Otázka bio či ne-bio je stejně tak kontroverzní téma jako samotné konopí. Dalo by se říci, že obě otázky rozdělují lidi na 3 skupiny. Jedni jak biopotraviny, tak konopí rezolutně odmítají – často jsou to ti neinformovaní. Druzí naopak nakupují výhradně biopotraviny a na konopí nedají dopustit. Ti třetí jsou tak někde mezi, občas si to či ono koupí, protože je to k dispozici nebo na to mají chuť, ale spíše tyto otázky jednoduše neřeší. Existuje nespočet různých odrůd a kříženin konopí. Každá produkce léčebného konopí by měla být analyzována na poměr kanabinoidů, především tetrahydrokanabinolu THC a kanabidiolu (CBD), ale také těch dalších. Dále se provádí rozbor na kontaminaci těžkými kovy, pesticidy a mikroby.
Konopí seté (Cannabis sativa L.) je teplomilná plodina náročná na vodu, půdu, živiny i agrotechniku. Patří do čeledi konopovitých (Cannabaceae), kam vedle konopí setého patří ještě chmel (Humulus). Potlačuje růst plevele, má rekultivační a protierozní schopnosti, odčerpává z půdy nečistoty, jedovaté látky a těžké kovy. Při jeho pěstování nejsou třeba ani pesticidy, ani herbicidy, které zatěžují životní prostředí. Obsahuje cca 23 % vlákna a cca 75 % dřevité hmoty.
Konopí dokáže velmi dobře absorbovat těžké kovy, ať už z půdy nebo vody. Pro tuto vlastnost se používá v oboru zvaném fytoremediace, který se zabývá čištěním půd pomocí rostlin. Je tedy důležité pěstovat konopí v ekologicky čistém prostředí a používat materiály, které neobsahují ani neuvolňují těžké kovy a další toxické látky. Tyto látky se totiž mohou skrze rostlinu dostat do těla, akumulovat se v tělních tekutinách a působit toxicky na organismus. Nekontrolované konopí může také obsahovat různé příměsi (olovo, želeno nebo písek), které zvyšují jeho váhu a tím i jeho cenu. Následné užití poté může vyvolat pro uživatele nepříznivé účinky. Toto je tedy jeden z hlavních důvodů, proč by konopí pro výrobu potravin mělo být pěstováno v ekologicky čisté produkci, prosté jakýkoliv kontaminantů.
Nesprávná výživa – mnoho nevhodné a málo vhodné stravy, nadvýživa (přetížení organismu), příliš mnoho bílkovin, cukru, alkoholu, nikotinu, nasycených mastných kyselin, jedů z poživatin, insekticidy, pesticidy, herbicidy, potravinové přísady, konzervační barvicí přísady, chlór v pitné vodě
Stravovací návyky – nedostatečné žvýkání (podpora kyselinotvorného kvašení ve střevech)
Nerovnoměrný poměr kyselinotvorných a zásadotvorných potravin
Narušení střevní flóry – kvašení v tenkém střevě, zahnívání v tlustém střevě
Málo tekutin – stoupá koncentrace kyselých odpadů hlavně v tuku a v nervových a pojivových tkáních
Zátěžové situace – zloba a agrese, stres a nahromaděná duševní zátěž
Příčina překyselení našeho těla tedy často spočívá rovným dílem v naší potravě, stresu a v metabolických procesech. Prostřednictvím lymfatického systému zatěžuje ledviny, které jsou schopny vylučovat nadměrné množství kyselin jen krátkou dobu. Jakýkoliv stres také okyseluje. V souvislosti s okyselením je tak síť našich cév neustále narušována. Vzhledem k tomu, že zprostředkovává spojení mezi všemi buňkami v těle, rozšiřuje se poškození do celého těla.
Pro orientační přehled je dostačující jednoduché vyšetření pH moči: protože vylučování kyselin v průběhu dne kolísá dle příjmu potravy, je účelné provést srovnání denního profilu opakovaně během 3 až 4 dnů. Měření lze provést doma. K měření moči je vhodné používat pouze takzvané selektivní indikátorové papírky, protože měří mnohem přesněji než v lékárnách běžně prodávané univerzální papírky na měření moči. Selektivní mají podstatně bohatší stupnicí pH.
Při zjištění výrazně kyselé hodnoty je nezbytné provést odpovídající opatření k odkyselení, například příjem potravinových doplňků se zásaditým účinkem, zásadité koupele a především odpovídající změnu stravování.
Překyselení organismu je v současném světě jedním z nejnebezpečnějších degenerativních zdravotních problémů vůbec. Obzvláště proto, že mu doposud není věnována patřičná pozornost. Překyselení, jeho dopady a souvislosti, zdá se unikají jak oficiální nauce o zdraví, tak i nám samotným. Málokdo si doposud dokáže uvědomit přímý vztah mezi možným dlouhodobým nadbytkem kyselin v organismu a zdravím. Zdraví, neboli stav bez nemoci, je totiž bezprostředně závislé na rovnováze kyselých a zásaditých látek v těle. Stav nadbytku kyselin způsobuje či zhoršuje drtivou většinu nemocí. Dá se říci, že je to přímo zlatý klíček k našemu zdraví.
Podle významných světových autorů totiž téměř není možné onemocnět, dokážeme-li udržet správnou acidobazickou (zásadito-kyselou) rovnováhu v organismu. Přinejmenším je možné se s přehledem vyhnout riziku degenerativních onemocnění.
Měli bychom se obávat nejen překyselení žaludku, ale také patologického posunu hodnoty pH celého těla. Velmi diskutované okyselení způsobuje nemoci, zbavuje tělo minerálů (vápník, sodík, draslík a hořčík) a získává je z vitálních orgánů a kostí. V důsledku toho je tělo vážně a dlouhodobě poškozeno, což vede k okyselení; a co je ještě horší, toto okyselení může léta zůstat bez povšimnutí.
Kyselost nebo zásaditost jakékoliv tekutiny se udává v takzvaném pH (zkratka od „potential of hydrogen“ = množství volných iontů vodíku H+). Tato jednotka jednoduše řečeno udává, jestli je v tekutině více kyselých nebo zásaditých látek, případně zda jsou v rovnováze a tekutina je neutrální. Neutrální tekutina je ta, která má pH kolem hodnoty 7. Lidské tělo je navrženo tak, aby bylo mírně zásadité, je to pro něj doslova životně důležité, aby po celou dobu mělo pH krve na hodnotách kolem 7,4.
Cévy a vůbec jakékoliv tkáně uvnitř lidského organismu nejsou stavěny na průchod kyselé směsi. Víceméně cokoliv kyselého, co prochází lidskou tkání, nenávratně poškozuje tyto tkáně. Lidský organismus se ve snaze přežít snaží procesem demineralizace dosáhnout mírně zásadité hodnoty pH, problém je ovšem v tom, kde má tyto látky a materiály vůbec brát. A tak tělo, protože nemá na vybranou, si vápník a další zásadotvorné materiály bere z kostí, zubů, kloubních chrupavek a podobně. Ve výsledku to tedy znamená, že tělo pod hrozbou daleko větších škod oslabuje samo sebe. Získaný vápník a další materiály se naváží na kyseliny v cévní stěně a ta postupně tuhne. Postižné místo organismus ošetří svojí záplatou jménem cholesterol. Nemusíme zde připomínat, že dobrá průchodnost cév je velmi důležitá pro naše zdraví.
Obrana tedy spočívá v pochopení, že správný poměr kyselin a zásad je nebo by měl být pro člověka normální a&n
Merlík chilský/čilský čili quinoa/kvinoa (Chenopodium quinoa) je rostlina z čeledě laskavcovitých. Kvinoa se v Latinské Americe využívá převážně jako obilovina. Obyvatelé And pěstovali tuto rostlinu už před tisíci lety, Inkové ji dokonce uctívali jako posvátnou plodinu. Dnes se kvinoa stává hvězdou mezi bio potravinami v západním světě, který ji označuje za potravinu budoucnosti. Kvinoa má obrovský potenciál, jenž nebyl zatím plně využit, neboť nikdy nedošlo k úplné domestikaci rostliny. Nový výzkum však může tuto skutečnost zásadně změnit. Vědci budou nyní moci cíleně upravit vlastnosti, které jim u kvinoy nevyhovují.
Rostlina roste na vysokohorských planinách jižní Bolívie, kde ji domorodci také pěstují.
V České republice se kvinoa pěstuje již přes 100 let jako okrasná rostlina v botanických zahradách a v poslední době i pokusně na polích.
Merlík čilský je jednoletá bylina, jejíž výška se pohybuje průměrně od 1 do 2 metrů v závislosti na prostředí a genotypu. Jedná se o velice variabilní druh. Stonky jsou vzpřímené, rozvětvené nebo nevětvené. Barva širokých členitých listů se mění: mladá rostlina má listy zelené, s dozráváním se jejich barva mění na žlutou, červenou až fialovou. Je stejně tetraploidní jako její blízký příbuzný Chenopodium berlandieri pěstovaný především v Mexiku. Hlavní zdřevnatělý kořen roste do hloubky, postranní kořeny rostou horizontálně a tvoří rozvětvený systém, který pomáhá rostlině odolávat suchu. Přisedlé květy mohou být jak oboupohlavé, tak jen samčí nebo jen samičí. Jsou opylovány větrem. Nahloučené květy v klubíčkách jsou uspořádány do lat, jež tvoří hroznovitá květenství. Tyčinky mají krátké nitky s prašníky, čnělka má 2 nebo 3 blizny.
Plodem je nažka obalená okvětím. Semeno je oblé, ze dvou stran zploštělé o velikosti 1 až 2,6 mm. Má různé barvy: černou, hnědou, fialovou, červenou, oranžovou nebo žlutou. Žlutá barva je dána pryskyřičným povlakem s hořkými saponiny, které se musí před konzumací odstranit mechanicky (obroušením) nebo chemicky (máčením), pak jsou semena bílá. Semena pokusně vyšlechtěných odrůd bez hořkých saponinů sezobali ještě před uzráním ptáci. Embryo semene tvoří 60 % objemu, což znamená, že semena kvinoy mají ve srovnání s obilnými zrny vyšší obsah bílkovin. Semena nemají období vegetačního klidu, mohou tudíž ihned klíčit. Jestliže však k tomu nejsou vhodné podmínky, zůstanou v půdě a podrží si klíčivost 2 až 3 roky.
Kvinoa představuje velice adaptabilní druh, roste od rovníkových oblastí až po Chile, od (téměř) hladiny moře po nadmořskou výšku 4 000 m. Byly vyšlechtěny kultivary s velice rozdílnou dobou růstu, a sice od 90 až po 220 dnů od vysetí do&n
