Sliznice jazyka je tvořena vícevrstevným dlaždicovým epitelem. Jazykové papily, které jsou normálním nálezem na jazyku, jsou výběžky povrchového epitelu jazyka. Tyto papily jsou různého druhu, více či méně vystouplé a mohou se vnímat jako zvětšené a citlivé na některé potraviny z důvodu podráždění sliznice dutiny, jako jsou citrusy a rajčata, která jsou kyselá.
Epitel hřbetu a hrotu jazyka vybíhá v papillae linguales (jejich epitel na povrchu rohovatí).
Papillae filiformes (papily nitkovité) – jsou nejčastěji zastoupené a nejvíce početné, štíhlé, na konci roztřepené, epitel na povrchu podléhá keratinizaci, důležité při rozmělňování sousta během pohybu jazyka oproti tvrdému patru.
Papillae conicae (kuželovité) – ostré, u člověka jich je málo, časté u šelem (drsný jazyk koček a jiné).
Papillae fungiformes (houbovité) – kyjovitého tvaru, jednotlivě mezi papillae filiformes, červené (přes tenčí epitel prosvítají kapiláry ve vazivu).
Papillae foliatae (listovité) – po stranách sulcus terminalis; obsahují chuťové pohárky.
Papillae vallatae (hrazené) – největší, ve stěnách chuťové pohárky (caliculi gustatorii), hluboká brázda kolem každé papily, v počtu 7 sestaveny do tvaru „V“ těsně před sulcus terminalis, obsahují též chuťové pohárky – jsou nejvýznamnějším centrem chuti.
Na kořenu jazyka nejsou papily, nýbrž tonsilla lingualis (jde o soubor lymfatických folikulů).
Barrettův jícen je stav, při němž dochází ve sliznici jícnu k intestinální metaplazii z důvodu refluxní ezofagitidy. Normální sliznice jícnu (dlaždicobuněčnýepitel) není odolná vůči kyselým šťávám žaludku, vzniká zde zánět a při dlouhodobém dráždění (kvůli nedostatečné funkci dolního jícnového svěrače či jiné anomálii) dochází k přestavbě v cylindrický epitel s pohárkovými buňkami (podobný střevnímu), který je vůči agresivnímu prostředí odolnější. Obvykle bývá v dolní části jícnu na přechodu do žaludku. Tato intestinální metaplazie patří mezi prekancerózy a zvyšuje tedy riziko vzniku adenokarcinomu jícnu. Barrettův jícen se kromě potíží spojených s refluxní chorobou, jako je pálení žáhy, nemusí nijak projevovat. Diagnostikuje se při endoskopii − je patrný jako výrazně červený úsek sliznice, definitivně však až po histologickém vyšetření sliznice. Pacienti s Barretovým jícnem by měli být pravidelně sledováni.
Barrettův jícen vzniká drážděním sliznice jícnu při návratu žaludečních šťáv do jícnu. Tento stav je subjektivně popisován jako pálení za hrudní kostí neboli pálení žáhy (odborně pyróza, viz výše). Vedle toho se reflux žaludku může projevit i zápachem z úst. Barrettův jícen však často probíhá zcela bezpříznakově a odhalí jej proto až náhodné gastroskopické vyšetření.
Základem terapie Barrettova jícnu je takzvaná antirefluxní léčba, tedy podávání léků tlumících tvorbu žaludeční kyseliny a tím snížení kyselosti vracejícího se obsahu. Avšak je třeba zdůraznit, že jakékoli již proběhlé změny na sliznici jícnu jsou nevratné, a proto by měl každý pacient s Barrettovým jícnem pravidelně docházet na kontrolní gastroskopická vyšetření. V případě enormního nálezu (velké dysplazie) je totiž indikován operační zásah na sliznici jícnu.
Prevence Barrettova jícnu spočívá ve snaze zamezit žaludečním refluxům zpět do prostoru jícnu. Trpíme-li na pálení žáhy, měli bychom se vyvarovat tučným a příliš kořeněným jídlům a dále potravinám obsahujícím čokoládu, peprmint, kofein, nikotin a také alkoholu. Jedná se totiž o látky, které snižují napětí dolního jícnového svěrače a tím zvyšují riziko zpětného návratu žaludečního obsahu. Dále je třeba uvědomit si, že i některé léky způsobují reflux (viz výše v článku). Proto pokud se objeví jakékoli příznaky refluxní choroby jícnu, je nutné se informovat o tom, zda léky, které jsou užívány, nemohou mít právě tyto nežádoucí účinky. Důležité je také upravit stravovací režim – pacientům se doporučuje jíst během dne častěji, ale po menších dávkách.
Průdušky patří k dolním cestám dýchacím a účastní se dýchacího procesu. Dvě hlavní průdušky (bronchy) vycházejí z průdušnice a vnikají do plic, kde se rozvětvují v takzvaný bronchiální strom, to znamená ve stále menší průdušinky (bronchioly). Na konečné průdušinky navazují plicní sklípky, ve kterých dochází k výměně plynů (kyslík, oxid uhličitý) při dýchání. Vnitřní výstelka průdušek (epitel) je řasinkovitá. Řasinky svým pohybem napomáhají dýchacím cestám zbavovat se prachu a mikroorganismů. Pokud dojde k zánětu, sliznice zduří, hromadí se hlen, který pokrývá epitel a brání řasinkám v jejich užitečné práci. Dýchací cesty se proti vzniklému stavu brání dráždivým kašlem, aby se zbavily nahromaděného hlenu (sputa).
Rakovinou zasažená znaménka rostou pomalu a jsou většinou dobře léčitelná. Rozeznáváme dva nejčastější typy kožních nádorů, a to bazocelulární karcinom a dlaždicobuněčný karcinom:
bazocelulární karcinomy (bazaliomy) jsou zřídka smrtelné, ale pokud se neléčí, mohou vytvořit znetvoření;
dlaždicobuněčné karcinomy jsou již nebezpečnější, přesto lze většinu z nich zcela vyléčit.
Příznaky rakoviny kůže:
karcinom bezcelulární: nebolestivá hladká bulka, která pomalu roste, nejčastěji na obličeji, na uchu nebo na krku;
karcinom dlaždicobuněčný: bezbolestná červená bulka nebo skvrna, která může mít ztvrdlý nebo šupinatý povrch, vyskytuje se na obličeji, uších, krku, rukou a pažích;
melanom: kdekoli na těle bezbolestná tmavá bulka nebo skvrna, mateřské znaménko nepravidelného tvaru a ohraničení, často ho provází bolest, která se nedá ztlumit.
I když odborníci vědí o přítomnosti taurinu v očních tkáních, nejsou schopni pochopit jeho funkci, co se týče významu pro zdraví a integritu tkání rohovky.
Taurin má v rohovce funkci osmoregulátoru a antioxidantu, také zvyšuje životaschopnost buněk při hypertonickém stresu. Taurin chrání epitel buněk během hypertonického stresu prostřednictvím antioxidačního nebo membránového stabilizačního účinku. Také může být zapojen do kontroly peroxidace lipidů v sítnici a do udržování membránové stability.
Bronchitida je zánět průdušek – dolních dýchacích cest vedoucích do obou plic. Jejich sliznice zduřují, řasinkový epitel přestává vykonávat svou funkci (kmitáním odstraňuje hlen s bakteriemi a prachem) a vytváří se značné množství hlenu, který dráždí ke kašli. Bronchitida může být akutní nebo chronická. Akutní forma se vyznačuje horečkou, která trvá několik dní, a kašlem, který často mizí až za několik týdnů. Při chronické bronchitidě přetrvává kašel s vykašláváním zbarveného hlenu několik měsíců, pak může ustat a po čase se znovu vrátit.
Prebiotika jsou nestravitelné látky, které pozitivně ovlivňují celkový zdravotní stav organismu tím, že selektivně podporují růst anebo aktivitu limitovaného množství zdraví prospěšných bakterií střevní mikroflóry a snižují výskyt patogenní mikroflóry – prebiotický efekt. Procházejí horní částí trávicího ústrojí v nezměněné formě a selektivně slouží určitým bakteriím tlustého střeva jako substrát, který zvyšuje metabolickou aktivitu bakterií nebo podporuje jejich růst. Prebiotika najdeme nejen v obilninách, v ovoci a zelenině, ale také v doplňcích stravy. Doporučovaný denní příjem prebiotik je 0,3 g na 1 kg hmotnosti u mužů a 0,4 g/kg u žen. Prebiotikem je zejména vláknina, a to především na bázi oligosacharidů. Množství probiotických bakterií ve střevě kolísá v závislosti na přísunu prebiotické vlákniny, která selektivně podporuje růst bifidobakterií. Tuto vlastnost nazýváme bifidogenní efekt. Čím větší je přísun prebiotické vlákniny, tím je v našem trávicím systému větší množství blahodárných bifidobakterií, což je důležité zejména u seniorů, neaktivních a chronicky nemocných pacientů. Prebiotický účinek je také prospěšný v průběhu nebo po skončení léčby antibiotiky. Antibiotická léčba je lépe snášena a dochází k rychlejší obnově přirozené střevní mikroflóry (bez průjmu, zácpy či nadýmání).
Hlavní účinky prebiotik: příznivý vliv na složení mikroflóry zažívacího traktu, zvětšení objemu stolice a tím zlepšení střevní pasáže, prevence zácpy, prevence vzniku nádorů tlustého střeva a konečníku, snížení hladiny krevních tuků a cholesterolu.
Vyvážená střevní mikroflóra hraje klíčovou roli pro dobře fungující imunitní systém, zvyšuje odolnost vůči běžným infekcím, redukuje negativní odpověď při vakcinaci. Prebiotická vláknina ovlivňuje imunitní systém cestou inhibice patogenů – aktivní a namnožené bifidobakterie nedovolí patogenním bakteriím přichytit se na střevní epitel a tím způsobit infekci; a rovněž cestou přímé modulace imunitních buněk. Fermentací prebiotické vlákniny vznikají mastné kyseliny s krátkým řetězcem (SCFA), které regulují střevní pH. Snížením pH se zvyšuje rozpustnost minerálů, zejména vápníku a hořčíku, a tím i jejich absorpce a biodostupnost – zvýšení mineralizace a kostní denzity. Prebiotická vláknina ovlivňuje sekreci gastrointestinálních endokrinních peptidů, čímž snižuje hladinu triacylglyceridů a LDL cholesterolu v krvi, aniž by došlo ke snížení koncentrace volných mastných kyselin v séru. Namnožené a zaktivizované bifidobakterie upravují trávení, zvyšuje se frekvence defekace, zlepšuje se konzistence stolice a tím dochází k snadnějšímu vyprazdňování. Prebiotická vláknina také snižuje riziko vzniku kardiovaskulárních onemocnění spojených s dislipidemií, zejména hypertriglyceridemie a inzulínové rezistence. U zánětlivých střevních onemocnění snižuje používání prebiotické vlákniny klinické symptomy, zánětlivé parametry i produkci prozánětlivých molekul, naopak zvyšuje sekreci protizánětlivých cytokinů.
Albinismus je barevná odchylka živých organismů způsobená poruchou tvorby barviva melaninu. Tato porucha patří mezi autozomálně recesivní genetické vady, což znamená, že je výsledkem chybějící genetické informace na skupině genů. Tělo tak nemá informace potřebné pro tvorbu pigmentu melaninu, který určuje barvu pleti, vlasů, chlupů a duhovky očí. V černém jádře, uloženém ve čtverohrbolí středního mozku, se netvoří enzym tyrozináza, který se podílí na tvorbě melaninu, zodpovídajícího za zabarvení jedince. Melanin je produkován kožními buňkami melanocyty. Tvorba a ukládání melaninu se u zdravého jedince zvyšují vlivem ultrafialového záření. Existují dva základní druhy albinismu. Generalizovaný (okulokutánní), který se projevuje na celém těle a ovlivňuje tak zabarvení kůže, vlasů i očí, a okulární albinismus (oční), kde se nedostatek pigmentu projevuje pouze v očích (duhovka, řasnaté tělísko a pigmentový epitel sítnice). Nejčastějším typem je okulokutánní, okulární albinismus je hodně vzácný. Kromě těchto dvou existují i další formy, například částečný (parciální) albinismus, kdy je zasažena jenom část kůže a několik pramenů vlasů. Tento typ má odlišnou formu dědičnosti, kdy se albinismus projevuje, i když má jedinec jenom jeden chybný chromozom. Částečný albinismus se často plete s tvorbou pigmentových skvrn. Dalším z mnoha méně známých typů je leucismus (viz výše), kdy si jedinec uchovává alespoň částečnou tvorbu melaninu. Ne každý člověk je postižen stejně. Míra postižení závisí na tvorbě nebo přenosu melaninu. Někomu se pigment tvořit klidně může, jenom následně není transportován do dalších částí těla, nebo je transportován v omezené míře. Za toto zodpovídá rozdíl mezi negativní a pozitivní tyrozinázou. Pokud je tyrozináza negativní, její tvorba je porušená a postižení jedince je těžké. U pozitivní tyrozinázy dochází k její částečné tvorbě (takže i částečné tvorbě melaninu), ale potíže jsou s přenosem. Takto postižený jedinec je označován jako tmavší typ albinismu a jeho vlasy jsou zbarveny do žluta. Albinismus ale nevzniká u každého jedince, který má ve své genetické informaci onen špatný (recesivní) gen. Aby se porucha tvorby tyrozinázy projevila, musí být špatný celý pár, tudíž gen od otce i matky. Pokud je jen jeden z těchto genu recesivní, jedinec je pouze přenašečem a porucha se u něj neprojeví. Dva přenašeči mají 50% šanci, že jejich potomek bude opět pouze přenašeč, kdežto 25% možnost, že bude buď albín, nebo úplně zdravý jedinec. Záleží na tom, jaký gen od každého ze svých rodičů získá. U lidí i zvířat jde o velice vzácnou poruchu. Číselně se udává asi 1 : 20 000 lidí. V Africe je toto číslo nepatrně vyšší.
Kulovitý váček (sacculus) je váček v labyrintu vnitřního ucha obratlovců. Jedná se o část rovnovážného (vestibulárního) aparátu, uvnitř váčku je epitel s místem zvaným „makula“ – shlukem vláskových buněk. Uvnitř váčku bývá přítomen takzvaný otolit, konkrece uhličitanu vápenatého, která funguje podobně jako statolity v rovnovážných orgánech bezobratlých. Někdy (u ryb) otolit vyplňuje téměř celou dutinu váčku a jeho tvar může být používán pro určování druhů ryb. Funkcí kulovitého váčku je vnímání polohy těla, gravitace a lineárního zrychlování a zpomalování pohybu (podobně jako podobný, ale větší utriculus, tedy vejčitý váček).
Lidský sacculus je sférického (kulovitého) tvaru, má na délku asi 2–3 mm. Je spojen s vejčitým váčkem pomocí ductus utriculosaccularis. Ve vzpřímené poloze jsou řasinky vláskových buněk v kulovitém váčku uspořádány horizontálně, což je činí vnímavějšími vůči vertikálnímu pohybu (například při seskoku z vyvýšeného místa – řasinky se ohýbají směrem nahoru). Z vláskových buněk se signál o pohybu převádí na příslušné neurony sluchově rovnovážného nervu, jímž putují do mozku.
Jedná-li se o nádor, který je svojí povahou nezhoubný (benigní), může dojít k jeho pozvolnému růstu. Čím bude nádor větší, tím bude jeho pozdější odstranění obtížnější. Ale ani u původně nezhoubných nádorů nelze později vyloučit zvrat ve zhoubné bujení. Tyto maligní nádory slinných žláz, které se projevují zrychlením růstu a bolestivostí, mívají špatnou prognózu. Některé nádory jsou svojí povahou zhoubné (maligní) od samého začátku. Čím déle jsou ponechány maligní nádory slinných žláz ve tkáni, tím je vyšší riziko rozšíření nádoru mimo žlázu do krčních uzlin a vzdálených orgánů a riziko vzniku krčních nebo vzdálených metastáz.
Rakovina příušní žlázy se projevuje zduřením, které je dlouho nebolestivé. Většinou se objeví jen na jedné straně, takže bývá nápadné a pacient si je často sám nahmatá. Základem léčby adenomu příušní žlázy je chirurgický výkon. Rizikem však může být poškození právě onoho lícního nervu. U zhoubných nádorů nižšího stupně lze dosáhnout pomocí léčby až v 80 % remise (u vysoce zhoubných to může být jen 30 %), avšak karcinom příušní žlázy je problematický tím, že může docházet k recidivám (návratu onemocnění) i v odstupu několika let. V současné době ale jejich výskyt poklesl a prognóza se zlepšila.
Warthinův tumor neboli papilární cystadenolymfom se vyskytuje primárně v příušních slinných žlázách (5–10 % z celkového množství tumorů) převážně v mužské části populace, s klinickými projevy v páté až osmé věkové dekádě. Jeho výskyt v jiných lokalitách (například v drobných slinných žlázkách patra) je velmi vzácný. Upozorní na sebe nebolestivým těstovitým zduřením v dolním pólu příušní žlázy, které palpačně připomíná cystu. Tumor je tvořen soustavou cystických dutinek vystlaných eozinofilními cylindrickými buňkami, lymfoidní tkání a vazivem. Předpokládá se, že vzniká nejspíše proliferací žlázových struktur uskřinutých v průběhu embryonálního vývoje uvnitř lymfatické tkáně. Warthinův tumor patří mezi vzácnější benigní tumory slinných žláz. S ohledem na riziko mnohočetného nebo oboustranného výskytu v časovém horizontu několika let je nezbytná pooperační dispenzarizace. Ve sporných případech je vhodné doplnit klinické vyšetření ultrasonografickým, případně CT vyšetřením. Léčba je chirurgická, ve většině případů je pacient bez subjektivních obtíží a klinických známek pooperační recidivy.
Myxochondroepiteliom je smíšený nádor (pleomorfní adenom) vyskytující se ve slinných žlázách, zejména v gl. parotis. Roste pomalu, může však recidivovat, eventuálně může mít sklon k malignizaci. Nejčastější je u žen, bývá ohraničený, opouzdřený. Histologicky kromě žlázových struktur obsahuje tkáň podobnou chrupavce. Může metastazovat.
Glandula parotis tumor je epitelový nádor. Vyskytuje se&
Eustachova trubice neboli sluchová trubice je v dospělosti dlouhá tři až čtyři centimetry a má přibližně tvar dvou trychtýřů spojených k sobě úzkými konci. Její lumen má přibližně tvar trojúhelníku s průměrnou šířkou dva až tři milimetry a svírá s lebeční bazí úhel 45 stupňů. V dětském věku je tuba kratší, širší a méně skloněná vzhledem k bazi lební, růstem jedince se tyto poměry mění. Trubice se skládá z části kostěné a chrupavčité. Kostěná část tvoří laterální třetinu tuby a začíná oválným otvorem nad dnem středoušní dutiny. U zdravého jedince je vždy patentní. Chrupavčitá část tvoří asi dvě třetiny délky tuby a otvírá se do nosohltanu zhruba 10 milimetrů nad úrovní tvrdého patra. Chrupavka tvořící podklad trubice má tvar obráceného háku a vyčnívá do nosohltanu, kde tvoří torus tubarius. Bod spojení chrupavčité a kostěné části je nejužším místem celé tuby. Lumen je vystláno cylindrickým řasinkovým epitelem s nahromaděním hlenovitých žlázek v oblasti faryngeálního ústí, po dosažení středoušní dutiny přechází v epitel smíšený. Za aktivní otvírání tuby je zodpovědný jediný sval (m. tensor veli palatini).
Tento produkt nabízí hned několik účinků – přírodní složka Saccharomyces ferment obsahuje enzymy, které neutralizují nežádoucí pachy v pochvě. Výrobek rovněž obsahuje kombinaci přírodních vůní, které zabezpečí dlouhotrvající pocit svěžesti.
Vaginální čípky Gyntima zabezpečí díky obsahu silikonu dostatečnou vlhkost pochvy, čímž napomáhají při pocitu suchosti pochvy. Mohou se používat společně s prezervativem. Přítomnost kyseliny mléčné v těchto čípcích zabezpečí ochranu pochvy, neboť je podkladem pro kyseliny, které se nacházejí v poševní flóře, a tím podporuje jejich optimální reprodukci. Tyto buněčné kultury produkující kyselinu mléčnou chrání před škodlivými bakteriemi a infekcemi. Zároveň zabezpečují přirozenou rovnováhu pochvy.
Použití:
Výrobek Gyntima vaginální čípky DEO se doporučuje použít k odstranění nepříjemných pachů a zmírnění suchosti pochvy, případně i před pohlavním stykem.
Vaginální čípky se doporučují především v následujících případech:
Po menstruaci nebo mezi 9. a 15. dnem menstruačního cyklu s cílem odstranit nepříjemné pachy.
Pro ulehčení sexuálního zážitku po delší absenci styku.
V případě nedostatečné vlhkosti v pochvě, například v období menopauzy.
Po návštěvě koupališť nebo plaveckých bazénů.
Při silných bakteriálních nebo mykotických infekcích samotné použití čípků nemůže zajistit vyléčení, je nutné odborné vyšetření a cílená lékařská léčba!
Dávkování: Jednou denně, ideálně večer po koupání. Vaginální čípky používejte s přihlédnutím k příznakům!
Postup aplikace:
Otevřete fólii u špičky čípku.
Čípek vložte hluboko do pochvy.
Protože čípek může mírně znečistit spodní prádlo, doporučuje se použít intimní vložky.
Starší lidé a osoby se zdravotním postižením při aplikaci potřebují pomoc druhé osoby.
Vedlejší účinky:
Na jakoukoli složku výrobku se může objevit případná přecitlivělost s mírným pocitem pálení.
Upozornění:
Pokud i při několikadenním používaní vaginálních čípků Gyntima problémy stále přetrvávají, obraťte se na gynekologa! Po gynekologických zákrocích a v těhotenství používejte výrobek jen s lékařským doporučením! Případné zbarvení vaginálních čípků mohou zapříčinit rostlinné složky, neznamená to poškození nebo nepoužitelnost výrobku. Při používaní poševní antikoncepce konzultujte používání vaginálních čípků se svým gynekologem nebo lékárníkem!
Balení: 10 vaginálních čípků
Země původu: Švýcarsko.
Fytofontana GYNTIMA Vaginální čípky Probiotica FORTE
Charakteristika:
V posledních 10 až 15 letech se pozornost soustředí na probiotika. Probiotika jsou živé organismy, které v dostatečn
Žlučník je vakovitý orgán hruškovitého tvaru uložený na spodině jater, sloužící ke skladování a úpravě žluči, která v játrech vzniká. Žlučník je uložený ve žlučníkové jámě na spodní ploše pravého jaterního laloku a je 8–12 cm dlouhý. Má objem 30–80 ml. Anatomicky se dělí na tři části. Tou první je dno (fundus vesicae biliaris), které směřuje dopředu a dolů, asi o 1 cm přesahuje volný okraj jaterní a naléhá na břišní stěnu v místě, kde pravá medioklavikulární čára protíná žeberní oblouk. Místo, kde se dno žlučníku promítá na břišní stěnu, se dá najít také v místě styku pravého přímého břišního svalu a chrupavky pravého devátého žebra, nebo pomocí pomyslné čáry probíhající z předního horního kyčelního trnu skrz pupek směrem nahoru – dno žlučníku je tam, kde tato čára protíná okraj žeberního oblouku. Dno plynule přechází v tělo žlučníku (corpus vesicae billiaris), které leží ve žlučníkové jámě a seshora je kryté dolní plochou pravého laloku jater, dolní plocha je volná. Tělo se směrem nahoru zužuje a přechází v infundibulum, přechodnou oblast mezi tělem a krčkem žlučníku (collum vesicae billiaris). Krček žlučníku je 5–7 mm dlouhý a přechází do vývodu žlučníku (ductus cysticus). Ten je součástí žlučových cest, ústí do hlavního žlučovodu (ductus choledochus), jímž se žluč dostává do dvanáctníku. Naplněný žlučník je hmatný.
Zásobení žlučníku krví zajišťuje především větev jaterní tepny (arteria cystica). Menší cévy vstupují do žlučníku z jater přes žlučníkovou jámu. Odkysličená krev je odváděna žlučníkovou žílou (vena cystica), která se vlévá do vrátnicové žíly. Ve stěně žlučníku se nacházejí lymfatické cévy, které odvádějí mízu do mízní uzliny při krčku žlučníku. Z těch se míza dostává do uzlin doprovázejících hlavní žlučovod. Žlučník je bohatě inervovaný, a to jak parasympatickými nervy z větví bloudivého nervu, tak sympatickými vlákny z ganglií (ggl. coeliaca).
Při zavřeném Oddiho svěrači v ústí hlavního žlučovodu do střeva produkovaná žluč teče nahoru a je hromaděna ve žlučníku. Přechází do něj asi polovina veškeré vytvořené žluči. Epitelové buňky žlučníku mají schopnost účinné resorpce vody. Na jejich bazolaterální straně se nachází Na+/K+ ATPázová pumpa, která odčerpává sodné ionty pryč z výstelky žlučníku. Zároveň epitel vyměňuje sodné ionty uvnitř žlučníku za kationt vodíku. Koncentrace sodíku uvnitř žlučníkové žluči tak klesá a osmoticky z něj uniká voda, čímž se žluč až 12x zahušťuje. Vylučovaný kationt vodíku reaguje s HCO3- za vzniku oxidu uhličitého a vody. Dochází také k mírnému snížení pH žlučníkové žluči.
Vyprazdňování žlučníku je řízeno autonomními nervy. Sympatikus snižuje stahy žlučníku a zvyšuje tonus Oddiho svěrače, parasympatikus působí naopak, podporuje stahy žlučníku a uvolnění svěrače. Vyprazdňování žlučníku je podmíněno i hormonálně, především hormonem cholecystokininem. Žluč se ze žlučníku dostává do střeva po příjmu potravy, která obsahuje tuk.
Žluč je produkována v množství cca 0,7–1,2 litru/den. Její základní složky jsou žlučové kyseliny, cholesterol a bilirubin (žlučový pigment).
Jde o parazity, kteří se řadí do říše hub. Existuje obrovské množství druhů mikrosporidií. Infekčním stadiem je spora. Uvnitř spory se nachází vystřelovací aparát, který obsahuje dlouhou injekční trubici. Touto trubicí je zárodek mikrosporidie injikován do hostitelské buňky. Následně se buňky parazita množí. Po vyplnění hostitelské buňky se jednotlivé buňky parazita osamostatní a z každé vzniká další spora schopná infikovat další buňky téhož hostitele nebo hostitele nového. Mikrosporidie parazitují na úrovni všech živočišných kmenů. Napadají například ryby, ptáky, ale také savce včetně člověka. Bylo identifikováno 15 lidských patogenů: Anncaliia (brachiola) algerae, A. connori, A. vesicularum, Encephalitozoon hellem, E. cuniculi, E. intestinalis, Enterocytozoon bieneusi, Microsporidium ceylonensis, M. africanum, Nosema ocularum, Pleistophora sp., Trachipleistophora hominis, T. antropophthera, vittaform a corneae a Tubulinosema acridophagus. K přenosu může docházet vzdušnou cestou vdechnutím spor, přenosem spor na rohovku, pozřením kontaminované potravy nebo vody a fekálně-orální cestou. U většiny lidí se po nákaze mikrosporidiemi neobjeví žádné příznaky. Potíže však mají lidé s poruchou imunity, pacienti s HIV a lidé po transplantaci. Onemocnění se následně může projevovat chronickými závažnými průjmy. Postiženy mohou být různé části těla: mozek, ledviny, plíce, svaly, rohovka, epitel duodenum a jejunum a další.
Kryptosporidie jsou rozšířené po celém světě a existuje jich mnoho druhů. Kryptosporidie parazitují v epitelu tenkého a tlustého střeva, některé druhy se nacházejí na povrchu epitelu žaludeční stěny. Napadají celou řadu hostitelů. K nákaze dochází fekálně-orální cestou pozřením oocysty, z níž se po spolknutí uvolní infekční stadia – sporozoiti, kteří napadají a ničí epitel střevního traktu. Kryptosporidie procházejí ve střevním traktu několika stadii. Na konci životního cyklu vznikají opět oocysty, které jsou dvojího typu – tenkostěnné a silnostěnné. Silnostěnné odcházejí s trusem z těla ven a slouží k přenosu na další hostitele. Tenkostěnné zůstávají v těle a jsou zodpovědné za autoinfekci. K přenosu může docházet pozřením kontaminované vody (pitná voda, rekreační koupání) nebo potravin. Hlavní podíl na kontaminaci vody mají hospodářská a volně žijící zvířata. Kryptosporidie odolávají běžným dezinfekčním prostředkům. Ničí je však vysoké teploty. Vodní zdroje jsou často kontaminovány parazitem Cryptosporidum parvum, který způsobuje infekce u zvířat i lidí. Dalším původcem lidské kryptosporidiózy je Cryptosporidum hominis. Onemocnění se projevuje vodnatými průjmy, které mají u zdravých dospělých jedinců lehčí průběh a po několika dnech samy vymizí. Děti jsou k nákaze mnohem vnímavější. U chronicky nemocných lidí a lidí s poruchou imunity může dojít k až dehydrataci a ohrožení života.
Při zavřeném Oddiho svěrači v ústí hlavního žlučovodu do střeva produkovaná žluč teče nahoru a hromadí se ve žlučníku. Přechází do něj asi polovina veškeré vytvořené žluči. Epitelové buňky žlučníku mají schopnost účinné resorpce vody: na jejich bazolaterální straně se nachází Na+/K+ ATPázová pumpa, která odčerpává sodné ionty pryč z výstelky žlučníku. Zároveň epitel vyměňuje sodné ionty uvnitř žlučníku za kationt vodíku. Koncentrace sodíku uvnitř žlučníkové žluči tak klesá a osmoticky z něj uniká voda, čímž se žluč až 12x zahušťuje. Vylučovaný kationt vodíku reaguje s HCO3- za vzniku oxidu uhličitého a vody. Dochází také k mírnému snížení pH žlučníkové žluči. Vyprazdňování žlučníku je řízeno autonomními nervy: sympatikus snižuje stahy žlučníku a zvyšuje tonus Oddiho svěrače, parasympatikus působí naopak, podporuje stahy žlučníku a uvolnění svěrače. Vyprazdňování žlučníku je podmíněno i hormonálně, především hormonem cholecystokininem. Žluč ze žlučníku se dostává do střeva po příjmu potravy, zejména takové, která obsahuje tuk. Dalšími funkcemi žlučníku jsou vstřebávání vitamínů rozpustných v tucích či neutralizace střevního obsahu. Žlučové kyseliny se však na rozdíl od zbytku žluči v asi 95 % ve střevě znovu vstřebávají, čímž vzniká jejich neustálé cestování mezi játry a střevem. Tolik stručně k funkci žlučníku.
K čemu je žlučník? Bez žlučníku se lze poměrně uspokojivě obejít, jelikož vyprodukovaná žluč odtéká z jater přímo do dvanáctníku. A to je pro naše trávení za běžných okolností dostačující. Zažívací potíže nastávají pouze v případech, kdy jedinec nedodržuje doporučená opatření a konzumuje výrazně tučná jídla, na jejichž bezproblémové zpracování by byla potřeba větší zásoba žluči. Mezi nejčastější onemocnění žlučníku patří zánět žlučníku, žlučníkové kameny a karcinom žlučníku.
