LYMFOCYTY je přesně to, o čem vás chceme informovat v našem článku. Leukocyty jsou bílé krvinky, které jsou součástí imunitního systému. Leukocytů existuje několik druhů a každý druh leukocytu je zodpovědný za fungování jiné složky obranného systému. Leukocyty jsou nezbytnou součástí krve a v případě ohrožení zdraví se mění na výborně organizovanou armádu bojující silnými a účinnými zbraněmi. Bojují s vyvolavateli infekcí, jako jsou viry, bakterie, plísně i paraziti, dále s nádorovými buňkami a odstraňují vniklé nečistoty a všechny tělu cizí částice. Poruchy v počtu nebo funkci leukocytů tak vedou k poruchám naší imunity.
Leukocyty v krvi
Rozlišuje se několik druhů leukocytů: monocyty, neutrolily, eozinofily, bazofily, lymfocyty. Dělí se podle funkce a mají také odlišný obraz pod mikroskopem.
Monocyty: Monocyty jsou buňky, které se vyvíjejí v kostní dřeni a vyplavují se do krve. Zde cirkulují několik dní a poté prostupují do tkání mezi buňky, kde se jim říká makrofágy. Funkcí monocytů je v podstatě hlídat, zda se kdekoliv v těle neobjeví nějaký cizorodý materiál, mikroby a nečistoty. Dokážou je rozpoznat a pohltit, čímž je zneškodní. Monocyty jsou schopné vystavit části pohlcených mikroorganismů na svém povrchu, čímž dají zprávu ostatním leukocytům, že objevily nepřítele. Na další reakci se poté podílejí všechny složky imunitního systému. Monocyty tvoří v krvi 2–8 % bílých krvinek.
Lymfocyty: Zásadní úlohu v koordinaci všech složek imunitního systému a komunikaci mezi leukocyty zprostředkovávají lymfocyty. Tvoří 25–30 % leukocytů v krvi u dospělého člověka. Lymfocyty jsou buňky speciálně vycvičené k několika úkolům a podle toho se dělí na lymfocyty typu T a lymfocyty typu B. Jsou specializovanou obranou těla, to znamená, že se učí rozpoznávat tělu cizí částice tak, aby je dokázaly správně identifikovat a účinně zakročit. T-lymfocyty mají na starosti koordinaci všech složek imunitní odpovědi a komunikaci mezi nimi, aby reakce byla dostatečně silná, ale zároveň hlídají, aby nebyla přehnaná a nepoškozovala zbytečně vlastní tělo. Dokážou také porušit stěnu cizí buňky a tím ji zničit. Jako „cizí“ jsou vnímány buňky napadené viry, nádorové buňky i buňky mikroorganismů. B-lymfocyty jako jediné dovedou tvořit protilátky proti konkrétním choroboplodným zárodkům. Oba typy lymfocytů si umí zapamatovat, jakými zbraněmi bojovaly s určitým nepřítelem, a pokud se v těle opět objeví, je jejich reakce rychlejší a účinnější. Lymfocyty kolují v krvi i v „dobách míru“, ale při stavu ohrožení se množí a zvyšují několikrát svůj počet, obzvláště u virových infekcí.
Neutrofily: Neutrofily neboli neutrofilní granulocyty jsou druhem leukocytů, které účinně bojují s bakteriemi. Neutrofily jsou v krvi nejpočetnějším druhem ze všech leukocytů, neboť tvoří 60–70 % všech bílých krvinek. Jsou schopné pohlcovat a ničit bakterie, jelikož uvnitř buňky vlastní takzvaná granula, která obsahují agresivní enzymy pro zlikvidování všech pohlcených částic. Neutrofily mají krátký život, v oběhu se vyskytují pouze 6 až 7 hodin, poté se přesunou do tkání, kde žijí 1 až 4 dny. Po uplynutí této doby se rozpadnou, jsou makrofágy odstraněny a z kostní dřeně se vyplaví nové mladé buňky.
Eozinofily a bazofily: Málo zastoupenými typy leukocytů jso
Leukocyty jsou bílé krvinky. Jsou součástí imunitního systému organismu, bez nich bychom se neubránili ani tomu nejobyčejnějšímu nachlazení. Leukocyty nejsou zastoupeny pouze jedním typem buněk, ale můžeme je rozdělit na několik druhů buněk, které mají každá trošku odlišnou funkci, navzájem se ovlivňují a společně zajišťují obranu organismu. Leukocyty rozdělujeme podle přítomnosti barvitelných zrn uvnitř těchto buněk na granulocyty (které mají granula) a agranulocyty (které je nemají). V krvi lékař stanovuje takzvaný krevní diferenciál neboli procentuální zastoupení jednotlivých typů leukocytů. Skupinu 24–40 % všech leukocytů tvoří základní imunitní buňky – lymfocyty. Lymfocyty patří mezi agranulocyty. Nacházejí se nejen v krvi, ale i v lymfě a imunitních orgánech. Část lymfocytů je uvolněna do krve, ve které kolují. Často se stává, že z krve přestupují do lymfy a naopak, takže stanoviště lymfocytů se často střídají.
Lymfocyty se dělí na dvě rodiny. Jedná se o B-lymfocyty a T-lymfocyty. Obě skupiny mají naprosto odlišnou roli v průběhu imunitní reakce. Zatímco B-lymfocyty se v případě setkání s cizorodou látkou mění v plazmatické buňky produkující protilátky, T-lymfocyty jsou nemilosrdnými zabijáky, kteří přímo likvidují cizí buňky (především skupina takzvaných CD4 T-lymfocytů). B-lymfocyty navíc produkují a do svého okolí uvolňují řadu látek, které působí aktivačně na T-lymfocyty. Dalo by se říct, že tyto látky B-lymfocytů jsou pro T-lymfocyty rozkazem k útoku. T-lymfocyty dále dělíme na několik podskupin, jako jsou H (helper – pomocné), S (supresor – utlumující) nebo M (memory – paměťové) T-lymfocyty. Ve skutečnosti jsou tyto děje mnohem a mnohem složitější a činnost lymfocytů je úzce propojená. Hlavní úlohou lymfocytů je neustálý imunitní dohled. Různé nemoci se tedy logicky odráží v počtu lymfocytů. Zvýšené množství lymfocytů nalezneme u virových infekcí, TBC nebo při leukémiích (kdy je lymfocytů nadbytek, ale jsou nefunkční), nebo při jiných nádorových onemocněních kostní dřeně. Snížený počet leukocytů provází nemoci imunitního systému (lupus erythematodes, pozdní stadia HIV) nebo působení toxických látek. Normální počet lymfocytů je 15–40 % z celkového počtu leukocytů.
Monocyty: Monocyty jsou buňky, které se vyvíjejí v kostní dřeni a vyplavují se do krve. Zde cirkulují několik dní a poté prostupují do tkání mezi buňky, kde se jim říká makrofágy. Funkcí monocytů je v podstatě hlídat, zda se kdekoliv v těle neobjeví nějaký cizorodý materiál, mikroby a nečistoty. Dokážou je rozpoznat a pohltit, čímž je zneškodní. Monocyty jsou schopné vystavit části pohlcených mikroorganismů na svém povrchu a tím dají zprávu ostatním leukocytům, že objevily nepřítele. Na další reakci se poté podílejí všechny složky imunitního systému. Monocyty tvoří v krvi 2–8 % bílých krvinek.
Lymfocyty: Zásadní úlohu v koordinaci všech složek imunitního systému a komunikaci mezi leukocyty zprostředkovávají lymfocyty. Tvoří 25–30 % leukocytů v krvi u dospělého člověka. Lymfocyty jsou buňky speciálně vycvičené k několika úkolům a podle toho se dělí na lymfocyty typu T a lymfocyty typu B. Jsou specializovanou obranou těla, to znamená, že se učí rozpoznávat tělu cizí částice, aby ho dokázaly správně identifikovat a účinně zakročit. T-lymfocyty mají na starost koordinaci všech složek imunitní odpovědi a komunikaci mezi nimi, aby reakce byla dostatečně silná, ale zároveň hlídají, aby nebyla přehnaná a nepoškozovala zbytečně vlastní tělo. Dokážou také porušit stěnu cizí buňky a tím ji zničit. Jako „cizí“ jsou vnímány buňky napadené viry, nádorové buňky i buňky mikroorganismů. B-lymfocyty, jako jediné, dovedou tvořit protilátky proti konkrétním choroboplodným zárodkům. Oba typy lymfocytů si umí zapamatovat, jakými zbraněmi bojovaly s určitým nepřítelem, a pokud se v těle opět objeví, je jejich reakce rychlejší a účinnější. Lymfocyty kolují v krvi i v dobách míru, ale při stavu ohrožení se množí a zvyšují několikrát svůj počet, obzvláště u virových infekcí.
Neutrofily: Neutrofily neboli neutrofilní granulocyty jsou druhem leukocytů, které účinně bojují s bakteriemi. Neutrofily jsou v krvi nejpočetnějším druhem ze všech leukocytů – tvoří 60–70 % všech bílých krvinek. Jsou schopné pohlcovat a ničit bakterie, jelikož uvnitř buňky vlastní takzvaná granula, která obsahují agresivní enzymy pro zlikvidování všech pohlcených částic. Neutrofily mají krátký život, v oběhu se vyskytují pouze 6 až 7 hodin, poté se přesunou do tkání, kde žijí 1 až 4 dny. Po uplynutí této doby se rozpadnou, jsou odstraněny makrofágy a z kostní dřeně se vyplaví nové mladé buňky.
Eozinofily a bazofily: Málo zastoupenými typy leukocytů jsou eozinofily a bazofily. Eozinofily tvoří 2–4 % všech leukocytů. Mají uvnitř velká granula, která se dobře barví eozinem, což je červené barvivo používané pro barvení buněk při prohlížení pod mikroskopem. Eozinofily se uplatňují v boji proti parazitům a také při alergiích. Bazofily jsou buňky s granuly barvícími se bazickými barvivy k barvení buněk a tvoří jen 1 % leukocytů. Není přesně objasněna jejich funkce, ale jejich počet se zvyšuje při krevních a infekčních chorobách
Označovaný také jako inzulin-dependentní diabetes mellitus (IDDM). Vzniká v důsledku selektivní destrukce B buněk vlastním imunitním systémem, což vede k absolutnímu nedostatku inzulinu a doživotní závislosti na jeho exogenní aplikaci. Ke zničení B buněk dochází autoimunitním procesem, jenž je zakódován v genetické informaci diabetika. Autoimunitní proces je porucha imunitního systému vzhledem k toleranci vlastních buněk, proti nimž vlastní tělo vytváří autoprotilátky. Zjednodušeně řečeno, imunita funguje tak, že cizorodá látka (= antigen) je rozpoznána B-lymfocyty, které produkují protilátky. Antigen je „označen“ touto protilátkou, jež se na něj naváže. Takto označená cizorodá látka je zničena T-lymfocyty a makrofágy. B-lymfocyty označí svými protilátkami B buňky slinivky břišní jako cizorodou část těla (= autoantigen), čímž je nastartována imunitní reakce. T-lymfocyty a makrofágy tyto buňky bezhlavě ničí, aniž by se při tom dotkly A, D nebo PP-buněk. Dosud zůstává nezodpovězena otázka, proč dojde k poruše tolerance imunitního systému vůči buňkám vlastního těla. Tvorba protilátek vůči B buňkám je zakódovaná v genetické informaci diabetika ještě před vlastní manifestací diabetu. Spouštěcím mechanismem k rozvoji autoimunitní reakce může být imunitní odpověď na mírnou virózu (nachlazení), jež nastartuje nezvratnou tvorbu protilátek proti vlastním buňkám. Vzhledem k autoimunitní podstatě diabetu byl rovněž dokázán i sklon diabetiků k jiným autoimunitním nemocem. Diabetes mellitus I. typu je někdy označován jako juvenilní diabetes, protože je nejčastěji diagnostikován kolem 15. roku života. Onemocnět jím však mohou jak novorozenci, tak starší lidé.
Leukocyty vznikají v kostní dřeni a vyplavují se do krve, odkud se dostávají do mezibuněčných tkání. Jsou nezbytnou součástí krve a v případě ohrožení zdraví se mění na výborně organizovanou armádu bojující silnými a účinnými zbraněmi. Bojují s vyvolavateli infekcí, jako jsou viry, bakterie, plísně i paraziti, dále s nádorovými buňkami a odstraňují vniklé nečistoty a všechny tělu cizí částice.
Všechny bílé krvinky hrají roli ve vytváření imunitního systému, který zajišťuje obranyschopnost živočichů proti různých negativním elementům prostředí, jako jsou patogenní organismy či nádorové buňky. Bílé krvinky jsou v mnoha případech pohyblivé buňky a na podložce jsou schopné améboidního pohybu. Mají schopnost přilnout k různým povrchům nebo třeba opustit krevní řečiště a vycestovat do okolní tkáně (proces diapedézy leukocytů). Buněčná imunita se vyskytuje u různých bezobratlých či obratlovců v různých obměnách a může se projevovat jako fagocytóza (pohlcení a strávení) cizorodých částic, enkapsulace (uzavření patogenu do váčku, určité uzliny a podobně), cytotoxické účinky bílých krvinek (v podstatě usmrcení jiné buňky), srážení krve nebo hemolymf a mnohé další. U člověka a mnohých dalších obratlovců lze imunitní systém obecně podle funkce rozdělit na vrozenou a specifickou obranu. V obou hrají svou roli bílé krvinky. Ve vrozené imunitě se uplatňují všechny druhy granulocytů, a navíc NK buňky; adaptivní (specifická) imunita je doménou lymfocytů. Vrozená imunita se soustředí na náhodné vyhledávání patogenů v těle, aktivaci takzvaného komplementu, odstraňování nalezených patogenů (například fagocytózou) a v neposlední řadě je vrozená imunita schopna na svých MHC komplexech „vystavovat“ antigen a tím aktivovat lymfocyty (specifickou imunitu). Specifická čili adaptivní imunita se pokouší o propracovanější způsob boje proti patogenům a nádorovým buňkám, a to několika způsoby. Předně rozeznává antigeny na MHC komplexech; dále vyvíjí metody „ušité na míru“ proti konkrétní bakterii či viru; a konečně, je také schopná takzvané imunologické paměti pro případ, že by se nákaza opakovala
Leukocyty jsou nezbytnou součástí lidského organismu, bez kterých by se tělo neumělo bránit proti cizorodým částicím a vlivům. Rozlišuje se několik druhů leukocytů: monocyty, neutrolily, eozinofily, bazofily, lymfocyty. Dělí se podle funkce a mají také odlišný obraz pod mikroskopem.
Diabetes mellitus I. typu vzniká v důsledku selektivní destrukce beta buněk vlastním imunitním systémem, což vede k absolutnímu nedostatku inzulinu a doživotní závislosti na jeho exogenní aplikaci. Ke zničení beta buněk dochází autoimunitním procesem, který je zakódován v genetické informaci diabetika. Autoimunitní proces je porucha imunitního systému vzhledem k toleranci vlastních buněk, proti nimž vlastní tělo vytváří autoprotilátky. Imunita zjednodušeně funguje tak, že cizorodá látka (= antigen) je rozpoznána B-lymfocyty, které produkují protilátky. Antigen je „označen“ touto protilátkou, která se na něj naváže. Takto označená cizorodá látka je zničena T-lymfocyty a makrofágy. Konkrétně u diabetu: B-lymfocyty označí svými protilátkami beta buňky slinivky břišní jako cizorodou část těla (= autoantigen), čímž je nastartována imunitní reakce. T-lymfocyty a makrofágy takto označené buňky bezhlavě ničí, aniž by se při tom dotkly A-, D- nebo PP-buněk. Zůstává však dosud nezodpovězena otázka, proč dojde k poruše tolerance imunitního systému vůči buňkám vlastního těla. Tvorba protilátek vůči beta buňkám je zakódována v genetické informaci diabetika ještě před vlastní manifestací diabetu. Spouštěcím mechanismem k rozvoji autoimunitní reakce může být imunitní odpověď na mírnou virózu (nachlazení) nebo jakékoliv jiné podráždění (například štípnutí komárem, angína a podobně), které nastartuje nezvratnou tvorbu protilátek proti vlastním buňkám. Vzhledem k autoimunitní podstatě diabetu byl též dokázán i sklon diabetiků k jiným autoimunitním nemocem (hypotyreóza, diabetická neuropatie a další). Diabetes mellitus I. typu je také někdy označován jako juvenilní diabetes, protože je nejčastěji diagnostikován kolem 15. roku života. Onemocnět jím však mohou jak novorozenci, tak starší lidé.
Jednou z teorií původu autoimunitních onemocnění je teorie o vlivu střevní mikroflóry na vznik autoimunitních onemocnění. Podle této teorie, která však zatím nebyla plně experimentálně ověřena, je jedním z faktorů, který může mít vliv na rozvoj diabetu I. typu, i složení střevní mikroflóry. Z genetického hlediska je diabetes I. typu velmi příbuzný hypertenzi.
Příčiny
Diabetes mellitus I. typu postihuje především mladší jedince, nejčastěji mezi 10. a 20. rokem života. Může však vzniknout i u mladých dospělých či zcela malých dětí. Příčinou vzniku tohoto onemocnění je porucha v imunitním systému jedince, který se obrátí proti buňkám vlastního těla, mluvíme tak o autoimunitním onemocnění. V případě diabetu mellitu I. typu působí imunitní buňky proti takzvaným beta buňkám slinivky, které jsou důležité produkcí inzulinu. Inzulin je hormon, který má zcela zásadní úlohu ve zpracovávání cukrů přijímaných potravou. Ve formě glukózy je z krve dopravuje do buněk a tím jim zajišťuje dostatečný přívod energie nezbytné pro jejich správné fungování. V případě, že je v těle inzulinu nedostatek, hladina glukózy v krvi narůstá a vzniká stav zvaný hyperglykemie. Ten pak nepříznivě ovlivňuje procesy v organismu a onemocnění se začne projevovat i navenek.
Hematopoetická tkáň patří vedle zárodečné tkáně mezi nejcitlivější na ionizující záření. Při léčbě gynekologických nádorů, především při ozařování větších objemů a při kombinaci radioterapie a chemoterapie (například při konkomitantní radiochemoterapii pro pokročilý karcinom děložního hrdla) je třeba během léčby pečlivě sledovat krevní obraz. Poklesem počtu reagují citlivé lymfocyty, jejich stav klesá v ozářených uzlinách i v krvi. Z krevních elementů se sleduje zvláště počet neutrofilů. Ty jsou sice rezistentnější na záření než lymfocyty, ale jejich pokles často provází chemoterapii používanou v kombinaci se zářením. Obávanou komplikací neutropenie je febrilní neutropenie, jejíž léčba patří do rukou odborníka – onkologa či onkogynekologa. Trombocyty jsou radiorezistentní, jejich pokles je většinou důsledkem probíhající chemoterapeutické léčby. Erytrocyty (zralé) jsou radiorezistentní, v průběhu léčby zářením ale dochází často k jejich postupnému úbytku a vzniká různý stupeň anémie. Záleží na objemu ozářené krvetvorné tkáně, přičemž předchůdci erytrocytů jsou na záření citlivé. Příčiny anémie jsou často kombinované a vznikají také důsledkem samotného nádorového onemocnění či krevními ztrátami z nádoru. V léčbě se užívá erytropoetin, substituce železem, krevní převody. Je nutno provést laboratorní vyšetření na zjištění typu anémie. Pokud je akutní reakce na záření závažná, je třeba záření na nezbytně nutnou dobu přerušit. Každé přerušení může snižovat efekt léčby.
Popis ukazuje spíše na problém imunitního systému - Imunodeficienci. Imunodeficience jsou poruchy imunitního systému, které vedou ke zvýšené náchylnosti k infekcím. V tomto případě jde o opakované infekce nehtové ploténky. Těmito infekcemi je pak i ovlivněna kvalita nehtu. Zde nebude příčina v plísni nehtu, ale v poruše imunitního systému. Višňák léčí vzniklý puchýř a zánět nehtové ploténky. Ovšem je potřeba také posílit imunitní systém. Imunitní systém se vyšetřuje pomocí krevního rozboru, kde se sledují lymfocyty. Je třeba tedy požádat svého obvodního lékaře o tento krevní rozbor.
Voda na plicích se projevuje ztíženým dýcháním, dušností a kašlem. Může se vyskytovat bolest na hrudi, která je vázaná na dýchání a zhoršuje se při nádechu a při kašli, na rozdíl od bolesti infarktové, která je stálá. Každý výskyt vody na plicích je potřeba odstranit, a to nejen z důvodů léčebných, ale také jako prevence případných komplikací. Tekutina produkovaná u některých zánětů obsahuje bílkovinu fibrin, která působí jako lepidlo a vytváří srůsty mezi poplicnicí a pohrudnicí, což je příčinou přetrvávajících dechových obtíží i po vyléčení zánětu. Výpotek by měl být podroben rozboru, který umožní určit jeho původ.
Typy výpotků:
Kardiální hydrotorax – je nahromadění tekutiny s nízkým obsahem bílkovin (takzvaný transsudát) u nemocného se známkami srdečního selhávání (rozšířené srdce, rozšířené krční žíly). Po nasazení léčby k posílení srdce a pro zvýšené močení (kardiotonicko-diuretická terapie) dochází ke zmenšování hydrotoraxu a zlepšení stavu srdeční činnosti.
Parapneumonický výpotek – je zánětlivý výpotek (exsudát) provázející zánět plic (pneumonii), plicní hlízu (absces = nahromadění hnisu v místě těžkého zánětu plic) či bronchiektázii (rozšíření průdušek). Běžně se o takovém zánětu hovoří jako o pleuritidě. Pokud je stav obranyschopnosti nemocných snížen nebo není takový výpotek adekvátně léčen, může se postupně měnit v hnis v pohrudniční dutině (empyém). V cytologickém obraze u tohoto typu výpotku převažují částečně nebo zcela rozpadlé bílé krvinky. V některých případech je vhodná hrudní drenáž (zavedení drénu do pohrudniční dutiny) a trvalé odsávání výpotku.
Tuberkulózní výpotek – je výpotek, který komplikuje plicní tuberkulózu nebo je jejím jediným příznakem. V některých případech se z pohrudničního výpotku nebo z biopsie pohrudnice vykultivuje (na laboratorních půdách vyroste) Mycobacterium tuberculosis (MTB), původce tuberkulózy, nebo v něm jsou mykobakterie prokázány mikroskopickým vyšetřením. V častějších případech lze stanovit, že se jedná o tuberkulózní výpotek, až po vyloučení jiných příčin „vody na plicích“. Při vyšetření tekutiny se v něm nalézají především lymfocyty. K diagnóze přispívá kožní tuberkulinový test (Mx), který je pozitivní, a krevní imunologický test Quantiferon TB Gold (zjištění produkce gama-interferonu), který bývá také pozitivní.
Maligní, nádorový výpotek – je výpotek, který provází maligní (zhoubné) onemocnění a jsou v něm prokázány maligní (zhoubné nádorové) buňky, nebo je maligní tkáň nalezena ve vzorku odebrané tkáně (biopsii) z nástěnné pleury, případně je prokázána při torakoskopii (chirurgická vyšetřovací metoda, při níž je do pohrudničního prostoru za
Forskolin aktivuje AC a prokázal také silné pozitivní inotropní vlastnosti, které byly synergické s isoproterenolem. Starší, malé klinické studie ukázaly, že forskolin zlepšuje koronární průtok krve a infarktu a funkci levé komory a zvyšuje průtok krve v mozku a ledvinách.
Klinické použití forskolinu je omezeno vzhledem k jeho nízké rozpustnosti ve vodě a nízké orální biologické dostupnosti. Tato skutečnost vedla k vývoji a studiu colforsinu (NKH477), což je ve vodě rozpustný derivát. Colforsin má vyšší afinitu k AC infarktu. Přípravek colforsin (Adehl) je schválen pro použití v Japonsku, kde byly provedeny omezené studie v kardiochirurgii, srdečního selhání, a mozkového vasospasmu.
Forskolin má mnoho dalších pozitivních účinků na lidské zdraví:
Astma a alergie
Mnoho léků používaných k léčbě astmatu a alergie zvyšuje hladinu cAMP. Forskolin efektivně uvolňuje hladké svalstvo, což má za následek bronchodilataci, zlepšení prostupnosti dýchacích cest a zvýšení vitální kapacity a usilovně vydechnutého objemu vzduchu. Ústní forskolin fungoval lépe, než kromoglicinová kyselina v prevenci astmatických záchvatů u dětí a dospělých s mírnou a střední formu astmatu, zatímco inhalační forskolin nebyl lepší než beklomethason při zlepšení funkce plic. V omezeném počtu studií byl forskolin také testován jako bronchodilatans - látka, která způsobuje dilataci (roztažení) průdušek a průdušinek, snižuje tak aerodynamický odpor a zlepšuje tím průchodnost dýchacích cest.
Dávkování při astma: Oralní forskolin byl zkoumán za použití 10 mg denně po dobu 2 až 6 měsíců.
Cévy a krevní tlak
Forskolin zesiluje cévní stěny a stejně tak i pomáhá srdci produkovat silnější srdeční tep. Forskolin také pomáhá rozšiřovat cévy, čímž snižuje krevní tlak.
Zvýšení hustoty kostí
Přestože to nebylo původním cílem výzkumu, zjistilo se, že Forskolin výrazně posiluje hustotu kostí, čímž se posiluje celé tělo. Vědci zjistili nárůst hustoty kostí u mužů, kteří užívali Forskolin po dobu 12 týdnů. Vlivem Forskolinu na hustotu kostí se budou zabývat další studie.
Imunitní systém
Čeleď hluchavkovitých rostlin je známá svými protizánětlivými a imunitní soustavu posilujícími vlastnostmi. Uživatelé forskolinu zaznamenali zkrácení doby rekonvalescence po nemocích a pozorovali, že příznaky onemocnění nebyly tak závažné. Forskolin tím, že aktivuje makrofágy a lymfocyty, podporuje zvýšení imunitního systému.
Energie
V několika klinických studiích vědci zjistili, že účastníci, kteří užívali Forskolin, pozorovali významné snížení únavy. Přesný mechanismus zatím nebyl zjištěn.
Nádorové metasázy
Forskolin je silný inhibitor agregace krevních destiček, stejně jako silný
Pokles počtu leukocytů v krvi se označuje jako leukopenie. Podle druhu leukocytů se rozlišuje na lymfopenii, neutropenii a monocytopenii.
Příčinou může být poškozená tvorba při utlumení kostní dřeně, zvýšená likvidace leukocytů po chemoterapii nebo produkce nefunkčních leukocytů. Při těchto stavech je vysoká náchylnost k infekcím, které mají velmi těžký průběh a mohou končit smrtí. Velmi často probíranou infekcí, která postihuje T-lymfocyty, je infekce virem HIV. Virus HIV způsobuje nemoc AIDS. Napadá T-lymfocyty, ve kterých se množí, napadené buňky likviduje a útočí na další. Výsledkem je rozložení imunitního systému, takže organismus nedokáže bojovat s žádnou infekcí a ta se později stává příčinou úmrtí.
Příčiny
Akutní infekce: V úvodu akutního infekčního procesu může dojít k paradoxnímu dočasnému snížení počtu bílých krvinek, relativně časté je to u septických stavů (otrava krve). Toto snížení je pak následováno očekávatelným zvýšením počtu bílých krvinek. Jako zcela speciální příčinu uveďme onemocnění AIDS při infekci HIV virem, který cíleně ničí jeden konkrétní podtyp T-lymfocytů zodpovědný za koordinaci imunitních reakcí.
Léky: Některé léky výrazně snižují počty bílých krvinek, většinou v důsledku poškození kostní dřeně. Jde například o některé přípravky používané k chemoterapii a o některá imunosupresiva. Velmi závažný podtyp je takzvaná febrilní neutropenie, kdy vlivem těchto léčiv dochází k poklesu jinak nejčastějších bílých krvinek, neutrofilů. Stav je spojen s těžkým poklesem počtu neutrofilů v krvi a s horečkou, může se snadno zvrhnout ve smrtelně probíhající infekci. Léčbou je podávání speciálních a drahých růstových faktorů, které stimulují tvorbu bílých krvinek. Pokles bílých krvinek nastává i po podávání některých antipsychotik a léků proti epilepsii.
Toxické sloučeniny: K poklesu počtu bílých krvinek dochází například vlivem chronických otrav některými těžkými kovy, jako je například arzén.
Hypersplenismus: Jedná se o zvýšenou aktivitu sleziny, která začne nadměrně vychytávat a skladovat krevní buňky a destičky. Hypersplenismus může vzniknout primárně poruchou sleziny, nebo může doprovázet jiná onemocnění.
Onemocnění kostní dřeně: Nedostatek tvorby bílých krvinek v kostní dřeni může být přítomen u hematologických chorob, jako je myelofibróza a aplastická anémie. Kostní dřeň může být kromě léků poškozena i ozařováním a po chemoterapii. Při chemoterapii jsou podávána cytostatika, která poškozují rychle se dělící buňky, hlavně nádorové, ale také má vliv na rychle rostoucí zdravé buňky (vlasové kořínky, buňky sliznic, krvinky). Pokles hladiny krvinek se obvykle projevuje 6.–10. den po podání chemoterapie. Neutrofily vznikají v
Vnitřek zubu je vyplněn zubní dření (pulpa dentis), která obsahuje drobné cévy a nervy. Je také tvořena buňkami (fibroblasty, histiocyty, granulocyty, lymfocyty) a mezibuněčným prostorem (kolagenní a retikulární vlákna, mukopolysacharidy a mukoproteiny). Obsahuje málo kolagenních vláken a více retikulárních vláken, což jsou velmi tenká, bohatě se větvící vlákna tvořená kolagenem typu III s vysokým obsahem sacharidů. U starších jedinců přibývá kolagenních vláken, ubývá amorfní hmoty a celkově se vazivo zubní dřeně stává hustším. To je způsobeno i tím, že se s přibývajícím věkem zmenšuje dřeňová dutina zubu důsledkem tvorby sekundárního dentinu.
Funkce
Ve dřeni se nachází velké množství krevních cév a nervových vláken. Krevní cévy vyživují zubní dřeň. Po jejím odstranění není zub vyživován a křehne. Přítomnost zubní dřeně má pro zub velký význam. Má čtyři základní funkce, a to funkci formativní, nutritivní, senzorickou a obrannou. Formativní funkce se projevuje tvorbou primárního a sekundárního dentinu. Nutritivní funkce zajišťuje výživu dentinu z cévního řečiště. Senzorickou funkci mají nervová vlákna, která zprostředkovávají vnímání bolesti. Obranná funkce se projevuje tvorbou terciárního dentinu, který se tvoří při bakteriálním, chemickém, mechanickém či termickém dráždění zubu. Cévy a nervy v zubní dřeni jsou zodpovědné za citlivost zubů
Nejčastější problémy a jejich řešení
Otevřením dřeňové dutiny nebo penetrací kazu do dutiny dojde k zanesení infekce do zubní dřeně, následně dochází k infekci pulpy a nakonec k její nekróze a bakteriální kontaminaci celého kořenového systému a následné gangréně. Odumření dřeně probíhá nepravidelně a projevem je citlivost zubní dřeně.
Při orální léčbě minocyklinem se mohou vyskytnout gastrointestinální poruchy, a to pálení žáhy, pocit tlaku v žaludku, zvracení, nadýmání, mastná stolice a lehký průjem. Užívání minocyklinu během jídla nebo po jídle může do určité míry tyto účinky omezovat, přičemž se pouze nevýznamně snižuje absorpce léku. Také se může vyskytnout stomatitida, zánět sliznice hltanu, ochraptění, potíže s polykáním a povlečený černý jazyk. Při výskytu těžkých průjmů je třeba uvažovat o pseudomembranózní enterokolitidě. V takovém případě je třeba léčbu minocyklinem přerušit a začít jinou odpovídající léčbu. Pokud se užívá 2x denně 100 mg minocyklinu, vyskytují se častěji než u jiných tetracyklinů centrální nežádoucí účinky, a to více u žen než u mužů. Přitom přechodně dochází k příznakům, jako jsou závrať, nevolnost, ataxie a únava. Při užívání 50 mg minocyklinu 2x denně byly tyto nežádoucí účinky pozorovány jen zřídka.
Alergické reakce na minocyklin jsou zřídkavé. Patří k nim generalizované exantémy, erytémy, svědění kůže. Erythema exsudativum multiforme, akutní exacerbace systémového lupus erytematodes, urtikárie, angioedém, astma, anafylaktický šok, fixní lékový exantém na genitáliích a jiných částech těla a reakce podobné sérové nemoci s horečkou, bolestmi hlavy a kloubů. Při podávání léků ze skupiny tetracyklinů se může vyskytnout zkřížená alergie. I když po podání minocyklinu se zkřížené alergie vyskytují méně často, než je tomu u jiných tetracyklinů, měl by se minocyklin při dokázané alergii na tetracykliny podávat jen po uvážení indikace. V průběhu léčby minocyklinem nejsou vyloučeny fototoxické reakce, podobně jako u jiných tetracyklinů. Podávání minocyklinu může vést k nadměrnému růstu kandid na kůži a sliznicích (zvláště ústní a střevní sliznice a sliznice genitálního traktu). Následkem jsou záněty sliznic úst a hrdla, glositida, stomatitida, akutní zánět vnějších genitálií a vaginy (vulvovaginitis) a pruritus ani.
Velmi zřídka bylo pozorováno zvýšení nitrolebního tlaku (pseudotumor cerebri), provázené bolestmi hlavy, nevolností a zvracením.
Při masivním předávkování existuje riziko poškození jater a vzniku pankreatitidy.
Pokud se minocyklin podává dětem před ukončením dentice, je třeba počítat s možností ireverzibilního zabarvení zubů, s defekty zubní skloviny a reverzibilním (při krátkodobém podávání) zpomalením růstu kostí.
U dospělých bylo po dlouhodobém podávání vyšších dávek minocyklinu pozorováno v ojedinělých případech načernalé zabarvení zubů, nehtů, kostí a štítné žlázy. Při zánětlivých změnách na kůži jiného původu se může po dlouhodobé léčbě minocyklinem vysk
Lymfatické (mízní) uzliny (LU, latinsky lymphonodus, nodus lymphaticus = lymfatická uzlina) jsou součástí lymfatického systému. Protéká jimi lymfa (míza) sbíraná ve tkáních. Lymfatické uzliny se zapojují do obrany organismu před infekcí, sídlí v nich lymfocyty.
Mízní uzliny se nacházejí na mnoha místech našeho těla. Zde můžete vidět rozmístění mízních uzlin.
Obecně uznávaný rozměr uzliny, který se osvědčil v odlišení patologické od fyziologické uzliny, je 1,5 cm. Otázkou zásadního významu však je, v jaké lokalizaci se mírně zvětšené uzliny nacházejí. V třísle a v podpaží mohou mít i za fyziologického stavu uzliny až velikost hrášku (0,5-1,0 cm), zatímco v oblasti nadklíčkové nebo podél karotid je nutno již uzliny této velikosti hodnotit jednoznačně jako patologické.
Při vyšetřování uzlin pohmatem se dále hodnotí jejich konzistence. Rozlišuje se konzistence měkká, elastická a tvrdá. Uzliny zvětšené při akutním zánětu jsou obvykle měkké a většinou bolestivé při palpaci. Uzliny maligních lymfomů jsou obvykle středně tvrdé (elastické), uzliny zvětšené na podkladě metastází karcinomů, případně na podkladě lymfogranulomu, jsou obvykle tvrdé.
Patologicky zvětšené uzliny mohou být navzájem srostlé, v tom případě se hovoří o paketech uzlin. Pokud jsou srostlé se spodinou či s kůží, je výsledkem jejich omezená či vymizelá pohyblivost proti spodině a proti kůži.
Zatímco konvenční léčba rakoviny často potlačuje imunitní funkce, hypertermie je může zvýšit, a to prostřednictvím celé kaskády imunitních buněčných odpovědí. Podle německého profesora Rolfa Isselsa z Mnichovské univerzity produkuje hypertermie proteiny „tepelného šoku“ na povrchu rakovinných buněk, což je činí náchylnějšími vůči útokům imunitního systému.
Doktor Gurdev Parmar z Integrované zdravotnické kliniky ve Fort Langley v Britské Kolumbii s tímto názorem souhlasí. Vysvětluje, že teplo způsobuje, že rakovinné buňky vypadají odlišně od zdravých buněk, a tím vytváří imunitní odpověď, která je okamžitá a dlouhotrvající. Protože poškozené proteiny na povrchu nádorových buněk vypadají velmi odlišně od zdravých buněk, imunitní systém je znepokojen a přirozené „zabíječské buňky“ (NK) a makrofágy jsou okamžitě zaslány do nádoru. Tyto buňky pak aktivují dendritické buňky (DC), které zase prezentují tepelně poškozené proteiny T-buňkám. Hypertermie podporuje zrání a migraci DC do lymfatických uzlin, kde se T-buňky aktivují proti proteinům rakovinných buněk. Aktivované T-buňky zvané cytotoxické T-lymfocyty pak napadají a ničí nádorové buňky.
Lékaři v Clifford Hospital Hyperthermia Center v Guangzhou v Číně – možná největším hypertermickém centru na světě – souhlasí s tím, že tepelné ošetření, zejména hypertermie celého těla, „mohou stimulovat a posilovat funkci imunitního systému těla“. Základní teplota 41,8 ℃ (asi 107 stupňů Fahrenheita) může aktivovat dlouhodobě působící T-lymfocyty. Při tělesné teplotě 39,8 ℃ (asi 104 stupňů Fahrenheita) udržované po dobu šesti hodin může hypertermie celého těla „zvýšit aktivitu T- a B-lymfocytů a protinádorovou aktivitu NK buněk a může usnadnit redistribuci bílých krvinek v těle pro zlepšení monitorovací funkce imunitního systému těla“.[4]
Přestože existuje mnoho technik pro generování hypertermie, infračervená sauna je určitě jednou z nejjednodušších a nejbezpečnějších. V článku publikovaném v International Journal of Biometeorology autoři došli k závěru, že „materiály emitující elektromagnetické záření v infračerveném pásmu, které jsou v Japonsku široce využívány pro kosmetické a terapeutické účely, se zdají být schopné potencovat leukocytové funkce bez podpory oxidačního poškození“.[4]
Terapie jako infračervená sauna, které inhibují sympatický nervový systém, jsou proto užitečné při léčbě rakoviny. Tělo se uzdravuje, když je v parasympatické dominanci, což je část nervového systému, která podporuje odpočinek, relaxaci a zotavení.
Sauny mohou podporovat parasympatickou aktivitu několika způsoby. Teplo v sauně výrazně zpomaluje normální produkci tepla, což je sympatická funkce. Aby se rozptýlilo teplo, saunování odebírá k
Lymfatické uzliny jsou malé žlázky ve tvaru fazole a nacházejí se po celém těle. Jsou součástí lymfatického systému, kterým proudí tekutina (lymfa), živiny a odpadní materiál mezi tělesnými tkáněmi a krevním řečištěm.
Lymfatický systém je důležitou součástí imunitního systému, obranného systému těla proti nemocem. Lymfatické uzliny filtrují lymfatickou tekutinu, která jimi protéká, zachycují bakterie, viry a další cizorodé látky, které jsou poté zničeny speciálními bílými krvinkami nazývanými lymfocyty.
Lymfatické uzliny mohou být umístěny jednotlivě nebo ve skupinách. A mohou být malé jako špendlík nebo velké jako oliva. Skupiny lymfatických uzlin lze nahmatat na krku, v tříslech a v podpaží. Lymfatické uzliny obecně nejsou citlivé ani bolestivé. Většina lymfatických uzlin v těle není cítit.