Stronghold: Jedná se o pipety s účinnou látkou selamectin. Selamectin je adulticidní, larvicidní a ovicidní, to znamená, že zabíjí jak dospělce, tak vajíčka a larvy. Jeho přidanou hodnotou je fakt, že působí také na jiné parazity, jako jsou všenky, ušní a celotělový svrab, oblí červi a měchovci. Nepůsobí na tasemnice a naše klíšťata. Stronghold se zvířeti nakape do kůže a působí 4 týdny, na vajíčka pouze 3 týdny. Výhodou Strongholdu je jeho velmi dobrá snášenlivost kočkami. Aplikovat se může kočkám od 6. týdnů stáří. Neměl by se nikdy používat bez předešlé konzultace s veterinářem. Před jeho aplikací zejména u koťat se doporučuje zvíře nejdřív odčervit pastou (ideálně Flubenol nebo Banminth). Na trhu je Stronghold dostupný ve třech sílách: pro kočky do 2,5 kg, pro střední kočky od 2,6 kg do 7,5 kg a pro velké kočky od 7,6 kg do 10 kg. V zahraničí se prodává pod názvem Revolution.
Advocate: Jde o podobný preparát jako Stronghold. Liší se účinnými látkami – v Advocatu je kombinace látek imidacloprid a moxidectin. Spektrum účinku je totožné jako u Strongholdu. Účinek proti blechám je rovněž 4týdenní. Aplikuje se koťatům od 9 týdnů stáří, také vždy po konzultaci s veterinárním lékařem. Občas se po aplikaci může vyskytnout svědění v místě podání. Je možná i lokální alergická reakce, ale obecně je preparát velmi dobře snášen. Na trhu je Advocate ve dvou verzích: pro kočky do 4 kg a pro kočky od 4 kg do 8 kg. Je trochu levnější než Stronghold.
Comfortis: Jsou tablety, které nastupují v řádu minut. Účinnou látkou je spinosad. Spinosad účinkuje pouze proti blechám, má účinek adulticidní a ovocidní. Efekt trvá 4 týdny. Tablety se podávají s trochou jídla nebo po nakrmení. Není dobré je podávat na lačno – jednak se tím může zkrátit účinek léku, jednak to může někdy vyvolat zvracení. Nevýhodou je, že ho lze aplikovat až od 14 týdnů věku, respektive kočkám nad 1,2 kg. Jeho aplikaci u epileptiků konzultujte vždy s ošetřujícím lékařem. Z nežádoucích účinků se vyskytuje zvracení po podání na lačno, občas průjem, nechutenství nebo slinění. Většinou ale rychle odezní a nevyžadují další terapii. Pro kočky je Comfortis na trhu v 5 sílách dle hmotnosti. Výhodou je jeho cena, je nejlevnější ze všech uvedených preparátů. Nevýhodou je velikost tablety, takže pokud máte problém s podáním tablety u&nb
Ve svém příspěvku PŘENOS SVRABU Z ČLOVEKA NA KOČKU se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Anděla.
no a co domácí kočky při zasažení domácnosti svrabem? A podle mého názoru jsem ho chytla na pohotovosti největší brněnské nemocnice. To je vrchol, aby se člověk bál dostat infarkt, protože když ho zachrání, tak si odnese brouky v kůži. To je hnus. Takže k mé otázce, co mám proboha udělat ještě k tomu mazání celého těla, mražení a pečení matrací, žehlení všeho a vyvařování, co mám udělat s kočičkami? To je moc pěkná dovolená...
Na tento příspěvěk jestě nikdo nereagoval. Chcete se k němu vyjádřit? Klikněte na tlačítko a budete moci vložit svůj komentář.
Původcem je prvok Toxoplasma gondii. Styk s infekcí či infekce sama proběhnou většinou skrytě bez nápadných příznaků. Toxoplazmóza může postihnout mízní aparát, a to lymfatické uzliny, tkáně oka, centrálního nervstva, či způsobit gynekologická onemocnění. Toxoplazmóza může být například příčinou potratů, nedonošení plodů, jejich odumření nebo porodu defektních dětí stižených vrozenou toxoplazmózou.
Způsob nákazy:
Od kočky: Rozmnožování parazita probíhá pouze ve střevní sliznici kočky a příbuzných kočkovitých šelem. S trusem kočky pak odchází množství spór – oocyst. Oocysty jsou velmi odolné v zevním prostředí a dostávají se do těla zvířat (případně i člověka) potravou. Následně vyvolají buď onemocnění, nebo skrytou infekci v podobě klidových cyst v různých orgánech včetně svaloviny. Skryté infekce nejsou ušetřena ani zvířata hospodářská a jatečná. Ostatní zvířata, kromě kočky a člověka, jsou označována jako přechodný hostitel (mezihostitel), kočka a kočkovité šelmy pak jako takzvaný definitivní hostitel parazita. Kočka se nakazí pravděpodobně nejčastěji masem divokých nebo hospodářských zvířat. Vývojový koloběh parazita se v jejím střevě pak dokončuje. U jiných zvířat nebyla možnost rozmnožování parazita prokázána. Ani kočka však není označována jako významný zdroj přímého nakažení člověka, poněvadž vylučování zárodků toxoplazmózy trusem trvá krátce – jen při jejím prvním nakažení (2–3 týdny) – a kočka poté získává odolnost a při novém nakažení již zárodky nevylučuje. Proto se se zárodky v trusu setkáváme v praxi jen velmi zřídka a převážně u mladých koček, které jsou krmeny nepřemraženým syrovým masem nebo loví myši, ptáky a podobně.
Pro nákazu od koček tedy platí: člověk, který už někdy s toxoplazmózou přišel do styku, získává odolnost stejně jako kočka, a nemůže se tedy již podruhé nakazit. Pravděpodobnost nakažení člověka od kočky je velmi malá – kočka může vylučovat oocysty trusem v případě nakažení pouze 2–3 týdny, nakazit se může konzumací nepřemraženého syrového masa či lovením drobných hlodavců a ptáků. Nakazit se můžeme pouze z trusu kočky. Při čištění kočičího WC je tedy vhodné používat rukavice, navíc trus začíná být nakažlivý až druhý den, pokud ho odstraňujeme denně, tak nebezpečí nehrozí. Kočka chovaná v bytě a krmená vhodnou stravou se nemůže nakazit. Je však třeba pamatovat na schopnost dlouhého přežívání zárodků (přes 1 rok) v půdě záhonů a&nbs
V naší poradně s názvem CHLAMYDIE se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Lada.
Dobrý den
Byla mě prokázána Plicni chlamydiova infekce,chovam celý život psy je možná souvislost?Může se pes nakazit ode mě?Doporučujeme udělat test vs členům rodiny?Je možné se nenakazit když přijde někdo na návštěvu třeba konzumaci jídla?děkuji za odpověď
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Cempírek.
Chlamydie se přenáší jako chřipka vzduchem a kontaktem a to z člověka na člověka i ze zvířete na člověka, popřípadě i opačně z člověka na zvíře. Určitě by bylo vhodné otestovat všechny členy rodiny. Zůstaňte v kontaktu s lékařem, který u vás chlamydie diagnostikoval a poraďte se s ním na dalším postupu.
Svrab u zvířat se častěji nazývá prašivinou. Prašivina mnohem častěji než psy postihuje kočky, Svrab u nich způsobuje svrabovka kočičí. Svrabovka u kočky postihuje nejprve ušní boltce, pak hlavu a krk. Stejně jako svrab u člověka provází prašivinu silný pocit svědění. Škrábáním postižených míst si kočka přenáší parazity i na zbytek těla. Postižené místo se u kočky pozná tím, že se tam vytvářejí šupiny a strupy, zároveň zde také vypadává srst. K léčbě tohoto onemocnění se u zvířat rozhodně neužívají prostředky určené pro lidi, řada z nich je pro kočky toxická. K přenosu svrabovky dochází přímým stykem koček a jednak sdílením stejných textilií (gauče, pelechy). Kočičí svrabovkou se mohou nakazit i králicí a v některých případech i psi. Stejně tak se od kočky může nakazit svrabovkou i člověk, dochází k tomu nejčastěji velmi těsným kontaktem nemocné kočky s člověkem, obvykle v teple postele. Onemocnění člověka svrabem chyceným od koček má stejné kožní projevy jako lidskou zákožkou. Na těle se objeví červené svědivé pupínky. Onemocnění tímto typem kočičího parazitu je ale přechodné, člověk se obvykle vyléčí samovolně po vyléčení kočky nebo po zabránění těsného kontaktu s ní (člověk si nemocnou kočku prostě nesmí pouštět lehnout k němu do postele). Toto onemocnění se na člověka rozhodně nerozšíří běžným kontaktem s kočkou, například pohlazením, nebo manipulací s jejím pelechem.
U psů svrab způsobuje zákožka svrabová. Projevuje se stejně jako u koček vytvářením šupinek a strupů na kůži a vypadáváním srsti. Nejčastěji se u psů vyskytuje na břiše a ušních boltcích, nejlépe poznatelná je ale u psa v místech, kde má pes nejméně srsti (břicho, vnitřní plocha stehen). I u psa provází prašivinu nepříjemný pocit silného svědění. Psí prašivina šíří se nejčastěji mezi psy přímým stykem, ale i prostřednictvím sdílených textilií či hřebenů k vyčesání jejich srsti. Psí zákožka je přenosná i na člověka. Přenáší se stejně jako u koček těsným kontaktem obvykle v posteli. A stejně jako u koček i psí prašivina nakonec vymizí poté, co se pes uzdraví, anebo se zruší jeho těsný kontakt s člověkem.
Ve svém příspěvku PŘENOS NEMOCI RŮŽE se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Antonín Kročil.
Jak moc je nemoc nebezpečná pro nejbližší okolí.Jak se trochu obrnit doma ?
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Rudolf Svoboda.
Vážení je to strá známá věc, že zmíněný vir (RŮŽE) se běžně vyskytuje všude kolem
nás, avšak jeho přenos je jen jednou cestou. Jaká koli plíseň mezi prsty u nohou umožní tomuto viru vstup do vašeho těla . Existují mezi námi jedinci, kteří mají tuto virozu X krát do roka a sbaští bedny antibiotik. Je třeba vždy začít u vašich nohou a vyléčit plísěň !!! A najednou zmizí i problém s Ruží jako když mávne kouzelným proutkem. Ještě si dovolím podotknout ,že při léčení plísně je dobré myslet na alespoň
malou očistu střev. Střeva mají přímou spojitost s mezprstnímy ptostory vašich nohou.
Veš vždy zůstává v kontaktu s lidskými vlasy a samovolně je neopouští. K přenosu je třeba přímý, a nikoliv zběžný kontakt vlasů nemocného a zdravého člověka, k čemuž dochází zejména u dětí při kolektivní práci ve škole, při hrách a podobně.
Dospělá lezoucí veš si jednoduše přestoupí na nového hostitele, kde klade nové hnidy, a životní cyklus se opakuje. Přenos vzduchem není možný. Dlouho se diskutovala možnost přenosu na předmětech, například na hřebenech, ale dle nejnovějších publikací se jeví jako značně nepravděpodobná. Pravděpodobnější je přenos pomocí tkanin (čepic, ručníků, ložního prádla, čalounění), do kterých se veš zachytí. Dojde-li včas ke kontaktu tkaniny s vlasy člověka, může veš takto osídlit nového hostitele. Nemá na to však mnoho času. Jakmile se parazit ocitne mimo hostitele, ztratí zdroj obživy. V řádu několika hodin se dehydratuje a vyčerpá, ztratí schopnost sát a poté se i pohybovat. Hyne cca do 24 hodin od posledního sání, s klesající teplotou okolí se však tato doba může prodlužovat.
Příznivým prostředím k šíření vší jsou všechny dětské kolektivy, ať už se jedná o pravidelnou školní a zájmovou činnost, nebo o jednorázové akce typu letních táborů a sportovních výcviků. Děti se při práci, hře nebo tanci nevědomky hlavami dotýkají – z tohoto důvodu je výskyt nejčastější u dívek ve věku od 6 do 10 let, které se k sobě přibližují častěji než chlapci, a přenos je u nich podpořen dlouhými vlasy. Obvyklý, a v podstatě téměř jistý, je také přenos mezi sourozenci, zvláště pokud sdílejí společné lůžko.
Když rodiče zjistí, že jejich dítě má vši, musí tuto skutečnost nahlásit ve škole a v kolektivech, kde se dítě v období posledních dvou týdnů pohybovalo. Nemocné dítě nesmí být odesláno do dětského kolektivu (škola, dětský tábor) do doby, než rodiče provedou odstranění všech lezoucích vší a také hnid (zlikvidovány musejí být všechny hnidy ulpělé na vlasech ve vzdálenosti 0–10 mm od pokožky).
Školy a jiné instituce jsou povinny o výskytu vší v kolektivu informovat rodiče ostatních dětí. Ti následně musí provádět pravidelnou kontrolu ve vlasaté části hlavy v intervalu 2 dnů po dobu asi 3 týdnů.
V naší poradně s názvem DOTAZ NA ONEMOCNENI ZV.RUZE se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Irena Kratochvilova.
Prosim,mam dotaz..Vcera se babicce udelalo spatne a odvezla ji zachranka.Jde o to,ze nam lekar dnes oznamil,ze ma ruzi na noze...a ja ji vcera prevlekala a na postizenou nohu sahala.Syn si brzy privezou z porodnice miminko.Za jak dlouho by se mi nemoc mohla projevit...pokud jsem se nakazila a nebo poradte...jestli bych vubec mohla k miminku.Dekuji
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Cempírek.
Nemoc růže zpusobují bakterie a její vývoj má několik stádií, přičemž jen při některých je možná nákaza. Přenos infekce probíhá dotykem přes vaší porušenou pokožku. Přes různé prasklinky na vaší kůži, ekzem, plíseň nebo jinak narušenou kůži. Pokud máte kůži zdravou a nemáte narušen imunitní systém a ani nemáte cukrovku, tak je přenos nepravděpodobný. Obvyklá inkubační doba od přenosu do vzniku infekce bývá 2 až 7 dní. Do týdne na sobě určitě poznáte, jestli k nákaze došlo či ne. Pro příště je potřeba po každém takovém dotyku ihned omýt ruce vodou a mýdlem a na závěr použít dezinfekční gel s alkoholem. Tím zcela zabráníte přenosu.
Veš vždy zůstává v kontaktu s lidskými vlasy a samovolně je neopouští. K přenosu je třeba přímý a nikoliv zběžný kontakt vlasů nemocného a zdravého člověka, k jakému dochází zejména u dětí při kolektivní práci ve škole, při hrách a podobně.
Dospělá lezoucí veš si jednoduše „přestoupí“ na nového hostitele, kde klade nové hnidy a životní cyklus se opakuje. Přenos vzduchem není možný. Dlouho se diskutovala možnost přenosu na předmětech, například na hřebenech, ale dle nejnovějších publikací se jeví jako značně nepravděpodobná. Pravděpodobnější je přenos pomocí tkanin (čepic, ručníků, ložního prádla, čalounění), do kterých se veš zachytí. Dojde-li včas ke kontaktu tkaniny s vlasy člověka, může veš takto osídlit nového hostitele. Nemá na to však mnoho času. Jakmile se parazit ocitne mimo hostitele, ztratí tak zdroj obživy. V řádu několika hodin se dehydratuje a vyčerpá, ztratí schopnost sát a poté se i pohybovat. Hyne cca do 24 hodin od posledního sání, s klesající teplotou okolí se však tato doba může prodlužovat.
Příznivým prostředím k šíření vší jsou všechny dětské kolektivy, ať už se jedná o pravidelnou školní a zájmovou činnost, nebo o jednorázové akce typu letních táborů a sportovních výcviků. Děti se při práci, hře nebo tanci nevědomky hlavami dotýkají – z tohoto důvodu je výskyt nejčastější u dívek ve věku od 6 do 10 let, které se k sobě přibližují častěji než chlapci, a přenos je u nich podpořen i dlouhými vlasy. Obvyklý, a v podstatě téměř jistý, je také přenos mezi sourozenci, zvláště pokud sdílejí společné lůžko.
Kočičí svrab způsobuje roztoč svrabovka kočičí (kožní nemoci koček). Jedná se o rozšířené kožní onemocnění koček. Pozor, nezaměňujte s Psoroptes cuniculi, což je prašivka králičí. Na rozdíl od blech není parazit viditelný pouhým okem. Zato si lze všimnout změn na kočičí kůži. Místa postižená parazitem kočku velmi svědí a rány si stále dokola rozškrabává. Svrab u koček začíná nejprve v oblasti ušních boltců – ušní svrab, který vypadá jako špinavé uši –, odkud se pak šíří na krk a hlavu. Kočka si škrábáním parazita roznáší dál po těle, například na končetiny. Kočky se většinou nakazí jedna od druhé. Proto je kočičí svrab v uších častější u koček venkovních než domácích.
Parazit svrabovky kočičí, jinak také Notoedres cati, má velikost pouhých 0,3 milimetru. Dokonce ho nemůžeme vidět ani pod lupou. V povrchové vrstvě kůže si vytváří chodbičky. V nich pak zanechává trus a klade do nich i vajíčka. Vylíhlé larvy se dostávají na povrch kůže, kterou se také živí. Z nymfy se dospělý jedinec stává za pouhé tři týdny. Svrab u koček způsobí, že se kočičí kůže zanítí. Infekce se může rozšířit dále do těla. Zvíře je malátné, unavené a nemá zájem o oblíbené aktivity. Dokonce může odmítat krmivo. Neléčený svrab obvykle končí úmrtím kočky na vyčerpání a sepsi.
Příznaky:
Kočka má postižená místa rozškrábaná a přehnaně si je čistí.
Kromě škrábanců si lze všimnout odlupující se kůže a šupin.
V ranách jsou viditelné i šedé strupy.
V místech, kde žijí parazité, začíná kočce vypadávat srst.
Kůže na postižených místech začíná zesilovat a skládat se do záhybů, které mohou zvířeti zakrývat oči. Kočka pak hůře vidí a má špatnou orientaci.
Kočičí svrab v uších způsobuje strupovka ušní. Strupovka ušní, latinsky Otodectes cynotis, je parazit žijící v zevním zvukovodu. Je velký až půl centimetru a dospělým se stane za tři týdny. Onemocnění se říká také ušní prašivina a napadá i psy a fretky. Na rozdíl od svrabovky kočičí si strupovky můžeme všimnout i pouhým okem. Způsobuje zánět zvukovodu. Kočce může v ušním boltci prasknout céva, krev se pak vylévá mezi chrupavku a kůži a vznikne hematom. Ten poznáme podle velké boule za uchem, řeší se operací.
Infekční žloutenka (virová hepatitida) je virová infekce jater. Nemoc postihuje především děti a mladé lidi.
Žloutenka typu A se vyskytuje na celém světě i v průmyslově vyspělých zemích, ale riziko je vyšší v zemích s nižším hygienickým standardem. Zdrojem nákazy jsou lidé v inkubační době – nemocný člověk s viditelným nebo skrytým onemocněním. Onemocnění se šíří nejvíce takzvaně fekálně-orální cestou, znečistěnýma rukama, kontaminovanou vodou, zeleninou a potravinami. Ohroženi jsou zejména cestovatelé konzumující potraviny studené kuchyně, upravované na ulici, nebo při pití nebalené vody, anebo cestovatelé žijící v úzkém styku s místním obyvatelstvem v rozvojových zemích. Rizikové potraviny představují saláty ze syrové zeleniny, neloupané ovoce, nedostatečně tepelně upravení mořští živočichové, maso (zvláště kuřecí importovaná onemocnění mohou být zdrojem nákazy dalších osob).
Zdrojem nákazy žloutenkou B je nemocný člověk nebo zdravý bacilonosič. K přenosu infekce stačí minimální množství infikované krve, například na injekční jehle. Žloutenka typu B je vysoce odolný virus, který primárně napadá játra. V kapce zaschlé krve přežívá několik týdnů, zmražení ho neničí. Je známo, že tato infekce je 100x nakažlivější než AIDS. Onemocnění bývá těžší a rekonvalescence delší než v případě žloutenky typu A, také k úmrtí dochází častěji. Někteří chronicky nemocní jsou nakažliví po celý život. Virus se vyskytuje téměř ve všech tělních tekutinách, pro přenos infekce má největší význam krev, sperma a poševní výměšek (sekret). Ke krevnímu přenosu může dojít ve zdravotnických zařízeních, při manikúře, pedikúře, akupunktuře, tetování nebo piercingu. Významný je také přenos nechráněným pohlavním stykem.
Žloutenka C (VHC) je známa teprve od konce 80. let 20. století. V elektronovém mikroskopu byl virus spatřen až v roce 1994. Onemocnění se vyskytuje celosvětově cca u 3 % populace. Vyšší výskyt je v Jižní Americe a jihovýchodní Asii, kde dosahuje 10 až 20 %. V České republice má protilátky proti VHC přibližně 0,2 % populace. K přenosu VHC dochází především krví. Před zavedením testování dárců krve v 90. letech 20. století se většina nemocných nakazila krví a krevními deriváty (imunoglobulin podávaný Rh negativním matkám). Další možností je nákaza u hemodialyzovaných pacientů a při transplantaci orgánů. V současné době dominuje přenos kontaminovanými pomůckami u injekčních uživatelů drog. K přenosu
Přenos zvířecích parazitů na člověka je v určitém měřítku možný – mohou vyvolat místní podráždění kůže, ale nevyvolají onemocnění. U člověka se svrab (jakéhokoliv původu) projevuje jako drobné pupínky červené barvy, které jsou lokalizovány kolem pupku, na hýždích a v jiných místech s jemnou kůží. Onemocnění člověka kočičí svrabovkou má pouze přechodný charakter a po vyléčení kočky nebo zabránění těsnému kontaktu s nemocnými jedinci dochází k samouzdravení. V žádném případě se člověk nenakazí při dodržování obecných hygienických zásad, ani pohlazením nemocné kočky, při aplikaci léků kočce nebo běžnou manipulací s pelechy nemocných koček.
V naší poradně s názvem PŘENOS SVRABU PODÁNÍM RUKY se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Jiri Zvonek.
Prosím jdeto přenést pouhým dotykem ruky
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Cempírek.
Ano, svrab je možné přenést i pouhým dotykem ruky. Pokud se na dotýkaných plochách zrovna vyskytuje roztoč, může přelézt na pokožku zdravého člověka a tam se začne množit. Chvíli mu to potrvá, než se zavrtá a proto okamžité umytí rukou nebo použití kontaktní desinfekce pomůže uchycení svrabu zabránit.
Veš vždy zůstává v kontaktu s lidskými vlasy a samovolně je neopouští. K přenosu je třeba přímý a nikoliv zběžný kontakt vlasů nemocného a zdravého člověka, k jakému dochází zejména u dětí při kolektivní práci ve škole, při hrách a podobně. Dospělá lezoucí veš si jednoduše „přestoupí“ na nového hostitele, kde klade nové hnidy a životní cyklus se opakuje. Přenos vzduchem není možný. Dlouho se diskutovala možnost přenosu na předmětech, například na hřebenech, ale dle nejnovějších publikací se jeví jako značně nepravděpodobná. Pravděpodobnější je přenos pomocí tkanin (čepic, ručníků, ložního prádla, čalounění), do kterých se veš zachytí. Dojde-li včas ke kontaktu tkaniny s vlasy člověka, může veš takto osídlit nového hostitele. Nemá na to však mnoho času. Jakmile se parazit ocitne mimo hostitele, ztratí tak zdroj obživy. V řádu několika hodin se dehydratuje a vyčerpá, ztratí schopnost sát a poté se i pohybovat. Hyne cca do 24 hodin od posledního sání, s klesající teplotou okolí se však tato doba může prodlužovat. Příznivým prostředím k šíření vší jsou všechny dětské kolektivy, ať už se jedná o pravidelnou školní a zájmovou činnost, nebo o jednorázové akce typu letních táborů a sportovních výcviků. Děti se při práci, hře nebo tanci nevědomky hlavami dotýkají – z tohoto důvodu je výskyt nejčastější u dívek ve věku od 6 do 10 let, které se k sobě přibližují častěji než chlapci a přenos je u nich podpořen dlouhými vlasy. Obvyklý, a v podstatě téměř jistý, je také přenos mezi sourozenci, zvláště pokud sdílejí společné lůžko.
Prašivá kočka velmi pravděpodobně nebude trpět sarkoptovým svrabem. Častější je u koček svrab ušní (špinavé uši u koček), který se projevuje jako špinavé uši. Kožní změny na hlavě může způsobit také plíseň nebo hnisající poranění, případně se u koček vyskytuje takzvaný notoedrový svrab, což je druh prašiviny postihující převážně kočky. Sarkoptový svrab je u kočky opravdu vzácným nálezem, k jeho rozvoji je potřeba zhroucení imunity kočky, například při nemoci FIV. Projevuje se krustózním zánětem kůže na obličeji a na ušních boltcích a postižením tlapek, které může být doprovázené i ztrátou drápků. Na těle se objevují lupy. Kočka se z důvodu svědění nadměrně olizuje, takže si může vylízat lysiny. Inkubační doba svrabu u kočky může být dlouhá i několik měsíců.
Některé kočky jsou proti svrabu přirozeně odolné, takže i když žijí v promořeném prostředí, neonemocní. Je to ale spíše výjimka a nelze na ni spoléhat. To platí nejen pro nakažení strupovkou kočičí (Notoedres cati), ale také pro mnohem častější ušní prašivinu, kterou způsobuje strupovka ušní (Otodectes cynotis). Ta vyvolává velmi časté onemocnění zevního zvukovodu. Žije na povrchu kůže zvukovodu, a protože může být až 0,5 mm velká, lze ji občas rozeznat pouhým okem nebo lupou. Diagnóza se potvrdí mikroskopickým vyšetřením ušního výtěru, ve kterém se nacházejí živé i mrtvé zákožky. Dráždivým působením parazita vzniká zánět zvukovodu s nadměrnou tvorbou ušního mazu. Ten bývá tmavě hnědý až černý, drobivý a připomíná kávovou sedlinu. Ušní boltce jsou bolestivé, zarudlé a kočka se škrábe.
Onemocnění je velmi nakažlivé, šíří se přímým kontaktem z kočky na kočku při větší koncentraci koček, zvláště v horších hygienických podmínkách. Parazit je rozšířený celosvětově, může působit záněty zvukovodů u psů i jiných masožravců. Na člověka není přenosný.
V naší poradně s názvem SVRAB se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Milena.
Dobrý den,
je možné nakazit "lidským" svrabem zvířata? Je možné, aby se pak na nich zákožka množila?
Děkuji.
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Cempírek.
Svrab je společný pro lidi i pro zvířata. Svrab může přejít z člověka na zvíře i naopak. Svrab se může množit v kůži zvířete i v kůži člověka. Nejúčinnější léčba svrabu je pomocí masti Infectoscab, kterou se namaže veškerá kůže na těle.
Přenos je možný především nechráněným pohlavním stykem, zvláště s náhodným partnerem, dále častým střídáním sexuálních partnerů (prostituce). Dále sem patří drogová závislost, kdy by teoreticky mohlo dojít k nákaze infikovanou jehlou, a hlavně k drogové závislosti patří ve většině případů nezodpovědné chování, které usnadňuje vznik výše zmíněných rizikových faktorů. Posledním možným způsobem je přenos z matky na plod v těhotenství.
Jak již bylo popsáno, nejčastěji k nákaze dojde při pohlavním styku s infikovaným jedincem (k nákaze dojde asi u jedné třetiny osob). Dále je možný přenos z matky na plod při proniknutí bakterií placentou (transplacentární přenos). Dříve hrozilo i riziko přenosu při krevní transfuzi, což je dnes ale takřka nemožné díky podrobným rozborům krve dárce. Přenos kontaminovanými předměty je také spíše teoretický, jelikož Treponema pallidum je vysoce citlivá na jakékoli vnější vlivy a mimo hostitele velice rychle hyne.
Ve svém příspěvku SPECIALISTA NA POLYNEUROPATII se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Marcela.
Dobrý den.Mám velké bolesti a brnění nohou a diagnostikovanou polyneuropathii .Zatím jsem neměl štěstí na lékaře specialistu.Může mi někdo poradit,kde nebo kdo by mi mohl s touto nemocí bojovat?Děkuji za odpověď.
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Ing. Milan Chloupek.
Polyneuropatie
Tímto příspěvkem odpovídám i na všechny následující příspěvky.
I polyneuropatie nevzniká z ničeho nic a je výsledkem marné snahy imunitního systému na chemické a parazitální napadení našeho těla a vede k tomu řetězec dalších střetů imunitního systému. Souvislosti se proto pokusím vysvětlit trochu obšírněji. Imunitní systém je hrozně dokonalý systém, nedovede však některé parazity porazit. Je koncipován tak, že nejprve řeší ta napadení, které by mohly tělu nejvíce uškodit a po vyřešení až ta další, pokud se mu to podaří. Když se mu to nepodaří, snaží se tato napadení alespoň dislokovat do oblastí, kde mohou dále škodit co nejméně, je tím však velmi vytěžován a z neustálého boje se pak nedostatečné výsledky projevují jako trvalý zánět a z toho plynoucími poruchami zdraví, kterému doktoři z neznalosti říkají autoimunitní onemocnění či dědičná porucha. Nasazení kortikoidů či jiných léků potlačujících imunitní systém vede sice zpočátku k fyzické úlevě a lidé jsou rádi, že to „funguje“. Výsledek je však kontraproduktivní. Paraziti se mohou totiž pohodlně dále množit a napadat případně další orgány a zase vyvolávat bolesti. Léky pak doktor aplikuje čím dál častěji, ale nikam to nevede, protože to neřeší příčinu, ale ošálí to jen projevy důležitého boje, včetně nervových vstupů do mozku a nemoc se jen neustále prohlubuje. Tady musíme imunitnímu systému pomoci s tím co potřebuje vyřešit a ne ho blokovat, či ho nahrazovat.
Dalším vážným problémem klasické léčby je to, že u nás se nějací chytráci rozhodli, že v dnešní době nemůže být člověk v ČR napaden prvoky a helminty, přestože naše zvířata jsou jimi běžně napadána a lidé v zemích okolních také, a proto se u nás neschvalují a nenakupují léčiva na tato napadení (lidem proto v mnoha případech pomůže jen veterinář, protože ten ty léky má). Naši lékaři však se o tom proto moc neučí (bakterie zvládají dobře, na to je spousta léků, na viry už je léků pramálo a na prvoky a helminty už skoro nic) a když už podezření na prvoky a helminty mají, chemické testy to nejsou schopny odhalit a lékaři s tím žádné praktické zkušenosti nemají. Jsou tedy vlastně slepí, nazvou vás simulantem a v lepším případě ještě pošlou k psychiatrovi a dostanete léky na „uklidnění“, abyste pořád nezlobili.
Únava je zapříčiněna buď nedostatečným fungováním systému zpracování cukru jako jako paliva, nebo rozvozem kyslíku pro okysličování tkání. Obé je způsobováno specifickými chemickými nečistotami a parazity. Zásobování kyslíkem je pro tělo velmi důležité, a proto paraziti, kteří krev napadají, jsou velmi nebezpeční. Z prvoků to jsou zejména plasmodie, což jsou malaričtí prvoci (u nás se poměrně často vyskytují 4 druhy a napadení je způsobeno bodavým hmyzem - komáři), kteří červené krvinky vyžírají zevnitř, stejně jako jiný prvok Babesie (ovádi, klíšťata, muchničky,...). Při masívním napadení plasmodiemi, které se mohou dostat až do morku kostí, vznikne nemoc zvaná leukemie. Místo zneškodnění těchto prvoků však doktoři č
Kočky doprovázejí člověka už více než 4 tisíce let. Jejich společné soužití prošlo mnoha etapami, od zbožňování až po naprosté zatracení. V Egyptě a Orientu měly kočky své paláce a po smrti se jim dostalo stejné pozornosti jako lidem. V Evropě byly nejprve vítány pro schopnost hubit myši a další hlodavce, následně se však často staly obětmi inkvizice a byly upalovány. Obzvlášť špatně na tom byly ty černé kočky. Později se z koček staly vítané společnice cestujících při dlouhých plavbách na lodích. Mnoho majitelů koček potvrdí, že kočky mají léčitelské schopnosti. Dokáží vycítit, co v člověku hlodá, co ho trápí, a nějakým záhadným způsobem mu od jeho utrpení pomáhat. Někdo tomu říká, že vezmou jeho trápení na sebe. Kočičí schopnosti zlepšit stav nemocného využívá felinoterapie. Felinoterapie je pozitivní působení na nemocného, postiženého nebo jinak handicapovaného jedince pomocí kočky.
Felinoterapie se dělí na dvě formy. Jednak je to pasivní, kdy je kočka přítomna v místnosti s dítětem nebo jiným pacientem, ale neprobíhá žádný kontakt. A dále aktivní forma, kdy se kočka stává přímým aktérem procesu.
Ve svém příspěvku LÉČBA VYSOKÉHO CHOLESTEROLU se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Ada.
Dobrý den,
statiny kterými se většinou léčí vysoký cholesterol,mají hodně vedlejších
až nebezpečných učinků na životně důležité funkce člověka.
Novými léky u kterých nejsou známy vedlejší učinky jsou inhibitory.
Tyto léky dlouhodobým užíváním nezpůsobují jiná onemocnění
jako statiny např.cukrovku,nebo trvalé poškození svalů-rabdomyolýzu).
Nechápu proč lékaři stále předepisují statiny ohrožující zdraví až život člověka,
neví někdo jakým způsobem docílit předepsání inhibitorů?
Lékaři o jeho předepsání nechtějí ani slyšet.Ada
Na tento příspěvěk jestě nikdo nereagoval. Chcete se k němu vyjádřit? Klikněte na tlačítko a budete moci vložit svůj komentář.
Streptokoková angína (zánět hltanu): typickým příznakem je bolest, červené zarudnutí krku s hustým hnisem kolem mandlí; horečka a zimnice; zvětšené lymfatické uzliny kolem krku; zvracení a břišní potíže, zvláště u dětí.
Spála: mezi příznaky spály patří zánět hrdla; růžovočervená vyrážka, která se šíří přes břicho, stranu hrudníku a objevuje se i v kožních záhybech; vyrážka má při doteku strukturu jako smirkový papír; dále jasně červený jazyk (známý jako „jahodový jazyk“) a bledost v okolí úst.
Impetigo: typickým příznakem onemocnění jsou puchýře kolem nosu, úst a nohou; v závažných případech se vyskytuje horečka a zduření lymfatických uzlin.
Diagnóza streptokokové infekce skupiny A
Metodou diagnostiky u streptokokové angíny a spály je vyšetření bakterie v krku tamponem nebo krevní testy. Impetigo je diagnostikováno tím, že lékař tamponem setře z puchýře nebo kůry vředu vzorek, který následně pošle na mikrobiologické vyšetření. Syndrom toxického šoku je diagnostikován tak, že se zkoumají příznaky a v některých případech se udělají krevní testy.
Přenos streptokoka skupiny A
Přenos streptokoka skupiny A je možný z člověka na člověka, kontaktem s nakaženými osobami. Bakterie jsou přítomny ve slinách, ve výtoku z nosu, při kýchání, kašlání a na rukou infikovaných sekretem. Přenos infekce může být ve vzácných případech z kontaminovaných potravin, jako je mléko a mléčné výrobky a vejce. Impetigo je vysoce nakažlivé bakteriální onemocnění a lidé s kožními lézemi nebo puchýři by neměli manipulovat s potravinami, dokud infekce není vyléčena. Infekci mohou přenášet i osoby, které mají bakterie, ale nemají žádné příznaky. Léčba infikované osoby antibiotiky po dobu 24 hodin nebo déle obvykle eliminuje schopnost šíření bakterií. Je však důležité, aby léčba antibiotiky byla dokončena, jak bylo předepsáno lékařem. Není pravděpodobné, že by došlo k šíření infekce předměty v domácnosti, například talíři, hrnečky nebo hračkami.
Léčba streptokokové infekce skupin A
Antibiotika jsou standardní léčbou, ve většině případů se používá desetidenní léčba. Základním antibiotikem pro léčbu streptokokové infekce skupiny A je penicilin. Také erytromycin, pokud jste alergičtí na penicilin. Pokud si nemůžete vzít ani penicilin, ani erytromycin, pak se předepisuje cefalosporin. K léčbě impetiga jsou určeny antibiotické masti. Po aplikaci antibiotik se vy nebo vaše dítě budete cítit lépe do 24 hodin. Ujistěte se, že vždy byla dobrána celá dávka antibiotik.
Doporučení: Nemocné děti nechávejte v dostatečné vzdálenosti od ostatních dětí. Pokud se u vašeho dítěte vyvíjí streptokokové infekce skupiny A, včetně spály nebo impetiga, měli byste zamezit kontaktu s ostatními dětmi ve školkách, školách a podobných zařízeních.
V naší poradně s názvem LATKA NA RUST ČLOVEKA 40 ROKOV BYLINK se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Viera, Čonkovs.
Dobry den prosim mate nrjake bylinky na rust do vysky človeka mam 40 rokov dekuji
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Cempírek.
Růst těla v dospělosti bohužel ničím obnovit nedokážeme, ani bylinkami a ani léky. Růst je u člověka definitivně ukončen ve věku 25 let. Pak už se tělo jen zmenšuje až do smrti. Nelamte si z výškou hlavu, přijměte to a pamatujte si, co je malé to je krásné.
K přenosu viru opičích neštovic dochází, když člověk přijde do kontaktu s virem od zvířete, člověka nebo materiálů kontaminovaných virem. Virus se do lidského těla dostává přes porušenou kůži (i když není vidět), dýchací cesty nebo sliznice (oči, nos nebo ústa). K přenosu ze zvířete na člověka může dojít kousnutím nebo poškrábáním, přípravou masa z divokých zvířat, přímým kontaktem s tělními tekutinami nebo materiálem lézí nebo nepřímým kontaktem s materiálem lézí, například prostřednictvím kontaminované podestýlky. Předpokládá se, že k přenosu z člověka na člověka dochází především velkými respiračními kapénkami. Respirační kapky obecně nemohou cestovat více než 1,5 metru, takže je nutný dlouhodobý kontakt tváří v tvář. Mezi další způsoby přenosu z člověka na člověka patří přímý kontakt s tělesnými tekutinami nebo materiálem lézí a nepřímý kontakt s materiálem lézí.
Rezervoárový hostitel (hlavní přenašeč onemocnění) opičích neštovic je stále neznámý, ačkoli se předpokládá, že se na přenosu podílejí afričtí hlodavci. Virus, který způsobuje opičí neštovice, byl ze zvířete v přírodě získán (izolován) pouze dvakrát. V prvním případě (1985) byl virus získán od zjevně nemocného afrického hlodavce (provazové veverky) v oblasti Equateur v Demokratické republice Kongo. Ve druhém (2012) byl virus získán z mrtvého mláděte mangabey nalezeného v národním parku Tai na Pobřeží slonoviny.
Onemocnět svrabem lze velmi jednoduše z prostěradel a postelí v hostelech, hotelech a ubytovnách, kde se rychle střídá hodně lidí a kde hygiena není na nejvyšší úrovni. Mezi první příznaky patří zarudnutí kůže, pupínky a hlavně svědění, které je intenzivní především v noci. Chorobu totiž způsobuje parazit, který se během několika minut zavrtá do kůže člověka či zvířete a vytváří si v hloubce pokožky chodbičky. Tady klade vajíčka. Během dvou dnů se dokáže tak rozmnožit, že vytvoří kolonie až o několika stech jedincích.
Nemoc se nejčastěji přenáší v kolektivech, kde žijí lidé v těsném kontaktu. Přenáší se kožním kontaktem i pohlavním stykem s nakaženým nebo kontaktem s kontaminovaným předmětem. Infekce se obvykle projeví za 4 až 6 týdnů. Při opakované infekci se nemoc může projevit již po 24 hodinách. Onemocnění se dá léčit mnoha způsoby.
Svrab u psa, dříve též prašivina, je druh zánětlivého onemocnění kůže způsobený drobnými parazitickými roztoči. Existují dva základní typy svrabu: sarkoptický a demodektický. Mají rozdílné příčiny a příznaky.
Sarkoptický svrab obvykle způsobuje kruté svědění. Pes se úporně škrábe nebo si hryže kůži, aby si ulevil. Kůže psa podrážděná neustálým škrábáním a kousáním se může lehce infikovat. Svědění může být někdy tak hrozné, že pes nevěnuje pozornost jídlu, pití ani odpočinku. I když to není vždy pravidlem, vážné případy sarkoptického svrabu mohou mít za následek sekundární infekce způsobené bakteriemi nebo kvasinkami a na podrážděné kůži vytvářejí bílou škraloupovitou krustu. Navíc je u psů se sekundární infekcí častý úbytek váhy, horečka nebo zvětšené lymfatické uzliny.
Lokalizovaný demodektický svrab, nejlehčí varianta demodektického svrabu, se nejčastěji objevuje v psí srsti v jednom nebo dvou lysých flecích nebo flecích, kde je srst řidší. Obvykle nejsou tato místa zanícená a podrážděná a nezpůsobují silné svědění. Jestliže lokalizovaný demodektický svrab sám od sebe nezmizí, může proniknout do celého těla, což má za následek generalizovaný demodektický svrab. Na psím těle se vytvoří početné lysé fleky nebo fleky s řídkým ochlupením. Fleky mohou měřit v průměru 2,5 cm. Kůže v těchto místech bývá zrudlá, šupinatá nebo ztvrdlá. Takto podrážděná kůže někdy svědí a neustálé škrábání často vede až k vážným infekcím. Tyto druhotné infekce se projevují podobnými příz
Pomůže taky tu kočku nebo kocoura vykoupat, kočky to sice nemají rády, ale lze to. Jsou pacienti, kteří své kočky koupou a docela často, zvykly si na to. Nedoporučuji, aby kočky, ale ani jiná zvířata, ležela v posteli, kde vám jejich alergen ulpí v povlečení a vy pak ho inhalujete řadu hodin. Dávejte na sebe pozor a několik dní předem, než půjdete do kontaktu se zvířátkem, si vezměte nějaké antihistaminikum (Claritin, Zirtec, Dithiaden).