NEFRON je přesně to, o čem vás chceme informovat v našem článku. Ledviny jsou součástí vylučovacího systému těla. Jsou párovým orgánem. Jejich hlavní funkcí je pročištění krve od škodlivin, které se v našem těle vytvoří. Ledviny také regulují krevní tlak a ovlivňují acidobazickou rovnováhu. Důležité hormony renin a erytropoetin se tvoří právě v ledvinách.
Anatomie ledvin
Ledviny jsou součástí vylučovacího systému, jde o párový orgán. Jsou uloženy ve výši dvanáctého hrudního obratle až po druhý obratel bederní, leží po stranách páteře. Jejich délka je asi 12 cm, šířka 5–6 cm, výška 4 cm. Ledviny mají charakteristický fazolovitý tvar. Jejich povrch je hladký, barva červenohnědá. Na jejich vnitřní straně je prohlubeň, kudy do ledviny vstupuje ledvinová tepna a vystupuje ledvinová žíla a močovod. Na řezu ledvinou je kůra, která je tvořena převážně nefrony, a dřeň, která obsahuje vývodné kanálky a takzvané Henleovy kličky nefronu. Nefron je základní stavební i funkční jednotka ledviny. Každá ledvina obsahuje asi jeden milion nefronů. Nefron má dvě základní části: glomerulus a systém tubulů. Glomerulus obsahuje asi 30 kapilárních kliček, v nichž přes speciálně upravenou třívrstevnou stěnu kapilár (vlásečnic) dochází k filtraci krevní plazmy a vzniká takzvaná primární moč.
Ledviny jsou významnou součástí vylučovacího systému našeho těla.
Umístění
Ledviny jsou párový orgán. Jsou uloženy ve výši dvanáctého hrudního obratle až po druhý obratel bederní, leží po stranách páteře. Jejich délka je asi 12 cm, šířka 5–6 cm, výška 4 cm.
Funkce
Ledviny mají fazolovitý tvar. Jejich povrch je hladký, barvu mají červenohnědou. Na vnitřní straně je prohlubeň, kudy do ledviny vstupuje ledvinová tepna a vystupuje ledvinová žíla a močovod. Na řezu ledvinou je kůra, která je tvořena z větší části nefrony, dále dřeň, která obsahuje vývodné kanálky a tzv. Henleho kličky nefronu. Nefron je základní stavební i funkční jednotka ledviny. Každá ledvina obsahuje asi jeden milion nefronů.
Nefron má dvě základní části:
glomerulus – ten obsahuje asi 30 kapilárních kliček; přes speciálně upravenou třívrstevnou stěnu kapilár (vlásečnic) dochází k filtraci krevní plazmy a vzniká takzvaná primární moč; denně vznikne asi 170–200 litrů primární moči, která pak vstupuje do systému tubulů;
systém tubulů – v tomto systému je naprostá většina primární moči zpět vstřebána prostřednictvím specifických kanálů; objem, který nebyl zpět vstřebán, tvoří moč definitivní, která je odváděna přes vývodné kanálky do kalichů, ledvinné pánvičky a odtud ústí do močovodů; denně vznikají asi dva litry definitivní moči. Její složení je upravováno dle potřeb organismu, jde o velice složitý proces.
Ledviny jsou bohatě zásobeny krví. Dvacet procent srdečního minutového výdeje směřuje právě do ledvin. Tento objem zdaleka neodpovídá velikosti ledvin. Hlavní funkcí ledvin je očišťovat krev od zplodin metabolismu, škodlivých látek a léků. Tyto látky jsou močí odváděny z organismu. Není to ale funkce jediná. Ledviny reagují na celkový objem vody v organismu a dle potřeby vylučují více či méně definitivní moče. Dále se podílejí na regulaci krevního tlaku. Kromě plic ledviny zásadním způsobem ovlivňují acidobazickou rovnováhu. Ledviny jsou také místem tvorby hormonů. Tvoří se zde renin, také se zde produkuje erytropoetin, který podněcuje v kostní dřeni tvorbu červených krvinek. Dochází i k úpravě vitamínu D, který významně ovlivňuje metabolismus vápníku a fosforu, prvků důležitých pro stavbu kostí.
Krev je do ledvin přiváděna velkou břišní tepnou. Krev je potom dále vedena až do miniaturních cévek, které tvoří síť. Ty směřují až do ledvinové kůry. Zde probíhá samotná filtrace pomocí nefronů, ty si můžeme představit jako miniaturní filtry. Nefron se skládá z ledvinového tělíska a ledvinového kanálku. Ledvinová tělíska tvoří první stupeň filtru, působí jako sítko a zachytí větší molekuly. Ledvinové kanálky tvoří druhý stupeň filtrace, dochází zde ke vstřebání užitečných živin a vzniká tady finální koncentrace moči.
Úplné vyléčení nemocných s rakovinou ledviny je obvykle možné pouze ve stadiu lokalizovaného onemocnění. Vzhledem ke značné odolnosti této rakoviny vůči ozařování (radiorezistence) i vůči chemoterapii (chemorezistence) je základním způsobem léčby provedení chirurgického odstranění nádoru. V minulosti, kdy šlo především již o pokročilé nádory, byla nejčastějším způsobem léčby radikální nefrektomie (kompletní odstranění nádorem postižené ledviny). V současnosti, kdy se nádory díky lepší dostupnosti a častějšímu používání zobrazovacích technik (ultrasonografie, CT, MRI a podobně) zjišťují v časnějších stadiích nemoci (T1a), je základním způsobem chirurgického výkonu provedení částečné (parciální) resekce té části ledviny, která je nádorem postižena. Metoda se také nazývá jako nefron sparing surgery (metoda šetří zdravou tkáň ledviny, která není nádorem postižena).
Současný vývoj nových léčebných strategií cílené molekulární systémové léčby přináší prostor pro další zkvalitnění komplexní péče o nemocné s metastazujícím karcinomem ledviny a překonává tak výsledky v minulosti zaznamenané i při režimech používajících imunoterapii či její kombinaci s chemoterapií. Tato nová léčba, která byla vyvinuta na základě nových poznatků o molekulární patofyziologii rakoviny ledviny, se nazývá biologická léčba. Jedná se o schválené a v klinické praxi nově používané léky pro léčbu metastazujícího karcinomu ledviny, mezi něž patří sunitinib, sorafenib, bevacizumab, temsirolimus, everolimus nebo pazopanib. Jedná se o preparáty, jejichž základní protinádorový efekt vychází z blokády nově objevených patofyziologických pochodů, které se uplatňují při rozvoji rakoviny ledviny.
Ledviny jsou párový orgán uložený po stranách páteře v břišní dutině. Slouží k odstranění nečistot z krve. Tyto nečistoty následně odcházejí z těla v podobě moči. Ledviny mají oválný, fazolovitý tvar, červenohnědou barvu, na povrchu jsou hladké a kryté tenkým vazivovým pouzdrem, které se dá z ledviny lehce sloupnout. Na mediálním okraji ledviny se nachází ledvinová branka (hilus renalis), kudy vstupuje do ledviny tepna a žíla a odkud vystupuje močovod. Branka prohloubí do ledviny hlubokou ledvinovou jamku (sinus renalis), kde je uložena ledvinová pánvička (pelvis renalis). Na povrchu tvoří souvislou vrstvu (4–8 mm) světlejší kůra. Směrem k sinus renalis z ní odstupují sloupce, které od sebe oddělují sousední ledvinové pyramidy tvořené dření. Jednotlivé pyramidy vytvářejí ledvinné lalůčky. Ledvinu tak tvoří spousta malých ledvinných lalůčků ústících do jednoho společného vývodu, které srostly během vývoje. U skotu, mořských savců (kytovci, lední medvěd) nedošlo ke srůstu jednotlivých lalůčků vůbec, ledvina je proto laločnatá neboli renkulizovaná.
Člověk má multipapilární ledvinu, to znamená, že do ledvinné pánvičky ústí vývody každý svým vlastním ledvinovým kalíškem, což je pozůstatek původní laločnaté ledviny, která ale v průběhu vývoje srůstá. Ledvina je krytá vazivovým pouzdrem, na které naléhá řídké pojivo prorostlé tukem, který chrání ledvinu před mechanickým poškozením. K ledvině se přikládá nadledvina, endokrinní žláza. Parenchym ledviny je zřetelně rozdělen na hnědočervenou zrnitou kůru a světlejší dřeň.
Základní funkční jednotkou ledviny je nefron. Je hlavní součástí kůry. Ledvina člověka má asi milion nefronů, ledvina skotu asi 8 milionů. Nefrony přes membránu filtrují krevní plazmu, takto vzniklou primární moč zpětnou resorpcí zahustí a vzniklá hypertonická definitivní moč je pak soustavou vývodných kanálků (tubuli coligentes) odváděna do ledvinné pánvičky, odkud odtéká do močovodu. Dřeň ledviny je tedy tvořena především vývodnými kanálky a takzvanou Henleyovou kličkou nefronu. Krev protéká dvěma za sebou uspořádanými kapilárními řečišti:
1) v glomerulu, kde je relativně vysoký tlak krve řízený odporem průsvitu přicházející arterioly;
2) peritubulární kapilární sítí, která slouží k výživě buněk kanálků a výměně látek mezi tubuly a krví.
Nefrony se dělí na dva základní typy:
1) korové – jsou v kůře ledviny, mají krátké Henleovy kličky;
2) juxtamedulární – arterioly z nich odcházející jdou ve formě přímých cév (vasa recta) do hloubky dřeně a tu zásobují krví. Její zvýšené prokrvení způsobí pokles osmolality dřeně (vymývací efekt) a tím poklesne i koncentrační schopnost ledvin (tlaková diuréza).
Břišní dutina neboli peritoneální dutina se podle vtahu pobřišnice a orgánů dělí na:
peritoneální dutinu – je vystlána nástěnnou výstelkou, nachází se zde pobřišnice (jícen, žaludek, játra, slezina, tenké střevo a převážná část tlustého střeva, u žen děloha, vaječníky a vejcovody)
retroperitoneum – retroperitoneální dutina – leží za peritoneem, tj. za pobřišnicí (pankreas, ledviny, močovody, velké břišní tepny a žíly, mízní cévy, uzliny)
V dutině břišní se nachází fyziologicky malé množství tekutiny (50 ml).
Pobřišnice – peritoneum – je tenká lesklá a průsvitná blána, která vystýlá dutinu břišní a část dutiny pánevní a obaluje většinu orgánů. Představuje tak velkou plochu, na níž se snadno vstřebávají látky (povrch je tvořen semipermeabilní membránou), které pronikly do organismu, tedy bakterie, jedy, zánětlivá tekutina a podobně (hrozba sepse). Každé poškození pobřišnice vede k jejímu slepování a vzniku vazivových srůstů (srůsty sice zamezí šíření infekce, ale omezují pohyb některých úseků trávicí trubice). Je jen jedno peritoneum vystýlající dutinu břišní, na nástěnné a orgánové se rozlišuje pouze z praktických důvodů.
Předstěra – omentum – je pohyblivá dvojitá peritoneální řasa, která se dělí na dva základní typy:
malé omentum (o. minus) – rozprostírá se mezi žaludkem, duodenem a játry
velké omentum (o. majus) – začíná od velké žaludeční kurvatury, je duplikaturou peritonea tvořenou dvěma listy
Funkce: zvyšuje resorpční plochu pobřišnice (například pro peritoneální dialýzu – čištění krve při selhání ledvin pomocí opakovaného pravidelného napouštění dialyzační tekutiny do břišní dutiny). Podílí se na likvidaci zánětu a infekce v dutině břišní.
Dělení orgánů Peritoneální orgány: část jícnu, žaludek, játra, slezina, tenké střevo, převážná část tlustého střeva
Retroperitoneální orgány: pankreas, ledviny, močovody, močový měchýř, velké břišní tepny a žíly, u žen vejcovody, vaječníky a děloha
Jícen je svalová trubice, dlouhá 25–28 cm, která spojuje hltan a žaludek. Do dutiny břišní vstupuje otvorem v bránici, je uložen před páteří, horní část tvoří příčně pruhovaná svalovina, dolní část tvoří hladká svalovina. Sousto jím prochází aktivně – jde o koordinovanou peristaltickou vlnu vyvolanou polknutím.
Žaludek je vakovitě rozšířená část trávicí trubice, velikost i poloha je individuální, závisí například na náplni žaludku.
Části žaludku:
česlo (kardie)
fundus (formix) – vyklenutá část pod levou klenbou brániční, vyplněná vzduchem
tělo (corpus) a zakřivení
vrátník (pylorus) – zúžené místo při přechodu do dvanáctníku, podkladem je silný kruhovitý sval
