Facebook Síť X Pinterest email tisk

Téma

PNEUMOTORAX NOVOROZENEC


PNEUMOTORAX NOVOROZENEC je jedno z témat, o kterém se můžete dočíst v našem článku. Pneumotorax je stav, kdy se v pohrudniční oblasti hromadí plyn, nejčastěji vzduch, a dochází zde ke zrušení podtlaku. Plíce mají tendenci kolabovat. Příčinou pneumotoraxu může být poranění hrudní stěny. Pro pneumotorax je charakteristická silná bolest na hrudi a zhoršení dýchání, proto je nutné jej zavčas diagnostikovat a ihned zahájit léčbu, nejčastěji odsátím přebytečného vzduchu v pleurální dutině.


Co je pneumotorax

Pneumotorax je stav, při kterém pronikne vzduch z plic do pohrudniční dutiny, což je dutina obalující plíce. Při tomto stavu vzduch v plicích uniká a dochází ke kolapsu plic nebo jejich částí. Nejčastěji pneumotorax vzniká při poranění hrudníku či plic, případně při některých lékařských zákrocích. Pneumotorax se dělí zpravidla na uzavřený, otevřený a záklopkový. Většinou se objevuje pneumotorax pouze jedné plíce, je tedy ztíženo dýchání, ale životní funkce je zachována.

Při takzvaném uzavřeném pneumotoraxu se místo, kterým vzduch z plic unikl do pohrudniční dutiny, ihned uzavře. Někdy tento případ také nazýváme jako jednorázový pneumotorax.

Otevřený pneumotorax se objevuje hlavně při poranění hrudní stěny, jícnu či průdušek a při zlomeninách žeber. Jak název napovídá, místo průniku vzduchu do pohrudniční dutiny zůstává otevřené.

V případě záklopkového nebo ventilového pneumotoraxu se místo poranění při nádechu otevírá a při výdechu zavírá – vzduch se tedy hromadí v pleurální dutině a nemůže ven. Přibývající vzduch postupně tlačí i na druhou plíci a ostatní orgány, čímž narušuje i jejich funkci.

Pneumotorax vzniká i jako důsledek jiných plicních chorob (cystická fibróza, plicní obstrukční nemoc), objevuje se častěji u chlapců či mužů, zejména pokud se v rodině opakovaně vyskytují pneumotoraxy. K onemocnění jsou také náchylnější jedinci s takzvaným Marfanovým syndromem.

Mezi hlavní příznaky pneumotoraxu patří bolest na hrudi, pocity dušnosti a dráždivý těžký kašel. V případě, že se jedná o otevřený pneumotorax, objevuje se v ráně při výdechu zpěněná krev. Typický je také zvuk unikajícího vzduchu.

Při podezření na pneumotorax je nutné vyhledat okamžitou lékařskou pomoc.

Zdroj: článek Pneumotorax

Pneumotorax u novorozenců

Pneumotorax znamená, že se po protržení plic dostává vzduch do hrudní dutiny a dochází ke kolapsu (splasknutí) plic, a to celkově nebo částečně. Na jeho vzniku se u novorozenců podílí patologicky změněná plicní tkáň (syndrom hyalinních blanek, vdechnutí smolky, zápal plic, nedostatečně vyvinuté plíce) a umělá plicní ventilace. Často však příčinu nelze zjistit. V klinickém obraze se setkáváme s takzvaným asymptomatickým (bezpříznakovým) pneumotoraxem, který nemá klinické příznaky, bývá obvykle jednostranný a postihuje asi 1–2 % novorozenců. Dýchacími obtížemi různého stupně v závislosti na rozsahu pneumotoraxu se vyznačuje symptomatický pneumotorax. Příznaky se mohou objevit náhle, nebo postupně dochází ke zhoršování dýchání ve smyslu ztíženého, zrychleného dýchání s cyanózou. Pokud dojde při velkém tlaku vzduchu v hrudní dutině k útlaku cév a srdce, vznikají příznaky selhávání srdce. Léčba spočívá v jednorázovém, případně opakovaném či trvalém odsávání vzduchu z hrudní dutiny a odstranění příčiny, která pneumotorax způsobila.

Zdroj: článek Pneumotorax

Iatrogenní pneumotorax

Iatrogenní pneumotorax vzniká při invazivních lékařských vyšetřeních, jako je transparietální aspirační biopsie, katetrizace podklíčkové žíly, akupunktura nebo mechanická ventilace s přetlakem. Indukovaný pneumotorax se záměrně využívá při toraskopii (endoskopickém vyšetření hrudní dutiny).

Zdroj: článek Pneumotorax

Tenzní pneumotorax

Ventilový neboli tenzní pneumotorax vzniká takzvaným ventilovým mechanismem, kdy při nádechu proniká do pleurální dutiny vzduch a při výdechu se defekt uzavírá, čímž se vzduch hromadí v dutině. Tento typ pneumotoraxu je nejvíce nebezpečný, protože vzduch hromadící se v dutině hrudní postupně utlačuje všechny orgány mediastina na nepostiženou stranu, čímž se utlačuje i druhá plíce, zhoršuje funkce srdce a hrozí poškození velkých cév.

Zdroj: článek Pneumotorax

Spontánní pneumotorax

Spontánní pneumotorax se dělí na primární idiopatický, který se může objevit u zdravých vysokých mladých mužů s výskytem pneumotoraxu v rodině, a sekundární, ten vzniká následkem plicních chorob (jako je například CHOPN nebo cystická fibróza).

Zdroj: článek Pneumotorax

Jak provést první pomoc

Projevy pneumotoraxu mohou být poměrně různorodé a závisí na jeho rozsahu, rychlosti vzniku a přidružených chorobách. Většinou si však pacienti stěžují na silnou bolest na hrudi, dráždivý kašel a potíže s dýcháním. Můžeme si také všimnout zpěněné tekutiny vytékající z rány. Při ventilovém pneumotoraxu je přítomna bledost, cyanóza, tedy namodralé zbarvení kůže, zvýšení tepové frekvence a pokles tlaku. Protože však tyto projevy mohou vznikat při různých onemocněních dýchacího systému a také srdce, je na lékařích, aby včas diagnostikovali vzniklý pneumotorax a zahájili jeho léčbu.

Pneumotorax je stav ohrožující život!

Zdroj: článek Pneumotorax

Recidiva pneumotoraxu

Po pneumotoraxu léčeném chirurgicky se obecně doporučuje rekonvalescence v trvání několika týdnů. Po uplynutí cca 2 až 3 měsíců se ale doporučuje obezřetnost jak v případě spontánního primárního pneumotoraxu, kdy není známá zjevná příčina, tak u spontánního sekundárního pneumotoraxu, kdy příčinou je nějaká patologie v plicích, například bulózní emfyzém, jelikož hrozí recidiva. Podle klinických studií dochází nejčastěji k recidivě pneumotoraxu v nejbližších 6 měsících až 3 letech. Potěšující ale je, že po chirurgickém zákroku, abrazi, tedy mechanickém poškození obalu plic, kdy následně sroste pohrudnice a poplicnice, je riziko recidivy nižší. U kuřáků jsou počty recidiv častější. Pneumotorax může být rovněž komplikován vznikem pleurálního výpotku. Existuje i možnost vzniku hemotoraxu a hrudního empyému. Pneumotoraxu někdy komplikuje vznik bronchopleurální píštěle a chronický únik vzduchu.

Zdroj: článek Pneumotorax

Start imunitního systému novorozence

Plod v děloze matky nemá plně vyvinutý imunitní systém, protože ho za normálních okolností ani nepotřebuje. Patogenní mikroorganismy se k plodu většinou ani nedostanou, a pokud ano, je plod vybaven pouze bazální hladinou protilátek třídy IgG, které se k němu dostávají transplacentární cestou (prochází z matčina organismu přes placentu). V okamžiku porodu je novorozenec vybaven stejným množstvím protilátek IgG jako jeho matka, pokud se v krvi dítěte nalézají protilátky třídy IgM, jedná se nejspíše o reakci na infekci během těhotenství, tedy o takzvanou intrauterinní infekci (což je pravděpodobně nejčastější příčina předčasných porodů). Buněčná imunita rovněž vykazuje určité zvláštnosti vzhledem k poměrům u dospělých. Množství a v některých případech i aktivita buněk imunitního systému (jedná se o různé typy bílých krvinek) jsou snížené. Z tohoto faktu vyplývá, že imunitní systém vykazuje sníženou schopnost usmrcovat některé bakterie, například Escherichia coli. Novorozenec je tedy ohrožen nákazou i za normálních okolností poměrně neškodnými bakteriemi (míněno pro zdravého dospělého). Pro novorozence představují nebezpečí zejména ty mikroby, které osídlují porodní cesty a při porodu se drobnými oděrkami či sliznicí dostávají do organismu dítěte. Zde narazí pouze na slabý odpor málo vyvinutého imunitního systému, a tak mohou způsobovat těžká onemocnění typu sepse, zánětu mozkových blan a další. Problémem však nejsou jen bakterie, hrozí i nákaza herpetickými viry, virem žloutenky typu B nebo dokonce virem HIV.

Zdroj: článek Imunita novorozence

Vývoj imunity plodu během těhotenství

Protilátky se začínají vytvářet již v plodu těhotné matky, a to zhruba od 20. až 30. týdne. Jejich množství však bývá tak malé, že je nelze považovat za ochranné. Novorozenec po porodu je však chráněn takzvanými mateřskými protilátkami, které se do malého děťátka dostávají přes placentu. Jejich množství je někdy dokonce vyšší než u dospělého člověka, a proto dostatečně kvalitně chrání novorozence vůči cizorodým látkám a infekčním mikrobům. Nevýhodou mateřských protilátek je jejich dočasné působení, přetrvávají totiž v těle novorozence zhruba 3 až 12 měsíců. Již po 2 měsících po narození jejich množství významně klesá až pod hranici účinné ochrany, neboť jsou metabolicky rozkládány a vylučovány z těla dítěte. Po porodu se v těle nového človíčka začínají vytvářet také vlastní protilátky, jejich množství je však zpočátku velmi malé a teprve s postupem věku se jejich tvorba zvyšuje. Zjednodušeně lze říci, že v prvním roce života se tvoří zhruba 50 % všech protilátek ve srovnání s dospělým člověkem. Teprve kolem 10. roku si dítě vytváří takové množství protilátek, které odpovídá dospělému člověku.

První bílé krvinky se pozorují již v období žloutkového vaku, později hrají významnou roli při zánětlivých reakcích. Typické obranné bílé krvinky, které se vytvářejí v kostní dřeni, krvi a slezině, se objevují v plodu od 12. týdne těhotenství. Podobně jako u protilátek je jejich množství zpočátku nepatrné, ale postupně, jak plod roste, jejich množství stoupá. Mimo jiné vznikají další druhy těchto obranných buněk a zvyšuje se rovněž jejich obranná aktivita. Některé z těchto buněk bývají po porodu u novorozeného děťátka plně funkční. V období zrání plodu se obranné bílé krvinky učí rozlišovat vlastní látky od látek cizorodých. To přispívá ke správné funkci imunitního systému, který nesmí negativně ovlivňovat či odstraňovat užitečné buňky, tkáň a další biologické látky vlastní člověku. Stejně jako protilátek nemá novorozenec také dostatek těchto specificky obranných bílých krvinek, které navíc nevykazují tak vysokou obrannou aktivitu jako u dospělých lidí.

Zdroj: článek Imunita novorozence

První pomoc

Po nalezení rány ji musíme okamžitě hermeticky uzavřít, třeba i dlaní své ruky (nezapomeneme na latexové rukavice) a postiženého uložíme do Fowlerovy polohy v polosedě (tím zmírníme bolest a vytvoříme si prostor pro ošetření). Správné ošetření pneumotoraxu spočívá ve zhotovení poloprodyšného obvazu (jde o improvizovaný jednostranný ventil) tvořeného třemi vrstvami:

  1. STERILNÍ KRYTÍ (náplast nebo sterilní „čtvereček“)
  2. NEPRODYŠNÁ VRSTVA (například igelit, který je ze zákona v autolékárničce)
  3. NÁPLASŤOVÁ FIXACE ZE TŘÍ STRAN (4. strana se nezalepuje, je to vždy ta spodní, aby mohla vytékat krev a unikat vzduch z hrudní dutiny)

Bohužel zhotovit správně fungující poloprodyšný obvaz je náročné a laické veřejnosti se proto doporučuje zhotovovat neprodyšný obvaz, který spočívá v zalepení i 4. strany neprodyšného krytí. Pozor, při otevřené zlomenině žebra se provádí pouze neprodyšný obvaz. Pokud je postižený v bezvědomí a nejeví známky šoku, uložíme ho do stabilizované polohy na stranu, na které má ránu – dojde tak k částečné fixaci a zmírnění bolesti. Pravděpodobnější je ale naopak rozvoj šoku, v tom případě změníme dosavadní Fowlerovu polohu na polohu protišokovou.

Zdroj: článek Pneumotorax

Léčba pneumotoraxu

Léčba pneumotoraxu spočívá v napíchnutí pohrudniční dutiny jehlou a v odsátí přebytečného vzduchu. Tím se obnoví podtlak, plíce opět přilne ke stěně a začne se znovu pohybovat souběžně s dýchacími pohyby hrudníku. V rámci první pomoci je prvním krokem zavolat odbornou pomoc. Dále je důležité usadit postiženého do pozice v polosedě a zhotovit krycí obvaz, který ránu ochrání před infekcí, ale zároveň umožní odtékání nahromaděné krve. Toho dosáhneme tak, že spodní strana obvazu zůstane volná. V případě dušení ukládáme postiženého do stabilizované polohy na postiženou stranu. Nikdy nevyndáváme cizí tělesa z rány.

Zdroj: článek Pneumotorax

Léčba

Voda na plicích bývá obvykle komplikací jiného onemocnění. Pouze hrudními punkcemi nelze tento problém vyléčit, snad jen s výjimkou pomalu se doplňujících výpotků u nemocných s nádorovým onemocněním v terminálních stadiích.

Léčbu je vždy potřeba zaměřit především na základní nemoc. Pokud zůstává příčina výpotku nejasná i po výše uvedených vyšetřeních, nebo je třeba většího vzorku k histologickému vyšetření (například při podezření na nádor pohrudnice – mezoteliom), pak se odesílají nemocní na chirurgické oddělení (výjimečně se toto vyšetření může provádět i na pneumologických pracovištích) k provedení takzvané torakoskopie. Při ní se pronikne nástrojem zvaným torakoskop několika vstupy (porty) přes hrudní stěnu do pohrudniční dutiny, která se tak zevnitř prohlédne. Vyšetření lze provést buď v celkové anestezii s krátkodobou intubací na chirurgickém pracovišti, nebo i v lokální (místní) anestezii na plicním pracovišti. Předpokladem dobré přehlednosti pohrudnice je uměle vytvořený pneumotorax (vpuštění určitého množství vzduchu do pohrudniční dutiny) s následným kolapsem plíce (vzduch vniká porty do pleurální dutiny). Po prohlédnutí obou listů pohrudnice lze pod kontrolou zraku odebrat vzorky (biopsie) z pohrudnic nebo i malé části plic k histologickému vyšetření.

I po zevrubném vyšetření nemocných s nejasným pleurálním výpotkem se daří určit příčinu jejich výpotku jen asi v 90 %. U zbylých 10 % nemocných zůstává příčina tvorby tekutiny v pohrudniční dutině nejasná. V tom případě je třeba některá vyšetření opakovat (cytologie, biopsie) a postupovat k více invazivním způsobům vyšetřování (torakoskopie). Všechna tato vyšetření jsou v České republice dobře dostupná.

Zdroj: článek Voda na plicích

Jak se provádí

Pacient se dostaví s kompletním předoperačním vyšetřením na příjmovou ambulanci, kde je vypsán příjem, poté je odeslán na chirurgické oddělení. K operaci je indikován většinou na druhý den. K operaci je oholen na břiše a musí být na lačno. Po zavedení laparoskopického přístroje se detekuje stav jícnového prostoru. Dále se preparuje pomocí harmonického skalpelu oblast jícnového hiátu. Při preparaci se uvolní abdominální jícen, což usnadní založení manžety. Manžeta by měla být 25 až 30 mm široká, volně založená kolem mobilizovaného abdominálního jícnu se zavedenou žaludeční sondou. Obě části manžety se uchopí do kleští a před jícnem se sešijí. Dále se dvěma stehy zúží za jícnem hiát. Šití se může provádět dvěma způsoby. Uzly se zakládají buď intrakorporálně pomocí endoskopických jehelců, nebo extrakorporálně, kdy se dotahují speciální tyčinkou přes trokar. Endoskopické šití a uzlování vyžaduje nácvik, proto tento operační výkon provádí pouze zkušení lékaři. Samotný operační výkon se končí celkovou revizí, kontrolou krvácení a odstraněním sondy. Celý zákrok trvá přibližně 90 minut. Pacient cítí po operaci okamžitou úlevu. V den operace je pacient živen infuzemi, druhý až třetí den se podávají tekutiny a čtvrtý až pátý den postupně kašovitá a pevná strava. Jestliže pacientovi příjem stravy nečiní potíže, je propuštěn do ambulantní péče.

Pokud jsou podmínky nepřehledné, komplikované srůsty, pak se volí konverze operačního výkonu a zákrok se dokončuje otevřenou cestou klasického řezu v nadbřišku. Jako komplikace operačního výkonu jsou uváděny pneumotorax (vzduch v dutině pohrudniční), dále perforace (proděravění) žaludku či jícnu, které se řeší stehem a drenáží. V pooperačním období musí pacienti cca 5 až 6 týdnů počítat s jistým diskomfortem v oblasti polykání soust. Je třeba sousta dobře kousat a hodně zapíjet. V prvních týdnech se nedoporučuje konzumovat rýži.

Zde můžete vidět, jak se provádí fundoplikace.

Zdroj: článek Fundoplikace

Kdy je kašel suchý

Suchý kašel nejčastěji vzniká po vdechnutí potravy (typické zakuckání) nebo dráždivých látek (kouř, prach, inhalace dráždivých par), což je fyziologický obranný mechanismus. Dále je nejčastějším příznakem počáteční fáze infekcí horních cest dýchacích. Většinou se jedná o virové infekce, na které se nedávají antibiotika a které vyžadují pouze klid na lůžku, dostatek vitaminů a léky na vykašlávání hlenu, pak se suchý kašel stává produktivním.

Suchý kašel může být kromě virových infekcí také příznakem závažnějších chorob – rakoviny plic, sarkoidózy, srdečního selhávání, nebo je vyvolán vedlejším účinkem léků (zvláště takzvaných ACE inhibitorů, které se dávají na chronické srdeční selhávání nebo na snížení vysokého krevního tlaku). Pokud je suchý kašel v takovém případě hodně obtěžující, je nutné poradit se o podávání léku s lékařem, který vám ho předepsal, aby zvolil některou alternativu. Kašel může být i nervově-psychického původu, například při hysterii a nervové labilitě.

Nepříjemný je záchvatovitý kašel, který může přivodit až krátkodobou ztrátu vědomí (omdlení, synkopu), protože se zvýšením nitrohrudního tlaku při kašli se zároveň snižuje žilní návrat do srdce. Usilovný kašel může způsobit dokonce i zlomeninu žebra, pokud jsou žebra postižena osteoporózou (řídnutí kostí u starších lidí, především žen), nebo také pneumotorax či břišní kýlu. Kašel může spolu s dalšími rizikovými faktory způsobit únik moči, inkontinenci.

Zdroj: článek Suchý kašel

Příznaky

Základním projevem je zhoršující se dušnost, únava a nevýkonnost. Jedincům se při vydechování zužují dýchací cesty, a tudíž mají pocit, že nemůžou vydechnout. Hrozí riziko rozvoje plicní hypertenze a pravostranné srdeční selhání. Rozedma je v podstatě určitým podtypem choroby zvané CHOPN, čemuž odpovídají i příznaky. Hrudník nemocných bývá rozšířen v předozadní rovině. V plíci postižené rozedmou se mohou tvořit poměrně velké dutinky vyplněné vzduchem a při jejich prasknutí může vzniknout pneumotorax.

Zdroj: článek Rozedma plic

Jak rychle postupuje

Rozedma může být částečně způsobena geneticky, asi nejznámější geneticky danou poruchou zvyšující riziko rozedmy je takzvaný deficit alfa-1-antitrypsinu. K poškozování plicních sklípků dochází i při vdechování škodlivin, zejména v cigaretovém kouři, a jistá přirozená degenerace přepážek a plicních sklípků probíhá s rostoucím věkem.

Dušnost je zpočátku přítomna jen při námaze. Postupem času a zhoršováním choroby se dušnost dostaví při menší zátěži, až je vnímána i při běžné činnosti. Dalším příznakem, který pacienti ani příliš nepozorují, je takzvaný kuřácký kašel, spojený zvláště po ránu s vykašláváním hlenů. Jde o projev chronického zánětu průdušek. Při nachlazení a akutní infekci je kašel výraznější a také vykašlávání zabarvených hlenů je hojnější. Pro rozedmu plic je typické, že se příznaky velmi pozvolna vyvíjejí a zhoršují. Pacient se během let adaptuje na omezení své fyzické výkonnosti a mnohdy si ani neuvědomuje závažnost svého stavu. V pokročilém stadiu onemocnění je pro některé pacienty i příjem potravy namáhavý a vysilující. Proto omezují příjem stravy, čímž dochází k poklesu hmotnosti a úbytku svalové síly. Výsledkem je pak dušnost i při minimální zátěži. Tím se vytváří začarovaný kruh.

Jednou z vážných komplikací v průběhu onemocnění je situace, kdy dojde k prasknutí buly a vznikne takzvaný pneumotorax. Jde o splasknutí plíce a nahromadění vzduchu v hrudníku. Zavedením drénu dojde obvykle k rozvinutí plíce a během několika dnů k zalepení buly. Pokud je průběh komplikovanější a trvá déle, přistupuje se k chirurgickému řešení a odstranění buly.

Zdroj: článek Rozedma plic

Autor obsahu

 Mgr. Světluše Vinšová


pneumonie rekonvalescence
<< PŘEDCHOZÍ PŘÍSPĚVEK
pneumotorax prevence homeopatie
NÁSLEDUJÍCÍ PŘÍSPĚVEK >>
novinky a zajímavosti

Chcete odebírat naše novinky?


Dokažte, že jste člověk a napište sem číslicemi číslo jedenáct.