Horizontální vroubky na nehtech obvykle začínají z jedné strany nehtu podélně na jeho druhou stranu. Horizontální vroubky na nehtech jsou rovnoběžné s nehtovým kořenem a naznačují přítomnost nějakého onemocnění nebo špatného zdravotního stavu, i když to nemusí vždy tak být. Jeden takový zvláštní druh horizontálních vroubků nehtů, které mohou být příznakem onemocnění, se nazývají Beauovy linky. Jsou pojmenovány po vědci, který se jmenoval Joseph Honoré Simon Beau (1806–1865), který je jako první v roce 1846 popsal. Fotografie, na kterých jsou vidět tyto nebezpečné prohlubně na nehtech, jsou zde: Beauovy linky.
Beauovy linky jsou horizontální, hluboce zvrásněné vyvýšeniny na nehtech, které můžou být i lehce tmavé. Existuje celá řada příčin pro tyto výrazné prohlubně na nehtech, včetně předchozích zranění nehtového lůžka, podvýživy, reakce na některé léky a metabolické poruchy, jako je například cukrovka. Prohlubeň, která charakterizuje Beauovy linky nastane, když je růst nehtů dočasně zastaven kvůli nemoci nebo také i kvůli špatné výživě. Špatná výživa ani nemusí pocházet z naší vůle, například při nadměrně rychlém zhubnutí a podobně, ale může nastat i u člověka, který se stravuje normálně, ale má někde ve svém těle přerušenou výživovou cestu nehtů. Typicky to může být způsobeno špatným využitím bílkovin. Pokud máte tento typ horizontálních prohlubní na nehtech, tak navštivte svého praktického lékaře a ukažte mu to.
Někdy může být růst nehtů krátce přerušen z důvodu více společných faktorů, jako jsou náhlé změny výživy nebo po zranění nehtového lůžka. To může vést také k tvorbě horizontálních prohlubní na nehtech. Ty obvykle nejsou důvodem k obavám, ačkoli by bylo vhodné konzultovat jejich výskyt se svým lékařem, obzvláště máte-li zjevné horizontální vyvýšeniny, protože mohou být známkou nedostatku výživy nebo jiného onemocnění, které půjde diagnostikovat například z krevního rozboru. V některých vzácných případech mohou tyto podélné rýhy být příznakem otravy arzénem.
Pokud jste si nedávno všimli, že se vám na nehtech vyvinuly vyvýšeniny nehtů a zejména pokud jsou horizontální povahy, tak byste měli tyto příznaky konzultovat se svým lékařem, protože je důležité co nejdříve vyloučit vážnější zdravotní problém, na který by to mohlo ukazovat.
Nejdůležitější je dostatek spánku – ideální doba spánku je sedm hodin denně. Dbejte na to, abyste chodili spát vždy ve stejnou dobu, a snižte pokojovou teplotu v ložnici. Tak se vy i vaše oči lépe zotavíte. Vyvyšte si během spánku hlavu.
Není neobvyklé mít po probuzení opuchlé oči. Možným vysvětlením pro to může být, že když několik hodin ležíte v horizontální poloze a potom vstanete, tekutina, která byla pod očima, je najednou stlačena gravitací. Abyste toto omezili, můžete zkusit používat během spánku polštář navíc, takže tekutina není tak drasticky stlačena, když vstanete. Pokud spáváte na břiše, zkuste místo toho spát na zádech. Lidé, kteří spí na břiše, mívají více oteklé oči, poněvadž tato poloha dovoluje hromadění zmiňované tekutiny. Pokud spíte na boku, můžete zjistit, že jedno oko natéká víc než to druhé. Zkuste tedy střídat strany nebo místo toho spát na zádech.
Pokud často pracujete na monitoru, je dobré dopřát očím sem tam přestávku. Například během telefonického rozhovoru zavřete oči nebo se občas podívejte z okna do dálky.
Omezte solení, horní limit pro denní příjem soli pro dospělou osobu je 10 gramů. Nadměrná konzumace soli nejen obecně poškozuje zdraví, ale také způsobuje zadržování vody v tkáních a tím i v očích.
Doplňujte tekutiny. Ovšem nepijte na noc! Nemusí to vůbec být alkohol, stačí větší hrnek čaje nebo vody a ráno budete mít napuchlé oči. Otok přejde to tak do dvou hodin od probuzení.
Pijte méně alkoholu. Alkohol vede k zadržování tekutin v obličeji, stejně jako způsobuje dehydrataci. Omezte příjem alkoholu na 1 nebo 2 drinky najednou, 1 nebo 2krát týdně. Pití více než tohoto množství časem způsobí, že se kůže kolem vašich očí uvolní.
Jako první pomoc pomohou kávové lžičky, které si obráceně přiložíte na opuchlé oči.
Vhodné jsou i použité sáčky od čaje. Nevyhazujte je tedy, dejte do lednice a ráno použijte jako obklad na oči.
Chlazené plátky okurek mají perfektní velikost a tvar pro vaše oči a na dočasné snížení otoku dobře fungují. Lehněte si na záda a položte plátky okurek na zavřená oční víčka cca na 15 minut, nebo dokud se neohřejí na teplotu kůže.
Můžete si koupit adstringentní krémy a tonika, která pomáhají zmírňovat opuchnutí stažením kůže okolo očí. Namočte dvě vatová kolečka v adstringentním krému nebo toniku, lehněte si na záda, zavřete oči a položte vatová kolečka na oči. Nechte adstringent zhruba 10 minut vsakovat, potom kolečka odstraňte a opláchněte si obličej.
Brambory mají přirozené adstringentní vlastnosti. Oloupejte syrovou bramboru, rozkrojte ji na půl a položte si ony půlky na oči, přibližně na 10 minut. Brambory oči zchladí a otok zmizí. Zkuste i strouhanou bramboru. Jednoduše nastrouhejte čerstvou bramboru a naneste ji na oči cca na 15 minut. Potom opláchněte.
Zacvičte si. Zlepšuje to krevní oběh, což pomůže rozproudit tekutiny ve vašem těle, takže se zbytečně nikde nehromadí. Pokud máte čas, jděte si zaběhat, zacvičte si jógu nebo si jednoduše dejte ráznou procházku.
Vhodné jsou i odvodňovací čaje z bylinek, které pomohou...
Počty cviků v jedné sérii tréninkové jednotky stanovíme podle specifického zátěžového testu. Při uzávěru břišní aorty nebo jedné z ilických (kyčelních) tepen pacient provádí dřepy nebo podřepy. Při femoris-popliteálním postižení a postižení horní třetiny tepen bérce dělá výstupy na špičky. Při postižení, které odpovídá dolním dvěma třetinám holeně pacienta, vykonává střídavě předozadní ohýbání nohy v kotníku v horizontální poloze, tedy vleže se zdviženými dolními končetinami, to znamená nad úrovní srdce.
Počet cviků pro tréninkovou jednotku představuje dvě třetiny celkového počtu cviků, které pacient uskutečnil až do ischemické bolesti takové intenzity, při které byl nucen cvičení ukončit, přitom cviky vykonával tempem cca 40 cviků/min.
Vlastní intenzivní intervalový trénink se skládá z typu cviků podle výšky postižení cévy, přičemž po sérii cviků následuje 2 až 3 minutová relaxační pauza vleže, vsedě nebo vestoje. Soubor cvičení je třeba provádět minimálně 2–3krát denně a každých 4 až 6 týdnů je vhodné nové otestování maximálního počtu cviků v jedné sérii. Pokud se zjistí zvýšený počet cviků, znamená to zlepšení tolerance zátěže, a stanoví se nový, aktuální 2/3 počet cviků, který se procvičuje stejným způsobem.
Při zahájení intenzivního intervalového tréninku je nutný dohled specialisty – lékaře, fyzioterapeuta, který provede test chůze, jímž zjistí vzdálenost v metrech, kterou pacient přejde do prvního pocitu bolestí v dolních končetinách, takzvaná klaudikační vzdálenost. Tempo testované chůze by mělo být 120 kroků za 1 minutu.
K dalším specifickým testům patří test podle Ratschowa, Prusíka, polohový test, Treadmill test k odlišení závažných příznaků onemocnění cév dolních končetin (patří k vyšetřením specialistou pro klinickou diagnostiku). Uvedené intervalové testy, jakož i test pro intenzivní intervalový trénink, jsou kontraindikovány u závažných onemocnění, pro které lékař-specialista může vyloučit u pacienta testování a s kterými je seznámen fyzioterapeut, pracovník, který je určen pro provedení testu. K prodloužení klaudikační vzdálenosti a ke zvýšení počtu prováděných cviků v jedné tréninkové jednotce dochází při pravidelně prováděném intenzivním tréninku přibližně po prvních šesti týdnech. K dalšímu výraznému zvýšení zátěžového testu dochází následně po čtrnácti týdnech, pak následuje mírný vzestup po půl roce a někdy ještě po prvním roce. Trvalý léčebný trénink je nutný k udržení nabyté výkonnosti. Měl by se uskutečňovat i po chirurgických a intervenčních zákrocích.
Rozsah tréninkové aktivity je třeba v případě onemocnění cév dolních končetin vždy konzultovat s lékařem-specialistou.
Hlen (mukus, též sliz) je hustá tělní tekutina vylučovaná sliznicemi (takzvanou mukózní membránou). Jeho funkcí je zvlhčovat a chránit určité partie těla, jako je trávicí, dýchací a rozmnožovací soustava. Na druhou stranu je hlen průvodním znakem určitého onemocnění. Zahlenění obvykle doprovází zejména infekční choroby dýchacích cest nebo onemocnění spojená s neinfekčním podrážděním průdušek a plicní tkáně.
Infekce horních cest dýchacích: Vykašlávané hleny se nacházejí u akutní laryngitidy (zánět hrtanu). Kromě toho se může vysmrkávání a vykašlávání hlenů objevit u zánětu vedlejších dutin nosních. Produkovaný hlen a hnis následně zatékají do dýchacích cest, dále je dráždí a vedou k vlhkému kašli. Typické je to v noci, kdy je v horizontální poloze zatékání hlenu do dýchacích cest snazší.
Infekce dolních cest dýchacích: Záněty průdušek a zápaly plic jsou obvykle doprovázeny tvorbou hlenu, který pak nemocný vykašlává. Stavy bývají spojeny s horečkami, schváceností a dušností. Speciální a vzácnou infekční příčinou vykašlávání hlenů je tuberkulóza. Pro ni je typická příměs krve v hlenu.
Chronické záněty průdušek a CHOPN: Tyto nemoci jsou spojené s dlouhodobým vystavováním se škodlivinám, které dráždí průdušky. Typicky se jedná o cigaretový kouř, a tak jsou chronické záněty průdušek běžným onemocněním kuřáků. Ranní zahlenění, odkašlávání hlenů a záchvaty dušnosti pak provázejí kuřáka celý jeho život. Vzhledem k tomu, že chronické onemocnění průdušek a plic vede k přetěžování srdce, jsou tito lidé ohroženi častějšími srdečními příhodami a srdečním selháním.
Rakovina plic: Rozsáhlejší nádorové ložisko komunikující s některou z průdušek může drážděním způsobovat záchvaty kašle a nadprodukci hlenu v postižené části plíce. Letitého kuřáka nemusí tyto příznaky nijak znepokojit, protože se podobají projevům zánětu průdušek. Velmi varovným příznakem je však vykašlání hlenu s příměsí krve.
Cystická fibróza: Jde o vzácné onemocnění, které je vrozené a nevyléčitelné. Jeho podstatou je geneticky daná porucha transportu některých iontů v těle, což vede mimo jiné k poruše tvorby sekretu v dýchacích cestách. Ten se tvoří u všech lidí a pomáhá zvlhčovat dýchací cesty. U nemocných s cystickou fibrózou ovšem vzniká abnormálně hustý a lepivý hlen, který ucpává dýchací trubice a hromadí se v nich.
Omnic TOCAS 0,4 jsou tablety s prodlouženým uvolňováním.
KVALITATIVNÍ A KVANTITATIVNÍ SLOŽENÍ
Jedna tableta s prodlouženým uvolňováním obsahuje tamsulosini hydrochloridum v množství 0,4 mg, odp. tamsulosini 0,367 mg. Úplný seznam pomocných látek viz dále (FARMACEUTICKÉ ÚDAJE).
LÉKOVÁ FORMA
Tablety s prodlouženým uvolňováním. Popis přípravku: kulaté žluté bikonvexní potahované tablety, z jedné strany vyraženo „04“.
KLINICKÉ ÚDAJE
Terapeutické indikace: symptomy dolních močových cest (LUTS) na podkladě benigní hyperplazie prostaty (BPH).
Dávkování a způsob podání: Jedna tableta denně. Omnic TOCAS 0,4 lze užívat nezávisle na jídle. Tableta se polyká celá a nesmí se rozdrtit nebo žvýkat, protože by se tak narušilo prodloužené uvolňování léčivé látky. V případě poškození ledvin není snížení dávek tamsulosinu opodstatněné. Úprava dávek u mírné až středně těžké insuficience jater není opodstatněná. Omnic TOCAS 0,4 není určen pro podání dětem.
Kontraindikace: hypersenzitivita na léčivou látku nebo na kteroukoli pomocnou látku, ortostatická hypotenze v anamnéze, těžká jaterní insuficience. Tamsulosin hydrochlorid se nemá podávat současně se silnými inhibitory CYP3A4, např. ketokonazolem.
Zvláštní upozornění a opatření pro použití: Stejně jako u ostatních alfa1 blokátorů může při léčbě přípravkem Omnic TOCAS 0,4 v jednotlivých případech dojít k poklesu krevního tlaku a v důsledku toho, i když jen zřídka, k mdlobám. Při prvních příznacích ortostatické hypotenze (závrať, slabost) si má pacient sednout nebo lehnout, dokud tyto příznaky nevymizí. Před zahájením terapie přípravkem Omnic TOCAS 0,4 má být pacient pečlivě vyšetřen s cílem vyloučit ostatní onemocnění, jejichž symptomy mohou být shodné s příznaky benigní hyperplazie prostaty. Před zahájením léčby a poté v pravidelných intervalech má být provedeno digitální vyšetření per rektum, a pokud je zapotřebí, má být stanovena hladina prostatického specifického antigenu (PSA). K léčbě pacientů s těžkým poškozením ledvin (clearance kreatininu 10 ml/min.) je třeba přistupovat s velkou opatrností, neboť pro tyto pacienty nejsou k dispozici údaje z klinických studií. Peroperační syndrom plovoucí duhovky (IFIS – Intraoperative Floppy Iris Syndrome, varianta syndromu malé zornice) byl pozorován během operací katarakty u některých pacientů současně či v minulosti léčených tamsulosin hydrochloridem. IFIS zvyšuje riziko peroperačních komplikací. Přerušení léčby
Food Detective je první test na světě, který je určen na samodiagnostiku potravinové intolerance. Testovací podložka, na které jsou naneseny potravinové extrakty, vám ukáže, na kterou z potravin se vám vytvořily protilátky. Souprava Food Detective tedy dokáže identifikovat potraviny, které spouští tvorbu protilátek. Přítomnost těchto protilátek se pak obvykle projevuje v souvislosti s nepříznivými stavy organismu, jako jsou například plynatost, průjem, migrény, syndrom dráždivého tračníku, ekzémy či artritida. Jakmile tyto potraviny jednou identifikujete, můžete se jim propříště vyhnout a těmto stavům organismu předcházet. Food Detective ale neidentifikuje klasické potravinové alergie vyvolané protilátkami typu IgE.
Samotný postup je jednoduchý. Na testovací podložce jsou proteinové extrakty různých potravin. Z konce prstu se po malém vpichu odebere vzorek krve, který se zředěný nalije na testovací podložku. V následujících krocích se za použití detekčního a barvícího roztoku identifikuje přítomnost IgG protilátek proti testovaným potravinám, projevující se prostřednictvím jednoho nebo více modře zbarvených bodů, které se objeví na reakční podložce. Po porovnání s přiloženým schématem můžete lehce identifikovat, na kterou z potravin se u vás protilátky vytvořily.
Food Detective je jednorázový test, který může být vykonán pouze dospělou osobou; test a lanceta mohou být použity pouze jednou. Neotevírejte fólii testovací podložky, dokud jste úspěšně neodebrali vzorek krve.
Postup přípravy:
Umyjte si ruce v teplé vodě, aby kůže změkla a prokrvila se.
Prst, do kterého chcete provést vpich, otřete přiloženým dezinfekčním polštářkem a nechte uschnout.
Z lancety odstraňte ochranný kryt (barva lancety se může lišit).
Přidržte červený konec lancety na prstu, ze kterého chcete odebrat vzorek krve.
Lancetu pevně přitlačte k prstu. V momentě, kdy dojde k propíchnutí kůže, pocítíte lehké píchnutí.
Prst masírujte směrem k propíchnutému místu, abyste získali kapku krve.
Přiložte špičku mikropipety ke kapce krve a po celou dobu ji držte v horizontální poloze. Dbejte na to, abyste nezakryli malou ventilační dírku svými prsty. Kapilární efekt automaticky vtáhne krev k černé rysce a naplní mikropipetu požadovaným objemem. Balónek mikropipety nestlačujte. Pokud nelze získat dostatečné množství z jedné kapky krve, pokračujte s odběrem krve, dokud není dosaženo černé rysky.
Pěstování je snadné, jinan totiž prospívá ve většině druhů půd, ačkoli nejraději má propustnou, sušší jílovitou hlínu a pozici chráněnou před větrem. Dobře zakořeněné rostliny jsou odolné proti suchu a zvládají i městský znečištěný vzduch. Snášejí také půdu upěchovanou a chudou na živiny – další důvod k jejich výsadbě v ulicích. Tyto stromy jsou buď samčí, nebo samičí, ale jen samčí rostliny jsou vhodné do ulic a blízkosti domů, protože plody samičích stromů mohou nepříjemně zapáchat. Dalo by se říct, že za miliony let existence tento strom získal jistý nadhled, proto se nenechá obtěžovat žádnými škůdci ani chorobami – má naprostou imunitu. Ginkgo biloba roste většinou pomalu, průměrně méně než 30 cm za rok, a to v období od konce května do konce srpna. Strom začíná plodit ve věku 35 let, jeden samčí strom stačí pro opylování pěti samičích. Plody nejsou tak důležité jako listy. Pohlaví stromu lze někdy ještě před dospělostí určit, protože samičí mají téměř horizontální větve a hluboce vykrajované listy, zatímco samčí větve svírají s kmenem ostřejší úhel a listy jsou vykrajované méně. Větve samčích mohou být naroubovány na samičí strom a obráceně, čímž lze zajistit oplodnění. Tyto stromy se mohou dožít až dvou tisíc let. Semena jsou zralá na podzim. Výsev je nejlepší do studeného pařeniště nebo skleníku hned po dozrání, nebo i v zimě, ale nesmí se do té doby nechat vyschnout. Jinan dvoulaločný se profesionálně množí řízky.
Dentální příčiny: Nedostatečná ústní hygiena, přemnožení ústních bakterií a záněty dásní se mohou projevovat hořkostí v ústech. Dostatečný pitný režim a zlepšení ústní hygieny pak vedou obvykle k rychlému vymizení obtíží.
Refluxní choroba jícnu: Tento poměrně častý problém je způsoben návratem žaludečních šťáv do jícnu a obvykle se projevuje pálením žáhy. Dostanou-li se zbytky kyselé žaludeční tekutiny až do dutiny ústní, může to vzbouzet nepříjemnou hořkokyselou chuť. Vyšší riziko je vleže, kdy horizontální poloha návratu šťáv napomáhá.
Léky: Nepříjemné pocity hořkosti v ústech jsou spojené i s užíváním celé řady léků. Poměrně často reagují lidé pocitem hořkosti na nově nasazená antidepresiva a některá antibiotika. Nepříjemné pocity hořkosti v ústech a nechutenství se objevují také u pacientů, kteří užívají velké množství různých léků.
Otrava olovem: Kovová nahořklá chuť v ústech se spolu s bolestmi břicha, zvracením a křečemi objevuje u akutní otravy tímto kovem.
Hormonální změny: Nepříjemné pocity v ústech se mohou objevovat také v průběhu menstruačního cyklu, kdy dochází ke změnám hladin ženských pohlavních hormonů. Podobné obtíže se objevují i u žen v přechodu.
Psychické příčiny: Pocit hořkosti v ústech může být pochopitelně i ryze psychiatrickým problémem.
Aby bylo možné zjistit příčinu hořkosti v ústech, je nezbytný rozhovor s pacientem, rozebrání jeho obtíží a zjištění, jaké léky užívá. Z dalších možných vyšetření lze provést například gastroskopii k vyloučení nebo potvrzení refluxní choroby.
Při konkrétní léčbě hořkosti v ústech záleží na vyvolávající příčině. Obecně je vhodné zvýšit příjem tekutin, žvýkat žvýkačky, vynechat dráždivou stravu a zlepšit zubní hygienu. U pacientů s příliš velkým počtem léků je vhodné vysadit nadbytečné léky. Užívá-li člověk antidepresiva, je prospěšné je po konzultaci s psychiatrem změnit za jiná. Je-li příčinou refluxní choroba, jsou vhodným lékem přípravky na překyselení žaludku.
U očí představuje toto onemocnění značné komplikace. Oči mají nádech načervenalé barvy. Pigment v oku světlo odklání, ale pokud chybí, světlo proniká přímo do oka, což u postižených jedinců způsobuje světloplachost a v nejhorších případech může dojít až k oslepnutí. Kromě toho se může připojit i spousta dalších očních poruch. Mezi nejčastější zrakové problémy spojené s albinismem patří fotofobie (světloplachost), nystagmus (mimovolné pohyby oka), strabismus (šilhání), zúžení zorného pole, snížená zraková ostrost, porucha trojrozměrného vnímání, výpadky v zorném poli a další. Takto postižení lidé se obecně označují jako „slabozrací“. Ke zvládání některých poruch pomáhají dioptrické brýle, ale ty neřeší každý výše zmíněný problém. Například nystagmus se projevuje nedobrovolnými záškuby očí. Člověk s touto poruchou nedokáže správně zafixovat zrak. Pozorovatel u postiženého sleduje rychlé kmitání očí většinou ze strany na stranu (horizontální), ale občas i nahoru dolu (vertikální), nebo pohyb úhlopříčný (diagonální) či krouživý. Dále se u nystagmu dají rozlišovat amplitudy (drobné/střední/hrubé kmity), frekvence (rychlá/střední/pomalá) – střední hodnoty jsou 250 až 300 kmitů za minutu – a stupeň (1–3). Stupeň 1 odpovídá rychlému pohybu ve směru pohledu, stupeň 2 kmitání při přímém pohledu a nejméně častý stupeň 3 popisuje rychlý kmit proti směru pohledu. Tyto záškuby se nedají vůlí nijak ovlivnit. Některé nystagmy jsou celý život neměnné, jiné trvají týdny a měsíce a pak mizí. Vše záleží na vyvolávající příčině (vrozený, oční/ušní/nervový původ, nystagmus horníků a podobně). Při nystagmu dochází k rozostření vidění a „kmitání“ obrazu. K nápravě se používají brýle nebo čočky. Je zde i možnost operativního napravení, ale léčba je málo účinná. Dost spornou metodou je aplikace botulotoxinu. Nepatrný efekt mají i vizuální akupunktury. Další velice nepříjemná porucha je fotofobie (světloplachost). Kvůli chybějícímu pigmentu v duhovce, řasnatém tělísku a pigmentovém epitelu sítnice dochází u daného člověka k oslnění. Zdravému člověku chvíli trvá, než se vyrovná s přechodem ze tmy na světlo (opačně to trvá delší dobu), ale nemocnému to může trvat i třikrát déle. Oslnění také způsobuje astenopické potíže. Postižená osoba je rychleji unavená a trpí častou bolestí očí či hlavy, čímž se zkracuje doba vhodná pro práci či učení. Ke zvládání toho
Pokud chcete, aby vaše vlasy působily jednotně a přirozeně, musíte si nejvíce dát záležet na volbě odstínu. Ten by měl být světlejší maximálně o dva až tři tóny než vaše původní barva, jinak působí nemoderně a příliš tvrdě.
Nažloutlé odstíny jsou bohužel dalším častým nešvarem. Žlutá barva působí nepřirozeně a lacině.
Druhy melírování:
Melír podle Jenn: Zesvětlovat od obličeje dál, to znamená, že by kolem tváře měl být melír nejhustší a pak by měl přecházet do ztracena. Účes tak získá na plasticitě, ubere roky a světlé pramínky kolem obličeje rozzáří vaši tvář.
Francouzský melír: Kombinujte tři tóny, dosáhnete tak maximálního výsledku. Odstíny musí maximálně ladit, tudíž se od sebe liší jen nepatrně. Navíc melír nezačíná hned u hlavy, tam ponecháte svou původní barvu, která je tmavší. Přirozené vrstvení pramínků, které vykují zpod vrchních vlasů, je zkrátka francouzsky šik.
Tmavší odrosty, horizontální melír: Vyzkoušejte nový trend. Základem jsou dva rozdílné tóny, místo toho, aby se spolu prolínaly vedle sebe různobarevné pramínky, vlasy se barví horizontálně. Tedy tak, že odrosty (až 10 cm) jsou tmavší a konečky přecházejí do světlé. U tohoto typu melíru si můžete dovolit i větší kontrast než tří tónů. Celkový dojem je mladistvý a svěží. Navíc vypadá zajímavě i v ohonu a dalších účesech.
V zimním období vedou béžové a pískové tóny, pro plavovlásky to jsou pak zlatavé a medové pramínky. Rozhodně se vyhněte načervenalým a nažloutlým odstínům.
Postup: Zakryjte si oblečení starým ručníkem, případně oblečte obnošené triko, které můžete zničit. Nastříhejte asi 10centimetrové čtverce alobalu. Vlasy rozčešte hřebenem a vytvořte pěšinku na obvyklém místě.
Barvu smíchejte podle návodu a můžete začít s melírováním. Obarvujte jen tenké pramínky štětečkem a poté balte vlasy do připraveného alobalu. V případě, že chcete mít melírovaný i ohon, sčešte vlasy do ohonu a barvu naneste i na pramínky ze stran.
Melír nechte působit dle návodu výrobce. Poté vlasy opláchněte, umyjte šampónem a ošetřete kondicionérem. Finálně upravte do požadovaného účesu pomocí fénu.
Nejčastějším důvodem pro zhotovení korunky je s velkým náskokem indikace, že působením zubního kazu došlo k rozsáhlému zničení tvrdých zubních tkání a chybějící část zubu již nelze nahradit zhotovením výplně.
Chybí-li sousední zub a mezera se řeší zhotovením můstku, je zapotřebí zhotovit korunky na zuby sousedící s mezerou, která se můstkem překlenuje. Alternativou, která ušetří mnohdy jinak zdravé zuby před nutností preparace na korunku, je nahrazení chybějícího zubu implantátem. To ovšem vždy z různých důvodů nelze (nedostatek kvalitní kosti, vyšší cena a podobně).
Endodonticky ošetřený (lidově „mrtvý“) zub, to znamená zub, u kterého byly zaplněny kořenové kanálky, už není tak elastický jako zub živý. Po určité době od ošetření kanálků se zub stane křehkým a hrozí, že i při běžném zatížení praskne. Často se bohužel ulomí až u dásně, nebo dokonce lomná linie zasahuje pod úroveň dásně a kořen je pak nutno vytáhnout. Proto je vhodné a správné na endodonticky ošetřený zub zhotovit korunku. Zub je tak na řadu let chráněn před případnou frakturou. Dalším důvodem, proč zhotovit korunku na mrtvý zub, je estetika. Mrtvý zub po čase změní svou barvu a stane se našedlým, což vadí zejména u zubů ve viditelném úseku chrupu.
Při zhotovení snímatelné zubní náhrady je nutno náhradu připevnit ke zbylým zubům, aby držela v ústech. Zub, ke kterému je náhrada po nasazení uchycena, se opatří korunkou, na které mohou být zhotoveny různé typy takzvaných retenčních prvků – sponová korunka. Od jednoduchých, mezi lidmi neoblíbených háčků u levnějších náhrad přes „konusové“ korunky nebo na první pohled neviditelné systémy takzvaných attachmentů fungujících na principu patentky, zásuvky a podobně.
Korunka musí být použita i v případě, kdy následkem úrazu došlo k odlomení tak velké části zubu, že nahrazení chybějící části zubu výplní neslibuje dlouhodobou úspěšnost, podobně jako v případě hlubokého zubního kazu.
Dalším důvodem pro zhotovení korunky bývá korekce anomálního tvaru či postavení zubu, které je na pohled neestetické a zhoršuje možnost provádění ústní hygieny. Zejména v případech, kdy z nejrůznějších důvodů není možná korekce postavení zubu ortodontistou.
Korunku lze použít i tehdy, kdy je nutné vyměnit rozsáhlé výplně a z důvodu zajištění stability zubu a estetických důvodů by výměna výplní neměla smysl.
Jak již bylo popsáno víše, otoku může mít různé příčiny, například z cévních příčin, ucpaná céva může být závažný stav, což by bylo vhodné konzultovat s lékařem, v tomto případě vzniká otok kotníku bez úrazu. Nebo otok jedné nohy vznikl jako reakce na nějaký proces v kloubu (ortopedická nebo revmatologická příčina).
Příčiny
Příčin může být celá řada od ploché nohy až po vyhřezlou meziobratlovou ploténku. Doporučuje se ortopedické, cévní či neurologické vyšetření, které určí další postup. Ledvinný původ u zcela ohraničeného a jednostranného otoku je velmi nepravděpodobný. Je-li nárůst otoku vlivem alkoholu, který má jednak vasodilatační účinky a jednak zvyšuje objem krevního řečiště, dochází v obou případech k přesunu tekutin z cév do podkoží a ovlivňuje to i hladina kyseliny močové.
Léčba
Otoky nohou se obvykle léčí lokálně analgetiky (gely- Ibalgin, Dolgit apod.), studenými obklady, klidem (neznamená to ovšem celodenní ležení na lůžku, ale obecně nepřetěžovat končetinu, nenosit těžká břemena, nechodit na dlouhé vzdálenosti). Přes noc otok většinou "oplaskne" (přece jen je více času noha v horizontální poloze), a přes den (zvláště v tomto horkém počasí) se otok postupně opět objevuje. Na léčbu otoků je vhodná lokální léčba, například 3 x denně Reparil gel, který velmi dobře snižuje otoky a regeneruje cévní systém.
Lis na olej Piteba je mechanický lis, který má rozměry 20 x 13 x 6 cm a váží 2,3 kg. Tento ruční domácí lis je jedním z mála cenově nenáročných řešení, jak si doma vyrobit čerstvý olej lisovaný za studena.
Lis je kovový a má český a anglický návod na použití (vyrábí se v Holandsku). Samotné složení je jednoduché. K lisu se nedodává žádný úchyt, a to proto, že ho lze připevnit několika způsoby: jak na horizontální plochu, tak na vertikální, což je asi trochu složitější na místo, ale na druhou stranu lepší pro pravidelnou práci. Chce to tedy trochu šikovnosti a dílenského nářadí. Přestože se jedná o lisování za studena, je třeba semena při lisování zahřívat. K tomu slouží malá lahvička na lampový olej (stačí běžný, jaký se dá koupit v každém hobby marketu). Knot se z víčka lahvičky vcelku špatně vytahuje, je tedy dobré se vybavit pinzetou na jeho postupné vytahování. Také je třeba pamatovat, že lis je nutné ještě dovybavit nějakým trychtýřem nebo nádobkou, která se upevní k násypu. Před nalitím vylisovaného oleje do skleničky (výrobci doporučují do tmavé lahvičky) je třeba olej přecedit od napadaných semínek. K tomu stačí běžné čajové sítko s jemným okem. Olej vyrobený na domácím lisu je chuťově nesrovnatelný i s oleji prodávanými ve zdravé výživě. Výrobce, respektive prodejce by mohl k lisu dodávat i lampový olej.
Ze zkušeností se lis nedoporučuje instalovat doma v kuchyni, při výrobě oleje je z něj vcelku dost nepořádku a mastnoty kolem. Na točení a připevnění si raději přivolejte zručného kamaráda. Přesto je lis na olej Piteba velmi dobrým řešením, pokud hledáte cestu, jak si doma vyrábět zdravé, nerafinované oleje pro vlastní spotřebu za relativně dobrou cenu.
Manipulaci s tímto ručním lisem zvládne i žena. Samozřejmě je rozdíl mezi jednotlivými typy semen, některá mohou být tvrdší, jiná měkčí. Třeba lněné semínko dá docela zabrat, naopak dýňové jde snadno. Často je to ale i o vlhkosti, respektive vysušení semen. Chce to trochu experimentovat nejen s tím, ale i s plamínkem, který zahřívá tělo mlýnku.
Ruční lis na výrobu oleje se čistí jako jakýkoli jiný mlýnek, třeba na mák nebo karbanátky. Vřeteno (šroubovice) na lisování je z kvalitního nerezového materiálu, které vymontujete a omyjete běžným saponátovým prostředkem. Před použitím je dobré některé části promáznout rostlinným olejem.
Kolik oleje lze lisem zpracovat, to záleží na vašich silách. Obecně lze za hodinu zvládnout něco mezi litrem až dvěma litry oleje. Lisování za studena si vyžaduje pomalejší otáčky, cca 35–50 za minutu, takže není vhodné kombinovat stroj s výkonnějšími pohony, než je lidská ruka, například vrtačkou.
Lidské oko je velmi složitý orgán, který se skládá z mnoha malých částí. V oční kouli se nachází bělima, rohovka, živnatka, řasnaté tělísko, duhovka, zornice, čočka, sítnice a sklivec. Zároveň k oku patří také spojivka, slzní žláza, obě víčka (horní a dolní) i okohybné svaly.
Sítnice je tedy nezbytnou součástí oka, jedná se o jeho vnitřní vrstvu. Sítnice slouží ke snímání a předzpracování světelných jevů, které se do sítnice dostávají přes čočku. A samozřejmě i samotná sítnice se skládá z různých částí a vrstev. Existují dva pohledy na stavbu sítnice. První z nich popisuje mikroskopickou stavbu sítnice oka. Ta se skládá z deseti vrstev (pigmentové buňky, čivé výběžky, zevní ohraničující membrána, vnitřní jádrová vrstva, zevní plexiformní vrstva, vnitřní jádrová vrstva, vnitřní plexiformní vrstva, gangliové buňka, vnitřní ohraničující membrána, agony gangliových buněk). Sítnice je vyživována nepřímo z cévnatky, a pokud by tedy byla oddělena od ostatních složek oka, může dojít k odumření světločivných elementů. Zároveň se sítnice nachází ve vrstvě pigmentových buněk, ale není s nimi pevně spojená.
Všechny buňky, které jsou v sítnici obsažené, mají určitou funkci a nejsou v oku jen tak bez důvodu. Již zmíněné pigmentové buňky mají za úkol pohltit světlo a zabránit jeho odražení. Podílí se tedy na ostrosti vidění. Velmi podstatné jsou v oku také tyčinky a čípky, které se nacházejí ve vnitřní jádrové vrstvě. Právě tyto buňky jsou schopné reagovat na dopad světla. Tyčinky reagují na světlo, ale ne na barvy. Naopak čípky registrují barvy, ale potřebují k tomu dostatek světla. Ve vnitřní jádrové vrstvě se také nacházejí bipolární (jejichž úkolem je předávní vzruchu z čivých buněk), horizontální a amakrinní buňky (ty propojují bipolární i gangliové buňky mezi sebou a napomáhají tak předzpracování obrazu. Samotné gangliové buňky přeposílají informace z oka do mozku a jejich axony vytvářejí zrakový nerv.
Makroskopická stavba sítnice oka rozlišuje jen dva útvary v sítnici, a to slepou skvrnu a jamku se žlutou skvrnou. Slepou skvrnou vystupuje zrakový nerv a vstupuje sem a. centralis retiane. Pokud se zjišťuje jaký jen nitrooční a nitrolebeční tlak, tak se zkoumá tato část oka. Žlutá skvrna (= makula) se skládá jen z čípků a v této části oka dosahuje obraz nejvyšší ostrosti. Žlutá skvrna je jen velmi malou částí v sítnici a kromě zaostřování zodpovídá také za rozpoznávání detailů obrazu. Zatímco zbytek s
Parodontální chobot (kapsa) se rozděluje podle vztahu dna chobotu k vrcholu alveolární kosti. Choboty, jejichž dno zasahuje pod vrchol alveolárního výběžku, se označují infraalveolární (kostní), choboty končící nad alveolárním výběžkem jsou supraalveolární. U supraalveolárních chobotů se nachází resorpce horizontální, u intraalveolárních vertikální.
Infrasauny mohou být vybaveny keramickými zářiči, které jsou vhodné do chladnějších místností, jejich povrchová teplota je však kolem 150 °C, a proto musejí být chráněny mřížkou. Pro větší tepelnou pohodu jsou vhodnější karbonové zářiče, které jsou umístěny po celém interiéru infrasauny. Některé druhy infrasaun jsou vybaveny červeným světlem, které má velmi dobré terapeutické účinky. Pokud je důvodem pro pořízení infrasauny především zdravotní hledisko, zaměřte se na infrasauny s fullspektrálními zářiči Red Glass, které jsou po zdravotní stránce nejúčinnější.
Druhy zářičů:
Keramické zářiče: Výhody keramických infrazářičů spočívají především v tom, že infrasaunu vyhřívají poměrně rychle, a zároveň mohou být umístěny i v chladnějších místnostech. Nevýhodou může být vyšší povrchová teplota, proto je povrch kryt ochrannou mřížkou. Tento typ zářičů je zpravidla nejlevnější.
Karbonové zářiče: Kvalitní karbonové infrazářiče zajišťují oproti keramickým topidlům rovnoměrnější rozložení paprsků v sauně (tepelná pohoda je výraznější). Jejich nahřátí na provozní teplotu trvá déle, zato jsou energeticky úspornější a mají delší životnost. Jejich cena je proto vyšší. Karbonová topidla jsou umístěna i v podlaze sauny, takže dochází také k prohřívání chodidel.
Red Light zářiče: Red Light zářiče dosahují téměř dvojnásobně vyšší teploty než zářiče keramické, proto jsou schopné vyhřát prostor kabiny nejrychleji. Tou hlavní výhodou je však schopnost vyzařovat kromě tepla také světlo, které má velmi dobré terapeutické účinky.
Red Glass zářiče: Nejúčinnějším, ale také nejdražším typem infrazářičů jsou takzvané Red Glass zářiče. Ty jako jediné pracují na principu vyzařování IR-A, IR-B i IR-C, tedy s infračerveným zářením v celém spektru, které je schopné proniknout až do podkoží. Jejich léčebné účinky jsou nejvýraznější.
Infrasauny se vyrábějí pro jednu, pro dva či více osob. Infrasauny se používají jako prevence a mají blahodárný účinek na naše zdraví a psychiku. Zářiče infrasauny vyzařují infračervené světlo, které proniká do hloubky pokožky a zahřívá lidské tělo, aniž by se přitom rozehřál okolní vzduch. Toto hloubkové teplo stimuluje krevní oběh, zvyšuje flexibilitu svalů a rozšiřuje cévy, čímž napomáhá k čištění pleti, odbourávání celulitidy, spalování kalorií a k celkové detoxikaci organismu. Proces je naprosto bezpečný a přirozený, funguje na stejném principu jako infračervené záření, které je součástí slunečn
