PŘENOS SKRKAVKY NA CLOVEKA je jedno z témat, o kterém bychom vás rádi informovali v tomto článku. Střevní parazité jsou paraziti, kteří se vyskytují na gastrointestinálním traktu u lidí a jiných živočichů. Mohou žít po celém těle, ale nejraději mají střevní stěnu. Mezi způsoby expozice patří požití nedostatečně tepelně upraveného masa, pití infikované vody a absorpce kůží. Hlavními skupinami parazitů jsou prvoci a parazitární červi.
Druhy parazitů
Úplavice
Úplavice je onemocnění střev, žaludku a jater. Úplavice napadá v podstatě celou trávicí soustavu. Bacilární úplavice je přenosná pouze z člověka na člověka. Výjimečně mohou být příznakem i mouchy. Od nakaženého nebo přenašeče se šíří bakterie v potravě, pití nebo tělních tekutinách. Do těla se bakterie dostávají ústy, vylučovány jsou stolicí. Bacilární úplavice je jedním z nejnakažlivějších střevních onemocnění. Nejčastěji se infekce přenáší kontaminovanou vodou či potravou, při přímém kontaktu s nakaženým a špatnou nebo nedostatečnou hygienou. Inkubační doba onemocnění je 1–5 dní, charakteristické jsou svíravé bolesti břicha a křeče, vodnaté průjmy často s příměsí krve a hlenu. Bakterie napadají stěnu tlustého střeva a vytvářejí pro tělo nebezpečné toxiny. Při onemocnění je nejnebezpečnější velmi rychlá dehydratace. Ve vážných případech může docházet k protržení střevní stěny. Prevencí před úplavicí je karanténa nemocného a likvidace či dezinfekce předmětů a potravin, se kterými přišel do styku. Dodržování hygienických návyků – zvláště mytí rukou po toaletě a před přípravou jídla. Tepelné zpracovávání potravin a tekutin – bakterie jsou zničeny, pokud přejdou varem. Ochrana potravin před kontaktem s hmyzem.
Amébní úplavice – šiřitelem onemocnění je prvok měňavka, která se v potravě či tekutině dostane do těla a zde se začne množit. V malém množství je v podstatě neškodná a tělo si s ní poradí samo. Ve velkém množství a při přemnožení v těle se z tlustého střeva šíří do krevního oběhu a odtud do celého organismu. Průběh onemocnění je velmi podobný jako při bacilární úplavici, navíc se ale mohou tvořit jaterní abscesy, které je poté třeba odstranit chirurgicky. Při podezření na úplavici je nutné vyhledat lékaře, ten nejprve stanoví původce onemocnění a poté přikročí k léčbě. V lehčích případech bacilární úplavice se nasazuje Endiaron, v těžších případech je zahájena léčba antibiotiky, v některých případech je dokonce nutná hospitalizace. Amébní úplavice se téměř vždy léčí antibiotiky, a pokud vznikly důsledkem působení měňavky jaterní abscesy, je třeba je chirurgicky odstranit. Při obou typech onemocnění je třeba doplňovat dostatek tekutin – nemocnému hrozí dehydratace.
Měchovec lidský (Ancylostoma duodenale), také někdy označovaný jako měchovec dvanácterníkový, je významný parazit člověka vyskytující se v subtropickém a tropickém pásu zejména východní části polokoule a v Jižní Americe. Dospělí jedinci se lokalizují v tenkém střevě člověka a během svého vývoje migrují různými tkáněmi. Onemocnění z
V naší poradně s názvem CHLAMYDIE se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Lada.
Dobrý den
Byla mě prokázána Plicni chlamydiova infekce,chovam celý život psy je možná souvislost?Může se pes nakazit ode mě?Doporučujeme udělat test vs členům rodiny?Je možné se nenakazit když přijde někdo na návštěvu třeba konzumaci jídla?děkuji za odpověď
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Cempírek.
Chlamydie se přenáší jako chřipka vzduchem a kontaktem a to z člověka na člověka i ze zvířete na člověka, popřípadě i opačně z člověka na zvíře. Určitě by bylo vhodné otestovat všechny členy rodiny. Zůstaňte v kontaktu s lékařem, který u vás chlamydie diagnostikoval a poraďte se s ním na dalším postupu.
Veš vždy zůstává v kontaktu s lidskými vlasy a samovolně je neopouští. K přenosu je třeba přímý, a nikoliv zběžný kontakt vlasů nemocného a zdravého člověka, k čemuž dochází zejména u dětí při kolektivní práci ve škole, při hrách a podobně.
Dospělá lezoucí veš si jednoduše přestoupí na nového hostitele, kde klade nové hnidy, a životní cyklus se opakuje. Přenos vzduchem není možný. Dlouho se diskutovala možnost přenosu na předmětech, například na hřebenech, ale dle nejnovějších publikací se jeví jako značně nepravděpodobná. Pravděpodobnější je přenos pomocí tkanin (čepic, ručníků, ložního prádla, čalounění), do kterých se veš zachytí. Dojde-li včas ke kontaktu tkaniny s vlasy člověka, může veš takto osídlit nového hostitele. Nemá na to však mnoho času. Jakmile se parazit ocitne mimo hostitele, ztratí zdroj obživy. V řádu několika hodin se dehydratuje a vyčerpá, ztratí schopnost sát a poté se i pohybovat. Hyne cca do 24 hodin od posledního sání, s klesající teplotou okolí se však tato doba může prodlužovat.
Příznivým prostředím k šíření vší jsou všechny dětské kolektivy, ať už se jedná o pravidelnou školní a zájmovou činnost, nebo o jednorázové akce typu letních táborů a sportovních výcviků. Děti se při práci, hře nebo tanci nevědomky hlavami dotýkají – z tohoto důvodu je výskyt nejčastější u dívek ve věku od 6 do 10 let, které se k sobě přibližují častěji než chlapci, a přenos je u nich podpořen dlouhými vlasy. Obvyklý, a v podstatě téměř jistý, je také přenos mezi sourozenci, zvláště pokud sdílejí společné lůžko.
Když rodiče zjistí, že jejich dítě má vši, musí tuto skutečnost nahlásit ve škole a v kolektivech, kde se dítě v období posledních dvou týdnů pohybovalo. Nemocné dítě nesmí být odesláno do dětského kolektivu (škola, dětský tábor) do doby, než rodiče provedou odstranění všech lezoucích vší a také hnid (zlikvidovány musejí být všechny hnidy ulpělé na vlasech ve vzdálenosti 0–10 mm od pokožky).
Školy a jiné instituce jsou povinny o výskytu vší v kolektivu informovat rodiče ostatních dětí. Ti následně musí provádět pravidelnou kontrolu ve vlasaté části hlavy v intervalu 2 dnů po dobu asi 3 týdnů.
Ve svém příspěvku PŘENOS NEMOCI RŮŽE se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Antonín Kročil.
Jak moc je nemoc nebezpečná pro nejbližší okolí.Jak se trochu obrnit doma ?
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Rudolf Svoboda.
Vážení je to strá známá věc, že zmíněný vir (RŮŽE) se běžně vyskytuje všude kolem
nás, avšak jeho přenos je jen jednou cestou. Jaká koli plíseň mezi prsty u nohou umožní tomuto viru vstup do vašeho těla . Existují mezi námi jedinci, kteří mají tuto virozu X krát do roka a sbaští bedny antibiotik. Je třeba vždy začít u vašich nohou a vyléčit plísěň !!! A najednou zmizí i problém s Ruží jako když mávne kouzelným proutkem. Ještě si dovolím podotknout ,že při léčení plísně je dobré myslet na alespoň
malou očistu střev. Střeva mají přímou spojitost s mezprstnímy ptostory vašich nohou.
Veš vždy zůstává v kontaktu s lidskými vlasy a samovolně je neopouští. K přenosu je třeba přímý a nikoliv zběžný kontakt vlasů nemocného a zdravého člověka, k jakému dochází zejména u dětí při kolektivní práci ve škole, při hrách a podobně.
Dospělá lezoucí veš si jednoduše „přestoupí“ na nového hostitele, kde klade nové hnidy a životní cyklus se opakuje. Přenos vzduchem není možný. Dlouho se diskutovala možnost přenosu na předmětech, například na hřebenech, ale dle nejnovějších publikací se jeví jako značně nepravděpodobná. Pravděpodobnější je přenos pomocí tkanin (čepic, ručníků, ložního prádla, čalounění), do kterých se veš zachytí. Dojde-li včas ke kontaktu tkaniny s vlasy člověka, může veš takto osídlit nového hostitele. Nemá na to však mnoho času. Jakmile se parazit ocitne mimo hostitele, ztratí tak zdroj obživy. V řádu několika hodin se dehydratuje a vyčerpá, ztratí schopnost sát a poté se i pohybovat. Hyne cca do 24 hodin od posledního sání, s klesající teplotou okolí se však tato doba může prodlužovat.
Příznivým prostředím k šíření vší jsou všechny dětské kolektivy, ať už se jedná o pravidelnou školní a zájmovou činnost, nebo o jednorázové akce typu letních táborů a sportovních výcviků. Děti se při práci, hře nebo tanci nevědomky hlavami dotýkají – z tohoto důvodu je výskyt nejčastější u dívek ve věku od 6 do 10 let, které se k sobě přibližují častěji než chlapci, a přenos je u nich podpořen i dlouhými vlasy. Obvyklý, a v podstatě téměř jistý, je také přenos mezi sourozenci, zvláště pokud sdílejí společné lůžko.
V naší poradně s názvem DOTAZ NA ONEMOCNENI ZV.RUZE se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Irena Kratochvilova.
Prosim,mam dotaz..Vcera se babicce udelalo spatne a odvezla ji zachranka.Jde o to,ze nam lekar dnes oznamil,ze ma ruzi na noze...a ja ji vcera prevlekala a na postizenou nohu sahala.Syn si brzy privezou z porodnice miminko.Za jak dlouho by se mi nemoc mohla projevit...pokud jsem se nakazila a nebo poradte...jestli bych vubec mohla k miminku.Dekuji
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Cempírek.
Nemoc růže zpusobují bakterie a její vývoj má několik stádií, přičemž jen při některých je možná nákaza. Přenos infekce probíhá dotykem přes vaší porušenou pokožku. Přes různé prasklinky na vaší kůži, ekzem, plíseň nebo jinak narušenou kůži. Pokud máte kůži zdravou a nemáte narušen imunitní systém a ani nemáte cukrovku, tak je přenos nepravděpodobný. Obvyklá inkubační doba od přenosu do vzniku infekce bývá 2 až 7 dní. Do týdne na sobě určitě poznáte, jestli k nákaze došlo či ne. Pro příště je potřeba po každém takovém dotyku ihned omýt ruce vodou a mýdlem a na závěr použít dezinfekční gel s alkoholem. Tím zcela zabráníte přenosu.
Yersinióza, včetně moru, má různou míru nakažlivosti. Yersinióza, způsobená bakteriemi Y. enterocolitica a Y. pseudotuberculosis, se šíří primárně kontaminovanými potravinami a vodou, přičemž přenos z osoby na osobu je vzácný. Mor způsobený bakterií Y. pestis je nakažlivější, zejména jeho plicní forma, která se může šířit kapénkami z dýchacích cest.
Přenos Y. enterocolitica a Y. pseudotuberculosis
Přenos potravinami
Nejčastějším způsobem přenosu je požití kontaminovaných potravin, zejména syrového nebo nedostatečně tepelně upraveného vepřového masa.
Přenos vodou
Infekci může způsobit i pití kontaminované vody nebo nepasterizovaného mléka.
Ze zvířete na člověka
Kontakt s nakaženými zvířaty nebo jejich výkaly může šířit tyto bakterie.
Z osoby na člověka
Yersinióza se sice vzácně šíří z člověka na člověka, zejména špatnou hygienou (např. nemytím rukou po použití toalety).
Infekční období
Infekční období obvykle trvá tak dlouho, dokud jsou přítomny příznaky, což může trvat několik týdnů nebo měsíců.
Nakažlivost moru (Y. pestis)
Kousnutí blechami
Mor se obvykle šíří kousnutím infikovaných blech, které se přenášejí mezi hlodavci a jinými zvířaty.
Přímý kontakt
Manipulace s infikovanými zvířaty nebo jejich tkáněmi může také vést k infekci.
Plicní mor
Tato forma je vysoce nakažlivá a šíří se kapénkami z dýchacích cest ve vzduchu.
Infekční období
Infekční období plicního moru je relativně krátké, protože vyžaduje blízký kontakt s infekčními kapénkami.
Prevence
Mytí rukou je zásadní
Důkladné mytí rukou po použití toalety, manipulaci se syrovým masem nebo péči o osobu s infekcí Yersinia může pomoci zabránit šíření bakterií.
Správná manipulace s potravinami
Důkladná tepelná úprava masa, zejména vepřového, a bezpečné zacházení s potravinami může snížit riziko yersiniózy.
Opatření proti kontaktu
U plicního moru jsou nezbytná opatření proti kontaktu (např. izolace, ochrana dýchacích cest), aby se zabránilo šíření.
Ve svém příspěvku PARAZITI se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Keding.
Ano je 21. století a mizerná kvalita potravy, chodíme na kebab, na sushi, na čínské nudle....Myslíte, že zelenina ve fast foodech je dokonale očištěna a to samé syrové ryby a maso? Nemyslím si, bylo by vše o jiné kvalitě a ceně. Mám doma 2 odčervené psi ano mohou být přenašeči i když jsou sami odčerveni denně se hrabou ve všem možném, ale to, že přenost je hlavně od psů jé nesmysl. Za plno problémů může tato doba a lidé. Škrkavku a podobného parazita získáte jen od psa ? Omyl! Stačí jit někam na návštěvu, kde neni dobře očištěná zelenina, nebo si dát jen kebab se zeleninou, kde malé vajičko škrkavky není na pohled oka znatelné a přilne hlavně na zeleninu, ovoce, syrové ryby atd... ohledně tasemnice je zase rizikový tatarák, jsme tvorové jako zvířata parazitu máme vsobě mnoho i bakterii které maji ochranný učel, nebo naopak. Jednou za rok by se měl každý člověk odčervovat je to zároveň podpora dobré imunity a nebudete na chřipky, anginy atd.. tak náchylní ....Sama mám škrkavku a bojuju s ní mám na ni dva druhy leku které zapiji čistou štávou z grepu jsou to sice křeče do břicha a zvýšené vyprazdnování, ale věřim, že se mi časem uleví.....
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Silvia.
ahoj, napíš mi prosím, ako sa cítiš, v akom štádiu je škrkavka. Tiež ju mám. ďakujem. sandraborova@gmail.com
Škrkavka dětská – ASCARIS LUMBRICOIDES, škrkavka prasečí – ASCARIS SUUM
Velikost: 10–30 cm, často ale spíš nedorůstají maximální možné délky, v závislosti na tom, kolik mají místa v orgánu, kde dospívají. Vajíčko škrkavky nejčastěji polkneme s kontaminovanou potravou, nedostatečně tepelně upraveným masem, neumytou zeleninou, na pískovišti, v zemědělství, zvláště tam, kde lidé hnojili lidskými výkaly.
Vajíčko projde do žaludku, kde se žaludečními kyselinami rozruší jeho stěna a živá larva se dostane do tenkého střeva. Aktivně se provrtá stěnou střeva a dostane se krevním oběhem nejdříve do jater, pak do srdce, plic, případně do mozku. V plicích provrtává plicní sklípky a dráždí ke kašli. Vykašlaná larva je znovu spolknuta, a tentokrát už se usadí v tenkém střevě, dospěje, páří se a klade vajíčka. Proto je lépe sputum nepolykat, ale vyplivovat, abychom nevědomky neudržovali parazita v oběhu. Dospělá samice naklade denně až 200 000 vajíček, ročně je to 50–60 milionů. Škrkavky mohou ucpávat žlučovody, tenké i tlusté střevo, vytvářejí odulé břicho, protože napomáhají zadržování vody ve tkáních. Otoky pasu, končetin, obličeje, především očních víček, se připisují škrkavkám. Je třeba zvážit, zda některý typ obezity, která nereaguje na žádné diety, nemá souvislost právě s parazity. Ti mohou nejen způsobit průjmy, je-li jich relativně málo, ale i zácpy, pokud je jejich množství již tak velké, že střevo ucpou. Není ani neobvyklé střídání průjmů se zácpou. Dále plynatost. Při masivních infekcích mohou, zvláště v noci, ve spánku, škrkavky vylézat přes žaludek hltanem do úst, Eustachovy trubice, a dokonce do ucha.
Škrkavka přijímá potravu ústním otvorem i celým povrchem těla. Obírá nás o živiny. Veterináři znají pojem škrkavkové břicho u vyhublých štěňat s nafouklým břichem. Jistě vás také napadnou africké děti kost a kůže, ale s nafouklým bříškem – promořenost obyvatel Afriky škrkavkami je 95%. Z faktu, že se dělíme s parazity o živiny, vyplývá i nedostatek minerálních látek, vitamínů, bílkovin. Škrkavku dětskou lze nalézt i v kloubech a v kloubních váčcích. Způsobuje otoky a záněty, její toxiny zvyšují revmatoidní problémy. Pro škrkavku jsou také typické otoky horních víček. Každý parazit produkuje nějaký toxin a jejich kombinací se potíže násobí. Nikdo totiž nemívá parazita jediného.
Ve svém příspěvku NYSTATIN PŘÍBALOVÝ LETÁK se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Hana Polidorova.
Je mi sedmdesát let. Před dvěma lety jsem zjistila, že důvodem mých celoživotních problémů je candida. Od tohoto zjištění držím velmi přísnou dietu se střídavými úspěchy. Před půl rokem jsem si objednala z z Německa nystatin. Opět se dostavují úspěchy jen občas. Ačkoliv to mám od jazyka, krku až po konečník. A celkem jistě v celém těle, nikdo z lékařů mi nepomohl. Praktický lékař se mi vysmál, ORL nic nevidí, zubař se tváří, že se nic neděje, ačkoliv mám paradontozu a přicházím o zuby, na interně udělají kolonoskopii a gastroskopii a diví se, nač si stěžují, že jsem zdravá. Přesto mám stavy, kdy musím hladovet, abych vůbec mohla fungovat. Nevím, kam se obrátit o pomoc. Pořadí mi někdo, než na tu potvoru zemřu?
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Hana.
Dobrý den. Nystatin jsem kupovala na těchto adresách, které mi kdysi poslala také paní z diskusí. Fungovalo to několik let, ale nakonec jsem se tam už nedostala. Bylo to ale mnohem levnější, než nákup v kamenné lékárně. Nevím, jak je to nyní, je třeba to zkusit.
Nakonec mi někdo doporučil biorezonanci a tam mi zjistili, že candida je druhotný produkt cizopasníků girardia lamblia a škrkavky. Těch jsem se zbavovala tři roky a doufám, že nyní už budu fungovat jako normální člověk. Je to cesta dražší, ale v našem zdravotictví Vám nikdo nepomůže.
Hana
Infekční žloutenka (virová hepatitida) je virová infekce jater. Nemoc postihuje především děti a mladé lidi.
Žloutenka typu A se vyskytuje na celém světě i v průmyslově vyspělých zemích, ale riziko je vyšší v zemích s nižším hygienickým standardem. Zdrojem nákazy jsou lidé v inkubační době – nemocný člověk s viditelným nebo skrytým onemocněním. Onemocnění se šíří nejvíce takzvaně fekálně-orální cestou, znečistěnýma rukama, kontaminovanou vodou, zeleninou a potravinami. Ohroženi jsou zejména cestovatelé konzumující potraviny studené kuchyně, upravované na ulici, nebo při pití nebalené vody, anebo cestovatelé žijící v úzkém styku s místním obyvatelstvem v rozvojových zemích. Rizikové potraviny představují saláty ze syrové zeleniny, neloupané ovoce, nedostatečně tepelně upravení mořští živočichové, maso (zvláště kuřecí importovaná onemocnění mohou být zdrojem nákazy dalších osob).
Zdrojem nákazy žloutenkou B je nemocný člověk nebo zdravý bacilonosič. K přenosu infekce stačí minimální množství infikované krve, například na injekční jehle. Žloutenka typu B je vysoce odolný virus, který primárně napadá játra. V kapce zaschlé krve přežívá několik týdnů, zmražení ho neničí. Je známo, že tato infekce je 100x nakažlivější než AIDS. Onemocnění bývá těžší a rekonvalescence delší než v případě žloutenky typu A, také k úmrtí dochází častěji. Někteří chronicky nemocní jsou nakažliví po celý život. Virus se vyskytuje téměř ve všech tělních tekutinách, pro přenos infekce má největší význam krev, sperma a poševní výměšek (sekret). Ke krevnímu přenosu může dojít ve zdravotnických zařízeních, při manikúře, pedikúře, akupunktuře, tetování nebo piercingu. Významný je také přenos nechráněným pohlavním stykem.
Žloutenka C (VHC) je známa teprve od konce 80. let 20. století. V elektronovém mikroskopu byl virus spatřen až v roce 1994. Onemocnění se vyskytuje celosvětově cca u 3 % populace. Vyšší výskyt je v Jižní Americe a jihovýchodní Asii, kde dosahuje 10 až 20 %. V České republice má protilátky proti VHC přibližně 0,2 % populace. K přenosu VHC dochází především krví. Před zavedením testování dárců krve v 90. letech 20. století se většina nemocných nakazila krví a krevními deriváty (imunoglobulin podávaný Rh negativním matkám). Další možností je nákaza u hemodialyzovaných pacientů a při transplantaci orgánů. V současné době dominuje přenos kontaminovanými pomůckami u injekčních uživatelů drog. K přenosu může dojít i společným užíváním pomůcek osobní hygieny (zubní kartáček, holicí strojek). Sexuální přenos je méně častý. Riziko nákazy u monogamních párů s dlouhodobým nechráněným stykem je cca 2–3 %. Toto procento se zvyšuje u prostitutů a homosexuálních mužů
Přenos je možný především nechráněným pohlavním stykem, zvláště s náhodným partnerem, dále častým střídáním sexuálních partnerů (prostituce). Dále sem patří drogová závislost, kdy by teoreticky mohlo dojít k nákaze infikovanou jehlou, a hlavně k drogové závislosti patří ve většině případů nezodpovědné chování, které usnadňuje vznik výše zmíněných rizikových faktorů. Posledním možným způsobem je přenos z matky na plod v těhotenství.
Jak již bylo popsáno, nejčastěji k nákaze dojde při pohlavním styku s infikovaným jedincem (k nákaze dojde asi u jedné třetiny osob). Dále je možný přenos z matky na plod při proniknutí bakterií placentou (transplacentární přenos). Dříve hrozilo i riziko přenosu při krevní transfuzi, což je dnes ale takřka nemožné díky podrobným rozborům krve dárce. Přenos kontaminovanými předměty je také spíše teoretický, jelikož Treponema pallidum je vysoce citlivá na jakékoli vnější vlivy a mimo hostitele velice rychle hyne.
Veš vždy zůstává v kontaktu s lidskými vlasy a samovolně je neopouští. K přenosu je třeba přímý a nikoliv zběžný kontakt vlasů nemocného a zdravého člověka, k jakému dochází zejména u dětí při kolektivní práci ve škole, při hrách a podobně. Dospělá lezoucí veš si jednoduše „přestoupí“ na nového hostitele, kde klade nové hnidy a životní cyklus se opakuje. Přenos vzduchem není možný. Dlouho se diskutovala možnost přenosu na předmětech, například na hřebenech, ale dle nejnovějších publikací se jeví jako značně nepravděpodobná. Pravděpodobnější je přenos pomocí tkanin (čepic, ručníků, ložního prádla, čalounění), do kterých se veš zachytí. Dojde-li včas ke kontaktu tkaniny s vlasy člověka, může veš takto osídlit nového hostitele. Nemá na to však mnoho času. Jakmile se parazit ocitne mimo hostitele, ztratí tak zdroj obživy. V řádu několika hodin se dehydratuje a vyčerpá, ztratí schopnost sát a poté se i pohybovat. Hyne cca do 24 hodin od posledního sání, s klesající teplotou okolí se však tato doba může prodlužovat. Příznivým prostředím k šíření vší jsou všechny dětské kolektivy, ať už se jedná o pravidelnou školní a zájmovou činnost, nebo o jednorázové akce typu letních táborů a sportovních výcviků. Děti se při práci, hře nebo tanci nevědomky hlavami dotýkají – z tohoto důvodu je výskyt nejčastější u dívek ve věku od 6 do 10 let, které se k sobě přibližují častěji než chlapci a přenos je u nich podpořen dlouhými vlasy. Obvyklý, a v podstatě téměř jistý, je také přenos mezi sourozenci, zvláště pokud sdílejí společné lůžko.
Podle Wikipedie je Ivermektin, někdy nazývaný také invermektin, širokospektrální antiparazitikum používané v humánní i veterinární medicíně proti parazitickým hlísticím a některým ektoparazitům, jako jsou vši, střečci či zákožky. Z chemického hlediska patří mezi makrocyklické laktony.
Původně se věřilo, že ivermektin působí inhibici nervových impulzů u hlístic a hmyzu pouze uvolňováním γ-aminomáselné kyseliny, která se následně váže na její receptor komplexu chloridového kanálu postsynaptických neuronálních membrán. To způsobuje zvýšený průnik chloridových iontů, které silně polarizují tyto neuronální membrány, čímž snižují přenos nervových vzruchů. Novější teorie popisuje vztah mezi ivermektinem a glutamát-chloridovými kanály. Ivermektiny se váží na glutamát-chloridové kanály na postsynaptických membránách v nervových a svalových buňkách a způsobují nadměrný přísun chloridových iontů, který má za následek paralýzu a následnou smrt parazita. Tyto glutamát-chloridové receptory jsou pouze u hmyzu a hlístic. Ivermektiny proto působí selektivně jen na tyto dvě skupiny organismů.
Látku poprvé izoloval v roce 1975 William C. Campbell, biochemik z firmy Merck & Co., ze směsi skupiny látek odvozených od avermektinů, objevených ve vzorcích půdy odebraných na jednom golfovém hřišti pracovníky japonského výzkumného ústavu Kitasato. Extrakt z tohoto vzorku se projevil jako velmi účinný proti mnoha různým zvířecím vnějším i vnitřním parazitům (endoparazitům a ektoparazitům). Při dalším zkoumání se jako nejúčinnější projevil právě derivát ivermektin, odvozený od mateřské látky této skupiny organických látek, avermektinu. V roce 1978 dr. Campbell testoval tuto látku s úspěchem na koních jako léčebný prostředek proti mikroskopickému parazitu Onchocerca cervicalis. Protože si uvědomoval, že tento parazit je příbuzný původci onchocerciázy (říční slepoty), začala firma Merck na jeho podnět zkoumat možnost použití ivermektinu i v humánní medicíně. Jakmile byla prokázána neškodnost této látky pro člověka, začala v roce 1982 firma Merck ve spolupráci se Světovou zdravotnickou organizací (WHO) rozsáhlé testování ivermektinu na lidech, které se ukázalo jako velice úspěšné. Protože říční slepotou trpí především obyvatelé velmi chudých zemí v rovníkové Africe, vedení firmy Merck se v roce 1987 rozhodlo věnovat ivermektin všem potřebným v této oblasti zdarma po neomezeně dlouhou dobu. Distribuce ivermektinu probíhala ve spolupráci s WHO. Aby nedocházelo ke kupčení s tímto lékem, byla zřízena speciální komise (Mectizan Expert Committee) dohlížející na jeho distribuci. Později se do této práce zapojilo též Carterovo středisko v Atlantě, které založ
Ve svém příspěvku PŘENOS SVRABU Z ČLOVEKA NA KOČKU se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Anděla.
no a co domácí kočky při zasažení domácnosti svrabem? A podle mého názoru jsem ho chytla na pohotovosti největší brněnské nemocnice. To je vrchol, aby se člověk bál dostat infarkt, protože když ho zachrání, tak si odnese brouky v kůži. To je hnus. Takže k mé otázce, co mám proboha udělat ještě k tomu mazání celého těla, mražení a pečení matrací, žehlení všeho a vyvařování, co mám udělat s kočičkami? To je moc pěkná dovolená...
Na tento příspěvěk jestě nikdo nereagoval. Chcete se k němu vyjádřit? Klikněte na tlačítko a budete moci vložit svůj komentář.
Původcem je prvok Toxoplasma gondii. Styk s infekcí či infekce sama proběhnou většinou skrytě bez nápadných příznaků. Toxoplazmóza může postihnout mízní aparát, a to lymfatické uzliny, tkáně oka, centrálního nervstva, či způsobit gynekologická onemocnění. Toxoplazmóza může být například příčinou potratů, nedonošení plodů, jejich odumření nebo porodu defektních dětí stižených vrozenou toxoplazmózou.
Způsob nákazy:
Od kočky: Rozmnožování parazita probíhá pouze ve střevní sliznici kočky a příbuzných kočkovitých šelem. S trusem kočky pak odchází množství spór – oocyst. Oocysty jsou velmi odolné v zevním prostředí a dostávají se do těla zvířat (případně i člověka) potravou. Následně vyvolají buď onemocnění, nebo skrytou infekci v podobě klidových cyst v různých orgánech včetně svaloviny. Skryté infekce nejsou ušetřena ani zvířata hospodářská a jatečná. Ostatní zvířata, kromě kočky a člověka, jsou označována jako přechodný hostitel (mezihostitel), kočka a kočkovité šelmy pak jako takzvaný definitivní hostitel parazita. Kočka se nakazí pravděpodobně nejčastěji masem divokých nebo hospodářských zvířat. Vývojový koloběh parazita se v jejím střevě pak dokončuje. U jiných zvířat nebyla možnost rozmnožování parazita prokázána. Ani kočka však není označována jako významný zdroj přímého nakažení člověka, poněvadž vylučování zárodků toxoplazmózy trusem trvá krátce – jen při jejím prvním nakažení (2–3 týdny) – a kočka poté získává odolnost a při novém nakažení již zárodky nevylučuje. Proto se se zárodky v trusu setkáváme v praxi jen velmi zřídka a převážně u mladých koček, které jsou krmeny nepřemraženým syrovým masem nebo loví myši, ptáky a podobně.
Pro nákazu od koček tedy platí: člověk, který už někdy s toxoplazmózou přišel do styku, získává odolnost stejně jako kočka, a nemůže se tedy již podruhé nakazit. Pravděpodobnost nakažení člověka od kočky je velmi malá – kočka může vylučovat oocysty trusem v případě nakažení pouze 2–3 týdny, nakazit se může konzumací nepřemraženého syrového masa či lovením drobných hlodavců a ptáků. Nakazit se můžeme pouze z trusu kočky. Při čištění kočičího WC je tedy vhodné používat rukavice, navíc trus začíná být nakažlivý až druhý den, pokud ho odstraňujeme denně, tak nebezpečí nehrozí. Kočka chovaná v bytě a krmená vhodnou stravou se nemůže nakazit. Je však třeba pamatovat na schopnost dlouhého přežívání zárodků (přes 1 rok) v půdě záhonů a pískovišť, kam kočky kálejí, a na možnost nakažení znečištěnýma rukama při práci na zahrádce bez rukavic. Nebezpečná je rovněž konzumace syrového nebo nedostatečně tepelně opracovaného masa jatečných zvířat (zejména ovcí, prasat, králíků a domácí drůbeže). Lidé stižení toxoplazmózou mívají často zvyk ochutn
V naší poradně s názvem PŘENOS SVRABU PODÁNÍM RUKY se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Jiri Zvonek.
Prosím jdeto přenést pouhým dotykem ruky
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Cempírek.
Ano, svrab je možné přenést i pouhým dotykem ruky. Pokud se na dotýkaných plochách zrovna vyskytuje roztoč, může přelézt na pokožku zdravého člověka a tam se začne množit. Chvíli mu to potrvá, než se zavrtá a proto okamžité umytí rukou nebo použití kontaktní desinfekce pomůže uchycení svrabu zabránit.
Streptokoková angína (zánět hltanu): typickým příznakem je bolest, červené zarudnutí krku s hustým hnisem kolem mandlí; horečka a zimnice; zvětšené lymfatické uzliny kolem krku; zvracení a břišní potíže, zvláště u dětí.
Spála: mezi příznaky spály patří zánět hrdla; růžovočervená vyrážka, která se šíří přes břicho, stranu hrudníku a objevuje se i v kožních záhybech; vyrážka má při doteku strukturu jako smirkový papír; dále jasně červený jazyk (známý jako „jahodový jazyk“) a bledost v okolí úst.
Impetigo: typickým příznakem onemocnění jsou puchýře kolem nosu, úst a nohou; v závažných případech se vyskytuje horečka a zduření lymfatických uzlin.
Diagnóza streptokokové infekce skupiny A
Metodou diagnostiky u streptokokové angíny a spály je vyšetření bakterie v krku tamponem nebo krevní testy. Impetigo je diagnostikováno tím, že lékař tamponem setře z puchýře nebo kůry vředu vzorek, který následně pošle na mikrobiologické vyšetření. Syndrom toxického šoku je diagnostikován tak, že se zkoumají příznaky a v některých případech se udělají krevní testy.
Přenos streptokoka skupiny A
Přenos streptokoka skupiny A je možný z člověka na člověka, kontaktem s nakaženými osobami. Bakterie jsou přítomny ve slinách, ve výtoku z nosu, při kýchání, kašlání a na rukou infikovaných sekretem. Přenos infekce může být ve vzácných případech z kontaminovaných potravin, jako je mléko a mléčné výrobky a vejce. Impetigo je vysoce nakažlivé bakteriální onemocnění a lidé s kožními lézemi nebo puchýři by neměli manipulovat s potravinami, dokud infekce není vyléčena. Infekci mohou přenášet i osoby, které mají bakterie, ale nemají žádné příznaky. Léčba infikované osoby antibiotiky po dobu 24 hodin nebo déle obvykle eliminuje schopnost šíření bakterií. Je však důležité, aby léčba antibiotiky byla dokončena, jak bylo předepsáno lékařem. Není pravděpodobné, že by došlo k šíření infekce předměty v domácnosti, například talíři, hrnečky nebo hračkami.
Léčba streptokokové infekce skupin A
Antibiotika jsou standardní léčbou, ve většině případů se používá desetidenní léčba. Základním antibiotikem pro léčbu streptokokové infekce skupiny A je penicilin. Také erytromycin, pokud jste alergičtí na penicilin. Pokud si nemůžete vzít ani penicilin, ani erytromycin, pak se předepisuje cefalosporin. K léčbě impetiga jsou určeny antibiotické masti. Po aplikaci antibiotik se vy nebo vaše dítě budete cítit lépe do 24 hodin. Ujistěte se, že vždy byla dobrána celá dávka antibiotik.
Doporučení: Nemocné děti nechávejte v dostatečné vzdálenosti od ostatních dětí. Pokud se u vašeho dítěte vyvíjí streptokokové infekce skupiny A, včetně spály nebo impetiga, měli byste zamezit kontaktu s ostatními dětmi ve školkách, školách a podobných zařízeních.
Zoonózy mohou u člověka vyvolat dermatitidu. U člověka králičí svrab vyvolává dočasné papulární léze, dermatitidu a pruritus na břiše, krku a končetinách. Léze jsou výraznější u dětí a žen, zejména na pokožce, která byla v bezprostředním kontaktu s nakaženým zvířetem, a to i v případě asymptomatického průběhu. Inkubační doba může být velmi krátká (bezprostředně po kontaktu se zvířetem). Přenos z králíka na člověka je velmi vzácný.
Ve svém příspěvku LÉČBA RAKOVINY DĚLOŽNÍHO ČÍPKU se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Flora.
Bradavice nebo rychle rozmnozujici bradavicky delozniho cipku jsou velmi bolestive, presto mohou snadno zmizet..
a) 10dni vubec nejist... (coz je pro mnohe obtizna alternativa, a odklada jen cas)
b) hor'ka merunkova seminka 1kg/10,- EUR
...bud pod kontrolou lekare (injekcemi nebo jezenim seminek pod vedenim a hodnocenim vyvoje lecby medic.pristroji a testy (terapie je bohuzel na vlastni naklady a stoji tisice euro.
c) merunkov.sem. terapii si provest doma.
postup:
1.) 3nedele zustat doma. (cas 3ned. dodrzet)
2.) Za den snist 30 az max. 35 seminek (..u dospeleho_pocita se to nejak presneji podle vahy cloveka)
3) Tech 30-35 m.seminek nesnist najednou. Rozdelit si je na 3-5 sem. za hodinu.
Pred a po_zajit na lekarskou kontrolu.
Telo reagule nejlepe, pokud jeste nebylo zadne Chemo..
Telo reaguje a bolesti zmizi behem par dnu domaci terapie.
Zakaz: piti alkoholu.
Tuhle terapii nekteri doktori pry nevidi radi..
Ja sla "na vlastni riziko" a musela terapii 4x zopakovat.. nekdy po roce.
Takze mluvim jen z vlastni zkusenosti.. (bez OP a bez Chemo, v kritickem stadium..)
Na tento příspěvěk jestě nikdo nereagoval. Chcete se k němu vyjádřit? Klikněte na tlačítko a budete moci vložit svůj komentář.
Přenos zvířecích parazitů na člověka je v určitém měřítku možný – mohou vyvolat místní podráždění kůže, ale nevyvolají onemocnění. U člověka se svrab (jakéhokoliv původu) projevuje jako drobné pupínky červené barvy, které jsou lokalizovány kolem pupku, na hýždích a v jiných místech s jemnou kůží. Onemocnění člověka kočičí svrabovkou má pouze přechodný charakter a po vyléčení kočky nebo zabránění těsnému kontaktu s nemocnými jedinci dochází k samouzdravení. V žádném případě se člověk nenakazí při dodržování obecných hygienických zásad, ani pohlazením nemocné kočky, při aplikaci léků kočce nebo běžnou manipulací s pelechy nemocných koček.
V naší poradně s názvem SVRAB se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Milena.
Dobrý den,
je možné nakazit "lidským" svrabem zvířata? Je možné, aby se pak na nich zákožka množila?
Děkuji.
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Cempírek.
Svrab je společný pro lidi i pro zvířata. Svrab může přejít z člověka na zvíře i naopak. Svrab se může množit v kůži zvířete i v kůži člověka. Nejúčinnější léčba svrabu je pomocí masti Infectoscab, kterou se namaže veškerá kůže na těle.
Původcem onemocnění jsou škrkavky psů a koček, například škrkavka psí (Toxocara canis) a škrkavka kočičí (Toxocara cati). Vajíčka škrkavek se do vnějšího prostředí dostávají společně s trusem. Ve vajíčku se postupně vyvíjí infekční larva, která se do hostitele (pes, kočka, člověk) dostává pozřením. Larvy se dostávají do střeva, kde opět dochází k produkci vajíček. Larvy škrkavek mohou prostupovat přes placentu do plodu. Štěňata se tak mohou narodit již infikovaná. Nakazit se mohou i z mateřského mléka. Člověk se může nakazit polknutím vajíček. Nákaza nejčastěji postihuje děti, které přicházejí do kontaktu s infikovaným substrátem (písek, půda). Larvy škrkavek migrují v těle lidí a poškozují různé orgány, například plíce, ale mohou se dostat také do oka. U většiny infekcí se neprojeví žádné příznaky nebo jen mírné (bolesti břicha, nechutenství, malátnost). Vzácněji se objevuje kašel, horečka nebo alergické vyrážky. Příznaky obvykle samy odezní. Závažnější důsledky má oční forma toxokarózy, která může vést až k oslepnutí. V České republice má asi 25 % lidí protilátky proti škrkavkám. V rámci prevence je vhodné zamezit znečištění pískovišť psími výkaly a řádně odčervovat psy (hlavně štěňata) a kočky. Nemoc mohou přenášet i fretky.
Ve svém příspěvku SEBORRHOICKÉ BRADAVICE se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Květa.
Dobrý den, mám těchto bradavic dost. Zajímalo by mě, jestli neexistuje nějaký krém k odstranění těchto bradavic.
Děkuji za odpověď
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Daniela.
Dobry den chcela by som sa opytat co treba davat na bradacice vascie utvary u stareho cloveka. Otvorilo sa to a zacalo krvacat.. Teraz je to suchsie moze sa to dezinfik. Octeniseptonom natierat zinkovou mastou. Dakujem
K přenosu viru opičích neštovic dochází, když člověk přijde do kontaktu s virem od zvířete, člověka nebo materiálů kontaminovaných virem. Virus se do lidského těla dostává přes porušenou kůži (i když není vidět), dýchací cesty nebo sliznice (oči, nos nebo ústa). K přenosu ze zvířete na člověka může dojít kousnutím nebo poškrábáním, přípravou masa z divokých zvířat, přímým kontaktem s tělními tekutinami nebo materiálem lézí nebo nepřímým kontaktem s materiálem lézí, například prostřednictvím kontaminované podestýlky. Předpokládá se, že k přenosu z člověka na člověka dochází především velkými respiračními kapénkami. Respirační kapky obecně nemohou cestovat více než 1,5 metru, takže je nutný dlouhodobý kontakt tváří v tvář. Mezi další způsoby přenosu z člověka na člověka patří přímý kontakt s tělesnými tekutinami nebo materiálem lézí a nepřímý kontakt s materiálem lézí.
Rezervoárový hostitel (hlavní přenašeč onemocnění) opičích neštovic je stále neznámý, ačkoli se předpokládá, že se na přenosu podílejí afričtí hlodavci. Virus, který způsobuje opičí neštovice, byl ze zvířete v přírodě získán (izolován) pouze dvakrát. V prvním případě (1985) byl virus získán od zjevně nemocného afrického hlodavce (provazové veverky) v oblasti Equateur v Demokratické republice Kongo. Ve druhém (2012) byl virus získán z mrtvého mláděte mangabey nalezeného v národním parku Tai na Pobřeží slonoviny.
Onemocnět svrabem lze velmi jednoduše z prostěradel a postelí v hostelech, hotelech a ubytovnách, kde se rychle střídá hodně lidí a kde hygiena není na nejvyšší úrovni. Mezi první příznaky patří zarudnutí kůže, pupínky a hlavně svědění, které je intenzivní především v noci. Chorobu totiž způsobuje parazit, který se během několika minut zavrtá do kůže člověka či zvířete a vytváří si v hloubce pokožky chodbičky. Tady klade vajíčka. Během dvou dnů se dokáže tak rozmnožit, že vytvoří kolonie až o několika stech jedincích.
Nemoc se nejčastěji přenáší v kolektivech, kde žijí lidé v těsném kontaktu. Přenáší se kožním kontaktem i pohlavním stykem s nakaženým nebo kontaktem s kontaminovaným předmětem. Infekce se obvykle projeví za 4 až 6 týdnů. Při opakované infekci se nemoc může projevit již po 24 hodinách. Onemocnění se dá léčit mnoha způsoby.
Svrab u psa, dříve též prašivina, je druh zánětlivého onemocnění kůže způsobený drobnými parazitickými roztoči. Existují dva základní typy svrabu: sarkoptický a demodektický. Mají rozdílné příčiny a příznaky.
Sarkoptický svrab obvykle způsobuje kruté svědění. Pes se úporně škrábe nebo si hryže kůži, aby si ulevil. Kůže psa podrážděná neustálým škrábáním a kousáním se může lehce infikovat. Svědění může být někdy tak hrozné, že pes nevěnuje pozornost jídlu, pití ani odpočinku. I když to není vždy pravidlem, vážné případy sarkoptického svrabu mohou mít za následek sekundární infekce způsobené bakteriemi nebo kvasinkami a na podrážděné kůži vytvářejí bílou škraloupovitou krustu. Navíc je u psů se sekundární infekcí častý úbytek váhy, horečka nebo zvětšené lymfatické uzliny.
Lokalizovaný demodektický svrab, nejlehčí varianta demodektického svrabu, se nejčastěji objevuje v psí srsti v jednom nebo dvou lysých flecích nebo flecích, kde je srst řidší. Obvykle nejsou tato místa zanícená a podrážděná a nezpůsobují silné svědění. Jestliže lokalizovaný demodektický svrab sám od sebe nezmizí, může proniknout do celého těla, což má za následek generalizovaný demodektický svrab. Na psím těle se vytvoří početné lysé fleky nebo fleky s řídkým ochlupením. Fleky mohou měřit v průměru 2,5 cm. Kůže v těchto místech bývá zrudlá, šupinatá nebo ztvrdlá. Takto podrážděná kůže někdy svědí a neustálé škrábání často vede až k vážným infekcím. Tyto druhotné infekce se projevují podobnými příznaky jako u sarkoptického svrabu (horečka, úbytek váhy, zduřelé lymfatické uzliny a podobně). Některé zvláštní typy demodektického svrabu mohou způsobit demodektickou pododermatitidu, která postihuje meziprstí. Při této nemoci jsou paraziti hluboko usazeni v psích tlapkách. Nemoc způsobuje