Leukocyty jsou bílé krvinky, které jsou součástí imunitního systému. Leukocytů existuje několik druhů a každý druh leukocytu je zodpovědný za fungování jiné složky obranného systému. Leukocyty jsou nezbytnou součástí krve a v případě ohrožení zdraví se mění na výborně organizovanou armádu bojující silnými a účinnými zbraněmi. Bojují s vyvolavateli infekcí, jako jsou viry, bakterie, plísně i paraziti, dále s nádorovými buňkami a odstraňují vniklé nečistoty a všechny tělu cizí částice. Poruchy v počtu nebo funkci leukocytů tak vedou k poruchám naší imunity.
Leukocyty v krvi
Rozlišuje se několik druhů leukocytů: monocyty, neutrolily, eozinofily, bazofily, lymfocyty. Dělí se podle funkce a mají také odlišný obraz pod mikroskopem.
Monocyty: Monocyty jsou buňky, které se vyvíjejí v kostní dřeni a vyplavují se do krve. Zde cirkulují několik dní a poté prostupují do tkání mezi buňky, kde se jim říká makrofágy. Funkcí monocytů je v podstatě hlídat, zda se kdekoliv v těle neobjeví nějaký cizorodý materiál, mikroby a nečistoty. Dokážou je rozpoznat a pohltit, čímž je zneškodní. Monocyty jsou schopné vystavit části pohlcených mikroorganismů na svém povrchu, čímž dají zprávu ostatním leukocytům, že objevily nepřítele. Na další reakci se poté podílejí všechny složky imunitního systému. Monocyty tvoří v krvi 2–8 % bílých krvinek.
Lymfocyty: Zásadní úlohu v koordinaci všech složek imunitního systému a komunikaci mezi leukocyty zprostředkovávají lymfocyty. Tvoří 25–30 % leukocytů v krvi u dospělého člověka. Lymfocyty jsou buňky speciálně vycvičené k několika úkolům a podle toho se dělí na lymfocyty typu T a lymfocyty typu B. Jsou specializovanou obranou těla, to znamená, že se učí rozpoznávat tělu cizí částice tak, aby je dokázaly správně identifikovat a účinně zakročit. T-lymfocyty mají na starosti koordinaci všech složek imunitní odpovědi a komunikaci mezi nimi, aby reakce byla dostatečně silná, ale zároveň hlídají, aby nebyla přehnaná a nepoškozovala zbytečně vlastní tělo. Dokážou také porušit stěnu cizí buňky a tím ji zničit. Jako „cizí“ jsou vnímány buňky napadené viry, nádorové buňky i buňky mikroorganismů. B-lymfocyty jako jediné dovedou tvořit protilátky proti konkrétním choroboplodným zárodkům. Oba typy lymfocytů si umí zapamatovat, jakými zbraněmi bojovaly s určitým nepřítelem, a pokud se v těle opět objeví, je jejich reakce rychlejší a účinnější. Lymfocyty kolují v krvi i v „dobách míru“, ale při stavu ohrožení se množí a zvyšují několikrát svůj počet, obzvláště u virových infekcí.
Neutrofily: Neutrofily neboli neutrofilní granulocyty jsou druhem leukocytů, které účinně bojují s bakteriemi. Neutrofily jsou v krvi nejpočetnějším druhem ze všech leukocytů, neboť tvoří 60–70 % všech bílých krvinek. Jsou schopné pohlcovat a ničit bakterie, jelikož uvnitř buňky vlastní takzvaná granula, která obsahují agresivní enzymy pro zlikvidování všech pohlcených částic. Neutrofily mají krátký život, v oběhu se vyskytují pouze 6 až 7 hodin, poté se přesunou do tkání, kde žijí 1 až 4 dny. Po uplynutí této doby se rozpadnou, jsou makrofágy odstraněny a z kostní dřeně se vyplaví nové mladé buňky.
Eozinofily a bazofily: Málo zastoupenými typy leukocytů jso
Leukocyty jsou bílé krvinky. Jsou součástí imunitního systému organismu, bez nich bychom se neubránili ani tomu nejobyčejnějšímu nachlazení. Leukocyty nejsou zastoupeny pouze jedním typem buněk, ale můžeme je rozdělit na několik druhů buněk, které mají každá trošku odlišnou funkci, navzájem se ovlivňují a společně zajišťují obranu organismu. Leukocyty rozdělujeme podle přítomnosti barvitelných zrn uvnitř těchto buněk na granulocyty (které mají granula) a agranulocyty (které je nemají). V krvi lékař stanovuje takzvaný krevní diferenciál neboli procentuální zastoupení jednotlivých typů leukocytů. Skupinu 24–40 % všech leukocytů tvoří základní imunitní buňky – lymfocyty. Lymfocyty patří mezi agranulocyty. Nacházejí se nejen v krvi, ale i v lymfě a imunitních orgánech. Část lymfocytů je uvolněna do krve, ve které kolují. Často se stává, že z krve přestupují do lymfy a naopak, takže stanoviště lymfocytů se často střídají.
Lymfocyty se dělí na dvě rodiny. Jedná se o B-lymfocyty a T-lymfocyty. Obě skupiny mají naprosto odlišnou roli v průběhu imunitní reakce. Zatímco B-lymfocyty se v případě setkání s cizorodou látkou mění v plazmatické buňky produkující protilátky, T-lymfocyty jsou nemilosrdnými zabijáky, kteří přímo likvidují cizí buňky (především skupina takzvaných CD4 T-lymfocytů). B-lymfocyty navíc produkují a do svého okolí uvolňují řadu látek, které působí aktivačně na T-lymfocyty. Dalo by se říct, že tyto látky B-lymfocytů jsou pro T-lymfocyty rozkazem k útoku. T-lymfocyty dále dělíme na několik podskupin, jako jsou H (helper – pomocné), S (supresor – utlumující) nebo M (memory – paměťové) T-lymfocyty. Ve skutečnosti jsou tyto děje mnohem a mnohem složitější a činnost lymfocytů je úzce propojená. Hlavní úlohou lymfocytů je neustálý imunitní dohled. Různé nemoci se tedy logicky odráží v počtu lymfocytů. Zvýšené množství lymfocytů nalezneme u virových infekcí, TBC nebo při leukémiích (kdy je lymfocytů nadbytek, ale jsou nefunkční), nebo při jiných nádorových onemocněních kostní dřeně. Snížený počet leukocytů provází nemoci imunitního systému (lupus erythematodes, pozdní stadia HIV) nebo působení toxických látek. Normální počet lymfocytů je 15–40 % z celkového počtu leukocytů.
Snížené lymfocyty – co znamenají, závisí na míře poklesu a jeho příčině. U lehkého snížení se často neobjevují žádné příznaky. Při výraznějším poklesu však může docházet k častějším infekcím, únavě nebo zhoršené regeneraci organismu. Někteří lidé si všimnou opakovaných nachlazení nebo delší rekonvalescence po nemoci. Nízké lymfocyty samy o sobě nejsou diagnózou, ale signálem, že je vhodné pátrat po příčině. Lékaři vždy hodnotí výsledek v souvislostech. Důležitý je i trend v čase.
Snížené lymfocyty v krevním obraze
Krevní obraz – lymfocyty patří mezi základní laboratorní vyšetření. Pokud jsou lymfocyty snížené, lékař často sleduje i další složky bílých krvinek. Kombinace nízkých lymfocytů s jinými odchylkami může naznačovat infekci, zánět nebo jiné onemocnění. Izolované snížení může být i přechodné. Význam má také to, zda jde o dospělého nebo dítě. Interpretace se může lišit podle věku.
Lymfocyty jsou typem bílých krvinek, které mají zásadní význam pro obranyschopnost organismu. Podílejí se na rozpoznávání a likvidaci virů, bakterií i nádorových buněk. Existují různé typy lymfocytů, například T-lymfocyty, B-lymfocyty a NK buňky, z nichž každý plní specifickou funkci. Pokud dojde ke snížení jejich počtu, může být imunitní odpověď oslabená. To se může projevit častějšími infekcemi nebo pomalejším hojením. Právě proto jsou lymfocyty důležitou součástí krevního obrazu. Jejich hodnota poskytuje lékařům cenné informace o stavu imunity.
Normální hodnoty lymfocytů
Lymfocyty – hodnoty se obvykle pohybují v rozmezí přibližně 20–40 % z celkového počtu bílých krvinek. Absolutní hodnota se nejčastěji udává v jednotkách ×10⁹/l. Mírné odchylky mohou být přechodné a nemusí znamenat problém. Snížené lymfocyty v krvi jsou obvykle definovány jako hodnota pod dolní hranicí normy. Interpretace výsledků však vždy závisí na celkovém zdravotním stavu a dalších laboratorních parametrech. Jednorázový nález nemusí být důvodem k panice.
Monocyty jsou buňky vyvíjející se v kostní dřeni, které cirkulují v krvi několik dní a následně přecházejí do tkání, kde se mění na makrofágy. Jejich úkolem je pohlcovat mikroorganismy, nečistoty a informovat ostatní složky imunitního systému. Monocyty tvoří 2–8 % bílých krvinek.
Lymfocyty
Lymfocyty zajišťují specifickou imunitní odpověď. Dělí se na T-lymfocyty a B-lymfocyty. T-lymfocyty koordinují imunitní reakce a ničí infikované nebo nádorové buňky. B-lymfocyty produkují protilátky. Lymfocyty tvoří přibližně 25–30 % leukocytů.
Neutrofily
Neutrofily jsou nejpočetnějším druhem leukocytů (60–70 %). Jsou klíčové v boji proti bakteriálním infekcím a mají krátkou životnost.
Eozinofily a bazofily
Eozinofily se podílejí na alergických reakcích a obraně proti parazitům (2–4 %). Bazofily tvoří asi 1 % leukocytů a jejich funkce souvisí se zánětlivými a alergickými reakcemi.
Snížené lymfocyty u dětí mohou rodiče velmi znepokojit. U dětí se však hodnoty lymfocytů přirozeně liší podle věku. V kojeneckém a batolecím období jsou lymfocyty vyšší než u dospělých. Přechodné snížení se často objevuje po infekcích. Ve většině případů nejde o vážný problém. Pediatr sleduje vývoj hodnot v čase.
Kdy je nutné další vyšetření
Pokud jsou nízké lymfocyty u dítěte dlouhodobé nebo doprovázené dalšími příznaky, je nutné další vyšetření. Patří sem časté infekce, špatné prospívání nebo výrazná únava. Lékař může doporučit opakovaný krevní obraz nebo specializovaná vyšetření. Včasná diagnostika je důležitá. Ve většině případů se však nejedná o závažné onemocnění. Klíčové je odborné posouzení.
Nízké lymfocyty – příčiny velmi často souvisejí s akutní infekcí. Zejména virová onemocnění mohou dočasně snížit jejich počet. Organismus se v průběhu infekce přizpůsobuje a hodnoty se po uzdravení obvykle vrací k normálu. U některých infekcí může být pokles výraznější. Proto se krevní obraz často kontroluje s odstupem času. Přechodné snížení bývá běžné.
Stres, vyčerpání a životní styl
Dlouhodobý stres, nedostatek spánku nebo fyzické vyčerpání mohou negativně ovlivnit imunitní systém. Snížené lymfocyty u dospělých se často objevují právě v období zvýšené zátěže. Organismus reaguje hormonálními změnami, které mohou potlačit tvorbu lymfocytů. Zkušenosti pacientů ukazují, že po úpravě režimu se hodnoty často normalizují. Zdravý životní styl má proto zásadní význam. Prevence je v tomto případě velmi účinná.
akutní infekce
chronický stres
nedostatek spánku
fyzické vyčerpání
Léky a zdravotní stavy
Některé léky mohou snižovat počet lymfocytů, zejména kortikosteroidy nebo imunosupresiva. Snížené lymfocyty v krvi se mohou objevit i u autoimunitních onemocnění nebo po chemoterapii. U těchto stavů je pokles očekávaný a lékař jej pečlivě sleduje. Důležitá je spolupráce pacienta s odborníkem. Samovolné vysazování léků není vhodné. Každá změna léčby musí být konzultována.
Označovaný také jako inzulin-dependentní diabetes mellitus (IDDM). Vzniká v důsledku selektivní destrukce B buněk vlastním imunitním systémem, což vede k absolutnímu nedostatku inzulinu a doživotní závislosti na jeho exogenní aplikaci. Ke zničení B buněk dochází autoimunitním procesem, jenž je zakódován v genetické informaci diabetika. Autoimunitní proces je porucha imunitního systému vzhledem k toleranci vlastních buněk, proti nimž vlastní tělo vytváří autoprotilátky. Zjednodušeně řečeno, imunita funguje tak, že cizorodá látka (= antigen) je rozpoznána B-lymfocyty, které produkují protilátky. Antigen je „označen“ touto protilátkou, jež se na něj naváže. Takto označená cizorodá látka je zničena T-lymfocyty a makrofágy. B-lymfocyty označí svými protilátkami B buňky slinivky břišní jako cizorodou část těla (= autoantigen), čímž je nastartována imunitní reakce. T-lymfocyty a makrofágy tyto buňky bezhlavě ničí, aniž by se při tom dotkly A, D nebo PP-buněk. Dosud zůstává nezodpovězena otázka, proč dojde k poruše tolerance imunitního systému vůči buňkám vlastního těla. Tvorba protilátek vůči B buňkám je zakódovaná v genetické informaci diabetika ještě před vlastní manifestací diabetu. Spouštěcím mechanismem k rozvoji autoimunitní reakce může být imunitní odpověď na mírnou virózu (nachlazení), jež nastartuje nezvratnou tvorbu protilátek proti vlastním buňkám. Vzhledem k autoimunitní podstatě diabetu byl rovněž dokázán i sklon diabetiků k jiným autoimunitním nemocem. Diabetes mellitus I. typu je někdy označován jako juvenilní diabetes, protože je nejčastěji diagnostikován kolem 15. roku života. Onemocnět jím však mohou jak novorozenci, tak starší lidé.
Hematopoetická tkáň patří vedle zárodečné tkáně mezi nejcitlivější na ionizující záření. Při léčbě gynekologických nádorů, především při ozařování větších objemů a při kombinaci radioterapie a chemoterapie (například při konkomitantní radiochemoterapii pro pokročilý karcinom děložního hrdla) je třeba během léčby pečlivě sledovat krevní obraz. Poklesem počtu reagují citlivé lymfocyty, jejich stav klesá v ozářených uzlinách i v krvi. Z krevních elementů se sleduje zvláště počet neutrofilů. Ty jsou sice rezistentnější na záření než lymfocyty, ale jejich pokles často provází chemoterapii používanou v kombinaci se zářením. Obávanou komplikací neutropenie je febrilní neutropenie, jejíž léčba patří do rukou odborníka – onkologa či onkogynekologa. Trombocyty jsou radiorezistentní, jejich pokles je většinou důsledkem probíhající chemoterapeutické léčby. Erytrocyty (zralé) jsou radiorezistentní, v průběhu léčby zářením ale dochází často k jejich postupnému úbytku a vzniká různý stupeň anémie. Záleží na objemu ozářené krvetvorné tkáně, přičemž předchůdci erytrocytů jsou na záření citlivé. Příčiny anémie jsou často kombinované a vznikají také důsledkem samotného nádorového onemocnění či krevními ztrátami z nádoru. V léčbě se užívá erytropoetin, substituce železem, krevní převody. Je nutno provést laboratorní vyšetření na zjištění typu anémie. Pokud je akutní reakce na záření závažná, je třeba záření na nezbytně nutnou dobu přerušit. Každé přerušení může snižovat efekt léčby.
Popis ukazuje spíše na problém imunitního systému - Imunodeficienci. Imunodeficience jsou poruchy imunitního systému, které vedou ke zvýšené náchylnosti k infekcím. V tomto případě jde o opakované infekce nehtové ploténky. Těmito infekcemi je pak i ovlivněna kvalita nehtu. Zde nebude příčina v plísni nehtu, ale v poruše imunitního systému. Višňák léčí vzniklý puchýř a zánět nehtové ploténky. Ovšem je potřeba také posílit imunitní systém. Imunitní systém se vyšetřuje pomocí krevního rozboru, kde se sledují lymfocyty. Je třeba tedy požádat svého obvodního lékaře o tento krevní rozbor.
Voda na plicích se projevuje ztíženým dýcháním, dušností a kašlem. Může se vyskytovat bolest na hrudi, která je vázaná na dýchání a zhoršuje se při nádechu a při kašli, na rozdíl od bolesti infarktové, která je stálá. Každý výskyt vody na plicích je potřeba odstranit, a to nejen z důvodů léčebných, ale také jako prevence případných komplikací. Tekutina produkovaná u některých zánětů obsahuje bílkovinu fibrin, která působí jako lepidlo a vytváří srůsty mezi poplicnicí a pohrudnicí, což je příčinou přetrvávajících dechových obtíží i po vyléčení zánětu. Výpotek by měl být podroben rozboru, který umožní určit jeho původ.
Typy výpotků:
Kardiální hydrotorax – je nahromadění tekutiny s nízkým obsahem bílkovin (takzvaný transsudát) u nemocného se známkami srdečního selhávání (rozšířené srdce, rozšířené krční žíly). Po nasazení léčby k posílení srdce a pro zvýšené močení (kardiotonicko-diuretická terapie) dochází ke zmenšování hydrotoraxu a zlepšení stavu srdeční činnosti.
Parapneumonický výpotek – je zánětlivý výpotek (exsudát) provázející zánět plic (pneumonii), plicní hlízu (absces = nahromadění hnisu v místě těžkého zánětu plic) či bronchiektázii (rozšíření průdušek). Běžně se o takovém zánětu hovoří jako o pleuritidě. Pokud je stav obranyschopnosti nemocných snížen nebo není takový výpotek adekvátně léčen, může se postupně měnit v hnis v pohrudniční dutině (empyém). V cytologickém obraze u tohoto typu výpotku převažují částečně nebo zcela rozpadlé bílé krvinky. V některých případech je vhodná hrudní drenáž (zavedení drénu do pohrudniční dutiny) a trvalé odsávání výpotku.
Tuberkulózní výpotek – je výpotek, který komplikuje plicní tuberkulózu nebo je jejím jediným příznakem. V některých případech se z pohrudničního výpotku nebo z biopsie pohrudnice vykultivuje (na laboratorních půdách vyroste) Mycobacterium tuberculosis (MTB), původce tuberkulózy, nebo v něm jsou mykobakterie prokázány mikroskopickým vyšetřením. V častějších případech lze stanovit, že se jedná o tuberkulózní výpotek, až po vyloučení jiných příčin „vody na plicích“. Při vyšetření tekutiny se v něm nalézají především lymfocyty. K diagnóze přispívá kožní tuberkulinový test (Mx), který je pozitivní, a krevní imunologický test Quantiferon TB Gold (zjištění produkce gama-interferonu), který bývá také pozitivní.
Maligní, nádorový výpotek – je výpotek, který provází maligní (zhoubné) onemocnění a jsou v něm prokázány maligní (zhoubné nádorové) buňky, nebo je maligní tkáň nalezena ve vzorku odebrané tkáně (biopsii) z nástěnné pleury, případně je prokázána při torakoskopii (chirurgická vyšetřovací metoda, při níž je do pohrudničního prostoru za
Forskolin aktivuje AC a prokázal také silné pozitivní inotropní vlastnosti, které byly synergické s isoproterenolem. Starší, malé klinické studie ukázaly, že forskolin zlepšuje koronární průtok krve a infarktu a funkci levé komory a zvyšuje průtok krve v mozku a ledvinách.
Klinické použití forskolinu je omezeno vzhledem k jeho nízké rozpustnosti ve vodě a nízké orální biologické dostupnosti. Tato skutečnost vedla k vývoji a studiu colforsinu (NKH477), což je ve vodě rozpustný derivát. Colforsin má vyšší afinitu k AC infarktu. Přípravek colforsin (Adehl) je schválen pro použití v Japonsku, kde byly provedeny omezené studie v kardiochirurgii, srdečního selhání, a mozkového vasospasmu.
Forskolin má mnoho dalších pozitivních účinků na lidské zdraví:
Astma a alergie
Mnoho léků používaných k léčbě astmatu a alergie zvyšuje hladinu cAMP. Forskolin efektivně uvolňuje hladké svalstvo, což má za následek bronchodilataci, zlepšení prostupnosti dýchacích cest a zvýšení vitální kapacity a usilovně vydechnutého objemu vzduchu. Ústní forskolin fungoval lépe, než kromoglicinová kyselina v prevenci astmatických záchvatů u dětí a dospělých s mírnou a střední formu astmatu, zatímco inhalační forskolin nebyl lepší než beklomethason při zlepšení funkce plic. V omezeném počtu studií byl forskolin také testován jako bronchodilatans - látka, která způsobuje dilataci (roztažení) průdušek a průdušinek, snižuje tak aerodynamický odpor a zlepšuje tím průchodnost dýchacích cest.
Dávkování při astma: Oralní forskolin byl zkoumán za použití 10 mg denně po dobu 2 až 6 měsíců.
Cévy a krevní tlak
Forskolin zesiluje cévní stěny a stejně tak i pomáhá srdci produkovat silnější srdeční tep. Forskolin také pomáhá rozšiřovat cévy, čímž snižuje krevní tlak.
Zvýšení hustoty kostí
Přestože to nebylo původním cílem výzkumu, zjistilo se, že Forskolin výrazně posiluje hustotu kostí, čímž se posiluje celé tělo. Vědci zjistili nárůst hustoty kostí u mužů, kteří užívali Forskolin po dobu 12 týdnů. Vlivem Forskolinu na hustotu kostí se budou zabývat další studie.
Imunitní systém
Čeleď hluchavkovitých rostlin je známá svými protizánětlivými a imunitní soustavu posilujícími vlastnostmi. Uživatelé forskolinu zaznamenali zkrácení doby rekonvalescence po nemocích a pozorovali, že příznaky onemocnění nebyly tak závažné. Forskolin tím, že aktivuje makrofágy a lymfocyty, podporuje zvýšení imunitního systému.
Energie
V několika klinických studiích vědci zjistili, že účastníci, kteří užívali Forskolin, pozorovali významné snížení únavy. Přesný mechanismus zatím nebyl zjištěn.
Nádorové metasázy
Forskolin je silný inhibitor agregace krevních destiček, stejně jako silný
Vnitřek zubu je vyplněn zubní dření (pulpa dentis), která obsahuje drobné cévy a nervy. Je také tvořena buňkami (fibroblasty, histiocyty, granulocyty, lymfocyty) a mezibuněčným prostorem (kolagenní a retikulární vlákna, mukopolysacharidy a mukoproteiny). Obsahuje málo kolagenních vláken a více retikulárních vláken, což jsou velmi tenká, bohatě se větvící vlákna tvořená kolagenem typu III s vysokým obsahem sacharidů. U starších jedinců přibývá kolagenních vláken, ubývá amorfní hmoty a celkově se vazivo zubní dřeně stává hustším. To je způsobeno i tím, že se s přibývajícím věkem zmenšuje dřeňová dutina zubu důsledkem tvorby sekundárního dentinu.
Funkce
Ve dřeni se nachází velké množství krevních cév a nervových vláken. Krevní cévy vyživují zubní dřeň. Po jejím odstranění není zub vyživován a křehne. Přítomnost zubní dřeně má pro zub velký význam. Má čtyři základní funkce, a to funkci formativní, nutritivní, senzorickou a obrannou. Formativní funkce se projevuje tvorbou primárního a sekundárního dentinu. Nutritivní funkce zajišťuje výživu dentinu z cévního řečiště. Senzorickou funkci mají nervová vlákna, která zprostředkovávají vnímání bolesti. Obranná funkce se projevuje tvorbou terciárního dentinu, který se tvoří při bakteriálním, chemickém, mechanickém či termickém dráždění zubu. Cévy a nervy v zubní dřeni jsou zodpovědné za citlivost zubů
Nejčastější problémy a jejich řešení
Otevřením dřeňové dutiny nebo penetrací kazu do dutiny dojde k zanesení infekce do zubní dřeně, následně dochází k infekci pulpy a nakonec k její nekróze a bakteriální kontaminaci celého kořenového systému a následné gangréně. Odumření dřeně probíhá nepravidelně a projevem je citlivost zubní dřeně.
Lymfatické (mízní) uzliny (LU, latinsky lymphonodus, nodus lymphaticus = lymfatická uzlina) jsou součástí lymfatického systému. Protéká jimi lymfa (míza) sbíraná ve tkáních. Lymfatické uzliny se zapojují do obrany organismu před infekcí, sídlí v nich lymfocyty.
Mízní uzliny se nacházejí na mnoha místech našeho těla. Zde můžete vidět rozmístění mízních uzlin.
Obecně uznávaný rozměr uzliny, který se osvědčil v odlišení patologické od fyziologické uzliny, je 1,5 cm. Otázkou zásadního významu však je, v jaké lokalizaci se mírně zvětšené uzliny nacházejí. V třísle a v podpaží mohou mít i za fyziologického stavu uzliny až velikost hrášku (0,5-1,0 cm), zatímco v oblasti nadklíčkové nebo podél karotid je nutno již uzliny této velikosti hodnotit jednoznačně jako patologické.
Při vyšetřování uzlin pohmatem se dále hodnotí jejich konzistence. Rozlišuje se konzistence měkká, elastická a tvrdá. Uzliny zvětšené při akutním zánětu jsou obvykle měkké a většinou bolestivé při palpaci. Uzliny maligních lymfomů jsou obvykle středně tvrdé (elastické), uzliny zvětšené na podkladě metastází karcinomů, případně na podkladě lymfogranulomu, jsou obvykle tvrdé.
Patologicky zvětšené uzliny mohou být navzájem srostlé, v tom případě se hovoří o paketech uzlin. Pokud jsou srostlé se spodinou či s kůží, je výsledkem jejich omezená či vymizelá pohyblivost proti spodině a proti kůži.
Zatímco konvenční léčba rakoviny často potlačuje imunitní funkce, hypertermie je může zvýšit, a to prostřednictvím celé kaskády imunitních buněčných odpovědí. Podle německého profesora Rolfa Isselsa z Mnichovské univerzity produkuje hypertermie proteiny „tepelného šoku“ na povrchu rakovinných buněk, což je činí náchylnějšími vůči útokům imunitního systému.
Doktor Gurdev Parmar z Integrované zdravotnické kliniky ve Fort Langley v Britské Kolumbii s tímto názorem souhlasí. Vysvětluje, že teplo způsobuje, že rakovinné buňky vypadají odlišně od zdravých buněk, a tím vytváří imunitní odpověď, která je okamžitá a dlouhotrvající. Protože poškozené proteiny na povrchu nádorových buněk vypadají velmi odlišně od zdravých buněk, imunitní systém je znepokojen a přirozené „zabíječské buňky“ (NK) a makrofágy jsou okamžitě zaslány do nádoru. Tyto buňky pak aktivují dendritické buňky (DC), které zase prezentují tepelně poškozené proteiny T-buňkám. Hypertermie podporuje zrání a migraci DC do lymfatických uzlin, kde se T-buňky aktivují proti proteinům rakovinných buněk. Aktivované T-buňky zvané cytotoxické T-lymfocyty pak napadají a ničí nádorové buňky.
Lékaři v Clifford Hospital Hyperthermia Center v Guangzhou v Číně – možná největším hypertermickém centru na světě – souhlasí s tím, že tepelné ošetření, zejména hypertermie celého těla, „mohou stimulovat a posilovat funkci imunitního systému těla“. Základní teplota 41,8 ℃ (asi 107 stupňů Fahrenheita) může aktivovat dlouhodobě působící T-lymfocyty. Při tělesné teplotě 39,8 ℃ (asi 104 stupňů Fahrenheita) udržované po dobu šesti hodin může hypertermie celého těla „zvýšit aktivitu T- a B-lymfocytů a protinádorovou aktivitu NK buněk a může usnadnit redistribuci bílých krvinek v těle pro zlepšení monitorovací funkce imunitního systému těla“.[4]
Přestože existuje mnoho technik pro generování hypertermie, infračervená sauna je určitě jednou z nejjednodušších a nejbezpečnějších. V článku publikovaném v International Journal of Biometeorology autoři došli k závěru, že „materiály emitující elektromagnetické záření v infračerveném pásmu, které jsou v Japonsku široce využívány pro kosmetické a terapeutické účely, se zdají být schopné potencovat leukocytové funkce bez podpory oxidačního poškození“.[4]
Terapie jako infračervená sauna, které inhibují sympatický nervový systém, jsou proto užitečné při léčbě rakoviny. Tělo se uzdravuje, když je v parasympatické dominanci, což je část nervového systému, která podporuje odpočinek, relaxaci a zotavení.
Sauny mohou podporovat parasympatickou aktivitu několika způsoby. Teplo v sauně výrazně zpomaluje normální produkci tepla, což je sympatická funkce. Aby se rozptýlilo teplo, saunování odebírá k