Klíšťata, která přenášejí virus klíšťové encefalitidy, se vyskytují po celé České republice a už v březnu se můžeme nakazit touto nebezpečnou nemocí. Jedinou možností skutečně spolehlivé prevence je očkování. Očkovat se dá celoročně, ale nejvhodnější doba pro zahájení očkování je na podzim nebo koncem zimy, či ještě začátkem jara.
Nízká proočkovanost obyvatel v České republice ukazuje, že mnoho lidí zatím bere klíšťovou encefalitidu na lehkou váhu. Základní očkovací schéma představuje 3 dávky vakcíny. Druhá dávka se podává za 1 až 3 měsíce od první a třetí dávka za 5–12 měsíců od první dávky. Následuje přeočkování každých 5 let. Existuje také zrychlené schéma, kdy se interval mezi 1. a 2. dávkou zkracuje na 14 dnů. Toto schéma se využívá, když je potřeba rychle zajistit ochranu před klíštětem, například když se první dávka podá v teplejších jarních dnech, kdy už jsou klíšťata v přírodě aktivní. Po 2 dávkách je přibližně za 14 dnů již jedinec proti nemoci chráněn. K upevnění hladiny protilátek je ale nutná 3. dávka a následná pravidelná přeočkování. Správně absolvovaná prevence představuje dvojí očkování brzy po sobě, to je v období 1–3 měsíců, třetí maximálně po roce od druhé dávky a následující přeočkování vždy do každých 3–5 let. Tento způsob nás před klíšťovou encefalitidou ochrání zhruba 14 dní po podání druhé dávky a při pravidelném přeočkování už prakticky navždy.
Zpočátku bylo doporučené očkovací schéma 3+1, zjistilo se však, že dobře funguje i 2+1. To znamená, že se první rok aplikují 3 nebo 2 vakcíny a v druhém pak další. Pokud chcete očkovat druhým způsobem, je nutné se domluvit s pediatrem.
Schéma 2+1 není sice legislativní, ale je doporučené výrobcem této vakcíny, proto má pediatr možnost toto schéma použít, ale zase závisí na dohodě s rodiči. Takže je na rodičích, jak se domluví s pediatrem, zda je ochotný akceptovat 2+1, a to i s razítkem pro přijetí do školky.
Jak se očkuje? Nejdřív po ukončeném třetím měsíci (lépe až po půl roce) první dávka, poté po 2 měsících další, booster klasicky po dalším půlroce. Rozestupy mezi prvními dvěma dávkami musí být 2 měsíce a déle.
Nehormonální metody antikoncepce lze před 50. rokem věku ukončit po 2 letech amenorey, po 50. roce po 1 roce amenorey. Metody obsahující pouze gestageny lze používat až do věku 55 let nebo po padesátce přejít na nehormonální metodu, která se ukončí po 1 roce amenorey. Stejně je tomu u metod obsahujících estrogeny, pokud nejsou přítomny kardiovaskulární rizikové faktory.
Obecné metody antikoncepce:
Přirozené – nejlevnější, nevyžadují žádné pomůcky, ovšem nejméně spolehlivé (přerušovaná soulož, metoda plodných a neplodných dnů).
Chemické – využívají látky, které při kontaktu ničí spermie nebo omezují jejich pohyblivost (spermicidy ve formě vaginálních čípků nebo gelu).
Hormonální – umělé hormony zabraňují dozrávání a uvolňování vajíčka (ovulaci) a ztěžují pronikání spermií do dělohy; patří mezi nejspolehlivější (kombinovaná pilulka, minipilulka, nitroděložní hormonální systém – Mirena, náplast, injekce, podkožní tyčinka, vaginální kroužek).
Nitroděložní tělísko – působí mechanicky, chemicky a aktivací obranných mechanismů proti uhnízdění vajíčka.
Sterilizace – chirurgický zákrok, při němž dojde k přerušení vejcovodů u ženy nebo chámovodů u muže.
Hormonální antikoncepční pilulka je jednou z nejčastějších antikoncepčních metod a v dnešní době ji užívá přibližně 100 milionů žen. Po spolknutí pilulky se do těla dostávají hormony, které vyvolají stav podobný těhotenství, a tím pádem nedochází k ovulaci. Vajíčko se tedy z vaječníku neuvolní a spermie nemají co oplodnit. Pilulka tímto způsobem „ošidí“ i děložní sliznici, která normálně vyzrává a po přerušení užívání tabletek se odlučuje v podobě menstruačního krvácení. Vlastní krvácení v tomto případě vypadá úplně stejně, je snad jenom o něco slabší a někdy trvá kratší dobu.
Jak se pilulky užívají:
Schéma 21/7: Naprostá většina tablet se užívá jednou za 24 hodin po dobu tří týdnů, pak následuje v užívání sedmidenní přestávka, během které se většinou dostaví menstruační krvácení.
Schéma 22/6: Systém užívání 22 tablet + 6denní pauza. Oproti předchozímu se mění pouze to, že žena končí i začíná užívat pilulky ve stejný den v týdnu.
Schéma 28/0: U schématu 28 tablet žena nic nevynechává a pokračuje bez přestávky hned balením dalším. Princip je ale pořád stejný.
Žena je před otěhotněním dokonale chráněna nepřetržitě, i během sedmidenní přestávky v užívání!
Kdy nejpozději očkovat? Zde je základní očkovací schéma dle vyhlášky č. 299/2010 Sb. u hexavakcín spočívá v podání čtyř dávek:
1. dávka se očkuje v době od započatého 9. týdne. U dětí očkovaných proti tuberkulóze se základní očkování hexavalentní očkovací látkou provede od započatého třináctého týdne po narození dítěte, vždy však po zhojení postvakcinační reakce po očkování proti tuberkulóze.
Druhá a třetí dávka se podává v průběhu prvního roku života dítěte, přičemž interval mezi dávkami je nejméně jeden měsíc.
Čtvrtá dávka se podává nejméně 6 měsíců po 3. dávce, nejpozději však před dovršením osmnáctého měsíce věku dítěte.
Povinnost očkovat u nás stanovuje zákon o ochraně veřejného zdraví 258/2000 Sb., konkrétně § 46, který odkazuje na prováděcí vyhlášku (537/2006 Sb.). Ta určuje, co se má očkovat. O hexavakcíně se dočteme v § 4. Očkování má proběhnout hexavalentní látkou – konkrétně o Infanrixu hexa zde není ani zmínky. Dle § 47 zákona o ochraně veřejného zdraví má pacient právo na volbu vakcíny. Hexavalentní látka má být naočkována od 9. týdne do 18. měsíce. Není tu přesná specifikace, kdy máte očkovat, jen odkdy dokdy má očkování proběhnout. Tudíž abyste stihli naplnit vyhlášku, můžete klidně odložit očkování do pozdějšího věku. Pokud vám na naplnění vyhlášky opravdu záleží, a chcete očkovat v normě, můžete začít „až“ mezi 6–10. měsícem věku dítěte (starší děti vakcínu lépe snášejí). Pediatr vás musí poslechnout, spíše vás bude ale zastrašovat tak dlouho, až vás zastraší. Už při hledání pediatra je dobré si s ním popovídat o jeho postoji k očkování, zda nemá problémy s vámi na toto téma komunikovat bez vyhrožování.
Poté, co jsme prošli bohatou krajinou nabídky Aloe Vera, nyní uvedeme naše poznatky o praktických aplikacích, které zesilují výhody Aloe a zároveň respektují její hranice.
Produkty z aloe podle individuálních potřeb Využití síly aloe vyžaduje individuální přístup. Milovníci péče o pleť si mohou vybrat ze spektra formulací, od zklidňujících gelů až po složité krémy, z nichž každý je navržen tak, aby odpovídal specifickým potřebám. Všestrannost Aloe umožňuje, aby byla začleněna do personalizovaných režimů péče o pleť, které jsou odolné vůči průchodu trendů.
Holistic Wellness Wellness průmysl neustále hledá udržitelné a účinné přírodní prostředky. Aloe Vera zůstává jádrem, kolem kterého se točí holistické wellness strategie. S důrazem na umírněnost a konzistenci mohou lidé začlenit Aloe Vera do svých rutin a těžit z jejích uklidňujících vlastností uvnitř i vně.
Vědecký výzkum Na základě historického kontextu byla Aloe Vera ve starověkém Egyptě uctívána jako „rostlina nesmrtelnosti“. Moderní vědecké bádání, jako jsou poznatky na modelech hlodavců, pokračuje v bádání aloe, posiluje tradiční přesvědčení empirickými důkazy a otevírá nové cesty pro její aplikaci v mnoha oblastech.
Yersinie enterocolitica je bakterie vyskytující se v přírodě zejména u hlodavců, s možným přenosem na člověka kontaminovanou vodou či primárně infikovaným masem, ve většině případů vepřovým. Infekce u člověka způsobuje gastroenteritidu s horečkami a průjmy. Má afinitu k lymfatické tkáni, proto infekce probíhá relativně často pod obrazem mezenteriální lymfadenitidy, která zejména u dětí může připomínat akutní apendicitidu. Vyvolává tvorbu granulomů. Inkubační doba je 3–7 dní, onemocnění pak trvá 7–10 dní. Infekce se projevuje horečkou, průjmy, bolestmi břicha, u dětí často připomíná zánět slepého střeva. Léčba je antibiotiky, především tetracyklinem, fluorochinolony, cotrimaxazolem.
1 tableta obsahuje 100 mg nebo 300 mg allopurinolu.
Léková forma
Tablety k vnitřnímu užití.
Klinické údaje
Indikace: dna, léčba primární hyperurikémie, prevence a léčba primární uratické nefropatie se symptomy dny nebo bez nich, léčba sekundární hyperurikémie při hematologických onemocněních; k prevenci a léčbě hyperurikémie, která vzniká při destrukci buněk během radioterapie nebo chemoterapie malignit, prevence a léčba urolithiasy a tvorby kalcium-oxalátových konkrementů při hyperurikosurii.
Dávkování a způsob podání: U dospělých je počáteční dávka 100–300 mg jednou denně. Je-li to nutné, může se dávka postupně zvyšovat po 100 mg za monitorování sérové hladiny kyseliny močové v intervalech 1–3 týdny do dosažení žádoucího výsledku. Překračuje-li denní dávka 300 mg, měla by být podávána ve 2–4 stejných dílech. Před začátkem protinádorové terapie by měla být léčba allopurinolem zahájena 1–2 dny předem dávkou 600–800 mg denně a měla by pokračovat 2–3 dny. Trvání léčby řídíme dle hodnot sérové hladiny kyseliny močové. U dětí se sekundární hyperurikémií při hematologických nebo jiných malignitách nebo při abnormalitách enzymů by měla být denní dávka allopurinolu 10–20 mg/kg tělesné hmotnosti. Dávkování a trvání léčby řídíme dle účinku léčby (zmenšení velikosti tumoru, stupeň infiltrace kostní dřeně, počet blastů v periferní krvi). Ve stáří by měla být dávka redukována pro možnou poruchu renálních a hepatálních funkcí a riziko zvýšené toxicity. Přípravek se užívá po jídle s dostatečným množstvím tekutiny.
Kontraindikace: Přecitlivělost na kteroukoliv látku v přípravku obsaženou, gravidita, laktace, vážné choroby jater, vážné choroby ledvin (azotémie), diopatická hemochromatóza (i v rodinné anamnéze). Léčba allopurinolem nemůže být zahájena během akutního záchvatu dny.
Speciální upozornění: Léčba allopurinolem není indikována při asymptomatické hyperurikémii. Přípravek může být podán k léčbě sekundární hyperurikémie pouze dětem s malignitami nebo enzymatickými poruchami. V těhotenství je možno přípravek použít pouze výjimečně, po pečlivém zvážení přínosu a rizika léčby, protože teratogenní efekt není zcela vyloučen. Během léčby je nutný dostatečný příjem tekutin. Množství moči by se mělo pohybovat nad 2 litry/den a moč by měla být neutrální nebo lehce alkalická. Pravidelné kontroly jaterních funkcí jsou nutné, zejména na počátku terapie (prvních 6–8 týdnů). Léčba allopurinolem se nesmí zahajovat při akutním záchvatu dny. Po odeznění akutní fáze se může léčba zah
Původcem je prvok Toxoplasma gondii. Styk s infekcí či infekce sama proběhnou většinou skrytě bez nápadných příznaků. Toxoplazmóza může postihnout mízní aparát, a to lymfatické uzliny, tkáně oka, centrálního nervstva, či způsobit gynekologická onemocnění. Toxoplazmóza může být například příčinou potratů, nedonošení plodů, jejich odumření nebo porodu defektních dětí stižených vrozenou toxoplazmózou.
Způsob nákazy:
Od kočky: Rozmnožování parazita probíhá pouze ve střevní sliznici kočky a příbuzných kočkovitých šelem. S trusem kočky pak odchází množství spór – oocyst. Oocysty jsou velmi odolné v zevním prostředí a dostávají se do těla zvířat (případně i člověka) potravou. Následně vyvolají buď onemocnění, nebo skrytou infekci v podobě klidových cyst v různých orgánech včetně svaloviny. Skryté infekce nejsou ušetřena ani zvířata hospodářská a jatečná. Ostatní zvířata, kromě kočky a člověka, jsou označována jako přechodný hostitel (mezihostitel), kočka a kočkovité šelmy pak jako takzvaný definitivní hostitel parazita. Kočka se nakazí pravděpodobně nejčastěji masem divokých nebo hospodářských zvířat. Vývojový koloběh parazita se v jejím střevě pak dokončuje. U jiných zvířat nebyla možnost rozmnožování parazita prokázána. Ani kočka však není označována jako významný zdroj přímého nakažení člověka, poněvadž vylučování zárodků toxoplazmózy trusem trvá krátce – jen při jejím prvním nakažení (2–3 týdny) – a kočka poté získává odolnost a při novém nakažení již zárodky nevylučuje. Proto se se zárodky v trusu setkáváme v praxi jen velmi zřídka a převážně u mladých koček, které jsou krmeny nepřemraženým syrovým masem nebo loví myši, ptáky a podobně.
Pro nákazu od koček tedy platí: člověk, který už někdy s toxoplazmózou přišel do styku, získává odolnost stejně jako kočka, a nemůže se tedy již podruhé nakazit. Pravděpodobnost nakažení člověka od kočky je velmi malá – kočka může vylučovat oocysty trusem v případě nakažení pouze 2–3 týdny, nakazit se může konzumací nepřemraženého syrového masa či lovením drobných hlodavců a ptáků. Nakazit se můžeme pouze z trusu kočky. Při čištění kočičího WC je tedy vhodné používat rukavice, navíc trus začíná být nakažlivý až druhý den, pokud ho odstraňujeme denně, tak nebezpečí nehrozí. Kočka chovaná v bytě a krmená vhodnou stravou se nemůže nakazit. Je však třeba pamatovat na schopnost dlouhého přežívání zárodků (přes 1 rok) v půdě záhonů a pískovišť, kam kočky kálejí, a na možnost nakažení znečištěnýma rukama při práci na zahrádce bez rukavic. Nebezpečná je rovněž konzumace syrového nebo nedostatečně tepelně opracovaného masa jatečných zvířat (zejména ovcí, prasat, králíků a domácí drůbeže). Lidé stižení toxoplazmózou mívají často zvyk ochutn
Blecha obecná neboli lidská (Pulex irritans) byla v Česku i v Evropě od 14. do 19. století nejrozšířenějším a nejtypičtějším lidským parazitem. Nyní je více rozšířeným druhem blecha psí či blecha kočičí, které ale také mohou napadat člověka. Blechy jsou významnými ektoparazitickými přenašeči nemocí.
Blecha obecná je rozšířena téměř po celé zeměkouli, výjimku tvoří jen několik oblastí tropických pralesů. Četnost výskytu klesá spolu se zvyšující se životní úrovní. Předpokládá se, že není původním cizopasníkem člověka, ale psovitých šelem, na kterých se i dnes hojně vyskytuje. Na člověka se pravděpodobně přenesla právě při domestikaci psa.
Blechy nebývají vysoce hostitelský specifické. Napadají teplokrevné živočichy a snadno se mezidruhově přenášejí. Blechu obecnou nejčastěji v domácnosti najdeme u člověka, psa, kočky či prasete a ve volné přírodě například u tchoře, kuny, jezevce nebo lišky, ale i některých hlodavců.
Blecha obecná je bezkřídlý hmyz hnědé až černé barvy (přesné zbarvení závisí na složení potravy), ze stran je zploštělá a tvořena články, které se směrem ke koncové části těla zvětšují a překrývají. Články jsou sklerotizované a porostlé brvami, které také směřují k zádi a tím usnadňují pohyb srstí hostitele. Záď je složena z 10 článků, z nichž 3 poslední slouží k rozmnožování. Blecha má tři páry nohou, dva páry (zadní a střední) jsou skákavé. Blechy dokážou vyvinout dostatečnou sílu pro velmi dlouhé skoky, což je způsobeno dobře vyvinutými stehny a kyčlemi a zároveň speciálními strukturami uvnitř nohy (resilin). Jsou velké od 2 do 8 mm a dovedou skočit do vzdálenosti asi 35 cm při výšce skoku 20 cm. Na chodidlech se nachází 2 drápy, které slouží k přidržování se na hostiteli. Oči blechy jsou málo vyvinuté a reagují spíše jen na intenzitu světelných podnětů. Na hlavě se dále nachází kyjovitá tykadla a bodavě-sací ústní ústrojí. To je tvořeno bodcem, který je vybaven žlábkem, a za pomoci maxill jím blecha saje krev. Dále můžeme na hlavě najít pysková a čelistní makadla, která mají bodec ochraňovat. Blecha dokáže vypít až 15x větší množství krve, než je její velikost. Od jiných druhů blech se blecha obecná odlišuje absencí ktenidií (ctenidium) na hlavě a chybějícím hřebenem na hlavě a předhrudí.
Blechy mají oddělené pohlaví. Pohlavní ústrojí samiček je tvořeno vaječníky – soustava trubiček a vejcovodů, které ústí do dělohy. Pohlavní ústrojí samečků je tvořeno párem varlat a chámovodovou schránkou s phallusem. Ten je velmi důležitý při klasifikaci druhů blech. Samička se se samečkem najde díky čichu, páří se v srsti hostitele. Blechy procházejí dokona
Blecha morová (Xenopsylla cheopis Rothschild, 1903) je parazitem hlodavců (zejména krys a potkanů), sekundárně pak člověka. Rozšířená je zvláště v tropech a subtropech, odkud byla rozvlečena na lodních krysách a lidech do všech větších přístavů a měst ve světě. Živí se krví hostitele. Patří mezi nejnebezpečnější přenašeče chorob mezi hmyzem. Velmi snadno přechází na člověka. Je přenašečem dvou významných patogenů: Yersinia pestis (původce moru lidí), Rickettsia typhi (původce endemického tyfu). Dospělec průměrně žije 3 měsíce.
Nemá na hlavě ani na pronotu hřebeny. Od blechy lidské se liší postavením hlavy a počtem štětin, potom jsou ještě další nepatrné detaily. Je menší a světlejší než blecha lidská, barvu má červenou, samička měří 2–3 mm a sameček 1,5–2 mm.
Ve středověku se k hubení infekce morem používalo koření (hřebíček, rozmarýn, majoránka, meduňka a další), které mělo zabránit vniknutí infekce do těla. Orientálnímu koření se připisovala mimořádná důležitost. Od poloviny 14. století tak stoupala spotřeba koření závratnou rychlostí. V zamořené Paříži se drceným pepřem prokládaly plátky masa, aby se zabránilo šíření infekce. Rovněž nošení hřebíčku v ústech se považovalo za velmi účinnou ochranu proti moru.
Juvie ztepilá (Bertholletia excelsa) je vysoký strom z čeledi hrnečníkovité a jediný druh rodu juvie (Bertholletia). Roste v deštných pralesích Jižní Ameriky. Strom je významný pro svá semena – para ořechy. Juvie ztepilá má střídavé kožovité podlouhlé oválné listy, které jsou 17 až 36 cm dlouhé a 6 až 16 cm široké. Květy jsou žluté, sestavené v hustých latách, a nepříjemně páchnou. Juvie se přirozeně vyskytuje v amazonské části Jižní Ameriky od Kolumbie a Francouzské Guyany po Bolívii a Peru. Roste na nezaplavovaných půdách v tropických deštných lesích ve výšce 100 až 200 metrů nad mořem. Dorůstá výšky 40 až 50 metrů a je jedním z nejvyšších stromů Amazonie.
Plodem je velká tobolka s pevným vnějším oplodím, měřící obvykle 10 až 20 cm v průměru a otevírající se víčkem. Uvnitř tobolky je 12 až 22 semen s tvrdou skořápkou a chutným bělavým jádrem. Jméno para ořechy získaly tyto plody pravděpodobně díky vývozu z brazilského přístavu Pará do Evropy.
Juvie se pěstují jen zřídka, většina para ořechů na světových trzích tak pochází z divoce rostoucích stromů. Dřevnaté tobolky v době zralosti opadávají a semena jsou z nich vybírána domorodými sběrači. Jsou známy případy, kdy padající plod zranil, nebo dokonce usmrtil sběrače. Semena jsou oblíbenou potravou mnoha živočichů, například hlodavců aguti, kteří si často dělají zásoby semen na nepříznivé období. Semena, která aguti nespotřebuje, pak zpravidla vyklíčí, čímž dochází k šíření a obnově porostů juvie.
Juvie má středně těžké až velmi tvrdé dřevo (6,7 dle Brinellovy stupnice) a relativní tvrdost cca 176 % (smrk 42 %, dub 100 %), takže se používá k výrobě nábytku a podlah, dýh nebo palub lodí. Dřevo je růžově až ořechově hnědé.
Kvalitní olej z para ořechů je bohatý na vitamíny, vyživuje a revitalizuje pokožku a je často využíván v kosmetických přípravcích. Gen para ořechu byl kvůli zvýšení výživné hodnoty přidán do geneticky modifikované sóji. Tato sója však způsobuje alergií postiženým lidem stejné alergické reakce jako vlastní ořech. Jednalo se o jedno z prvních prokázaných rizik geneticky upravených organismů (GMO).
Para ořechy obsahují draslík, hořčík a selen a mají vysoký obsah kalorií.
Ondatra pižmová žije v současné době téměř ve všech vodách střední a východní Evropy, vyskytuje se také v některých oblastech Skandinávie a západní Evropy. Svým rozšířením zasahuje až daleko na Sibiř. Ondatra pižmová pochází ze Severní Ameriky. Zdomácněla v oblastech bývalého Sovětského svazu a v Evropě.
Hlava s tělem měří u ondatry 26 až 40 cm, ocas je ze stran poněkud zploštělý, dlouhý 20 až 27 cm a poměrně silný. Ondatra váží 1 až 2 kg. Srst má tmavohnědou, na spodní straně těla poněkud světlejší. Některé chlupy jsou silnější až štětinovité, a proto pokryv těla působí jakoby zježeným dojmem. Mezi prsty zadních nohou jsou krátké plovací blány. Celá vrchní část těla ondatry při plavání zpravidla vyčnívá z vody, přičemž se ocas hadovitě pohybuje ze strany na stranu. Na zemi působí ondatra pižmová nemotorně, používá však velmi šikovně přední tlapy pro přidržování potravy. Velikostí těla převyšuje všechny ostatní druhy hrabošů, lze si ji ale někdy splést s mladou nutrií anebo s mladým bobrem. Bobři však mají široký plochý ocas a nutrie má ocas silný a na průřezu kulatý.
Ondatru pižmovou, vysoce ceněnou jako kožešinové zvíře, vysadil v roce 1905 v Čechách kníže Colloredo-Mansfeld na svém panství v Dobříši, přibližně 40 km od Prahy. Zvířata si rychle zvykla a začala se rozmnožovat takovým tempem, že už v roce 1915 pronikla do Bavorska, v roce 1917 do Saska a v roce 1927 se objevila ve Virtembersku. Ve stejnou dobu se ondatry rozšířily podél Dunaje daleko za Vídeň a pronikly rychle jak směrem na Balkán, tak i na severozápad. Přes okamžitá opatření k omezení jejich počtu, jakými byla povinnost okamžitého hlášení výskytu ondater a vypsání prémií za jejich odchyt, se nepodařilo jejich šíření zabránit. Lokální akce, které měly místa vyčistit od ondater, měly pouze krátkodobý účinek a nebylo možné je neustále opakovat. Později bylo i na různých vhodných místech na území tehdejšího Sovětského svazu vysazeno na 80 000 těchto zvířat za účelem zvýšení množství zpracovávaných kožešin. Tak se ondatra pižmová rozšířila i na Sibiři a ve Střední Asii, kde rozlohou svého výskytu daleko převyšuje obývané oblasti v Evropě. Ondatra pižmová tam nebyla považována za škodnou, protože řeky v Sovětském svazu nebyly většinou regulovány, a proto nemohly vzniknout ani žádné škody na přehradách a hrázích. Naproti tomu ve střední a západní Evropě, kde byly téměř všechny střední a větší vodní toky už dávno regulovány a eventuálně dokonce převedeny do umělých řečišť, vznikaly značné problémy. Ty se však nepodařilo vyřešit ani tím nejintenzivnějším lovení
Kapilárie jsou drobní nitkovití červi patřící mezi hlístice rodu Capillaria. Parazitují u všech obratlovců. Onemocnění způsobené těmito patogeny se nazývá kapilarióza. Některé druhy (C. annulata, C. contorta, C. obsignata, C. caudinflata, C. bursata) jsou častými parazity divokých i domestikovaných ptáků a postihují zejména jejich trávicí systém. Kapilárie odnímají hostitelskému organismu tělní tekutiny, jako jsou žaludeční šťávy a krev, čímž snižují jejich celkovou obranyschopnost a u drůbeže snižují rovněž jejich produkci. Dochází k poškození střevního epitelu a tím k narušení resorpce i dalších procesů, které následují po přijetí potravy. Někdy může docházet rovněž k porušení nervové soustavy, a to kvůli produkci jedovatých toxinů. Charakter průběhu napadení tímto parazitem závisí na věku a celkové fyzické zdatnosti zvířete a na síle infekce. Při vážnějším akutním průběhu může dojít i k úhynu drůbeže. Výskyt je vázán na vlhká období, zejména pak v létě a na podzim. Naopak nejnižší je v zimě a v prvních jarních měsících. U lidí mohou být kapilariózy způsobeny dvěma druhy kapilárií: C. hepatica a C. philippinensis. První zmiňovaná je kosmopolitním parazitem hlodavců přenosným na člověka a další druhy savců. Dospělí parazité se nacházejí v játrech hostitele. Vajíčka zůstávají v játrech hostitele až do jeho smrti. Do okolního prostředí se dostávají až po rozkladu jeho těla nebo po pozření infikovaného jedince jiným zvířetem a průchodu jeho trávicím traktem. Lidé se obvykle nakazí kontaminovanou potravou nebo vodou. Infekce způsobená druhem C. hepatica vede k hepatitidě. Kapilárie C. philippinensis se vyskytuje na Filipínách, v Thajsku a Japonsku. Parazituje v tenkém střevě. Do těla člověka se dostává špatně zpracovaným rybím masem. Pacienti trpí ztrátou hmotnosti a průjmy. Dalšími příznaky jsou bolesti břicha, otoky, borborygmus („bručivý žaludek“) a snížené hladiny draslíku a albuminu v krvi.
Dosud nejsou k dispozici spolehlivé informace o užívání Rozex krému v těhotenství. Metronidazol prochází placentární bariérou a rychle se dostává do cirkulace fétu. U potkanů a myší nebyla po perorálním podání pozorována fetotoxicita. Protože reprodukční studie na zvířatech nejsou vždy prediktivní pro člověka a protože je metronidazol v orálním podání u některých hlodavců kancerogenní, tento lék se v těhotenství smí používat, pouze pokud je to jasně nezbytné.
Po orálním podání je metronidazol secernován do mateřského mléka v podobných koncentracích, jako jsou v plazmě. Ačkoli při kožní aplikaci Rozex krému jsou krevní hladiny signifikantně nižší než při orálním podání, musí být u kojících matek rozhodnuto, zda přerušit kojení či léčbu, přičemž je nutno vzít v úvahu důležitost léčby pro matku.
Tonarssa a předklinické údaje vztahující se k bezpečnosti
Perindopril
Ve studiích chronické perorální toxicity (potkani a opice) je cílovým orgánem ledvina s reverzibilním
poškozením. Ve studiích in vitro nebo in vivo nebyla pozorována žádná mutagenita. Studie reprodukční toxicity (potkani, myši, králíci a opice) nevykazovaly žádné známky embryotoxicity nebo teratogenity. Avšak u inhibitorů ACE jako skupiny se ukázalo, že vyvolávají nežádoucí účinky na pozdní vývoj plodu, což vede k úmrtí plodu a vrozeným vadám u hlodavců a králíků: byly pozorovány renální léze a zvýšení peri- a postnatální mortality. V dlouhodobých studiích u potkanů a myší nebyla pozorována žádná karcinogenita.
Amlodipin
Toxikologické studie u zvířat neukázaly žádná specifická rizika pro lidi z hlediska bezpečnostní farmakologie, genotoxicity, karcinogenity, fertility a toxicity po opakovaných dávkách. Studie reprodukční toxicity u potkanů ukázaly prodloužení trvání březosti a vzrůst perinatální a postnatální mortality.
Předklinické údaje vztahující se k bezpečnosti léku Prestarium Neo
Ve studiích chronické perorální toxicity (potkani a opice) jsou cílovým orgánem ledviny, s reverzibilním poškozením. Ve studiích in vitro a in vivo nebyla pozorována mutagenita. Reprodukční toxikologické studie (na potkanech, myších, králících a opicích) neprokázaly žádné známky embryotoxicity nebo teratogenity. U inhibitorů angiotenzin-konvertujícího enzymu jako skupiny se ukázalo, že vyvolávají nežádoucí účinky na pozdní vývoj plodu, což vede k úmrtí plodu a vrozeným vadám u hlodavců a králíků: byly pozorovány renální léze a zvýšení peri- a postnatální mortality. V dlouhodobých studiích na potkanech a myších nebyla pozorována kancerogenita.