledání může být obtížnější kvůli mnohem častěji se vyskytujícímu se pelyňku černobýlu, kterému je velice podobný. Přízemní listy jsou dlouze řapíkaté, 3x peřenodílné, úkrojky kopinaté, tupé, lodyžní listy střídavé, méně dělené, přisedlé až krátce řapíkaté. Úbory rostou v bohatě větvené latě, mají 3 až 4 mm v průměru, jsou žluté, převážně trubkovité, zákrovní listeny šupinovité, blanitě lemované, listeny nedělené, kopinaté. Pelyněk kvete od července až do října.
Pelyněk pravý obsahuje silice, z nichž nejvýraznější jsou thujon a azulen, dále glykosidické hořčiny (absinthin, anabsinthin) a třísloviny. Pelyněk je charakteristický svou hořkou chutí. Je třeba pečlivě dodržovat maximální dávky a užívat pelyněk s opatrností, respektive by se měla tato bylina užívat pouze akutně nebo krátkodobě. Thujon je totiž ve vyšších dávkách velmi toxický pro játra a nervovou soustavu. Předávkování může vést k poškození nervové soustavy, svalovým křečím, snížení smyslového vnímání nebo poruchám intelektu. Pelyněk nesmějí v žádném případě užívat těhotné a kojící ženy, neboť bylina má abortivní účinky.
Čaj z omanu pravého uvolňuje hleny a tím přispívá k vykašlávání. Pití omanového čaje je tedy velmi vhodné právě při onemocnění CHOPN. Jeho užívání navíc příznivě ovlivňuje tvorbu žluče, žaludečních šťáv a podporuje trávení.
Rostlina se k nám dostala ze Střední Asie. Tradičně se pěstuje v zahradách. Oman pravý je trvalka, která dorůstá do výšky 70 až 150 cm. Lodyha je přímá, chlupatá, rýhovaná a větví se až v horní části. Přízemní listy jsou vejčitě eliptické, stonkové listy jsou široké, vejčité a objímají stonek. Úbory omanu pravého jsou nápadně velké, mají 6–7 cm v průměru a kvetou jednotlivě v červenci a srpnu. Květy má oman žluté. Plody jsou nažky. Jde o medonosnou bylinu. Sbíráme kořen, případně listy. Kořen vybíráme opatrně ze země na podzim, přičemž některé kousky můžeme oddělit a hned vysadit. Listy odřezáváme, dokud rostlina nekvete. Sběr se provádí koncem druhého či třetího roku. Latinsky se tato rostlina označuje Inula helenium. Lidové názvy jsou pak velmi rozmanité, například koňské oko, alan, ománek, voman, arménský nebo řecký kořen. Patří do čeledi hvězdnicovité.
Kotvičník je rozšířen v Evropě, Asii, Africe i Austrálii. Kotvičník zemní (Tribulus terrestris L.) je jednoletá poléhavá bylina z čeledi kacibovitých. Pochází pravděpodobně z písečných mořských pobřeží Číny a Japonska. Je dobře znám v Indii, Číně a na Srí Lance. V zahraničí se pěstuje pro farmaceutické účely.
Kotvičník lze dobře pěstovat a množit i v našich klimatických podmínkách. Daří se mu ve volné půdě, kde bezproblémově dozrávají semena, která v půdě přezimují a na jaře klíčí. Jednou možností je nechat rostlinu „zplanět“ a pěstovat ji ve volné půdě ze samovýsevů. Druhou možností je jarní předpěstování ze semen. Ta se několik dní máčí ve vodě, aby pak lépe a rovnoměrněji klíčila. Lodyha kotvičníku zemního je cca 10–60 dlouhá. Na lodyze vyrůstají krátce řapíkaté listy eliptického nebo podlouhle kopinatého tvaru. Květy kotvičníku zemního jsou pětičetné, žlutě zbarvené. Plody kotvičníku jsou vzhledově velmi zajímavé. Skládají se z pětice rozložených bradavičnatých tvrdých plůdků, které mají po stranách dva špičaté ostny. V plodech se ukrývají světle hnědá semena vejcovitého tvaru. Protože jsou mladé rostlinky poměrně citlivé na houbové choroby, je dobré výsevní substrát propařit a semena před vlastním výsevem namořit, případně celý výsev zalít roztokem Previcuru. Po výsadbě na trvalé stanoviště rostou sazenice dosti rychle, a když dosáhnou výhony délky okolo 5 cm, začínají vykvétat. Kotvičník pěstujte v čistém venkovském prostředí, pod širým nebem na slunci, bez použití syntetických hnojiv a pesticidů. Léčivé látky jsou obsaženy v kořenech i celé nadzemní části kotvičníku, ale největší síla je v jeho semenech, proto je důležité pěstovat kotvičník na sluníčku a zpřístupnit květy opylovačům. Po sklizni se kotvičník vypere v pitné vodě a okamžitě se suší v přirozených teplotách v proudícím vzduchu a temnu (řádově hodiny po sklizni), aby se zachovala co nejvyšší kvalita byliny. Takto usušená bylina si ponechá maximální množství účinných léčivých látek. Nať využíváme v průběhu celé vegetace a dozrávající plody sklízíme průběžně.
Tužebník jilmový je vlhkomilná bylina, v minulosti oblíbená léčivka, která se vyskytuje v různé intenzitě téměř po celé Evropě, vyjma nejjižnějších částí. Na území České republiky roste od nížin až do podhůří, v nižších polohách poměrně hojně, ve vyšších vzácněji. Preferuje především vlhké, na minerály chudé, hlinité nebo jílovité, částečně uleželé půdy bohaté na humus. Ke správnému vývoji vyžaduje plné slunce.
Tužebník jilmový je vytrvalá bylina s přímou, 50, ojediněle až 200 centimetrů vysokou lodyhou, která vyrůstá z dřevnatého oddenku. Tuhá lodyha má hranatý průřez, je lysá a na vrcholu se dělí ve složitý bohatý kružel (druh vrcholičnatého květenství, které je u vyšších dvouděložných rostlin neobvyklé). Rostlina vytváří bohatě větvené trsy. Na lodyze střídavě vyrůstají 4 až 8 cm dlouhé řapíkaté listy, které mají u báze řapíků polosrdčité pilovité palisty. Přetrhovaně lichozpeřené listy jsou složené z podlouhle vejčitých, na koncích špičatých, nestejně pilovitých lístků, střídavě malých a velkých. Poslední lístek je největší a je hluboce rozeklán do 3 (méně často do 5) laloků. Na líci jsou tmavě zelené lístky lysé, na rubové straně jsou světle plstnaté. Vedle lodyžních listů mívá rostlina i několik obdobných bazálních přízemních listů. Variabilita rostliny je vysoká (odlišují se tvarem listů nebo oděním). Drobné oboupohlavné květy o průměru 2 až 5 mm, vonící po hořkých mandlích, se začínají otevírat v květnu až červenci. Květy miskovitého tvaru mají po okrajích 5 vejčitých kališních a 5 obvejčitých žlutavě bílých, jen občas narůžovělých korunních lístků. V květu je nejčastěji 20 tyčinek dvounásobně delších než koruna, jsou uspořádaných do dvou kruhů a v třetím kruhu vyrůstají pouhé nitky společně srostlé. Semeníků je 6 až 10 a mají po dvou vajíčkách. Ty dozrávají v plody hnědé jednosemenné lysé nažky zobákovitého tvaru, 2 mm dlouhé, šroubovitě se zkrucují a ve zralosti opadávají, aniž by pukaly. K opylení dochází jednak cizím pylem, který do květů přináší opylující hmyz, a dále u spodních květů i samoopylením vlastním pylem rostliny, kdy zralý pyl z prašníků horních květů padá a sprašuje blizny květů níže postavených. Na větší vzdálenosti se tužebník jilmový šíří semeny, na kratší se rozrůstá oddenky, případně jsou při rozvodnění toků a stržení břehů vodou roznášeny úlomky oddenků.
Dříve se rostlina používala v lidovém léčitelství jako přípravek pro utišení bolesti a horečky. V květech a již méně v nati jsou různé flavonoidy a hlavně silice obsahující salicylaldehyd a methylsalicylát s obdobnými účinky jako má kyselina acetylsalicylová, základ léku Aspirin a Acylpyrin. Čaj z květů působí diureticky, snižuje horečku, pomáhá při nachlazení a proti chronickým průjmům. Působí jako slabé sedativum a přináší úlevu při revmatických bolestech kloubů a zánětech. Díky příjemné výrazné vůni se rostliny používají i v kosmetice. Někteří léčitelé účinky této byliny využívají i na léčbu molusek. Lidový název pro tužebník jilmový je „chlapice“.
Rýmovník je rostlina z rodu teplomilných bylin z čeledi hluchavkovitých. Vyskytuje se převážně v Africe, na Madagaskaru, v jižní Asii a na ostrovech Pacifiku. Charakteristickými znaky jsou výška okolo metru, lodyha s čtvercovým průřezem, oválné zoubkované „chlupaté“ listy a bleděmodrá nebo nafialovělá barva květů.
Latinský název je Plectranthus, v ČR mu vedle rýmovníku říkáme také molice nebo mexický eukalypt. Je to velice nenáročná rostlina, za dostatek světla a mírnou zálivku se vám odvděčí hned několikanásobně.
Při rýmě a nachlazení se doporučuje inhalovat aromatické látky z pár lístků rozlámaných v ruce. Pomáhá i astmatikům. Při vysokém tlaku, cholesterolu a srdečních potížích se doporučuje pít odvar z 1 listu na 1 hrneček. Výluh mírně dezinfikuje, léčí i drobné ranky a spáleniny. Příjemné mírné aroma této rostliny odpuzuje hmyz, takže se často používá i jako odpuzovač komárů, much a molů. Voní jako meduňka s mátou dohromady, možná trochu připomíná kafr. Má velmi silné dužnaté listy, které prakticky nelze usušit, i po utržení jsou stále svěží a vlhké.
Rýmovník je na pěstování velmi nenáročná rostlina. Měli bychom mu dopřát dostatek světla, ale zároveň ho chránit před ostrým poledním sluncem. Zalévat bychom ho měli opravdu s mírou, zvláště v zimě. Uškodit mu lze přelitím nebo průvanem či přísunem mrazivého vzduchu při větrání. Na jaře nezapomeňte rostlinku přesadit, občas ji přihnojte a několikrát do roka zaštípněte, aby si udržela pěkný tvar. Rozmnožovat ji můžete řízky, které zapícháte do písčité zeminy a přikryjete sklenicí. Nebo můžete zkusit výhonek nechat pustit kořínky ve vodě. Rýmovník má malé nenápadné kvítky, které se objeví v zimních měsících na velice krátkou dobu (zhruba na týden). Zkušení pěstitelé doporučují květy včas odstřihnout.
Kostival je bylina, jejíž používání je doloženo již ve středověku, nicméně v současné době nad ní visí pomyslný otazník. Jak už jsme zmínili, obsahuje řadu alkaloidů, a to zejména v nejvíce používaných kořenech, z nichž pět je považováno za toxické, ale nepředbíhejme.
Výskyt: Kostival lékařský lze nalézt po celé Evropě, ovšem mimo nejzazší sever a jih. Vyskytuje se také v Asii a Severní Americe. U nás roste na vlhkých místech, která jsou bohatá na živiny.
Popis a účinné látky: Tato vytrvalá bylina, která dle vědecké klasifikace patří do čeledi brutnákovitých, je obvykle vysoká maximálně 1 metr. Lodyha se v horní části větví, listy jsou vejčitě kopinaté či kopinaté a chlupaté. Květy jsou pětičetně souměrné a okvětní lístky mají různé barevné odstíny. Především jsou ale fialové, modrofialové či červenofialové. Kostival kvete v průběhu letních měsíců, tedy od června do září, a jeho plodem jsou lesklé tvrdky. Obsahuje přitom různé slizové látky, třísloviny, silice, cholin, minerální látky, vitamíny (A, B 12, C) a alkaloidy.
Užitečné části: Používá se zejména kořen, ale sbírány jsou rovněž listy a nať.
Z kostivalu lékařského se připravují různé masti, tinktury, oleje a používá se rovněž na obklady. Nejenže totiž zmírňuje bolesti, ale zároveň podporuje regeneraci tkaní a hojení ran. Kořen kostivalu je účinný při krevních podlitinách neboli modřinách, problémech se žílami (záněty či křečové žíly), dále při poruchách prokrvení, bércových vředech anebo při nepříjemných bolestech šíje a páteře. Používá se rovněž při revmatismu, a pokud je potřeba, můžete jej zkusit i jako podporu hojení (především otevřených) zlomenin. Jeho listy pak působí pozitivně na bolestivé záněty kloubů a fungovat mohou rovněž při výronu či podvrtnutí.
Rostlina je známá už ze středověku a v lidovém léčitelství má své nezastupitelné místo. Kostival lékařský neboli černý kořen je mnohdy uváděn jako jedna z nejúčinnějších léčivek. V Česku roste od nížin až do vyšších horských poloh. Kostival lékařský roste především v Evropě (kromě její severní a jižní části), východní hranice výskytu se nachází v oblasti Střední Asie. Druhotně byl zavlečen do Severní Ameriky. Užívá se hlavně kořen. Rostlina koncem léta veškerou svou životní a léčebnou sílu ukládá do kořene a připravuje se tak na zimní spánek. Proto právě na podzim kořeny kostivalu obsahují nejvíce účinných látek.
Kostival lékařský je 60–100 cm vysoká vytrvalá bylina. Lodyha je přímá, ve vrchních partiích větvená. Listy jsou umístěny střídavě, mají vejčitě kopinatý až kopinatý tvar, jsou chlupaté. Z rubové strany listů je velmi výrazná žilnatina. Květy jsou ve dvojvijanech, mají pětičetnou souměrnost. Okvětní lístky mají barvu v odstínech načervenalé, fialové, modrofialové a červenofialové (vzácně i růžové a bílé). Kostival kvete od května do července. Plodem jsou lesklé tvrdky. Jedna rostlina obsahuje až 800 semen.
Nať kostivalu můžeme jednou ročně zcela posekat, nejvhodnější je těsně po odkvětu. Sklidíme tak maximální hmotu a rostlina spolehlivě obroste znovu, aniž by se vysilovala. Další možností je částečná sklizeň, kdy se v průběhu roku sklidí vždy jen 1/3 natě z trsu. Pokud potřebujeme kostivalu větší množství, lze jej přihnojovat jednou za měsíc ředěnou močí (1 : 10). Pak jej lze posekat 2–3x ročně.
Listy kostivalu působí pozitivně na bolestivé záněty kloubů a fungovat mohou rovněž při výronu či podvrtnutí. Použít se dají i do koupele na celkovou úlevu těla.
Přísada do koupele: 500 g čerstvých či sušených listů nechte přes noc máčet zhruba v 5 litrech vody. Směs poté přiveďte k varu a vychlazené nalijte do vody ve vaně.
Lopuch je mohutná bylina se silným kůlovým kořenem sahajícím do hloubky až 70 cm. Lodyha je silná, rýhovaná, vyplněná dření. Listy jsou velké, široce srdčité, řapíkaté, řapík je rovněž vyplněn dření; přízemní listy jsou s čepelí až 50 cm dlouhé a 40 cm široké. Lodyžní listy jsou střídavé, menší než přízemní, oboje na spodní straně s bílým povlakem chlupů, celokrajné. Nachově červené trubkovité květy jsou v kulovitých úborech o průměru 3 až 3,5 cm. Jejich zákrov je tvořen listeny s hákovitou špičkou, které se po zaschnutí zachycují ve zvířecí srsti a zajišťují tak šíření semen.
Molice (Plectranthus), nazývaná česky též moud, patří do rodu teplomilných bylin z čeledi hluchavkovité. Vyskytuje se v subsaharské Africe, na Madagaskaru, v jižní Asii a na ostrovech v Pacifiku. Charakteristickými znaky jsou výška okolo jednoho metru, lodyha s čtvercovým průřezem, oválné zoubkované listy a bleděmodrá nebo nafialovělá barva květů. Rozeznává se až tři sta padesát druhů.
Wikipedie rukolu popisuje jako středně vysokou, bohatě větvenou a olistěnou bylinu se světle žlutými květy, čímž vlastně charakterizuje jediný druh rodu, který v České republice roste - roketu setou (Eruca sativa).
Výskyt
Druh pochází ze Středozemí a navazujících oblastí v jihozápadní Asii a Makaronézii. Vyrůstal jako plevelná rostlina v porostech obilnin i lnu a byl s jejich semeny rozšířen až na indický subkontinent a do jihovýchodní Asie, jižní Afriky, Severní Ameriky a také do Austrálie. Upřednostňuje teplé a suché klima, vzrostlá rostlina však snese suchý mráz do -4 °C. Vyrůstá nejčastěji na místech ovlivněných lidskou činností, a pokud se dostane do výživné zeminy, odmění se mohutným růstem. V Česku je roketa setá hodnocena jako poměrně mladý, nepříliš rozšířený neofyt, poprvé byla v české přírodě zaznamenána v roce 1900. V devatenáctém století byla z oblastí okolo Středozemního moře dovážena do českých zahrad, kde se začínala pěstovat jako pochutina, a odtud unikala do volné přírody.
Taxonomie
Tato variabilní rostlina je původně známa jako Eruca vesicaria s více poddruhy. Poddruh Eruca vesicaria subsp. sativa rostoucí ve střední Evropy z ní byl ale vydělen a uznán samostatným druhem Eruca sativa.
Popis
Roketa setá je jednoletá, lysá nebo jen řídce chlupatá rostlina, jejíž přímá a obvykle rozvětvená lodyha rostoucí z tenkého vřetenovitého kořene dorůstá průměrně až do výše 60 cm. Listy mají světlezelenou barvu a vyrůstají jak v přízemní růžici, tak i na lodyze. Jsou dlouhé 7 až 15 cm a široké od 3 do 5 cm. Bývají jednoduše až dvojitě lyrovitě peřenoklané, křídlaté, vejčité segmenty mají zubaté nebo laločné a na vrcholu jsou tupé nebo okrouhlé, lodyžní listy bývají i přisedlé. Různotvarost listů je poměrně veliká.
Čtyřčetné oboupohlavné květy, velké v průměru 15 až 20 mm, vyrůstají na stopkách a tvoří hroznovité květenství (postupně se prodlužující) s poměrně málo květy. Úzce obkopinaté, opadavé, vzpřímené kališní lístky bývají 8 až 11 mm dlouhé, mají bílý lem a vnitřní jsou u báze mírně vyduté. Obvejčité korunní lístky s dlouhým nehtem a zářezem na vrcholu jsou velké 15 až 22 mm, jejich barva je žlutá s fialovým žilkováním a postupně bělají. Šest tyčinek je čtyřmocných, nektarové žlázky jsou čtyři. Rozkvétají v červnu až srpnu, opylovány jsou hmyzem.
Plody jsou obvykle na tlustých stopkách vzpřímeně vyrůstající čtyřhranné nebo elipsoidní šešule 20 až 30 mm dlouhé, někdy šavlovitého tvaru, se zobákovitou části bez semen. V pouzdrech jsou ve dvou řadách hnědá až načervenalá kulovitá hladká semena, velká asi 2
Vrbovka malokvětá se vyskytuje téměř po celé Evropě, najdeme ji ovšem i v severní Africe a Asii. Roste především ve vlhčích oblastech, nejčastěji v okolí vod. Existuje hned několik různých druhů vrbovek, z nichž pozitivní účinky na zdraví má nejen vrbovka malokvětá, ale též vrbovka růžová (Epilobium roseum), vrbovka horská (Epilobium montanum), vrbovka kopinatá (Epiloblum lanceolatum), vrbovka tmavá (Epilobium obscurum), vrbovka chlumní (Epilobium collinum), vrbovka bahenní (Epilobium palustre), vrbovka drchničkolistá (Epiloblum anagallidifolium), vrbka Fleischerova (Chamerion fleischeri).
Vrbovka malokvětá je vytrvalá bylina, která dosahuje výšky kolem 1 metru (v průměru má však 30-80 cm na výšku). Lodyha je vzpřímená, hustě pokrytá jemnými chloupky zvláště ve spodní části rostliny. Listy vrbovky jsou protistojné, bez řapíku, kopinaté a mírně zubaté, u báze jsou mírně zakulacené, 5-10 centimetrů dlouhé. Květy vrbovky malokvěté jsou malé, barvou načervenalé, bledě růžové až téměř bílé, 6-8 mm široké se 4 květními lístky, 8 tyčinkami a 4 lalůčkatými bliznami. Kvete od června do srpna. Oboupohlavné květy vrbovky se buď samoopylují, nebo jsou opyleny pomocí hmyzu. Plodem vrbovky je zhruba 8centimetrová tobolka, která obsahuje velmi malá (asi 1 mm) černá semínka s jemnými bílými vlákny (česky chmýr), s jejichž pomocí se může pohybovat ve vzduchu.
Vrbovka malokvětá preferuje spíše zastíněná stanoviště s dostatečnou vlhkostí. Upřednostňuje močály, rumiště, bažiny, mokřady, vlhké louky a úbočí lesů, lesních pasek a náspů. Má ráda kamenité půdy s vysokým obsahem dusíku. Na území České republiky se hojně vyskytuje takřka všude, nejvíce však v podhorských oblastech.
Pěstování doma ze semínek je nenáročné. Přímý výsev nebo přesazení vrbovky malokvěté se většinou provádí během května. K optimálnímu růstu vrbovky je vhodnější vlhké stanoviště, půda by měla být spíše hlinitá, těžká. Ke sběru listů by mělo docházet před nebo během kvetení vrbovky, tedy v mezidobí od června do září. Semena lze snadno předpěstovat doma. Při sběru je vhodné se soustředit pouze na horní část natě, aby rostlina mohla dále růst, prosperovat a tvořit semena. Pokud je vrbovka utržena v polovině (může se totiž sbírat celá, stonek, listy nebo květy), vytvoří se na rostlině boční výhonky. Sběr by měl probíhat co nejšetrněji, jelikož vrbovka malokvětá může ještě několikrát znovu dorůst. Pokud zůstane kořenový systém nepoškozen, může další rok znovu vyrašit.
Nejčastějším zdrojem informací je pro většinu lidí internetový portál wikipedie.cz. při zadání pojmu "rýmovník" do vyhledávače tohoto portálu, vyběhne stránka o rostlině s názvem "molice", není se třeba ale ničeho děsit a hledat, kde se stala chyba. Rýmovník je jiné označení pro některé druhy této rostliny (často se stává, že se tak označují všechny druhy rodu molice). Molice (latinský název této rostliny je plectranthus) se také nazývá jako moud a řadí se k rostlinám z čeledě hluchavkovitých. Existuje asi 350 druhů této rostliny, které se nacházejí na různých částech světa, například v Africe, jižní Asii, na ostrovech Pacifiku a i na Madagaskaru. Molice mají společné to, že dorůstají výšky kolem jednoho metru, jejich lodyha má čtvercový průřez, oválné zoubkované listy a jejich květy mají nafialovělou barvu.
Mezi nejznámější druhy patří nepochybně Plectranthus amboinicus z východní Afriky, jehož listy se mohou používat v kuchyni jako náhrada oregána. Dalším známým druhem je Plectranthus argentatus. Právě tento druh molice je v Čechách nejvíce označován jako rýmovník, protože jeho listy pomáhají nejen při rýmě, ale i při dýchacích potížích. Molice jsou oblíbené i jako okrasné rostliny, nejčastěji se jedná o druhy Plectranthus forsteri a Plectranthus parviflorus. Pěstuje se také rýmovník purpurový, který se využívá jako odpuzovač komárů (stejně jako rýmovník se užívá i k inhalování).
Rýmovník = Plectranthus argentatus
S rýmovníkem se nejčastěji v domácnostech setkáváme na světlých místech mimo přímé slunce. Starat se o rýmovník není nijak náročné. Je třeba jej jen jednou za rok přesadit a příliš ho nepřelévat. Příznakem, že má rýmovník příliš vody, je, že mu začnou černat listy. V takovém případě je třeba přestat rostlinu tak zalévat. Rýmovník se navíc dost rychle rozrůstá, takže je vhodné jeho listy nějak zpracovat, aby nepřišly "nazmar".
Rdesno mnohokvěté je vytrvalá bylina, 7–10 m dlouhá, má hlízovitě zduřelé dřevnaté kořeny, jež jsou červeně hnědé, a lysou, červeně nachovou lodyhou, v horní části rozvětvenou. Listy jsou střídavě řapíkaté, čepel je úzce vejčitá až srdčitá. Květenství tvoří vrcholová nebo úžlabní lata. Květy jsou bílé, plodem je trojboká hladká lesklá nažka, uzavřená v trojkřídlém obalu ze srostlého okvětí. Rostlina vyžaduje slunné a teplé místo s oporou, po které velmi rychle šplhá vzhůru, lodyha za sezonu naroste o 3 až 10 m. Je to rostlina velmi nenáročná, jen vyžaduje lehčí půdu, občas okopat a na zimu zamulčovat slámou či listím.
U obchodníků často dochází k záměně rdesna – Polygonum a kokoříku – Polygonatum multiflorum, takže se objevuje název rdesno neboli kokořík mnohokvětý. Jde o velký omyl, protože kokořík je jako příbuzný konvalinky jedovatý, i když naštěstí ne tolik.