SLABOZRAKOST DEFINICE je jedno z témat, které se týká tohoto článku. V tomto článku se podíváme na naději pro slepé, kterou by mohly být kmenové buňky, geny a mikročipy. Podíváme se na příčiny slepoty a na trendy v jejím odstranění a navrácení ztraceného zraku.
Stupně slepoty
Klasifikace zrakového postižení podle Světové zdravotnické organizace (WHO).
Charakteristika a definice
Závažnost zrakového postižení se definuje pomocí zrakové ostrosti udané Snellenovým zlomkem. Například silná slabozrakost se definuje jako kvalita vidění udaná Snellenovým zlomkem 1/10 nebo méně (ve zdravějším oku, s nejlepší dostupnou korekcí). To značí, že silně slabozraký jednotlivec musí stát 6 metrů od objektu, aby ho viděl stejně jasně, jako normálně vidící osoba ze vzdálenosti asi 60 metrů.
1. Střední slabozrakost
zraková ostrost: maximum menší než 6/18 (0,30) – minimum rovné nebo lepší než 6/60 (0,10)
2. Silná slabozrakost
zraková ostrost: maximum menší než 6/60 (0,10) – minimum rovné nebo lepší než 3/60 (0,05)
3. Těžce slabý zrak
zraková ostrost: maximum menší než 3/60 (0,05) – minimum rovné nebo lepší než 1/50 (0,02)
koncentrické zúžení zorného pole obou očí pod 20 stupňů, nebo jediného funkčně zdatného oka pod 45 stupňů
4. Praktická nevidomost
zraková ostrost 1/50 (0,02) až světlocit nebo omezení zorného pole do 5 stupňů kolem centrální fixace, i když centrální ostrost není postižena
5. Úplná nevidomost
ztráta zraku zahrnující stavy od naprosté ztráty světlocitu až po zachování světlocitu s chybnou světelnou projekcí
Aerobní a anaerobní práh představují různé body v intenzitě cvičení, kde se energetické systémy těla mění. Aerobní práh je bod, kdy se tělo začíná více spoléhat na anaerobní produkci energie, přičemž stále primárně využívá aerobní dráhy. Anaerobní práh je bod, kdy produkce laktátu převyšuje schopnost těla jej vyloučit, což vede k rychlému zvýšení hladiny laktátu v krvi a únavě.
Aerobní práh (AeT)
Definice: Úroveň intenzity, kdy tělo přechází ze spoléhání se výhradně na aerobní produkci energie na začlenění určité anaerobní produkce energie.
Laktát: Hladina laktátu v krvi začíná stoupat nad klidovou úroveň, ale zůstává relativně nízká a stabilní.
Zdroje energie: Převážně využívá aerobní metabolismus (spalování tuků a sacharidů s kyslíkem), ale začínají přispívat i anaerobní dráhy (jako je glykolýza).
Zaměření tréninku: Zlepšení aerobní kapacity a vytrvalosti tréninkem na této nebo nižší intenzitě.
Tepová frekvence: Zhruba 65–85 % maximální tepové frekvence.
Dýchání: Můžete vést konverzaci, ale dýchání bude mírně zvýšené.
Příklad: Dlouhý, pomalý běh nebo jízda na kole.
Anaerobní práh (AnT)
Definice: Bod, kdy produkce laktátu výrazně převyšuje jeho clearance, což vede k rychlému zvýšení hladiny laktátu v krvi.
Laktát: Hladina laktátu v krvi prudce stoupá a stává se nestabilní.
Zdroje energie: Produkce energie se primárně spoléhá na anaerobní metabolismus, zejména glykolýzu.
Zaměření tréninku: Zlepšení anaerobní kapacity a rychlosti tréninkem na této nebo vyšší intenzitě.
Tepová frekvence: Přibližně 80–85 % maximální tepové frekvence.
Dýchání: Dýchání je namáhavé a můžete říct jen několik slov najednou.
Příklad: Vysokointenzivní intervalový trénink (HIIT) nebo rychlý běh.
Pochopení prahových hodnot
Tréninkové zóny
Znalost vašich prahových hodnot vám umožňuje vytvářet personalizované tréninkové zóny pro optimální zlepšení výkonu.
Optimalizace výkonu
Trénink se správnou intenzitou pro vaše cíle může zlepšit jak vytrvalost, tak rychlost.
Zvládání únavy
Pochopení přechodu mezi aerobním a anaerobním energetickým systémem vám může pomoci zvládat únavu během delšího cvičení.
Individualizovaný přístup
Sportovci mají různé prahové hodnoty a znalost těch vašich umožňuje vytvořit si přizpůsobenější tréninkový plán.
Zdravá hladina draslíku v krvi se obvykle pohybuje v rozmezí 3,5 až 5,2 milimolů na litr (mmol/l). Draslík je esenciální elektrolyt a nerovnováha, ať už příliš vysoká (hyperkalemie) nebo příliš nízká (hypokalemie), může vést k vážným zdravotním problémům, zejména k ovlivnění srdeční funkce.
Nízká hladina draslíku (hypokalemie)
Definice: Hladina draslíku v krvi pod 3,5 mmol/l je považována za nízkou.
Příznaky: Mohou zahrnovat svalovou slabost, křeče, únavu a nepravidelný srdeční tep.
Příčiny: Může být způsobeno některými léky (jako jsou diuretika), průjmem, zvracením, problémy s ledvinami nebo nadměrným pocením.
Závažnost: Hladiny pod 3,0 mmol/l jsou považovány za život ohrožující a vyžadují okamžitou lékařskou pomoc.
Vysoká hladina draslíku (hyperkalemie):
Definice: Hladina draslíku v krvi nad 5,2 mmol/l je považována za vysokou.
Příznaky: Může způsobit svalovou slabost, paralýzu a nepravidelný srdeční tep.
Příčiny: Může souviset s onemocněním ledvin, cukrovkou nebo některými léky.
Závažnost: Hladiny nad 6,5 mmol/l mohou způsobit vážné srdeční problémy.
Monitorování a léčba
K měření hladiny draslíku se používají krevní testy.
Léčba nerovnováhy draslíku závisí na závažnosti a základní příčině.
Mírné případy lze zvládnout změnami ve stravě (např. zvýšením konzumace potravin bohatých na draslík, jako jsou banány, špenát a sladké brambory) nebo doplňky draslíku.
Těžké případy mohou vyžadovat hospitalizaci a agresivnější léčbu, včetně intravenózní substituce draslíku nebo léků na snížení hladiny draslíku.
Je nezbytné poradit se s lékařem, aby bylo možné stanovit správnou diagnózu a léčit jakoukoli nerovnováhu draslíku.
To je velmi dobrá otázka, lékaři a výzkumy se zaobírali touto otázkou po celá desetiletí, ale přišli s jednoduchou odpovědí. Odborníci zjistili, že při narození má téměř polovina lidí nějakou oční vadu. Všichni známe slabozrakost a dalekozrakost, většina z nás však nikdy neslyšela o negativních účincích astigmatismu.
Albinismus je poměrně vzácná geneticky zděděná vada skupiny genů, která je příčinou snížení nebo úplného nedostatku pigmentu (barvy) kůže, vlasů a očí. To může mít za následek bledou pokožku, která se snadno na slunci spálí, téměř bílé vlasy, silnou slabozrakost a světloplachost (závažná přecitlivělost na světlo). Lidé, kteří jsou albíny, poznáme většinou na první pohled. Mají světlé až bílé vlasy, lehce narůžovělou pleť a světle modré nebo šedé oči. Je možné, že oči budou lehce načervenalé, protože pigment nezakrývá červené kapiláry a ty se stávají viditelnými. Ale nemusí to tak být pokaždé, záleží na míře zasažení a také na typu, který se u kterého člověka objeví. Co se kůže týče, je citlivější na slunce a snadno se spálí. Kůže albínů se opalovat nemůže. Rychleji stárne a je na částech více vystavených slunci náchylnější k tvorbě rakovinového bujení.
Existují dva typy albinismu, ten, který má vliv na kůži, vlasy a oči (oculo-kožní albinismus), a ten, který ovlivňuje jen oči (oční albinismus). Nejběžnějším typem je oculo-kožní albinismus. Existuje několik odlišných typů albinismu, které jsou spojeny s různými geny. To, do jaké míry jsou ti, kteří mají albinismus, postiženi, závisí na tom, jaká je jejich schopnost produkovat pigment melanin. Tělo produkuje melanin přes složitý chemický proces zahrnující mimo jiné chemické látky enzymu tyrosinázy. Pro ty, kteří mají oculo-kožní albinismus, tělo vyrábí jen malé množství enzymu, který je známý jako tyrosináza pozitivní, nebo OCA1B, ale u některých takto postižených tělo neprodukuje žádný enzym tyrosinázy, to pak mluvíme o tyrosináze negativní nebo OCA1A.
Lidé s negativní tyrosinázou mají bílé vlasy a pleť, zatímco ti s tyrosinázou pozitivní už mají tendenci být o něco tmavší, se slámově zbarvenými vlasy a jejich oční vada může být o něco mírnější.
Druhý hlavní typ je oční albinismus. Zde je kůže normálně pigmentovaná, ale všechny oční problémy jsou totožné s prvním typem.
Péče o oči začíná návštěvou očního lékaře. Pokud ten zjistí závažnější poruchu, odešle vás ke specialistovi na daný problém. Váš praktický lékař by měl být rovněž zapojen do celého procesu, aby mohl poskytnout další informace o vašem zdravotním stavu. Pokud odborný lékař zjistí, že vaše vidění nelze zlepšit ani léky, ani chirurgickým ošetřením, konstatuje celkové oslabení zraku (slabozrakost). Můžete být zapsáni do kurzu pro slabozraké, kde vám poradí, jaké pomůcky existují a hlavně jak se s takovouto situací psychicky vyrovnat.
Rozlišují se dvě formy pomočování, a to denní enuréza, k níž dochází během dne, a noční enuréza, to je pravidelné nebo epizodické pomočování v noci ve věku od pěti let (během dne nejsou problémy s ovládáním močového měchýře). Může docházet i ke kombinaci. Kromě toho se rozlišuje primární pomočování, kdy se dítě pomočuje v noci trvale od narození, a sekundární pomočování, které nastává až od určitého věku, obvykle po stresové situaci (úmrtí v rodině a podobně).
Definice toho, co je abnormálně malý penis, neexistuje, je pouze pravidlo, které se používá k výběru mužů pro zvětšení penisu. Je vhodné, aby muži s ochablým penisem o délce menší než 4,1 cm nebo délkou vztyčeného penisu menší než 7,6 cm byli doporučeni k operaci. Někteří jedinci, kteří se narodili s výrazně zkráceným a poškozeným penisem o délce menší než 5,1 cm při erekci, vedou i přesto se svými partnery velmi uspokojivý sexuální život.
Rána je porušení kůže, které může být jednak úmyslné, jednak neúmyslné. K úmyslnému porušení kůže dochází během léčby, sem patří například operační rána. Neúmyslné porušení vzniká náhodnými poraněními, tedy úrazy.
Porušení kůže lze rozdělit do mnoha skupin. Základní dělení:
Povrchové rány: V těchto případech je poškozena jen kůže/sliznice nebo podkožní/podslizniční vazivo. Většinou se jedná o traumatické rány jako odřeniny, pořezání, tržné rány, lehčí popáleniny a podobně. Tyto rány nezasahují do podkožního vaziva a hlubších struktur uložených pod kůží (svaly, facie, šlachy a další). Jejich hojení je většinou nekomplikované a rychlé – léčí se primárním hojením.
Hluboké rány: O hlubokých ránách hovoříme tehdy, pokud jsou zasaženy hlubší struktury jako nervově-cévní svazky, šlachy a podobně. Léčba hlubokých a podminovaných ran je ztížena špatnou dostupností poraněných ploch. V těch se navíc často setkáváme s přítomností devitalizované tkáně a s povlaky. Tyto rány jsou velice náchylné k sekundární infekci.
Podle vzniku rozlišujeme rány řezné, bodné, sečné, tržné, nebo penetrující, které představují poškození pronikající až do tělních dutin a orgánů.
Podle stupně kontaminace dělíme rány na čisté – neinfikované a kontaminované, kam řadíme čerstvé otevřené rány, jak náhodné, tak chirurgické, u nichž došlo k porušení sterility, a dále rány infikované, které jsou spíše staré a je v nich klinicky průkazná infekce, například hnisavý výtok.
Mezi mechanicky způsobené rány řadíme odřeniny, poranění, řezné rány, bodné rány, kousnutí a chirurgické rány.
K ranám vzniklým v důsledku termického nebo chemického poškození řadíme veškeré popáleniny a poleptání – termické, chemické, vzniklé ozářením nebo elektrické.
Kromě toho existují určité druhy ran – obtížně se hojící vředy – vznikající v důsledku jiných procesů, které mají chorobný charakter.
Léčba rány podle fáze, ve které se rána nachází:
Čistící fáze: V této fázi může být v ráně odumřelá tkáň (takzvaná nekróza), může být infikovaná anebo překrytá hustým povlakem. V první fázi hojení může dojít k rozvoji zánětu, zarudnutí místa rány a zvýšení teploty v oblasti rány. V případě čistící fáze je třeba ránu zbavit odumřelé tkáně, infekce či vzniklého povlaku a zpřístupnit tak její spodinu pro účinnou léčbu. Proces hojení rány je možné nastartovat v okamžiku, kdy je rána zbavena všech nežádoucích složek, tedy v okamžiku, kdy je vyčištěna. Lékař volí buď cestu chirurgického vyčištění, anebo autolytického čištění za pomoci produktů vlhké terapie.
Granulace (výstavba nového tkaniva): V další fázi hojení dochází k tvorbě nových cév a rána se vyplňuje nově vznikající (granulační) tká
Zánět je velmi složitá reakce živého organismu na poškození, zahrnující komplex biochemických a imunologických změn, ve většině případů infekce. Zánět je základním nástrojem vrozené imunity, to znamená reakcí na poškození. Je výrazem ochranné přizpůsobivosti a jedním z regulačních mechanismů homeostázy. Zároveň je nejvýznamnější obranou a také sebepoškozující reakcí organismu. Většinou nejde odlišit, kdy je zánětlivá reakce mobilizovaná k obraně a kdy je organismus zbytečně poškozován. Zánětlivá reakce na infekci probíhá ve vaskularizované pojivové tkáni a účastní se jí krevní plazma, všechny cirkulující krevní buňky, krevní cévy a buněčné a mezibuněčné složky pojivové tkáně.
Klasická metoda měření spočívá v tom, že sám vyšetřující odečítá hodnoty krevního tlaku pomocí fonendoskopu. Tlak v manžetě je třeba zvýšit tak, aby na počátku měření převyšoval tlak v tepně. Manžeta tak představuje uměle vytvořenou překážku krevnímu průtoku. Postupným pomalým snižováním tlaku v manžetě dojde v určitém okamžiku k obnovení průtoku krve za místo obstrukce. Tlak v manžetě však způsobí deformaci tepny, díky níž je proudění pronikající krve turbulentní. Hodnota tlaku, při níž začínají být ve fonendoskopu slyšitelné srdeční ozvy a především šelesty způsobené turbulentním prouděním (Korotkovův fenomén), odpovídá hodnotě systolického krevního tlaku. Ozvy jsou slyšitelné do té doby, dokud tlak v manžetě postačuje k deformaci tepny a tím k udržení turbulentního proudění. Jakmile tlak v manžetě poklesne natolik, že již nestačí tepnu deformovat, obnoví se původní laminární proudění a Korotkovovy fenomény přestanou být slyšitelné. Tento okamžik odpovídá hodnotě diastolického krevního tlaku. Není přitom důležité, zda je používán rtuťový, aneroidní anebo digitální tonometr. Tato metoda měření tlaku se nazývá auskultační (latinsky auscultare = poslouchat). Auskultační metoda je považována za nejpřesnější způsob měření krevního tlaku. Třebaže zvládnutí auskultační techniky měření není samo o sobě složité, je třeba počítat s možnou chybou ze strany vyšetřujícího.
Digitální automatické a poloautomatické tonometry pracují většinou na takzvaném oscilometrickém principu (latinsky oscillare = kmitat). Metoda měření spočívá v určení takové hodnoty tlaku, při níž jsou největší tlakové změny v tepně. Tonometr tedy nestanovuje hodnoty systolického a diastolického tlaku, nýbrž hodnotu takzvaného středního arteriálního tlaku a obě meze dopočítává programové vybavení přístroje. Právě z toho důvodu, že se při oscilometrické metodě měří střední tlak a systolický i diastolický tlak se odhadují, nebylo takové přesnosti srovnatelné s auskultační metodou. Digitální přístroje se používají především pro měření krevního tlaku v domácích podmínkách a při 24hodinovém sledování krevního tlaku.
Diastolický krevní tlak mezi 80 a 89 může být spojován se zvýšeným zdravotním rizikem. Například riziko srdečního záchvatu je na této úrovni dvojnásobné oproti hodnotám nižším než 80. Tato nová definice vysokého krevního tlaku znamená, že více než polovina z nás žije se zvýšeným rizikem srdečního záchvatu, mozkové mrtvice, selhání ledvin a nakonec i smrti.
Má-li být hodnota normálního krevního tlaku spojována s dlouhým životem a nízkým rizikem onemocnění koronárních i jiných cév, pak by tato hodnota měla činit v dospělosti asi 110/70 nebo být nižší. Každé trvalé zvýšení nad tuto hodnotu vede ke snížení očekávané doby života a ke zvýšenému riziku postižení nemocemi, jako jsou srdeční záchvaty a mozkové mrtvice. Pokud je diastolický tlak příliš nízký, čili se nachází pod hodnotou 60 mm Hg, jedná se o takzvanou hypotenzi – tento tlak není schopen přinést dostatek kyslíku a živin do buněk celého těla a také odstraňovat odpadní látky. To vše pak může mít za následek odumírání buněk.
Hlavní složkou autoimunitních a chronických onemocnění jsou takzvané molekuly emocí. Jedná se o molekuly, které se nacházejí na povrchu buněk v těle a mozku a jsou hlavním spouštěčem mnoha nemocí.
Je známo, že imunitní systém je stejně jako centrální nervový systém opatřen pamětí a schopností se učit. Tudíž inteligence nesídlí pouze v mozku, ale v buňkách celého těla. Život buňky je tedy řízen receptory, které se nacházejí na jejím povrchu, a tím, jak moc je prostoupena ligandy. Na globální úrovni se tyto neskutečně malé fyziologické jevy, které se odehrávají na buněčné úrovni, viditelně odrážejí na chování, fyzické aktivitě, ale i na náladě. Obecně jsou ligandy mnohem menší molekuly než receptory a dělí se na tři chemické typy.
Typ zahrnuje klasické neurotransmitery (acetylcholin, norepinefrin, dopamin, histamin, glycin, serotonin a kyselina gama-aminomáselná). To jsou nejmenší a nejjednodušší molekuly produkované mozkem pro přenos informací přes synapse neuronu a další úkoly.
Kategorie je sestavená ze steroidů. Patří sem pohlavní hormony testosteron, progesteron a estrogen (všechny tyto hormony vycházejí z počátečního stadia cholesterolu a později jsou organismem upraveny).
Nejpočetnější skupina se skládá z peptidů. Patří sem 95 % ligandů a řídí prakticky všechny životní činnosti organismu. Bývají také nazývány jako „informační molekuly“.
První objevená molekula nesoucí informace o lidských emocích byla klasifikována jako hormon. Působila v tenkém střevě, přičemž podporovala sekreci slinivkové šťávy. Vědci ji tedy pojmenovali jako secretin. Jeho objevení bylo pro fyziology velkým překvapením, protože až do této chvíle byli přesvědčeni, že fyziologické funkce jsou ovládány elektrickými impulzy přenášenými nervy. O pár let později byl objeven další hormon působící ve střevech, pojmenovaný gastrin, který slouží k přenosu zpráv mezi slinivkou břišní a žlučníkem. Díky novým výzkumům již tedy nemůžeme dále tvrdit, že emoce se omezují jen na klasická centra mozku. Byla objevena další anatomická centra, v nichž se koncentruje velké množství téměř všech existujících receptorů molekul emocí. Jde například o páteř. Její zadní část je první bránou vnitřního nervového systému, kde se zpracovávají informace o pocitech těla. Například když jsme ve stresu, krk nebo bederní páteř se zablokují. Množství a kvalita těchto receptorů je dále ovlivněna mnoha faktory, mezi které patří prožitá zkušenost v minulosti a během dětství nebo i ta každodenní. Tyto nedávné objevy jsou velmi důležité pro určení, jak jsou vzpomínky uchovávány nejen v mozku, ale i v „psychosomatické síti“ po celém těle, hlavně ve všudypřítomných receptorech v
Definice třesu (nebo latinsky tremoru) říká, že třes je rytmická (pravidelná) oscilace (pravidelný, stejný, opakující se pohyb) části těla kolem fixního bodu. Třesem bývají nejčastěji postiženy prsty, ruce, hlava nebo nohy. Dále lze třes hodnotit podle toho, zdali je třes klidový, nebo polohový – to znamená, že je třes přítomen pouze v klidu, nebo je závislý na poloze končetiny. Často se takový polohový třes vyskytuje, pokud sedíte na židli, vaše stehna slouží jako opěrná plocha pro cokoliv (knihu a podobně) a postavíte chodidlo téže nohy na špičku. Naopak klidový třes se nejčastěji vyskytuje (společně s dalšími příznaky, jako je například hypomimie – snížená mimika obličejového svalstva) u Parkinsonovy choroby. Takový třes bývá pomalý, uvádí se frekvence 4–5 kmitů za sekundu, a začíná velmi pomalu, tudíž ho lidé velmi často zprvu přehlížejí, později mu nepřikládají význam, a když už ho začnou považovat za problém, bývá choroba v pokročilém stadiu.
Samostatnou jednotku třesu tvoří takzvaný idiopatický tremor (idiopatický = není známa příčina), který je často vázán geneticky a postihuje celé generace rodin, proto se lze někdy setkat s pojmenováním idiopatický familiární tremor.
Pokud narazíte na pojem intenční tremor (třes), jedná se o takový třes, který v klidu není přítomen vůbec, ale začíná se projevovat, pokud se nemocná osoba snaží provést nějakou cílenou činnost, například dát si lžíci polévky do úst. Tento druh třesu je cílenými pohyby zesilován a sílí zároveň s přibližováním k cíli.
Takové osoby mají problém se najíst samostatně, protože velikost kmitů u úst je značná a je pro ně prakticky nemožné se strefit. Tento druh třesu je podmíněn onemocněním mozečku a může se projevit společně třes hlavy a rukou.
Dlouhodobě se může třes též vyskytovat u odvykacích stavů – u alkoholiků, toxikomanů a podobně.
Fyziologicky se třes vyskytuje jako reakce na chladné prostředí. Za jeho vznik mohou krátké rychlé stahy kosterního svalstva, které tímto způsobem vytvářejí teplo. Další možností, kdy se člověk může začít třást, je při psychickém napětí nebo velkém množství stresu, mechanismus jeho vzniku je podobný – je to rovněž obranná reakce organismu na nepříznivé podmínky. Tyto uvedené druhy třesů jsou však na rozdíl od výše uvedených třesů krátkodobé.
Biomodulace je proces ovlivnění života organismu na úrovni buňky. A právě takový proces umožňuje zcela nový pohled na léčbu chronických a autoimunních onemocnění, včetně rakoviny jakožto nejvyššího stupně poruchy imunity. Mezi metody, které se označují jako biomodulační, patří všechny přírodní léčitelské postupy, jako jsou bylinkářství, dietoterapie, ajurvéda, akupunktura, meditace, kraniosakrální terapie, psychoterapie, regresivní terapie a další. Jsou to tedy všechny postupy, při nichž se použije jen to, co nám dala sama příroda, a změníme tím pouze formu, nikoli molekulární strukturu.
Hlavním spouštěčem autoimunitních a chronických onemocnění jsou takzvané „molekuly emocí“. Jedná se o molekuly, které se nacházejí na povrchu buněk v těle a v mozku. Dnes už se ví, že imunitní systém je stejně jako centrální nervový systém opatřen pamětí a schopností učit se. Dá se tedy říct, že inteligence nesídlí pouze v mozku, ale v buňkách celého těla. Život buňky je řízen receptory, které se nacházejí na jejím povrchu, a tím, jak moc je prostoupena ligandy. Na globální úrovni se tyto neskutečně malé fyziologické jevy, které se odehrávají na buněčné úrovni, viditelně odrážejí na chování, fyzické aktivitě, ale i na náladě. Obecně jsou ligandy mnohem menší molekuly než receptory a dělí se na tři chemické typy: neurotransmitery, steroidy a peptidy.
NEUROTRANSMITERY (acetylcholin, norepinefrin, dopamin, histamin, glycin, serotonin a kyselina gama-aminomáselná) jsou nejmenší a nejjednodušší molekuly produkované mozkem pro přenos informací přes synapse neuronu a další úkoly.
STEROIDY jsou pohlavní hormony jako testosteron, progesteron a estrogen (všechny tyto hormony vycházejí z počátečního stadia cholesterolu a později jsou organismem upraveny).
PEPTIDY bývají nazývány „informační molekuly“, řídí prakticky všechny životní činnosti organismu a patří mezi ně 95 % ligandů.
První objevená molekula nesoucí informace o lidských emocích byla klasifikována jako hormon. Působila v tenkém střevě, přičemž podporovala sekreci slinivkové šťávy. Vědci ji tedy pojmenovali jako secretin. Jeho objevení bylo pro fyziology velkým překvapením, protože až do této chvíle byli přesvědčeni, že fyziologické funkce jsou ovládány elektrickými impulzy přenášenými nervy. O pár let později byl objeven další hormon působící ve střevech, pojmenovaný gastrin, který slouží k přenosu zpráv mezi slinivkou břišní a žlučníkem. Díky novým výzkumům již tedy nemůžeme dále tvrdit, že se emoce omezují jen na klasická centra mozku. Byla objevena další anatomická centra, v nichž se koncentruje velké množství téměř všech existujících receptorů molekul emocí. Jde například o páteř. Její zadní část je
Molice (Plectranthus), nazývaná česky též moud, patří do rodu teplomilných bylin z čeledi hluchavkovité. Vyskytuje se v subsaharské Africe, na Madagaskaru, v jižní Asii a na ostrovech v Pacifiku. Charakteristickými znaky jsou výška okolo jednoho metru, lodyha s čtvercovým průřezem, oválné zoubkované listy a bleděmodrá nebo nafialovělá barva květů. Rozeznává se až tři sta padesát druhů.
V pojmu zácpa je vždy ukryt i subjektivní pocit nemocného. Proto neexistuje jednotná definice zácpy. Nejčastěji je chronická zácpa (latinsky obstipace) obvykle definována jako dlouhodobě obtížné vyprazdňování stolice v intervalu delším než 3 dny a o objemu menším než 80 g. Chronická zácpa v naší populaci tak postihuje přibližně každého pátého z nás.
