Dříve se označení vitamín B bralo jako jeden vitamín, podobně jako vitamín C nebo vitamín D. Název byl však ve svém původním významu zrušen a nahrazen termínem B vitamíny, vitamín B-komplex, případně se používá přímo specifické jméno toho konkrétního vitamínu ze skupiny vitamínů B. Vitamíny B jsou nezbytné pro správné fungování metabolismu a nervového systému.
Účinky
Účinky vitamínů skupiny B nelze sloučit do jedné položky. Zde je tedy výčet účinků jednotlivých vitamínů.
B1 (thiamin): Zpevňuje nervstvo a svalstvo. Je důležitý pro metabolismus cukrů, udržuje potřebnou hladinu kyslíku v krvi (napomáhá tak k buněčné oxidaci a optimálnímu využití energie). Nedostatek způsobuje nemoc beri-beri (zánět kloubů a svalů). Důležitou roli hraje v metabolismu sacharidů.
Kde se vyskytuje: kvasnice, luštěniny, klíčky, oříšky, vnitřnosti, ovesné vločky, zelenina
B2 (riboflavin): Nazývá se také růstový vitamín. Jeho spotřeba stoupá ve stresových situacích. Z těla se vylučuje převážně močí, ale může i potem. Nedostatek, ale i nadbytek způsobuje otoky na rtech, jazyku, záněty očních spojivek. Důležitou roli hraje při nitrobuněčném dýchání.
Kde se vyskytuje: vnitřnosti, droždí, vejce, pivo
B3 (niacin): Je nezbytně potřebný při tvorbě energie v buňkách a je důležitý při srdeční, nervové a svalové činnosti a při udržování zdravé kůže a dobrého fungování trávicího traktu. Nedostatek B3 může vést k pelagře, nemoci charakterizované postižením kůže, problémy s trávením a duševní poruchou.
Kde se vyskytuje: mléčné výrobky, drůbež, ryby, libové maso, ořechy a vejce
B5 (kyselina pantothenová - acidum panthotenicum): Kyselina pantotenová patří do skupiny vitamínů rozpustných ve vodě. Je důležitou složkou metabolismu. U člověka nejsou nemoci z nedostatku známé. Konjugát kyseliny pantothenové je růstovým faktorem pro některé mikroorganismy.
Kde se vyskytuje: v každé živé hmotě; nejbohatší zdroj: vnitřnosti, droždí, žloutek, čerstvá zelenina
B6 (pyridoxin): Je rozpustný ve vodě. Udržuje činnost ústředního svalstva, má zklidňující účinky, podporuje tvorbu krvinek a ukládání tuků.
Kde se vyskytuje: sýry, mléko, droždí, obilné klíčky, celozrnný chléb
B9 (kyselina pteroylglutamová - kyselina listová - acidum folicum): Kyselina rozpustná ve vodě. V malé míře je syntetizovaná střevními bakteriemi. Její nedostatek se projevuje zhoršením krevního obrazu, účastní se důležitých metabolických dějů. Synergicky s kyselinou listovou působí vitamín B12.
Kde se vyskytuje: čerstvá listová zelenina, játra, maso, vejce
B12 (kobalamin): Je součástí enzymů, podporuje tvorbu krve a je nezbytný pro tvorbu DNA. Vzácně se nachází i v rostlinném materiálu. Zaniká během přípravy potravin.
Domácí krém na kvasinkovou infekci pochvy - recept
K výrobě této léčivé pasty proti poševním kvasinkám budeme potřebovat bentonit, což je hornina vznikající zvětráváním mateční horniny z čediče (třetihorní hornina). Bentonit je charakteristický vysokým obsahem jílových nerostů. Bentonit je plastická hornina s vlastnostmi, které jí umožňují bobtnat. Chemické i minerální složení bentonitu je velmi proměnlivé a závislé na vzniku ložiska. Nejvýznamnější částí bentonitu je monmorillonit. Bentonitu bude potřeba 100 gramů. Dále bude potřeba pau d'arco čaj, což je odvar z lapacha (lapačo). Čaje Pau d`arco bude potřeba 100 ml. Dále budeme potřebovat jogurt s živými kulturami Lactobacillus acidophilus nebo bifidobakterium bifidum (bifidus activ). Tohoto jogurtu bude potřeba 1 lžíce. Dále bude třeba čajovníkový olej tea tree oil, toho bude potřeba 5 ml. A jako poslední součást tohoto receptu je tinktura z vodilky kanadské. Vodilka kanadská (Hydrastis canadensis) patřila mezi významné a oblíbené léčivky mezi indiány a později našla široké uplatnění i mezi obyvateli Severní Ameriky. Všechny tyto ingredience smícháme dohromady tak, aby z toho vznikla taková řidší pasta, kterou pak, pomocí igelitového sáčku s ustřihnutým rohem, aplikujeme do pochvy. Tato pasta by měla v pochvě zůstat půl dne. Pak se pochva důkladně vypláchne čistou vodou, nechá se chvíli odpočinout a aplikuje se další nová pasta. Takto se pokračuje dvakrát denně po dobu jednoho týdne. Ceny surovin:
Onemocnět svrabem lze velmi jednoduše z prostěradel a postelí v hostelech, hotelech a ubytovnách, kde se rychle střídá hodně lidí a kde hygiena není na nejvyšší úrovni. Mezi první příznaky patří zarudnutí kůže, pupínky a hlavně svědění, které je intenzivní především v noci. Chorobu totiž způsobuje parazit, který se během několika minut zavrtá do kůže člověka či zvířete a vytváří si v hloubce pokožky chodbičky. Tady klade vajíčka. Během dvou dnů se dokáže tak rozmnožit, že vytvoří kolonie až o několika stech jedincích.
Nemoc se nejčastěji přenáší v kolektivech, kde žijí lidé v těsném kontaktu. Přenáší se kožním kontaktem i pohlavním stykem s nakaženým nebo kontaktem s kontaminovaným předmětem. Infekce se obvykle projeví za 4 až 6 týdnů. Při opakované infekci se nemoc může projevit již po 24 hodinách. Onemocnění se dá léčit mnoha způsoby.
Svrab u psa, dříve též prašivina, je druh zánětlivého onemocnění kůže způsobený drobnými parazitickými roztoči. Existují dva základní typy svrabu: sarkoptický a demodektický. Mají rozdílné příčiny a příznaky.
Sarkoptický svrab obvykle způsobuje kruté svědění. Pes se úporně škrábe nebo si hryže kůži, aby si ulevil. Kůže psa podrážděná neustálým škrábáním a kousáním se může lehce infikovat. Svědění může být někdy tak hrozné, že pes nevěnuje pozornost jídlu, pití ani odpočinku. I když to není vždy pravidlem, vážné případy sarkoptického svrabu mohou mít za následek sekundární infekce způsobené bakteriemi nebo kvasinkami a na podrážděné kůži vytvářejí bílou škraloupovitou krustu. Navíc je u psů se sekundární infekcí častý úbytek váhy, horečka nebo zvětšené lymfatické uzliny.
Lokalizovaný demodektický svrab, nejlehčí varianta demodektického svrabu, se nejčastěji objevuje v psí srsti v jednom nebo dvou lysých flecích nebo flecích, kde je srst řidší. Obvykle nejsou tato místa zanícená a podrážděná a nezpůsobují silné svědění. Jestliže lokalizovaný demodektický svrab sám od sebe nezmizí, může proniknout do celého těla, což má za následek generalizovaný demodektický svrab. Na psím těle se vytvoří početné lysé fleky nebo fleky s řídkým ochlupením. Fleky mohou měřit v průměru 2,5 cm. Kůže v těchto místech bývá zrudlá, šupinatá nebo ztvrdlá. Takto podrážděná kůže někdy svědí a neustálé škrábání často vede až k vážným infekcím. Tyto druhotné infekce se projevují podobnými příznaky jako u sarkoptického svrabu (horečka, úbytek váhy, zduřelé lymfatické uzliny a podobně). Některé zvláštní typy demodektického svrabu mohou způsobit demodektickou pododermatitidu, která postihuje meziprstí. Při této nemoci jsou paraziti hluboko usazeni v psích tlapkách.
Blecha psí (Ctenocephalides canis) je druh blechy, která žije jako vnější parazit na široké škále savců, především však na domestikovaných psech a kočkách. Je blízce příbuzná bleše kočičí (Ctenophalides felis), která může žít na širokém okruhu zvířat a je více rozšířená.
Psí blecha je problematičtější, neboť může přenášet tasemnici psí (Dipylidium caninum). Blecha psí se obvykle živí krví psů a koček, občas pokouše i člověka. Může žít bez potravy mnoho měsíců, ale samičky potřebují konzumovat krev, aby mohly vytvářet vajíčka. Každá samice může umístit do srsti svého hostitele až 4 000 vajíček. Vajíčka procházejí při vývoji čtyřmi cykly: embryo, larva, kukla a dospělý jedinec. Celý životní cyklus od vajíčka po dospělého jedince trvá od dvou do tří týdnů v závislosti na okolní teplotě. Při nízkých teplotách může trvat i déle.
Prevence a zvládnutí zablešení je vícekrokový proces. Prevence při zablešení může být občas obtížná, ale je dost efektivních cest, jak dosáhnout toho, aby nedošlo znovu k zablešení psa. Zvládnutí zablešení však neznamená jenom zničení blech ve všech vývojových stadiích na psovi, ale i jejich odstranění z prostředí, kde pes žije. Blechy jdou nejlépe odstranit speciálními produkty určenými k odblešení, které se dají koupit. Každá samička blechy s oblibou klade vajíčka v prostředí, ve kterém žijí domácí mazlíčci. Potom efektivní likvidace spočívá v odblešení vnitřního i vnějšího prostředí a všech mazlíčků.
Odblešení vnitřního vybavení se většinou provádí mechanickým zničením. Toto může být uskutečněno prostřednictvím vysání, obzvláště na místech, kde se blechy obvykle nacházejí (například závěsy, psí pelíšky a prostory pod nábytkem). Vysavačem lze zlikvidovat přibližně 50 % blech. Po vysávání se doporučuje použít speciální přípravek proti blechám k usmrcení zbylých blech a k zabránění vývoji z vajíček. Dostupné produkty zahrnují prášek do koberce, spreje a rozprašovače, které obsahují insekticidy a růstové regulátory. Speciální péči je potřeba věnovat psímu pelíšku, který by měl být prán každý týden. Odblešení by potom mělo být provedenu souběžně ve vozidlech, garážích a všech dalších místech, kde je známo, že pes trávil svůj čas. Prevence zablešení musí zahrnovat odstranění blech ze dvora nebo chovatelské stanice. Dvě místa, kde s největší pravděpodobností budou blechy, jsou psí boudy a terasy či verandy, kde mohou psi odpočívat. Blechy se také mohou na psy přenést od divokých zvířat (například veverky). Je doporučováno odpudit tato zvířata od sídla lidí a hlavně je nekrmit.
Odblešení je snazší díky antiparazitickým produktům, jako jsou obojky, spreje, dipy, prášky, šampóny, a dokonce i injekce. Blechy lze snadno zabít nebo paralyzovat v závislosti na účinné látce. Je velmi důležité vydržet s opatřeními proti blechám tak dlouho, jak je to jen možné, neboť životní cyklus blech se může prodloužit až na šest měsíců, a ačkoliv bylo odblešení úspěšné, tak se blechy v různých vývojových stadiích stále vyskytují kolem domu.
Milá rodino, vážení přátelé a další smuteční hosté,
Můj dědeček Václav Novotný byl skvělý člověk, který si dokázal získat vaši i moji lásku a úctu, jak dokazují slzy v našich očích a smutek ve tvářích. Jeho ztráta bolestně zasáhla každého, kdo ho znal a pro jeho vřelé srdce miloval. Svět bez něj pro mě již nebude stejný, naše společná milovaná místa se jeho odchodem navždy změnila. Šumavské lesy navždy ztratily svého obrovského zastánce a milovníka, který v nich mnohokrát hledal útěchu. Nejen příroda po jeho smrti truchlí i já před vámi teď stojím se smutkem v srdci. Odchod blízkého člověka je vždy velmi bolestivý, obzvlášť když ta osoba pro vás byla vším. Můj dědeček pro mě vším byl. Byl mým rádcem ve chvílích plných nejistot, byl také mým zastáncem ve všech nespravedlivých obviněních, byl mou vrbou znající všechna moje tajemství, byl ale také mým dětským hrdinou, který odvážně bojoval proti každému nepříteli, byl mým nejbližším přítelem, který se se mnou do poslední chvíle radoval ze všech maličkostí. Tenhle skvělý člověk, by si teď jistě nepřál, abychom tu dnes společně truchlili nad jeho smrtí, přál by si, aby naše dnešní vzpomínky na něj byl plné radosti, protože svůj život považoval za velmi šťastný.
Můj dědeček Václav Novotný se narodil uprostřed druhé světové války v roce 1942. Na válku si samozřejmě z dětství nepamatoval, ale už od základní školy projevoval vášeň pro tyto válečné dějiny, tato vášeň ho nikdy neopustila, o čemž svědčí jeho úctyhodná sbírka knih s touto tématikou. V patnácti letech mu zemřel otec, a tak musel přestat hrát dětské hry a začít se starat o rodinu. Nijak mu nevadilo zanechat školy, nikdy ho studium nelákalo, raději trávil čas venku. I jako patnáctiletý si našel práci v místním JZD. Veškerý volný čas pak rád trávil v lesích, kde rád pozoroval zvěř, nebo v hospodách, kde jeho pozornost naopak poutaly ženy. Ženy můj dědeček velmi miloval, proto také trvalo dlouho, než našel tu, se kterou by chtěl strávit svůj život. Na první pohled se zamiloval do dcery svého bývalého učitele, ta ale o něj neměla zájem. Můj děda se nikdy ale nesmířil s neúspěchem, a tak o její srdce dlouho bojoval, až ho získal. Nikdy vynaložené námahy nelitoval a byl rád, že si na svou lásku počkal. Na svět spolu také přivedli dvě dcery Janu a Marii. Dědeček si vždy přál syna, ale obě nezbedné dcery mu syna zcela vynahradily. Díky nim byl tím nejšťastnějším otcem na světě, jeho štěstí téměř dosáhlo vrcholu, když obě dívky odmaturovaly a přivedly mu domů své dva manžely. Dědeček tak získal i syny, které si celou dobu tak přál.
Tato dieta je určena lidem, kteří již mají problémy s krevním tlakem a nebo je u nich hypertenze v anamnéze. U této diety jsou co nejvíce vyloučeny rafinované cukry. Omezením těchto cukrů se dietou omezuje přísun rychlých energetických sacharidů. Dieta proti vysokému tlaku dává přednost bílkovinám a dobrým tukům, čímž si zachová zdravou výživovou energetickou bilanci. Při této dietě platí pravidlo, že jídlo ranní a polední by mělo být bohaté na pomalé sacharidy. Jídlo odpolední a především večerní by mělo být naopak chudé na sacharidy a bohaté na bílkoviny. Tuky se v této dietě spotřebovávají rovnoměrně během celého dne. Tato dieta na vysoký tlak neuvádí taxativně konkrétní potraviny, ale přináší obecný návod na sestavení jídelníčku s možností volit si vhodné potraviny, jak je komu libo. Ovšem jisté chuťové omezení zde je, a to nízká slanost pokrmů, protože nezbytnou součástí této diety je omezení solení.
Hlavním zdrojem sacharidů v této dietě jsou cereálie bez tuku, cukru a soli (zejména sůl na povrchu pečiva). Tyto cereálie slouží jako zdroj pomalých sacharidů – škrobů, které pak tělo může lépe a pomaleji vstřebat. Mezi cereálie patří vše, co je vyrobeno z neoloupaného obilného zrna. Toto neoloupané zrní může být buď jen rozdrcené, jako obilné vločky, anebo rozemleté jako celozrnná mouka. Hmotnostní podíl těchto cereálií v celodenní stravě činí 11%.
Dalším významným prvkem diety je zelenina všeho druhu. Zelenina by měla být v této dietě hlavním plnidlem žaludku. Díky jejímu obsahu vlákniny toho lze dobře dosáhnout. Ze zeleniny je třeba zmínit kupříkladu brambory, které patří mezi druhy zeleniny s vyšším obsahem bílkovin rostlinného původu. Brambory mimo to obsahují škroby, přibližně 17% z váhy syrového bramboru jsou škroby. Tyto bramborové škroby se v lidském těle přemění v pomalé cukry – sacharidy. Zbylých 83% brambory představuje voda, stopové prvky a zdravá vláknina. Brambora se díky svému nízkému obsahu sacharidů hodí jako večerní příloha v množství do 200 g. Brambora může být buď vařená anebo syrová, kde je navíc i výborným zdrojem vitamínu C, který se vařením zničí. Hmotnostní podíl zeleniny na celodenním příjmu je 26%.
Nedílnou součástí diety proti vysokému krevnímu tlaku je ovoce. Ovoce je v dietě proti vysokému krevnímu tlaku hlavní náhradou za omezené rafinované cukry, takže cukromilní lidé při této dietě chuťově neutrpí. Ovoce obsahuje důležité bio-flavonoidy, které podporují obranyschopnost a regeneraci organizmu. Z dietologického hlediska ovoce obsahuje rychlé cukry – glukózu, která se prakticky okamžitě po snědení dostává do krevního řečiště. Ovoce je proto nutné dobře naplánovat do jídelního rytmu.
Žlučník je vakovitý orgán hruškovitého tvaru uložený na spodině jater, sloužící ke skladování a úpravě žluči, která v játrech vzniká. Žlučník je uložený ve žlučníkové jámě na spodní ploše pravého jaterního laloku a je 8–12 cm dlouhý. Má objem 30–80 ml. Anatomicky se dělí na tři části. Tou první je dno (fundus vesicae biliaris), které směřuje dopředu a dolů, asi o 1 cm přesahuje volný okraj jaterní a naléhá na břišní stěnu v místě, kde pravá medioklavikulární čára protíná žeberní oblouk. Místo, kde se dno žlučníku promítá na břišní stěnu, se dá najít také v místě styku pravého přímého břišního svalu a chrupavky pravého devátého žebra, nebo pomocí pomyslné čáry probíhající z předního horního kyčelního trnu skrz pupek směrem nahoru – dno žlučníku je tam, kde tato čára protíná okraj žeberního oblouku. Dno plynule přechází v tělo žlučníku (corpus vesicae billiaris), které leží ve žlučníkové jámě a seshora je kryté dolní plochou pravého laloku jater, dolní plocha je volná. Tělo se směrem nahoru zužuje a přechází v infundibulum, přechodnou oblast mezi tělem a krčkem žlučníku (collum vesicae billiaris). Krček žlučníku je 5–7 mm dlouhý a přechází do vývodu žlučníku (ductus cysticus). Ten je součástí žlučových cest, ústí do hlavního žlučovodu (ductus choledochus), jímž se žluč dostává do dvanáctníku. Naplněný žlučník je hmatný.
Zásobení žlučníku krví zajišťuje především větev jaterní tepny (arteria cystica). Menší cévy vstupují do žlučníku z jater přes žlučníkovou jámu. Odkysličená krev je odváděna žlučníkovou žílou (vena cystica), která se vlévá do vrátnicové žíly. Ve stěně žlučníku se nacházejí lymfatické cévy, které odvádějí mízu do mízní uzliny při krčku žlučníku. Z těch se míza dostává do uzlin doprovázejících hlavní žlučovod. Žlučník je bohatě inervovaný, a to jak parasympatickými nervy z větví bloudivého nervu, tak sympatickými vlákny z ganglií (ggl. coeliaca).
Při zavřeném Oddiho svěrači v ústí hlavního žlučovodu do střeva produkovaná žluč teče nahoru a je hromaděna ve žlučníku. Přechází do něj asi polovina veškeré vytvořené žluči. Epitelové buňky žlučníku mají schopnost účinné resorpce vody. Na jejich bazolaterální straně se nachází Na+/K+ ATPázová pumpa, která odčerpává sodné ionty pryč z výstelky žlučníku. Zároveň epitel vyměňuje sodné ionty uvnitř žlučníku za kationt vodíku. Koncentrace sodíku uvnitř žlučníkové žluči tak klesá a osmoticky z něj uniká voda, čímž se žluč až 12x zahušťuje. Vylučovaný kationt vodíku reaguje s HCO3- za vzniku oxidu uhličitého a vody. Dochází také k mírnému snížení pH žlučníkové žluči.
Vyprazdňování žlučníku je řízeno autonomními nervy. Sympatikus snižuje stahy žlučníku a zvyšuje tonus Oddiho svěrače, parasympatikus působí naopak, podporuje stahy žlučníku a uvolnění svěrače. Vyprazdňování žlučníku je podmíněno i hormonálně, především hormonem cholecystokininem. Žluč se ze žlučníku dostává do střeva po příjmu potravy, která obsahuje tuk.
Žluč je produkována v množství cca 0,7–1,2 litru/den. Její základní složky jsou žlučové kyseliny, cholesterol a bilirubin (žlučový pigment).
Při brachyradioterapii je radioaktivní zdroj záření umístěn přímo v oblasti nádoru, kde se tak koncentruje vysoká dávka záření (nitrodutinové zavádění zářičů nebo tkáňové punktury). Spád dávky s rostoucí vzdáleností od zdroje je velmi rychlý a zdravé tkáně obklopující nádorové ložisko jsou zatíženy podstatně nižší dávkou než nádor samotný. O aplikaci brachyradioterapie je nutno uvažovat všude tam, kde je ložisko snadno přístupné a má relativně malý objem. Lze ji použít buď jako jediný prostředek léčby k dosažení radikální dávky, nebo v kombinaci s chirurgickým výkonem. Implantace radionuklidu může být provedena i pooperačně. Je možno použít tuto techniku u nádorů jazyka, rtů (kurativní u stadia T1 a T2), dále většinou paliativní u nádorů tonzily, měkkého patra, u metastatického postižení krčních uzlin. Intrakavitární brachyterapii jako boost techniku je možné použít u nádorů nazofaryngu. Zpočátku se v brachyradioterapii používaly pouze radiové tuby a jehly. Radium však bylo nahrazeno jinými radionuklidy a k zavádění se využívá dálkově ovládané zařízení – afterloading. Pro intersticiální implantace je používáno nejčastěji 192Ir – iridium. Pro některé lokalizace nádorového onemocnění, kde by bylo obtížné odstranit implantované zdroje záření a kde lze s výhodou využít vysoký dávkový příkon, se aplikují krátkodobé zdroje záření jako 125I nebo 198Au (permanentní implantace radioaktivních zrn).
Léčba může probíhat buď formou ambulantní, nebo při hospitalizaci v onkologickém centru. Pro ambulantně léčené pacienty je pro případ nenadálých obtíží nepřetržitě k dispozici lékař, zajišťující službu pro onkologické centrum.
V současné době je mnoho možností a byla vyvinuta spousta kosmetických metod, které mohou upravit obočí – přidat nebo vytrhat chloupky, změnit barvu, tvar, nebo dokonce jeho umístění. Cílem některých metod, jakými jsou vytrhávání pinzetou, depilace nití (známé zejména v arabských zemích) nebo voskem či elektrolýza, je docílit tenčího a jemnějšího obočí. Těmito metodami lze dosáhnout toho, že vytrhávané chloupky po nějaké době přestávají růst. Opačným cílem je docílit vzhledu hustějšího či výraznějšího obočí, k tomu pomáhá barvení, domalovávání tužkou, permanentní make-up nebo transplantace obočí.
Pro určení toho správného tvaru vám dobře poslouží štětec, dlouhá tužka nebo špejle. Zvolený předmět přiložíte jedním koncem ke chřípí nosu a druhým koncem určíte, kde má vaše obočí začínat a končit a kde by se mělo lámat. Tyhle body vzniknou v místech, kde se váš ukazatel protne s obočím (nebo jeho imaginární linií) po propojení nejprve s vnitřním koutkem oka, poté vnějším a nakonec se zorničkou. Snadné, že? Teď už stačí obočí vytrhat, nebo naopak dokreslit tam, kde je to potřeba.
Ledviny jsou párový orgán uložený v zadní části břišní dutiny, přibližně v úrovni dolních žeber. Pokud se ptáte, kde jsou ledviny v lidském těle, nacházejí se po obou stranách páteře, lehce asymetricky – pravá ledvina je obvykle o něco níže než levá.
Správné pochopení toho, kde se nachází ledviny, je klíčové pro rozlišení, zda jde o bolest ledvin, nebo spíše o svalový problém zad.
Kapilární hemangiom se vyskytuje nejčastěji v kůži, kde vytváří červené skvrny. Lidově se mu také říká „jahodové znaménko“. Často nepředstavuje vážnější problém a lze jej léčit steroidy, kryoterapií, nebo odstranit laserem či chirurgicky.
2. Kavernózní hemangiom
Kavernózní hemangiom můžeme najít v kůži, pod kůží nebo i na vnitřních orgánech. Makroskopicky vypadá jako modravý či nafialovělý uzel. Menší uzlíky mohou spontánně vymizet během školního věku. Větší hemangiomy se mohou vyskytnout např. v hrtanu, kde ztěžují dýchání, nebo na očním víčku, kde omezují vidění. Dále je nutná léčba, buď injekčním podáváním steroidů, laserovou terapií či chirurgickým vynětím.
3. Arteriovenózní hemangiom
Arteriovenózní (racemózní) hemangiom lze vidět v kůži, ale i jinde. Je charakterizován velice krátkým úsekem, kde se přívodná tepna rozdělí na kapiláry a opět spojuje do značně rozšířených žil.
Přehled některých léků, které se mohou aplikovat při léčbě specifických nemocí vlasů.
Regaine
Je lék, který byl původně vyvíjen pro léčení srdečně-cévních onemocnění, ale během výzkumu přípravku se přišlo na jeho dobrý vliv na růst vlasů. Je určen výhradně pro léčení mužské plešatosti u dospělých mužů. V některých případech ho mohou používat i ženy. Podává se místně do vlasů speciálním aplikátorem dvakrát denně co dvanáct hodin, a to tak, aby se pokryla celá postižená plocha. Účinkuje pouze u některých pacientů tím, že především zastavuje a zpomaluje padání vlasů. Nárůst nových vlasů v místech, kde se již zcela ztratily, nelze očekávat, pouze růst méněcenných chloupků. Pro dosažení požadovaného efektu je nutné přípravek používat nepřetržitě nejméně čtyři měsíce. Pro zachování efektu je třeba Regaine používat trvale. Po ukončení užívání se stav vrací během čtyř měsíců do původního stavu. Regaine se vyrábí ve dvou koncentracích, a to jako dvouprocentní (gel) a pětiprocentní (roztok). Používání slabší koncentrace není příliš účinné. Těhotné a kojící ženy a děti do 18 let nesmí tento lék užívat. Hlavní účinnou složkou Regaine je chemická látka minoxidil. Přípravek je vyráběn belgickou firmou Pharmacia. Je k dostání pouze v lékárnách na lékařský předpis, přičemž pacient musí zaplatit plnou cenu přípravku.
Bioderma Nodé Oral je intenzivní výživa vlasové pokožky a vlasů. Díky obsahu pšeničných proteinů, cystinu a metioninu Bioderma Nodé Oral podporuje tvorbu keratinu. Obsahuje vitamíny B5, B6 a B8, které stimulují růst vlasů, vitamín B3 podporuje zvlhčování vlasů. Řeřicha, kopřiva a olej z pšeničných klíčků dodávají vlasům sílu a lesk. Obohacením o hořčík zabraňuje nadměrnému vypadávání vlasů. Díky kompletní textuře Bioderma Nodé Oral jsou vlasy silnější a vlasová pokožka znovu získává svoji vitalitu.
Jde o jediný dostupný lék pro léčení plešatosti, který se podává vnitřně ve formě tablet. Byl vyvíjen původně jako lék na léčení onemocnění prostaty, ale během výzkumu léku se přišlo na dobré účinky proti plešatosti. Účinnou látkou tohoto přípravku je finasterid. Podstatou účinku Propecie je snížení hladiny derivátu mužského hormonu testosteronu, dihydrotestosteronu, který je jedním z hlavních příčin mužské plešatosti. Lék je určen hlavně k léčení mužské plešatosti u dospělých mužů, není vhodný pro ženy. Děti jej užívat nesmějí. Propecia nedokáže obnovit růst vlasů tam, kde již definitivně odumřely vlasové cibulky.
Obličejová část se skládá z kostí párových (horní čelist, kost patrová a lícní) a z nepárové dolní čelisti a jazylky.
Horní čelist sestává z těla, frontálního výběžku a výběžku lícního (proc. zygomaticus), ve kterém se spojuje s kostí lícní (os zygomaticum). Za vývoje se maxila zakládá jako dvě kosti, z nichž přednější a menší (premaxilla) postnatálně srůstá s ostatním tělem maxily. I maxila je pneumatizovaná a nachází se v ní dutina sinus maxilaris (antrum Highmori), největší z vedlejších dutin nosních. Hlavním podkladem tvrdého patra je patrový výběžek. Lůžka pro zuby horního zubního oblouku jsou vytvořena v podkovitém dásňovitém výběžku.
Dvě patrové kosti (os palatinum) mají tvar písmene L (jsou na sebe prakticky kolmé). Jedna (lamina perpendicularis) tvoří část dutiny nosní (cavitas nasi) a druhá (lamina horisontalis) je součástí tvrdého patra.
Dolní čelist (mandibula) se skládá z: těla (corpus mandibulae), ramena (ramus mandibulae), výběžku kloubního a korunového. Navíc nese takzvaný zubní výběžek (processus alveolaris), který nese zuby. Obě ramena patrové kosti jsou zakončena hlavičkou pro kloub čelistní.
Čelistní kloub (articulatio temporomandibularis) je jediným pohyblivým spojením na lebce. Hlavice (caput mandibulae) ve tvaru protáhlého elipsoidu zapadá do jamky na kosti spánkové pod jařmovým obloukem. Mezi obě kloubní plochy je vsunuta vazivová destička. Základními pohyby v kloubu čelistním jsou otevírání úst (deprese mandibuli) a uzavírání úst (elevace mandibuly). V omezeném rozsahu je možný i pohyb mandibuly dopředu, dozadu a do stran.
Funkce z pozice zubů
Každý zub je připojen svým kořenem do čelistní kosti; část čelisti, která podpírá zuby, se nazývá alveolární (zubní lůžka obsahující) výběžek. Způsob připojení je však složitý, zuby jsou připojeny do čelisti vazivovými vlákny zvanými periodontální ligamentum (periodontium). Periodontium se skládá z řady pevných kolagenních vláken, která běží z vrstvy cementu pokrývající kořen do přilehlého alveolárního kostního výběžku. Tato vlákna jsou promíchána s pojivovou tkání, která obsahuje krevní cévy a nervová vlákna. Způsob připojení zubů má za následek velmi malý stupeň jejich přirozené pohyblivosti. Toto může sloužit jako druh nárazníku, který chrání zuby a kosti před poškozením při kousání. Oblast rozhodujícího významu je na krčku zubu, kde se spojují korunka a kořen. V této oblasti se manžeta dásně pevně připojuje k zubu a slouží k ochraně pod ní ležících tkání před infekcí a jinými škodlivými vlivy.
Povrch korunky je kryt 1–3mm vrstvou zubní skloviny (email, enamelum), tedy nejtvrdší látkou v těle. Sklovina je bílá, nažloutlá nebo namodralá hmota skládající se z 95 % z anorganických solí (především hydroxylapatit), ze 4 % z vody a zbylé 1 % tvoří organické složky (enameliny). Za fyziologických podmínek není v dutině ústní vidět celá, protože malou část (1–2 mm) překrývá dáseň.
Funkce
Funkcí skloviny je tvorba tvrdého zubního povrchu, který chrání zub před působením vnějších vlivů a odolává žvýkacím silám. Sklovina funguje jako částečně propustná membrána, která umožňuje průchod některých molekul ze zubní skloviny do jejího okolí a naopak. Sklovina je vůči vnějším vlivům velmi odolná, ale při poškození nemá schopnost regenerace. Na povrchu skloviny je tenká Nasmythova blanka (cuticula dentis, cuticula enameli). S věkem postupně mizí (od kousacích ploch). V podstatě chrání povrch zubu.
Nejčastější problémy a jejich řešení
Barva skloviny se pohybuje od modravě bílé přes šedobílou až po žlutobílou. Sklovina je slabě průsvitná, proto u ní můžeme pozorovat typicky odstupňované zbarvení korunky. V místech, kde je sklovina tenčí, prosvítá žlutý dentin. Nejnápadnější rozdíl v barvě zubů můžeme pozorovat mezi dočasnými a stálými zuby. Sklovina dočasných zubů obsahuje méně minerálních látek, proto není tolik průsvitná a má mléčně bílý nádech. Barva stálých zubů není po celý život jedince stejná. S přibývajícím věkem se zuby zabarvují do žlutohněda, popřípadě do šeda. Změna barvy je způsobena ztenčováním skloviny vlivem abraze a s tím souvisejícím prosvítáním do žluta zbarveného dentinu, pigmenty přijímanými s „barevnou stravou“, které ulpívají na zubech, popřípadě kouřením, užíváním léků a dalšími vlivy.
Zubní kaz je nejrozšířenějším infekčním onemocněním lidstva. Vlivem civilizačních faktorů četnost výskytu kazivosti chrupu stále stoupá. Postihuje 80–90 % lidské populace. Na vzniku zubního kazu se podílí několik aspektů: vnímavá zubní tkáň (zub), mikroorganismy dutiny ústní (plak), častý přísun cukrů (cukr) a čas. Důkladným vyčištěním zubů dojde k obnovení neutrálního pH v dutině ústní. Minerální látky obsažené ve slinách jsou schopné drobná povrchová poškození skloviny opravit. Tento proces označujeme jako remineralizaci. Jsou-li demineralizační a remineralizační procesy v rovnováze, nedojde ke vzniku zubního kazu. Pokud ale remineralizační fáze nenastane, dojde ke stále většímu oslabování skloviny, až vznikne zubní kaz.
V místě, kde je sklovina oslabena demineralizačním procesem, se objeví křídově bílá skvrna, která signalizuje zahájení tvorby zubního kazu.
Seznam sacharidů v potravinách je přehled, který ukazuje, kolik sacharidů jednotlivé potraviny obsahují.
Slouží jako orientační pomůcka pro lidi, kteří chtějí mít kontrolu nad složením jídelníčku. Uvádí se obvykle hodnoty na 100 gramů potraviny, aby bylo možné jednotlivé položky mezi sebou porovnávat. Nejde o seznam zakázaných potravin, ale o nástroj, který pomáhá rozhodovat se vědomě při nákupu, vaření nebo plánování diety.
Jak správně používat tabulku sacharidů v potravinách?
Tabulku sacharidů je nutné používat vždy v kontextu porcí a celého jídelníčku.
Hodnota uvedená na 100 gramů neznamená, že tolik sacharidů automaticky sníte. Záleží na velikosti porce, způsobu úpravy i kombinaci s dalšími potravinami. Tabulka má pomáhat s orientací, nikoli vést k mechanickému vyřazování celých skupin potravin bez dalšího přemýšlení.
Kde je nejvíce sacharidů v běžných potravinách?
Nejvíce sacharidů obsahují obiloviny, výrobky z mouky a suché přílohy.
Typicky se jedná o pečivo, těstoviny, rýži, kuskus nebo sladkosti. Vysoký obsah sacharidů mají také slazené nápoje. Tyto potraviny jsou koncentrovaným zdrojem energie. Jejich konzumace sama o sobě není špatná, ale vyžaduje kontrolu množství a četnosti.
Které potraviny mají naopak nízký obsah sacharidů?
Potraviny s nízkým obsahem sacharidů jsou zejména druhy zeleniny s vysokým obsahem vody.
Patří sem listové saláty, okurky, cuketa, brokolice, květák nebo houby. Tyto potraviny umožňují zvýšit objem jídla bez výrazného navýšení příjmu sacharidů. Jsou vhodné při dietě i cukrovce a lze je konzumovat ve větším množství.
Existují potraviny úplně bez sacharidů?
V praxi jsou potraviny zcela bez sacharidů spíše výjimkou.
Velmi nízký obsah sacharidů mají čisté živočišné produkty, jako je maso, ryby nebo vejce. I zde se však mohou objevit malé stopové hodnoty. Důležitější než absolutní nula je celkový denní příjem a jeho rozložení.
Co jsou skryté sacharidy v potravinách?
Skryté sacharidy jsou sacharidy obsažené v potravinách, kde je lidé běžně nečekají.
Typicky se nacházejí v ochucených jogurtech, omáčkách, dresincích, kečupech, hotových jídlech nebo polotovarech. Tyto sacharidy mohou výrazně zvýšit denní příjem, aniž by si toho člověk všiml. Právě proto je seznam sacharidů tak důležitý.
Jsou sacharidy při dietě vždy problém?
Při dietě nejsou sacharidy automaticky problémem.
Záleží na jejich typu, množství a celkovém energetickém příjmu. Kvalitní sacharidy s vyšším obsahem vlákniny mohou být součástí redukčního jídelníčku. Dietní chyba často spočívá v extrémech, nikoli v samotných sacharidech.
