NAPROTI SLOVNÍ DRUH a mnoho dalšího se dozvíte v tomto článku. Akné se svými typickými červenými pupínky trápí řadu mladých, ale i dospělých lidí, kteří pak nemyslí na nic jiného, než jak se akné zbavit. Víme, že akné souvisí se zdravím jater. Zdravá játra = žádné akné. Ale jsou tu ještě další faktory, které červené vyrážky akné způsobují nebo podporují. Hlavním takovým faktorem je strava. Věděli jste, že například u eskymáků, díky jejich přirozené stravě, akné vůbec neznají? Podívejme se společně na to, jak by měla taková léčba akné pomocí diety vypadat.
Akné a strava
Strava a akné spolu souvisí, což dokazují poznatky z nerozvinutých zemí, kde se jí méně a převládá přirozená strava. V těchto nerozvinutých zemích akné prakticky vůbec neexistuje. Naproti tomu v zemích západní civilizace, se akné objevuje jako významná kožní nemoc. Zajímavá je také studie o Eskymácích, kteří byli ve svém přirozeném prostředí podrobení analýze na přítomnost akné s negativním výsledkem, akné u nich nebylo. Jakmile, ale tito zkušební Eskymáci přešli na moderní stravu západní civilizace, tak se u nich objevily na kůži červené pupínky.
Další studie, která dokládá souvislost stravy s výskytem akné, je studie doktora Lorena Cordaina ze Státní univerzity v Coloradu. Doktor Cordain sledoval dvě nezápadní civilizace, civilizaci Kitavana z ostrovů Papua Nová Guinea a kmen lovců z Paraguaje. Z 1200 Kitavanů a 115 lovců z Paraguaje ani jeden netrpěl akné. Hlavní složkou jejich stravy byly hlízy, ovoce, ryby, kokos a místní divoce rostoucí plodiny. Prakticky by se dalo říci, že stravou těchto lidí bylo vše, co si ulovili, utrhli, sesbírali nebo vylovili z vody. Přesně taková skladba stravy u těchto lidí vylučovala vznik akné. Do našich zeměpisných podmínek by se to dalo převést prostřednictvím těchto potravin: losos, hovězí svíčková, jahody, ořechy a kořenová zelenina. Toto by měli být hlavní potravinoví pomocníci v boji proti akné. Doktor Cordain své závěry opírá o domněnku, že za vznikem akné stojí potraviny, které přímo zvyšují hladinu inzulínu v krvi, což jsou rychlé cukry (glukóza, fruktóza, sacharóza), tyto potraviny se také označují, jako potraviny s vysokým glykemickým indexem. Inzulín totiž podněcuje tvorbu hormonu IGF-1, což je inzulínový růstový faktor. Inzulínový růstový faktor se využívá například v kulturistice, kde podporuje svalový růst. Inzulínový růstový faktor ovšem podporuje růst ve všech typech tkání, včetně folikulů. Ve folikulech pak dochází k nadměrné tvorbě tuku a keratinu, což vede ke vzniku akné. Dále se inzulín a inzulínový růstový faktor projevuje také ve vaječnících a ve varlatech, kde podporuje tvorbu testosteronu u mužů i u žen. Vyšší hladina testosteronu pak znamená více nepříjemného odpadního metabolitu DHT, což je největší přítel s akné. Strava, ve které je minimálně 45% bílkovin, snižuje přeměnu testosteronu na jeho přímého potomka – metabolit DHT, který při vzniku akné hraje hlavní roli.
Další studie, která zkoumala vliv mléka na adolescenty, odhalila souvislost mezi mlékem a vznikem akné u dospívajících osob. Přičemž nezáleželo na tom, zdali mléko bylo odtučněné nebo plnotučné. Přítomnost hormonů a bioaktivních molekul z mléka pravděpodobně zhoršuje stav akné.
Jde o jehlové elektrody bipolární či multipolární, případně o tenký drátek či svazek drátků. Bipolární elektroda je složena z duté jehly, jejímž středem prochází izolovaný vodič, který před hrotem jehly vychází na povrch její stěnou. Kovové tělo jehly tvoří jednu společnou elektrodu a středový vodič druhou elektrodu.
Jehlová multipolární elektroda je konstrukčně totožná s bipolární s tím rozdílem, že středem vede (a na povrch stěnou vystupuje) hned několik vzájemně izolovaných vodičů. Multipolární elektrodou lze tedy snímat několik signálu na velmi malé ploše najednou. Speciální jehlovou elektrodou se snímací plochou 25 μm lze měřit signál z jediného svalového vlákna (pro metodu SFEMG).
Podpovrchové elektrody se zavádějí kolmo na osu svalu nebo podélně. Jehlovou elektrodu lze dobře umístit ve svalu, ale jedná se o bolestivou metodu, a navíc jehla omezuje pohyb svalu a sval zároveň pohybuje elektrodou, což vede ke vzniku nežádoucích artefaktů v signálu. Jehlová elektroda může zůstat zavedena do svalu maximálně hodinu. Naproti tomu zavedený drát lze ponechat ve svalu až několik hodin, ale nelze s ním dobře manipulovat a lokalizovat konkrétní místo zájmu ve svalu. Drátové elektrody se používají tam, kde nechceme omezovat pohyb svalstva, ovšem drát se pohybem může povytáhnout.
V případě neinvazivního měření na povrchu kůže se zaznamenává signál vzniklý činností velkého množství motorických jednotek. Signál dosahuje špičkové hodnoty do 10 mV. Značný objem tkáně mezi elektrodami a svalovými vlákny, stejně jako rozhraní elektroda–pokožka omezují horní hranici využitelného frekvenčního pásma na 500 Hz. Hlavní část výkonového spektra tedy leží v oblasti 50–150 Hz.
Invazivním, takzvaným intramuskulárním EMG lze měřit elektrický potenciál malého množství motorických jednotek až jednotlivých motorických jednotek. Využitelné frekvenční pásmo sahá až k 10 kHz díky malému objemu tkáně mezi elektrodou a zdrojem signálu. Špičkové napětí dosahuje řádově stovek μV.
Snímání a záznam sumárních akčních potenciálů svalu se provádí za účelem zjištění funkcionality svalu. Využívá se povrchových nebo podpovrchových elektrod ke stimulaci periferního nervu, který pak vyvolá samotný záškub svalu, který je pak měřen povrchovou elektrodou. Podpovrchová elektroda ke snímání ve svalu není vhodná, protože dochází k jeho silné kontrakci, což se projeví vznikem artefaktů v signálu. Stimulace nervu je realizována elektrickými pulzy o frekvenci 3–5 Hz. Vyhodnocuje se amplituda a odezva na budící signál. Nízká amplituda (alespoň 10% snížení) všech odezev značí primární nemoc svalstva. Naproti tomu u nervové poruchy, jako je například roztroušená skleróza, je patrné zpoždění kontrakce vláken při normální amplitudě. Jinou verzí CMAP metody je stimulace senzorických nervů, čímž se zpětnovazebně aktivují motoneurony, a tak lze vyšetřovat jejich funkčnost či přenosové vlastnosti.
Žlutá skvrna je oblast v centru sítnice oka o velikosti špendlíkové hlavičky s hustým výskytem fotoreceptorů (zrakových buněk), která zajišťuje jasné, ostré vidění detailů. Žluté zbarvení nazývané „pigment skvrny“ je výsledkem nahromadění luteinu a zeaxantinu, což jsou látky s antioxidačními účinky, velmi důležité pro výživu oka. Jejich koncentrace je v makule tisíckrát vyšší než v krvi. Patří do velké skupiny rostlinných pigmentů nazývaných karotenoidy, díky kterým se v ovoci a zelenině vyskytuje žluté, červené a oranžové barvivo.
Některá onemocnění související s poškozením žluté skvrny jsou velmi vážná a mohou způsobit až oslepnutí. Častá je makulární degenerace neboli degenerace žluté skvrny, což je onemocnění zraku, které postihuje převážně osoby starší 50 let. V 90 % se pak jedná o takzvanou stařeckou makulární degeneraci, která je charakteristická výskytem u osob nad 50 let. Méně častou formou je degenerace žluté skvrny jako součást Stargardtovy nemoci u dětí a mladistvých.
Postižený jedinec vidí v zorném poli šedou nebo černou skvrnu, která se nazývá centrální skotom. Rovné linie bývají deformovány, nemocný vidí tvary předmětů jinak, než ve skutečnosti vypadají. Tyto příznaky, kterým se obecně říká zprohýbané vidění, jsou projevem takzvané vlhké (exsudativní) makulární degenerace. Ta většinou nastupuje velmi rychle a v případě neléčení může dojít až ke ztrátě zraku.
Naproti tomu pokud příznaky nastupují postupně, to znamená, že dochází k problémům s viděním za tmy nebo za šera, k vyblednutí barev a k rozmazávání písma (obtíže se čtením), jedná se o takzvanou suchou makulární degeneraci. Na tu bohužel neexistuje žádná léčba. Udává se, že drtivá většina nemocných (až 90 %) trpí právě suchou (atrofickou) formou degenerace žluté skvrny.
Základem diagnostiky makulární degenerace je Amsler mřížkový test, který se skládá z pravidelné mřížky, v jejímž prostředku se nachází černý puntík. Na něj se pacient snaží zaostřit. Zdravý jedinec vidí všechny čáry z mřížky rovné, nemocnému degenerací žluté skvrny se jeví jako deformované.
Léčba degenerace žluté skvrny je velmi problematická. Na suchou formu makulární degenerace neexistuje spolehlivá léčba, takže pacientům nezbývá než užívat potravinové doplňky s obsahem luteinu, vitamínu E, zeaxantinu a zinku. Naproti tomu vlhká forma makulární degenerace se léčit dá. Mezi způsoby léčby patří například speciální injekce na potlačení růstu nových cév (anti-VEGF terapie). Dalšími možnostmi jsou také fotodynamická terapie a transpupilární termoterapie (léčba diodovým laserem), které ovšem nelze využít přímo v místě žluté skvrny, protože laser spolu s novými cévami zničí i&nb