Wikipedie uvádí, že godži (goji) jsou plody dvou druhů kustovnice – kustovnice cizí (Lycium barbarum) a blízce příbuzné kustovnice čínské (L. chinense). Kustovnice jsou opadavé keře s jednoduchými střídavými listy a pravidelnými purpurovými květy, řazené do čeledi lilkovité a pocházející z Asie. Pěstují se zejména ve střední a severní Číně. Plody a mladé listy jsou v asijských zemích součástí jídelníčku, plody a kůra kořenů jsou využívány v místní medicíně. Na přelomu tisíciletí se godži objevilo i na trhu v Evropě a Severní Americe a od té doby jeho obliba stoupá. V České republice jsou sušené plody běžnou součástí sortimentu obchodů se zdravou výživou a potravinovými doplňky. V některých zemích jsou nabízeny též džusy s obsahem šťávy z godži.
Dle Wikipedie medicínské studie potvrdily, že godži má léčivé účinky u plodů, kvůli nimž jsou v asijské medicíně využívány již po celá tisíciletí. Zároveň se kolem tohoto produktu točí celá řada mýtů a omylů, a to jak v identitě rostlin, oblasti a způsobu jejich pěstování a sběru, tak i co se týče proklamovaných účinků a obsahových látek. Prodávané plody bohužel často obsahují stopy různých pesticidů. Godži se konzumuje syrová, sušená nebo jako šťáva.
Kustovnice cizí (Lycium barbarum) a kustovnice čínská (L. chinense) jsou opadavé keře s jednoduchými listy a dorůstají obvykle výšky 0,5 až 2 metry. Mají pravidelné, purpurově zbarvené květy nálevkovitého tvaru. Plodem je žlutooranžová až červená dužnatá bobule. Plody jsou vejcovité až podlouhlé a obsahují 4 a více žlutých nebo žlutohnědých plochých semen. U kustovnice cizí jsou 0,4 až 2 cm dlouhé a 0,5 až 1 cm široké a semena jsou větší (2,5 až 3 mm). Kustovnice čínská mívá ve volné přírodě plody asi 0,7 až 1,5 cm dlouhé a 5 až 8 cm široké. U pěstovaných rostlin bývají větší, až 2,2 cm dlouhé a 1 cm široké. Také var. potaninii má větší plody, až 2,5 cm. Semena jsou jen asi 2 mm dlouhá. Za zralosti se plody uvolňují z vytrvalého zeleného kalichu a opadávají. Velikost, tvar plodů a množství semen jsou u různých kultivarů kustovnice cizí odlišné. Některé kultivary pěstované v současné době v Číně jsou hybridogenního původu. Oba druhy kustovnice jsou si značně podobné. Hlavní rozlišovací znaky spočívají v poměrné velikosti květních částí, tvaru kalicha a ochlupení koruny, dále ve
Jazyk je svalový orgán nacházející se v dutině ústní. Jeho sliznice je kryta mnohovrstevným dlaždicovým epitelem, jehož četné výběžky (papily) dodávají jazyku zvláštní matný vzhled. Wikipedie uvádí, že u člověka velká ohebnost jazyka ve spojení s jeho přesným řízením umožňuje vytvářet širokou škálu zvuků, čehož lidé využívají při mluvení lidskou řečí. Svaly jazyka vytvářejí celou hmotu jazyka a dají se rozdělit na vlastní svaly jazyka (intraglosální) a vnější svaly jazyka (extraglosální). Často se tvrdí, že se jedná o nejsilnější sval v těle, ničím to však není podloženo. Kromě toho, že neexistují objektivní kritéria, podle nichž by se síla svalu dala měřit, není jazyk ani jen jedním svalem.
Na Wikipedii se dále dočteme, že jazyk obsahuje mnoho chuťových receptorů, kterým se říká chuťové pohárky. Člověk rozlišuje čtyři základní chutě: sladkou, slanou, kyselou a hořkou. V dnešní době je uznávána i další, pátá chuť, a to umami, a hovoří se o dalších.
Z údajů Wikipedie vyplývá, že karcinom (z řeckého karkinôma) je nádorové onemocnění vycházející z epitelu, například z vrstev kůže či sliznic, jde tedy o nádory z tkání ektodermálního či entodermálního původu. Označení rakovina se původně vztahovalo pouze na karcinomy, dnes se však v běžném jazyce rozdíl stírá. Většina karcinomů pochází z krycího epitelu nebo žlázového epitelu. Karcinomy tvoří cca 80 % maligních nádorů.
Wikipedie charakterizuje tento vitamín následovně: B-komplex je souhrnné označení pro vitamíny skupiny B. Jsou to ve vodě rozpustné vitamíny, nezbytné pro správné fungování metabolismu. Hlavním zdrojem vitamínů skupiny B jsou kvasnice, maso, sýry, celozrnné obiloviny (také jáhly), luštěniny a ořechy. Objevitelem vitamínu B byl polský biochemik Kazimierz Funk (nalezl jej v roce 1912 v otrubách rýže). B-komplex je také někdy obchodní označení vitamínového komplexu, který ale většinou všechny vitamíny s označení B neobsahuje.
Vitamíny nejsou: adenin, inositol, cholin, kyselina lipoová ani kyselina pangamová - jejich označení jako vitamín je zastaralé. Rovněž amygdalin není vitamín; jedná se o kyanogenní glykosid a rostlinný toxin obsažený v semenech některých rostlin.
Wikipedie uvádí, že jednoduchý opar neboli herpes (latinsky Herpes simplex) je skupina infekčních onemocnění kůže a sliznic. Způsobuje je Herpes simplex virus. U většiny lidí se po první infekci vytvoří dostatečná imunitní obrana. Je však stále velké množství lidí, u nichž se onemocnění opakuje, a to nejčastěji na rtech.
Dále Wikipedie uvádí, že existuje 5 postupných stadií oparu:
1. den – fáze brnění, pocit pnutí
2.–3. den – fáze vřídku, opar se dere na povrch jako shluk malých vřídků, ty mají nažloutlou barvu a obsahují hnis
4. den – vřídky prasknou, vyteče z nich tekutina, tato fáze může být velmi bolestivá
5.–8. den – vytvoří se strup, který však často praská, to může být způsobeno přílišným otevíráním úst, strup poté svědí, pálí, může z něj vytékat i krev
8.–12. den – opar se postupně ztrácí, může však po něm zůstat zarudlé místo nebo jizva
Dle Wikipedie jsou v současné době pouze dvě soupravy ELISA-VIDITEST a IF-VIDITEST anti-HSV1+2, které jsou určeny pro diagnostiku chorob vyvolaných nebo spojených s HSV1 nebo HSV2, například genitálního a labiálního herpesu, herpetické gingivostomatitidy, herpetické keratokonjunktivitidy, včetně infekcí provázených neurologickými komplikacemi (encefalitida, meningitida, zánětlivé neuropatie a polyneuropatie). Soupravu lze též využít pro diferenciální diagnostiku neuroinfekcí, očních infekcí a kožních exantémových onemocnění. Nerozlišuje typ HSV1 a HSV2.
Wikipedie uvádí, že Lázně Bělohrad (německy Bad Bielohrad) je nevelké podkrkonošské lázeňské město ležící v okrese Jičín, zhruba 16 km východně od Jičína. Jejich katastrální území má rozlohu 421,30 ha. Žije zde přibližně 3 700 obyvatel [2]. Městem protéká potok Javorka, procházejí jím silnice II/284 a II/501 a také železniční trať 040 Chlumec nad Cidlinou – Trutnov.
Bělohrad vznikl z osady Nová Ves, kde byla vystavena kamenná tvrz, která měla bílé zdi a poddanými byla nazývána Bílým hradem, z čehož vznikl pozdější název Bělohrad. Bělohrad byl v 90. letech 19. století přejmenován na Lázně Bělohrad.
Historie
Dle Wikipedie vlastnil na počátku 17. století některé části tohoto panství Kryštof Harant z Polžic a Bezdružic. Roku 1626 získal bělohradské panství Albrecht z Valdštejna a roku 1643 přešlo panství na Viléma Laboye z Desseneuru v Nizozemsku. Za jeho vlády, kdy pronásledoval nekatolické obyvatelstvo, uprchlo mnoho lidí do exilu a panství bylo osídleno německými kolonisty. Roku 1669 přešlo bělohradské panství do majetku rodiny Valdštejnů a za jejich vlády byl vystavěn kostel Všech svatých, provedena přestavba kamenné tvrze na barokní zámek podle návrhu Jana Blažeje Santiniho. Roku 1722 (2. května) povýšil císař Karel VI. Bělohrad na městečko, které tímto získalo i svůj vlastní znak. V polovině 19. století byl významným vlastníkem některých částí Max Dormitzer, který je považován za zakladatele dnešních lázní v Bělohradě. K velkému rozmachu lázeňství došlo až za vlády hraběnky z Assenburgu, která panství koupila od Dormitzerů. Založila areál Anenských lázní a při nich na ploše 60 ha lázeňský park Bažantnice. V roce 1901 byl navrtán Annamariánský pramen arzeno-železité kyselky. Dnešní léčebný ústav byl postaven roku 1936 a slouží k léčbě nemocí pohybového ústrojí.
Pamětihodnosti uvedené Wikipedií:
Barokní zámek – na místě původní tvrze postavil roku 1550 Jan Škopek z Bílých Otradovic renesanční zámeček. Dnešní podoba je výsledkem přestavby z přelomu 17. a 18. století s kaplí zasvěcenou Janu Evangelistovi. Na zámku byla v roce 2018 započata rekonstrukce a přestavba, a tak není přístupný široké veřejnosti. Později by zde měly vzniknout kavárna, restaurace a v ostatních prostorách bydlení pro seniory [3]. Za zámkem je park s empírovou zimní oranžérií z roku 1831, která je v současnosti využita jako památník K. V. Raise a jako galeri
Wikipedia uvádí, že jojoba kalifornská (Simmondsia chinensis) je jediný druh čeledi jojobovité z řádu hvozdíkotvaré (Caryophyllales). Jsou to drobnolisté keře rostoucí ve vyprahlých oblastech Sonorské pouště v Kalifornii. Jojobový olej má mnohostranné využití.
Jak dále zmiňuje Wikipedie, jojoba kalifornská je tuhý stálezelený dvoudomý keř s drobnými kožovitými vstřícnými listy bez palistů, dorůstající výšky okolo 3 metrů. Listy jsou jednoduché, v protistojných párech spojené bází, krátce řapíkaté, s celokrajnou eliptickou až podlouhlou čepelí a zpeřenou žilnatinou. Květy jsou jednopohlavné, nenápadné, pravidelné. Kalich je složen nejčastěji z 5 (řidčeji 4 nebo 6) lístků, koruna chybí. Samčí květy jsou v hlávkách. Tyčinek je stejný počet jako kališních lístků, jsou volné, oddáleně vyrůstající z plochého květního lůžka. Samičí květy jsou jednotlivé nebo rostou v hroznech, semeník je svrchní, srostlý ze 3 plodolistů, se stejným počtem komůrek a s volnými čnělkami. V každém plodolistu je jediné vajíčko. Plodem je jednosemenná pouzdrosečná tobolka. Semena jsou asi 10 až 15 mm dlouhá a připomínají žalud. Jojoba kalifornská roste na jihozápadě Severní Ameriky, ve vyprahlých oblastech Sonorské pouště a na přilehlých územích USA a Mexika.
Dle Wikipedie semena jojoby obsahují 47 až 62 % kapalného vosku, který taje již při 7 °C. Je to světle žlutá nežluknoucí kapalina bez vůně, prodávaná jako „olej jojoba“. Používá se v kosmetice, farmacii i jako mazadlo vysokoobrátkových motorů, neboť odolává vysokým tlakům. Vosk z jojoby používali indiáni jako jedlý olej. Je nestravitelný a může být proto součástí redukční diety. V dnešní době je jojoba pěstována na různých místech světa, například ve Španělsku. Jojobový olej slouží také jako náhrada vorvaního tuku, čímž tato rostlina napomáhá ochraně velryb.
Wikipedie uvádí, že krční páteř je oblast páteře u krku. Je tvořena 7 obratli, které se označují C1–C7. Tyto se vyznačují nízkým tělem, postranními výběžky, otvory pro cévy a nervy. Specifický je trnový výběžek, který je na konci rozdvojený. Nejvýznamnější obratle krční páteře jsou atlas (nosič) a axis (čepovec). Atlas (označen C1) nemá trnový výběžek, v jeho těle je velký otvor a má velké kloubní plošky. Axis (označen C2) má 1 výběžek navíc (čep), původně byl čep tělem atlasu. Tyto dva obratle společně zajišťují pohyb hlavy.
Wikipedie uvádí, že kaki (někdy také tomel nebo churma) je plod ovocného stromu tomelu japonského (Diospyros kaki) z čeledi ebenovitých. Botanický název druhu Diospyros znamená "Diovo ovoce". Pro kaki se používá mnoho názvů, mimo výše uvedené například kakichurma, anglicky nebo německy též asijský nebo japonský persimmon, šaronské ovoce, korejské mango, medové jablko nebo čínská švestka. Sharon fruit je obchodní značka pro ovoce, které se nechává dozrát uměle pomocí chemických látek. Přestože se v Číně pěstuje už přes 2000 let, vědecky bylo poprvé popsáno až v roce 1780.
Plody mají jasně oranžovou barvu, tvarem připomínají pomeranč nebo rajče (jiný kultivar) a dorůstají do průměru 5-8 cm. Toto exotické ovoce je chutné jen dobře vyzrálé, má specifickou sladkou chuť (něco mezi broskví a melounem s nádechem vanilky). Málo zralé plody a zejména slupka mají svíravou trpkou chuť způsobenou vysokým obsahem taninů.
Kaki pochází z jihovýchodní Asie, dnes je rozšířeno v subtropech téměř celého světa, od Asie po Ameriku. Roste také například v jižní části Ukrajiny. Do České republiky se na podzim 2008 dováželo kaki z oblasti Valencie, na podporu prodeje byla v Praze poprvé spuštěna reklamní kampaň - v metru byly k vidění reklamní plakáty s motivem Zorra. Před rokem 1989 se plody kaki dovážely nejčastěji z Albánie, ale také z Itálie, kde na stromy s krásně zbarvenými plody lze narazit již po přejezdu Brenneru.
Kaki je velmi chutné samo o sobě, slupka se může konzumovat, ale většinou se loupe. Další možností je například plod naříznout, jakmile je dužina měkká (dozraje i při pokojové teplotě), pokapat citronovou nebo limetkovou šťávou a vybírat malou lžičkou. Zcela zralá dužina je mazlavá, má až marmeládovou konzistenci. Kaki se přidává do ovocných salátů, dezertů, zmrzlin, omáček a sladkých rýžových jídel. Vyrábí se z něj šťávy, marmelády a želé. Oblíbené je i sušené kaki.
Plody se sklízejí ještě nezralé, aby přežily dlouhý transport. Při nákupu by neměly být otlačené. Kaki se konzumuje, když je na omak měkké. Proto se musí kupované plody nechat dozrát.
Konzumace tohoto ovoce se doporučuje lidem s nemocnými játry a ledvinami, při výzkumu na potkanech totiž bylo zjištěno, že pomáhá trávit tuky. Dužina obsahuje velké množství vitamínu C a až 20 % cukrů. Energetická hodnota 100gramového kaki je cca 293 kJ (70 kcal). Konzumuje se čerstvé, sušené i proslazované.
Nadměrná konzumace (málo zralé trpké plody) může vést ke vzniku specifických útvarů z nestrávených zbytků v žaludku, takzvaných diospyrobezoárů, které způsobují zdravotní obtíže. Taniny obsažené v plodech spolu se žaludečními šťávami koagulují v lepkavou hmotu stmelující nestrávené zbytky v žaludku.
Wikipedie rukolu popisuje jako středně vysokou, bohatě větvenou a olistěnou bylinu se světle žlutými květy, čímž vlastně charakterizuje jediný druh rodu, který v České republice roste - roketu setou (Eruca sativa).
Výskyt
Druh pochází ze Středozemí a navazujících oblastí v jihozápadní Asii a Makaronézii. Vyrůstal jako plevelná rostlina v porostech obilnin i lnu a byl s jejich semeny rozšířen až na indický subkontinent a do jihovýchodní Asie, jižní Afriky, Severní Ameriky a také do Austrálie. Upřednostňuje teplé a suché klima, vzrostlá rostlina však snese suchý mráz do -4 °C. Vyrůstá nejčastěji na místech ovlivněných lidskou činností, a pokud se dostane do výživné zeminy, odmění se mohutným růstem. V Česku je roketa setá hodnocena jako poměrně mladý, nepříliš rozšířený neofyt, poprvé byla v české přírodě zaznamenána v roce 1900. V devatenáctém století byla z oblastí okolo Středozemního moře dovážena do českých zahrad, kde se začínala pěstovat jako pochutina, a odtud unikala do volné přírody.
Taxonomie
Tato variabilní rostlina je původně známa jako Eruca vesicaria s více poddruhy. Poddruh Eruca vesicaria subsp. sativa rostoucí ve střední Evropy z ní byl ale vydělen a uznán samostatným druhem Eruca sativa.
Popis
Roketa setá je jednoletá, lysá nebo jen řídce chlupatá rostlina, jejíž přímá a obvykle rozvětvená lodyha rostoucí z tenkého vřetenovitého kořene dorůstá průměrně až do výše 60 cm. Listy mají světlezelenou barvu a vyrůstají jak v přízemní růžici, tak i na lodyze. Jsou dlouhé 7 až 15 cm a široké od 3 do 5 cm. Bývají jednoduše až dvojitě lyrovitě peřenoklané, křídlaté, vejčité segmenty mají zubaté nebo laločné a na vrcholu jsou tupé nebo okrouhlé, lodyžní listy bývají i přisedlé. Různotvarost listů je poměrně veliká.
Čtyřčetné oboupohlavné květy, velké v průměru 15 až 20 mm, vyrůstají na stopkách a tvoří hroznovité květenství (postupně se prodlužující) s poměrně málo květy. Úzce obkopinaté, opadavé, vzpřímené kališní lístky bývají 8 až 11 mm dlouhé, mají bílý lem a vnitřní jsou u báze mírně vyduté. Obvejčité korunní lístky s dlouhým nehtem a zářezem na vrcholu jsou velké 15 až 22 mm, jejich barva je žlutá s fialovým žilkováním a postupně bělají. Šest tyčinek je čtyřmocných, nektarové žlázky jsou čtyři. Rozkvétají v červnu až srpnu, opylovány jsou hmyzem.
Wikipedie uvádí, že ztráta vlasů trápí až polovinu populace, zhruba 60 % mužů a 30 % žen. Údaje o tom, kolik může zdravému člověku denně vypadnout vlasů, se různí, ale nejčastěji se uvádí okolo 100 vlasů za den, po umytí to může být až 300. Pojem vypadávání není v tomto případě úplně přesný, protože v podstatě jde o jakousi výměnu starého vlasu za nový. Pokud bychom zaznamenali vyšší počet padajících vlasů, zpozorovali na pokožce holá místa nebo během krátké doby výrazné zhoršení kvality vlasů, měli bychom zpozornět. Nejčastěji za vypadávání vlasů mohou naše geny a hormony, ale může to být způsobené věkem, stresem, nemocí – vlasy jsou zrcadlem životního stylu člověka.
Příčiny i důsledky vypadávání vlasů jsou u mužů a žen velmi rozdílné. Příčinou mužské plešatosti jsou ve většině případů geny nebo zvýšená hladina testosteronu v pokožce. Ale existují i případy, kdy k vypadávání vlasů dochází v nízkém věku a byla vyloučena genetická predispozice. Pak je vhodné navštívit lékaře, jelikož může jít například o kožní nemoc nebo dlouhodobý stres. U mužů často dochází k nevratnému vypadávání vlasů.
U žen je ztráta vlasů nejčastěji zapříčiněna hormonálními změnami například v období puberty, těhotenství nebo menopauzy. Ale ženské vlasy jsou obvykle daleko více namáhány. A to jak chemicky (barvení, trvalá ondulace, permanentní narovnání vlasů), tak i mechanicky (nejen žehlení, kulmování, ale nebezpečné je třeba i časté nošení vlasů stažených do copu).
Vyvolavatelem androgenní alopecie je dihydrotestosteron – látka, která vzniká z mužského pohlavního hormonu testosteronu působením enzymu 5 alfa reduktázy. Dihydrotestosteron silně podporuje růst ochlupení těla a růst vousů, avšak na vlasový porost má účinek nepříznivý. Absolutní terapií je kastrace, která odstraní zdroj testosteronu (a tím pádem i dihydrotestosteronu). Podstatou konzervativní léčby a prevence dalšího rozvoje alopecie je zejména medikamentózně blokovat působení tohoto enzymu. Syntetickými inhibitory jsou například finasterid (Propecia, Proscar, Finex, Apo-Finas, Penester Zentiva) nebo dutasterid (Avodart).
Finasterid a dutasterid jsou kontraindikovány sportovcům, neboť účinně maskují příznaky podávání dopingových látek (například anabolik). Nález stop finasteridu či dutasteridu se proto u sportovců automaticky považuje za doping, i když tyto látky samy charakter dopingu nemají (neovlivňují fyzickou výkonnost).
Místně se jako podpůrná terapie používá roztok minoxidilu (Regaine, Neocapil). Tato látka se původně využívala k léčbě hypertenze (vysokého krevního tlaku). Jejím cílem je především prokrvení vlasové pokožky a následně omezení vypadávání vlasů. Pomáhá však jen v některých případech a po vysazení užívání se stav vrací do původního. Proto je nutné minoxidil aplikovat trvale. Omezení používání uvedených léčivých látek se vztahuje na ženy v období těhotenství a kojení. Chirurgicky se alopecie řeší transplantací vlastních vlasů. Jako další alternativa se nabízí vlasová integrace, což je poměrně nenápadné kosmetické řešení.
Wikipedie uvádí, že tropické ovoce mango je plodem mangovníku. Patří do rodu Mangifera, který zahrnuje 69 botanických druhů a přes 1000 odrůd tohoto ovoce. Není znám jeho přesný původ, ale má se za to, že mango pochází z jižní a jihovýchodní Asie. V Indii, Barmě, na Srí Lance, v Pákistánu a Bangladéši byly nalezeny fosilie staré 25 až 30 milionů let. Název ovoce pochází z malajálamského manga, které si později portugalští obchodníci upravili na manga.
Mango výtečným zdrojem vitamínů A, C, beta karotenu, draslíku a vlákniny. Obsahuje málo tuku a sodíku. Plody jsou různé barvy, velikosti i tvaru. Největší plody mohou vážit až 2 kg. V Asii se využívá i zelených mang k různým kulinářským účelům. Nejlépe je ale nechat ovoce dozrát při pokojové teplotě, až bude měkké. Kromě přímé konzumace čerstvých, zralých plodů se hodí například jako příloha k masům a omáčkám.
Podle Wikipedie je glukan oligosacharid nebo polysacharid složený z opakujících se molekul glukózy. Může být nevětvený (lineární) i různě rozvětvený. Buněčná stěna typická pro chytridiomycety je chitin, beta-1, 3-glukan a beta-1,6-glukan. Množí se nepohlavně produkcí.
Wikipedie uvádí, že prostatitida je zánět předstojné žlázy, spíše známé pod názvem prostata. Jedná se o nejčastější urologický problém mužů do 50 let. Mezi symptomy tohoto zánětu patří horečka, zimnice, dysurie či sexuální poruchy. K léčbě jsou indikována antibiotika.
Typy prostatitidy:
akutní prostatitida
chronická bakteriální prostatitida
chronická prostatitida – syndrom chronické pánevní bolesti
Nejčastějším zdrojem informací je pro většinu lidí internetový portál wikipedie.cz. při zadání pojmu "rýmovník" do vyhledávače tohoto portálu, vyběhne stránka o rostlině s názvem "molice", není se třeba ale ničeho děsit a hledat, kde se stala chyba. Rýmovník je jiné označení pro některé druhy této rostliny (často se stává, že se tak označují všechny druhy rodu molice). Molice (latinský název této rostliny je plectranthus) se také nazývá jako moud a řadí se k rostlinám z čeledě hluchavkovitých. Existuje asi 350 druhů této rostliny, které se nacházejí na různých částech světa, například v Africe, jižní Asii, na ostrovech Pacifiku a i na Madagaskaru. Molice mají společné to, že dorůstají výšky kolem jednoho metru, jejich lodyha má čtvercový průřez, oválné zoubkované listy a jejich květy mají nafialovělou barvu.
Mezi nejznámější druhy patří nepochybně Plectranthus amboinicus z východní Afriky, jehož listy se mohou používat v kuchyni jako náhrada oregána. Dalším známým druhem je Plectranthus argentatus. Právě tento druh molice je v Čechách nejvíce označován jako rýmovník, protože jeho listy pomáhají nejen při rýmě, ale i při dýchacích potížích. Molice jsou oblíbené i jako okrasné rostliny, nejčastěji se jedná o druhy Plectranthus forsteri a Plectranthus parviflorus. Pěstuje se také rýmovník purpurový, který se využívá jako odpuzovač komárů (stejně jako rýmovník se užívá i k inhalování).
Rýmovník = Plectranthus argentatus
S rýmovníkem se nejčastěji v domácnostech setkáváme na světlých místech mimo přímé slunce. Starat se o rýmovník není nijak náročné. Je třeba jej jen jednou za rok přesadit a příliš ho nepřelévat. Příznakem, že má rýmovník příliš vody, je, že mu začnou černat listy. V takovém případě je třeba přestat rostlinu tak zalévat. Rýmovník se navíc dost rychle rozrůstá, takže je vhodné jeho listy nějak zpracovat, aby nepřišly "nazmar".