FLEBOTROMBOZA je jedno z témat, o kterém se můžete dočíst v našem článku. Zánět žil je onemocnění, při kterém dochází ke zpomalení žilního odtoku, poškození žilní stěny nebo vzniku trombů. Postiženy bývají nejčastěji dolní končetiny, zvláště pokud je člověk upoután několik dní na lůžko. Krev z dolních končetin je totiž pumpována k srdci pomocí kosterního svalstva nohou a při jeho inaktivaci dochází ke zpomalení žilního řečiště a k následným komplikacím.
Flebotrombóza
Flebotrombóza představuje podstatně závažnější onemocnění, než je tromboflebitida, neboť při něm dochází ke vzniku krevní sraženiny (trombu), která může způsobit až plicní embolii. Ročně postihne toto onemocnění v České republice cca 15 000 až 20 000 lidí.
Hluboká žilní trombóza je vážný stav, kdy v hlubokém žilním systému vznikne krevní sraženina, což bývá doprovázeno zánětem, který vede ke zfialovění, otoku a bolesti v postižené končetině.
Zánět hlubokého žilního systému, flebotrombóza, se vyskytuje nejčastěji u mladých žen v souvislosti s užíváním hormonální antikoncepce či s těhotenstvím a porodem.
Projevuje se otokem končetiny a její bolestivostí. Ta se zvyšuje při stažení svalstva a došlápnutí. Při zánětu lýtkových žil se vyskytuje otok od kolene dolů, při zánětu stehenních žil je oteklá celá dolní končetina, spolu s namodralým, profialovělým zbarvením kůže. Opakované chronické záněty žil vytvářejí atrofické změny, pigmentaci kůže, otoky, bércové vředy, lokální odumírání tkáně.
Snahou léčby je minimalizovat riziko embolie, zabránit šíření trombózy a usnadnit rozpuštění již vytvořených trombů. Nemocného uložíme do takzvané Trendelenburgovy polohy a zahájíme antikoagulační terapii pomocí warfarinu, heparinu anebo nízkomolekulárními hepariny. V závažných případech se provádí chirurgická léčba. Vždy je nutná hospitalizace. Cílem terapie je v první řadě obnovení toku krve, ať už pomocí medikamentózního (lékového) rozpuštění trombu (podávají se látky působící proti srážlivosti krvi –antikoagulancia, antifibrinolytika, antiagregancia), chirurgickým odstraněním sraženiny (trombu) nebo přemostěním uzavřeného úseku cévy pomocí cévní protézy (bypass). Pomoci může i angioplastika – speciálním katétrem se rozšíří a zprůchodní cévy. Tato léčba závisí na stáří trombu, neboť je úspěšná prvních deset dní od vzniku trombu. Dále je třeba zabránit dalšímu růstu trombu a komplikacím. Léčba začíná intravenózním podáváním heparinu, později se může měnit na orálně podávané přípravky. Aby se zabránilo recidivě trombózy, měla by léčba trvat minimálně 6 měsíců. Je nutné nošení kompresivních punčoch.
Každý pacient, který překonal trombózu, je ohrožen její opětovným vznikem. V mnoha případech se vyvíjí posttrombotický syndrom, což je trvalá slabost žil s následky:
Povrchový zánět žil i přes svůj mnohdy dramaticky vypadající obraz nevyžaduje složitou léčbu. K potlačení projevů zánětu se používají studené obklady, stažení postižené končetiny obinadlem nebo elastickou punčochou a protizánětlivé masti (například Heparoid). Pomoci může i užívání Aspirinu nebo Ibuprofenu. Tromboflebitida obvykle do několika dnů ustoupí. V případě těžšího nebo prohlubujícího se zánětu povrchových žil vyhledejte lékařskou pomoc.
Flebotrombóza vyžaduje kvůli své potencionální nebezpečnosti energetičtější léčbu. Jejím základem jsou léky „na ředění krve“ – antikoagulancia. Připravte se na to, že zůstanete v nemocnici. Prvních několik dní vám lékař pravděpodobně bude podávat Heparin a potom zahájí dlouhodobou léčbu Warfarinem. V těžších případech se může pokusit i o rozpuštění krevní sraženiny pomocí trombolytik.
Při bolesti se užívají nesteroidní antiflogistika (Aspirin, Acylpirin, Ibalgin, Ibuprofen), a to jak v tabletkách, tak v masti. Vhodné je končetinu polohovat, pohybovat s ní. Jako prevence zasažení hlubokého systému poslouží i chůze, důležitá je elastická bandáž končetiny. Na nohu se přikládají studené obklady, chladivé masti, vhodná je rovněž prevence v podobě kompresivní terapie – doplňky stravy posilující cévní stěnu. Riziko komplikací je velmi malé.
K dlouhodobým opatřením v léčbě a mírnění příznaků zánětu žil patří studené obklady a používání elastických punčoch nebo obinadel. Stažením končetiny dojde k utlačení povrchového žilního systému. Krev musí ke svému odtoku používat hluboké žíly a tím v nich zrychlí svůj průtok.
Tromboflebitida obvykle do jednoho až dvou týdnů bez následků odezní. Zatvrdnutí může přetrvávat i delší dobu po zánětu. I to ale po čase zmizí.
Flebotrombóza představuje „časovanou bombu“, která může kdykoliv hrozit uvolněním sraženiny a její embolizací do plic. Masivní embolie pro vás může být smrtelná. Proto je tolik důležitá řádná léčba zánětů hlubokých žil. Akutní stadia vyžadují pobyt v nemocnici a sledování. I po jejich odeznění se ještě několik měsíců pokračuje v léčbě Warfarinem.
Opakované nebo chronické záněty žil a hromadění krve v končetinách způsobuje jejich zhoršené vyživování. Projeví se to poruchou pigmentace (tmavými skvrnami nad postiženým místem) a v těžších případech i odumřením tkáně a vznikem bércového vředu.
Hluboká trombóza (flebotrombóza) žil dolních končetin je velmi častý problém mnoha žen. Je to onemocnění nepříjemné jak svými projevy, tak i svými komplikacemi, z nichž životu nebezpečná je zejména obávaná plicní embolie.
Krev z dolních končetin odtéká prostřednictvím dvou žilních systémů. Zásadní je hluboký systém, kromě toho je zde ještě systém žil povrchový – oba systémy jsou propojené takzvanými perforátory. Tyto perforátory jsou žíly schopné vést krev jednosměrně z hlubokého systému do povrchového. Žíly na dolní končetině jsou vybaveny speciálními chlopněmi. Za normálních okolností pohyb svalů dolních končetin vytlačuje krev směrem k trupu a jednosměrné chlopně brání jejímu navracení zpět, a navíc také zabraňují toku krve z povrchového systému do žilního. Při nahromadění dostatečného množství rizikových faktorů začnou v hlubokém systému vznikat krevní sraženiny a trombóza žil dolních končetin je na světě. Klasickými rizikovými faktory vzniku krevních sraženin v hlubokých tepnách jsou dlouhodobá nehybnost dolních končetin, obezita, těhotenství, stavy po velkých chirurgických výkonech, antikoncepce, Leidenská mutace, hyperhomocysteinémie a další podobné poruchy srážlivosti, poruchy chlopenního aparátu dolních končetin při chronické žilní nedostatečnosti a mnohé další.
Příznaky
Postižená končetina je oteklá, bolestivá, má nafialovělou barvu. Postižený člověk typicky cítí bolest končetiny v lýtku, která se zhoršuje při pohmatu a při chůzi. Jsou-li na dané končetině přítomné větší křečové žíly, pak se mohou rozšířit a bývají naplněné krví. Někdy může být prvním příznakem až komplikace trombózy žil dolní končetiny známá jako plicní embolie.
Jak postupovat
Vždy je nutné zhodnocení klinických příznaků. Pokud lékař pojme podezření na trombózu dolních končetin, aplikuje doporučený postup tak, že indikuje ultrazvukové vyšetření nohou, které umožní vidět celý žilní systém a nalézt případné sraženiny. Pomocným vyšetřením může být odběr krve se stanovením takzvaných D-dimerů, které u trombózy bývají pravidelně zvýšené. Kombinace negativního ultrazvuku a negativních D-dimerů diagnózu trombózy v podstatě vylučují.
Lymfostatický otok: Při poruše lymfatické drenáže intersticia se hromadí bílkoviny a roste osmotický tlak intersticia. Lymfedém je lokalizovaný, tuhý, asymetrický otok (na končetině vede ke vzniku elefantiázy). Příčinou je blokáda lymfatických uzlin a cév.
Může být buď primární:
nádor (nejčastěji metastázy karcinomu v lymfatických uzlinách);
zánět;
parazit (vlasovci – Filaria);
trombóza lymfatik – u erysipelu (růže – streptokoková infekce).
Nebo sekundární:
po chirurgickém odstranění lymfatických uzlin (například pro nádor).
Vzácné jsou hereditární lymfostatické edémy, u nichž klinický obraz dokreslují žluté nehty.
Zánětlivý otok: Vlivem zánětových mediátorů roste permeabilita kapilár pro vysokomolekulární látky (exsudace).
Příčiny: Nejčastější příčinou je nespecifický zánět. Otok je pak jednou z klasických známek zánětu. Vzácnou příčnou otoku je například sarkoidóza, u níž se otok může projevit jako erythema nodosum.
Žilní otok: Jde o otok při blokádě žilního průtoku nebo při žilní nedostatečnosti.
Klinický obraz: Zánětlivý otok se od ostatních (bledých) otoků odlišuje lividní barvou. Obraz se zásadně liší, jde-li o otok akutní, nebo chronický. Akutní otok může dosáhnout až obrazu flebotrombózy phlegmasia cerulea dolens. Končetina je pak oteklá, cyanotická a velmi bolestivá. Chronický otok vzniká na podkladě chronické žilní insuficience. Obraz otoku je doplněn přítomnými flebektáziemi a varixy, poruchami pigmentace, bílou atrofií, lipodermatosklerózou či bércovými vředy.
Příčiny: U akutních zejména flebotrombóza, u chronických zejména žilní nedostatečnost. Pozor u flebotrombózy na hrozící plicní embolii.
Otoky postihují především orgány s množstvím řídkého pojiva, málo pak parenchymatózní orgány. Edematózní orgán je prosáklý, zduřelý, těstovitý, po zatlačení se v něm vytvoří vkleslina (pitting edema). Kůže nad oteklým místem je lesklá, napjatá a bledá (s výjimkou zánětlivého otoku), po ústupu otoku se řasí.
Příčinami otoků jsou patologické stavy, při nichž převažuje únik tekutiny do extravaskulárního prostoru nad jejím zpětným vstřebáváním do krve. Otoky mohou být následkem změny hydrostatického gradientu, změny osmotického gradientu (včetně blokády lymfatické drenáže), změny permeability kapilární stěny, či kombinací těchto tří mechanismů.
Samotný otok je úzce spjatý s jiným onemocněním, se kterým se tělo člověka v současné době vypořádává – je to jen vedlejší produkt. Klasický otok je možné vidět pouhým okem. Vznik otoku je zapříčiněn urychleným nahromaděním tekutiny, která se dostane mimo cévy. V horším případě mohou vzniknout otoky, které nejsou na první pohled viditelné.
Klinické rozlišení otoků:
generalizovaný otok;
lokální otok.
Patofyziologické rozdělení otoků:
venostatický otok – je buď generalizovaný u srdečního selhání, nebo lokální u žilních otoků (flebotrombóza, žilní insuficience);
hypalbuminotický otok – pouze generalizovaný, a to u jaterních či renálních otoků;
lymfostatický otok – pouze lokální;
toxický otok – pouze generalizovaný u jaterních otoků;
zánětlivý otok – pouze lokalizovaný u zánětů a sarkoidózy;
angioneurotický otok – pouze generalizovaný u alergií, angioedémů a defektu C1 proteinu.
Jde o otoky při blokádě žilního průtoku nebo při žilní nedostatečnosti.
Klinický obraz
Zánětlivý otok se od ostatních (bledých) otoků odlišuje lividní barvou. Obraz se zásadně liší, jde-li o otok akutní, nebo chronický. Akutní otok může dosáhnout až obrazu flebotrombózy phlegmasia cerulea dolens. Končetina je pak oteklá, cyanotická a velmi bolestivá. Chronický otok vzniká na podkladě chronické žilní insuficience. Obraz otoku je doplněn přítomnými flebektáziemi (corona flebectatica) a varixy, poruchami pigmentace (hemosiderinové pigmentace), stasis dermatitis, bílou atrofií, lipodermatosklerózou či bércovými vředy.
Příčiny
U akutních je to zejména flebotrombóza, u chronických především žilní nedostatečnost. Pozor u flebotrombózy na hrozící plicní embolii.
Edémová tekutina může být:
chudá na bílkoviny (transsudát) – měkké otoky – venostatický a hypalbuminotický edém,
bohatá na bílkoviny (exsudát) – tuhé otoky – lymfostatický a zánětlivý edém.
K odlišení transsudátu a exsudátu se používají Lightova kritéria.
Anasarka je edém pojiva (povšechné prosáknutí tkání). U edému se může objevit tekutina z nohy.
