Polibek na znamení úcty: Jako pozdrav na přivítání se v Evropě vyvinulo políbení podané ruky nadřízeného, milostpána, vladaře. Z toho vznikl i slovní (nyní již zastaralý) pozdrav „Ruku líbám“. Políbení podané ženské ruky mužem je v Česku spíše výjimečným a vysoce zdvořilým pozdravem, ale například v Polsku naprosto běžným, rozšířeným až závazným. V křesťanských církvích se používá podobný polibek na znak společenské (například církevní) hodnosti – papežský, biskupský nebo kardinálský prsten. Rovněž se takto uctivě líbají a zdraví i jiné symboly, například kříž jako znak víry, vojenské zástavy, zem a podobně.
Milostný polibek: Jako výraz romantického citu a sexuální přitažlivosti bývá polibek delší a intenzivnější, například francouzský polibek nebo hlazení rty. Takové líbání je obvyklou součástí pettingu a milostné předehry. Po zvláště intenzivním polibku na kůži mimo úst zůstává modřina, zvaná lidově cucflek. Francouzský polibek je akt, při němž se do líbání zapojí i jazyk, který vnikne do (pootevřených) úst partnera. Bývá považován za analogii pohlavního styku. Pro francouzský polibek existoval koncem středověku i výraz florentinský polibek, a byl katolickou církví i v manželství považován za závažný hřích. V pohádkách má (zejména milostný) polibek, obvykle zpravidla příznivý, zázračný účinek, například políbením žáby se zlomí kletba a promění se v krásného prince nebo spící Růženka procitne z věčného spánku.
Svatební polibek: Polibek je také součástí svatebního obřadu, je jeho vrcholem, kdy po potvrzení vůle snoubenců uzavřít manželství se novomanželé – zpravidla na výzvu sezdávajícího po jeho potvrzení vzniku svazku – políbí poprvé jako manželé.
Polibek smrti: Formou polibku se v legendách a pohádkách přenášelo zlé kouzlo, prokletí, často způsobující smrt políbeného. Polibek smrti zavedli také v mafii – gangsteři tak dávali člověku najevo, že se ho budou snažit zabít všemi možnými prostředky. Je odvozen z Nového zákona, kde zrazuje Jidáš Ježíše Krista biřicům právě polibkem.
Chloroform objevil v červenci 1831 americký lékař Samuel Guthrie a nezávisle na něm, o několik měsíců později, i francouzský chemik Eugène Soubeiran a v Německu Justus von Liebig. Soubeiran připravil chloroform pomocí Liebenovy reakce z etanolu, případně acetonu. Chloroform pojmenoval a jeho chemické složení odvodil o tři roky později, konkrétně v roce 1834, Jean-Baptiste Dumas (1800–1884). Jeho narkotické účinky poprvé pozorovali v roce 1847 francouzský fyziolog Marie-Jean-Pierre Flourens a Robert James Fegle.
V roce 1847 v Edinburghu tamější porodník James Young Simpson jako první použil chloroform k celkové anestezii při porodu. Následně se jeho používání při chirurgických zákrocích rychle rozšířilo po celé Evropě. První anesteziolog z povolání John Snow se proslavil podáním chloroformu britské královně Viktorii v roce 1853 při porodu prince Leopolda (pozdější vévoda z Albany).
V USA se však užívání chloroformu místo diethyletheru ujalo teprve na počátku 20. století, ale po zjištění, že může způsobit srdeční selhání, bylo zase rychle opuštěno. Jako náhrada byl zkoušen také trichlorethen (trichlorethylen), ale i ten byl po zjištění karcinogenicity odmítnut.
Chloroform neboli trichlormethan, je bezbarvá, těkavá, avšak nehořlavá kapalina charakteristického nasládlého zápachu. Jeho páry jsou značně těžší než vzduch (4,12krát), proto se v uzavřených prostorách hromadí u podlahy a obtížně se vyvětrává.
Pokud chcete, aby vaše vlasy působily jednotně a přirozeně, musíte si nejvíce dát záležet na volbě odstínu. Ten by měl být světlejší maximálně o dva až tři tóny než vaše původní barva, jinak působí nemoderně a příliš tvrdě.
Nažloutlé odstíny jsou bohužel dalším častým nešvarem. Žlutá barva působí nepřirozeně a lacině.
Druhy melírování:
Melír podle Jenn: Zesvětlovat od obličeje dál, to znamená, že by kolem tváře měl být melír nejhustší a pak by měl přecházet do ztracena. Účes tak získá na plasticitě, ubere roky a světlé pramínky kolem obličeje rozzáří vaši tvář.
Francouzský melír: Kombinujte tři tóny, dosáhnete tak maximálního výsledku. Odstíny musí maximálně ladit, tudíž se od sebe liší jen nepatrně. Navíc melír nezačíná hned u hlavy, tam ponecháte svou původní barvu, která je tmavší. Přirozené vrstvení pramínků, které vykují zpod vrchních vlasů, je zkrátka francouzsky šik.
Tmavší odrosty, horizontální melír: Vyzkoušejte nový trend. Základem jsou dva rozdílné tóny, místo toho, aby se spolu prolínaly vedle sebe různobarevné pramínky, vlasy se barví horizontálně. Tedy tak, že odrosty (až 10 cm) jsou tmavší a konečky přecházejí do světlé. U tohoto typu melíru si můžete dovolit i větší kontrast než tří tónů. Celkový dojem je mladistvý a svěží. Navíc vypadá zajímavě i v ohonu a dalších účesech.
V zimním období vedou béžové a pískové tóny, pro plavovlásky to jsou pak zlatavé a medové pramínky. Rozhodně se vyhněte načervenalým a nažloutlým odstínům.
Postup: Zakryjte si oblečení starým ručníkem, případně oblečte obnošené triko, které můžete zničit. Nastříhejte asi 10centimetrové čtverce alobalu. Vlasy rozčešte hřebenem a vytvořte pěšinku na obvyklém místě.
Barvu smíchejte podle návodu a můžete začít s melírováním. Obarvujte jen tenké pramínky štětečkem a poté balte vlasy do připraveného alobalu. V případě, že chcete mít melírovaný i ohon, sčešte vlasy do ohonu a barvu naneste i na pramínky ze stran.
Melír nechte působit dle návodu výrobce. Poté vlasy opláchněte, umyjte šampónem a ošetřete kondicionérem. Finálně upravte do požadovaného účesu pomocí fénu.
Levou rukou uchopte vlasy těsně nad krkem (nesvazujte je gumičkou). Pravou rukou chyťte culík a točte jím směrem doprava. Pusťte culík levou rukou a dotočte ho tak, aby vlasy přilehly k hlavě. Upevněte drdol pinetkami – horizontálně je vsaďte přímo do záhybu. Dělejte to směrem odspodu nahoru a mezi pinetkami nechte asi centimetrovou vzdálenost. Konec culíku schovejte (zatočte) pod vlnu, která se vám na temeni hlavy točením vlasů vytvořila, a upevněte ho pinetkou. Nakonec celý účes nalakujte. Pokud ho chcete hodně uhlazený, použijte silně tužící lak. Můžete však zvolit i variantu s volnými pramínky vlasů.
Paruky z pravých vlasů mají speciální velmi tenký okraj v přední čelní partii, který zajišťuje skutečně přirozený a nenápadný přechod. Zátylek tvoří ručně poutkovaný látkový podklad, který ocení pro změnu zákazník při rozdělování vlasů na 2 části, například culíky s pěšinkou uprostřed, francouzský cop, nebo při větrném počasí, kdy po odfouknutí vlasů větrem vypadá podklad jako vlastní pokožka. Velikost paruky je možno v zátylku upravit gumičkami na suchý zip, které jsou ve spodní části již připevněny.
Druhy používaných vlasů
Trh s vlasy patří nepochybně k těm nejzajímavějším na světě. Pravé vlasy jsou nedostatkovým zbožím. Především ty evropské. Naopak indické a asijské vlasy jsou zatím stále poměrně snadno k dostání. Typickým zdrojem vlasů je například Indie a Čína. Tyto vlasy jsou dále upravovány, aby se svou tloušťkou, barvou a strukturou co nejvíce podobaly vlasům evropským. Asijské vlasy jsou o dost hrubší než vlasy evropského typu a, jak asi každý ví, jsou černé barvy. Co ale všichni netuší, je to, že i tyto takzvané černé vlasy mají také své odstíny, takže by některé šlo použít i bez úpravy.
Pravé vlasy se obvykle nabízejí ve třech základních druzích:
Asijské vlasy
Asijské vlasy jsou nejméně kvalitní. Vyznačují se tím, že jsou silné a rovné. Nejsou příliš poddajné a jsou také mnohem hrubší než evropské vlasy. Často se cuchají. Dají se však sehnat ve velkých délkách. Nevýhodou je také jejich váha – jsou velmi těžké. Kvůli výše uvedeným vlastnostem se asijské vlasy nezřídka strojově tenčí, barví a potahují silikonem. Takto potažené vlasy pak vypadají hebce a jemně. Po několika umytích se však silikon z vlasů smyje a opět je vidět jejich hrubost.
Indické vlasy
Indické vlasy jsou sice kvalitnější než asijské vlasy, nicméně stejně hrozí jejich štěpení a cuchání vlasů. Při navlhčení jsou náchylné ke zvlnění. V nabídce indických vlasů jsou často významné rozdíly v kvalitě. Když máme štěstí, tak lze sehnat indické vlasy, na kterých je patrný evropský vliv. Nicméně i indické vlasy se často strojově upravují. Bývají zjemňovány a změkčovány.
Evropské vlasy
Evropské vlasy jsou nejkvalitnější a nejžádanější. Bývají jemné a s menším průměrem. Můžeme se k nim chovat skoro stejně jako k vlastním a také je lze téměř libovolně upravovat. Pravdou je, že evropské vlasy jsou poněkud dražší než ostatní typy vlas
Resveratrol obsažený v přípravku Evelor je látka, kterou produkují některé rostliny (zejména hroznové víno) jako svoji ochranu proti napadení plísněmi a jinými chorobami. Patří do skupiny takzvaných polyfenolů. Působí antimikrobiálně, virostaticky, protizánětlivě a je velmi silný antioxidant. K tomu ještě aktivuje a podporuje geny zvané sirtuiny, které hrají důležitou roli při ochraně buněk a jejich genetické informace (DNA). Resveratrol je zodpovědný za takzvaný „francouzský paradox“, kdy se Francouzi navzdory poměrně nezdravému životnímu stylu (tučná jídla, kouření) dožívají vyššího věku a na srdeční, cévní a rakovinná onemocnění trpí méně než jiné evropské národy. Důvodem je nadprůměrná konzumace červeného vína, které resveratrol v hojné míře obsahuje a které může zdraví zjevně i prospívat, je-li požíváno v přiměřené míře i kvalitě. Výzkumy prokazují významný antioxidační, protizánětlivý a zejména protinádorový účinek resveratrolu (zejména u rakoviny prostaty, prsu, kůže, jater, střev, plic a zhoubného bujení krvetvorných buněk). Při vědeckých výzkumech na tkáňových kulturách různých lidských zhoubných nádorů (karcinom prsu, prostaty, plic, vaječníků, tlustého střeva a mnoha dalších) bylo zjištěno, že pokud k takové populaci rakovinných buněk přidáme resveratrol, většina nádorových buněk se „rozpomene“ na svoji schopnost kontroly integrity DNA a procesem apoptózy zanikne. Evelor (resveratrol) lze tedy doporučit i onkologicky rizikovým pacientům k jejich ochraně.
Antibiotikum je lék, který usmrcuje některé mikroorganismy nebo brání jejich růstu. Dříve se tento termín užíval jen pro antimikrobiální přírodní léky (pro ostatní se užíval termín chemoterapeutika), v současné době se velmi často používá pro všechny látky s tímto účinkem bez ohledu na jejich původ.
V současnosti je známo přes 6000 látek s antibiotickým účinkem, ale jen asi 70 z nich našlo uplatnění v humánní a veterinární medicíně, ostatní mají příliš výrazné nežádoucí účinky nebo jsou pro pacienta toxické. Antibiotika působí především proti bakteriím, některá jsou však účinná také proti houbám a parazitickým prvokům. Mají však stále vedlejší účinky a v ČR jsou vydávány na předpis.
Již 2500 let př. n. l. používali v Číně v přírodní medicíně obklady z plesnivého sójového mléka. Stopy antibiotik (tetracyklin z piva) byly nalezeny také v 1600 let starých kosterních pozůstatcích Egypťanů a Núbijců. Antibiotika byla rovněž přijímána přirozeně ve stravě (zelenina obsahující sirné sloučeniny alicin, glukosinoláty).
V západní medicíně první objev antibiotik učinil Louis Pasteur, který v roce 1877 zjistil, že laboratorní zvíře naočkované kulturou B. anthracis společně s kulturou saprofytických bakterií neonemocnělo antraxem. O deset let později německý vědec Rudolf Emmerich náhodou objevil, že zvíře naočkované kulturou Streptococcus erysipelatis neonemocní cholerou, a o dva roky později Charles-Joseph Bouchard prokázal, že tutéž ochranu poskytuje Pseudomonas aeruginosa. V průběhu dalších let se zjistilo, že antimikrobiální vlastnosti má i lihový výluh z kolonií a účinná substance byla nazvána pyocyanáza. Stala se prvním antibiotikem používaným v nemocnicích, její vlastní toxicita a nemožnost zajistit stále stejně účinný produkt ale neumožnily její delší používání.
První skutečně účinné objevené antibiotikum pocházelo z plísně. Francouzský doktor Ernest Duchesne zaznamenal už v roce 1896, že určité plísně rodu štětičkovec (Penicillium) ničí bakterie. Duchesne, respektive jeho výzkum však zůstal zapomenut po celou další generaci. Až Alexander Fleming během svého výzkumu antibakteriálního působení lysozymu kultivoval bakterie na agarových plotnách a jedna z nich byla napadena plísní druhu Penicillium notatum. Fleming pochopil, že plíseň vylučuje něco, co růst bakterií zastavilo. I když nebyl schopen sloučeninu izolovat, svůj objev v roce 1929 popsal ve vědecké literatuře. Protože plíseň byla rodu Penicillium, nazval tuto sloučeninu p
Vlhký polibek: Je všechno možné, jen ne romantický! Určitě by vás rád něžně a dobře líbal. Ale chybí mu ještě cit a zkušenosti. Berte to jako výzvu a naučte ho líbat tak, jak to máte ráda!
Kousavý polibek: Je to ohňostroj citů. Oběma se vám jeho jemné hryzání rtů líbí, je to sexy. Oba chcete víc. Jeho polibek prozrazuje, že je mezi vámi velká porce vášnivosti. Je z vás rozechvělý a chce vás mít jen sám pro sebe. Člověk musí být opravdu talentovaný na líbání, aby se mu při jemném okusování nestala nehoda. Ale cvičením se člověk učí a zlepšuje.
Veřejný polibek: Okolní pozorovatelé jsou mu ukradení. Jeho polibek prozrazuje, že se nestydí ukázat celému světu, že je zamilovaný. Chce se s vámi před kamarády taky trochu vytáhnout: to je moje holka! Body pro něj! Je otevřený a extrovertní. Jen pozor, jestli také nejde o majetnický tah – trošku z toho zavání žárlivost.
Polibek na uši: Prozrazuje, že neustále při líbání odbíhá od vašich rtů. Chce vás ochutnávat a poznávat, na kterých místech jste nejcitlivější. Je zvědavý, vynalézavý a opravdu ho zajímáte.
Francouzský polibek: Je to klasika, není nikdo, kdo by tuhle milou a někdy velmi vášnivou hru jazyků neznal. Jde o elektrizující a velmi intimní polibek, který ukazuje, že od vás chce víc, než se jen držet za ruce. To ale neznamená, že touží po vztahu. S někým se líbat pro něj nemusí být ničím zvláštním.
Sání rtů: Udělá z líbání hru na kočku a myš. Začne vám jemně sát horní ret. Jeho polibek prozrazuje, že je to hravý milenec. Je empatický, líbí se mu jen tak se mazlit a užívat si vzájemnou lásku.
Benigní familiární tremor, Minorova nemoc či esenciální tremor je poměrně časté onemocnění (výskyt asi 1%). Podle některých prací až 20 % ve věkové skupině nad 65 let. Může se vyskytnout i sporadicky, ale ve většině případů jde o geneticky vázané onemocnění s rodinným výskytem. Často se objevuje v mladších věkových skupinách, někdy i v dětském věku.
Vedle pomalu se zhoršujícího třesu rukou, který se objevuje ve statické poloze a při pohybu, bývá častý i třes hlavy nebo hlasu. Velmi zajímavé je, že onemocnění esenciálním tremorem se obvykle spojuje s dlouhověkostí a se zachovanou tělesnou i duševní svěžestí. Touto chorobou trpěl pravděpodobně i Max Švabinský, francouzský malíř Nicolas Poussin (1594–1665) a norský sochař Magnus Berg (1666–1739). Podstata choroby není objasněna, předpokládá se špatná funkce mozkových bazálních ganglií a mozečku. Esenciální třes neboli esenciální tremor je nepříjemné, i když naštěstí nikoliv nebezpečné neurologické onemocnění. Svým nositelům způsobuje řadu obtíží a jeho léčba není vždy snadná. Choroba se vyléčit nedá, dají se léčit jen příznaky.
Příčiny
Při vzniku onemocnění není přítomno jiné způsobující onemocnění a jiné příčiny vzniku obtíží nejsou moc známy. Zcela jistě existují určité genetické předpoklady a esenciální třes mívá častěji rodinný výskyt.
Projevy
Esenciální tremor je jednou z nejčastějších příčin třesu. Typicky jde o kinetický třes horních končetin, ale třást se může v podstatě celé tělo. Třes se objeví při pokusu o pohyb, v klidu má tendenci vymizet. To je důležitý rozdíl oproti klasickému parkinsonskému třesu, který je nejvýraznější v klidu a mizí při pohybech, například při uchopení předmětu. Další dosti typickou charakteristikou esenciálního třesu je jeho zhoršení při stresu a naopak vymizení po napití se alkoholu. To ovšem není až tak dobrá věc, protože si toho většina postižených všimne a je mezi nimi vyšší riziko alkoholismu. Tíže obtíží je individuální a zvláště těžké formy mohou těžce narušit pacientovo zaměstnání i běžné denní činnosti.
Typické znaky:
nepřítomnost jakýchkoliv dalších neurologických příznaků
zmírnění potíží po požití alkoholu – pomocná diagnóza
zvýrazňuje se při emocích a léky na Parkinsonovu chorobu neúčinkují
Diagnostika
Diagnózu určuje většinou neurolog na základě znalostí pacientových obtíží
Vavřín se ve své domovině ve Středomoří vyskytuje obvykle jako strom dorůstající poměrně značných výšek, roste však pomalu. Pěstuje se pro svoje dekorativní stálezelené vonné listy. Dříve se vavřín používal jako výzdoba při slavnostních příležitostech, například na věnce. Zejména staří Římané a Řekové se vavřínovými věnci zdobili při vítězných bitvách a sportovních zápasech. V dnešní době je pro nás vavřín kromě dekorativního účelu nepostradatelný v kuchyni.
Rostlina tvoří vejčité kožovité listy sytě zelené barvy, které jsou na okrajích mírně zvlněné. Listy jsou silně aromatické a s oblibou se používají jako koření – bobkový list. Rostlina tvoří nenápadné květy vyrůstající z paždí listů. Žluté květy se objevují v červnu. Po odkvětu se tvoří černofialové bobule. Semena se sklízejí na konci podzimu, jakmile plně dozrají. Ve Středomoří se ze semen lisuje jedlý olej. Jako koření se používají pouze listy, a to jak čerstvé, tak sušené. Čerstvé listy vydrží v mikrotenovém sáčku několik dní. Před použitím je raději nakrájíme. Jinak listy sušíme na suchém, tmavém místě. Po usušení listy ze stonků odtrháváme. Můžeme je použít celé nebo drcené.
Vavřín má rád prosluněná místa, tam se mu bude doopravdy dařit. V létě je náročný na dostatek vláhy a hnojiva. I přesto nechte zeminu mezi zaléváním vyschnout. Na půdu není rostlina náročná a snáší dobře i vápenaté půdy. K opravdu dobrému růstu ale potřebuje kyprou a výživnou zeminu. Nenechte se však zmást Středomořím, kde vavřín může působit dojmem rychle rostoucí bezproblémové dřeviny, opak je pravdou. Třebaže rostlina vyžaduje pravidelnou zálivku, má kořeny citlivé na přemokření. Zvláště při pěstování v květináči nezapomeňte na silnou drenážní vrstvu, protože pokud rostlině uhnijí kořeny, tak se s tím jen těžko vyrovná. Dalším parametrem je výživná, ale propustná zemina. Toho docílíte přídavkem perlitu nebo drobného štěrku.
S dobrým prospíváním rostliny bezesporu souvisí řez. Velmi slabé nebo naopak silné větve obrážejí nepříliš ochotně a mnohdy vytvoří pouze 1 až 2 nové výhony. Na to myslete při tvarování, kdy nenechte rostlinu nasadit příliš starého dřeva. Tak snadno dostanete stálezelený keř nebo stromek, vavřín má totiž dobrou regenerační schopnost a snese i hluboký řez.
Pokud chcete vavřín namnožit, jde to celkem jednoduše. K množení se využívají vrcholové řízky, které mají alespoň 3–6
Sirup ze smrkových výhonků se hodí na palačinky, vafle nebo francouzský toast, na oslazení nápojů nebo na výrobu originální zmrzliny.
Ingredience
2 hrnky cukru
2 hrnky vody
2 hrnky hrubě nasekaných smrkových výhonků
Postup
Vložte všechny ingredience do pánve a pomalu zahřívejte. Vařte po dobu 5 minut. Vypněte teplo a nechte sirup úplně vychladnout. Potom přelijte do sterilizované nádoby a zchlaďte.
Použití
Kandované jehličí
Po uvaření smrkového sirupu a před jeho zchlazením přidejte 1 hrnek celých smrkových výhonků a pomalu přiveďte k varu. Vařte 2 minuty. Vypněte teplo a nechte smrkové výhonky v sirupu vychladnout. Potom vše přelijte do sterilizované nádoby a zchlaďte. Když je vše chladné, tak nechte z výhonků okapat všechen sirup a jednotlivé výhonky obalte v cukru krystal. Ocukrované výhonky rozprostřete na voskovaný papír, aby mohly uschnout. Když jsou kandované smrkové výhonky suché (může to trvat několik dní), vložte je do vzduchotěsné nádoby a uchovejte v chladničce k příležitostnému použití.
Sacharidy se nacházejí téměř ve všech živých bytostech a hrají rozhodující roli ve správném fungování imunitního systému, hojení, srážení krve a vývoji člověka. Nedostatek sacharidů může vést k poškození fungování všech těchto systémů, avšak v západním světě je takovýto nedostatek spíše vzácný. Nadměrná konzumace sacharidů, zejména těch rafinovaných, jako je cukr nebo kukuřičný škrob, může vést k obezitě, diabetu typu II a rakovině. Mezi nezdravé potraviny s vysokým obsahem sacharidů patří slazené cereálie, sušenky, koláče, mouky, džemy, zavařeniny, chlebové výrobky, rafinované produkty z brambor a sladké nápoje. Ke zdravým zdrojům potravin s vysokým obsahem sacharidů patří zelenina, luštěniny (fazole), celozrnné výrobky, ovoce, ořechy a jogurt.
Cukry, sirupy a sladidla s vysokým obsahem sacharidů:
fruktóza obsah uhlohydrátů na 100 g potraviny – 4 g,
aspartam obsah uhlohydrátů na 100 g potraviny – 3,6 g,
med obsah uhlohydrátů na 100 g potraviny – 3,3 g,
cukr moučka obsah uhlohydrátů na 100 g potraviny – 3 g,
hnědý cukr obsah uhlohydrátů na 100 g potraviny – 2,9 g,
javorový sirup obsah uhlohydrátů na 100 g potraviny – 2,7 g.
Sladkosti s vysokým obsahem sacharidů:
mandlový nugát obsah uhlohydrátů na 100 g potraviny – 129 g,
čokoláda Tootsie Rolls obsah uhlohydrátů na 100 g potraviny – 61 g,
tvrdé bonbony obsah uhlohydrátů na 100 g potraviny – 59 g,
nízkokalorické gumové bonbony obsah uhlohydrátů na 100 g potraviny – 44 g,
žvýkačky obsah uhlohydrátů na 100 g potraviny – 29 g,
žvýkačky bez cukru obsah uhlohydrátů na 100 g potraviny) – 19 g.
Obiloviny s vysokým obsahem sacharidů:
rýže obsah uhlohydrátů na 100 g potraviny – 28,5 g,
kakaové křupky obsah uhlohydrátů na 100 g potraviny – 27,2g,
popcorn obsah uhlohydrátů na 100 g potraviny – 26,9 g,
Marshmallow Froot Loops & Cocoa Dyno-Bites obsah uhlohydrátů na 100 g potraviny – 25,9 g,
müsli obsah uhlohydrátů na 100 g potraviny – 23,3 g.
Svačiny a mlsání s vysokým obsahem sacharidů:
popcorn obsah uhlohydrátů na 100 g potraviny – 25,2 g,
preclíky obsah uhlohydrátů na 100 g potraviny – 22,8 g,
rýžové koláčky z bílé rýže obsah uhlohydrátů na 100 g potraviny – 22,7 g,
