TRVALKA a nejen to se dozvíte v tomto článku. Zatímco mnoho lidí si myslí, že pampeliška je otravný plevel, tak bylinkáři ji považují za cennou bylinu, která může být použita jako potravina i jako lék. Pampeliška, latinsky Taraxacum officinale, je bohatým zdrojem přírodních vitamínů B, C a D, a v hojné míře také obsahuje minerály, jako je železo, draslík a zinek. Listy pampelišky slouží k dochucení salátů, sendvičů a také čajů. Kořeny pampelišky se používají i jako náhražka kávy, a květy se používají k výrobě vína.
Pampeliška
Stovky různých druhů pampelišky rostou v mírných oblastech Evropy, Asie a Severní Ameriky. Pampeliška je otužilá trvalka, která může narůst až do výšky téměř 40 centimetrů. Listy pampelišky jsou sytě zelené, hluboce vrubované, zubaté a lesklé. Stonky pampelišky jsou uzavřeny jasnými žlutými květy. Rýhované listy rostou do trychtýře a svádí tak déšť z velké plochy do kořene. Květy pampelišky se otevírají ráno se sluncem a zavírají se večer nebo během pochmurného počasí. Tmavé hnědé kořeny jsou masité a křehké a jsou vyplněny s bílou mléčnou látkou, která je hořká a mírně páchnoucí.
Řebříček tužebníkovitý (Achillea filipendulina) je druh rostliny patřící do čeledi hvězdnicovité (Asteraceae). Pochází z oblasti Kavkazu. Celá rostlina výrazně hořce voní, je vysoká až 1,50 m. Kvete v červenci až srpnu. Je to hezká a vděčná trvalka pro smíšená rabata a volné skupiny, nejlépe přírodního charakteru. Hodí se do drobných zahradních úprav i do parků, stejně tak k řezu, květy dlouho vydrží ve váze. Sušené květy se používají i komerčně k aranžování. Sází se na vzdálenost 50–60 cm.
Lékořice je travní trvalka rostoucí do výšky 1,5 m. Květy jsou velké 0,8 až 1,2 cm, světle fialové ve tvaru hroznů. Plod je lysý lusk 2–3 cm dlouhý a obsahuje vždy několik semen. Rostlina má kulovitý kořen, vytváří výběžky a má tuhou vzpřímenou lodyhu. Listy jsou lichozpeřené a na spodní straně pryskyřičně lepkavé. Rostlina je rozšířená v jižní Evropě a části Asie, méně na americkém kontinentě a v Austrálii. V těchto oblastech patří kořeny několika druhů lékořice k důležitým rostlinným drogám a jsou ceněny v lidovém léčitelství i oficiální medicíně. V českých zemích se začala pěstovat až v 16. století. Později v 19. století se pěstovala hlavně na jižní Moravě v okolí Mikulova a Hustopečí, kde postupně zplaněla a ještě dnes ji můžeme nalézt na jižních a jihovýchodních stepních svazích nebo mezi vinohrady.
Lékořice roste nejlépe v úrodné, hluboké, kypré půdě na slunných místech a sklízí se na podzim (září až prosinec) dva až tři roky po výsadbě. Množení probíhá dělením časně zjara. Výsev se provádí na podzim. Lékořicový extrakt se vyrábí vařením kořene a následným odpařením vody. Ve skutečnosti je název „lékořice“ odvozen ze starořeckého slova „glukurrhiza“, což znamená „sladký kořen“. Výtažky z lékořice se vyrábějí jak v pevné formě, tak ve formě sirupu.
Na podzim, nejlépe v říjnu, kdy rostlině opadávají listy, se z rostlin sklízí alespoň tříleté tlusté kůlovité kořeny. Nejméně glycyrrhizinu mají v srpnu, rovněž jarní výnos je nižší než podzimní. Kořeny se omyjí, oškrabou a usuší při teplotě kolem 30 °C (teplota sušení by nikdy neměla přesáhnout 40 °C). Kořeny se loupou, aby se odstranily pryskyřičnaté, nepříjemně chutnající látky. Správně sušená, loupaná droga má sírově žlutou barvu. Z kořene lékořice se připravuje extrakt – naseká se na malé kousky a rozemele se. Vzniklá hmota se dále vaří, dokud nezíská černou barvu a potřebnou hustotu. Vyvařením a odpařením vody se získá zahuštěná lékořicová šťáva. Extrakt se poté zpracovává do potřebného tvaru a nechá se ztuhnout. Lékořice (Glycyrrhiza glabra) se dá pěstovat také jako bonsaj.
Mateřídouška je trvalka, která vám na jednom stanovišti vydrží až 5 let. Poté dřevnatí a je třeba ji obnovovat. Pěstovat ji můžete nejen na zahradě a skalce, ale i v truhlících na balkoně anebo v květináči doma v bytě. Její pěstování není nikterak složité, základem je ale kvalitní osivo. Nejlépe se jí daří na místech s písčitou dobře propustnou půdou, která je mírně alkalická. Miluje slunce, sucho a teplo. Místo by také mělo být chráněné před větrem. Semena mateřídoušky můžete vyset přímo na povrch půdy (nemusíte předpěstovat) a lehce je zatlačte. Vysévejte ji v březnu až dubnu. Hodí se také do skalek a na vyplnění míst mezi kameny, kdy následně vytváří barevné voňavé polštáře.
Mateřídoušku si ale můžete namnožit i přímo z přírody. Nastříhejte lodyhy (pokud mají květy, tak je ostříhejte) a pod úhlem cca 30 až 40 cm je zapíchněte přímo do půdy a zahrňte. Horní třetinu nechte vyčnívat. Hojně zalévejte, aby řízky mohly zakořenit a nevyschly. Za rok vám již mateřídouška obrazí a bude vytvářet okrasné trsy. Pokud ji budete 2x ročně sestříhávat – v létě při sběru a na podzim po odkvětu – prodloužíte její životnost.
Kontryhel žlutozelený je trvalka s růžicí přízemních, okrouhle ledvinitých listů a drobnými žlutozelenými kvítky. Kvete od května do září. Rostlina vyžaduje plné slunce a vlhko. Roste tedy na vlhkých loukách, u potoků, v lesích, spíš ve vyšších polohách, nevyskytuje se v nížinách. Může se pěstovat na zahradě ve vlhčí půdě. Semena vysejeme na jaře, poté mladé rostlinky rozsadíme na vzdálenost cca 60 cm. Sbíráme kvetoucí nať a listy od května do září.
Čaj z omanu pravého uvolňuje hleny a tím přispívá k vykašlávání. Pití omanového čaje je tedy velmi vhodné právě při onemocnění CHOPN. Jeho užívání navíc příznivě ovlivňuje tvorbu žluče, žaludečních šťáv a podporuje trávení.
Rostlina se k nám dostala ze Střední Asie. Tradičně se pěstuje v zahradách. Oman pravý je trvalka, která dorůstá do výšky 70 až 150 cm. Lodyha je přímá, chlupatá, rýhovaná a větví se až v horní části. Přízemní listy jsou vejčitě eliptické, stonkové listy jsou široké, vejčité a objímají stonek. Úbory omanu pravého jsou nápadně velké, mají 6–7 cm v průměru a kvetou jednotlivě v červenci a srpnu. Květy má oman žluté. Plody jsou nažky. Jde o medonosnou bylinu. Sbíráme kořen, případně listy. Kořen vybíráme opatrně ze země na podzim, přičemž některé kousky můžeme oddělit a hned vysadit. Listy odřezáváme, dokud rostlina nekvete. Sběr se provádí koncem druhého či třetího roku. Latinsky se tato rostlina označuje Inula helenium. Lidové názvy jsou pak velmi rozmanité, například koňské oko, alan, ománek, voman, arménský nebo řecký kořen. Patří do čeledi hvězdnicovité.
Na rozdíl od klasického česneku se tento pěstuje pro konzumaci listů, jako vhodný doplněk zdravé výživy. V česneku medvědím najdeme silice, vitamíny, minerální látky a zanedbatelné nejsou ani látky snižující hladinu cukru v krvi. Obsahuje rovněž značné množství jódu. Vyráží velmi brzy na jaře a jeho užívání přispívá ke kompletní jarní očistě organismu.
Česnek medvědí lze pěstovat doma, vysadit ho a pak nechat růst, protože když se uchytí a daří se mu, žádnou velkou péči nepotřebuje, rozrůstá se sám.
Bude se mu líbit:
ve stinné vlhké zahradě,
pod vzrostlými stromy (okrasnými, které neobrýváme a nehnojíme),
pod keři,
ve stinném zákoutí, které leží ladem.
Musíme si uvědomit, že česnek medvědí je sice trvalka, ale není to celoroční rostlina. Přes léto a podzim místo zůstane prázdné. Nemůžeme jej dát na záhonek a po jeho zániku, když listy uvadnou a stáhnou, tam zasadit něco jiného.
Cibulky sázejte do trsů (1 trs = 10 a více cibulek), tak se nejlépe ujímá a roste. Pokud máte na zahradě málo místa, můžete to řešit tím, že z 200 cibulek vytvoříte například 5x, 2x nebo jen 1x velký trs v truhlíku na balkoně.
Česnek medvědí má rád vlhké, humózní a kypré půdy na stinných místech, ale pokud máte možnost ho pravidelně zalévat, poroste vám téměř všude. Nehnojte ho ani nevysazujte do vyhnojené půdy! Čerstvá nať česneku medvědího je vhodná i jako kuchyňské koření.
Aby mohl česnek medvědí v časném jaru vyhnat listy, je třeba cibule zasadit koncem léta. Je to stejné třeba jako u tulipánů. Při pěstování ze semen rovněž vyséváme před zimou. Když bychom to chtěli udělat zjara, musíme semínka nejdřív takzvaně stratifikovat, abychom imitovali přírodní podmínky.
Postup:
Semínka vložíme do substrátu a uložíme asi na měsíc do lednice.
Poté je rozsejeme v ploché misce, ale stále musí být v teplotě přibližně okolo 10–12 stupňů.
Klíčky se objeví asi po čtyřech týdnech.
Teprve pak je přemístíme na stanoviště a vsadíme asi centimetr hluboko.
První rok budou rostlinky slabé, sklizeň očekávejme až druhým rokem.
V případě, že budete vysévat medvědí česnek do truhlíku, je dobré semínka nechat nějakou dobu v mrazáku, nebo ještě lépe nechat truhlík se semínky přes zimu zapuštěný venku. Pak truhlík můžete umístit na nějaké hodně chladné místo, nejlépe do sklepa. Nebo pokud budete vysévat přímo na venkovní stanoviště, nechte celý proces na přírodě. V každém případě se obrňte trpělivostí. Problémem je také to, že rostlinky pěstované ze semínek dosáhnou normální velikosti v ideálních podmínkách druhým rokem, ale někdy j
Semínko je v této souvislosti chybný název, protože ve skutečnosti jde o květy pelyňku (latinsky Flores Cinae), které jsou nevykvetlé a sbírané ve fázi rašení.
Květy pelyňku mají anthelmintický (antiparazitický) účinek díky obsahu látky s názvem santonin. Vzhledem ke své vysoké toxicitě se však santonin používá pouze ve veterinární medicíně.
Santonin byl vyvinut ve 30. letech 20. století německými chemiky extrakcí chemikálie z rostliny Artemisia cina, rostliny z Turkmenistánu. V té době byla Artemisia často používána jako lék proti parazitům a jako trvalka byla široce dostupná. Běžný lék v té době používal infuzi 5-10 g byliny v 500 ml vody. Pomocníkem při procesu odčervování byl ricinový olej. Do roku 1843 byly v Německu běžně k dispozici pastilky a cukrovinky, které obsahovaly santonin.
Santonin se používal od poloviny 19. století do padesátých let jako anthelminthikum, obvykle doplněný s projímadlem. Santonin byl s úspěchem používán při léčbě napadení parazitózami červi Ascaris lumbricoides a ascaridmi (včetně parazitóz nití). Santonin je neúčinný při léčbě napadení pásemnicí.
Santonin se často používal jako hlavní složka patentových prostředků proti střevním červům. Byl prodáván v mnoha formách s různým stupněm účinnosti, jako jsou pastilky, prášky, sirupy a tonika.
Například Japonci brali účinky santoninu velice vážně a ve snaze vymýtit střevní parazity u veškerého obyvatelstva byl od roku 1926 na základě příkazu japonské vlády santonin přidán do téměř každého pečiva, cukrovinek a tonik. V té době Japonsko dováželo z Ruska pět tun santoninu ročně.
Encyklopedie Britannica (1911) uvádí, že typická dávka byla 2 až 5 gramů. Jednalo se ale o celkovou dávku, přičemž mnoho léčebných režimů vyžadovalo 3 dávky denně po dobu 3 dnů a režim „3 čajové lžičky třikrát denně po dobu 3 dnů“ byl typický kolem 50. let, kdy užívání santoninu začalo ubývat. Skutečné dávky v tomto období se blížily 20–30 miligramům santoninu na dospělou osobu.