MRAZY je téma, které bylo inspirací k napsání tohoto článku. Šalvěj je bylina, která má dezinfekční účinky, proto je vhodná na výplachy při výtoku, na vymývání ran a na obklady přikládané na špatně se hojící a mokvající rány. Vnitřně se užívá k posílení a uklidnění nervů, reguluje produkci žaludečních šťáv a podporuje vylučování žluče, je močopudná. Užívá se při střevních a žaludečních katarech a má protihlístové účinky. Snižuje pocení (hlavně v období klimaktéria a v pubertě), snižuje též sekreci žláz a tvorbu mateřského mléka. Žvýkání čerstvých listů šalvěje pak odstraňuje zápach z úst.
Jak na pěstování šalvěje
Šalvěj není náročná bylina, dobře se jí daří i v suchých a na živiny chudých půdách. Potřebuje suché, chráněné a velmi slunné stanoviště. Nejlépe se jí daří v lehkých, kyprých, dobře propustných, hlinitopísčitých půdách. Co se týče pěstování šalvěje, konce výhonků často zaštipujeme, abychom podpořili keřovitý růst rostliny. Při odkvětu je dobré květy ostříhat, aby se rostlina nevysilovala tvorbou semen. Jestliže listy šalvěje žloutnou, značí to, že rostlina nemá dostatek místa pro kořeny. Šalvěj špatně snáší mrazy, proto je vhodné ji na zimu přikrýt chvojím. Pěstujeme-li ji v květináči, dbáme na to, aby měla dostatek světla. Trs má životnost zhruba 5 let, pak se doporučuje výhonky vyměnit. Od května do července sklízíme lístky a nať. Čerstvé listy šalvěje můžeme sklízet kdykoliv, nejlepší ale je sbírat lístky šalvěje během slunečných a suchých dní v poledne, těsně před rozkvětem. Právě v tuto dobu totiž obsahují nejvíce éterických olejů. Celou nať sklízíme dvakrát do roka, kdy ji uřízneme 10 cm nad zemí. Listy sušíme (ideálně při teplotě do 30 až 35 °C). Sušené šalvějové lístky jsou šedozelené, plstnaté a budí dojem, že se ,,lepí“ k sobě. Jejich chuť je příjemně aromatická, výrazná a nahořklá a stahující. Šalvěj lze i zamrazit (např. v mikrotenovém sáčku) či konzervovat v oleji nebo octu.
Zdroj: článek Všechno možné o šalvěji
Žlutý versus červený
Vodní meloun (botanickým názvem lubenice obecná) je druh, který je tvořen načervenalou vodnatou dužninou (pokud je meloun zralý) a zelenou kůrkou. Uvnitř dužniny se nachází rovnoměrně rozmístěná semena. Vodní meloun obsahuje v průměru 91 % vody, což z něj činí velmi významný zavodňující zdroj pro lidský organismus. Svůj původ má vodní meloun v některých oblastech Afriky, kde je do dneška hojně pěstován. Plody jsou kulovité, případně u některých odrůd protáhlé. Kůru mají tlustou a hladkou (některé druhy síťovanou). Barva kůry je modrozelená a zelenožlutá s nepravidelnými podélnými pruhy. Vodní melouny dosahují váhy až 15 kg. Nejtěžší známý meloun vážil přes 120 kg. Dužina je jasně červená, křehká. Existují i odrůdy se žlutou dužinou. Ve vnitřku dužniny se rovněž nacházejí rovnoměrně rozmístěná černá semena. Existuje již i odrůda Bouquet od španělské firmy Anecoop, která je bez semen. Melouny jsou pěstovány speciálním postupem a nejsou geneticky modifikované.
Nejvhodnější jsou melouny s váhou 2 až 3 kg. Při koupi nejprve vezmeme meloun mezi dlaně a zkusíme ho stlačit. Pokud vydává vrzavý zvuk, tak je zralý. Také můžeme meloun poklepat. Melouny v dobrém stavu vydávají dutý tón. Příliš dutý zvuk, ale naznačuje přezrálost. Dobrým vodítkem zralosti je také suchá stopka. Pruhované melouny z Řecka bývají většinou sladší než celozelené melouny ze Slovenska a Maďarska. Nikdy nekupujte meloun s otlačenou anebo měkkou slupkou. Vodní melouny jsou k dostání od začátku léta do podzimu. Meloun lze skladovat i několik týdnu, ale během této doby stále probíhá zrání. U melounů s porušenou kůrou dochází k rychlému kažení. Melouny se k nám se dovážejí většinou z Itálie, Španělska, Řecka, Kypru a Izraele.
Meloun cukrový, zvaný též honeydew, je druh melounu s typicky žlutou dužinou a zelenou kůrou, který je často konzumován společně s parmskou šunkou, lososem anebo se sladkým vínem. Od melounu vodního se liší jak chutí a barvou, tak i vzhledem rostliny, které má výrazně zakulacenější listy a menší plody. Plody obsahují průměrně 6 až 8 % cukru (převážně sacharózy). Jedná se o jednoletou poléhavou rostlinu, která dorůstá až 150 cm. Jelikož jde o teplomilnou rostlinu, zničí ji již první mrazy, a pokud dojde k poklesu pod 10 °C, zcela zastavuje asimilaci živin. Rostlina má dva páry květů – samčí a samičí – v poměru 1 : 20 až 30. Po odkvetení vzniká plod, který může mít různou velikost a tvar v závislosti na druhu, dlouhý může být až 1 metr. Povrch plodu pak má korkovitě síťovaný vzor s hrbolky připomínajícími bradavice, ale může být také zcela hladký.
Zdroj: článek Vodní meloun