Zajímá vás téma NUTRIE CHOV? Tak právě pro vás je určen tento článek. Ondatra s nutrií jsou velmi často zaměňovány, ač je mezi nimi již na první pohled patrný rozdíl. Oba druhy však spojuje životní prostředí, kterým je voda.
Zajímavosti o nutrii
Nutrie pochází původně z jižní poloviny Jižní Ameriky, kvůli kožešině a masu je chována téměř na všech kontinentech, v mnoha zemích však nutrie z kožešinových chovů unikly a založily divoké populace. V současné době divoce žijící nutrie obývají kromě Antarktidy a Austrálie všechny kontinenty. Přesné údaje o aktuálním rozšíření snad ani neexistují. Téměř všude je nutrie považována za nežádoucí invazivní druh (ačkoli se ji podařilo někde vymýtit). Jediné, co její stavy jakž takž redukuje, jsou kruté zimy.
Nutrie, zvaná též vodní krysa, řekomyš nebo z angličtiny koypu, je velký hlodavec, který vypadá jako kříženec obří krysy a bobra. Je to výborný plavec – má na nohou plovací blány a nozdry posunuty nahoru a dopředu. Má nápadně oranžové hlodáky a dlouhý, téměř lysý ocas. Původní přírodní barva je tmavě hnědá, ale vyšlechtěno bylo mnoho dalších variant (bílá, zlatá, moravská stříbrná, černá, greenland, safírová, pastelová, perlová nebo vícebarevná přeštická nutrie). Nutrie se dožívají až 6 let, obvykle však jen 3 roky.
Délka těla je 40–70 cm + 30–45 cm ocas, váha obvykle 4–6 kg, ale dobře živený samec může mít i 10 kg (v zajetí i 12 kg). Zajímavostí je, že ocas nutrie se po úmrtí po několika hodinách samovolně oddělí od těla.
Invazivní populace nutrií se zvětšuje nebo zmenšuje podle počasí – je-li příliš krutá zima, nutrie trpí omrzlinami a hynou, je-li však zima mírná, nutrie se množí a zvětšují svůj areál rozšíření směrem k severu.
V přírodě nutrie žijí v sociálních polygamních skupinách, jimž vládne alfa samice, jen v době říje se vedení dočasně ujímá alfa samec. Mladé samice ve skupině zůstávají, zatímco samci jsou vyhnáni. Vyhrabávají v břehu až 15 m dlouhé chodby. Nejaktivnější jsou za šera, přičemž se obvykle nevzdalují od své nory dále než 150–200 m, podstatnou část dne tráví ve vodě.
Jako typičtí hlodavci jsou nutrie velmi plodné. Pohlavní dospělosti mohou dosáhnout samci již ve 4 měsících, samice dokonce ve třech, většinou je to déle (někdy až v 9 měsících). Mláďata se rodí v průběhu celého roku. Samice je březí asi 130 dní a znovu zabřeznout může ihned po porodu. Jedna samice může mít do roka třeba 15 mláďat, ovšem ty se ještě týž rok množí a množit se můžou i jejich potomci a potomci potomků. Je to taková pyramida, že z jedné samice mohou být stovky mláďat ročně. Teoreticky se mohou množit až 4 generace nutrií v tomtéž roce, ve skutečnosti však mnohem více, jelikož tento příklad je počítaný od matky, přičemž se ale stále množí i její rodiče a několik generací prarodičů.
Samice mívá obvykle 5–6 potomků v každém vrhu
(...více se dočtete ve zdroji)
Zdroj: článek Ondatra vs. nutrie
Jaký je rozdíl mezi ondatrou a nutrií
Někdo rozlišuje ondatru od nutrie podle ocasu, ale pro mnohé z nás to nebude to nejlepší vodítko, protože ocas těchto dvou druhů se zas tak moc neliší. Ondatra jej má v průřezu spíše oválný, po stranách mírně zploštělý a nutrie spíše kulatý. Nejmarkantnější rozdíl mezi těmito hlodavci je asi v jejich celkové velikosti. Ondatra dorůstá maximálně do 1,5 kg, takže vypadá trochu jako větší potkan, kdežto nutrie je pořádný hlodavec, který může vážit 6–12 kg.
Nutrie má vpředu dva hlodáky oranžové barvy, ocas kulatý a kratší, než je tělo samotné. Oproti tomu ondatra tyto zuby nemá barevné, ocas je lehce zploštělý a jeho délka bývá delší než tělo samotné.
Zdroj: článek Ondatra vs. nutrie
Zajímavosti o ondatře
Ondatra pižmová žije v současné době téměř ve všech vodách střední a východní Evropy, vyskytuje se také v některých oblastech Skandinávie a západní Evropy. Svým rozšířením zasahuje až daleko na Sibiř. Ondatra pižmová pochází ze Severní Ameriky. Zdomácněla v oblastech bývalého Sovětského svazu a v Evropě.
Hlava s tělem měří u ondatry 26 až 40 cm, ocas je ze stran poněkud zploštělý, dlouhý 20 až 27 cm a poměrně silný. Ondatra váží 1 až 2 kg. Srst má tmavohnědou, na spodní straně těla poněkud světlejší. Některé chlupy jsou silnější až štětinovité, a proto pokryv těla působí jakoby zježeným dojmem. Mezi prsty zadních nohou jsou krátké plovací blány. Celá vrchní část těla ondatry při plavání zpravidla vyčnívá z vody, přičemž se ocas hadovitě pohybuje ze strany na stranu. Na zemi působí ondatra pižmová nemotorně, používá však velmi šikovně přední tlapy pro přidržování potravy. Velikostí těla převyšuje všechny ostatní druhy hrabošů, lze si ji ale někdy splést s mladou nutrií anebo s mladým bobrem. Bobři však mají široký plochý ocas a nutrie má ocas silný a na průřezu kulatý.
Ondatru pižmovou, vysoce ceněnou jako kožešinové zvíře, vysadil v roce 1905 v Čechách kníže Colloredo-Mansfeld na svém panství v Dobříši, přibližně 40 km od Prahy. Zvířata si rychle zvykla a začala se rozmnožovat takovým tempem, že už v roce 1915 pronikla do Bavorska, v roce 1917 do Saska a v roce 1927 se objevila ve Virtembersku. Ve stejnou dobu se ondatry rozšířily podél Dunaje daleko za Vídeň a pronikly rychle jak směrem na Balkán, tak i na severozápad. Přes okamžitá opatření k omezení jejich počtu, jakými byla povinnost okamžitého hlášení výskytu ondater a vypsání prémií za jejich odchyt, se nepodařilo jejich šíření zabránit. Lokální akce, které měly místa vyčistit od ondater, měly pouze krátkodobý účinek a nebylo možné je neustále opakovat. Později bylo i na různých vhodných místech na území tehdejšího Sovětského svazu vysazeno na 80 000 těchto zvířat za účelem zvýšení množství zpracovávaných kožešin. Tak se ondatra pižmová rozšířila i na Sibiři a ve Střední Asii, kde rozlohou svého výskytu daleko převyšuje obývané oblasti v Evropě. Ondatra pižmová tam nebyla považována za škodnou, protože řeky v Sovětském svazu nebyly většinou regulovány, a proto nemohly vzniknout ani žádné škody na přehradách a hrázích. Naproti tomu ve střední a západní Evropě, kde byly téměř všechny střední a větší vodní toky už dávno regulovány a eventuálně dokonce převedeny do umělých řečišť, vznikaly značné problémy. Ty se však nepodařilo vyřešit ani tím nejintenzivnějším lovení
(...více se dočtete ve zdroji)
Zdroj: článek Ondatra vs. nutrie
Žlučníková dieta a rajská omáčka
Žlučníková dieta se zaměřuje na konzumaci malých nebo střídmých jídel a vyhýbání se všem smaženým jídlům, dresinkům, kořením a určité zelenině, jako je chřest, kukuřice, okurka, zelená paprika, ředkvička, zelí, kysané zelí, cibule a česnek.
Také cukr je třeba hlídat, protože je spojen se zvýšenou tvorbou žlučových kamenů, proto se snažte vyhýbat jídlům s obsahem cukru. Cukr můžete nahradit medem, který němá na žlučník a žlučníkové kameny žádný vliv.
Tuky a oleje, jako je máslo, margarín, majonéza a salátový dresink, se musí rovněž omezovat na ne více než 1 polévkovou lžíci (15 ml) na jedno jídlo. Pokud můžete, tak máslo ve žlučníkové dietě vůbec nepoužívejte. Stejně tak nekonzumujte ani kokosový a palmový olej (je v každé čokoládě). Všechny tyto tuky, včetně tučných mléčných výrobků a másla, obsahují ve značném množství kyselinu laurovou, která způsobuje nárazově až pětinásobné zvýšení sekrece žluči. Když je žlučovod ucpaný kamenem, tak tato kyselina spustí doslova muka pro nemocného, protože ve žlučníku vzniká značný přetlak a to bolí jako ďas! Máslo raději nahraďte zdravotně vhodnějším řepkovým olejem.
Hřebíček je důležité koření při žlučníkové dietě. Podle této studie [1] v sobě hřebíček obsahuje eugenol a ten pomáhá rozpouštět cholesterolové žlučové kameny. Hřebíček by tak neměl chybět v dietě lidí se žlučníkovými kameny.
Tymián a nové koření patří mezi koření, které neovlivňuje činnost žlučníku a nezhoršuje tak průběh onemocnění.
Bobkový list je při žlučníkové dietě rovněž prospěšný. Výhody bobkového listu spočívají v tom, že obsahuje třísloviny, flavony, flavonoidy, alkaloidy, eugenol, linalool, methyl chavikol a antokyany, a právě eugenol, jak již bylo zmíněno [1], rozpouští cholesterolové žlučníkové kameny.
Vývar poskytuje klíčové živiny ve snadno stravitelné formě a pokud neobsahuje příliš tuků (jdou sebrat v chladném stavu) tak nijak neovlivňuje funkci žlučníku a navíc pomáhá posilovat měkké tkáně a kosti.
Pepř je významné koření ve žlučníkové dietě, když se kombinuje s kurkumou. Klinický výzkum [2] ukázal, že kurkumin z koření kurkuma (Curcuma longa) může pomoci zabránit tvorbě nebo zvětšování cholesterolových žlučových kamenů způsobených stravou s vysokým obsahem tuku. Piperin, složka černého pepře (Piper nigrum), může zvýšit biologickou dostupnost kurkuminu, a tím zvýšit účinek kurkuminu. Pokud při žlučníkové dietě dáváte pepř, vždy přidejte i trochu kurkumy.
V jíšce je hladká mouka a jakékoli jídlo vyrobené z bílé mouky, jako jsou i knedlíky, těstoviny a bílý chléb, obvykle postrádají vlákninu. Proto je důležité se jim vyhnout, aby zůstal váš žlučník v klidu. Místo jíšky omáčku zahus
(...více se dočtete ve zdroji)
Zdroj: článek Jak jde dohromady žlučníková dieta a rajská omáčka?
