Imunitní systém novorozence při porodu císařským řezem
Děti, které neprojdou porodními cestami matky, mají horší poporodní adaptaci. Tvrdí se, že jsou náchylnější k astmatu, alergiím i ekzémům. Novorozencův trávicí trakt je nevyvinutý a slizovitá membrána, která pokrývá vnitřek střeva, je tenká a nesouvislá. Až po přijetí prvních bakterií v průběhu porodu a následně z potravy se mu začne membrána zacelovat a stává se i silnější. Tato membrána slouží jako brnění a ochraňuje střevní buňky od toho, aby se k nim nedostaly střevní bakterie blízko a následně nepronikly do krevního oběhu a nevyvolaly infekci. Naprosto rozdílnou mikroflóru mají děti porozené přirozeně oproti dětem narozeným císařským řezem. Dítě narozené přirozeně získá od matky zdravou dávku bakterií z její pochvy a řitního otvoru.
Děti narozené císařským řezem získávají první bakterie z kůže a také z povrchu v nemocnici a od lékařského personálu. Tato mikroflóra není tak pestrá a neobsahuje tolik důležitých bakterií zejména z rodu Lactobacillus. Někteří odborníci doporučují, aby dětem po císaři byla pusinka a další části těla pomazány stěrem z matčiny pochvy. Novorozenec by tak dostal správnou mikroflóru, kterou příroda zamýšlela předat z matky na dítě. Bohužel na tento způsob není veřejnost připravena.
Jestliže do tkáně proniknou cizorodé mikroorganismy, tělo, respektive imunitní systém, na jejich přítomnost reaguje zánětem, mikrobi totiž napadají buňky, čímž je hubí. Tyto buňky se rozpadají a tím do okolí unikají takzvané cytokiny – látky, které spouštějí zánětlivou reakci. Do místa infekce jsou přivolávány buňky, jejichž úkolem je cizorodé organismy zničit a ochránit tak tělo před jejím dalším šířením. Mezi tyto buňky patří především bílé krvinky (leukocyty), které se dostávají do místa zánětu a cizorodé organismy pohlcují. Nahromaděním bílých krvinek v tomto místě pak vzniká dutina vyplněná žlutavou tekutinou – hnisem, který vzniká se zánětlivým procesem postižené tkáně (absces). Aby se zabránilo šíření tohoto zánětu dál, vzniká kolem místa hnisavého rozpadu membrána tvořená takzvanou granulační tkání, která může být někdy až několik centimetrů silná. Nazývá se pyogenní membrána. Je polopropustná – do nitra dutiny pustí jen bílé krvinky, ale ty už se nedostávají ven. Obsah dutiny (abscesu) podléhá rozpadu, což vyvolává nasávání tekutiny a zvětšování abscesu. Jestliže je absces v blízkosti povrchu tkáně, popřípadě se k němu dostane svým zvětšováním, většinou se „provalí navenek“, a to buď široce, nebo se vytvoří pouze úzký kanálek – hnisavá píštěl. Dutina abscesu se tak vyprázdní, kolabuje (hroutí se), granulační tkáň vyprázdněnou dutinu postupně vyplní a vytvoří se jizva. Obecně dochází k rozvoji zánětu nejprve na povrchu dané struktury, která je infikována (pokud se nejedná o nějaké pronikající poranění). Jestliže se infekce šíří do hloubky tkáně, většinou dochází k tvorbě abscesu. Tak vznikají například abscesy při angínách, zánětech plic a podobně, jsou tedy komplikací původního onemocnění.
Bulka na dásni, která se objevuje a pak zase mizí, může být známkou infekce kolem hrotu kořene mrtvého zubu nebo známkou takzvaného parodontálního abscesu, kdy dojde k zánětu závěsného aparátu zubů v okolí následkem parodontitidy. Obojí je stav vyžadující zásah zubního lékaře.
Příčiny
Bulka na dásni může být vyvolána mechanickým podrážděním, hormonálními změnami, jako následek léčby nebo vážným celkovým onemocněním organismu (leukémie). Nejčastěji bulka na dásni vzniká z důvodu zánětu, kdy dochází k nahromadění hnisu mezi povrchem kosti a okosticí, příčina je vesměs odontogenní (akutní parodontitida).
Hnisavý zánět začíná v podobě zánětlivého otoku, ke kterému se přidruží silná emigrace leukocytů a dochází k nekróze. Infekce se někdy ohraničí, nekrotická tkáň propadne zkapalnění proteolytickým působením leukocytů a vznikne dutina (absces), která obsahuje hustou, žlutou, neprůhlednou tekutinu, která sestává hlavně z leukocytů (hnis). Koagulátory bakteriálního původu jsou tedy příčinou vzniku fibrinové bariéry, která tvoří ohraničení zánětu proti okolí, vlastní stěnu však absces nemá. Tato zóna nespecifické granulační tkáně vytváří někdy i několik milimetrů silnou vrstvu, která se chová jako semipermeabilní membrána (pyogenní membrána). Působením osmotických sil dochází ke zvětšování abscesů i bez další exsudace, absces pak působí také tlakem na okolní tkáně a přivodí jejich nekrózu. Nekróza může způsobit provalení abscesu k volnému povrchu a vznikne chodbička, z níž se na povrch vyprazdňuje hnis – hnisavá píštěl slizniční. Abscesová dutina poté zkolabuje, vyplní se granulační tkání, která vyplní zbývající dutinu a celý proces se zhojí jizvou. Struktura okolních tkání může však zabránit kolapsu abscesové dutiny a nevyprázdněný absces přechází do chronického stadia. Je tomu tak například při tvorbě apikálního zubního granulomu, což je v podstatě chronický absces.
Ke zvětšování abscesu dochází tak dlouho, dokud infekce v něm je virulentní (patogenní). Později zpravidla infekce zaniká a růst abscesu se postupně zastaví – autosterilizace abscesu. Při chronickém intersticiálním hnisání bez vyprázdnění navenek dochází následkem rozpadu leukocytů a působením histiocytů k vytvoření pozánětlivého pseudoxantomu, který je pozůstatkem pyogenní membrány.
Příznaky
Ke zvětšování abscesu dochází tak dlouho, dokud je v něm infekce. Později zpravidla infekce zaniká a růst abscesu se postupně zastaví (autosterilizace abscesu). Při chronickém intersticiálním hnisání bez vyprázdnění dochází následkem rozpadu leukocytů a působením histiocytů k vytvoření pozánětlivého pseudoxantomu, který je pozůstatkem pyogenní membrány.
Lidské oko je velmi složitý orgán, který se skládá z mnoha malých částí. V oční kouli se nachází bělima, rohovka, živnatka, řasnaté tělísko, duhovka, zornice, čočka, sítnice a sklivec. Zároveň k oku patří také spojivka, slzní žláza, obě víčka (horní a dolní) i okohybné svaly.
Sítnice je tedy nezbytnou součástí oka, jedná se o jeho vnitřní vrstvu. Sítnice slouží ke snímání a předzpracování světelných jevů, které se do sítnice dostávají přes čočku. A samozřejmě i samotná sítnice se skládá z různých částí a vrstev. Existují dva pohledy na stavbu sítnice. První z nich popisuje mikroskopickou stavbu sítnice oka. Ta se skládá z deseti vrstev (pigmentové buňky, čivé výběžky, zevní ohraničující membrána, vnitřní jádrová vrstva, zevní plexiformní vrstva, vnitřní jádrová vrstva, vnitřní plexiformní vrstva, gangliové buňka, vnitřní ohraničující membrána, agony gangliových buněk). Sítnice je vyživována nepřímo z cévnatky, a pokud by tedy byla oddělena od ostatních složek oka, může dojít k odumření světločivných elementů. Zároveň se sítnice nachází ve vrstvě pigmentových buněk, ale není s nimi pevně spojená.
Všechny buňky, které jsou v sítnici obsažené, mají určitou funkci a nejsou v oku jen tak bez důvodu. Již zmíněné pigmentové buňky mají za úkol pohltit světlo a zabránit jeho odražení. Podílí se tedy na ostrosti vidění. Velmi podstatné jsou v oku také tyčinky a čípky, které se nacházejí ve vnitřní jádrové vrstvě. Právě tyto buňky jsou schopné reagovat na dopad světla. Tyčinky reagují na světlo, ale ne na barvy. Naopak čípky registrují barvy, ale potřebují k tomu dostatek světla. Ve vnitřní jádrové vrstvě se také nacházejí bipolární (jejichž úkolem je předávní vzruchu z čivých buněk), horizontální a amakrinní buňky (ty propojují bipolární i gangliové buňky mezi sebou a napomáhají tak předzpracování obrazu. Samotné gangliové buňky přeposílají informace z oka do mozku a jejich axony vytvářejí zrakový nerv.
Makroskopická stavba sítnice oka rozlišuje jen dva útvary v sítnici, a to slepou skvrnu a jamku se žlutou skvrnou. Slepou skvrnou vystupuje zrakový nerv a vstupuje sem a. centralis retiane. Pokud se zjišťuje jaký jen nitrooční a nitrolebeční tlak, tak se zkoumá tato část oka. Žlutá skvrna (= makula) se skládá jen z čípků a v této části oka dosahuje obraz nejvyšší ostrosti. Žlutá skvrna je jen velmi malou částí v sítnici a kromě zaostřování zodpovídá také za rozpoznávání detailů obrazu. Zatímco zbytek sítnice se současně zaměřuje na periferii obrazu a případné noční vidění.
Sítnice je nezbytnou součástí oka a zastává zde nezpochybnitelně důležitou funkci, a proto jakékoliv onemocnění této části oka může mít velký vliv na jeho fungování. Při návštěvě očního lékaře tedy l
Při sexuálním aktu závisí délka života spermie na tom, zda dojde k průniku do vaginy. Spermie muže tak mohou za optimálních podmínek přežívat a čekat v těle ženy na ovulaci ve stavu schopném oplodnění až 5 dní.
Při vniknutí do vaginy přežívá spermie asi dva dny a bičíkem se posouvá směrem k vajíčku, které může následně oplodnit (koncepce) ženské vajíčko. Často se uvádí, že spermie při oplodnění odhazují bičík a dovnitř proniká jen hlavička, stává se to však jen výjimečně; u většiny živočichů proniká dovnitř celá spermie.
Při neúspěchu (spermie se nedostane do vaginy) spermie rychle hyne.
Spermie putují po pohlavním styku obklopené sekretem děložní sliznice do dělohy, kde jsou chráněny, a následně až k ústí vejcovodu, neboť to je místo možného oplodnění. Zde čekají na vajíčko. Několik milionů spermií se dostane při ejakulaci muže do pochvy a ihned se připraví na cestu do nitra ženy. Když najdou dobré podmínky, trvá to jen několik minut, než první spermie projdou děložním hrdlem a vstoupí do dělohy. Několik spermií, podporovaných pravidelnými kontrakcemi dělohy, se dá na cestu do vejcovodu. Zbylé spermie si udělají prozatím pohodlí v hebkých záhybech děložní sliznice a svou cestu do vejcovodu začnou až později. Postupně doputuje do vejcovodu velký počet spermií. V případě, že do ovulace zbývá ještě nějaký čas, tak spermie čekají trpělivě na vajíčko – mohou čekat až 5 dní.
Většinou se podaří několika desítkám spermií proniknout do chráněného tenkého povlaku vajíčka, ale jen jediná spermie nakonec pronikne dovnitř. Její buněčná membrána se nakonec rozpustí a splyne s buněčnou membránou vajíčka. Přímo po tomto procesu buněčná membrána vajíčka ztvrdne, takže dovnitř nemůže proniknout žádná další spermie.
V hlavičce spermie se nachází dědičná informace. U zdravého dospělého muže je v jednom mililitru semenné tekutiny přibližně 50–100 milionů spermií. Spermie přitom představují jen 5–15 objemových procent ejakulátu, zbytek je tvořen tekutinou produkovanou v prostatě, semenných váčcích a Cowperových žlázkách. Průměrný objem semenné tekutiny v jednom ejakulátu je přibližně 3 ml, a tak je jich při ejakulaci uvolněno asi 200 milionů. Z nich se k vajíčku dostane asi 200.
Albumin (sérová bílkovina) v moči fyziologicky u zdravého jedince je do 30 mg/l.
Mikroalbuminurie (malé ztráty albuminu) jsou hodnoty od 30 do 150 mg/l.
Proteinurie (přítomnost bílkoviny v moči) jsou hodnoty nad 150 mg/l.
Průkaz bílkovin v moči spočívá v použití indikátorových proužků. Jedná se o proužek napuštěný v látce, která v přítomnosti bílkoviny mění barvu. Bílkoviny je možno prokázat i mikroskopicky z močového sedimentu. Některá doplňující vyšetření vyžadují zjištění množství látek v krvi. K tomu je zapotřebí vzorek žilní krve, která je odebrána nejčastěji z pažní žíly tenkým vpichem. V některých případech je nutné vyšetření moči za určité časové období, například 24 hodin i více. Vyšetření se provádí jako součást preventivního vyšetření, při ambulantním příjmu, jako screening hypertenze či cukrovky i ke kontrole léčby.
U zcela zdravého člověka lze nalézt malé množství bílkovin. Jestliže dojde k akutnímu zvýšení množství bílkoviny v krvi, zvýší se i její filtrace. To se děje při zvýšené fyzické zátěži, hypertenzi (vysoký tlak) nebo při poruchách filtrace (glomerulonefritida, nádory, toxiny). Proto se v krvi může objevit hemoglobin po rozsáhlých rozpadech erytrocytů (červených krvinek), myoglobin uvolněný ze svalů po značné fyzické zátěži, protilátky při infekci nebo velké molekuly při poruše filtrace. V moči se také běžně vyskytuje krevní transportní bílkovina albumin. Ta může procházet skrze filtrační membránu. V systému kanálků je však téměř většina zpětně vstřebána. U zdravého člověka funguje toto zpětné vstřebávání s maximální možnou kapacitou. Jakmile by se tedy zvýšilo množství albuminu, ledviny ho nestihnou vstřebat zpět a albumin bude ztracen v moči. Běžnými vyšetřovacími postupy je možné zjistit albumin v moči až od množství 150 mg/l. Speciálními a složitými metodami je možné prokázat albumin v moči již při množství 30 mg/l, což se označuje jako mikroalbuminurie. Tu lze často prokázat na počátku chorob jako je diabetes mellitus (cukrovka) nebo hypertenze (zvýšený krevní tlak). Přítomnost pouze albuminu v moči se nazývá albuminurie (též selektivní proteinurie).
Filtrační membrána může být poškozena natolik, že se do moči nedostává pouze albumin, ale i větší krevní bílkoviny. Nejedná se již o selektivní (výběrovou) proteinurii, ale o neselektivní proteinurii. Řada těchto bílkovin může být pro buňky kanálků ledvin toxická, nebo jsou tyto bílkoviny natolik veliké, že dané kanálky ucpou a tato část ledvin potom není schopna tvorby moči. Jestliže je filtrační membrána natolik porušena, že propouští bílkoviny, propouští i krevní buňky, tedy červené a
a. profunda femoris – ↓ za a. femoralis, pro svaly stehna
a. circumflexa femoris med. – → mezi m. ilipsoas a m. pectineus, po m. obturatorius ext. k fossa trochanterica – r. asc. (anast. s a. obturatoria), r. prof. – přes add. magnus ke svalům sedacího hrbolu (anast. s a. glutea inf.), r. transv. – ke svalům sedacího hrbolu, r. acetabularis – do lig. capitis fem., (anast. s a. obturatoria)
a. circumflexa femoris lat. – ← pod m. rectus fem., dělí se v r. asc. – k m. sartorius a tensor fasciae latae (anast. s a. circumflexa med. a aa. glutaea sup.), r. transv. – do m. vastus lat., r. desc. – pod m. rectus k patelle
aa.perforantes (3) – ↓ kolem femuru, přes adduktory k zadním svalům stehna
a. genus desc. – ↓ v canalis adductorius, ↑ přes membrana vastoadductoria, r. saphenus souběžně s n. saphenus na bérec, rr. articulares do rete genu
Zákolenní tepna (a. poplitea)
větve kloubní do rete articulare genus a větve svalové:
a. genus sup. lat. – nad lat. kondylem femuru do rete genus
a. genus sup. med. – nad med. kondylem do rete genus
a. genus media – do fossa intercondylaris k ligg. cruciata a plicae alares
a. genus inf. lat. – pod m. gastrocnemius lat. a lig. collat. lat. do rete genus
a. genus inf. med. – pod m. gastrocnemius med. a lig. collat. med. do rete genus
rr. musculares – k úponům zadních svalů stehna
aa. surales – k m. triceps surae a šlaše bicepsu
Přední holenní tepna (a. tibialis ant.)
větve:
a. recurrens tibialis post. – za mezikostní blánou do rete genus
a. recurrens tibialis ant. – před mezikostní blánou do rete genus
rr. musculares – k extenzorům nohy
a. malleolaris ant. lat. – ← pod šlachami extenzorů palce a prstů do rete malleolare lat.
a. malleolaris ant. med. – → pod šlachou m. tibialis ant. do rete malleolare med.
Hřbetní tepna nohy (a. dorsalis pedis)
větve:
aa. tarseae med. – k mediálnímu okraji nohy
a. tarsea lat. – pod krátkými ext. k laterálnímu okraji nohy, dovytváří arcus dorsalis pedis
a. arcuata – ← obloukem laterálně pod krátkým ext. prstů přes baze mtt., spojí se s a. tarsea lat. za vzniku arcus dorsalis pedis; z něho 3 aa. metatarsae dors. pro 2.–4. intermtt. štěrbinu a z nich a. digitales
Dalo by se říci, že hydrolyzovaný kolagen je bílkovina krásy, protože tělu v tomto směru poskytuje velké výhody. Obvzláště při společném působení kolagenu, elastinu, keratinu a vitamínu C, poskytuje základní výživu vlasům, řasám, nehtům a kůži. Kolagen je významným pomocníkem v anti-agingu, tedy v oboru zabývajícím se oddálením stáří.
Hlavní účinky kolagenu
Kolagen vrátí mládí.
Jedním z hlavních pilířů mládí a mladého vzhledu je právě kolagen. Ten ovšem postupem času prohrává boj s věkem a naše atraktivita je tatam. Tělo ztrácí sílu, krásu, jas i tón. Do několika měsíců při pravidelném a dlouhodobém doplňování nového kolagenu tyto příznaky zmizí.
Hydrolyzovaný syrovátkový protein je hlavní živinou pro pěknou kůži!
Pokud bychom omezili zcela nebo z části příjem kolagenu ve stravě, tak by se časem naše pokožka úplně rozpadla. Kolagen je bílkovina, která pokožce zajišťuje hladkost a pevnost. Kolagen na sebe také váže vodu, čímž se pokožka hydratuje a pleť pak vypadá hladká a sametová. Kolagen v pokožce pomáhá obnovovat buňky a regenerovat tkáň. Kolagen tak rozjasňuje pleť a zajišťuje jí novou nezbytnou výživu.
Kolagen zpomaluje stárnutí tím, že omezuje vrásky.
První příznakem nedostatku kolagenu v kůži jsou vrásky. Nejdříve se vrásky objeví kolem očí, pak na krku a také na dekoltu. Vrásky jsou způsobeny fyzikálně-chemickými změnami spojenými se stárnutím kůže. Tím jak plyne čas, pokožka postupně přichází o tři důležité stavební prvky:
Kolagen je vlákno z bílkoviny, které dává kůži pevnost.
Elastin je zodpovědný za pružnost pokožky.
Glykosaminoglykan, který v pokožce zadržuje vodu a udržuje ji vláčnou.
Tyto ztráty v pokožce významně podpoří přímé slunce, kouř a znečištěné ovzduší, ale také i šňupací tabák může tento proces urychlit. Hydrolyzovaný kolagen dává pokožce možnost vybudovat si s jeho pomocí novou pletivovou strukturu a tím pomáhá kůži, aby byla odolnější, čímž mizí tyto otravné vrásky.
Kolagen dokáže odstranit kožní skvrny!
Pigmentové skvrny, jako jsou pihy, melasma, stařecké skvrny a hnědé skvrny po slunění, jsou častými kožními problémy, které jsou podpořeny intenzivní expozicí UV záření. Melanin pod slunečním zářením výrazně hnědne. Hnědý melanin je nerovnoměrně rozložen v buňkách epidermis, což má za následek vznik nepravidelných tmavých skvrn, kterým říkáme obecně pigmentové skvrny. Kolagen společně s vitamínem C se doporučuje díky jeho schopnosti stimulovat aktivitu melanocytů. To znamená, že takto kolagen pomůže melaninu se v kůži lépe a vyváženě rozprostřít, čímž se sníží rozvoj nových pigmentových skvrn. Doplnění kolagenu má v tomto případě přínos v čerstvějším vzhledu pleti a dokonce ovlivní i její celistvý barevný t
Ponořte celé syrové vejce do šálku octa. Vejce by mělo v octu zůstat po dobu 7 dní. Během této doby dojde k rozpuštění vejce a skořápky. Po sedmi dnech zůstává jen jedna část vejce a tou je transparentní membrána, kterou je zapotřebí z nádoby odstranit. Malé množství tohoto vaječného octa se smíchá se sklenicí teplé vody a užívá třikrát denně. Samurajové toto tonikum užívali jako zdroj síly a moci.
Ochucený ocet
Ochucené octy existují již tisíce let. Mezi nejčastější aromatické látky přidávané do octa patří bylinky – rozmarýn, bazalka a česnek. Také se mohou přidávat květiny, ovoce nebo zelenina. Nejčastěji se vyrábí malinový ocet. Výroba takového octa zahrnuje následující:
umytí malin;
rozehřátí octa, nesmí dojít k vaření;
přidání malin;
přelití do uzavíratelných sklenic;
po vychladnutí skladovat na chladném a tmavém místě po dobu nejméně šesti týdnů;
po uplynutí této doby ocet přecedit a uskladnit do sterilizovaných lahví.
Ochucený ocet se dá vyrábět i z borůvek, broskví nebo meruněk.
Destilovaný ocet
Destilovaný ocet se používá v mořicích a čisticích prostředcích. Na rozdíl od jablečného octa neobsahuje žádné živé kvasinky, z tohoto důvodu by neměl být považován za zdroj léčebných výhod.
Ocet a česnek
Česnek dodává obdivuhodnou sílu a vytrvalost. Lze ho použít i při přípravě zálivek. Zde je recept na přípravu dobré zálivky:
½ šálku rostlinného oleje;
¼ šálku octa;
1 stroužek mletého česneku;
3 lžíce citronové šťávy;
1 lžíce cukru.
Bór v octě
Bór je minerál, který je nezbytný jak pro život rostlin, tak i pro život živočichů. Pokud je v lidském těle nedostatek bóru, nedochází k tvorbě silných a rovných kostí. Bór je důležitý pro tvorbu kostí, protože hraje důležitou roli ve využívání vápníku. Ocet uvolňuje bór do těla a zároveň ovlivňuje uvolňování steroidních hormonů (estrogenu a testosteronu), jejich používání a životnost. Estrogen je jediným organickým lékem pro léčbu osteoporózy.
Bílá část oka je pokryta tenkou membránou. Tato membrána je místem, kde se nacházejí červené žilky. Chirurgické vybělení bělma zahrnuje odstranění membrány v konkrétním místě. Chirurgické odstranění membrány bývá správnou volbou pro léčbu červených očí. Při této operaci se používají anestetika, je tedy bezbolestná. Samotná operace trvá 15 až 20 minut. Po zákroku se používá speciální prostředek, který napomáhá oku ve znovuobnovení membrány.
Podstoupit tuto operaci může téměř kdokoliv, ale musí mít v dobrém stavu povrchové cévy očí. Operaci nemohou podstoupit pacienti se žloutenkou, glaukomem, infekcí a zánětlivým onemocněním oka, revmatoidní artritidou, chudokrevností nebo pacienti s tenkým očním bělmem.
Stejně jako u každé operace i zde jsou určitá rizika. Pacientům jsou po operaci nasazeny antibiotické oční kapky, aby se zabránilo infekci. Zároveň se během procesu hojení může objevit zbarvení oka. K tomuto stavu dochází kvůli zvýšenému výskytu cév nebo jejich zvětšení.
Červené žilky v očích jsou nežádoucí, i když nejsou závažným zdravotním problémem. Jejich odstranění je spíše kosmetickou úpravou. Chirurgické vybělení způsobuje mladší a jasnější vzhled. Jde o bezpečný zákrok, který neovlivní zrak. Rizika jsou mírná, operace je bezbolestná a následná péče je minimální. Pokud opravdu toužíte mít bílé a světlé oči, chirurgické bělení očí může být pro vás ideálním řešením.
Zdravý dospělý člověk vyloučí močí při běžné fyzické aktivitě obvykle asi 50–80 mg bílkovin, maximálně 96 mg/m2 (tj. asi 150 mg) za 24 hodin („fyziologická proteinurie“). Asi 40 % těchto bílkovin představují plazmatické bílkoviny a zbývajících 60 % připadá na bílkoviny z ledvin (Tamm-Horsfallův uromukoid) a z vývodných cest močových (sekreční IgA a blíže nedefinované glykoproteiny a glykopeptidy). Množství a složení bílkovin v moči závisí na jejich filtraci stěnou glomerulární membrány, na resorpci v tubulárních buňkách a na renální hemodynamice. Za normálních okolností zabraňuje glomerulární membrána exkreci látek s molekulovou hmotností Mr > 60 000.
Hluboká flegmóna předloktí (Paronova prostoru) může být život ohrožující infekcí s celkovými projevy sepse. Hnis je nakupen v prostoru pod flexory předloktí před membrana interossea. Předloktí je zduřelé, zarudlé, bolestivé, zápěstí imobilizované a ohnuté, extenze výrazně bolestivá. Nutno pátrat po výchozím infektu na ruce, nejčastěji ve dlani, a široce jej otevřít v celkové anestezii, stejně jako Paronův prostor, dostatečnými incizemi po stranách dolní části předloktí.
V dnešní době je šance postavit se přírodě a genetice a barvu očí si změnit, buď dočasně na oslavu, nebo trvale. Pigmentace u dětí je kompletní ve třetím roce života. To znamená, že až do tří let se barva očí mění. Změny barvy očí u dospělých lidí probíhají dle světla a oblečení. Barva oka je výsledkem odrazu světelných paprsků z vnějšího prostředí od struktury duhovky. Lidé se světlou duhovkou často tvrdí, že se barva jejich očí mění v závislosti na barvě jejich oblečení. Není to žádná záhada, protože v tomto případě je barva duhovky podmíněna i kombinací barev odražených od oblečení, či dokonce make-upu, a není vždy taková, jakou byste mohli očekávat.
Pokud chcete změnit barvu očí například na svých digitálních fotografiích, nejsnazší je to přes počítačové programy, které vám to umožní. Můžete změnit barvu očí pomocí manipulace pixelů.
Pokud jsou vaše oči tmavé, neprůhledné kontaktní čočky mohou změnit barvu očí z hnědé na modrou. Pokud jsou vaše oči fádní, kontaktní čočky s odstínem mohou zlepšit, ztmavit barvu očí. Perleťové kontaktní čočky zase dodávají oku jakousi jiskru. Vždy se však poraďte s optometristou, pokud máte zájem investovat do barevných kontaktních čoček.
Když chcete, aby se vaše barva očí změnila natrvalo, můžete podstoupit operaci. Lidé s vadou v duhovce, s očním albinismem (nedostatek barvy v duhovce) nebo s různobarevnýma očima obvykle postupují tento typ operace. Dnes je však k dispozici i pro jedince, kteří chtějí změnit barvu očí z estetických a kosmetických důvodů. Za lokální anestezie je před barevnou část oka umístěna nová membrána, nový barevný implantát.
Modré oči – mají bezstarostní, přívětiví, přátelští a optimističtí lidé. Z hlediska zdraví jsou náchylní k onemocnění dýchacích cest, ledvin a srdce a také k revmatickým a alergickým potížím.
Šedé oči – mají lidé s velkou mozkovou kapacitou a méně společenskými vlohami. Častěji je trápí kožní potíže a revmatismus.
Hnědé oči – ukazují na ochotné a obětavé lidi silného charakteru, inteligentní a rozumné. Mívají oslabený nervový systém, častěji je zlobí trávicí soustava, trpí nadýmáním, žaludečními vředy a záněty žlučníku.
Zelené oči – svědčí o výkonnosti a cílevědomosti majitelů, kteří jsou tvrdí a jdou neochvějně za svým. Ve skutečnosti však zelené oko neexistuje. Je modré a přes něj leží žluté skvrny. Ty signalizují sníženou funkci ledvin a špatný metabolismus.
Pokud se objeví v oku hnis, může se jednat o zánět spojivek. Spojivky se nacházejí na spodní straně víček. Jestliže zde probíhá zánět, který je většinou bakteriálního původu, jsou spojivky zarudlé, citlivé, slzí a jejich povrch pokrývá žlutý hnis. Oko pak bývá po ránu slepené a řasy jsou plné zaschlého hnisu. Při pobytu na světle je oko citlivé, může se objevit i bolest hlavy.
Další příčinou hnisu v oku může být vřed na rohovce. Rohovka je na samém povrchu oka a je to dokonale průhledná membrána. Zánět je často způsoben nedokonalým čištěním nebo častým nošením očních čoček.
Zánět v oku projevující se tvorbou hnisu vzniká také při entropiu, což je stav, při němž je víčko přivráceno více k oku a řasy tak dráždí rohovku. Zde je nutné zároveň řešit příčinu, aby se záněty nemohly opakovat. S víčky souvisí také blefaritida, což je zánět okrajů očních víček. U některých typů zánětů je možné najít mezi řasami i olupující se šupinky.
Velmi časté záněty jsou ječné a vlčí zrno (chalazion). Oba tyto záněty jsou akutní. Ječné zrno postihuje vlasové váčky řas. Vlčí zrno pak postihuje mazovou žlázku, která se nachází nad tužší tkání víčka a jejímž úkolem je víčko promazávat pro snazší mrkání.
Při všech zánětech je častá citlivost oka na světlo, proto se doporučuje nosit sluneční brýle a oko zbytečně nedráždit. Zároveň je při hnisavém výtoku z oka důležité navštívit lékaře, protože je nutné začít zánět řešit. Navíc pacient může nakazit své okolí.
U zdravého člověka se velké molekuly nebo buňky nedostanou přes ledvinný filtr. Proto se do moči u zdravého člověka nedostanou červené (erytrocyty) nebo bílé krvinky (leukocyty). Pokud se při rozboru moči prokáže zvýšený výskyt leukocytů, pravděpodobně se jedná o infekci či zánět v oblasti močových cest nebo se může jednat o infekci močového měchýře či ledvin. U mužů pak může jít o infekci prostaty.
Leukocyty a jiné velké částice se do moči mohou dostat i tehdy, když je filtrační membrána v pořádku. V tom případě jsou do moči uvolněny až za touto membránou. To se děje při zánětech ledvin a vývodných cest močových (pánvička, močovod, močový měchýř, močová trubice). Leukocyty jsou „vnitřní policií“, bojují proti infekci a likvidují mikroorganismy. Při zánětu se aktivně pohybují směrem k největšímu výskytu infekce. Protože místem infekce jsou právě vývodné cesty močové, část leukocytů se může odplavit močí. Tyto dva stavy – poruchu membrány a zánět – lze odlišit. Při infekcích a zánětech jsou v moči přítomny i bakterie nebo viry. Při poruchách membrány zase dochází ke ztrátám většiny druhů krevních bílkovin, červených krvinek a minerálů. Všechny případy, při kterých se nacházejí leukocyty v moči, mohou mít v případě neléčení vážné důsledky. Jestliže má přítomnost leukocytů v moči příčinu v porušené filtrační membráně, ztrácí pacient touto cestou nezbytné krevní bílkoviny, krevní buňky a jiné důležité látky. Hrozí zvýšená krvácivost, vznik otoků a narušení metabolických drah živin. Ledvina může být v kritických případech zcela nefunkční a pacient je akutně ohrožen na životě. Jestliže se leukocyty dostanou do moči z důvodu chronického zánětu, může také dojít k narušení funkce ledvin, až k její úplné ztrátě. Velkým nebezpečím je poškození ledvin zánětlivými srůsty. Zánět se může z vývodných cest také přenést na okolní orgány, a to na prostatu, dělohu, vaječníky či peritoneum.
Správné hodnoty
Všechny případy, při nichž se v moči nachází zvýšené množství leukocytů, mohou mít v případě neléčení vážné důsledky. Norma leukocytů v moči by u zdravého člověka neměla přesáhnout 10 µL (miliontina litru!). Ke zjišťování leukocytů v moči se používá metoda zvaná cytofotometrie. Jedná se o složitý přístroj, který dokáže identifikovat téměř každou částici, která se nachází v močovém sedimentu. Rozeznává buňky, bílkoviny, cukry a mnoho jiných látek. Diagnóza se potvrzuje použitím indikačních proužků měnících barvu v závislosti na přítomnosti té které látky. Důležitou roli má i mikroskopování.
Povrch korunky je kryt 1–3mm vrstvou zubní skloviny (email, enamelum), tedy nejtvrdší látkou v těle. Sklovina je bílá, nažloutlá nebo namodralá hmota skládající se z 95 % z anorganických solí (především hydroxylapatit), ze 4 % z vody a zbylé 1 % tvoří organické složky (enameliny). Za fyziologických podmínek není v dutině ústní vidět celá, protože malou část (1–2 mm) překrývá dáseň.
Funkce
Funkcí skloviny je tvorba tvrdého zubního povrchu, který chrání zub před působením vnějších vlivů a odolává žvýkacím silám. Sklovina funguje jako částečně propustná membrána, která umožňuje průchod některých molekul ze zubní skloviny do jejího okolí a naopak. Sklovina je vůči vnějším vlivům velmi odolná, ale při poškození nemá schopnost regenerace. Na povrchu skloviny je tenká Nasmythova blanka (cuticula dentis, cuticula enameli). S věkem postupně mizí (od kousacích ploch). V podstatě chrání povrch zubu.
Nejčastější problémy a jejich řešení
Barva skloviny se pohybuje od modravě bílé přes šedobílou až po žlutobílou. Sklovina je slabě průsvitná, proto u ní můžeme pozorovat typicky odstupňované zbarvení korunky. V místech, kde je sklovina tenčí, prosvítá žlutý dentin. Nejnápadnější rozdíl v barvě zubů můžeme pozorovat mezi dočasnými a stálými zuby. Sklovina dočasných zubů obsahuje méně minerálních látek, proto není tolik průsvitná a má mléčně bílý nádech. Barva stálých zubů není po celý život jedince stejná. S přibývajícím věkem se zuby zabarvují do žlutohněda, popřípadě do šeda. Změna barvy je způsobena ztenčováním skloviny vlivem abraze a s tím souvisejícím prosvítáním do žluta zbarveného dentinu, pigmenty přijímanými s „barevnou stravou“, které ulpívají na zubech, popřípadě kouřením, užíváním léků a dalšími vlivy.
Zubní kaz je nejrozšířenějším infekčním onemocněním lidstva. Vlivem civilizačních faktorů četnost výskytu kazivosti chrupu stále stoupá. Postihuje 80–90 % lidské populace. Na vzniku zubního kazu se podílí několik aspektů: vnímavá zubní tkáň (zub), mikroorganismy dutiny ústní (plak), častý přísun cukrů (cukr) a čas. Důkladným vyčištěním zubů dojde k obnovení neutrálního pH v dutině ústní. Minerální látky obsažené ve slinách jsou schopné drobná povrchová poškození skloviny opravit. Tento proces označujeme jako remineralizaci. Jsou-li demineralizační a remineralizační procesy v rovnováze, nedojde ke vzniku zubního kazu. Pokud ale remineralizační fáze nenastane, dojde ke stále většímu oslabování skloviny, až vznikne zubní kaz.
V místě, kde je sklovina oslabena demineralizačním procesem, se objeví křídově bílá skvrna, která signalizuje zahájení tvorby zubního kazu. V tomto stadiu je možné vznik zubního kazu ještě zvrátit pomocí minerálních látek,
