Parodontitida je onemocnění dásní, ale může mít vliv i na další ústrojí včetně kostí. V některých případech může parodontitida skončit až ztrátou postižených zubů, které bývají často jinak zdravé. Parodontitida je většinou zánětlivého původu. Příčinou těchto zánětů je působení mikroorganismů, jejichž množení podporuje zubní plak a zubní kámen.
Kdy paradontóza vzniká?
Boj zubního kartáčku s mikroby o zdravé dásně začíná de facto s prvním občanským průkazem. Studie totiž ukazují, že právě toto je věk, kdy začíná chronické zanícení dásní. Naštěstí tento proces postupuje docela pomalu, začíná kolem 15. nebo 16. roku života a šíří se z dásně na povrch kosti, kde zapříčiní úbytek kosti. Parodontitida je nebezpečná v tom, že sice krvácí, ale nebolí. Do zubařského křesla většinou spíše usedne pacient se zubním kamenem, nežli s parodontózou.
Existuje několik příčin a nemocí, které přispívají k tělesnému pachu. Poruchy funkce jater mohou být dědičné, nebo k nim může dojít v důsledku napadení viry, nebo po požití chemických látek. Pokud jsou problémy s játry dlouhodobé, mohou vést k závažným komplikacím. Neobvyklý tělesný zápach nebo zápach z úst jsou znamením možného onemocnění jater. S jaterním onemocněním dochází k nadměrnému pocení. Jakmile tělo začne produkovat nepříjemný zápach připomínající zkažená vejce, bývá to příznak jaterního poškození nebo jejich onemocnění. Další příčinou špatného dechu jsou nahromaděné bakterie v ústech, které mohou být příčinou různých onemocnění. Zápach z úst může být například příznakem vážného onemocnění zvaného parodontitida. Další možností je, že jsou do krevního řečiště absorbovány určité potraviny a z plic se pak uvolní nepříjemný zápach, který je znatelný při dýchání.
Nepříjemný zápach způsobuje například i rakovina děložního čípku.
K zápachu z úst a i k zápachu celého těla dochází dále u ketoacidózy, to je onemocnění, které se projeví, když diabetici nemohou sledovat a starat se o hladinu cukru v krvi.
Tělesný zápach může způsobit rovněž hyperaktivní funkce štítné žlázy, kdy dochází k nadměrnému vylučování potu.
Jedná se o onemocnění dásní, které způsobuje infekci dásní. Zvýšený zánět způsobí ústup dásní, tvorbu kapes mezi zuby a dásněmi. V těchto kapsách se tvoří zubní kámen, plak a zůstávají zde zbytky jídla, které způsobují abscesy nebo infekce. Pokročilé onemocnění dásní vede k poškození kosti, která podporuje zuby, a je jednou z hlavních příčin ztráty zubů.
Zde je odkaz na článek, ve kterém se dozvíte více o parodontóze.
Foto parodontitidy
Zde je několik fotografií, na kterých je možné vidět parodontitidu.
Někdy stačí zrníčko z housky nebo ostrý drobek, který se zabodne do dásně, a za chvíli bolestí doslova lezete po zdi. Rozjede se tak zánět, který už stejně máte, jen jste mu nevěnovali pozornost. I malý neřešený zánět ale může přerůst v parodontitidu, která pak zatíží nejen pacienta, ale i rozpočet zdravotnictví. Se záněty však nesouvisí jen parodontitida, je to často i nepříjemný zápach z úst. Zánět dásní bývá výsledkem nedostatečné domácí i profesionální dentální hygieny i zanedbávání preventivních prohlídek. Zdravé zuby a dásně jsou zrcadlem tělesného zdraví. Bolestivé dásně se také mohou projevit při opožděném prořezávání zubu.
Parodontitida (parodontóza, paradentóza, paradontóza) je zánětlivé bakteriální onemocnění závěsného aparátu zubů, který je tvořen dásní. Zánět dásní sám o sobě nebolí, a to je jeho nevýhoda. Onemocnění nejprve začíná krvácením z dásní, později se tvoří parodontální choboty, obnažují se zubní krčky, dásně ustupují, zuby mění své umístění (rozestup a výklon), viklají se, dásně někdy bolí a otékají. Organismus reaguje na tuto infekci vytvářením látek způsobujících destrukci vaziva přiléhajícího k zubu a rozkladem kostěného lůžka zubu. Následkem tohoto stavu je postupné uvolňování zubů, které může vyústit až v jejich ztrátu. Nebezpečí parodontitidy spočívá v tom, že její průběh bývá obvykle bezbolestný a počátek výraznější bolesti již signalizuje vznik abscesu.
Léčba zánětu dásní je založena na dokonalém odstraňování zubního plaku, to znamená na důsledném provádění ústní hygieny. U akutních forem je možné využít jako podpůrný prostředek i léčebné výplachy úst roztoky s obsahem chlorhexidinu.
Zuby jsou uloženy v zubním lůžku a s kostí jsou spojeny drobnými závěsnými vlákny. Závěsný aparát zubu bývá nazýván jako parodontium nebo také ozubice. Periodontium je tvořeno zubním cementem, periodontálními vazy, kostí lemující zubní lůžko a dásní. Vyplňuje úzký štěrbinovitý prostor mezi zubním lůžkem a cementem pokrývajícím kořen zubu. Hlavní součástí jsou periodontální vazy, které jsou tvořeny kolagenními vlákny. Prostor mezi vlákny je vyplněn amorfní hmotou obsahující ojedinělé buňky. Jedná se o nediferenciované buňky, které se mohou v případě potřeby přeměnit na buňky, které tvoří kost (blasty), nebo naopak na buňky, které kostní tkáň odbourávají (klasty).
Funkce
Vlákna periodontálních vazů probíhají různými směry. Na základě jejich průběhu a uspořádání je dělíme do několika skupin. Některá vlákna upevňují dáseň k zubu v krčkové oblasti (gingivální vlákna), další vlákna spojují krčky sousedních zubů (transseptální vlákna), ale většina jich spojuje kořen zubu s kostním lůžkem. Uspořádání vláken má velký význam pro pružné zavěšení zubu v zubním lůžku, což umožňuje především vyrovnávání tlakových sil, které na zub působí při kousání.
Nejčastější problémy a jejich řešení
Nejčastějším problémem je tvorba plaku. Jedná se o pevně lpící, strukturovaný, vysoce organizovaný nažloutlý zubní povlak, složený z mikroorganismů zakotvených v proteinové a polysacharidové hmotě na povrchu zubu. Na tvorbě a vývoji zubního plaku se podílejí nejrůznější mikroorganismy, které žijí v dutině ústní. Dále je jeho vznik ovlivněn vlastnostmi zubních tkání, slinami a tekutinou, kterou vylučují dásně. Zubní plak je obecně označován jako vysoce organizovaná ekologická jednotka, tvořená velkým množstvím bakterií, které jsou usazeny v makromolekulární hmotě bakteriálního a slinného původu. Složení i struktura plaku se liší dle lokalizace. Neustále se mění a vyvíjí. Mineralizovaný zubní plak je označován jako zubní kámen. Na čisté zubní plošce se začíná nejdříve formovat pelikula, což je vrstva glykoproteinů pocházejících ze slin, která je umístěna na povrchu zubu. Tato vrstva umožňuje přichycení bakterií k povrchu zubu. Tím se začíná vytvářet zubní plak, který je postupně osídlován dalšími mikroorganismy. Bakterie se na tvorbě pelikuly nepodílejí. Růst zubního plaku podporují látky a mechanismy, které usnadňují přichycení bakterií k povrchu zubu. Jedná se například o fyzikálně chemické adhezivní síly (například van der Waalsovy), specifické adheziny, složení slin (sacharóza, vápník) a produkty metabolismu bakterií (teichoová kyselina, glykosiltransferáza). Naopak tvorbu zubního plaku znesnadňuje žvýkání, povrchové jevy (smáčivost a hydrofobie), antimikrobiální látky obsažené ve slině
Bulka na dásni, která se objevuje a pak zase mizí, může být známkou infekce kolem hrotu kořene mrtvého zubu nebo známkou takzvaného parodontálního abscesu, kdy dojde k zánětu závěsného aparátu zubů v okolí následkem parodontitidy. Obojí je stav vyžadující zásah zubního lékaře.
Příčiny
Bulka na dásni může být vyvolána mechanickým podrážděním, hormonálními změnami, jako následek léčby nebo vážným celkovým onemocněním organismu (leukémie). Nejčastěji bulka na dásni vzniká z důvodu zánětu, kdy dochází k nahromadění hnisu mezi povrchem kosti a okosticí, příčina je vesměs odontogenní (akutní parodontitida).
Hnisavý zánět začíná v podobě zánětlivého otoku, ke kterému se přidruží silná emigrace leukocytů a dochází k nekróze. Infekce se někdy ohraničí, nekrotická tkáň propadne zkapalnění proteolytickým působením leukocytů a vznikne dutina (absces), která obsahuje hustou, žlutou, neprůhlednou tekutinu, která sestává hlavně z leukocytů (hnis). Koagulátory bakteriálního původu jsou tedy příčinou vzniku fibrinové bariéry, která tvoří ohraničení zánětu proti okolí, vlastní stěnu však absces nemá. Tato zóna nespecifické granulační tkáně vytváří někdy i několik milimetrů silnou vrstvu, která se chová jako semipermeabilní membrána (pyogenní membrána). Působením osmotických sil dochází ke zvětšování abscesů i bez další exsudace, absces pak působí také tlakem na okolní tkáně a přivodí jejich nekrózu. Nekróza může způsobit provalení abscesu k volnému povrchu a vznikne chodbička, z níž se na povrch vyprazdňuje hnis – hnisavá píštěl slizniční. Abscesová dutina poté zkolabuje, vyplní se granulační tkání, která vyplní zbývající dutinu a celý proces se zhojí jizvou. Struktura okolních tkání může však zabránit kolapsu abscesové dutiny a nevyprázdněný absces přechází do chronického stadia. Je tomu tak například při tvorbě apikálního zubního granulomu, což je v podstatě chronický absces.
Ke zvětšování abscesu dochází tak dlouho, dokud infekce v něm je virulentní (patogenní). Později zpravidla infekce zaniká a růst abscesu se postupně zastaví – autosterilizace abscesu. Při chronickém intersticiálním hnisání bez vyprázdnění navenek dochází následkem rozpadu leukocytů a působením histiocytů k vytvoření pozánětlivého pseudoxantomu, který je pozůstatkem pyogenní membrány.
Příznaky
Ke zvětšování abscesu dochází tak dlouho, dokud je v něm infekce. Později zpravidla infekce zaniká a růst abscesu se postupně zastaví (autosterilizace abscesu). Při chronickém intersticiálním hnisání bez vyprázdnění dochází následkem rozpadu leukocytů a působením histiocytů k vytvoření pozánětlivého pseudoxantomu, který je pozůstatkem pyogenní membrány.
K ústupu dásní dochází na základě nezánětlivých nebo zánětlivých onemocnění parodontu (dásní).
Příčiny
Mezi nezánětlivá onemocnění dásní se řadí veškeré plakem nezpůsobené změny parodontu. To znamená poškození parodontu chemickými či mechanickými prostředky, hypertrofie parodontu způsobená hormonálními změnami nebo léky, nekrotické změny vzniklé při celkových onemocněních a řada dalších. Do skupiny nezánětlivých parodontopatií, se řadí rovněž takzvané atrofické změny parodontu – obnažené krčky zubů.
K zánětlivým parodontopatiím patří gingivitida, postihující více než 80 % populace, a parodontitida, kterou trpí přes 30 % lidí starších 35 let. Kvůli širokému rozšíření v populaci a závažnosti z pohledu praktického zubního lékaře i nemocného je těmto problémům věnována hlavní pozornost.
Léčba těchto onemocnění je časově a ekonomicky náročná, závislá také na typu postižení, spolupráci pacienta a jeho ekonomických možnostech.
Za postižení parodontu jsou odpovědné určité druhy mikroorganismů, takzvané parodontální patogeny. V závislosti na tom, jaké bakteriální druhy a v jakém množství jsou přítomny v plaku a jak na tuto přítomnost reaguje imunitní systémem, dochází k výsledné destrukci parodontu.
Na vznik gingivitidy a parodontitidy má kromě plaku a dalších faktorů vliv i imunitní systém. Dříve se předpokládalo, že je za vznik parodontitidy odpovědný pouze zubní plak. Tuto představu relativizuje pojetí multifaktoriální příčiny vzniku parodontopatií. Destrukce parodontu (závěsného aparátu zubů) je dnes některými vědci posuzována jako přehnaná reakce organismu na přítomnost bakterií. Imunitní systém má rozvinuté určité toleranční mechanismy. Jejich úkolem je nenapadat a neničit bakterie, které se v ústní dutině přirozeně vyskytují a jsou užitečné, a naopak likvidovat ty druhy bakterií, které jsou pro organismus nebezpečné. U hlubokých parodontálních chobotů, které obsahují velké množství škodlivých mikroorganismů, může docházet k masivním nadměrným obranným reakcím, které vedou k destrukci celého závěsného aparátu zubů. Tyto nové poznatky ovšem v žádném případě nesnižují význam pravidelného a důkladného odstraňování plaku v rámci domácí péče, právě naopak!
Onemocnění dásní poměrně zřídka postihuje děti a mladistvé. Pokud ano, je nejčastější příčinou nedostatečná ústní hygiena, ale u těžších forem parodontitidy dětí a mladistvých se pravděpodobně jedná o systémové onemocnění, poruchu imunity a užívání léků.
Obnova
Obnova, respektive v tomto případě léčba onemocnění, je časově a ekonomicky náročná, závislá také na typu postižení, spolupráci pacienta a jeho ekonomických možnostech. Provádění ústní hygieny může ve většině případů zabránit obávaným následkům parodontitidy, ke kterým patří nevratné poškození tkání závěsného aparátu zubů, destrukce kosti alveolu a ztráta zubů či celého chrupu.
Léčba parodontálního chobotu je dlouhodobý proces závislý na spolupráci pacienta. Základním cílem je odstranění bakteriální infekce, stabilizace stavu a zabránění další ztrátě kosti.
Bez léčby dochází k progresivní resorpci kosti, viklavosti zubů, jejich posunu a v konečném důsledku ke ztrátě chrupu. Parodontitida je léčitelná, nikoli plně vratná – ztracené tkáně se obnovují pouze částečně.
