KAZUISTIKA OSNOVA je jedno z témat, o kterém se můžete dočíst v našem článku. Slovo kazuistika na internetu zdomácnělo. Co to je, a proč se s ním tak často setkáváme? Kazuistiky jsou užitečné v řadě oborů od psychologie a medicíny přes školství až k marketingu a ekonomické praxi. Specifický přístup a způsob konstrukce konkrétní případové studie závisí na oblasti, ve které je zpracovávána, a účelu, pro který je vypracována.
Co je to kazuistika pacienta
Kazuistika neboli případová studie je konkrétní příklad, na němž jsou popsány a vysvětleny či ilustrovány určité jevy. Jako kazuistiku označujeme intenzivní a detailní popis konkrétního jednotlivce a jeho případu, založený na pozorování, rozhovorech a záznamech z práce s tímto jedincem. Jedná se o písemné shrnutí všech informací, které o případu jsou, kvalitativní analýzu procesu vedoucího k určitým výsledkům. Při zpracování kazuistiky se používá zpravidla předem vypracovaná struktura popisu.
Tématem kazuistiky může být neobvyklý průběh i jinak běžného onemocnění. Pacient může mít nezvyklý současný výskyt více nemocí – zaměření na jejich léčbu a vztah k základní diagnóze bude předmětem kazuistiky. Může jít o neobvyklou anamnézu, popis diagnózy. Předem kazuistiky může být i chybná diagnóza, příčiny omylů a možné důsledky tohoto stavu. Předmětem diagnostiky může být rovněž popis klinické situace, která nemůže být reprodukována z etických důvodů, například pokud pacient odmítne nějakou standardní léčbu a je mu poskytnuta jiná alternativa. Typickým příkladem kazuistiky je popis vzácného nebo jedinečného onemocnění. A také to může být nějaká náhodná nebo nepředvídaná událost během diagnostiky a léčby pacienta. Velmi užitečné kazuistiky dokumentují nové způsoby léčby, a to jejich indikaci, výsledky léčby, možné komplikace a kontraindikace.
Vlastní popis kazuistiky se zahajuje úvodem, v němž se shrnou současné standardy léčby onemocnění. Uvede se, co se chce sdělit a čím je kazuistika zajímavá. Vlastní popis případu se soustředí na relevantní část osobní anamnézy, v případě dědičných onemocnění se uvede rodinná anamnéza, podstatné údaje o předchozí léčbě a jejích výsledcích, a potom se již detailně popíše případ. Pozornost je věnována také otázce bezpečnosti daného léčebného postupu.
Součástí kazuistiky mohou být obrázky a fotky. Další fází je diskuze. V diskuzi by měla být vysvětlena problematika případů s odkazy na literaturu, měly být uvedeny citace, které podporují závěry kazuistiky, a také možné citace nebo konfliktní informace z literatury. Diskuze by měla integrovat staré a nové informace tak, aby z toho pramenil nějaký závěr, který je poslední součástí kazuistiky. Závěr by měl obsahovat stručné shrnutí a zhodnocení průběhu léčby a výsledky léčby. Na závěr kazuistiky se uvede výběr jen důležitých literárních odkazů s tím, že je vhodné citovat také domácí autory, kteří se tématu věnují a citaci ocení.
1. Charakteristika klienta a jeho výchozí situace – konkretizace jedince
Věk, pohlaví, vzdělání, socioekonomický status, rodinná situace, pracovní situace, životopis, zdravotní stav a podobně, podle toho, o jakého klienta se jedná. Stručná anamnéza (osobní nebo rodinná podle typu případu). Jaký je problém, situace nebo potřeba. Zde je nutné respektovat ochranu osobních údajů, informace by měly být uváděny v takové formě, aby nebylo možno konkrétního klienta identifikovat!
2. Popis a analýza případu
a) Charakteristika situace prvního kontaktu s klientem (souvisí s dostupností informací o poskytovaných službách, iniciativa klienta, iniciativa jiné organizace, jiná situace, například v průběhu programu poskytovaného organizací a podobně)
b) Identifikace problému nebo potřeby klienta primárně klientem, organizací (uvádí se diagnostické metody)
c) Stanovení cíle – způsoby vytyčení cílů (diagnostika, aktivita, iniciativa), druhy cílů: konkrétní a dosažitelné cíle, včetně jejich „měřitelnosti“, průběh stanovení cílů (1 nebo více konzultací)
d) Volba intervence – typ zvolené intervence/intervencí, zdůvodnění volby metody, postupu a podobně
3) Průběh
a) Konzultace – forma, počet, použité postupy, programy či metody, interakce, například aktivita-pasivita klienta
b) Vývoj případu – účinnost
c) Výsledek – kritéria hodnocení, způsob ověřování výsledků
Rybí olej, omega-3 polynenasycená mastná kyselina, se skládá z kyseliny eikosapentaenové a kyseliny dokosahexaenové. Tato mastná kyselina může ovlivnit agregaci krevních destiček a/nebo koagulační faktory závislé na vitaminu K. Omega-3 mastné kyseliny mohou snížit zásoby tromboxanu A(2) v krevních destičkách a také snížit hladiny faktoru VII. Ačkoli je tato kazuistika kontroverzní, ukazuje, že rybí olej může posílit antikoagulační účinky, pokud je podáván při léčbě Warfarinem [1].
Před použitím omega-3 polynenasycených mastných kyselin spolu s Warfarinem se proto vždy poraďte se svým lékařem, od kterého dostáváte recept na Warfarin. Rybí tuk a další produkty obsahující omega-3 mastné kyseliny mohou vzácně zvýšit riziko krvácení v kombinaci s jinými léky, které mohou také způsobit krvácení, jako je Warfarin. Riziko narůstá se stoupající dávkou rybího tuku. Vyšší dávka než 3 gramy denně znamená zvýšené riziko. U dávky 6 gramů denně při léčbě Warfarinem je potvrzen případ krvácení do mozku [2].
Měli byste okamžitě vyhledat lékařskou pomoc, pokud zaznamenáte jakékoli neobvyklé krvácení nebo modřiny nebo máte jiné známky a příznaky krvácení, jako jsou
závratě;
červená nebo černá, dehtovitá stolice;
vykašlávání nebo zvracení čerstvé nebo zaschlé krve, která vypadá jako kávová sedlina;
těžká bolest hlavy;
slabost.
Je důležité informovat svého lékaře o všech ostatních lécích, které užíváte, včetně vitamínů a bylinek. Nepřestávejte užívat žádné léky, aniž byste se nejprve poradili se svým lékařem.
Pro potvrzení diagnózy je nezbytné histologické, respektive imunohistologické vyšetření nádoru, které lze provést mikroskopickým vyšetřením kostní dřeně či výpotku, pokud je přítomen. Vzorek kostní dřeně je nejčastěji získáván z lopaty kyčelní kosti, kdy se pacientovi, který je v narkóze, zavede do kosti jehla, kterou je nasáta kostní dřeň. Diagnóza lymfomu je často poměrně komplikovaná, včetně určení správného podtypu lymfomu. Proto by vždy měla být potvrzena na specializovaném pracovišti, které disponuje celým spektrem diagnostických technik.
Po stanovení diagnózy je nutné přikročit k celkovému vyšetření. Postižení lymfomem se může vyskytnout prakticky kdekoli. Při vyšetřovacím programu se sleduje osnova daná zejména lymfatickými orgány, obtížemi pacienta a typem lymfomu. Základním pravidlem je vyšetřit lymfatické orgány, v případě lymfatických uzlin je zapotřebí velmi pečlivé fyzikální vyšetření zaměřené na periferní lymfatické uzliny, slezinu, játra. Dále je standardem vyšetření CT se zaměřením na uzliny, na slezinu a játra. Pomocí CT lze vyšetřit i uzliny krční a axilární, někdy se volí ultrasonografické vyšetření, stejně jako v případě vyšetřování jater. V současné době se dostává do popředí použití celotělové pozitronové emisní tomografie. Tato metoda umožňuje detekovat místa s vysokou metabolickou aktivitou, přestože strukturálně ještě nemusí být abnormální, což může být případ nezvětšených, ale již lymfomem postižených uzlin. Vzhledem k tomu, že řadu nemocných je možné úspěšně vyléčit, je nutné pečlivě nemocného vyšetřit s ohledem na jeho schopnost být intenzivně léčen. Proto je u těchto nemocných nutné kardiologické vyšetření včetně echokardiografie, nefrologické vyšetření, vyšetření jaterních a plicních funkcí. Je nezbytné stanovit celkovou zdatnost nemocného, k čemuž se využívá osobní status pacienta. Na závěr klinického vyšetření jsou odborníci schopni popsat rozsah onemocnění, celkový stav nemocného a řadu prognostických faktorů.
Poslední rozloučení zesnulého člověka mají obvykle na starosti jeho příbuzní, kteří rozhodují o tom, jak bude pohřební akt vypadat, kde se bude konat, kolik přijde lidí, jestli součástí bude i hostina, kdo tam promluví atd. Při rozhodování se mohou řídit přáním zemřelého, pokud nějaké projevil za svého života, nebo tím co o něm vědí, co se k němu hodí atd., případně sami vyberou to, co považují za nejlepší. Důležitá je v neposlední řadě také finanční stránka, protože uspořádání pohřbu není nejlevnější záležitostí. Je třeba zajistit si pohřební službu, která se postará o zemřelého (uložení do rakve, také i umytí zemřelého, oblečení a další nutné úpravy), zajistit parte, rozhodnout o způsobu pohřbení (do země v rakvi, nebo kremace), místo pohřbení, nebo uložení urny, místo pro smuteční obřad (pokud o něj pozůstalí stojí), případně pro smuteční hostinu. S tím vším může pozůstalým pomoci právě pohřební služba, která vychází z přání pozůstalých. Pokud se pozůstalí rozhodnou pro pohřeb, jehož součástí bude i smuteční obřad, musí se rozhodnout, jestli jeho součástí bude i pohřební řeč. Pohřební řeč není vždy nutná, je možné mít jen jednoduchý obřad, při němž bude puštěna vhodná hudba a pozůstalí a další lidé, kteří se přišli rozloučit, jen k rakvi položí květiny a věnce a v tichosti se rozloučí se zemřelým. V případě, že se pozůstalí rozhodnou pro smuteční obřad se smutečním projevem, musí si zvolit vhodného řečníka. V takovém případě se nabízí několik možností. Jednou variantou je, že řeč přenechají profesionálovi, který buď působí u pohřební služby, nebo pod pohřební síní. Takový řečník jim předá dotazník, do něhož vyplní základní informace o zemřelém a to, co si přejí, aby na pohřbu zaznělo. Výhodou tohoto řečníka je, že ví, jak se má obléci, umí mluvit a nenechá se ničím rozhodit. Jeho projev ale může na někoho působit neosobně. Další variantou je, že řečníkem bude někdo blízký zemřelému. Nemusí se vždy jednat o příslušníka jeho rodiny, řeč může mít i nejlepší přítel, nebo někdo jiný, kdo zemřelého dobře znal. Při některých pohřbech se dokonce střídá více řečníků, někdo promluví za rodinu, pak třeba některý přítel, kolega atd. V takovém případě je důležité, aby řečníci své projevy sladili a „nelezli si do zelí“. Není třeba, aby se všechny informace opakovaly, každý by se pak měl držet svého okruhu. Mnohem jednodušší situace je, když mluví jen jeden řečník. Ten by měl samozřejmě při tvorbě své řeči respektovat pravidla tohoto slohového útvaru a i při samotném obřadu musí dbát na správnou etiketu vycházející z dané situace.
Projev, který si řečník sám připraví, musí odrážet jeho
Jak dotyčný/á zemřel/a (po dlouhé nemoci, náhle, stáří a podobně).
Pochopení bolesti pozůstalých a myšlenka, že když někdo zemře, tak vzpomínky nemizí.
Z kolika dětí byl/a zesnulý/á, z jakých poměrů (v případě, že byl/a chudý/á – pocházel/a z prostých poměrů, bohatý/á – měl/a hojný život obohacený nejen cennostmi, ale hlavně láskou...).
Kolik měl/a dětí a koho tady zanechal/a.
Dobré vlastnosti a skutky, jestli byl/a v nějakém sdružení, spolku, sportovním týmu, v čem vynikal/a a čím se kupříkladu živil/a.
Nakonec přidat verš nebo krátkou píseň
Podklady pro profesionální smuteční projev:
Jméno a příjmení zesnulého/zesnulé, věk
Datum a místo narození
Jména rodičů zesnulého/zesnulé
S kolika sourozenci zesnulý/zesnulá vyrůstal/a, popřípadě jména
Poslední zaměstnání
Jméno manžela/manželky, kolik let trvalo manželství
Pokud je vdovec/vdova, úmrtí manžela/manželky
Počet a jména dětí
Počet a jména vnoučat
Počet a jména pravnoučat
Povahové rysy
Zájmy, záliby
Zvláštní poděkování rodiny někomu (například za péči)
