PARODONTÁLNÍ CHOBOTY a mnoho dalšího se dozvíte v tomto článku. Největší riziko pro vznik parodontitidy a následně parodontálního chobotu představuje špatná ústní hygiena. Nestačí si zuby čistit jednou denně, případně i dvakrát denně, ale krátkou dobu. Opravdu se chce ústní hygieně věnovat alespoň tři minuty při každém čistění. U parodontózy jako takové je příčina neznámá, tudíž nadefinovat její rizikové faktory je nemožné.
Co je to parodontální chobot
Parodontální chobot je v podstatě jakási kapsa, která vznikne mezi povrchem zubu a dásní. Je různě hluboká a lokalizovaná na různých místech kolem zubu. Pomocí speciálních kalibrovaných sond je možné změřit její hloubku a obecně platí, že čím je tato kapsa hlubší, tím je poškození tkání závažnější. V okamžiku, kdy vznikne parodontální chobot, se už nemluví o zánětu dásní, ale o zánětu závěsného aparátu zubu, tedy o parodontitidě.
Parodontálníchoboty neboli kapsy se dělí na pravé a nepravé. Nepravé vznikají zbytněním marginální dásně, aniž je rozrušena alveolární kost. Pravé choboty jsou vždy spojeny s destrukcí (resorpcí) alveolární (čelistní) kosti. Rozlišení je možné pomocí rentgenu.
Parodontální chobot (kapsa) se rozděluje podle vztahu dna chobotu k vrcholu alveolární kosti. Choboty, jejichž dno zasahuje pod vrchol alveolárního výběžku, se označují infraalveolární (kostní), choboty končící nad alveolárním výběžkem jsou supraalveolární. U supraalveolárních chobotů se nachází resorpce horizontální, u intraalveolárních vertikální.
Déle trvající parodontóza může zasáhnout čelistní kost, lékaři to zjistí rentgenem. Speciální sonda pomůže zjistit, jak hluboké jsou prostory mezi dásní a zubem, tak zvaný parodontální chobot. Mezi zubem a dásní je štěrbina, která je hluboká od 0,5 do 3 milimetrů. Vlivem zánětů a patologických procesů se pak štěrbina prohlubuje, což vede až k nezbytnému chirurgickému zákroku náhrady zubního závěsu. Jsou různé možnosti, jak nahradit závěsný aparát zubu, které mohou zachránit zub. Když přijde pacient včas, dá se 70 až 80 % pacientů ošetřit a vyléčit pomocí ústní hygieny. To znamená, že parodontálníchoboty se zmenší a krvácení ustoupí. To nejdůležitější zůstává i tak na pacientovi: pravidelné čištění zubů a dásní. Vyléčenému pacientovi, který péči doma znovu zanedbá, se potíže brzy vrátí.
Dáseň je tkáň, která pokrývá povrch alveolární kosti (část čelisti), oblast krčku zubu a vyplňuje mezizubní prostor – jednoduše řečeno je připojena ke kosti a k zubu. Obecně je zdravá dáseň světle růžová a má tužší konzistenci, ale barevně se může měnit vlivem individuální pigmentace (hnědá až černá), počtem cév a podobně. Její vnější povrch připomíná svou strukturou pomerančovou kůru, protože je pokrytý dlaždicovitým, rohovatícím se epitelem. Šířka připojení (pevné gingivy) je u zdravé dásně od dvou do deseti milimetrů a tato šířka může být u každého zubu odlišná. V případě, že pevná gingiva je slabší než dva milimetry, jedná se o patologickou, tedy nezdravou šířku.
Tvar zdravé dásně v mezizubí závisí na šířce mezizubního prostoru, vždy ale tvoří trojúhelník a vyplňuje celý mezizubní prostor. Základna trojúhelníku je pod bodem kontaktu zubů a jeho vrchol, který má tvar ostrého hrotu, přesahuje nad bod kontaktu zubů. Pokud je dáseň v zánětu, hrot trojúhelníku je tupý, zvětšený anebo kráterovitý.
Příčiny
Zdravotní stav dásně se určuje posouzením čtyř charakteristik: barvou, tvarem, strukturou a konzistencí. Zánět dásní vzniká drážděním biofilmu plaku a taková dáseň je pak lesklá, opuchlá a zvětšuje svůj objem. Otok postupuje směrem od krčku zubu k jeho kousací ploše. Žlábek okolo zubu se otokem zvětšuje a dáseň se od zubu odtahuje. Takový stav se označuje jako nepravý parodontální chobot (někdy také kapsa). Jasně červená dáseň signalizuje akutní zánět a tmavočervená až cyanotická barva zase zánět chronický. Při zánětu se také ztrácí tuhost dásně, při dotyku cítíme její měkkost a silné překrvení. Dáseň v zánětu na dotyk krvácí, případně krvácí spontánně (tedy bez dotyku).
Úroveň změn při zánětu dásní závisí na délce dráždění plakem. Lehký, začínající zánět vzniká přibližně po 2 až 14 dnech neodstraňování plaku. Zpočátku se zánět projevuje pouze mírným zvětšením dásně, jejím krvácením na podráždění a dáseň také tmavne, protože je více prokrvená. Po 14 dnech začíná být povrch dásně lesklý a napjatý. Po dvou až třech týdnech, kdy již hovoříme o středním zánětu, je dáseň červená, opuchlá a krvácí, ať už na podnět nebo spontánně, povrch je lesklý a hladký. Pokud se biofilm plaku neodstraní, dráždění plakem přetrvá a problém se zhoršuje, v takovém případě již hovoří o těžkém stupni zánětu. Dáseň je tmavočervená až cyanotická, krvácí a parodontálníchoboty dosahují hloubky 3 mm a více.
Obnova
Nejde o zděděný problém, dědičnost nemá se zánětem dásní příliš společného a je jen velmi vzácným faktorem vzniku tohoto onemocnění. Navzdory pověrám je totiž možné udržet zdravé dásně a zuby po celý život, stačí být důsledný v ústní hygieně, pravidelně spolupracovat s dentální hygienistkou a zubařem.
Odchlípení dásně vede k tvorbě parodontálního chobotu. Parodontální chobot (kapsa) je projevem onemocnění parodontu a může se vyskytovat pouze u jednoho zubu. Obvykle se nachází vícečetně v důsledku chronické parodontitidy, která je nejčastější příčinou vzniku chobotů. Je charakterizován prohloubením gingiválního sulku podmíněním ztrátou attachmentu v oblasti krčku a kořene zubu, v důsledku čehož se rozšiřuje štěrbinovitý prostor mezi dásní a zubem.
Sondovatelná hloubka chobotu je fyziologická do 3,5 mm. Je-li chobot hlubší, je patologický.
Povrch kořene v oblasti parodontálního chobotu je pokryt bakteriemi, toxiny a pozměněným infikovaným cementem. Gingivální stěna chobotu je pokryta nerohovějícím dlaždicobuněčným epitelem, subepiteliální vrstva je infiltrována leukocyty. Dno chobotu je tvořeno zúženou vrstvou spojovacího epitelu (oproti zdravému). Obsahem chobotu je subgingivální kámen, subgingivální plak, odloučené epitelie, mikroby, leukocyty, hnis, granulační tkáň.
Příčiny
Chobot je místo, kde žijí bakterie produkující toxiny, čímž způsobují odchlípnutí parodontu a následný zánět.
Obnova
Ošetřuje se v rámci léčby parodontitidy konzervativně výplachy, masážemi nebo chirurgicky kyretáží chobotu a kořene, excisí změněných tkání, nejdůležitější je však prevence odstranění zevních příčin, to je zubního kamene, špatných výplní a protetických prací, dokonalá ústní hygiena, poučení a motivace pacienta. Zubní kámen je zmineralizovaný zubní povlak, který jako rezervoár infekce udržuje parodontózu v aktivitě. Vyskytuje se jak nad okrajem, tak i pod okrajem dásně, v parodontálních kapsách. Zubní kámen je odstranitelný pouze speciálními nástroji a ultrazvukem, nikoliv zubním kartáčkem. K chirurgické terapii se přistupuje tehdy, nemá-li konzervativní léčba potřebný efekt, tedy zejména v pokročilých stadiích onemocnění. Chirurgický postup umožňuje například odstranit zubní kámen z míst, která jsou jinak nepřístupná – hluboké parodontálníchoboty nereagující na konzervativní léčbu.
Parodontální chobot neumožňuje dokonalou ústní hygienu, zůstávají v něm zbytky z jídla, zubní povlak s obrovským množstvím bakterií a zubní kámen. Čím hlubší je parodontální kapsa, tím agresivnější druhy bakterií v ní žijí a tím výraznější poškození tkání vznikne. Největší škody vznikají na kosti, která drží zuby. Probíhající zánět ji poškozuje natolik, že dochází k její resorpci a k jejímu úbytku. To se navenek projevuje jako prodloužení zubů, které vystupují z dásní, mohou se viklat, protože už nejsou dobře v kosti ukotveny, nebo mohou měnit svoji polohu v čelisti, mluvíme o takzvaném putování zubů. V konečné fázi rozvoje parodontitidy může dojít k tak velkému uvolnění zubů, že začnou vypadávat, popřípadě si pacient vytáhne takto uvolněný zub sám. Mnohem častěji však dochází při pokročilé parodontitidě k různým bolestivým příhodám, zejména ke vzniku hnisavých ložisek, která donutí pacienta navštívit lékaře a ten takto postižený zub zpravidla odstraní. Parodontitida je onemocnění léčitelné, ale na rozdíl od prostého zánětu dásní není zcela reverzibilní. Znamená to, že vyléčená parodontitida se nezhojí zcela beze škod. Hojí se tak, že ztracené a poškozené tkáně se už neobnoví plně, ale jen částečně, a proto je v naprosté většině případů nutným výsledkem různě velká ztráta tvrdých i měkkých tkání. Tato ztráta se navenek projevuje určitým prodloužením zubů a ústupem dásně a je tím větší, čím závažnější je stav před započetím léčby.
Léčba tohoto onemocnění je zpravidla dlouhodobá záležitost a je hodně závislá na spolupráci pacienta a především na důkladné ústní hygieně. Pacient, který absolvoval úspěšnou léčbu parodontitidy, je zpravidla ohrožen opětovným vzplanutím onemocnění, je proto žádoucí, aby po skončení aktivní fáze léčby zůstal po dlouhodobou kontrolou parodontologa a také dentální hygienistky.
Parodontitida (parodontóza, paradentóza, paradontóza) je zánětlivé bakteriální onemocnění závěsného aparátu zubů, který je tvořen dásní. Zánět dásní sám o sobě nebolí, a to je jeho nevýhoda. Onemocnění nejprve začíná krvácením z dásní, později se tvoří parodontálníchoboty, obnažují se zubní krčky, dásně ustupují, zuby mění své umístění (rozestup a výklon), viklají se, dásně někdy bolí a otékají. Organismus reaguje na tuto infekci vytvářením látek způsobujících destrukci vaziva přiléhajícího k zubu a rozkladem kostěného lůžka zubu. Následkem tohoto stavu je postupné uvolňování zubů, které může vyústit až v jejich ztrátu. Nebezpečí parodontitidy spočívá v tom, že její průběh bývá obvykle bezbolestný a počátek výraznější bolesti již signalizuje vznik abscesu.
Léčba zánětu dásní je založena na dokonalém odstraňování zubního plaku, to znamená na důsledném provádění ústní hygieny. U akutních forem je možné využít jako podpůrný prostředek i léčebné výplachy úst roztoky s obsahem chlorhexidinu.
V aktivním chobotu lze pozorovat známky probíhajícího zánětu, v klidovém, neaktivním nejsou zánětlivé příznaky markantní. Klinicky má toto dělení velký význam. Klidové (stacionární) choboty stačí systematicky sledovat, aktivní je třeba ošetřit. O aktivitě procesu svědčí hnisavá exsudace a krvácení po sondáži chobotu.
K chirurgickému způsobu léčby parodonitidy u specialistů v oboru parodontologie jsou vhodní pouze ti pacienti, u nichž došlo po konzervativním ošetření parodontu k určitému zlepšení, ale nedošlo k vyřešení problému. Základní podmínkou je dokonale prováděná ústní hygiena. Pomocí operačních postupů se eliminují zbylé parodontálníchoboty. Upravuje se kostní tkáň poškozená zánětem. Obnovují se anatomické poměry na parodontálních tkáních tak, aby tyto tkáně mohly plně obnovit svou funkci. Moderní chirurgické postupy umožňují nahradit poškozené tkáně závěsného aparátu pomocí řízené tkáňové regenerace. A to často i u zubů, které byly před několika málo lety jednoznačně určeny k extrakci. K tomu se používají takzvané biomateriály, a to buď heterogenního původu (například z hovězí chrupavky), nebo alloplastického původu (na bázi vápenatých minerálů). Po umístění takovéhoto materiálu do parodontálního kostního defektu a sešití měkké tkáně dojde v průběhu 6–9 měsíců k postupnému vstřebávání materiálu organismem a k jeho nahrazení nově vytvářenou kostní tkání. Tímto způsobem lze řešit i velmi pokročilou ztrátu kostní tkáně a udržet tak ve funkci řadu zubů určených ještě nedávno k odstranění. Samozřejmě že tento způsob ošetření není zcela univerzální a jeho vhodnost pro konkrétního pacienta je třeba pečlivě zvážit vždy po dokonalém klinickém a rentgenovém vyšetření. Obecnou nevýhodou chirurgických postupů ošetření parodontitidy je úbytek měkkých tkání parodontu, tedy stav, kdy dochází k ústupu dásní a obnažení krčků zubů. Nelze tomu žádným způsobem zabránit, výkony řízené tkáňové regenerace jsou pouze schopny do jisté míry tento jev omezit. Po provedeném chirurgickém výkonu nebo i několika výkonech následuje opět fáze hojení. U řízené tkáňové regenerace trvá tato fáze přibližně 9 měsíců, u ostatních operací zpravidla 3 měsíce. Pak následuje vybělení zubů (pokud má o to pacient zájem) a opět kontrolní vyšetření stavu parodontu, což znovu pacienty rozdělí. Ti, kteří už nepotřebují žádné jiné ošetření, jsou zařazeni do fáze udržovací a podpůrné léčby. Pacienti, kteří potřebují další ošetření, jsou zařazeni do fáze rekonstrukce chrupu.
Vytékání hnisu z dásně značí závažnější stupeň zánětu dásně, popřípadě dásní, a to parodontitidu. Hnis se objevuje při zatlačení na dáseň u zubního krčku. Je velmi důležité situaci nepodceňovat a problém co nejdříve konzultovat se svým zubním lékařem, který zahájí vhodnou léčbu. Hnis pochází ze zaníceného závěsného aparátu zubu, který je postižen. V blízkosti kontaktu zubu s dásní okolní dáseň zbytní a vytvoří takzvaný parodontální chobot, který při neléčené parodontóze může zadržovat hnis a vytvořit tak parodontální váček. Váček se může rozšířit i na kostní tkáň zubní jamky čelisti, při neléčeném abscesu hrozí vynětí zubu.
Pravý parodontální chobot je definován jako štěrbinovitý prostor mezi dásní a zubem, přičemž jedna stěna je vystlána epitelem a druhou tvoří povrch kořene zubu. Obsah tvoří gingivální tekutina, subgingivální plak, odloupané epitelie, leukocyty a subgingivální zubní kámen.
Absces měkkých tkání vzniká u horizontálního typu resorpce (u supraalveolárních parodontálních kapes, jako zánět chobotu). Absces je lokalizován do stěny parodontálního chobotu (kapsy), projevuje se otokem, bolestivostí, u vyzrálejších forem dojde i ke žlutavému prosvítání hnisu. Zub bývá citlivý na poklep. Po odtažení gingivy od zubu dojde většinou k evakuaci hnisu. Absces kostní postihuje spongiózu kosti a vzniká u vertikálního typu resorpce. Nápadná je silná poklepová bolestivost, někdy se vyskytuje i třesavka. Po odtažení gingivy od zubu nedochází k evakuaci hnisu. Pozdním následkem může být sekvestrace postižené kosti. Tato forma abscesu je poměrně vzácná.
Abscesy měkkých tkání se léčí vypuštěním hnisu podél zubu a výplachy peroxidem, incize jsou nutné výjimečně. Po zklidnění se stav léčí stejně jako u parodontálního chobotu (kapsy). Abscesy kostní se léčí lokálně výplachy peroxidem a podáváním antibiotik. Dojde-li k sekvestraci, je nutné sekvestr odstranit. Vícečetné parodontální abscesy se objevují u pacientů s neléčenou parodontitidou, když dojde k oslabení organismu například angínou či katarem horních cest dýchacích.
Před zahájením léčby svědění dásní je důležité nalézt příčinu svědění. Nejčastěji to bývají alergické reakce, a to buď na potraviny, nebo léky. Mezi další příčiny patří zánět dásní a parodontitida. Existují různé způsoby, jak léčit příčiny svědění dásní, včetně domácích opravných prostředků. Léčebná kúra může zahrnovat i nechirurgickou léčbu nebo laserové terapie a parodontální chirurgii. Léčba se může lišit v závislosti na závažnosti infekce. Intenzivnější svědění dásní vyžaduje rozsáhlé a opakované ošetření.
Mírné alergické reakce na potraviny či léky mohou být často léčeny pomocí domácích opravných prostředků. Velmi vhodné je kloktání slané vody nebo antibakteriální ústní vody, což pomáhá zmírnit nepříjemné pocity v ústech. Ostatní domácí opravné prostředky zahrnují použití různých olejů k léčbě problémů. Některé jsou obsažené v zubních pastách, jejich používání však bývá méně účinné než nanesení oleje přímo na dásně.
Zánět dásní se často léčí nechirurgicky, protože postačí správné čištění zubů nebo odstranění nadměrného plaku, který může způsobit svědění dásní. Laserová terapie je méně invazivní formou čištění. Většina těchto ošetření by se měla opakovat alespoň dvakrát ročně, aby se zabránilo opakovanému návratu onemocnění.
Curaprox Curasept ADS 350 zubní pasta – parodontální gel. Účinně chrání a pečuje o sliznici dutiny ústní. Působí proti bakteriálnímu plaku. Představuje ideální péči pro osoby s ortodontickými aparáty, implantáty a potížemi v oblasti periodontální tkáně. Použití: Používejte jednou denně nebo dle doporučení vašeho zubního lékaře, maximálně však po dobu 14 dní.
Pokud vám krvácí dáseň během čištění zubů nebo máte nějaké „viklavé zuby“, jistě trpíte parodontózou, lidově nesprávně nazývanou paradentóza. Parodontóza je velmi rozšířená nemoc, ale nejméně ošetřovaná, protože je obvykle nebolestivá a šíří se pomalu. Většinou jsou její následky pro pacienta patrné až v pozdním stadiu.
Příčiny
Příčinou této nemoci jsou bakterie pobývající v plaku v dutině ústní. Nevhodné či nesprávné čištění zubů podporuje rozmnožení bakterií a plaku, což může vést k zánětu dásně. Pokud se tento stav nevyléčí, následuje úbytek kosti v okolí zubů, který později může končit ztrátou viklavých zubů. Po celou dobu léčby se musí pacient obrnit trpělivostí, protože léčba není nikdy tak rychlá a jednoduchá, jak by si přál. Cílem celé léčby je zastavit postup destrukce parodontu. Je potřeba si uvědomit, že největší díl práce musí opravdu udělat pacient sám.
Obnova
Obnova spočívá v řešení v počátečním stadiu a je jednoduchá, ale vyžaduje jak pečlivost a profesionalitu od odborníka, tak silnou vůli s velkými změnami hygienických zvyků od pacienta. Dobrá spolupráce mezi pacientem a odborníkem je klíčem k vítězství nad touto nemocí. Pokročilý stav parodontózy někdy vyžaduje chirurgické výkony, aby se mohl zcela vyloučit zánět či infekce.
Důsledky po vyléčení parodontálních problémů mohou být patrné a některé případy se musejí ještě řešit chirurgicky, aby se obnovily ztracené tkáně. Pokud je třeba obnovit kost, nejčastějšími technikami jsou kostní štěp nebo řízená kostní regenerace. Různé techniky plastické parodontální chirurgie a volné štěpy měkkých tkaní se provádějí v případech, kde se musí obnovit dáseň.
Cílem základního ošetření je stabilizace hygienických návyků a zastavení postupující destrukce parodontu, což je proces trvající několik měsíců. Skládá se z opakovaných návštěv dentální hygienistky a kontrol u lékaře.
Základním léčebným opatřením je redukce množství zubního plaku v ústní dutině. Nastolení dokonalé ústní hygieny je základním protizánětlivým a protiinfekčním opatřením. Bez ní není žádná naděje na léčebný úspěch.
