ÚKRYT je téma, které bylo inspirací k napsání tohoto článku. Pásový opar je nepříjemné onemocnění, které postihuje častěji osoby nad 50 let. Vzniká novou aktivací virů planých neštovic uložených v nervových gangliích, po vakcinaci nebo prodělaném onemocnění. Spouštěcím mechanismem bývá také často šok, stres, úraz či porucha výživy. Pásový opar je tedy druhé kolo onemocnění planými neštovicemi. Po vyléčení této nemoci se virus už na scénu nevrací. Platí pro něj tedy pravidlo dvakrát a dost.
Jak je to u dětí
Herpetický virus Varicella zoster, který je původcem pásového oparu, rovněž způsobuje plané neštovice.
Plané neštovice (latinsky Varicella) jsou virové infekční onemocnění typické pro dětský věk. Původcem je virus Varicella zoster (HHV-3) z čeledi Herpesviridae, jehož výhradním hostitelem je člověk. Virus se přenáší kapénkami při přímém kontaktu s nemocným a charakteristickým projevem této infekce je vyrážka provázená horečkou. Plané neštovice mají obvykle mírný průběh a do dvou týdnů dochází ke spontánnímu vyhojení. Virus poté zůstává ukryt v některém senzitivním gangliu a při jeho reaktivaci vzniká takzvaný pásový opar. Primoinfekce u adolescentů a dospělých mívají těžší průběh. Nákaza je nebezpečná pro těhotné, zejména v pokročilém stupni těhotenství.
Plané neštovice jsou v České republice nejčastějším infekčním onemocněním. Planými neštovicemi nejčastěji onemocní děti od 3 do 10 let věku, později už má většina lidí protilátky, i když onemocnět může v podstatě kdokoliv. Epidemie planých neštovic se vyskytují nejčastěji v zimě a brzy zjara, a to obvykle ve dvou až čtyřletých cyklech, kdy doroste nová generace vnímavých dětí. Nemoc se šíří velmi snadno, virus se uvolňuje v sekretu neštoviček a je také v dýchacích cestách, šíří se tedy vzduchem. Po kontaktu s infikovanou osobou v uzavřeném prostoru onemocní až 90 % lidí (pokud nemají protilátky). Jedinci s planými neštovicemi jsou nakažliví pravděpodobně jeden nebo dva dny před výsevem vyrážky a až šest dní po prvním výskytu. Infekce se přenáší kapénkami, vznikajícími při mluvení, kašli nebo kýchání, z nakaženého člověka na vnímavé jedince v okolí (údajně až na vzdálenost 10 metrů).
Inkubační doba
Inkubační doba planých neštovic je 14 až 23 dní, tedy průměrně 14 dní. Poté se mohou objevit první nespecifické příznaky, takzvané prodromy, které ohlašují příchod onemocnění. U malých dětí obvykle nejsou, jsou výraznější u dětí starších 10 let a u dospělých mohou být i závažnější. Je pravděpodobné, že za závažnějším průběhem u starších pacientů stojí vyšší infekční dávka. Zatímco mladší děti se většinou nakazí rychlým kontaktem (návštěva, školka, jesle), starší pacienti (sourozenci, rodiče) se nakazí od člena rodiny, který infekci přinesl. Příznaky zahrnují horečku, zimnici, žaludeční potíže nebo průjem, svědění nebo bolest kůže v místech, kde se později objeví vyrážka.
Prodromální příznaky předcházejí příznaky klinické o 3 až 4 dny. Bolesti hlavy a horečka každopádně ohlásí příchod neštovic zhruba za 24 až 36 hodin před výskytem první neštovičky – a v této chvíli začíná být pacient infekční. Pro plané neštovice je ty
Příprava nehtu je velmi důležitá pro celkový výsledek modeláže gelových nehtů. Při nesprávné přípravě bude výsledek neúspěšný. Nehet nejprve očistíme pomocí papírového polštářku a čističe a zbavíme ho nečistot a mastnoty. Po použití papírový polštářek vyhodíme, předejdeme tím nanesení nečistot zpět na nehet. Pomocí kopýtka nebo dřevěného dřívka odsuneme kůžičku kolem nehtu. V případě potřeby přebytečnou kůžičku opatrně odstraníme kleštěmi na kůžičku. Nehet zbrousíme jemným pilníkem a odstraníme všechen lesk. Nehet musí být dokonale zbroušen a očištěn, nesmí na něm zůstat žádná lesklá místa. Měl by vypadat, jako by byl poprášený bílým práškem.
Lepení tipu na nehet: Vybereme správnou velikost tipu jeho přiložením na nehet. Okraje nehtu musí dokonale odpovídat tvaru tipu. Nehet odmastíme čističem. Na lepicí plochu tipu naneseme lepidlo a kolmým přiložením pomalu pokládáme dolu. Lepidlo se tak rovnoměrně rozprostře po celé ploše. Lepidla by mělo být tak akorát, aby nepřetékalo. Pokud se tak stalo, přetékající lepidlo ihned odstraníme. Tip zkrátíme pomocí gilotiny na požadovanou délku. Jemným pilníkem zbrousíme strany a povrch tipu a tip upravíme do požadovaného tvaru. Boční linie tipu musí být rovnoběžné a musí přesně navazovat na kraje přírodního nehtu. U tipů Classic zpilujeme povrch tipu vůči nehtové ploténce do ztracena, ale nemělo by dojít ke kontaktu pilníku s nehtem.
Příprava nehtu před modeláží: Nehet očistíme čističem. Na přírodní nehet (tam kde není nalepený tip) naneseme Primer a necháme na 30 sekund vytvrdit v UV lampě.
Nanesení francouzské manikúry – bílé nebo barevné špičky: Špičku nehtu jemně zbrousíme bílým blokem, aby vznikl hladký povrch. Za pomocí štětce nebo zdobicí kuličky naneseme bílý nebo barevný gel na špičku nehtu. Necháme vytvrdit v UV lampě po dobu 2 minut.
Modeláž nehtu: Pomocí štětce naneseme slabší vrstvu podkladového gelu. Aplikace gelu by měla začínat od středu nehtu ke špičce nehtu a nakonec k nehtovému lůžku. Před umístěním do UV lampy se ujistíme, že gel nestekl na pokožku, a pokud se tak stalo, odstraníme ho pomocí dřevěné tyčinky. Necháme vytvrdit v UV lampě po dobu 2 minut. Modelovacím gelem začneme tvarovat nehet. Při 1. fázi naneseme gel na středový bod nehtu a táhneme směrem ke konci nehtového tipu. Snažte se gel rolovat zpět na středový bod. Tím vytvoříme takzvaný C-oblouk. Nakonec gel roztáhneme zhruba do 2/3 k nehtovému lůžku. Gelu musíme věnovat neustálou pozornost, aby nestekl na pokožku, když se tak stane, odstraníme jej pomocí dřevěné tyčinky. Necháme vytvrdit v UV lampě po dobu 2 minut a poté začneme modelovat 2. fázi. Postupuj
Jednou z pověr je škvor v uchu. Odborníci se shodují, že nikdy ve své praxi nezaznamenali v uchu tohoto živočicha. Zato šváb v uchu se občas vyskytl. Švábi totiž, pokud se rozsvítí, hledají tmavé místo, kde by se mohli ukrýt, a občas si k tomu účelu vyberou i lidské ucho. Lékaři radí v případě, že se do ucha dostane nějaký hmyz, použít dětsky olej. Jeho nalitím do ucha zamezíte tomu, aby se hmyz pohyboval, a vy se mezitím můžete dopravit k lékaři, který ucho odborně ošetří.
Pokud vám zvoní v uších, tak o vás někdo mluví. Když píská v levém uchu, tak jde o pomluvu, a když v pravém, tak naopak. To je jedna ze známých pověr vztahujících se k pískání v uších.
Pokud vám zvoní v uchu, je to většinou dobré znamení. Když člověk vedle vás uhodne, v kterém uchu vám zvoní, bude to štěstí dvojnásobné. Ale zvonění v obou uších věští neúspěch. Dá se mu zabránit, když se někoho zeptáte, ve kterém uchu vám zvoní. Když dotyčný uhodne, že v obou, štěstí jistě přijde.
Herpes zoster (tedy pásový opar) je vyvolán reaktivací viru Varicella zoster. Virus Varicella zoster zůstává ukryt v těle po vyléčení planých neštovic v některém senzitivním gangliu. Příčinou aktivace viru bývá především snížení imunity organismu, způsobené podáváním kortikosteroidů či imunosupresiv, námahou, nedostatečnou výživou a podobně. Onemocnění postihuje nejčastěji osoby nad 50 let věku a častěji ženy. Projevuje se výsevem puchýřků v oblasti kůže, která je inervována daným senzitivním nervem. Vyrážku často provází bolest (neuralgie). Pásový opar se objevuje nejčastěji v oblasti břicha, hrudníku, zad, ale může se nacházet i na jiných místech těla.
Pro pásový opar je typické, že se nejdříve projeví palčivými bolestmi v oblasti krku, ramen a trupu. Po několika dnech se na určité části těla objeví puchýřky ve formě pásu, které jsou naplněné tekutinou. Napadená místa červenají, bobtnají a stávají se citlivými na dotek. Po jednom až dvou týdnech puchýřky pomalu splasknou a vytvoří se na nich strupy. Puchýřky by se neměly rozškrabávat, protože by po nich mohly zůstat jizvy. Bolesti většinou zmizí spolu s vyrážkou nebo krátce poté. Ve výjimečných případech a především u starších lidí mohou však bolesti trvat měsíce a roky a mohou být trýznivé. Lidé, kteří onemocněli pásovým oparem, jsou infekční pro své okolí v době výsevu puchýřků. Doporučuje se proto časté mytí a dezinfekce rukou, postižená místa neškrábat a překrýt. Včasnou léčbou onemocnění se může předejít bolestem. Při onemocnění se užívají antivirotika, analgetika, antibakteriální masti a často i antidepresiva.
Štěnice domácí je také známá pod názvem štěnice postelová. Patří do podřádu ploštice. Dospělí jedinci mají cca velikost 5 milimetrů. Pohlavní dospělosti dosáhnou za 65 dní, pokud k tomu mají příznivé podmínky, tedy teploty okolo 23 °C a dostatek potravy. Mohou se dožívat 1 až 1,5 roku. Samice za svůj život naklade okolo 500 vajíček. Štěnice mají pět vývojových etap a všechny se živí krví. Štěnice domácí se primárně živí krví člověka, a to pouze za tmy, ale nepohrdnou ani krví domácích mazlíčků. Svého hostitele lokalizují na délku 1,5 metru pomocí tepelných receptorů umístěných na tykadlech, chemických signálů nebo podle CO2, který vydechujeme.
Štípnutí od štěnice není vůbec nic příjemného. Doba sání krve od hostitele je od 5 minut do 20 minut a závisí na vývojovém stadiu štěnice. Frekvence sání je ovlivněna teplotou. Při teplotě od 18 do 20 °C se štěnice krmí jednou za 7 až 10 dní, při teplotě nad 23 °C je interval krmení zhruba dvakrát větší, tedy jednou za 3 až 5 dní. V mezidobí krmení štěnice zůstávají ve svých úkrytech. Pod 16 °C přestávají být aktivní. Štěnice dokáže bez potravy přežít velice dlouho, v průměru 143 dní. Většinu svého života tráví ve svých úkrytech.
Jako úkryt jim poslouží matrace, staré povlečení, pukliny v dřevěném nábytku, praskliny ve zdech, díry po hmoždinkách. Nalézt je můžete také v mezerách mezi parketami nebo ve škvírách starého nábytku či v pelíšcích domácích miláčků. Dospělci se pohybují rychlostí 1 metr za minutu lezením po hrubším povrchu. Shlukují se do kolonií, které opouštějí jen v případě, že jsou vyrušeni ostrým světlem, otřesy nebo aplikací insekticidů.
Pásový opar je infekční kožní onemocnění vyvolané herpetickým virem Varicella zoster, který způsobuje rovněž plané neštovice. Virus zůstává ukryt v těle po vyléčení planých neštovic, „spí“ v některém senzitivním gangliu. Příčinou aktivace viru bývá především snížení imunity organismu, podávání kortikosteroidů či imunosupresiv, námaha či nedostatečná výživa a podobně. Onemocnění postihuje nejčastěji osoby nad 50 let věku a častěji ženy. Projevuje se výsevem puchýřků v oblasti kůže, která je inervována daným senzitivním nervem. Vyrážku často provází bolest (neuralgie). Objevuje se nejčastěji v oblasti břicha, hrudníku, zad, ale může se vyskytnout i na jiných místech.
Název této šlachy vychází z řeckého mýtu, který se objevuje v Homérových eposech. Šlacha získala jméno po řeckém hrdinovi Achillovi (Achilles je jméno cizího původu, a proto se v tomto slově píše měkké i. Správně je tedy Achillova pata, ne Achylova pata. Také se Achilles píše se dvěma l, takže „Achilova pata“ i Achyllova je napsána chybně). Achilles byl podle pověstí slavný řecký válečník, který zasáhl do Trojské války, jež se mu stala osudnou. Achilles byl synem překrásné a laskavé dcery mořského boha Thetis, o níž se ucházeli i nejvyšší bohové jako Zeus a Poseidon. Thetis se nakonec provdala ale za smrtelníka, protože ji provázela věštba, že její syn předčí svého otce, což Poseidon ani Zeus nechtěli riskovat, a tak si Thetis vzala krále Pélea a porodila mu syna Achillea. Thetis věděla, že podle věštby se buď její syn stane velmi slavným, ale zemře mladý, nebo že bude žít dlouhý ale bezvýznamný život. Jako správná matka mu samozřejmě přála, aby prožil dlouhý život. Aby ho ochránila před brzkou smrtí, tak ho jako dítě ponořila do řeky Styx, která se nacházela v podsvětí u říše mrtvých. Voda z řeky Styx totiž člověka dokáže učinit nezranitelným. Thetis ale musela při koupeli Achillea držet, zároveň se také snažila, aby se namočila největší část jeho těla, a tak ho nakonec držela za patu, která se tím pádem v řece Styx nenamočila. Tato pata byla nakonec Achillovou slabinou. Když dospěl, pokusila se ho navíc jeho matka ukrýt v převleku v ženském klášteře, aby nemusel jít do Trojské války. Thetis se totiž domnívala (a správně), že by tato válka mohla být jeho zhoubou. Řecký válečník Odysseus ale Achillea odhalil a přesvědčil ho, aby s ním šel bojovat, protože sláva je lepší, než dlouhý bezvýznamný život. Devět let tak Achilles statečně bojoval v Trojské válce na straně krále Agamemnóna. Agamemnón ale Achillea rozčílil, když ho připravil o jeho oblíbenou zajatkyni, a tak Achilles přestal na čas bojovat. Díky jeho neúčasti v bojích začalo vítězit trojské vojsko, s čímž se nemohl smířit Achillův bratranec, a tak vzal Achillovu zbroj a vydával se za něj. Bohužel ho zabil jeden ze synů trojského krále Hektor. Po smrti bratrance se Achilles vrátil do boje a pomstil jeho smrt zabitím Hektora. Sám nakonec v této válce padl, když ho Hektorův bratr Paris ukrývající se v křoví zasáhl šípem do jediného zranitelného místa na jeho těle – do paty. Achilles svou statečností naplnil věštbu, která ho jeho životem provázela.
S tímto statečným válečníkem a jeho slabinou se také pojí lidové rčení něčí „Achillova pata“. Například: Honzovou Achillovou patou je matematika. Což znamená, že jeho slabinou, zranitelným místem je matematika (matematice tedy vůbec nerozumí).
Achillova šlacha je velmi využívaná šlacha, a proto ji také hrozí řada poranění, jako jsou záněty, podržení, přetržení či natržení.
Vnitřní ucho představuje soubor orgánů zodpovědných za přeměnu vibrací ve vzduchu do signálů, které přecházejí přímo do mozku a následně jsou zpracovány ve formě zvuku. Také obsahuje orgány, které jsou odpovědné za koordinaci, rovnováhu těla a pohyb.
Periferní vestibulární vertigo neboli periferní vestibulární syndrom vzniká jako porucha vzájemné rovnováhy vestibulárních aparátů. Vestibulární systém je zodpovědný za udržování rovnováhy, proto při jeho narušení vzniká takzvané vertigo neboli závrať. Vestibulární aparát je ukryt v labyrintu vnitřního ucha a patří mezi smyslové orgány. Periferní vestibulární syndrom paří mezi nejčastější poruchy vestibulárního systému. Druhým typem je centrální vestibulární syndrom.
Příčinou vestibulárního syndromu je porucha vestibulární dráhy, kde bývá narušen jeden z nervů, který ji tvoří. Nerv může být poškozen mnoha patologickými procesy, například bakteriemi, zánětem nebo hlukem. Výjimkou není ani růst nádoru v oblasti zadní jámy lebeční.
Hlavním příznakem periferního vestibulárního syndromu je závrať, obvykle rotačního charakteru. Dalším projevem je takzvaný nystagmus neboli kmitavé pohyby očních bulbů. Závratě mohou být doprovázeny pády na postiženou stranu. Poškozen bývá také sluch.
Diagnostika se stanovuje na základě Hautanovy zkoušky. Pacient při ní sedí se zavřenýma očima, ruce má předpažené. Na straně poškozeného labyrintu bude docházet k výchylce ruky směrem do strany.
Léčba periferního vestibulárního vertiga se odvíjí od příčiny onemocnění. Pokud je původcem bakterie, předepíše lékař antibiotika. V případě nádoru je nezbytná operace.
V pojmu zácpa je vždy ukryt i subjektivní pocit nemocného. Proto neexistuje jednotná definice zácpy. Nejčastěji je chronická zácpa (latinsky obstipace) obvykle definována jako dlouhodobě obtížné vyprazdňování stolice v intervalu delším než 3 dny a o objemu menším než 80 g. Chronická zácpa v naší populaci tak postihuje přibližně každého pátého z nás.
