FARMAKA je jedno z témat, o kterém se můžete dočíst v našem článku. Migréna je opakující se chronická bolest hlavy charakterizovaná obvykle střední až silnou intenzitou. K doprovodným příznakům patří nevolnost, zvracení, světloplachost, větší citlivost na zvuky a podobně. Migrenózní bolesti hlavy sice neohrožují pacienty na životě, ale mají velmi negativní dopad na kvalitu jejich života.
Léčba migrény
Léčba migrény je dvojího charakteru. Nemedikamentózní spočívá v odstranění spouštěcích faktorů, úpravě životního stylu, přikládání studených obkladů na čelo a zařazení relaxačních technik. Medikamentózní léčba je založena na užívání léků několika druhů. Můžeme je rozdělit na farmaka k léčbě akutního migrenózního záchvatu (analgetika, triptany) a léky užívané průběžně, působící proti vzniku migrény (profylaktická léčba). Migrenici by však měli užívat jen ta léčiva, která jim předepíše lékař. Mnoho lidí léčí migrénu běžnými analgetiky (Ibalgin, Aspirin, Acylpirin, Paralen a další), která mají jen přechodný efekt a mohou způsobit návyk, popřípadě vznik každodenních bolestí hlavy. Výrazný pokrok v léčbě migrény zaznamenaly právě triptany. Mohou se užívat v podobě tablet, nosních sprejů nebo injekcí. Pokud se migrenózní stavy vyskytují častěji než 3x za měsíc, je nutné aplikovat i profylaktickou léčbu, která má za úkol snížit počet frekvencí záchvatů. Lékař předepisuje příslušnou léčbu dle deníčku, který si migrenici osobně vedou. Zaznamenávají si do něj přesný čas a délku záchvatů, jejich intenzitu a případný vegetativní doprovod.
Místní (regionální, lokální) anestezií rozumíme znecitlivění určité ohraničené části těla. Lze jí dosáhnout chladem či tlakem, ale v současnosti se využívají především schopnosti místních anestetik blokovat přenos vzruchu v nervové tkáni. Místní znecitlivění (anestezie) vede k vyřazení vnímání veškerých podnětů z určité oblasti těla, místní analgezie vyřazuje vnímání bolestivých podnětů. Místní, lokální anestetika jsou farmaka, která přechodně blokují vznik a vedení vzruchu ve vzrušivých tkáních, to je nervové a svalové tkáni, včetně myokardu. V místní anestezii se využívá jejich účinku na periferní nebo míšní nervy. Na rozdíl od většiny léků podávaných systémově jsou místní anestetika podávána přímo k nervovým strukturám, které mají ovlivnit.
Podle uložení na děloze rozlišujeme polypy děložního hrdla, které je snadné diagnostikovat při běžném gynekologickém vyšetření v zrcadlech, neboť obvykle prominují (vystupují) z děložního hrdla navenek čili do pochvy, a dále polypy děložního těla, jež se nacházejí uvnitř dělohy neboli v d. dutině. Tento druhý typ se zjišťuje obtížněji, běžným gynekologickým vyšetřením (v zrcadlech a pohmatem) jej diagnostikovat nelze a více či méně jasné podezření na něj lze získat vaginálním ultrazvukovým vyšetřením. Definitivně se potvrdí až při hysteroskopii neboli endoskopickém zobrazení děložní dutiny.
Polypy v děloze jsou nezhoubné gynekologické nádory. V drtivé většině případů se jedná o benigní čili nezhoubné slizniční výrůstky. Problém však může být v mylné diagnóze, kdy se za zdáním polypu může skrývat skutečný zhoubný nádor. Přesnou příčinu vzniku neznáme; u p. hrdla můžeme spekulovat o vlivu chronického dráždění hrdla například záněty. Polypy děložního těla zase patrně souvisí s nadměrným vlivem ženských hormonů estrogenů, které obecně způsobují proliferaci neboli růst děložní sliznice (endometria) – tyto polypy se také často nazývají polypy endometriální. Je známo, že při dlouhodobém, často mnohaletém užívání preparátu s účinnou látkou tamoxifen, jenž celkově tlumí působení estrogenů u pacientek léčených pro karcinom prsu, bývá výskyt endometriálních polypů poměrně hojný a typický. Genetika či další rizikové faktory nejsou známé.
Typickým příznakem pro oba typy děložních polypů je krvácení. U polypů hrdla děložního jde spíše o mírné krvácení a špinění, nejčastěji po pohlavním styku či gynekologickém vyšetření (tedy tzv. kontaktní krvácení). U polypů těla děložního se jedná o typicky nadměrně silné menstruace či krvácení mimo cyklus. Polypy nebolí. Krvácení či silná menstruace je ale samozřejmě velmi nespecifický příznak řady dalších gynekologických diagnóz, například děložních myomů. Myomy jsou však již typické nádory (naštěstí také nezhoubné), obvykle tuhé uzlíky či uzly vycházející z děložní svaloviny těla děložního, které se dají poměrně spolehlivě odlišit od jiných problémů ultrazvukem, ale i vyšetřením palpačním, neboť více či méně výrazně zvětšují celou dělohu (na rozdíl od polypů, kdy velikost dělohy zůstává nezměněna). Dalším symptomem může být i neplodnost nebo opakované potraty. Dosti často se však polyp neprojevuje nijak, je tedy asymptomatický a může být náhodným nálezem při preventivním gynekologickém vyšetření.
Hlavní vyšetření potvrzující polyp děložní již byla naznačena výše, tedy základní, klinické gynekologické vyšetření (v zrcadlech a pohmatem) a vaginální ultrazvuk.
K potvrzení a případně operačnímu řešení polypů těla děložního slouží h
Chronická tonzilitida se projevuje zápachem z úst, pocitem tlaku v mandlích a cizího tělesa v krku. Není tak dobře rozpoznatelná jako akutní forma, neboť nález nebývá snadno rozlišitelný od normálního stavu. S tímto onemocněním vám může pomoci jedině lékař, který stanoví původ problému a nasadí účinnou léčbu. Chronické postižení mandlí může být příčinou opakovaných akutních angín a hnisavých procesů v okolí mandlí. Bakteriální zánět také může způsobit otravu krve (sepsi) nebo revmatickou horečku.
Příčiny
Jedná se o chronický zánět postihující krční mandle, který je většinou způsobený bakteriemi. Nejčastěji vzniká po opakovaných angínách. U dospělých postihuje především krční a u dětí také nosohltanové mandle. Typickým nálezem na mandlích jsou hnisavé čepy žlutavé barvy s hrudkami.
Příznaky
Únava, teplota, kašel, pocit tlaku a cizího tělesa v oblasti krčních mandlí, zápach z úst, dlouhodobě zvětšené a na pohmat bolestivé mízní uzliny.
Jak bojovat se zánětem mandlí
V léčbě se uplatňují konzervativní a chirurgické postupy. Konzervativní terapie spočívá v podávání antibiotik a dalších léků. Při neúspěchu se většinou přistupuje k odstranění mandle tonzilektomií.
Praktický lékař provede výtěr z krku, podívá se na zarudnutí mandlí a jejich okolí a prohmatá mízní uzliny. Častý je také odběr krve, z nějž se dá pomocí sedimentace určit, v jakém rozsahu je organismus zánětem napaden. Při podezření na streptokokovou infekci jsou okamžitě nasazena antibiotika. V případě nejasností se čeká na výsledky výtěru. Ty odhalí přesně, o jakou nákazu se jedná, a lékař pak zvolí vhodná farmaka. Nejčastěji bývá u nemocných aplikováno nejstarší antibiotikum, penicilin, který má velmi rychlý účinek, a současně s ním se podávají léky proti horečce (antipyretika) a proti bolesti (analgetika). Rychlá úleva a odeznění příznaků ale mnohdy vedou řadu lidí k tomu, aby s užíváním antibiotik skončili. Důležité je však dodržet přesnou dobu dávkování a neukončovat léčbu dříve než za sedm dní. Pobyt v posteli s dostatkem tekutin a kašovitou stravou je nutností.
Na konci léčby si vás pozve lékař na kontrolu a vyšetří krevní obraz. Pokud není zvýšená sedimentace ani počet bílých krvinek, měla by být nemoc zdárně vyléčena. Po dobrání antibiotik je vhodné přejít na přípravky, které obnovují střevní mikroflóru. Antibiotika ji totiž většinou výrazně poškodí, a tak je nutné nastolit znovu symbiózu mezi bakteriemi a vnitřním prostředím. Doporučuje se jíst jogurty s živými kulturami a konzumovat zdravou výživu bez rafinovaného cukru. Rekonvalescenti by se měli vyhnout aktivnímu i pasivnímu ko
Virová hepatitida je zánět způsobený různými viry v játrech. Rozlišuje se virový zánět jater typu A až G, ale nejčastějšími typy jsou hepatitidy A, B a C. Jejich výskyt je celosvětově velice vysoký.
Virová hepatitida A je nejméně závažným typem zánětu jater, jelikož probíhá pouze akutně a téměř vždy se spontánně vyléčí. Přenáší se špinavýma rukama, kontaminovanou potravou a vodou. V rámci léčby je potřeba dodržovat dietu, vyvarovat se alkoholu a tělesné aktivitě.
Virová hepatitida B je závažnějším onemocněním, které může probíhat akutně i chronicky. Přenáší se krví, pohlavním stykem, slinami a kontaminovanými jehlami. Proto jsou zvláště ohroženou skupinou narkomani. Virová hepatitida typu B často vzniká přechodem z neléčené akutní formy a její nebezpečí tkví v tom, že přechází v jaterní cirhózu, na jejímž základě často vzniká zhoubný nádor jater.
Virová hepatitida C se přenáší krví, pohlavním stykem a přenosem z matky na plod. Může probíhat v akutní, bezpříznakové formě, ale udává se, že až 85 % případů je ve formě chronické. Často přechází v jaterní cirhózu a karcinom jater.
Mezi časté příznaky patří stále narůstající únavnost, tlak v pravém podžebří, bolesti kloubů a svalů, chřipkové příznaky. Není ale vzácností, že onemocnění probíhá bezpříznakově. Často nebývá vyjádřena ani žloutenka, tedy žluté zbarvení kůže a očních bělim. Proto pacienti často navštíví lékaře s potížemi, které jsou již důsledkem vazivové přestavby jater, tedy cirhózy, která byla způsobena chronickou bezpříznakovou infekcí hepatitidou B nebo C. Pacienti s chronickou hepatitidou jsou tedy vystaveni několikanásobně vyššímu riziku rozvoje jaterní cirhózy, často až řadu let od prvotní nákazy virem hepatitidy. Na poli cirhózy se poté ještě navíc často rozvíjí zhoubný nádor jater, talzvaný hepatocelulární karcinom. Jediným spolehlivým způsobem, jak zjistit, zda nemocný trpí infekcí hepatitidou B nebo C, je pak přímé zjištění viru v krvi.
Jak poznat onemocnění jater u dětí. U dětí je situace komplikovanější, zvláště u malých dětí se nemusí onemocnění klinicky významně projevit a nemusí dojít ani k zežloutnutí. Dítě trpí nechutenstvím, může ho pobolívat bříško, někdy se objeví zvýšená teplota. Příznaky infekčního zánětu jater jsou ale lehké, takže rodiče stav zvládnou doma sami, aniž by onemocnění bylo diagnostikováno, respektive se o něm začne zpětně uvažovat, až když se nakazí spolužáci nebo rodina. K popsaným úvodním potížím patří ještě pobolívání svalů a kloubů.
První, čeho si dítě nebo rodiče všimnou, bývá tmavá moč. Intenzita žlutého zbarvení na kůži je různá. Někdy je velmi výrazná, nápadné je i zbarvení očního bělma. Někdy jde naopak jen o lehké zabarvení kůže. Žloutenka typu A&nb
