Železo je pro organismus nepostradatelné. V těle dospělého člověka se nachází 3–4 g železa. Převážná část železa v lidském těle (asi 2,5 g) je obsažena v krvi, přesněji řečeno v hemoglobinu, ze kterého jsou vytvořeny červené krvinky. Železo je, stejně jako většina ostatních minerálů, získáváno z potravy.
Hodnoty železa v krvi
Ke vstřebávání železa dochází ve dvanáctníku (počáteční části tenkého střeva). Na rozdíl od ostatních minerálů je však železo velmi špatně vstřebatelné, do těla přechází pouze 10 % nebo méně z celkového příjmu železa.
Doporučená denní dávka železa je mnohem vyšší, než je jeho denní ztráta. Ztráty železa jsou u mužů zhruba 1 mg denně, u žen je to až 2 mg denně, důvodem vyšších ztrát u žen je menstruační krvácení.
Doporučené denní dávky železa podle věku (mg/den):
0–6 měsíců – chlapci: 0,27 mg/den; dívky: 0,27 mg/den
7–12 měsíců – chlapci: 11 mg/den; dívky: 11 mg/den
1–3 roky – chlapci: 7 mg/den; dívky: 7 mg/den
4–8 let – chlapci: 10 mg/den; dívky: 10 mg/den
9–13 let – chlapci: 8 mg/den; dívky: 8 mg/den
14–18 let – chlapci: 11 mg/den; dívky: 15 mg/den
19–30 let – muži: 8 mg/den; ženy: 18 mg/den
31–50 let – muži: 8 mg/den; ženy: 18 mg/den
51–70 let – muži: 8 mg/den; ženy: 8 mg/den
71 a více let – muži: 8 mg/den; ženy: 8 mg/den
Jiná doporučení:
v těhotenství: 27 mg/den
při kojení: 9 mg/den
v ČR dospělí: muži: 14 mg/den; ženy: 14 mg/den
Hodnoty železa jsou definovány vyhláškou Ministerstva zdravotnictví č. 450/2004 Sb., o označování výživové hodnoty potravin.
Ztráty železa u matky jsou při kojení nižší než při menstruaci, proto je doporučená denní dávka při kojení nižší než u žen v produktivním věku, které nejsou těhotné, ani nekojí.
Příčiny nedostatku železa:
zvýšené ztráty železa krvácením (při poranění, porodu, případně menstruaci);
nedostatečný příjem železa z potravy (strava obsahuje málo potravin s vyšším obsahem železa nebo naopak mnoho potravin, které brání vstřebávání železa v těle);
poškození sliznice tenkého střeva, které ztěžuje vstřebávání železa (například při celiakii, Crohnově chorobě, po operacích trávicího ústrojí).
Pokud se u vás objeví hrudky (bulky) na jednom nebo obou varlatech, měli byste zajít za svým lékařem. Ve většině případů nejsou tyto objekty rakovinného původu, ale vždy by měly být zkontrolovány lékařem.
Varikokéla
Varikokéla nezpůsobuje žádné příznaky, ale jeden z deseti mužů může trpět nepříjemnými pocity nebo bolestmi. Zejména se jedná o bolest šourku a třísel. Varikokély se obvykle tvoří na levé straně. Jejich velikost se může lišit, některé mohou být zřejmé, až když se jich dotknete, zatímco jiné mohou být větší a snadno viditelné. Strana šourku obsahující varikokély může viset mírně níž než druhá strana. Varikokély mohou ovlivňovat plodnost. Není však potvrzeno, že chirurgické odstranění varikokél plodnost obnoví.
Hydrokéla
Hydrokéla se obvykle objevuje u novorozenců. Téměř ve všech případech je jeden symptom, a to otok jednoho nebo obou varlat. Hydrokéla může trápit i starší chlapce nebo muže, kteří pak cítí tlak v břiše.
Epididymální cysty
Epididymální cysty tvoří trochu hladké kapaliny v infikovaných hrudkách. Odstranění tekutiny z cysty stlačením se nedoporučuje, protože může dojít ke zjizvení nebo infekci. Příznaky infekce mohou zahrnovat:
červené, oteklé a bolestivé cysty;
zapáchající žlutou tekutiny, která vytéká z cyst.
Testikulární torze
Na rozdíl od jiných typů benigních hrudek na varlatech vyžaduje testikulární torze lékařskou pohotovost. V případě testikulární torze se provádí okamžitá operace, aby se zabránilo ztrátě varlete. Příznaky testikulární torze obvykle začínají těžkou bolestí v jednom z varlat. Další možné příznaky jsou:
otok šourku;
pocit nevolnosti (nauzea);
zvracení;
bolest břicha;
vysoká horečka (38°C a více);
časté močení.
Někteří muži s testikulární torzí mohli mít testikulární bolest a otok již v minulosti.
Příčiny
Existuje mnoho různých příčin otoků a hrudek na varlatech. Možnou příčinou je i testikulární rakovina. Hlavní typy shluků a jejich příčiny jsou vysvětleny níže.
Varikokély
Přesná příčina varikokél je neznámá, většina odborníků je přesvědčena, že jsou způsobeny abnormalitami, které ovlivňují žíly ve varlatech. Může dojít k zablokování žil nebo k problémům s chlopněmi (ventily) v žilách, které brání proudění krve ve špatném směru. Abnormální žíly necirkulují krev tak efektivně jako normální žíly, což vede k hromadění nadměrného množství krve v žilách, které následně bobtnají. Během puberty, kdy tělo zraje, se zvyšuje průtok krve ve varlatech, což může způsobit výraznější varikokély.
Hydrokéla
Během těhotenství se mužská varlata vyvíjejí uvnitř břicha plodu. Poté, co se vytvoří, přesouvají se&n
Stejně jako dospělí, tak i děti mohou trpět touto poruchou a bolestivými příznaky s ní spojenými, ale obvykle jsou symptomy odlišné a u dětí se nerovnováha v úrovni růstového hormonu projevuje častěji. Jak již název napovídá, růstový hormon je zodpovědný za regulaci rychlosti růstu a rozvoje. Je to hormon, který řídí růst dětí, jeho nedostatek se tedy může projevit zakrslým růstem a opožděnou pubertou, zatímco jeho přebytek může způsobit gigantismus nebo nadprůměrnou výšku.
Spolu s nerovnováhou růstového hormonu mohou děti získat také problémy se štítnou žlázou, hypotyreózu. Hypotyreóza je způsobena sníženou sekrecí hormonů štítné žlázy, zatímco hypertyreóza se vyznačuje zvýšenou sekrecí těchto hormonů. Hypotyreóza se projevuje selháním růstu a opožděnou pubertou, kdežto hypertyreóza způsobuje velkou tělesnou hmotnost, vysoký krevní tlak, rychlý srdeční tep. V důsledku hormonální nerovnováhy se může u dětí rozvinout i diabetes.
Častým důsledkem hormonální nerovnováhy u dětí je i předčasná puberta, která se spíše objevuje u dívek. Pro dívky je normální věk puberty od 10 do 13 let, zatímco u chlapců je od 9 až do 14 let. Předčasná puberta může způsobit předčasný rozvoj příznaků puberty, jako je zvětšení prsou, vývoj ochlupení a axilárního ochlupení, menstruace u dívek, zatímco chlapci mohou zažít růst vousů na obličeji, růst ochlupení v podpaží a na pohlavních orgánech. Některé jiné generalizované příznaky zahrnují zvýšenou tělesnou hmotnost nebo obezitu, úzkost, změny nálady, hyperaktivitu, pomočování a neschopnost správného soustředění.
Veš vždy zůstává v kontaktu s lidskými vlasy a samovolně je neopouští. K přenosu je třeba přímý a nikoliv zběžný kontakt vlasů nemocného a zdravého člověka, k jakému dochází zejména u dětí při kolektivní práci ve škole, při hrách a podobně. Dospělá lezoucí veš si jednoduše „přestoupí“ na nového hostitele, kde klade nové hnidy a životní cyklus se opakuje. Přenos vzduchem není možný. Dlouho se diskutovala možnost přenosu na předmětech, například na hřebenech, ale dle nejnovějších publikací se jeví jako značně nepravděpodobná. Pravděpodobnější je přenos pomocí tkanin (čepic, ručníků, ložního prádla, čalounění), do kterých se veš zachytí. Dojde-li včas ke kontaktu tkaniny s vlasy člověka, může veš takto osídlit nového hostitele. Nemá na to však mnoho času. Jakmile se parazit ocitne mimo hostitele, ztratí tak zdroj obživy. V řádu několika hodin se dehydratuje a vyčerpá, ztratí schopnost sát a poté se i pohybovat. Hyne cca do 24 hodin od posledního sání, s klesající teplotou okolí se však tato doba může prodlužovat. Příznivým prostředím k šíření vší jsou všechny dětské kolektivy, ať už se jedná o pravidelnou školní a zájmovou činnost, nebo o jednorázové akce typu letních táborů a sportovních výcviků. Děti se při práci, hře nebo tanci nevědomky hlavami dotýkají – z tohoto důvodu je výskyt nejčastější u dívek ve věku od 6 do 10 let, které se k sobě přibližují častěji než chlapci a přenos je u nich podpořen dlouhými vlasy. Obvyklý, a v podstatě téměř jistý, je také přenos mezi sourozenci, zvláště pokud sdílejí společné lůžko.
Mužská obřízka (cirkumcize) se řadí mezi malé chirurgické zákroky. Je to zákrok, při kterém je amputována předkožka – kožní řasa, která překrývá žalud penisu. Rozlišuje se obřízka částečná a úplná. Na celém světě je obřezána asi čtvrtina všech mužů, tento podíl se však v jednotlivých zemích velmi liší. Obřízka je zcela běžná v afrických zemích a z náboženských důvodů u židovských chlapců, kde je symbolickou smlouvou člověka s Bohem. Bůh uložil Abrahámovi, aby se na znamení smlouvy obřezal. Od té doby je tak činěno všem židovským chlapcům. Zákrok, při kterém se provádí obřízka u chlapců, se nazývá brit mila. Také muslimští chlapci a muži jsou obřezaní.
Rozštěpy mohou mít velmi rozdílný rozsah. Od forem naznačených až po úplné. Může být zasažen ret, čelist i patro. Mohou být jednostranné i oboustranné. Rozštěpy rtu jsou častěji postižení chlapci. Naopak izolovanými rozštěpy patra (je zasaženo pouze patro) jsou častěji postiženy dívky.
Rozštěpy rtu jsou diagnostikovány pro svoji nápadnost snadno ihned po narození. Rozštěp patra je otvor v patře, který je viditelný, když novorozenec otevře ústa. Je velmi důležité použít při vyšetření svítilnu, aby nebyl přehlédnut ani defekt malých rozměrů. Toto se běžně vyšetřuje již v porodnici. Novorozenci postižení rozštěpem patra budou mít problémy s kojením, protože nedokážou vytvořit v ústech podtlak potřebný k sání. Pokud se plné kojení nezdaří, jsou tito kojenci přikrmováni nebo jsou plně krmeni lahví. Lahev bývá často nutné opatřit speciálně upravenou savičkou nebo je používána speciální kojenecká lahev pro děti s rozštěpem patra. Důležité je najít ke krmení vhodnou polohu, nejlépe v polosedě, kdy mléko dítěti tolik nevniká do nosu.
Aspergerův syndrom je kontaktní a komunikační porucha, která je považována za mírnější formu autismu. Aspergerův syndrom není na první pohled zřejmý. Dítě vypadá normálně, vykazuje pouze podivné chování. Typické jsou poruchy chování a interakce, nedostatek empatie, rigidní lpění na zvycích, motorické abnormality a výrazné zvláštní zájmy. Vzhledem k problémům s chováním se děti často potýkají s problémy při jednání s vrstevníky, dospělými i vlastními rodiči. Abnormality se objevují ve třetím roce dítěte. Průměrný věk při diagnostice je osm let věku dítěte. Dítě je normálně duševně vyvinuté, často se zvláštními zájmy a nadáním, má problémy se sociální interakcí. Většinou nemá žádné nebo mírné zpoždění ve vývoji jazyka. U dítěte se projevuje nemotornost. Chlapci jsou Aspergerovým syndromem postiženi třikrát až čtyřikrát častěji než dívky.
Veš vždy zůstává v kontaktu s lidskými vlasy a samovolně je neopouští. K přenosu je třeba přímý a nikoliv zběžný kontakt vlasů nemocného a zdravého člověka, k jakému dochází zejména u dětí při kolektivní práci ve škole, při hrách a podobně.
Dospělá lezoucí veš si jednoduše „přestoupí“ na nového hostitele, kde klade nové hnidy a životní cyklus se opakuje. Přenos vzduchem není možný. Dlouho se diskutovala možnost přenosu na předmětech, například na hřebenech, ale dle nejnovějších publikací se jeví jako značně nepravděpodobná. Pravděpodobnější je přenos pomocí tkanin (čepic, ručníků, ložního prádla, čalounění), do kterých se veš zachytí. Dojde-li včas ke kontaktu tkaniny s vlasy člověka, může veš takto osídlit nového hostitele. Nemá na to však mnoho času. Jakmile se parazit ocitne mimo hostitele, ztratí tak zdroj obživy. V řádu několika hodin se dehydratuje a vyčerpá, ztratí schopnost sát a poté se i pohybovat. Hyne cca do 24 hodin od posledního sání, s klesající teplotou okolí se však tato doba může prodlužovat.
Příznivým prostředím k šíření vší jsou všechny dětské kolektivy, ať už se jedná o pravidelnou školní a zájmovou činnost, nebo o jednorázové akce typu letních táborů a sportovních výcviků. Děti se při práci, hře nebo tanci nevědomky hlavami dotýkají – z tohoto důvodu je výskyt nejčastější u dívek ve věku od 6 do 10 let, které se k sobě přibližují častěji než chlapci, a přenos je u nich podpořen i dlouhými vlasy. Obvyklý, a v podstatě téměř jistý, je také přenos mezi sourozenci, zvláště pokud sdílejí společné lůžko.
Kýly v dětském věku jsou na podkladě vrozeném. Z toho vyplývají druhy kýl, které se u dětí vyskytují, a které se naopak nevyskytují vůbec, nebo zcela výjimečně. S tím souvisejí také rozdíly ve volbě operačních postupů.
Pupeční kýla je jednou z nejfrekventovanějších abnormalit v dětském věku. U donošených dětí se vyskytuje přibližně ve 20 %. S nezralostí a nedonošeností novorozenců výskyt narůstá až na více než 80 %. Vyskytuje se častěji u děvčat. Většina pupečních kýl se spontánně uzavře do 18. měsíce života. Pupeční kýla se často vyskytuje ve spojení s některými syndromy a onemocněními, jako je Downův syndrom, kongenitální hypotyreoidismus nebo mukopolysacharidóza.
Tříselná kýla je u dětí zpravidla vrozená a nepřímá. Vzniká jako následek neuzavřeného processus vaginalis peritonei po sestupu varlete u chlapců, či jako pozůstatek embryonálního sestupu ligamentum teres uteri u dívek. Výskyt u dětí s nízkou porodní hmotností (pod 1000 g) je až 30 %. Chlapci jsou postiženi šestkrát častěji než dívky. V 60 % je tříselná kýla pravostranná, ve 30 % je levostranná a v 10 % je oboustranná.
U kýly epigastické se jedná o defekt v bílé čáře, konkrétně mezi mečíkovým výběžkem a pupkem. Tímto defektem proniká lipom, který za sebou táhne výchlipku pobřišnice. Kýla často bývá přirostlá k okrajům kýlní branky, nebo je kýlní vak fixován v podkoží a nelze ji reponovat. Klinicky se projeví hmatnou rezistencí v oblasti břicha.
Kýla Spigelova se objevuje v místě postranních břišních svalů. U dětí se vyskytuje vzácně. Kýla se může uskřinout. Před operací je důležité si kýlu označit, protože v anestézii nemusí být kýla hmatná. Operace spočívá v odstranění a uzávěru defektu jednotlivými nevstřebatelnými stehy.
Kýla dorzální je vrozená lumbální kýla a je velmi vzácná, častěji vzniká po traumatu, operaci nebo zánětlivém procesu. Vyskytuje se často ve spojení s malformacemi obratlů a žeber, abnormalitami centrálního nervového systému a urologickými vadami. Lumbální kýla má často tendenci k uskřinutí.
Kýla v jizvě se na rozdíl od dospělého věku vyskytuje zcela výjimečně. Její případné řešení je shodné s řešením v dospělém věku.
Z hlediska nákazy patří k nejrizikovější skupině mladiství a děti do čtyř let. Ročně zdravotníci nahlásí Státnímu zdravotnímu ústavu stovky případů. Inkubační doba se pohybuje mezi jedním až osmi dny. K nejvíce ohrožené skupině přitom patří chlapci mezi 15. a 19. rokem. K rizikovým faktorům, které mohou chorobu spustit, se řadí například stres, nadměrná fyzická zátěž či prochladnutí.
Časté močení u dětí by mohlo znamenat nějaký zdravotní problém, například prochlazení, infekci nebo psychický problém. Rozhodně se doporučuje neotálet s návštěvou lékaře. Ačkoli může časté močení působit zezačátku nevinně, rozhodně se nejedná o banální problém dětského věku.
Příčina častého močení u dětí je vždy v močových cestách (nebo vylučovací soustavě obecně). Je třeba problém nezlehčovat a sledovat změny ve zvyklostech dítěte, stejně jako ve vzhledu nebo hustotě moči. Příčiny mohou být jednat vrozené, jednak získané. Mezi vrozené příčiny patří zúžení močové trubice nebo chybná funkce ledvin. Z onemocnění vedoucích k častému močení u dětí jednoznačně vede zánět močových cest, výjimkou není ale ani zánět ledvin. Příznakem je právě časté nucení na močení, většinou víckrát do hodiny, přičemž rozhodující je množství vyloučené moči, zpravidla se totiž jedná o velmi malý objem. Nutkání na močení může být velmi silné, děti mohou mít tendenci si křížit nohy nebo si sedat do dřepu, aby potřebu oddálily. Možným typem častého močení může být i noční močení – u dětí je zlomovým okamžikem šestý rok věku, kdy by už dítě mělo vydržet bez močení celou noc.
Jedná-li se o zánět močových cest, může se stav dítěte poměrně rychle zhoršit a je nutné zahájit léčbu včas. Navíc neléčené problémy močových cest mohou zanechat vážné trvalé následky. Způsob léčby závisí na příčině problémů. U vrozených vad většinou přijde na řadu operace, u zánětlivých onemocnění jsou nasazena antibiotika. Zánět močových cest jako nejčastější příčina tohoto problému postihuje od batolecího věku sice více holčičky než chlapce, ale v novorozeneckém věku jsou k němu náchylnější chlapci. Léčba antibiotiky zabírá rychle a dítěti se brzy uleví, nemá proto smysl s návštěvou lékaře otálet. Optimální je vzít s sebou k lékaři rovnou vzorek moči.
Dalším nepříjemným stavem je parafimóza. Na rozdíl od obyčejné fimózy je parafimóza velmi nebezpečný stav, při kterém předkožka uvázne za žaludem a už se nedá vrátit dopředu. To velmi bolí, protože penis je nad žaludem zaškrcen a do žaludu nemůže proudit krev. Navíc při nedostatečném prokrvení není žalud zásobován kyslíkem a může i odumřít. Proto je nutné při parafimóze co nejrychleji vyhledat lékařskou pomoc. V tomto případě neexistuje žádná jiná možnost. Parafimóza může vzniknout tak, že předkožka se už dá sice stáhnout, ale je stále příliš úzká, takže se za žaludem zaškrtí a nelze ji stáhnout zpět. Občas se to stane při pohlavním styku nebo při neopatrné masturbaci. Předkožka se zaškrtí jako gumička za okrajem žaludu a tam zůstane.
Fimóza předkožky se musí léčit jedině v případě, že zúžená předkožka vadí při močení, objevují se časté záněty předkožky nebo předkožka nejde stáhnout ani v pubertě.
Skupinou pacientů jsou dospívající chlapci, kteří zjistí, že mají problém při sexu, a pacienti z řad starších mužů, u nichž při snížené hygieně dochází k rozvoji fimózy a zúžení zevního ústí. Fimóza bývá u této skupiny častou komplikací cukrovky.
Veš vždy zůstává v kontaktu s lidskými vlasy a samovolně je neopouští. K přenosu je třeba přímý, a nikoliv zběžný kontakt vlasů nemocného a zdravého člověka, k čemuž dochází zejména u dětí při kolektivní práci ve škole, při hrách a podobně.
Dospělá lezoucí veš si jednoduše přestoupí na nového hostitele, kde klade nové hnidy, a životní cyklus se opakuje. Přenos vzduchem není možný. Dlouho se diskutovala možnost přenosu na předmětech, například na hřebenech, ale dle nejnovějších publikací se jeví jako značně nepravděpodobná. Pravděpodobnější je přenos pomocí tkanin (čepic, ručníků, ložního prádla, čalounění), do kterých se veš zachytí. Dojde-li včas ke kontaktu tkaniny s vlasy člověka, může veš takto osídlit nového hostitele. Nemá na to však mnoho času. Jakmile se parazit ocitne mimo hostitele, ztratí zdroj obživy. V řádu několika hodin se dehydratuje a vyčerpá, ztratí schopnost sát a poté se i pohybovat. Hyne cca do 24 hodin od posledního sání, s klesající teplotou okolí se však tato doba může prodlužovat.
Příznivým prostředím k šíření vší jsou všechny dětské kolektivy, ať už se jedná o pravidelnou školní a zájmovou činnost, nebo o jednorázové akce typu letních táborů a sportovních výcviků. Děti se při práci, hře nebo tanci nevědomky hlavami dotýkají – z tohoto důvodu je výskyt nejčastější u dívek ve věku od 6 do 10 let, které se k sobě přibližují častěji než chlapci, a přenos je u nich podpořen dlouhými vlasy. Obvyklý, a v podstatě téměř jistý, je také přenos mezi sourozenci, zvláště pokud sdílejí společné lůžko.
Když rodiče zjistí, že jejich dítě má vši, musí tuto skutečnost nahlásit ve škole a v kolektivech, kde se dítě v období posledních dvou týdnů pohybovalo. Nemocné dítě nesmí být odesláno do dětského kolektivu (škola, dětský tábor) do doby, než rodiče provedou odstranění všech lezoucích vší a také hnid (zlikvidovány musejí být všechny hnidy ulpělé na vlasech ve vzdálenosti 0–10 mm od pokožky).
Školy a jiné instituce jsou povinny o výskytu vší v kolektivu informovat rodiče ostatních dětí. Ti následně musí provádět pravidelnou kontrolu ve vlasaté části hlavy v intervalu 2 dnů po dobu asi 3 týdnů.
Marně si lámete hlavu, co darovat novorozenému dítěti, aby to byl dárek na památku? Anebo byste rádi věnovali hodnotný a symbolický dárek děvčátku či chlapci k jeho narozeninám nebo k jiné významné příležitosti? Pak si určitě přejete, aby to byl dárek krásný a jedinečný. Nejlépe dárek ze zlata či stříbra s trvalou uměleckou i finanční hodnotou. Mezi takové dárky patří samozřejmě šperky, ale mohou to být například i zlaté či stříbrné pamětní mince a medaile.
Zvyk darovat peníz pochází již z počátku 16. století. Mince a medaile měly závěsná ouška a nosila je nejdříve šlechta, později i bohatí kupci a měšťané. V pozdější době měly mince již jinou funkci. Sloužily jako mince vínkové, které dostával novokřtěnec od svých kmotrů do peřinky. Jednalo se většinou o drobnější mince od grošíku až po čtvrttolarové mince. Děvčata tyto mince nosila zavěšena na krku mezi korály nebo českými granáty, někdy též u růžence. Mládenci nosili vínkové peníze na řetízku u hodinek. V 19. století pominul zvyk darovat minci ke křtu. Církev u nás zavedla speciální křestní medaile a také byly raženy medaile na první biřmování.
V současnosti u nás stoupá počet křtěných dětí a také roste obliba zlatých mincí darovaných při příležitosti narození dítěte či jeho křtu. Zlaté dukáty naši předkové dávali dětem do kolébky, aby jim přinesly zdraví, štěstí a blahobyt. A tato krásná tradice pokračuje i ve 21. století. Věnovat dítěti můžete i stříbrný tolar.
Dítěti můžete darovat i stříbrný nebo zlatý medailon se symboly štěstí. Je to krásný dárek, který bude neustále připomínat významnou událost, jakou je právě narození dítěte. A také bude neustálou připomínkou toho, kdo novorozeňátko obdaroval, mohou to být například prarodiče, příbuzní, kmotr či kmotra, rodinní přátelé. I v dospělosti se člověku při doteku s medailonem vybaví vzpomínka na babičku. Oblíbené jsou také stříbrné medaile zobrazující znamení zvěrokruhu. Krásným dárkem jsou rovněž stříbrné pamětní medaile s dětskými motivy.
U kojenců se optimální hodnota krevního tlaku pohybuje kolem 80/45 mm Hg, u větších dětí zhruba kolem 110/70 mm Hg.
Nejnižší tlak mívají kojenci, u nichž se pohybuje kolem 80/45 mm Hg, přičemž se jedná o normální tlak, který neznačí žádný problém. Běžně se dětem začíná tlak měřit až od tří let věku, a to v rámci pravidelných preventivních prohlídek u pediatra. Lékař vždy určuje, zdali je tlak v pořádku podle tabulek, které odpovídají věku a výšce, dále bere v potaz také váhu a pohlaví dítěte, protože mezi chlapci a dívkami mohou být výrazné rozdíly.
Problémy s nízkým tlakem se u dítěte mohou projevovat únavou a ospalostí. Výjimkou nejsou mdloby, závratě, případně mžitky před očima a studené končetiny. U malých dětí se hypotenze objevuje poměrně vzácně a nejčastěji může být projevem prodělaného úrazu, případně stresu. V případě dlouhodobých potíží je vždy nutné konzultovat stav s pediatrem.
Nízký tlak je poměrně běžný u chlapců a dívek v pubertě, nejčastěji u těch hubených a vysokých. Dospívajícím dětem se běžně točí hlava nebo omdlévají při dlouhém stání.
Někdy se na parta může hodit verš pro člověka, který nemá děti a nelze použít smuteční báseň pro maminku a nebo tatínka. Proto je zde uveden seznam univerzálních básní na parte.
Ty prosté věci, jež jsem miloval,
toužil jsem míti věrně kolem sebe.
A byl to ráj a já se o ně bál
a věděl jsem, že tratím v nich kus nebe
Okno mi řeklo: Jen se rozhlédni,
až odejdeš, už cizí budu tobě.
Kyvadlo řeklo: Jdi, je k poledni.
A křížek na zdi: Sejdeme se v hrobě.
~
Odcházím tam, kam všechna pokolení přede mnou.
A lesy budou šumět dál a květy budou kvést.
~
Po krátkých cestách chodili jsme spolu, na dalekou odešel jsi sám.
~
Co vděkem za lásku a péči Tvou Ti můžem dát - hrst krásných květů naposled, a pak jen vzpomínat...
~
Nezemřela jsem, neboť vím, že budu stále žít v srdcích těch, kteří mě milovali.
~
V tento den loučení přejte mi štěstí. Neplačte o mne, již sladce spím, život byl stejně bolem mým.
