Edém terče zrakového nervu (ZN) je klinickým příznakem několika patologických stavů. Prosáknutí terče ZN při nitrolební hypertenzi nazýváme městnavou papilou (papiledémem). Vznik a vývoj městnavé papily je dynamický proces, při kterém rozlišujeme několik stadií: časná fáze, fáze plně vyvinutého edému, chronické stadium a jako poslední vzniká atrofie terče ZN. Charakteristickými známkami edému terče ZN jsou hyperémie disku ZN, setření jeho hranic, vyhlazení fyziologické exkavace, vznik papilárních a peripapilárních retinálních hemoragií, tvrdých a měkkých exsudátů, prosakování tekutiny do vrstvy nervových vláken a tvorba retinálních řas. Terč zrakového nervu je jednou z hlavních struktur, které se vyšetřují při oftalmoskopii. Nálezy na terči jsou často výchozím bodem pro diferenciálně diagnostickou rozvahu nejen u očních onemocnění, ale i u celkových chorob. Jak již bylo řečeno, edém terče je symptomem, kterým se manifestuje více klinických problémů. Mezi ně patří například zánětlivý edém u intraokulární neuritidy, ischemický edém u přední ischemické neuropatie optiku (AION – z anglického anterior ischemic optic neuropathy) či prosáknutí terče ZN při nitrolební hypertenzi.
Řadu let trvalo, než oftalmologové začali rozlišovat mezi oftalmoskopicky velmi podobným edémem terče zrakového nervu při nitrolební hypertenzi a zánětlivým edémem při intraokulární neuritidě či ischemickým edémem. Termín městnavá papila je v Čechách vyhrazen pouze problému prosáknutí terče zrakového nervu při nitrolební hypertenzi a jeho vyslovením se dělá vždy již jednoznačný a etiologicky velmi závažný závěr. Pokud je edém jiné etiologie nebo zatím nebyla přesně stanovena diagnóza, používá se označení edém nebo prosáknutí terče zrakového nervu. Zcela běžně a naprosto správně však lze používat „širší“ termín edém terče zrakového nervu i u městnavé papily. Toto názvosloví je také jedním z mála (vedle přídavných jmen označujících lokalizaci, například peripapilární), kde dosud zůstalo zachováno slovo papila k popisu intraokulární části zrakového nervu, tedy oblasti zadního segmentu oka, kde axony gangliových buněk opouštějí oční kouli. Jinak se v současné době již termín papila zrakového nervu nedoporučuje používat, protože vzhled zdravého terče zrakového nervu vyznačujícího se fyziologickou exkavací názvu papila (bradavičnatý výběžek) neodpovídá. V souladu se zahraniční literaturou se tedy upřednostňuje označení terč, hlava či disk zrakového nervu.
Vzhledem k tomu, že je městnavá papila významným objektivním příznakem nitrolební hypertenze, stojí v popředí zájmu nejen oftalmologů, ale i neurologů a neurochirurgů. Zda je tento symptom přítomen a v jakém rozsahu, je mnohdy hlavní otázkou, kterou má oční lékař zodpovědět při konziliárním vyšetření. Vznik a vývoj městnavé papily je dynamický proces, při kterém se rozlišuje několik stadií: časná fáze, fáze plně vyvinutého edému, chronické stadium a poslední vznik atrofie terče zrakového nervu.
Dlouhodobě přetrvávající městnavá papila vede k destrukci nervových vláken a k atrofii. Při nitrolební hypertenzi trvá přechod ze stadia vyvinuté městnavé papily do stadia atrofujícího terče více než 6 měsíců. První známkou zrakové poruchy u atrofie terče po městnání je zvolna postupující, stranově často asymetrické, koncentrické zužování zorného pole s následným poklesem centrální zrakové ostrosti. Atrofie terče po městnání je nepřesně ohraničená, šedavě bílá papila s bělavě opouzdřenými, užšími a napřímenými retinálními cévami. Pokud je včas proveden dekompresní neurochirurgický zákrok, odezní edém terče obvykle během 1 až 2 měsíců. Dlouhodobě přetrvávající městnavá papila vede k destrukci nervových vláken a atrofii. Při nitrolební hypertenzi trvá přechod ze stadia vyvinuté městnavé papily do stadia atrofujícího terče více než 6 měsíců.
Příznaky:
bilaterální otok, zpočátku může být asymetrický;
mírně navalitá hranice papily;
vyhlazená exkavace (vyhloubenina);
ojedinělé plaménkovité hemoragie;
zornicové reakce jsou normální;
zrakové funkce jsou dlouho neporušeny, první známkou je rozšíření slepé skvrny.
I kdybychom si vlasy vůbec nestříhali, nenarostly by nám až na zem. Každý vlas prodělává tři období růstu. Po jistou dobu roste, pak vypadne, pak zase vyroste. Proto každý zdravý člověk může najít na kartáči vypadané vlasy. Naštěstí se nejedná o trvalou ztrátu. Tyto vlasy zase znova narostou.
Fáze růstu:
První fáze se nazývá růstová a trvá od dvou do sedmi let. Rozdíly v délce jsou vrozené nebo záleží na životním prostředí, ve kterém se člověk pohybuje. V růstové fázi to vypadá tak, že ve vlasové cibulce se nachází nakupení buněk nazývané zárodečná vrstva. Buňky se neustále dělí, tím se zvyšuje jejich počet. Nově vzniklé buňky jsou postupně vytlačovány nahoru a rohovatí. Tímto způsobem vlas roste, denně o 0,3 až 0,4 mm. Právě doba trvání růstové fáze rozhoduje o tom, jak dlouhé vlasy nám vůbec mohou narůst. V růstové fázi se najednou nachází asi osmdesát až devadesát procent vlasů.
Druhá fáze je takzvaná přechodová. Tvoří ji asi jedno procento vlasů a trvá zhruba tři až čtyři týdny. V této fázi přestávají cévy zásobovat potřebnými látkami vlasový kořínek, vlasová cibulka se ztlušťuje a vlas odumírá.
Třetí fáze je klidová, zde se vlas pomalu sune vzhůru, až vypadne. Klidová fáze trvá asi čtyři měsíce a týká se asi čtrnácti procent vlasů. Za den může přirozeným způsobem vypadnout až sto vlasů. Během klidové fáze se vytváří nová cibulka, nová papila a celý cyklus se opakuje.
Každý člověk má geneticky danou fázi růstu vlasů. Z toho důvodu někomu narostou vlasy jen po ramena a dál už nedorostou a jiní mohou mít vlasy dlouhé až do pasu, nebo dokonce delší. Fázi růstu vlasů nelze ovlivnit.
Druhy vlasů
Vlasy dělíme na několik základních skupin, které v tomto článku přiblížíme. Vlasy rozeznáváme podle tvaru anebo vlastností vlasové pokožky, ale také podle jejich vzhledu. Druhy vlasů bývají typické pro určité národy či kontinenty.
Druhy podle tvaru:
Rovné vlasy jsou na průřezu kulaté a vyrůstají z rovných vlasových pochev. Mohou být značně dlouhé.
Vlnité vlasy jsou na průřezu oválné, vyrůstají také z rovných vlasových pochev a také mohou dorůstat značné délky.
Kudrnaté vlasy jsou na průřezu velmi oválné až ledvinovité. Vyrůstají ze zahnutých vlasových pochev. Tento typ vlasů převažuje u černošské populace.
Pepřovité vlasy mají tvar kudrnatých vlasů, ledvinovitý průřez a vyrůstají ze zahnutých vlasových pochev v chomáčích a trsech.
Spirálovité vlasy vyrůstají ze zahnutých vlasových pochev, mají oválný průřez a místo dřeně dutinu, takže mají vzhled jemných, dlouhých trubiček.
Historicky sloužilo ochlupení zvířat k regulaci tělesné teploty. Tato funkce je u člověka potlačena. I když každý, kdo si nechá ostříhat svoji hřívu nakrátko, pocítí, že je mu náhle na hlavu zima. Vlasy také chrání hlavu před účinky slunečního záření. Přesto ale je nejvýznamnější funkcí vlasů funkce estetická. Vlasy slouží lidské rase jak k přitahování druhého pohlaví, tak i k vyjádření životních názorů a společenské příslušnosti.
To, co vidíme vyrůstat z kůže, se jmenuje vlasový stvol a ten je vytvořen z látky zvané keratin. Keratin je pozoruhodný svou elasticitou, pevností a velkou odolností proti působení různých chemických látek. U člověka je vlasový stvol po celé délce stejně silný a teprve na volném konci se ztenčuje a končí zaobleně. Část, která je v kůži, je vlasový kořen, a kůže, která jej obaluje, se nazývá vlasová pochva nebo folikul. Kořen se na svém konci rozšiřuje do vlasové cibulky. Proti cibulce se vyklenuje cévnatý výběžek, vlasová papila, která zajišťuje výživu vlasu.
Ve vlasové cibulce je zvláštní a velmi důležité nahromadění buněk (zárodečná vrstva), kde dělením vznikají nové buňky, z nichž vlas vyrůstá.
Pokud bychom vlas příčně rozřízli, zjistili bychom, že se skládá ze tří vrstev. Zevní vrstva se nazývá kutikula. Chrání vnitřek vlasu a je velmi pevná. Je složena ze zploštělých, zrohovatělých buněk, které vytvářejí do sebe zapadající sedmibuněčné prstence. Šest až deset vrstev kutikuly obepíná vnitřek vlasu jako manžety. S postupující vzdáleností vlasu od kůže vrstev kutikuly ubývá a vlas se roztřepuje. Kutikula má největší vliv na vzhled vlasů.
Ve středu vlasu se nachází kanálek vyplněný nepravidelně uspořádanou hmotou. To je dřeň, medulla. Její průměr se liší podle tloušťky vlasu. Některé vlasy ji nemají, nebo ji mají jen místy. Dřeň má význam u zvířat, a to buď jako tepelná izolace, nebo pomáhá stabilitě kožešiny. U člověka svůj význam ztratila. Dřeň se však spolupodílí na lesku vlasů, protože její nepravidelné uspořádání působí lom světla.
Od středu vlasové pochvy šikmo do kůže probíhá u každého vlasu malý sval. Při stahu způsobí napřímení vlasu a vytlačení mazu. Jeho funkce není ovlivnitelná vůlí.
Obezita se stala jedním z hlavních zdravotních problémů. Ovládnutí chuti je však velmi delikátní problém. Nejprve je třeba umět rozlišovat mezi hladem a chutí, abyste byli schopni efektivně řídit své stravovací návyky. Hlad a chuť jsou dva faktory, které ovlivňují naše chování při stravování, jsou to naprosto odlišné mechanismy s neméně různými důsledky.
Hlad: Hlad je pocit (nepodmíněná fyzická reakce organismu) vyvolaný nedostatkem potravy. Je důležitým signálem, který sděluje tělu potřebu příjmu potravy a energie z ní. Hlad vzniká, když hladina glukózy v krvi poklesne pod určitou hranici. Potřeba přijímat potravu je ovšem ovlivněna také signály z trávicí soustavy a působením některých hormonů, svou roli hraje rovněž psychické rozpoložení, stav pozornosti a podobně, takže pocit hladu se dostavuje u různých jedinců s různou rychlostí a intenzitou a je také různě snášen – někteří lidé snášejí pocitu hladu dobře, u někoho se dostavují změny nálady jako podrážděnost nebo rozmrzelost. Při delším hladovění dochází k odbourávání zábran a zásad (kanibalismus z nouze), což může být doprovázeno halucinacemi či paranoiou. Řídícím orgánem ovládajícím hlad je část mozku zvaná hypotalamus – zde je sledován obsah glukózy v krvi. Je-li správné fungování hypotalamu narušeno, mluvíme o poruchách příjmu potravy. Ty mají psychosomatický charakter – může se jednat o ignorování potřeby jíst, přejídání se nebo periodický nadměrný a nedostatečný příjem potravy, vyvolaný špatnou nebo zpožděnou indikací sytosti. Pocit hladu se u člověka dostavuje již po několika hodinách od posledního nasycení. Zdravý člověk může přežít okolo 50 dní bez jídla při dostatku tekutin. Tělo je schopno zpracovávat látky z posledního příjmu potravy zhruba tři dny, poté při upotřebení energie přechází z glukózy na proces zvaný ketóza, ve kterém játra začínají odbourávat, zpracovávat a spotřebovávat tělesný tuk. Po třech týdnech se tělo přepíná do „režimu hladovění“ – v této fázi bere energii ze svalů a vnitřních orgánů; dochází i k úbytku kostní dřeně, který začíná ohrožovat život.
Chuť k jídlu: Chuť k jídlu je pouze psychický stav, který vzniká stimulací vůní pokrmu nebo na základě obrázků zajímavých jídel. Chuť je smysl, který dovoluje vnímat chemické látky rozpuštěné ve slinách nebo vodě. U člověka existují chuťové receptory vnímající hořké, sladké, slané, kyselé, umami, a podle nových výzkumů i „vápníkové“ a tučné. I zvířata mají různé chuťové receptory. Tyto receptory jsou nerovnoměrně rozmístěny v chuťových pohárcích, které se nacházejí především na jazyku, ale také na patře a v krku. Chuťových pohárků má člověk 500
Otok mozku je závažný stav, který ohrožuje pacienta na životě. Může totiž způsobit kompresi (utlačení) mozkového kmene mozkovými strukturami, které se protlačí přes tentorium cerebelli nebo foramen magnum.
Příčiny: Otok mozku může být způsoben více příčinami. Patří mezi ně nedostatek energie při cévní mozkové příhodě (mrtvici) – cytotoxický edém. Dále mozkové nádory, abscesy, krvácení a také otrava olovem (vazogenní otok). Dalším důvodem (často opomíjeným) je rychlé snížení hladiny cukru v krvi, močoviny, koncentrace sodíku (sodíkových iontů) – pak jde o takzvaný intersticiální mozkový edém. Příčinou může být i stáza likvoru (při obstrukci likvorových cest).
Příznaky:
městnavá papila (vyklenutí papily sítnice v místě vstupu zrakového nervu);
bolesti hlavy;
nevolnost;
zvracení;
závratě;
zpomalení srdeční frekvence;
zvýšení krevního tlaku;
náhle vzniklé šilhání;
později kvantitativní porucha vědomí (až kóma).
Léčba: Otok mozku je zvládnutelný jen lékařskou péčí. Postupy jsou různé. V první řadě se lékaři snaží snížit nitrolební tlak, například infuzním podáním roztoku manitolu, v některých případech i chirurgickým zákrokem.
Sliznice jazyka je tvořena vícevrstevným dlaždicovým epitelem. Jazykové papily, které jsou normálním nálezem na jazyku, jsou výběžky povrchového epitelu jazyka. Tyto papily jsou různého druhu, více či méně vystouplé a mohou se vnímat jako zvětšené a citlivé na některé potraviny z důvodu podráždění sliznice dutiny, jako jsou citrusy a rajčata, která jsou kyselá.
Epitel hřbetu a hrotu jazyka vybíhá v papillae linguales (jejich epitel na povrchu rohovatí).
Papillae filiformes (papily nitkovité) – jsou nejčastěji zastoupené a nejvíce početné, štíhlé, na konci roztřepené, epitel na povrchu podléhá keratinizaci, důležité při rozmělňování sousta během pohybu jazyka oproti tvrdému patru.
Papillae conicae (kuželovité) – ostré, u člověka jich je málo, časté u šelem (drsný jazyk koček a jiné).
Papillae fungiformes (houbovité) – kyjovitého tvaru, jednotlivě mezi papillae filiformes, červené (přes tenčí epitel prosvítají kapiláry ve vazivu).
Papillae foliatae (listovité) – po stranách sulcus terminalis; obsahují chuťové pohárky.
Papillae vallatae (hrazené) – největší, ve stěnách chuťové pohárky (caliculi gustatorii), hluboká brázda kolem každé papily, v počtu 7 sestaveny do tvaru „V“ těsně před sulcus terminalis, obsahují též chuťové pohárky – jsou nejvýznamnějším centrem chuti.
Na kořenu jazyka nejsou papily, nýbrž tonsilla lingualis (jde o soubor lymfatických folikulů).
Kde je žlučník v těle, ví asi každý z nás. Žlučník je hruškovitý orgán, jehož umístění je těsně pod játry. Žlučník, latinsky vesica fellea či vesica biliaris, je tvořen čtyřmi částmi: dnem, tělem, nálevkou a krčkem. Jeho stěna se skládá z několika vrstev. Nejvnitřnější z nich je sliznice, kterou tvoří jedna řada cylindrických buněk (epitel), jež na svém povrchu vytváří řasy, zřetelně viditelné především ve vyprázdněném žlučníku. Dále je ve stěně tenká svalová vrstva, kterou tvoří spirálovitě uspořádané buňky hladké svaloviny. Povrch váčku je pak krytý lesklou blánou (serózou). Na krček navazuje vývod žlučníku, který se spojuje s jaterním žlučovodem a vytváří s ním společný žlučovod, jenž ústí do dvanáctníku. Během 30 minut po konzumaci potravy, zejména té hojnější na tuky, dojde k předání signálů žlučníku. Ten se stáhne, čímž dojde k vypuzení určitého množství žluči, která doputuje žlučovodem do střeva a v něm se smísí s potravou. Místo vyústění žlučovodu do dvanáctníku se nazývá Vaterova papila. Ta je obklopená několika snopci hladké svaloviny (Oddiho svěračem), jehož hlavním úkolem je papilu v případě potřeby uzavírat a otevírat. Toto je tedy stručná anatomie žlučníku a žlučových cest.
