S hemoroidy (česky řečeno také zlatá žíla) má podle statistik zkušenost sedm z deseti lidí. Někteří se s tímto problémem setkávají jen jednou nebo dvakrát za život, ale spousta jedinců se tímto onemocněním trápí dlouhodobě. Jaký je tedy nejlepší lék na hemeroidy (chcete-li: hemoroidy) a jak je vůbec poznat?
Jak je poznat?
Hemoroidy jsou oteklé a zanícené cévní struktury v oblasti konečníku. Onemocnění přichází téměř bez varování a způsobuje nepříjemné bolesti a nepohodu. Týká se pacientů bez ohledu na věk či pohlaví. K tvorbě hemoroidů dochází vlivem zánětu a rozšíření křečových žil v konečníku. V důsledku toho pacient pociťuje bolest při vyměšování, objevují se malé uzlíky v oblasti konečníku a typickým příznakem je i krev ve stolici. Velmi častým symptomem, který postiženým jedincům ztrpčuje život, je svědění a podráždění v oblasti konečníku.
Existují dva typy:
Vnější – což jsou malé měkké uzlíky zbarvené do modra, které se vyskytují kolem konečníku a nekrvácejí. Vyznačují se bolestivým vyprazdňováním.
Vnitřní – ty se nacházejí uvnitř konečníku a způsobují otoky, následné bolesti a krvácení při stolici. Někdy dochází k jejich nepříjemnému vyhřeznutí a je potřeba vrátit je operativně zpět. Obecně jsou vnitřní hemoroidy méně bolestivé než vnější. Projevují se nebolestivým krvácením.
Příčiny onemocnění?
Příčinou výskytu hemoroidů je obvykle sedavé zaměstnání (u počítače, v autě), ale také hlavně jídelníček s nedostatečným obsahem vlákniny (nedostatek ovoce, zeleniny, vlákniny, příliš kořeněná jídla), nedostatek tekutin (voda, čaje, neslazené nápoje a podobně) a s tím související zácpa. Další příčinou může být zvyšující se věk nebo těhotenství. To vše může vznik hemoroidů ovlivnit.
Léčba hemeroidů:
domácí
ambulantní zákrok
operace
Domácí léčba: Pod slovem domácí se skrývají především zásady prevence nemoci – dostatek vlákniny, tekutin a hlavně hygiena. K tomu se doporučuje provádět sedací koupele v odvaru z dubové kůry, aplikovat masti a čípky.
Ambulantní zákrok: Takto lze odstranit většinu hemoroidů. Tento zásah nevyžaduje pracovní neschopnost pacienta po zákroku, obejde se bez anestezie a hlavně vyřeší nepříjemný problém. Nejčastějšími způsoby jsou:
odstranění infračervenými paprsky – metoda vhodná jen pro malé hemoroidy, neboť působí pouze do hloubky 3 mm
Rektoanální píštěl (fistula) představuje obvykle vleklé (chronické) onemocnění v oblasti konečníku, respektive řiti (konečník – rektum, řiť – anus). Kompletní píštěle jsou trubicové útvary zakončené dvěma ústími: vnitřní ústí je uvnitř řiti, respektive konečníku, nejčastěji v místě jejich vzájemného přechodu (rektoanální junkce), zevní ústí píštěle je na kůži kolem konečníku. Nekompletní píštěle mají pouze jedno ústí. Podle umístění a vztahu ke svěračům se rozlišují píštěle podslizniční, podkožní, a dále píštěle v oblasti svěračů (vně, uvnitř nebo mezi svěrači).
Příčiny rektoanálního píštěle
Píštěle obvykle vznikají druhotně jako následek rektoanálního abscesu, méně často vznikají primárně bez předchozího abscesu. Sklon k vytváření „kolemkonečníkových“ píštělí mají osoby postižené takzvanými nespecifickými střevními záněty (Crohnovou chorobou, idiopatickou proktokolitidou), vzácněji se onemocnění objeví po poraněních a při nádorech.
Příznaky rektoanálního píštěle
Píštěle obtěžují svého nositele trvalým nebo občasným výtokem – vylučováním hnisu, nebo dokonce odchodem stolice v místě kožního ústí. Vylučování obsahu píštěle na vnitřním ústí probíhá bezpříznakově. Obsah vytékající ze zevního ústí píštěle dráždí kůži, takže vzniká ekzém. Uzavření píštěle vede ke hromadění hnisu a vytvoření abscesu (to je ohraničeného ložiska hnisu), který se projeví bolestí a teplotou.
Při fyzikálním vyšetření je možné vidět jeden nebo více otvorů v kůži (kožních ústí), pohmatem prokážeme někdy „zatvrdlinu“, takzvaný infiltrát, způsobený přítomností zánětlivé tkáně. Diagnózu upřesní vyšetření sondou, nástřik píštěle barvivem, rentgenové vyšetření s podáním kontrastní látky do píštěle (takzvaná fistulografie), zřídka je nutné vyšetření ultrazvukem či počítačovou tomografií. Vnitřní ústí píštěle je někdy patrné při anoskopii a rektoskopii – vyšetření průsvitu řiti a konečníku optickým přístrojem.
Léčba rektoanálního píštěle
Léčba je vždy chirurgická a zahrnuje tři základní způsoby:
rozříznutí píštěle na sondě (fistulotomie);
radikální vyříznutí píštěle s ponecháním defektu ke spontánnímu zhojení (fistulektomie);
postupné prořezávání píštěle pomocí speciálního podvazu elastickou hadičkou (elastická ligatura). Vždy je důležité nalézt vnitřní ústí píštěle; bez ošetření dochází často ke znovuvzplanutí (recidivě) nemoci. Nepříjemnou komplikací onemocnění, respektive jeho léčby, může být poškození řitního svěrače, které se projeví neschopností udržet stolici.
Konzervativní léčba: Pod tímto termínem se v podstatě skrývají zásady prevence nemoci – vláknina, tekutiny, hygiena). K tomu je doporučováno provádět sedací koupele v odvaru z dubové kůry, aplikovat masti, čípky.
Ambulantní zákroky: Většinu hemoroidů lze přelstít ambulantním zákrokem, který obyčejně nevyžaduje pracovní neschopnost pacienta po zákroku, obejde se bez anestezie a hlavně vyřeší nepříjemný problém. Nejčastěji ambulantně prováděné zákroky jsou:
koagulace infračervenými paprsky – vhodná jen pro malé hemoroidy, neboť působí pouze do hloubky 3 mm;
elastická ligatura – nejrozšířenější metoda u nás; v podstatě se provádí podvázání hemoroidu gumovým kroužkem (hemoroid je zaškrcen a odpadá); po tomto výkonu pociťuje pacient zhruba 2 dny tlak či bolesti v konečníku, pak však potíže vymizí;
unipolární elektrokoagulace – uzel se zmenší průchodem proudu;
bipolární koagulace – uzel je zničen teplem;
kryoterapie – uzel se zničí mrazem.
Operace: Existuje mnoho metod, jak operativně odstranit hemoroidy. Při některých se využívá laser, při jiných skalpel. Někdy se odstraňuje pouze hemoroidální uzlík, někdy i okolní sliznice. Vhodný postup navrhuje lékař podle konkrétní situace.
Zjišťování informací o nemoci je důležitou součástí léčby. Co nejdříve po něm by ale měla následovat návštěva lékaře. Nestyďte se mu svěřit se svými zdravotními komplikacemi. Pokud znáte popisované příznaky z vlastní zkušenosti, návštěvu odborníka neodkládejte. Poradit se můžete s praktickým lékařem, který vás případně odešle na specializované pracoviště (proktologie, gastroenterologie, chirurgie). Lékař provede potřebná vyšetření, poradí s úpravou životosprávy, doporučí lokální léčbu (masti, čípky) a rozhodne o léčbě venofarmaky (léky na posílení žilní stěny).
Mnoho pacientů si najde základní informace na internetu a poté si koupí „naslepo“ mast či čípky v lékárně. Hemoroidální onemocnění je však dlouhodobý problém, který je mimo jiné příznakem takzvaného chronického žilního onemocnění (stejně jako například metličky a křečové žíly). Proto je nutná návštěva odborníka.
Krémy a čípky mohou přinést krátkodobou úlevu, ale důležitá je dlouhodobá léčba vycházející z aktuálního stavu pacienta (stadium onemocnění). Jedině léčba z rukou lékaře pomůže zlepšit stav žilní stěny, zmírnit krvácení a bolest a zabránit opakování akutních hemoroidálních atak. Lékař vám poradí, zda stačí venofarmakum (lék), nebo je již nutná chirurgická léčba. Proto i zde platí, že čím dříve začnete s odpovídající léčbou, tím lépe.
V prvních stadiích je možné využít ambulantní metody, později je nutný několikadenní pobyt v nemocnici. Nejvhodnější metoda zákroku závisí na konkrétním stavu. Důležité je ale uvědomit si, že odstranění neznamená, že již bude vše v pořádku. Při nedodržování režimových opatření (dostatečný pitný režim a množství vlákniny v jídelníčku, omezení dráždivých potravin, užívání léků na posílení žilní stěny, nošení volného oblečení, zvýšení osobní hygieny, pravidelný pohyb a speciální cviky) se mohou komplikace opět rychle vrátit.
Léčba hemoroidů
konzervativní
ambulantní zákrok
operace
Konzervativní léčba: Pod konzervativní léčbou se skrývají zásady prevence nemoci (vláknina, tekutiny, hygiena). K tomu je doporučováno provádět sedací koupele v odvaru z dubové kůry, aplikovat masti a čípky.
Ambulantní zákrok: Většinu hemoroidů lze přelstít ambulantním zákrokem, který obyčejně nevyžaduje pracovní neschopnost pacienta po zákroku, obejde se bez anestezie a hlavně vyřeší pacientovi nepříjemný problém.
Pokud máte potíže s klouby, nejste sami. Potíže kloubů sužují miliony lidí po celém světě, a přestože se příčině nelze zcela ubránit, nyní můžete o své klouby pečovat jednoduše a účinně tak, aby se vám ulevilo. Nejčastější příčinou potíží kloubů je osteoartróza neboli prostě artróza, při které dochází k destrukci postiženého kloubu. Zpočátku se potíže dostavují pouze při pohybu, později přicházejí i v klidu, a to se stupňující se intenzitou. Typická je citlivost na chlad a změny počasí. Ve zdravém kloubu existuje rovnováha mezi zatížením kloubních ploch a odolností chrupavky a kosti. S rostoucím věkem nebo při nadměrné zátěži, ať již v důsledku fyzické námahy nebo nadváhy, dochází k postupnému opotřebení chrupavky, kterou jsou klouby potaženy. Je čím dál méně elastická, přestává chránit kostěnou část a pružně tlumit tvrdé nárazy. Dochází k omezení pohybu a nastupují potíže. Velmi dobré výsledky v léčbě těchto potíží jsou zejména s látkami glukosamin sulfát a chondroitin sulfát.
Šípkový kosmetický olej 100% čistý, s přídavkem vitamínu E. Viditelně zpomaluje projevy stárnutí, zabraňuje tvorbě vrásek. Působí protizánětlivě a regeneračně. Šípková růže coby symbol krásy a mládí byla zasvěcena bohyni Afrodité. Olej lisovaný ze semen plodu šípku je svými účinky jedinečný. Jde o významný přírodní zdroj vícenenasycených mastných kyselin, vitamínů a minerálů. Olej viditelně zpomaluje projevy stárnutí. Zpomaluje tvorbu vrásek a vrásky již vytvořené vyhlazuje. Na pleť působí protizánětlivě, regeneračně, zjemňuje ji a hydratuje. Při pravidelném používaní je pokožka hebká, elastická a tonizovaná. Pro své ojedinělé účinky je ideální pro zralou pleť. Na pokožku se aplikuje dle potřeby.
V šípcích najdeme karoteny, z nichž si organismus dokáže vyrobit vitamín A, dále některé z vitamínů B, vitamín P, K a kyselinu nikotinovou. Není však vhodný pro děti do 3 let. Kosmetické oleje provázejí člověka po celou dobu jeho snahy pečovat o pleť. Oleje jsou přírodním a zcela přirozeným zdrojem cenných a v mnoha případech dokonce nenahraditelných látek. Vitamíny, minerály a stopové prvky obsažené v luxusních kosmetických olejích velmi dobře prostupují kožní bariérou až k zárodečné vrstvě pokožky. Společnost TOPVET nakupuje oleje za studena lisované od renomovaných producentů a dodavatelů, aby tím byla zajištěna vysoká kvalita a biologická účinnost. Oleje nejsou konzervovány, proti žluknutí jsou stabilizovány přírodním vitamínem E.
Krev proudící z žil dolních končetin směrem do srdce teče proti působení gravitační síly. Tento její protigravitační tok je umožněn především systémem chlopní. Důležitou úlohu v posunu krve směrem k srdci mají také okolní svaly, které svou činností žíly stlačují. Ke zpomalení proudění krve v žilách dolních končetin proto dochází mimo jiné při dlouhodobém upoutání na lůžko. Z tohoto důvodu bývají dlouhodobě ležícím pacientům fixovány dolní končetiny obinadlem, aby se usnadnil pohyb krve z žil směrem k srdci. Rizikovým faktorem zánětu žil na kotníku je rovněž dlouhodobé cestování s nemožností dostatečného pohybu, například cestování letadlem a podobně. Charakteristickým znakem u zánětu žil v kotníku je otok končetiny, mezi další možné projevy zánětu žil patří bolestivost. Riziko zánětu hlubokých žil spočívá především ve zvýšené možnosti vytvoření trombu. (Zánětem poškozená stěna žil je náchylná k tvorbě krevních sraženin – trombů.) Tromby se mohou utrhnout, tromb je zavlečen krevním proudem do plic a zde ucpe pro život důležité cévy a vzniká plicní embolie.
Při bolesti se užívají nesteroidní antiflogistika (Aspirin, Acylpirin, Ibalgin, Ibuprofen), a to jak v tabletkách, tak v masti, vhodné je končetinu polohovat, pohybovat s ní. Jako prevence zasažení hlubokého systému poslouží i chůze, důležitá je elastická bandáž končetiny. Na nohu přikládáme studené obklady, chladivé masti, vhodná je rovněž prevence v podobě kompresivní terapie – doplňky stravy posilující cévní stěnu. Zánět žil většinou odezní po několika týdnech. Riziko komplikací je velmi malé. Pokud ale máte podezření na zánět žil, ihned vyhledejte lékaře, předejdete tak komplikacím!
U žilního onemocnění v okolí kotníku je důležité rozlišit, zda se jedná o flembotrombózu nebo o tromboflebitidu. Každý typ onemocnění vyžaduje různou terapii. Tato onemocnění patří vždy do rukou lékaře.
Povrchový zánět žil i přes svůj mnohdy dramaticky vypadající obraz nevyžaduje složitou léčbu. K potlačení projevů zánětu se používají studené obklady, stažení postižené končetiny obinadlem nebo elastickou punčochou a protizánětlivé masti (například Heparoid). Pomoci může i užívání Aspirinu nebo Ibuprofenu. Tromboflebitida obvykle do několika dnů ustoupí. V případě těžšího nebo prohlubujícího se zánětu povrchových žil vyhledejte lékařskou pomoc.
Flebotrombóza vyžaduje kvůli své potencionální nebezpečnosti energetičtější léčbu. Jejím základem jsou léky „na ředění krve“ – antikoagulancia. Připravte se na to, že zůstanete v nemocnici. Prvních několik dní vám lékař pravděpodobně bude podávat Heparin a potom zahájí dlouhodobou léčbu Warfarinem. V těžších případech se může pokusit i o rozpuštění krevní sraženiny pomocí trombolytik.
Při bolesti se užívají nesteroidní antiflogistika (Aspirin, Acylpirin, Ibalgin, Ibuprofen), a to jak v tabletkách, tak v masti. Vhodné je končetinu polohovat, pohybovat s ní. Jako prevence zasažení hlubokého systému poslouží i chůze, důležitá je elastická bandáž končetiny. Na nohu se přikládají studené obklady, chladivé masti, vhodná je rovněž prevence v podobě kompresivní terapie – doplňky stravy posilující cévní stěnu. Riziko komplikací je velmi malé.
K dlouhodobým opatřením v léčbě a mírnění příznaků zánětu žil patří studené obklady a používání elastických punčoch nebo obinadel. Stažením končetiny dojde k utlačení povrchového žilního systému. Krev musí ke svému odtoku používat hluboké žíly a tím v nich zrychlí svůj průtok.
Tromboflebitida obvykle do jednoho až dvou týdnů bez následků odezní. Zatvrdnutí může přetrvávat i delší dobu po zánětu. I to ale po čase zmizí.
Flebotrombóza představuje „časovanou bombu“, která může kdykoliv hrozit uvolněním sraženiny a její embolizací do plic. Masivní embolie pro vás může být smrtelná. Proto je tolik důležitá řádná léčba zánětů hlubokých žil. Akutní stadia vyžadují pobyt v nemocnici a sledování. I po jejich odeznění se ještě několik měsíců pokračuje v léčbě Warfarinem.
Opakované nebo chronické záněty žil a hromadění krve v končetinách způsobuje jejich zhoršené vyživování. Projeví se to poruchou pigmentace (tmavými skvrnami nad postiženým místem) a v těžších případech i odumřením tkáně a vznikem bércového vředu.
Ženská pochva je elastická trubice ze svalů, dlouhá 7–8 cm, přičemž přední stěna je o 2 cm kratší než zadní, a průměr je kolísavý asi 3–5 cm. Spojuje vulvu na vnějšku s děložním hrdlem uvnitř. Končí klenbou poševní. Děložní hrdlo ční do pochvy shora. Když žena stojí vzpřímeně, pochva směřuje nahoru dozadu. S dělohou svírá úhel asi 45°. Poševní vchod je na zadním konci vulvy, za ústím močové trubice. Nad pochvou je stydký pahorek. Poševní sliznice je silná 3–4 mm a má narůžovělou barvu, která však mění odstín v závislosti na fyziologických změnách; při menstruaci se mění na tmavě růžovou až červenou a při těhotenství na fialovou.
Pojem „vagina“ se často používá pro vulvu, ale tento název je nepřesný, protože vagina jen ústí ve vulvě. Délka, šířka a tvar pochvy se mohou měnit. Normálně je pochva uzavřená, její stěny se dotýkají. Při pohlavním styku se dokáže prodloužit a rozšířit, a to dvakrát až třikrát. Nejvíce se rozšíří při porodu, a to až tak, aby jí mohla projít hlavička novorozeněte. Lubrikaci (zvlhčení) pochvy, k níž dochází při sexuálním vzrušení a jež výrazně usnadňuje frikční pohyby, zajišťují Bartholiniho žlázy uložené nedaleko poševního vchodu a děložního hrdla. Samotné stěny pochvy žlázy neobsahují, ale hlen skrz ně prostupuje. Hlen může být bílý nebo žlutý, řídký nebo hustý.
V pochvě pohlavně dospělé ženy je kyselé prostředí, které ji chrání před infekcí. V pochvě se však nachází nesterilní prostředí, takže snaha o přehnanou, nebo dokonce sterilní péči je zbytečná až škodlivá. Většinou je lépe (pro prevenci i léčbu) podpořit zdravou rovnováhu poševní flóry (například podporou laktobacilů) než usilovat o její celkové potlačení.
Součástí pochvy jsou žlázy nutné k její správné funkci:
Bartholiniho žláza – nachází se po levé a pravé straně pod poševním vchodem;
Skeneho žlázy – jsou umístěny v horní stěně vaginy poblíž spodního konce močové trubice; ústí buď do močové trubice, nebo do vulvy poblíž otvoru močové trubice.
Funkce pochvy:
při pohlavním styku přijímá samčí penis (může dojít k oplodnění);
rodí se skrz ni (v případě přirozeného porodu);
poskytuje kanál pro odtok menstruační krve.
Pochva v pubertě
Před prvním pohlavním stykem je pochva panny chráněna panenskou blánou neboli hymenem.
Pochva po porodu
Při porodu se pochvou dostává z dělohy na svět dítě. Protože je hlavička dítěte při porodu již velmi velká, představuje porod pro pochvu výjimečnou zátěž. Právě proto se používá nástřih hráze. Pochva většiny žen porod přestane bez většího poškození a vrátí se po něm téměř do původního stavu.
Lidskou nohu tedy tvoří pánevní kost (tvořená kostí kyčelní, stydkou a sedací), stehenní kost (= femur), čéška (jablíčko = patela), lýtková kost (= fibula), kolenní kost (= tibia).
Stehenní kost je nejdelší kostí v lidském těle a nachází se v horní části dolní končetiny a je spojena s pánví a s čéškou, holenní a lýtkovou kostí. S pánví stehenní kost pojí kyčelní kloub, s čéškou a současně i s holenní a lýtkovou kostí ji zas pojí kolenní kloub. Pod kolenním kloubem se nachází dvě kosti, které společně tvoří kostru bérce. Jedná se o holenní kost a lýtkovou kost. Holenní kost se při pohledu na člověka nachází v přední části. Holenní kost se postupně rozšiřuje a ve své spodní části vybíhá ve vnitřní kotník směrem k palci. Naopak lýtková kost se při pohledu na člověka nachází v zadní části nohy a v dolní části vybíhá v zevní kotník směrem k malíčku.
b) svaly
Na dolní končetině se nachází velké množství svalů, a proto je vhodné je rozdělit do několika oblastí podle místa jejich výskytu na svaly u kyčelního kloubu, svaly stehna, svaly bérce a svaly nohy/chodidla.
Na stehně se svaly dělí na přední a zadní. Přední svaly tvoří čtyřhlavý sval stehenní (= musculus quadriceps femoris) a sval krejčovský (= musculus sartorius). Zadní svaly stehna tvoří dvojhlavý sval stehenní (= musculus biceps femoris), sval pološlašitý (= musculus semitendinosus), sval poloblanitý (= musculus semimembranosus) a sval zákolenní (= musculus popliteus).
I svaly bérce se dělí na přední, zadní a zevní. Mezi přední svaly patří sval holenní (= musculus tikalis anterior), dlouhý natahovač prstů (= musculus extensor digitorum Lotus) a dlouhý natahovač palce (= musculus extensor hallucis longus). Mezi zadní bércové svaly patří trojhlavý sval lýtkový (= musculus triceps surae) tvořený z dvojhlavého svalu lýtkového (= musculus gastrocnemius) a z šikmého svalu lýtkového (= musculus soleus), a sval chodidlový (= musculus plantaris), zadní sval holenní (= musculus tikalis posterior), dlouhý ohybač prstů (= musculus flexor digitorum), dlouhý ohybač palce (= musculus flexor hallucis longus). Mezi zevní svaly patří dlouhý sval lýtkový (= musculus peroneus longus) a krátký sval lýtkový (= musculus peroneus brevis).
c) klouby a vazy
Dolní končetinu tvoří dva velké klouby, a to kyčelní kloub (= articulatio coxae) a kolenní kloub (articulatio genus). Kyčelní kloub je současně největším kloubem v lidském těle a připojuje dolní končetinu k
Pochva neboli vagína (latinsky: vāgīna) je část samičího pohlavního ústrojí u placentálů a vačnatců. Je to trubice vedoucí od dělohy k povrchu těla samice. Její hlavní funkce se naplňují při pohlavním styku, menstruaci a porodu. Ženská pochva je elastická trubice ze svalů, dlouhá 7–8 cm, přičemž přední stěna je o 2 cm kratší než zadní a průměr je kolísavý asi 3–5 cm. Spojuje vulvu na vnějšku s děložním hrdlem uvnitř. Končí klenbou poševní. Děložní hrdlo do pochvy ční shora. Když žena stojí vzpřímená, pochva směřuje nahoru dozadu. S dělohou svírá úhel asi 45°. Poševní vchod je na zadním konci vulvy, za ústím močové trubice. Nad pochvou je stydký pahorek. Poševní sliznice je silná 3–4 mm a má narůžovělou barvu, která však mění odstín v závislosti na fyziologických změnách; při menstruaci se mění na tmavě růžovou až červenou a při těhotenství na fialovou.
Pojem vagina se často používá pro vulvu, ale tento název je nepřesný, protože vagina jen ústí ve vulvě. Je to podobný vztah, jako kdyby se ústa nazývala hrdlem. Délka, šířka a tvar pochvy se mohou velmi měnit. Normálně je pochva uzavřená, její stěny se dotýkají. Při pohlavním styku se dokáže prodloužit a rozšířit, a to dvakrát až třikrát. Nejvíce se rozšíří při porodu, a to až tak, aby jí mohla projít hlavička novorozeněte. Lubrikaci (zvlhčení) pochvy, k níž dochází při sexuálním vzrušení a jež výrazně usnadňuje frikční pohyby, zajišťují Bartholiniho žlázy uložené nedaleko poševního vchodu a děložního hrdla. Samotné stěny pochvy žlázy neobsahují, ale hlen skrz ně prostupuje. Hlen může být bílý nebo žlutý, řídký nebo hustý. Před prvním pohlavním stykem je pochva panny chráněna panenskou blánou neboli hymenem.
V pochvě pohlavně dospělé ženy je kyselé prostředí, které ji chrání před infekcí. V pochvě se však nachází nesterilní prostředí, takže snaha o přehnanou nebo dokonce sterilní péči je zbytečná nebo dokonce škodlivá. Většinou je lépe (pro prevenci i léčbu) podpořit zdravou rovnováhu poševní flóry (například podporou laktobacilů) než usilovat o její celkové potlačení.
Součástí pochvy jsou žlázy nutné k její funkci:
Bartholiniho žláza – je umístěna po levé a pravé straně pod poševním vchodem;
Skeneho žlázy – jsou umístěny v horní stěně vaginy poblíž spodního konce močové trubice; ústí buď do močové trubice, nebo do vulvy poblíž otvoru močové trubice.
Lymfatické (mízní) uzliny (LU, latinsky lymphonodus, nodus lymphaticus = lymfatická uzlina) jsou součástí lymfatického systému. Protéká jimi lymfa (míza) sbíraná ve tkáních. Lymfatické uzliny se zapojují do obrany organismu před infekcí, sídlí v nich lymfocyty.
Mízní uzliny se nacházejí na mnoha místech našeho těla. Zde můžete vidět rozmístění mízních uzlin.
Obecně uznávaný rozměr uzliny, který se osvědčil v odlišení patologické od fyziologické uzliny, je 1,5 cm. Otázkou zásadního významu však je, v jaké lokalizaci se mírně zvětšené uzliny nacházejí. V třísle a v podpaží mohou mít i za fyziologického stavu uzliny až velikost hrášku (0,5-1,0 cm), zatímco v oblasti nadklíčkové nebo podél karotid je nutno již uzliny této velikosti hodnotit jednoznačně jako patologické.
Při vyšetřování uzlin pohmatem se dále hodnotí jejich konzistence. Rozlišuje se konzistence měkká, elastická a tvrdá. Uzliny zvětšené při akutním zánětu jsou obvykle měkké a většinou bolestivé při palpaci. Uzliny maligních lymfomů jsou obvykle středně tvrdé (elastické), uzliny zvětšené na podkladě metastází karcinomů, případně na podkladě lymfogranulomu, jsou obvykle tvrdé.
Patologicky zvětšené uzliny mohou být navzájem srostlé, v tom případě se hovoří o paketech uzlin. Pokud jsou srostlé se spodinou či s kůží, je výsledkem jejich omezená či vymizelá pohyblivost proti spodině a proti kůži.
Bandážování postižené oblasti je nedílnou součástí komplexní terapie lymfedému. Cílem vrstvené komprese je udržení zmenšeného objemu končetiny, dosaženého kombinací předchozích technik. Používají se speciální elastická obinadla (krátkotažná). Technika bandážování je poměrně náročná a musí ji provádět vyškolený pracovník. Bandáž se ponechává na končetině celodenně a po dosažení stálého objemu končetiny je možné jí vyměnit za kompresivní punčochy nebo pažní návleky.
Je důležité chránit kůži před mechanickými vlivy a dalším drážděním – náplasti, mýdla, parfémy, nenosit neprodyšný oděv. Kůži promazávejte nejdříve 2 hodiny po ozáření. Ozařovaná místa se nemají umývat mýdlem. K omývání jsou vhodné například termální vody ke zklidnění pokožky. K promazávání se doporučují mastné masti typu Calcium panthotenicum, Panthenol gel; léčebná kosmetika je k dostání v lékárnách. Je možné přikládat chladicí gelové termopolštářky. Není vhodné používat rostlinné výtažky, protože často alergizují. Možno aplikovat i speciální krytí k vlhkému hojení ran po domluvě s dermatologem, například Mepilex, Sanavel, Mepitel, Inadine. Ošetřování poradiační reakce vždy konzultujte se svým lékařem. Záření může mít vliv na krvetvorbu, může dojít ke snížení počtu krvinek, zejména bílých. Díky těmto změnám v krevním obrazu můžete mít větší náchylnost k infekčním nemocem, proto je vhodné omezit návštěvy velkých kolektivů a je také nutné vyhýbat se lidem se známkami infekčních onemocnění (rýma, kašel a podobně). Během léčby se mohou objevit i poruchy spánku, které mohou mít vliv na další zhoršení únavy. Charakter místních příznaků závisí na oblasti, která je ozařována. Mohou se vyskytnout v různé intenzitě.
Akutně se může během ozařování objevit kožní reakce podobná přehnanému opalování na sluníčku. Kůže zčervená, mírně zduří, je citlivější na dotek, svědí. Může se objevit i suché olupování nebo až mokvání pokožky (především v kožních řasách). Ke konci se objevuje ztmavnutí kůže. Ve vlasatých a ochlupených částech lidského těla dochází na ozařovaných polích k vypadávání vlasů, chlupů a vousů.
V dutině ústní se v průběhu léčby objevuje zpočátku přechodně větší slinění. Poté se dostavuje suchost v ústech, sliny jsou lepkavé, chuťové vjemy se ztrácejí nebo se mění v různé pachutě. Někdy dochází k úplné zástavě tvorby slin, i těch vazkých. Zhoršuje se polykání zejména objemných a tvrdých soust. Po ukončení ozařování (až do 2–3 let) se mohou objevit pozdní nežádoucí účinky léčby zářením, například kožní změny (zarudnutí, pigmentace, suchá a méně elastická kůže), tužší podkoží, podkožní otok v oblasti krku a pod bradou, suchost v dutině ústní, snížení funkce štítné žlázy. Ztuhnutí čelistního kloubu (trismu) lze předcházet cvičením otvírání úst.
Kyselina hyaluronová je součástí jedné části naší kůže, které se říká „škára“. Škára obsahuje vlákna, mezi která patří i vlákna kolagenní (elastická), a ta plují právě v hyaluronové kyselině. Když kyselina hyaluronová vyschne, tak kolagenová vlákna začnou praskat a kůže viditelně stárne. Díky vyschnutí pak vznikají vrásky. Otázkou je, v jakém procentu se kyselina hyaluronová dostává do kůže, když se používá externě, což znamená většinou krémy, ve kterých je obsažena kyselina hyaluronová. Je to určitě malé procento, protože výživové látky s kyselinou hyaluronovou z krému musí překonat bariéru buněk ve svrchní části kůže. A jaké procento kyseliny hyaluronové bývá obvykle obsaženo ve výživných krémech? Na obalech to není uváděno a nelze to ani nijak zjistit. Je to tajemství výrobní firmy. Dá se tedy říci, že působení kyseliny hyaluronové prostřednictvím krému je velmi slabé.
V místech dopadu paprsku záření na kůži může vzniknout reakce, která se projevuje vysycháním kůže, svěděním, zvýšenou pigmentací, zarudnutím a v extrémních případech až vytvořením puchýřků či mokvavých ploch. Kožní reakce bývá nejvýraznější zpravidla dva až tři dny po ukončení záření. V ozářené oblasti zpravidla dochází ke ztrátě ochlupení. Během záření by měla být pokožka udržována v suchu a ošetřována (zejména v místech zvýšeného pocení) zásypem Aviril. Pokud se objeví mokvání, je třeba aplikaci zásypu přerušit a postupovat podle pokynů ošetřujícího lékaře. Ozařovaná místa se nemají umývat mýdlem. Doporučit lze nošení volného, vzdušného oděvu z přírodních látek, které dobře sají pot. Opalování je nevhodné. Při holení je vhodnější používat holicí strojek než žiletku či břitvu. Po ukončení radiace promazávejte kůži alespoň jednou denně inertními krémy (nesolené vepřové sádlo, Indulona).
Při záření v oblasti hlavy a krku dochází k zarudnutí sliznice dutiny ústní, škrábání v krku a obtížnému polykání. Může se vyskytnout plísňový povlak v ústech. K omezení reakce přispěje zvýšená ústní hygiena. Neměly by být používány dráždivé zubní pasty, kartáček by měl být co nejměkčí. Je vhodnější spíše kašovitá než tvrdá strava (chléb, oříšky). V průběhu záření doporučujeme nepít alkoholické nápoje a nekouřit.
Ozařování hrudníku (nádory plic, jícnu, mezihrudí) může být doprovázeno obtížným polykáním a dušností. Informujte svého ošetřujícího lékaře o těchto příznacích, aby mohla být včas zahájena léčba tohoto nežádoucího účinku.
Na počátku ozařování horní poloviny břicha (nádory slinivky břišní, žlučníku, jater, ledvin) se poměrně často vyskytuje nevolnost, nechutenství a únavnost. Tyto příznaky po několika dávkách samy mizí. Jsou-li intenzivní, lze použít léky, které tyto problémy odstraní.
Při ozařování dolní poloviny břicha (nádory konečníku, močového měchýře, prostaty, dělohy, děložního čípku) přichází nemocný k ozáření s plným močovým měchýřem (neurčí-li lékař jinak). V průběhu léčby může dojít k průjmům a pálení při močení. Tyto reakce lze vhodnými léky tlumit, neváhejte proto informovat svého lékaře o těchto reakcích.
Zvláštní technikou je celotělové ozáření, které předchází transplantaci kostní dřeně. Obvykle se podává dvakrát denně v průběhu 3–4 po sobě následujících dní. Provádí se pouze na někol
