Ti, kteří jsou vystaveni opakovanému traumatu, jsou vystaveni většímu riziku, i když toto trauma vychází z minulosti. Věk může být faktorem kvůli tomu, že malé děti mají méně prostředků na zvládání a protože je méně pravděpodobné, že si uvědomí důsledky potenciálního stresoru.
Stresor je obecně událost vážné, neobvyklé povahy, kterou zažívá jednotlivec nebo skupina jednotlivců. Poruchy přizpůsobení mohou pocházet ze široké škály stresorů, které mohou být traumatické nebo relativně malé, jako je ztráta přítelkyně/přítele, špatné vysvědčení nebo přestěhování do nové čtvrti, či nástup do nové školy. Předpokládá se, že čím častěji se stresor vyskytuje, tím je pravděpodobnější, že způsobí poruchu přizpůsobení. Objektivní povaha stresoru je druhořadá. Stresor získává svůj patogenní potenciál, když jej pacient vnímá jako stresující. Identifikace kauzálního stresoru je nezbytná, pokud má být stanovena diagnóza poruchy přizpůsobení.
Existují určité stresory, které jsou běžnější v různých věkových skupinách:
Dospělost:
Manželský konflikt;
Finanční konflikt;
Zdravotní problémy se sebou samým, partnerem nebo závislými dětmi;
Osobní tragédie, jako je smrt nebo osobní ztráta;
Infekční epidemie (např. COVID-19);
Ztráta zaměstnání nebo nestabilní pracovní podmínky, např. převzetí společnosti nebo propouštění.
V naší poradně s názvem NEUROFIBROMATOSA - LIPOMATOSA se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Mirek.
Dobrý den,
mám po celém těle (především ruce, břicho záda) spoustu boulí které se pod kůží volně pohybují a krom vnitřní strany lokte jsou spíše pod povrchem.
Moje diagnóza na neurologii byla stanovena jako neurofibromatósa se závěrem sledovat. Boule stále rostou ovšem podle popisu a všeho co jsem viděl na internetu se mi zdá že se jedná o klasické lipomy. Je možné provést diagnózu odborníkem který 100% rozezná o co se vlastně jedná a zda je nutné s tím něco dělat?
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Cempírek.
Neurofibromatóza je relativně časté dědičné onemocnění. Takže pokud vaše bouličky nemá žádný váš předek, tak neurofibromatózu nemáte. Pokud ano, tak doporučuji důsledné sledování odborníkem, protože bouličky - neurofibromy bývají někdy zhoubné. Lipomy na 100% diagnostikuje kožní lékař pohmatem a biopsií - odebráním vzorku z bouličky.
Nově vzniklá boule pod kůží by měla být vyšetřena lékařem. Kromě fyzikálního vyšetření (bolestivost, pohyblivost vůči okolním tkáním) se vás lékař zeptá na známky infekce (hlavně zvýšená teplota). Ze zobrazovacích metod je doporučován ultrazvuk a při pochybnostech je možné odebrat z neznámého ložiska vzorek (biopsie) a nechat ho histologicky vyšetřit. Při zvětšení podkožní uzliny nejasné příčiny je vhodné ji celou chirurgicky odstranit a taktéž zajistit histologické vyšetření.
Boule na nohou mohou být zapříčiněny zvětšenými mízními uzlinami, nezhoubnými nádory, abscesy, zhoubnými nádory, revmatickými uzlíky, ganglionem, keloidem a mukokélou.
Zvětšené mízní uzliny jsou podkožně uložené uzliny, které se mohou zvětšit při řadě onemocnění, jedná se zejména o infekce, méně často pak o nádorové choroby. Infekční uzliny bývají většinou zároveň bolestivé. Zvětšení podkožních uzlin lze nejčastěji nahmatat v tříslech.
Nezhoubné nádory bývají poměrně běžnou příčinou vzniku podkožních bulek. Z nejběžnějších jsou to například lipomy, leiomyomy, fibromy a neurofibromy. Existují i některé vzácné geneticky podmíněné choroby s mnohočetným výskytem těchto podkožních nádorů, jako je například neurofibromatóza.
Podkožně uložené abscesy (ložiska hnisu) se projevují jako podkožní boule. Dost často je nad nimi zarudlá kůže a pohmatově jsou bolestivé. Vzhledem k tomu, že je absces známkou infekčního procesu, trpí nemocný často horečkami.
Zhoubné nádory v podkoží lze většinou najít jako lokální metastázy zhoubných nádorů.
Revmatické uzlíky se vyskytují při postižení kloubů při revmatoidní artritidě. Uzlíky vznikají v místě postižených kloubů, jsou tuhé a obsahují velké množství vaziva.
Ganglion je cystický útvar vyplněný rosolovitou polotekutou hmotou, který vzniká v blízkosti kloubů a svalových šlach. Může být nepříjemný a bolestivý při pohybu, řeší se vypuštěním tekutiny nebo úplným chirurgickým odstraněním.
Keloid je zbytnělá jizva vzniklá poruchou hojení.
Mukokéla znamená nahromadění tekutého hlenu v místě, kde došlo k narušení vývodu některé ze žlázek. Poměrně častá je mukokéla v dutině ústní a na vnitřní straně rtu, může se však vyskytovat i jinde na těle včetně podkoží.
Naštěstí stejně jako u lidí, ani u králíčků netrvá puberta věčně a zhruba v období 7. měsíce až 1 roku života králíčka přichází dospělost. Až v tuto dobu je vhodné samičky připouštět. V tomto období se králíčkovi vrací zpět jeho naučené návyky a také se zklidňuje. Pokud by i nadále ale byl králíček buď agresivní, nebo silně nečistotný při svém značkování území, je vhodné zvážit kastraci. Nejlepší léta života králíčka jsou zhruba od jednoho do čtvrtého roku života. V tu dobu je králíček nejaktivnější a nejspokojenější. V tomto období se tedy kromě připouštění králíčka, doporučuje pořídit králíčkovi kamaráda (v pozdějším věku se s ním již nesžije a může být vůči němu velmi agresivní a považovat ho za narušitele jeho teritoria). V tomto období se také nejvíce ukazuje králíčkova osobnost, zároveň si pomalu navyká na nějaký řád, který bude v pozdějších letech vyžadovat.
Je ovlivněn především teplotou okolního prostředí, uváděné hodnoty jsou tedy orientační. Cyklus ovlivňuje i doba osvětlení, vhodných je 12 hodin a více. Embryonální vývoj ve vajíčku trvá 1 den, larva 5–10 dnů, kukla 4–5 dnů, pohlavní dospělost od vylíhnutí z kukly 8 hodin až 3 dny, celková délka života dospělých až 2 týdny. Schopnost klást až 100 vajíček denně. Celková produkce samice 300 až 2 000 vajíček za život, počet se liší podle jednotlivých kmenů i kvality kultivačního substrátu. Celkový rozmnožovací cyklus u malých octomilek trvá přibližně 3 týdny, u velkých octomilek 5 týdnů.
Pro králíka je také typická jeho časná pohlavní dospělost, protože pohlavně dospělým se králík stává už zhruba ve 3 měsíci života. V tuto dobu se ale stále ještě nedoporučuje březost samic, protože by je to mohlo ohrozit. Obvykle je vhodnější s rozmnožováním králíků počkat až na 6 měsíc jejich života. Zajímavé je, že samice králíka ovuluje v okamžiku páření (není to tedy jako u lidí), naopak ovulace se díky tomu může vyvolat několikrát do roka vždy, když dochází k rozmnožování. Samice je březí zhruba 30 dní. Tento cyklus může být kratší, ale i delší, odvíjí se od něj počet a velikost mláďat. V době březosti by neměla být samice králíka vystavována žádnému stresu, který by u ní mohl vést k předčasnému porodu. Samice mláďata porodí do hnízda, které si připravuje sama.
Nalezení boule pod kůží je relativně časté, většinou se však nejedná o závažný nález. Nicméně je nutné vědět, že se může jednat i o příznak vážnějších chorob.
Patří sem:
nezhoubné nádory: Jedná se o poměrně běžnou příčinu vzniku podkožních bulek. Z nejběžnějších jmenujme například lipomy, leiomyomy, fibromy a neurofibromy. Existují i některé vzácné geneticky podmíněné choroby s mnohočetným výskytem těchto podkožních nádorů, jako je například neurofibromatóza.
abscesy: Podkožně uložené abscesy (ložiska hnisu) se projevují jako podkožní boule. Dost často je nad nimi zarudlá kůže a pohmatově jsou bolestivé. Vzhledem k tomu, že je absces známkou infekčního procesu, trpí nemocný často horečkami.
zhoubné nádory: Podkožně lze většinou najít lokální metastáze zhoubných nádorů. Ovšem tyto jsou v této lokalitě velmi vzácné.
revmatické uzlíky: Revmatické uzlíky se vyskytují při postižení kloubů revmatoidní artritidou. Uzlíky vznikají v místě postižených kloubů, jsou tuhé a obsahují velké množství vaziva.
ganglion: Jde o cystický útvar vyplněný rosolovitou polotekutou hmotou, který vzniká v blízkosti kloubů a svalových šlach. Může být nepříjemný a bolestivý při pohybu, řeší se vypuštěním tekutiny nebo úplným chirurgickým odstraněním.
mukokéla: Mukokéla znamená nahromadění tekutého hlenu v místě, kde došlo k narušení vývodu některé ze žlázek. Poměrně častá je mukokéla v dutině ústní a na vnitřní straně rtu, může se však vyskytovat i jinde na těle včetně podkoží.
Aby lidé mohli žít v partnerství, musí se stát dospělými. Nemyslím tím dospělost podle křestního listu, ale dospělost, v níž je člověk schopen skutečné lásky, a překoná ve svém životě fázi narcismu (což se zdaleka ne všem podaří). Je zajímavé, že právě v hospodářsky vyspělých zemích nadprůměrné množství lidí ustrne v tomto stadiu svého vývoje, tj. ve stadiu, kdy je člověk obrácen především sám na sebe. Je všeobecně známou věcí, že když je člověk malý, musí se o něj všichni starat, on tuto pomoc a péči přijímá naprosto samozřejmě. Zde je to zcela na místě, neboť malé dítě bez neustálé pomoci a péče dospělých nepřežije. Jak člověk roste, zjistí, že není sám, kdo potřebuje péči, že jsou zde například i sourozenci. Ale jeho první zkušenost „dej bratříčkovi půlku čokolády“, není ještě zkušeností s láskou, to je pouze otázka uznání, že i ti druzí jsou nějak oprávněni mít to, co mám já. Je všeobecně známo, že nejproblematičtějšími partnery pro život jsou pánové, kteří žili do 30 let šťastně u maminky a najednou se mají ženit. Málokteré manželství je pak šťastné. Stále hrozí nebezpečí, že se dotyčný po čase k mamince vrátí a nikdy se od ní nedokáže odpoutat.
Aby byl člověk schopen skutečné lásky, musí se otevřít, musí vyjít sám ze sebe. Teprve když toto dokáže, je naděje, že si najde vhodného partnera, s nímž naváže plnohodnotný vztah. Je-li člověk ve svém psychickém růstu nějak poškozen či doslova zmrzačen, tedy je-li neschopen vyjít sám ze sebe a volně se otevřít okolnímu světu, pak je to situace velice nebezpečná. Může sice uzavřít manželství, které možná i vydrží, protože on do toho všeho nějak doroste, ale bude to vztah velmi problematický.
Ve výběru partnera je člověk do určité míry determinován. Každému se líbí jistý typ lidí, ale v konkrétní volbě je zcela svobodný. V každém případě si musí uvědomit, že si pro partnerství nemá zvolit někoho, kdo v něm působí veliké vzrušení, ale že si má vybrat toho, s nímž je ve sjednocení schopen nést život se všemi jeho těžkostmi, navzájem se zkrášlovat a obohacovat.
Pro každého myslivce je důležité vědět, kdy probíhá srnčí říje. Říje u srnců probíhá zhruba měsíc v období od poloviny července do poloviny srpna. V červenci tedy začínají srnci soupeřit o přízeň samic (pohlavně dospělá srna je od 16. měsíce věku). Přestože je srnec polygamní, tak nepokládá srny najednou. Nejprve honí (srnec v době říje doslova honí srnu po pravidelných trasách) a pokládá jednu srnu, a až když její říjnost skončí, pokládá srnu další. Říjnost srny trvá zhruba 4 – 5 dní. Takže za ten měsíc, kdy probíhá srnčí říje, by srnec mohl stihnout oplodnit zhruba 6 srn (teoreticky). Srnec říjnou srnu pozná snadno, ta se ozývá pískáním, pokud by o stejnou srnu projevili zájem dva srnci, tak dochází k souboji, který samozřejmě vyhraje ten silnější a ten má tu čest srnu oplodnit. Zárodek plodu se pak zhruba 16 týdnu vůbec nemění, což se nazývá jako latentní gravidita = diapauza. Zajímavé je, že diapauza není vůbec nutná, pokud by srna byla oplodněná až v třeba v listopadu, tak diapauza nenastává a březost srny trvá tak jen pět měsíců. S diapauzou totiž březost trvá zhruba 9 měsíců. Srnčata se tak rodí zhruba v květnu, případně na začátku června. Srna může mít maximálně 2 mláďata (výjimečně tři), pro něž je typická barva srsti – hnědá s bílými skvrnami (tyto skvrny pak zmizí zhruba za 2 měsíce). Mláďata se rodí s otevřenýma očima. O mláďata se během prvních dní stará matka, která je chodí několikrát denně krmit, mezitím jsou mláďata schovaná někde v hustých křovích, polích i loukách. Srna srnčata kojí několik týdnů.
Během 16 měsíců od narození srnče dospěje, u srnčat je důležitá pohlavní dospělost, tak se pozná dospělý jedinec. Srny a srnci se ve volné přírodě mohou dožívat kolem 10 let života. Málokdy se to ale podaří, vzhledem k lovům (lov srnců je povolený v období května až září, lov srn a srnčat v období září až prosince) a častým nehodám.
Boláky ve vlasech u dětí jsou charakteristické pro seboreickou dermatitidu. Seborea je onemocnění kůže, které není nakažlivé ani infekční a postihuje hlavně pokožku hlavy, obličeje a trupu, protože to jsou oblasti lidského těla, u nichž dochází ke zvýšenému maštění kvůli produkci mazových žlázek. Jedná se o onemocnění typické hlavně v kojeneckém věku a má sklony k recidivě (návratu), může se objevit i v pozdějším věku (puberta nebo dospělost), hlavně tedy u mladých mužů. V kojeneckém věku ve většině případů dochází k jeho samovolnému vymizení, v pozdějším věku je ale potřebná léčba.
Léčba
K léčbě seborey ve vlasech se používají hlavně šampony s účinnými látkami proti tomuto onemocnění, dále salicylový olej nebo různé domácí olejové zábaly. Vhodné je navštívit kožního lékaře, který situaci seborey zhodnotí a určí správnou léčbu. V případě, že je stav středně těžký, může naordinovat i přípravky s obsahem kortikosteroidů. Místa zasažená ložisky seborey se také mohou namazat různými oleji (olivový, kokosový, mandlový). Olej se nechá na místě ložiska působit aspoň 15 minut anebo i přes noc a poté se opět kartáčkem na vlásky šupinky vyčešou. U této metody je zapotřebí vlasy pořádně vymýt šamponem, aby nedošlo k ucpání pórů olejem a ke zhoršení situace. Pokud šupinky i přesto drží a jejich vrstva je silná, mohou si maminky pořídit speciální olejíček obsahující kyselinu salicylovou. Jemnými masírujícími pohyby mohou rodiče změkčit ložiska ve vlasové části dětské hlavičky. Na takto změkčená ložiska se jemně nanese buď šampón proti seboreické dermatitidě (z nabídky lékáren), anebo mastný krém. Za pomocí hustého kartáče na vlasy nebo hřebínku se mohou několikrát denně vlásky se šupinkami vyčesávat. Na odstranění seborey není dobré časté používání šamponů, seborea není výsledkem nedostatečné hygieny.
Seboroická dermatitida je onemocnění kůže, které není nakažlivé ani infekční a postihuje hlavně pokožku hlavy, obličeje a trupu, protože to jsou oblasti lidského těla, u nichž dochází ke zvýšenému maštění zásluhou mazových žlázek. Jedná se o onemocnění typické hlavně u kojenců, a protože má sklony k recidivě (návratu), může se objevit i v pozdějším věku (puberta nebo dospělost), hlavně pak u mladých mužů. V kojeneckém věku ve většině případů dochází k jeho samovolnému vymizení, v pozdějším věku je zapotřebí léčba.
Ve vlasech začíná seborea tak, že se na povrchu hlavy začnou vytvářet žlutohnědá až hnědočervená ložiska, ze kterých se uvolňují bílé, mastné lupínky. Občasným poškrábáním nebo pročesáním vlasů dochází k narušení ložiska, které může začít krvácet. Tím, že je ložisko podrážděno, se jeho nános šupin zvyšuje a samotné ložisko se dále rozšiřuje, a to i na jiná místa na těle (ramena, uši, krk a podobně). Seboreickou dermatitidu má po narození drtivá většina novorozených dětí. Její vliv na zdraví dítěte není žádný, spíše se jedná jen o kosmetický problém, za kterým stojí nadměrná funkce mazových žlázek, která se časem sama upraví. Seborea není nakažlivá, děti nijak nebolí, obvykle ani nesvědí, nemají pocit pálení zasažené oblasti. Ve vzácných případech intenzivního výskytu seborey na těle může mít dítě pocit, že se musí neustále škrábat, protože ho krustičky svědí, tím se mohou infikovat, a to již problém je.
Lékařskou pomoc vyhledejte v situaci, kdy ložiska mají tendenci ke krvácení, nebo se rozšiřují i mimo vlasovou část hlavy. Jinak postačí jemná masáž vlasové části pokožky prsty, aby se ložiska změkčila. Na změkčená ložiska naneste mastný krém (například Excipial) nebo speciální šampon na seboreu (prodává se v lékárnách). Několikrát denně češte dítěti vlásky hustým hřebenem, který šupinky vyčeše. Můžete vyzkoušet domácí olejovou kúru, kdy nanesete malé množství olivového nebo mandlového oleje na postiženou pokožku a necháte působit alespoň 15 minut. Potom začnete opět vyčesávat. Po olejové kúře je nutné dítěti důkladně umýt hlavu šamponem, protože zbytky oleje ucpou póry dětské pokožky a situace by se tak zhoršila.
Riziko seborey zvyšuje i časté šamponování dětských vlásků, které pokožku zbytečně vysušuje.
Blecha je bezkřídlý hmyz hnědé až černé barvy. Blecha se nemusí vždy vyskytovat na zvířeti, přežije i mimo něj. Blecha má tělo pokryté trny, které směřují dozadu, díky těmto trnům se lehce prodírá srstí zvířat. Blecha má více párů končetin, a tak vcelku dobře skáče, klidně vyskočí i 20 cm, což je pěkný výkon, když vezmeme v úvahu její velikost.
Druhy blech
Není blecha jako blecha, dokonce na území České republiky se vyskytuje více než 90! druhů tohoto hmyzu. Nejčastějšími druhy u nás jsou: blecha obecná, psí blecha, kočičí blecha a slepičí blecha. To že je ale blecha kočičí neznamená, že se objevuje jen u koček, může také napadnou člověka i jiné zvíře, třeba psa. Tak je to u všech blech. Existují i blechy myší, blechy morové a třeba blechy králičí. Zablešení mohou být savci, ptáci, hlodavci, netopýři i lidé.
Vývoj blechy
Hostitele blecha opouští ve chvíli, kdy jde klást vajíčka (může je naklást i do srsti a zvíře je pak ze srsti vyklepe kdekoliv po domě). Ty může naklást kdekoliv v bytě. Samička blechy potřebuje pro vytvoření vajíček mít dostatek bílkovin a ty dostává z krve, kterou se živí po páření. Vajíčka klade v několika snůškách (blecha naklade několik set vajíček během svého života). Jak rychle se budou vajíčka vyvíjet v dospělé jedince, závisí na teplotě. Při té pokojové to trvá zhruba 4 – 6 týdnů. Z vyvinutých vajíček se v období 5 – 16 dnů vylíhnou larvy s hlavou, tykadly, vyvinutým kousacím ústrojím a beznohou. Tyto larvy nepotřebují přímo krev z hostitele, stačí jim organické zbytky, třeba právě trus dospělých blech, který v sobě obsahuje zaschlou krev hostitelů (a to je ten důvod, proč je stejně důležité odstranit nejen larvy, ale i trus blech). Nakonec se larva zakuklí a po 10 dnech se z ní stává dospělá blecha. Blecha se dožívá zhruba jednoho roku. (život blechy ve zkratce: vajíčko 1 týden, larva 2 – 3 týdny, kukla 1 – 2 týdny, pak dospělost) Více než blecha lidská už jsou ale rozšířenější blechy psí a kočičí, i ty ale mohou zaútočit na člověka.
Jak dlouho trvá, než se z vajíček vyklubou larvy, není přesně dané, záleží na teplotě, může to být za deset dní ale klidně i za den. Larvy blechy nemají rády přímý sluneční svit a sucho, vlhkost je dokonce nezbytná pro jejich přežití. V dalším stádiu čeká larvu svlékání a to hned dvakrát během zhruba deseti dní. Nakonec se ještě zakuklí. V kukle může blecha přežít i několik měsíců, kuklu pak opouští, když má dostatek tepla a pohybu v okolí.
Samička blechy naklade klidně až 50 vajíček denně a může je klást klidně až 100 dní (za tu dobu naklade zhruba 1300 vajíček, což je počet nižší, protože se jejich počet postupně snižuje). Při kladení je pro blechu důležitá konzumace krve, té zkonzumuje zhruba 15 x více než je její hmotnost.
První krátkosrsté kočky se do Ameriky dostaly s evropskými kolonisty koncem 15. století. Lidé byli zvyklí brát si s sebou kočky na cesty, neboť chránily lodě před hlodavci. A tak následně byly kočky všude tam, kde se usídlovali kolonisté. Postupem času a s velkou mírou trpělivosti při křížení se došlo až k dnešnímu známému plemeni americké krátkosrsté kočky. Její tělo je středně velké a poměrně mohutně stavěné. Dobře vyvinutá ramena lemují širokou a prostornou hruď. Stejně jako je osvalené tělo, jsou osvalené i středně dlouhé nohy s poměrně těžkými kostmi. Tlapky kulatého tvaru jsou silné. Středně dlouhý ocas je na základně široký a sbíhá se do zakulacené špičky. Hlava je o něco delší než širší. Má kulatý tvar a poměrně mohutně působící tváře. Nos je mírně prohnutý a pomalu přechází ve čtvercovou tlamu končící mohutnou bradou. Středně velké uši jsou široce posazené od sebe a sbíhají se do kulaté špičky. Oči mají kulatý tvar se stále ostražitým výrazem a rovněž jsou posazeny daleko od sebe.
Tvrdost srsti se může měnit podle druhu ročního období. Krátká srst je poměrně hebká a hustá a na pohled velmi lesklá. V zimě srst získává větší objem než v létě. Americká krátkosrstá kočka se chová pouze v přírodních barvách. Za přírodní barvy jsou považovány barva červená a černá, modrá, želvovinová a krémová, ale i čistě bílá. Mezi těmito zbarveními můžeme najít kombinaci se stříbrnou či s bílými skvrnami.
Barva očí je převážně závislá na barvě srsti, ale nejčastěji můžeme mezi těmito plemeny narazit na zbarvení měděné nebo zelené. Bílým kočkám jsou uznávány oči modré.
Hmotnost kocoura se pohybuje od 3,5 do 4,5 kg a kočky od 3 do 4,5 kg. Délka života je 3–7 let, ale mohou se dožít i více let.
Charakterem se americká krátkosrstá kočka podobá evropské krátkosrsté kočce, ale i přesto se mezi nimi najdou rozdíly. Toto plemeno je velmi hravé, a to od útlého věku až po dospělost, a proto bude kočka nesmírně šťastná, pokud jí dopřejete dostatek místa a prostředků na hraní. Vděčná vám bude, pokud ji vezmete na procházku na kšírkách a dovolíte jí, aby si mohla vylézt na strom. Díky své chytrosti vycházejí dobře s ostatními kočkami, a dokonce i se psy.
Srst tohoto plemene je možno udržovat poměrně dobře. Postačí, když ji jednou týdně vykartáčujete kartáčem z prasečích štětin a poté ji přetřete semišovým hadříkem, abyste zdůraznili lesk srsti. Pokud je kočka v období línání, je dobré použít masážní rukavici nebo gumový hřeben k vyčesávání mrtvých chlupů, ale pozor, abyste na gumový hřeben či rukavici moc netlačili, mohli byste poškodit srst a možná i kůži kočky.
Jedná se o onemocnění typické hlavně v kojeneckém věku, má však sklony k návratu, a tak se může objevit i v pozdějším věku (puberta nebo dospělost), především u mladých mužů. Seborea u miminek je onemocněním kůže, které není nakažlivé ani infekční a postihuje hlavně pokožku hlavy, obličeje a trupu, protože to jsou oblasti lidského těla, u nichž dochází ke zvýšenému maštění kvůli produkci mazových žlázek. V kojeneckém věku ve většině případů dochází k jeho samotnému vymizení, v pozdějším věku vyžaduje léčbu.
Charakteristickým příznakem seborey jsou drobné bílé, nažloutlé až nahnědlé lupínky nebo krustičky ve vlasech nebo v obličeji, které obvykle nesvědí a seskupují se v ložiska, která mohou být začervenalá, popřípadě mohou krvácet (hlavně po rozškrábání). Seborea je často zaměnitelná s jinými kožními onemocněními, jako je například atopický ekzém či lupénka, nicméně zkušený lékař (tricholog) rozdíl pozná a odhalí už na první pohled.
Možné příčiny:
zvýšená tvorba mazových žláz
role a účinek lipofilní kvasinky Malassezia furfur, která patří k fyziologickému osídlení kůže a její výskyt je zaznamenán vždy tam, kde je vyšší produkce mazové žlázy
oslabení imunitního systému
hormonální výkyvy
kvasinkové infekce
poruchy výživy
Přesné příčiny seboroické dermatitidy však doposud nebyly zjištěny.
Seboroická dermatitida se u kojenců projevuje jako nahnědlá, žlutavě-bílá krusta, stroupek ve vlasech. Vyskytuje se především ve vlasové části hlavičky (případně i na uších, čele, obočí, víčkách, na ramenou, pažích, hýždích, tříslech nebo v podkolení), má tendenci se odlupovat a na pohled vypadá jako lupy. Ve většině případů se objevuje hlavně v prvních týdnech života dítěte a taktéž dětem zmizí buď v prvních týdnech, či měsících života, ale může u nich přetrvat i několik let. Proč však přetrvává u některých dětí i v pozdějším věku anebo proč se znovu v pozdějším věku zase objeví, není zatím lékařům známo a je to předmětem stálého zkoumání. Důvodem ale určitě není nedostatečná hygiena nebo alergie. Seboroickou dermatitidu má hned po narození drtivá většina novorozených dětí. Její vliv na zdraví dítěte není žádný, spíše se jedná jen o kosmetický „problém“ nevábící oku, za kterým stojí nadměrná funkce mazových žlázek, která se časem sama upraví. Seborea děti nijak nebolí, obvykle ani nesvědí, nemají pocit pálení zasažené oblasti, a není ani nakažlivá. Ve vzácných případech intenzivního výskytu seborey na těle může mít dítě pocit, že se musí neustále škrábat, protože ho krustičky svědí. Není-li seborea klasická, tedy lokalizována pouze na hlavičce dítěte, nebo pokud ložiska krvácí nebo se nějak rozšiřují, je nutné vyhledat lékaře. To samé platí i v případě, kdy se stav seborey nezlepšuje po několik týdnů.
Amazoňan modročelý je nejčastěji chovaný amazoňan, a to jak ve světě, tak i u nás. Je nejméně náročný na chov, úspěšně odchovává mláďata i v méně příznivých podmínkách. Cenově patří k nejdostupnějším amazoňanům, navíc nepodléhá povinnosti registrace jako druhy, na které pamatuje mezinárodní úmluva.
První doložený odchov tohoto druhu v České republice proběhl v roce 1963, kdy se podařilo Janu Královi amazoňana rozmnožit. Avšak vzhledem k tomu, že v bývalém Československu se tento druh běžně choval už ve 30. letech 20. století, zřejmě nepůjde o skutečně první odchov na našem území. V současné době jej odchovávají desítky až stovky tuzemských chovatelů. Existují dokonce jeho barevné mutace.
Amazoňana modročelého krmíme kvalitním krmivem pro papoušky, navíc mu denně dáváme různé druhy čerstvého ovoce (kiwi, jablko, papáju, rozkrojený pomeranč) a zeleniny (například mrkev). Rovněž mu pravidelně podáváme směs vitamínů a minerálů určenou speciálně pro papoušky. Také dbáme na to, aby měl vždy dostatek gritu, dřevěného uhlí a písku na trávení. Papoušci mají rádi vařenou kukuřici, med a cedrové oříšky. Jídelníček musí být pestrý a nesmí obsahovat příliš tuku. Papoušci si totiž vybírají olejnatá semena (slunečnicové semínko, burské oříšky) a ta ve velkém množství ohrožují jejich zdraví. Žádnému papouškovi nesmíme podat avokádo, jelikož je pro něj silně jedovaté. Každý den čistá voda pak představuje samozřejmost.
Při krmení sledujte, zda si pták nevybírá pouze jednu složku. Toto chování může vést k obezitě, k níž bývají amazoňané velmi náchylní. A ptákům, kteří trpí obezitou, už nepomohou žádné vitamíny ani minerály. Opravdu tučné krmivo by mělo mít podobu slunečnice či světlice a mělo by se podávat ve velmi malých dávkách.
Amazoňan se v přírodě živí plody stromů (pomeranč, mango), ořechy, plody keřů, jejich listím a pupeny, semeny palem, bobulemi a mladými výhonky různých dřevin.
Papoušci mají silný zobák, proto nesmíme podcenit výběr mříže klece či pletiva voliéry.
Amazoňan modročelý je od přírody aktivní, v omezeném prostoru může trpět obezitou. Z těchto důvodů by měl mít co největší možnou klec (ideální rozměry: 120 cm šířka, 120 cm výška, 240 cm délka; umístěna by měla být 120 cm nad zemí) a v ní hračky a dřevo nebo větve, jež může okusovat. Dále jim svědčí letní pobyt na čerstvém vzduchu a slunečním světle. Pravidelné koupání nebo sprchování je nutné kvůli udržení dobrého stavu opeření a kůže. Ptáci by měli mít možnost mlžení i v suché místnosti či na slunci.
Pohlavní dospělost nastává ve 3. až 5. roce života. Pro hnízdění můžeme použít umělé budky o velikosti 30 cm x 30 cm x 60 cm. Doba sezení na vejcích se pohybuje mezi 24–26 dny. Mláďata opouštějí budku asi v 10. až 12. týdnu života. Modročelí amazoňané bývají v době hnízdění hluční, tudíž se doporučuje je odchovávat v dostatečné vzdálenosti od sousedů. Amazoňan modročelý se v zajetí odchovává poměrně obtížně.
Základním předpokladem úspěšného páření je fyzická blízkost dvou dospělých pavouků stejného druhu, určitá dávka vzájemných sympatií, vhodné prostředí a klid. Velice časté jsou pře, zda dávat samce do terária k samici či naopak, ale logická úvaha, která tento postup podporuje, je následující: ve volné přírodě samci po dosažení pohlavní dospělosti opouštějí svá obydlí a vydávají se pátrat po samicích, které zatím sedí doma a čekají, až si pro ně někdo přijde.
Samotné páření může mít velice rozdílný průběh. U některých druhů je to od začátku boj o život, kdy jen tak mezi řečí samec samici oplodní. Jindy je to pohodová akce bez jakýchkoliv známek násilí. Jsou případy, kdy k onomu okamžiku dojde doslova po pětiminutové známosti, ale fáze námluv může trvat i půl roku.
Po umístění do terária samec většinou chvíli zůstává v klidu a vyčkává, co se bude dít. Pokud je klid, začíná opatrně prozkoumávat okolí a zjišťovat, kam se to vlastně dostal a kdo je pánem domu. Pokud mu jeho citlivé chloupky a instinkt řeknou, že tam bydlí dospělá samice stejného druhu, většinou začne třást končetinami, případně makadly jemně klepat do podkladu a tím samici oznamovat svou přítomnost. Běžné jsou i drnčivé zvuky vydávané pomocí stridulačních plošek. Až si samec dodá dost odvahy a přesvědčí se, že ona samice je opravdu dospělá a svolná k páření, troufne si k ní velice opatrně přiblížit, případně ji jakoby jemně hladí po těle a uklidňuje ji.
Samotné páření probíhá tak, že samec samici pomocí tibiálních háků, které zachytí za její chelicery, nadzvedne natolik, že se svými bulby dostane k jejím spermatékám a oplodní ji. Poté se většinou snaží svou pozici bez výraznějších projevů opustit a zachránit si tak život.
V průběhu páření jsou sklípkani velice ostražití a na sebemenší vyrušení mohou reagovat podrážděně, což může vést k napadení kterékoliv zúčastněné strany, včetně chovatele.
Pavoučí vývoj začíná v kokonu, do něhož samice naklade vajíčka (přáním každého chovatele samozřejmě je, aby byla vajíčka oplodněná). Pro samotnou snůšku není nutné páření, někdy se stává, že dobře živená samice vytvoří kokon, aniž by o samce jen chloupkem na noze zavadila. Po uplynutí inkubační doby samice kokon roztrhne a vypustí na svět mláďata ve stáří prvního svleku (1. instar). Po dalších pár dnech se maličký pavouček svléká znovu a už konečně připomíná pavouka.
Koloběh potrava, svlékání, chvilkový růst, potrava bude vašeho chovance doprovázet až do smrti. Fáze pavoučího dospívání může být různě dlouhá. Obecně to je od několika měsíců po několik dlouhých let. Intervaly mezi jednotlivými svlékáními jsou ovlivněny množstvím krmení, věkem pavouka, ročním obdobím, teplotou, vlhkostí. Opět by se dalo obecně říct, že normální je 14 dní až několik let. U dospělé samice samozřejmě nečekejte, že se bude svlékat po dvou měsících.
Pohlavní dospělost pro samici není žádná velká změna – nemenstruuje. Naprosto jiné je to však pro samce – na koncích makadel se mu objeví bulby a na třetím článku prvního páru končetin tibiální háky, potřebné k páření
Jak již bylo řečeno, dosažením pohlavní dospělosti se toho v životě samice moc nezmění, ovšem u samce nastupuje krátké období hektické honby za partnerkou a naplněním životního údělu. Dospělí samci totiž žijí většinou maximálně dalších šest měsíců až rok a půl. V případě setkání se samicí se šance na rychlý odchod do věčných lovišť podstatně zvyšuje, protože u řady druhů je po páření běžný kanibalismus.
S nastupujícím stářím se u pavouků setkáváme se stejnými pochody jako u lidí – neschopnost udržet sebe sama v čistotě, stařecký třes, pomalé a nejisté pohyby, apatie, nechuť k jídlu. Celý tento proces ztráty důstojnosti končí pro pavouka vysvobozením – smrtí (s nohama staženýma pod tělo).
Gepard štíhlý (latinský název Acinonyx jubatus) je jediným druhem svého rodu. Tento druh čítá šest poddruhů (z toho 2 asijské). Gepard neumí řvát, pouze přede jako kočka. Jak již bylo řečeno, má polozatažitelné drápy, proto neleze po stromech. Jeho tělo je stavěné především na mimořádně rychlý běh. Mnozí lidé si pletou kresbu na srsti geparda s kresbou levharta nebo jaguára, ve skutečnosti je však značně rozdílná: gepard má na těle menší skvrny, které jsou vždy plné. Tělo má dlouhé 110 až 150 cm, jeho ocas měří 70 až 90 cm a jeho výška je 70 až 90 cm. Gepardi váží cca 40 kg.
Gepard žije spíše samotářsky, což znamená, že vytváří skupiny zahrnující 2–5 jedinců. Samice se vyhýbají sobě navzájem, ve skupině žijí jen tehdy, když mají mláďata. Obývají rozsáhlá teritoria, která se překrývají s teritorii dalších samic (většinou matek, dcer, sester). Teritorium samců je velké od 37 do 160 km2 a překrývá se s teritorii několika samic. Značkují si ho močí, na čemž se podílí celá skupina. Ze svého území se snaží vyhnat všechny vetřelce, při soubojích často dochází ke zranění nebo zabití. V místech, kde nežijí jiné velké šelmy, se gepardi občas sdružují i do větších smíšených skupin (až o 20 jedincích).
Pohlavní dospělost nastává u samců okolo 1. roku života, u samic o rok později. Pářit se začínají většinou až ve třech letech. Samice je březí 90 až 98 dní. Obvykle se rodí 1 až 3 mláďata, v některých případech jich může být až 5. Mláďata se nezřídka stávají kořistí jiných predátorů, proto je kočka často přenáší z místa na místo. Mláďata sají asi 4 měsíce a do 1,5 roku věku zůstávají s matkou. Pokud samice přijde o 2 ze 3 koťat, obvykle se přestane starat i o to poslední (kvůli velkému výdeji energie). Mláďata mají delší světlou hřívu.
Velkým problémem gepardů je příbuzenská plemenitba (rozmnožování). Gepardi v minulosti podlehli efektu hrdla láhve: náhle rapidně poklesl jejich stav a přeživším jedincům nezbylo než se množit s příbuznými. Tím došlo k výraznému poklesu oplozovací schopnosti spermií. Gepardí samci jich mají jen velmi malé množství (asi 10 % z počtu spermií u lva) a i z toho mála je až 75 % spermií defektních (jsou deformované, mají dva i více bičíků, nebo naopak žádný). Dnes jsou údajně všichni gepardi do značné míry vzájemně geneticky příbuzní.
Potravu geparda tvoří hlavně menší kopytníci (gazely, menší druhy antilop, mláďata zeber a pakoní), občas i perličky a zajíci. Gepard loví kořist štvaním. Když ji uloví, musí nejdříve dlouho odpočívat (výdej energie na tak rychlý běh je obrovský), teprve pak se na ni vrhne a snaží se sežrat co největší množství, protože o kořist často přichází: seberou mu ji lvi nebo hyeny. K dříve ulovené kořisti se gepard nikdy nevrací.
Gepardi se dožívají věku okolo 12 let, v zajetí až 20 let.
Gepard se velmi snadno ochočí a cvičí. Přesto není považován za domestikované zvíře, neboť se v zajetí rozmnožuje jen vzácně. Většina ochočených gepardů pochází z volné přírody. Gepard je jediná kočkovitá šelma, o které nemáme žádné zprávy, že by kdy napadla člověka. Chovatel šelem by měl mít předchozí bohaté zkušenosti se zvířaty, zodpovědnost, skutečný zájem, dostatek finančních prostředků, prostor a čas věnovat se náročnému a nebezpečnému koníčku velmi intenzivně a dlouho (třeba i příštích dvacet let). Jestliže se do chovu šelem chcete přece jen pustit (není to pro vás jen chvilkový rozmar), obraťte se nejdříve na příslušnou krajskou veterinární správu, kde vám poskytnou informace o tom, jaké podmínky musí být splněny a jaké jsou minimální rozměry prostoru, kde budete dané zvíře chovat. Podle toho pak musíte zvířeti vytvořit odpovídající zázemí (v ideálním případě i s výběhem). Venkovní prostor by měl co nejvíce kopírovat přirozené prostředí zvířecího druhu (písek, tráva, stromy, kamení...). Pochopitelně musí být vše zabezpečeno tak, aby bylo jisté, že se zvíře nedostane ven. Uteče-li šelma, je to vždy posuzováno jako vina majitele.
