Začínáme s malými dávkami a postupně prodlužujeme délku úseků, zvyšujeme i intenzitu běhu. To vše jen do té míry, abychom druhý den byli schopni vstát z postele. Není důležitý ohromující výkon, ale pravidelnost. Znám mnoho lidí v okolí, kteří si vzali předsevzetí, že začnou běhat. Druhý den se vydali na dlouhou vzdálenost a na počátku navíc zvolili vražedné tempo. Samozřejmě, že skončili zničeni po pár metrech a již se k běhu nevrátili. To je však špatný začátek a je to škoda. Běh je záležitost dlouhodobá a krátkodobý trénink má jen krátkodobý efekt, tudíž nemůžeme čekat zázraky. Vše, co jsme dlouhá léta ztráceli, musíme budovat postupně – od základů. Začneme-li jednou s běháním, nikdy nesmíme říci „stačí“. Když přestaneme, půjdeme zpět. Musíme neustále pokračovat v budování vytrvalosti a systematickém zatěžování organismu, trénovat pravidelně a často. Je lepší nepovolovat si výjimky, po přerušení je vždy obtížné začít znovu. V záloze na vás číhá nebezpečí, že již nezačnete. Hlavní účinek běhu se dostaví asi po půl roce.
Objem a intenzita musí být přiměřené. Nikdy nestupňujeme oba komponenty najednou. Buď prodlužujeme vzdálenost, nebo zvyšujeme tempo. Zpočátku se zaměřujeme na vzdálenost v mírném tempu a rozvíjíme spíše vytrvalost – základní pilíř běhu na dlouhé vzdálenosti, tzv. fartlek – souvislý běh ve volné přírodě. Postupem času se samozřejmě věnujeme i zvyšování tempa, aby organismus, jak se říká, neusnul na vavřínech. Poté by byl efekt nedostatečný a jednalo by se spíše o ustrnutí na mrtvém bodě nežli o rozvoj dynamické vytrvalosti.
Člověk byl již v pravěku odkázán na chůzi a běh v přírodě. Ať již z důvodu obstarávání potravy, nebo útěkem před nepřítelem. Člověk prostě trvale využíval tento přirozený lokomoční pohyb. Jak čas plynul, začali ho lidé omezovat. Rádi si užijeme pohodlí v křesle před televizí, dobře se najíme a napijeme. Mnohdy i krátké vzdálenosti překonáváme pomocí automobilu nebo jiného motorizovaného prostředku. Máme více nebo méně pod běžnou váhu. Žijeme v neustálém napětí a stresu, máme zvýšený krevní tlak, trpíme různými zdravotními problémy. Neseme důsledky moderní civilizace. Jsme nervózní, podráždění a málo se hýbeme. Přitom stačí tak málo – obléct si teplákovou soupravu, vhodnou obuv a vyběhnout do přírody. Utéct všem těmto negativním vlivům pohodlného života. Cesta bez překážek mnohdy nevede nikam. Nebojme se, že nám pohyb uškodí. Spíše naopak, určitě nám uškodí jeho nedostatek.
Jako optimální se uvádí 30 minut intenzivní tělesné činnosti denně. Myslím si, že tak malý časový úsek se tomu dá věnovat. Možností máme mnoho, ale chůze a běh se jeví jako jednoduchá a velice účinná pohybová aktivita – navíc časově rentabilní. Existují tabulky, které porovnávají náročnost jednotlivých aktivit, co se týká energetické spotřeby a spalování tuků. Zde jednoznačně vítězí vytrvalostní běh. Každý z nás je jiný a každý potřebuje individuální přístup. Je třeba mít na paměti důležitou poznámku, a sice postupné, přiměřené zatěžování organismu. Ten, kdo léta užíval danajských darů a holdoval pohodlnému způsobu života, se nemůže ze dne na den stát vrcholovým sportovcem nebo maratoncem. Mějme na paměti, že musíme organismus na zátěž připravit. Pokud má člověk nadváhu, je potřeba zpočátku snížit hmotnost chůzí. Jako výborný pohybový prvek je na začátek vhodný nordic walking – severská chůze s hůlkami. Tato chůze je indikována lidem v každé věkové kategorii i bez kondice. Nezapomínejme, že zátěž musíme zvyšovat postupně. Zprvu je to volná chůze, kde volíme i adekvátní vzdálenost vzhledem k našemu zdravotnímu stavu a trénovanosti. Důležitá je pravidelnost tohoto pohybu. Například denně 30 minut volné chůze. Po každé tělesné aktivitě se musíme cítit dobře a nesmíme být extrémně unaveni. Pro tento případ je vhodné pořídit si sporttester a kontrolovat si vhodnou tepovou frekvenci (TF), kterou má každý z nás jinou. Je potřeba se pohybovat v optimální zóně zatížení TF. Zde je počítáno s v
Počty cviků v jedné sérii tréninkové jednotky stanovíme podle specifického zátěžového testu. Při uzávěru břišní aorty nebo jedné z ilických (kyčelních) tepen pacient provádí dřepy nebo podřepy. Při femoris-popliteálním postižení a postižení horní třetiny tepen bérce dělá výstupy na špičky. Při postižení, které odpovídá dolním dvěma třetinám holeně pacienta, vykonává střídavě předozadní ohýbání nohy v kotníku v horizontální poloze, tedy vleže se zdviženými dolními končetinami, to znamená nad úrovní srdce.
Počet cviků pro tréninkovou jednotku představuje dvě třetiny celkového počtu cviků, které pacient uskutečnil až do ischemické bolesti takové intenzity, při které byl nucen cvičení ukončit, přitom cviky vykonával tempem cca 40 cviků/min.
Vlastní intenzivní intervalový trénink se skládá z typu cviků podle výšky postižení cévy, přičemž po sérii cviků následuje 2 až 3 minutová relaxační pauza vleže, vsedě nebo vestoje. Soubor cvičení je třeba provádět minimálně 2–3krát denně a každých 4 až 6 týdnů je vhodné nové otestování maximálního počtu cviků v jedné sérii. Pokud se zjistí zvýšený počet cviků, znamená to zlepšení tolerance zátěže, a stanoví se nový, aktuální 2/3 počet cviků, který se procvičuje stejným způsobem.
Při zahájení intenzivního intervalového tréninku je nutný dohled specialisty – lékaře, fyzioterapeuta, který provede test chůze, jímž zjistí vzdálenost v metrech, kterou pacient přejde do prvního pocitu bolestí v dolních končetinách, takzvaná klaudikační vzdálenost. Tempo testované chůze by mělo být 120 kroků za 1 minutu.
K dalším specifickým testům patří test podle Ratschowa, Prusíka, polohový test, Treadmill test k odlišení závažných příznaků onemocnění cév dolních končetin (patří k vyšetřením specialistou pro klinickou diagnostiku). Uvedené intervalové testy, jakož i test pro intenzivní intervalový trénink, jsou kontraindikovány u závažných onemocnění, pro které lékař-specialista může vyloučit u pacienta testování a s kterými je seznámen fyzioterapeut, pracovník, který je určen pro provedení testu. K prodloužení klaudikační vzdálenosti a ke zvýšení počtu prováděných cviků v jedné tréninkové jednotce dochází při pravidelně prováděném intenzivním tréninku přibližně po prvních šesti týdnech. K dalšímu výraznému zvýšení zátěžového testu dochází následně po čtrnácti týdnech, pak následuje mírný vzestup po půl roce a někdy ještě po prvním roce. Trvalý léčebný trénink je nutný k udržení nabyté výkonnosti. Měl by se uskutečňovat i po chirurgických a intervenčních zákrocích.
Rozsah tréninkové aktivity je třeba v případě onemocnění cév dolních končetin vždy konzultovat s lékařem-specialistou.
Celer má dlouhou vegetační dobu, proto je potřeba sazenice předpěstovat včas. Únorový či nejpozději březnový výsev platí pro celer bulvový, listový i řapíkatý. Drobná semena celeru klíčí dva až tři týdny při teplotě mezi patnácti až dvaceti stupni. Semena si udržují klíčivost tři až pět let, můžete si jich proto bez obav nasít jen takové množství, jaké potřebujete. Zbytek si uschovejte pro příští sezonu.
Přepichování a přesazování
Po vzejití nenechte celer přeschnout, semenáčky jsou velice drobné, a tím pádem i jemné a choulostivé. Zahuštěný porost je potřeba přepíchat – rozsázet sazenice poprvé do sponu asi třikrát dva centimetry a nechat je zesílit. Silnější sazenice s pěknými pravými listy postupně přesazujte do kelímků nebo sadbovačů. Kořínky zkraťte sazeničkám asi o třetinu, vytvoří si pak bohatší kořenový systém. Předpěstování je trochu náročné, proto pokud se chystáte mít na záhonu jen deset celerů, bude lepší koupit si počátkem května předpěstované sazenice v zahradnictví.
Chlad
Dlouhou vegetační dobu zkracujete celeru předpěstováním, sazenice ale nemusíte nutně pěstovat ve vytápěném pokoji. Pro předpěstování až do doby výsadby je vhodný skleník či zimní zahrada, kde je dostatek světla (sazenice zůstanou nižší a silnější) a kde teploty neklesnou pod deset stupňů. Nachladnou-li sazenice celeru, vyběhnou po výsadbě do květu a nevytvoří bulvy – projdou totiž obdobím takzvané jarovizace, která urychlí jejich vývoj. Dvouletá rostlina (kvete a vytváří semena v druhém roce po výsevu) se v tom případě chová jako jednoletá (kvete v roce výsevu) – tomu věnuje veškerou energii, takže se nedočkáte žádné sklizně.
Dřív než po polovině května celer na venkovní záhony nevysazujte. Máte-li koncem dubna uvolněné pařeniště, kde je zem prohřátá, můžete pod sklo vysazovat. Celer by měl být před výsadbou otužilý větráním a opět s kořínky asi o třetinu zkrácenými. Má-li sazenice více než tři listy, můžete vnější přebytečné odstranit. Sázejte pečlivě tak, aby srdéčko sazenice nebylo „utopené“ v zemi. Celer se pak deformuje a místo bulvy tvoří jen množství dužnatých kořenů. Spon pro výsadbu se u jednotlivých druhů příliš neliší. Pro bulvový celer je vhodná vzdálenost v řádku i mezi řádky padesát centimetrů, listový celer má mít spon třicet pět krát čtyřicet centimetrů. O něco menší vzdálenost pak nechte řapíkatým celerům, které se sázejí do brázd hlubokých kolem dvaceti centimetrů. Zjednoduší se pak práce s přihrnováním řapíků k bělení a nepoškozuje se kořenový systém rostlin. Po výsadbě musí přijít vydatná zálivka a nic nezkazíte, pokud záhon přikryjete netkanou textilií.
Sklizeň
Menší bulvy celeru můžete sklízet už v červenci, listy celeru pochopitelně také, ale jen probírkou, aby zůstávala dostatečná listová plocha. Také listový celer se začíná sklízet postupně od července a teprve koncem září přijde jednorázová sklizeň.
Inulin obsažený v potravinách je syntetizován na oligofruktózu. Inulin je jemný bílý prášek, chuťově působí sladce, ale neštěpí se amylázou, takže lidský organismus ho neumí využít. Ve střevě se tedy chová jako rozpustná vláknina. Enzymová hydrolýza inulinu přirozenými endoglykosidázami rostlin, takzvanou inulasou neboli β-1,2-fruktan fruktanohydrolázou, poskytuje oligofruktany.
Oligofruktóza je obsažena v níže uvedených potravinách.
Topinambur
Topinambur se především pěstuje pro využití hlíz jako suroviny na výrobu fruktózového sirobu. Kvůli příznivému poměru fruktózy a glukózy po hydrolýze inulinu se doporučuje zpracovávat hlízy od října do prosince. Chuť syrových hlíz je nevýrazná. Po přechodu prvních mrazíků se chuť dotváří a hlíza se stává specificky nasládlou. Syrové hlízy se využívají jako součást zeleninových salátů, lze je používat do polévek a dušených jídel. Hlízy se například mohou nastrouhané přidat v podílu cca 10 % ke strouhaným bramborům při přípravě bramboráků nebo brynzových halušek. Sušené plátky lze přidávat do přesnídávkových směsí se zvýšeným obsahem vlákniny nebo do výrobků typu müsli. Dále je možné topinambury využít na výrobu dřeně, která se používá v pekařství a cukrářství.
Čekanka obecná je vytrvalá bylina s přímou lodyhou dosahující výšky až 120 cm, tuhou, obvykle větvenou, lysou nebo krátce štětinatě chlupatou. Přízemní listy tvoří růžici kracovitě peřenoklaných zubatých listů, lodyžní lístky jsou podlouhle kopinaté a slabě zubaté. Úbory mají 3 až 4 cm v průměru a jsou barvy modré, vzácněji růžové až bílé. Květní úbory mají jazykovitý tvar. Květy čekanky byly v minulosti přirovnávány ke smutným očím dívky, která očekává návrat milého z vojny. Odtud také zřejmě vznikl český název rostliny. Kořen je válcovitě vřetenovitý, tuhý, jindy řepovitě ztlustlý a dužnatý. Plody jsou obvejcovité nažky bez chmýru s korunkou štětinek na horním konci. Pro pěstování čekanky se doporučují půdy výhřevnější s dobrou zásobou živin, ne však půdy těžké a kamenité. V těžké půdě se kořen při sklizni láme, protože je křehký. V zemi tak zůstává 15–20 % hmoty kořene, a to má dva negativní důsledky. Kořen roní šťávu, což jednak zhoršuje jeho technologickou jakost a jednak ulomené kousky kořene obrážejí a zaplevelují pozemek v příštím roce. Čekanka je nenáročná na předplodinu. Op
Známý typ degenerace sítnice je makulární degenerace. Toto onemocnění postihuje starší osoby obvykle nad 55 let. Nejedná se o žádné výjimečné onemocnění, naopak je tato choroba celkem běžná a může vést až k tomu, že způsobí ztrátu zraku (ale obvykle ne úplnou slepotu). Problémem tohoto onemocnění je, že sice postupuje velmi pomalu, ale zároveň si ho nemusí pacient hned všimnout a k lékaři pak přichází, až když má velkou část zraku poškozenou.
Toto onemocnění způsobuje poškození centrálního vidění. Ve středu sítnice se nachází část zvaná makula (= žlutá skvrna), kam se promítají obrazy, na něž zrovna člověk zaostřuje. V této části sítnice je vnímání obrazů nejostřejší. Makula je velká zhruba 5,5 mm. Makulární degenerace pak právě tuto část sítnice postihuje a tím způsobuje, že předmět, který je v centru zorného pole, tedy předmět na něhož se zaostřuje, tak se pacientovi „ztrácí“, rozostřuje se. Pokud má tedy člověk pocit, že má se zaostřováním na určité předměty problémy, může se sám otestovat již zmíněnou Amslerovou mřížkou.
Testovat by se měli hlavně jedinci, u nichž je výskyt této nemoci pravděpodobnější. Do této skupiny spadají hlavně přímí příbuzní těch, kteří touto chorobu již onemocněli, lidé starší padesáti let, lidé, jejichž duhovky mají světlou barvu (tmavá barva totiž lépe chrání sítnici před světlem), lidé kteří nepoužívají sluneční brýle a další ochranné pomůcky před sluncem, aktivní kuřáci, lidé se špatným stravováním a obézní lidé. Podle statistik toto onemocnění hrozí pravděpodobněji ženám než mužů a dokonce statistiky ukazují, že makulární degenerací onemocní obvykle lidé bílé pleti, lidé tmavé pleti makulární degenerace postihuje opravdu jen výjimečně.
Lékaři navíc u tohoto onemocnění rozlišují dvě formy, a to suchou (= atrofická, neexsudativní), která je pomalejší a vlhkou (= exsudativní), která je rychlejší a následuje vždy po suché formě. Během suché formy dochází k zániku epitelu sítnice, tyčinek a čípků, jejich zánik je ale pomalý. U vlhké formy dochází k tomu, že krev se dostává do sítnice, případně k jejím otokům, anebo i k odloučení, všechny tyto příznaky způsobuje prorůstání nových cév do sítnice. Vlhká forma onemocnění dokonce může pacienta přivést prakticky i k slepotě.
- příznaky
První příznaky této choroby bývají velmi nenápadné a velmi často je pacient vůbec nepostřehne. Odborný lékař by je ale měl při příslušných vyšetření postřehnout, protože od začátku tohoto o
Kde je umístěna panenská blána? Mnoho lidí žije v bludu, že panenská blána je součástí pochvy. Nikoli, jde o součást vulvy, tedy zevních ženských pohlavních orgánů. To znamená, že se de facto nachází mimo vaginu. Co se stane po jejím protržení, si představíme nejlépe, když protrhneme papírový kapesník – prostě se v něm udělá díra, ale kapesník sám nezmizí ani se nerozpustí. Blána se jednoduše oddělí a stane se okrajovou součástí vchodu do pochvy.
Pojmem panenská blána se označuje slizniční řasa, která u mladých dívek částečně uzavírá vchod do pochvy. V této bláně jsou zpravidla různé otvory, díky nimž může odtékat menstruační krev. Při prvním pohlavním styku se panenská roztrhne na několik cípů. Toto protržení (deflorace) obvykle provází mírné krvácení. Panenská blána je poměrně slabá a k jejímu odstranění nemusí dojít pouze při pohlavním styku. Deflorace může být způsobena například i masturbací nebo sportem.
Sexuální aktivita obvykle panenskou blánu naruší, její přítomnost byla ve společnostech, kde se panenství cení, pokládána za jeho důkaz. Nicméně panenská blána není dokonalým důkazem panenství, protože může být protržena při masturbaci, manipulaci s tamponem nebo nesexuální aktivitou (třeba při cvičení), aniž by žena měla pohlavní styk. Na druhou stranu je možné i to, že žena s neporušenou panenskou blánou už pohlavní styk měla.
Během časných stadií vývoje plodu žádný otvor do pochvy ani neexistuje. Tenká tkáň, která pochvu ukrývá, se obvykle před narozením částečně rozdělí a vytvoří panenskou blánu s jedním nebo několika otvory, které umožňují menstruaci. V pubertě se vlivem hormonu estrogenu panenská blána stává velmi pružnou. Díky tomu je obvykle možné používat tampony, aniž by se žena o svou panenskou blánu musela bát.
Biologickým účelem panenské blány je pravděpodobně alespoň částečné zamezení vniknutí infekce do těla skrze pohlavní orgány. Velikost a tvar otvorů panenské blány je u každé ženy jiný, tudíž vzdálenost a velikost nelze přesně určit.
A jak jednoduše odpovědět na otázku náctiletých: „Jak poznám, že už nejsem pana?“ Jednoduše: „Pokud jsi měla pohlavní styk, panna nejsi, pokud neměla, tak jsi.“
Typy panenských blan:
kruhová – blána tvoří prstenec okolo poševního otvoru;
přepažená – blána tvoří jeden nebo více pásů napříč poševním otvorem;
dírkovaná – blána překrývá celý poševní otvor, ale obsahuje několik dírek;
U brýlí může vzdálenost mezi okem a čočkou vytvářet zkreslení. Kontaktní čočky jsou přímo na oku a je s nimi lepší přirozené vidění.
U brýlí jsou špatně vidět periferie, které se často schovávají za obroučky nebo nožičky brýlí anebo jsou úplně mimo čočku. U kontaktních čoček je celé zorné pole v centru pozornosti, což je důležité zejména v oblasti sportu a při jízdě, kdy je potřeba vidět kolem sebe.
U brýlí máme neustále před očima obroučky a hrany čočky, stejně tak jako odrazy od zadní části čočky. Při nošení kontaktních čoček nejsou před očima žádné takové překážky.
S brýlemi můžeme často vnímat nepohodlnost a jejich hmotnost na obličeji, na nose a uších. Brýle potřebují také pravidelné úpravy, aby dobře seděly. Kontaktní čočky nemají prakticky žádnou hmotnost, a proto se u nich neobjevují potíže, jako u brýlí, například klouzání z nosu dolů.
Brýle se mohou se změnami teplot často mlžit. Kontaktní čočky se nemohou zamlžit.
Brýle mohou rozptylovat během her či sportu. Kontaktní čočky nerozptylují, a proto jsou u sportovců oblíbené.
Nosíte-li brýle, tak mnoho módních a levných slunečních brýlí, které nejsou dioptrické, nejsou pro vás správnou volbou. Máte li na očích kontaktní čočky, tak můžete libovolně vybírat z celé řady módních, funkčních a cenově dostupných slunečních brýlí, které jsou vám bez omezení k dispozici.
K brýlím musíte přizpůsobit své oblečení, protože rámy nemusí vždy svým tvarem a barvou vyhovovat oblečení. Kontaktní čočky nemusíte sladit s oblečením, protože kontaktní čočky vůbec nejsou vidět.
Brýle jsou nepříjemné, pokud je deštivo, nebo když je sníh. Kontaktním čočkám nevadí nepřízeň počasí.
Brýle jsou nepříjemné a jsou rozptylující bariéra mezi očima a okolním světem. Kontaktní čočky neodvádějí pozornost od vašeho přirozeného vzhledu.
Rada pro bezpečné řízení je jednoduchá, ujistěte se, zda dokážete přečíst SPZ na vzdálenost 20 metrů. Pokud nosíte brýle a řídíte v noci, zeptejte se svého očního lékaře na antireflexní vrstvu na brýle. Tato vrstva snižuje odrazy z přední a zadní části brýlových čoček, takže je vaše jízda v noci příjemnější a bezpečnější.
Výdutě mozkových cév jsou zrádné v tom, že většina pacientů o nich neví a do konce života se u nich onemocnění ani nemusí projevit. Vznik výdutí je podmíněn geneticky, podílí se na něm ale i ateroskleróza, vysoký krevní tlak nebo kouření. Výduť vzniká na zúženém místě cévy, a pokud praskne, krev se začne rozlévat kolem mozku. Aneurysma mozkových cév má přitom téměř každý dvacátý člověk, mnohdy aniž by o tom věděl a aniž by na tuto skutečnost upozorňovaly větší příznaky. Naštěstí se díky moderní diagnostice daří toto onemocnění včas odhalit a případně operativně zabránit prasknutí cévy.
Aneurysma
Pod slovem aneurysma rozumíme patologickou výduť na cévě. Její vznik je možný z několika příčin, mezi nimiž můžeme zmínit vrozené změny na cévní stěně, zejména její zeslabení, dále může být stěna narušena chorobným procesem ze svého okolí, například v důsledku tuberkulózy, zhoubného nádoru nebo velkého ložiska zánětu, nebo může být céva poškozena úrazem. Aneurysma se nejčastěji vyskytuje buď na největší tepně v těle, která přímo odstupuje ze srdce a jmenuje se aorta, nebo na mozkových tepnách.
Aneurysma mozkových tepen – v případě mozkových tepen aneurysmata nemají tak velké rozměry, jsou menší a často vícečetná. Jejich velikost je kolem 5–20 mm a najdeme jich obvykle větší počet. Vznikají na podkladě vrozené slabosti cévní stěny, ale pozor, nejsou vrozená! Vrozená je jen dispozice k jejich vzniku. Většinou se projeví, až když dojde k jejich prasknutí (ruptuře), a to náhle vzniklou a velmi prudkou bolestí hlavy, nebo krátkodobou ztrátou vědomí. Úmrtnost při první ruptuře aneurysmatu mozkové tepny je přibližně 50% a jedinci, kteří přežijí, jsou v nejbližších dnech ohroženi vznikem stažení mozkových cév a následným mozkovým infarktem.
Disekce
Disekce se jiným názvem dá pojmenovat jako disekující aneurysma aorty. Cévní stěna se skládá ze tří těsně k sobě přiléhajících vrstev. V případě, že vlivem patologického procesu dojde k porušení této celistvosti, může se stát, že se krev vlivem tlaku dostane mezi tyto vrstvy.
Vrstvy dále podélně rozštěpuje a šíří se na různou vzdálenost od místa prvního poškození. Tím mohou vzniknout vedle sebe dvě paralelní lumen cévy, jimiž proudí krev. Což je nebezpečné v tom, že stěna je velmi ztenčena a při změně tlaku opět může prasknout. Na rozdíl od pravého aneurysmatu ale nedochází k provalení a vypouknutí cévní stěny. Vyskytuje se nejčastěji v oblasti oblouku aorty.
Mezi první příznaky poškozených vlasů patří ztráta lesku, hebkosti a elastičnosti. Vlasové vlákno je oslabené a vlasy se velmi snadno lámou. U poškozených vlasů dochází k narušení povrchové struktury a ke ztrátě tukové filmu, který slouží jako neviditelný ochranný plášť. Vlasy jsou na dotek hrubé, drsné a jejich konečky rozdvojené. Vlasy díky tomu mají sklon k zacuchání a špatně se upravují. Další velmi důležitý příznak suchých vlasů je ztráta vlhkosti. Každý zdravý vlas totiž obsahuje dostatek vody, a to nejen na povrchu, ale i uvnitř vlasu. Problém nastává, když se vlasy vysuší a ztrácejí obsah vody – ať už v létě na slunci, v suchém prostředí, vlivem mrazu a větru, či intenzivním fénováním. Některé vlasy jsou však přirozeně suché, což je způsobeno tím, že mazové žlázy produkují méně mazu a tukový povlak, chránící vlasové vlákno, se tak výrazně snižuje. Všechny tyto příznaky jsou signálem, že je potřeba zakročit a své vlasy oživit.
Vlasy jsou často vystaveny nepříznivým podmínkám, které jim ubírají na přirozené kráse. Doporučujeme omezit vše, co vlasy ještě více vysušuje a namáhá. Příkladem jsou intenzivní a náročné barvení (výrazná změna barvy), melír a další chemické zásahy. Těmito zásahy se z vlasů vytrácí kožní maz, vlas ztrácí svou ochranu a vlhkost. Další příčina poškozených vlasů spočívá v jejich úpravě. Časté fénování, kulmování, nesprávné česání vlasů, používání ostrých kartáčů a pravidelné používání dnes tak oblíbených vlasových žehliček. Při vysoušení vlasů doporučujeme střídat studený a teplý vzduch, není vhodné přikládat fén přímo k vlasům a foukat je příliš horkým vzduchem, dodržujte vzdálenost minimálně 15 cm. Důležité je také přizpůsobit péči o vlasy různým ročním obdobím. V létě příliš vlasy nefénujte, raději je nechte přirozeně uschnout. Naopak to udělejte v zimě, než vyjdete ven, vlasy důkladně prosušte, protože mráz by je mohl výrazně poškodit. K dnešní době, ať už chceme nebo ne, patří různé stresové okamžiky – i stres a nekvalitní strava jsou viníkem nezdravých vlasů.
Tak jako se staráme o pleť, pokožku těla, nehty je potřeba se starat i o vlasy. Důležitá je vyvážená strava a pravidelná péče. Pokud jsou vlasy a zejména konečky velmi poškozené, navštivte nejdříve odborného kadeřníka, který odstraní nezdravé části vlasů, ty budou ihned na pohled vypadat zdravěji. Netruchlete, když přijdete o víc centim
Siemens vede na poli sluchadlových technologií již více než 130 let. Neustále inovuje své produkty, snaží se zlepšovat komfort a životní styl svých zákazníků, ať už jsou jejich potřeby jakékoli.
Pochopení ztráty sluchu nám pomůže pochopit, jak sluch pracuje. Ucho je úžasný orgán, který, velmi jednoduše řečeno, změní zvukové vlny ve vzduchu na informace v mozku – a někdy emoce ve vašem srdci. To může vnímat zvuky sotva slyšitelné až po velmi hlasité, odlišit jejich hlasitost a vzdálenost a určit směr zdroje zvuku s úžasnou mírou přesnosti.
Ztráta sluchu postihuje velké množství lidí po celém světě. A ovlivňuje je v mnoha situacích. V průběhu času může ovlivnit ztráta sluchu vaši komunikaci a vztah s ostatními negativním způsobem. Tím, že postižení sluchu není řešeno, může se omezení fyzické kondice stát také psychickým problémem. To je důvod, proč je tak důležité hledat řešení ihned.
Pokud trpíte ztrátou sluchu, pak je dobré vědět, že v tom nejste sami. Ve skutečnosti jste jedním z asi 500 milionů lidí na celém světě. Ve většině zemí to znamená, že více než 1 z 6 lidí trpí určitým stupněm poruchy sluchu. Ale je příjemné vědět, že dobře vybrané sluchadlo může zlepšit komunikaci u nejméně 90 % lidí se sluchovým postižením. To znamená, že si můžete být zcela jistí, že existuje řešení i vašeho problému.
Infračervená lampa Philips poskytuje úlevu od bolesti svalů a kloubů. Její 150wattové infračervené teplo proniká hluboko do pokožky, kde zlepšuje krevní oběh a poskytuje účinnou úlevu pro oblasti o velikosti cca 20 x 30 cm (ramena, lokty, lýtka či krk). Soustředné kruhy této lampy pomáhají zacílení na určitou oblast. Bylo prokázáno, že účinky infračerveného světla mají pozitivní vliv na akné a záněty dutin a dokážou ulevit od bolesti a únavy. Jelikož se svaly uklidní, automaticky se uvolní a odpočívají. Zrychlený krevní oběh zároveň napomáhá zbavování nečistot a obratem posílá krev obohacenou kyslíkem přetíženým a bolavým svalům. Tento proces bude mít blahodárné účinky i na vaše tělo.
Philips je jedním z předních výrobců osvětlení s více jak 100letou zkušeností se světly. Na celém světě prodal již více než 15 miliónů infračervených lamp a spokojení zákazníci přibývají. Netrapte se zbytečně bolestí či únavou. Ať už jde o důsledek sezónní chřipky, akné, či běžné únavy například po pracovním dni. Infračervené světlo vám dokáže pomoci.
Lampa vydává intenzivní infračervené a tepelné záření, které proniká hluboko pod kůži, rozšiřuje cévy a zrychluje tím cirkulaci krve (má léčebnou funkci), navíc je vhodná i pro kosmetické účely. Infralampa má 1 teplotu, 5 aretačních poloh a možnost nastavení až na 12 minut s časovačem. Součástí balení je originál Philips žárovka (150 W).
Infralampa je určena pro nahřívání při nachlazení, svalových bolestech, jako podpora kosmetické péče (u nečisté pleti).
Popis: 1 teplota, 5 aretačních poloh; výkon 150 W; lisované sklo; vzdálenost mezi infračerveným zářičem a ozařovanou částí těla by měla být cca 80 cm; doba prohřívání by měla být do 12 minut; při ozařování je nutné mít zavřené oči; napájení ze sítě 230 V/50 Hz; vnější rozměry (d x š x v/165 mm x 135 mm x 200 mm; hmotnost hlavního přístroje cca 774 g; provozní teplota -5 °C až +35 °C; provozní vlhkost (relativní) 30 % až 85 %; skladovací teplota -5 °C až +50 °C.
Balení obsahuje: infralampu (hlavní jednotka) a návod v českém jazyce.
Nemoc se většinou začíná projevovat v nepravidelných intervalech, mezi 20.–30. rokem života. Zpravidla začíná bolestmi v kříži. Ty bývají nejvýraznější v noci, po celkovém zklidnění. Bolesti mohou vystřelovat až k hýždím či spodní straně stehenních svalů. Mohou se objevit i bolesti pat. Někdy nemoc člověka vzbudí, přinutí vstát a ulevit bolestem lehkým rozcvičením páteře. Bolesti v oblasti hrudní páteře se projevují omezením rozsahu dýchacích pohybů. Většina nemocných se proto uchyluje k úlevnému dýchání bránicí do břicha. Mohou se projevit i příznaky celkového zánětu – teploty, pocení, únava. Vzdálenost mezi trny L4 a S1 obratlů se při předklonu zvětší jen nepatrně – páteř se málo rozvíjí (tzv. Schoberovo znamení). Páteř tuhne kvůli změnám v meziobratlových kloubech, které srůstají. Později osifikují vazy podél páteře a klouby mezi žebry a obratli. Konečným stádiem je tzv. bambusová páteř – páteř je ztuhlá v pevný kostěný útvar (bývá ztuhlá v kyfóze). Nelze rozeznat jednotlivé obrysy obratlů.
Řebříček tužebníkovitý (Achillea filipendulina) je druh rostliny patřící do čeledi hvězdnicovité (Asteraceae). Pochází z oblasti Kavkazu. Celá rostlina výrazně hořce voní, je vysoká až 1,50 m. Kvete v červenci až srpnu. Je to hezká a vděčná trvalka pro smíšená rabata a volné skupiny, nejlépe přírodního charakteru. Hodí se do drobných zahradních úprav i do parků, stejně tak k řezu, květy dlouho vydrží ve váze. Sušené květy se používají i komerčně k aranžování. Sází se na vzdálenost 50–60 cm.
Rohovková topografie díky svému přesnému zobrazení umožňuje stanovení již počátečních stadií keratokonu. První znaky počínajícího onemocnění se projevují deformací placidových kruhů na rohovce, kdy dochází k elipsovité deformaci kruhů. Ve strmější oblasti jsou kruhy blíže, naopak v oblasti plošší je jejich vzdálenost větší. S rozvojem onemocnění dochází k migraci apexu keratokonu. Toto je I. a II. stupeň poškození. Pokročilá stadia keratokonu, tedy stupeň III. a IV. již bývají lokalizovány v oblasti centra rohovky nebo mírně pod jejím středem.