LARVÁLNÍ TOXOKARÓZA, nejen o tom se dočtete v tomto článku. Toxocara canis je parazit psů (Toxocara cati je parazit koček) patřící mezi škrkavky. Parazitická vajíčka jsou vylučována ve výkalech nakažených zvířat a dozrávají v půdě. Člověk se nakazí, pokud je jeho potrava takovou půdou kontaminována nebo pokud zanedbává hygienu (například mytí rukou). Larvální stadia se zachytí ve střevech, napadají hostitele a migrují do jater a do plic. Larvy nejsou schopny dovyvinout se v dospělého jedince, ale cestují po těle.
Toxocara canis u člověka
Larvární toxokaróza je onemocnění, které je vyvoláno parazity. Nemoc patří do skupiny takzvaných helmintóz. U psů se štěňata mohou nakazit již v děloze, koťata se naopak nakazí až pitím mateřského mléka. Ovšem nakazit se mohou tato zvířata v podstatě kdekoliv ve venkovním prostředí, stačí, aby pozřela infekční vajíčka (ta se dostávají do prostředí spolu s trusem). Navíc jsou tato vajíčka velmi odolná, dokážou přežívat a jsou schopné infekce i po dobu několika let. Všechna místa, kde venčíte své psí či kočičí miláčky, kteří nejsou odčervení, patří mezi riziková a jsou většinou také zamořena těmito škrkavkami.
Cesta přenosu na člověka je orální cestou, musíme pozřít nakažená vajíčka. Což v praxi, zvláště tedy pokud budeme mluvit o dětech, není zas až tak velký problém, například při hraní na pískovišti, kdy si děti jednak strkají ruce do pusy nebo i ochutnávají hlínu, písek a podobně. Ani dospělí nejsou vyjmuti z možnosti nakažení. Platí to v případech snížení hygienické péče, to znamená, pokud si neumyjeme ruce před jídlem po práci na zahradě, s hlínou, neomýváme zeleninu a ovoce a podobně. Rovněž déšť hraje svou roli při možnosti šíření – voda může spláchnout vajíčka škrkavek do studny, ze které čerpáme vodu, velkou „zásluhu“ může mít v podstatě v tomto směru jakákoliv činnost člověka, například i pokud se napijeme, byť nechtěně, při koupání v rybníce.
Toxokaróza se nejčastěji vyskytuje právě u dětí, a to v rozmezí 14–40 měsíců. Výskyt tohoto onemocnění je celosvětový, naštěstí jsou vcelku vzácné závažné formy. O něco větší procento nakažených se vyskytuje na venkově, zřejmě proto, že zde není věnována taková pozornost pravidelnému odčervení zvířat a také je zde větší kontakt s půdou a hlínou.
Podle toho, jaké orgány a tkáně jsou zasažené, se toxokaróza projevuje v různých formách. Forma viscerální neboli orgánová se vyznačuje zvětšením jater, bolestmi břicha, dochází k nevolnostem a zvracení, malátnosti, může být i teplota okolo 38 °C, dochází ke ztrátě chuti k jídlu, mohou bolet klouby a svaly. Pokud se jedná o postižení plic, pak je přítomen kašel, většinou sípavý a bolestivý. Toxokaróza se může projevit i alergickou reakcí – jsou přítomny kožní vyrážky především na trupu a končetinách. U formy viscerální se uvádí, že musí dojít k požití většího množství zralých vajíček najednou nebo naopak ke konzumaci v delším časovém úseku menšího množství. U oční formy však stačí daleko menší množství larev. Oční forma se projevuje většinou jednostranně a dochází k určitým patologickým změnám v oku, například poru
Poprvé byla larválnítoxokaróza popsána v roce 1950, kdy byla z granulomu na sítnici malého dítěte izolována larva hlístice neznámého původu. O rok později byl publikován nález larev Toxocara spp. V mozku malého chlapce, který umřel v důsledku akutního zánětu mozkových blan. Roku 1952 Beaver a kolektiv popsali sérii podobných klinických případů u dětských pacientů, kteří vykazovali výraznou eozinofilii a multisystémové onemocnění neznámého původu. Při histopatologickém vyšetření vzorků tkání od těchto pacientů byly diagnostikovány larvy škrkavek. Od té doby byly larvy Toxocara spp. nacházeny v různých lézích oka a mnoha dalších orgánů (játra, mozek, plíce) po celém světě.
Oční formou jsou postiženy spíše starší děti a dospělé osoby. Samice červa vyloučí do střeva hostitele denně až 200 tisíc vajíček. Čerstvě vyloučená vajíčka mají silné obaly. V půdě může larva přežívat až dva roky.
Onemocnění se projevuje poruchou vidění, postižení mozku, srdce, ledvin, chudokrevností a otoky kloubů. Závažnost onemocnění závisí na počtu pozřených vajíček, tedy i na počtu migrujících larev, a na imunitním stavu postiženého jedince. Většina nakažených osob netrpí vážnými zdravotními problémy; o tom, že jsou tito lidé infikováni, se mohou dozvědět náhodně při jiném vyšetření. Onemocnění je prokazováno na základě vyšetření krve u osob všech věkových kategorií. Možné jsou také opakované nákazy. Postižení bývá zpravidla jednostranné a poškození tkání, vznikající migrační aktivitou larev, vede k řadě patologických změn v oku. Který z klinických obrazů očního postižení se vyvine, závisí zřejmě na řadě faktorů, jako je místo, kudy larva pronikne z krevního řečiště do nitroočních tkání, zda jsou vstupní branou do oka retinální či chorioidální cévy a podobně. Vzácně může být larva viditelná oftalmoskopicky, většinou jsou ale nálezy larvy v oku ojedinělé.
Diagnostika oční formy larvální toxokarózy spočívala prakticky až do poloviny sedmdesátých let v nalezení a určení larvy či jejích fragmentů v tkáni. Sérologická diagnostika v té době nedávala uspokojující výsledky. Teprve příprava TES antigenů a zavedení citlivých reakcí ELISA a Western blotingu umožnilo zdokonalení diagnostiky oční formy l. t., a tím i snížení počtu zbytečných enukleací očního bulbu při podezření na přítomnost zhoubných projevů. Protože tkáně oka při samostatném postižení celkem neochotně imunologicky odpovídají, nalézáme při běžné sérodiagnostice oční formy častěji nízké hodnoty protilátek. Střední a vysoká hladina IgG globulinů při klinickém nálezu v oční tkáni by měla vést klinika k pátrání po současném postižení viscerálních orgánů, které se obvykle projeví i
Toxokaróza je onemocnění způsobené larvami zvířecích škrkavek, psích nebo kočičích. Zvířata vylučují vajíčka škrkavky v trusu. Definitivní hostitelé – pes a psovité šelmy – se mohou infikovat alimentární-orální cestou z vnějšího prostředí. Infekční larvy uvolněné z vajíček pronikají ze střeva do krevního oběhu. Krevním oběhem se dostanou do jater a plic, odtud se vracejí do střeva, kde pohlavně dospívají. Štěňata se mohou líhnout již nakažená nebo se mohou larvami nakazit z mléka feny při sání. Vyloučená vajíčka dlouhodobě přežívají a dítě se pak může nakazit na hřištích a pískovištích, kde se zvířata pohybovala a konala zde svou potřebu. Vajíčka mohou ulpět dítěti na rukou, za nehty a dítě je při jídle spolkne. Larvy vylíhlé z vajíček pronikají střevní stěnou do krve a do vnitřních orgánů. V lidském organismu nemůže tento parazit dokončit svůj vývoj, nedospívá a po určité době hyne. Larva může způsobit různé potíže podle toho, jak se krevní cestou šíří do různých orgánů (například plíce, oko, srdeční sval a podobně). Časté jsou bolesti břicha, kašel, oční záněty až po vzácný zánět srdečního svalu nebo mozku.
Léčba je zdlouhavá, terapie odstraní z těla larvy, ale změny na tkáních orgánů jsou nevratné. Je skutečně lepší nákaze předcházet. Důležité je oplocení dětských hřišť a zeleninových zahrad, zabránění kontaminaci pomocí geofólií.
Velikost: 8–12 cm, vajíčka 0,5 mm, larvy několik mm
Larvy dlouhodobě putují tělem, podobně jako škrkavka dětská. Proto se jí říká larva migrans. Larválnítoxokaróza má oční a útrobní formu. Přítomnost larev v oku vede k poruchám vidění a ke granulomatózním lézím na sítnici. Tyto léze mohou symptomaticky simulovat retinoblastom. Může dojít k vážnému poškození oka. Slepota způsobená larvální toxokarózou je nicméně vzácná, uvádí se jeden případ ročně. Larva vypouští enzymy, kterými si rozleptává tkáň před sebou a takto si uvolňuje cestu. Po průchodu larvy dochází k zajizvení tkáně. Migrace larvy je doprovázena zvýšenou teplotou, zvětšením jater, astmatickým kašlem. Jedná se o častou nákazu. Mnoho klientů chová kočky nebo psy, ale dítě se často nakazí na pískovišti, dospělí na zahrádce, vajíčka můžeme polknout s neomytou zeleninou. Také trus (i moč a sliny) štěňat je v prvních měsících infekční. Vajíčka mohou být přilepena na srsti. Postupným odčervováním se promořenost u dospělých psů snižuje. U koťat se předpokládá přenos sáním mateřského mléka. Vajíčka škrkavky jsou venku odolná, v hlíně nebo písku vydrží až dva roky. Tato nákaza se v nás nemnoží, při troše trpělivosti je možné se jí po čase zbavit. Majitelé zvířat musí své miláčky odčervovat souběžně se svou léčbou, aby nedocházelo k reinfekcím, a dodržovat hygienu při kontaktu se zvířetem.
Dnešní parazité (ektoparazité i endoparazité) jsou čím dál častěji rezistentní na všeobecně užívané volně dostupné léky na odčervení (odčervovadlo pro lidi, léky na odčervení člověka). K dokonalému výsledku je tak třeba použít speciální přípravky s účinnou látkou, která míří přímo na určité druhy parazitů, tedy konkrétní „odčervovadlo“ pro lidi. Z tohoto důvodu je nutné laboratorní vyšetření, které určí konkrétní druh cizopasníka, a teprve potom lékař předepíše účinný lék s účinnou látkou.
Je rozdíl mezi preventivním odčervováním a léčebným. K preventivnímu odčervení lze zakoupit volně prodejné prostředky a k léčebným zákrokům je třeba prostředky na lékařský předpis. Jistotu odstranění parazitů budete mít pouze po koprologickém vyšetření a užívání účinného léku, který vám předepíše lékař.
ForBio
Studio ForBio nabízí kontroly pomocí špičkových zařízení, které včas odhalí všechna možná onemocnění, jimiž můžete trpět. V rámci prevence a diagnostických vyšetření provádí měření imunity, krevní testy i EKG. Patogeny jsou zjišťovány pomocí frekvenční analýzy, což se provádí švýcarským přístrojem F-SCAN Touch. Pro člověka je tato metoda zcela neškodná.
V tomto studiu dokáží nejenom odhalit příčinu obtíží, ale i navrhnout účinné řešení. Přístroj METATRON Clinical dokáže odhalit již raná stadia onemocnění. Jedná se o bezbolestné a neinvazivní vyšetření všech systémů lidského těla. METATRON Clinical je jediná NLS-diagnostika s certifikací pro lékařské účely, a to i pro Českou republiku. Toto studio můžete navštívit v Třemošné u Plzně.
Parazitex
Základem tohoto přípravku je kombinace speciálně vybraných rostlin. Obsažený vrcholák tříslovinný podporuje správné trávení a zažívání. Ořešák královský přispívá k obraně organismu proti externím agentům. Extrakt z kořene kurkumy vede k normální funkci jater a trávení.
Dávkování: Dospělí by měli užívat 2 kapsle denně, děti od 3 do 15 let 1 kapsli denně po jídle, zapít tekutinou.
Upozornění: Extrakty jsou plněny do speciálních kapslí s enterosolventní úpravou, která zajišťuje, že se účinné látky uvolňují přesně tam, kde mají, a&
Cicvárové semínko jsou usušené úbory pelyňku cicvárového (Artemisia cina), který obsahuje velké množství saponinů. V lékařské praxi se dříve i dnes využívá okvětí cicvárového pelyňku, který je silně protihlístový a vyhání roupy i škrkavky. Květy rostliny se usuší, roztlučou v hmoždíři a užívají se ve směsi s cukrem, zavařeninou, medem a sirupem. Dávkování pro dospělé: během dvou dnů se užívá pět gramů pelyňku třikrát denně půl druhé hodiny až hodinu před jídlem. Po příjmu poslední dávky se pacientovi na noc dává projímadlo. Rolníci v dávných dobách přidávali cicvárový pelyněk do košťat na zametání chalupy nebo jej kladli pod rohožku, aby odháněl štěnice a blechy.
Vši mají proměnu nedokonalou, samice snášejí vajíčka hruškovitého tvaru, která se nazývají hnidy. Hnidy vši lepí na srst svých hostitelů. Většina vší má relativně rychlý vývoj a zhruba po týdnu se z vajíček stanou larvy, které mají tři instary (svléknutí), potom se z nich stávají dospělci. Celé larvální stadium trvá zpravidla od dvou do tří týdnů.
Syndrom diabetické nohy je jednou z nejčastějších pozdních komplikací diabetu, který významně ovlivňuje kvalitu života pacientů s diabetem. Onemocnění je definováno jako infekce, ulcerace, nebo destrukce hlubokých tkání nohy, spojená s neurologickými abnormalitami a s různým stupněm ischemické choroby dolní končetiny. Jednou z forem syndromu diabetické nohy je Charcotova neuroosteoartropatie, což je neinfekční destrukce kostí a kloubů na podkladě neuropatie.
Mezi nejvýznamnější prokázané rizikové faktory ulcerace u pacientů s diabetem patří neuropatie (senzomotorická, autonomní), angiopatie (makro- i mikrovaskulární) a zvýšený plantární tlak. Na vzniku ulcerací se také podílejí zevní faktory, jako jsou trauma, nevhodná obuv a infekce. Nesmíme opomenout vliv kouření, kompenzace diabetu a další faktory ovlivňující vznik neuropatie a ischemie. Bylo zjištěno, že nejméně třem čtvrtinám amputací dolních končetin v souvislosti s diabetem bylo možné zabránit správnou prevencí. Ohrožený pacient by si proto měl každý den prohlížet svá chodidla, všímat si změn barvy kůže, zarudnutí, otlaků či otoků a o nepříznivých změnách ihned informovat svého lékaře. Nohy je doporučeno chránit vhodnou, pohodlnou obuví, nejlépe obuví indikovanou pro diabetiky, nikdy nechodit naboso. Důležité je vyhýbat se expozici tepla (elektrické podušky, horké koupele a podobně) a po koupeli si nohy, včetně meziprstí, dobře osušit. Na místě je také opatrnost při stříhání nehtů, protože sebemenší poranění může mít za následek vznik vředu. Pacient by neměl kouřit a ani zapomínat na péči o kůži. Správnými přípravky lze zvýšit odolnost pokožky nohy a posílit její přirozenou ochrannou bariéru.
Léčba syndromu diabetické nohy je často obtížná a její úspěšnost velmi závisí na jejím včasném zahájení. Mezi nejdůležitější opatření při léčbě diabetických ulcerací je jejich maximální odlehčení. Bez odstranění tlaku na ulceraci je hojení velmi obtížné, prodlužuje se významně jeho délka a existuje vysoké riziko přechodu akutního defektu do chronického stadia. U pacientů s prokázanou ICHDK a nehojící se ulcerací nohy je možností volby provedení angioplastiky nebo periferního by-passu. V případě přítomnosti známek infekce (otok, erytém, patologická sekrece z rány, zvýšená lokální teplota) je nutno zahájit adekvátní antibiotickou terapii nejprve empirickou, posléze – dle klinického obrazu a výsledku kultivace z rány – cílenou. Další nezbytnou součástí terapie diabetických ulcerací je lokální léčba. V první fázi je nezbytný débridement – očištění rány a snesení hyperkeratóz. Podle typu rány pak přikládáme vhodné krytí. Mezi moderní prostředky hojení ran v rámci SDN patří také aplikace lokálního podtlaku a larvální terapie. Nejtěžší formou tohoto syndromu je diabetický vřed.
Vši mají proměnu nedokonalou, samice snášejí vajíčka hruškovitého tvaru, která se nazývají hnidy. Hnidy vši lepí na srst svého hostitele. Většina vší má relativně rychlý vývoj a zhruba po týdnu se z vajíček stanou larvy, které mají tři instary (svléknutí), poté se z nich stávají dospělci. Celé larvální stadium trvá zpravidla od dvou do tří týdnů.
Příznaky: svědění pokožky hlavy, škrábance na kůži, neklid, nervozita, poruchy koncentrace, poruchy spánku, nespavost, zvýšená tělesná teplota, zvětšené uzliny.
Diagnóza je zde velmi obtížná. Začátek onemocnění je těžko rozeznatelný, léze jsou málo zřetelné, chodbičky většinou chybí nebo se obtížně detekují, většina roztočů je totiž odstraněna při mytí vlasů. Mohou být však přítomny larvální papuly a hlavně je přítomno úporné noční svědění.
Mezi chronické rány řadíme proleženiny (trofické vředy), venózní vředy, neuropatické vředy nebo vředy způsobené infekcí nebo vzniklé v důsledku ozařování či nádorových procesů, dekubity.
Dekubity
Dekubitální vředy (dekubity) jsou defekty kůže a podkožních struktur, které vznikají v důsledku tření a přímého tlaku podložky na disponované části těla. Jsou častým problémem zejména u imobilních, zpravidla starších pacientů s celkově zhoršeným zdravotním stavem. Nejkritičtějšími, takzvaně predilekčními místy vzniku dekubitů jsou místa s kostními prominencemi, tedy křížová krajina (sakrální oblast), paty, kotníky, zevní hrany chodidel, oblasti trochanterů (oblast kyčlí), kolena.
Hojení dekubitů (proleženin) často komplikuje přítomnost nekrózy a bakteriální kolonizace, která se může rozvinout v infekci. Léčbu dekubitů také často ztěžuje jejich hloubka a nepravidelný tvar. Mortalita pacientů s dekubitálním vředem je čtyřikrát vyšší než u stejné skupiny pacientů bez vředu. Je proto důležitá důsledná prevence vyžadující intenzivní péči o kůži a polohování pacienta.
Rozeznáváme 5 stupňů proleženin:
1. stupeň – ostře ohraničené zarudnutí (překrvení) kůže, které při vitropresi přetrvává; toto stadium je při včasném léčebném zásahu reverzibilní;
2. stupeň – povrchové poškození epidermis, které vypadá jako puchýř nebo mělký kráter, nezasahuje do subcutis;
3. stupeň – vzniká nekrotický vřed, hluboký kráter, s možnými podminovanými okraji, který postupuje všemi vrstvami kůže, případně až k fascii (ta zůstává nepoškozena);
4. stupeň – vřed s rozsáhlými nekrózami, který zasahuje svaly a šlachy;
5. stupeň – nekróza postupuje svalem, přičemž dochází k jeho destrukci a k destrukci tkání až na kost.
Při léčbě dekubitů nezapomínáme na celkovou péči o pacienta, zejména na správnou výživu, hydrataci a kompenzaci přidružených onemocnění. Až v 95 % případů lze vzniku dekubitů předejít. Dekubity neboli proleženiny totiž vznikají v důsledku působení patologického tlaku na predilekční místa zvýšeného tlaku ve tkáních a špatným stavem pacienta. Při nadměrném a dlouhotrvajícím tlaku v místě kontaktu těla s podložkou dojde ke zpomalení až k zástavě cirkulace krve v kapilárách a buňky ve tkáních postupně odumírají. Vznik dekubitu ještě podpoří chybná manipulace s ležícím pacientem působením tření a střižných sil. Správnou prevencí ale lze vzniku dekubitů předcházet až v 95 % případů.
Prvním příznakem, který nelze podceňovat, je erytém – začervenání pokožky. Pacient si může stěžovat na bolestivost místa, pálení nebo mravenčení. V dalších stadiích se tvoří puchýře, které přecházejí k povrcho
