Téma: 

historie

Kdo si hraje, nezlobí

Historie masturbace

V minulosti byla masturbace kvůli velkému vlivu některých – k tomuto fenoménu netolerantních – náboženství zakazována (tabu). I dnes se podobné odsuzující názory v některých společnostech považují za správné. Naproti tomu v některých kulturách může být součástí náboženské sféry, tak tomu bylo u mužské masturbace například ve starověkém Egyptě v návaznosti na tamní mýtus o stvoření světa bohem Atumem prostřednictvím sebeukojení. Na konci 18. století švýcarský lékař Samuel Tissot prohlásil masturbaci za příčinu nespočtu fyzických i duševních chorob a zahájil snahu o její léčení, která pokračovala až do padesátých let 20. století. Metody léčby zahrnovaly celou škálu různých postupů od prostého svazování penisu chlapcům, nasazování nejrůznějších pásů cudnosti, včetně ostnatých, které měly chlapci způsobit bolest při erekci, až po ústavní léčbu, skotské střiky, elektrošoky či kastraci. V roce 1859 zkonstruoval E. T. Cramer mechanismus nazvaný aidousoter, který si chlapci museli povinně nasazovat na noc.

Katechismus katolické církve uvádí masturbaci v paragrafu 2352. Podle některých křesťanských autorů je masturbace symptomem poruchy mezilidských vztahů. Někteří autoři tvrdí, že se masturbace vyskytuje především u dětí vystavených krutému zacházení a stresu, a při častější frekvenci masturbace hovoří o „masturbační krizi“, která musí být léčena; základní metodou pomoci je dát poznat mladému člověku jeho základní životní problémy, které se stávají „hlubšími principiálními příčinami“ autoerotického chování.

Judaismus považuje mužskou masturbaci za těžký hřích. Podle Talmudu by muži měla být ruka, jíž si „šmátrá pod pupkem“, useknuta. Vztah k ženské masturbaci tak jasně vymezen není, zcela jistě se však jedná o hřích nečistých myšlenek.

Podle hadísu Hasana ibn Arfaha Prorok Mohamed pravil: „Sedm jest lidí tak odpudivých, že Bůh nepohlédne na ně v Soudný den.“ Mezi ně patří i onanista.

Sexualita člověka je založena na masturbaci a souložení, přičemž lidská ruka je všestranným nástrojem. Z doby, kterou člověk věnuje sexu, připadá pouze desetina na souložení a devět desetin na masturbaci. Většina mužů i žen bez ohledu na stáří, rasu, náboženství a podobně praktikuje nebo praktikovala autoerotismus neboli automasturbaci, která už dávno není považována za zdraví škodlivou.

Zdroj: Kdo si hraje, nezlobí
Zveřejněno dne: 23.10.2015

Diskuze: dětská slintavka a kulhavka

Jako pětiletá jsem prodělala slintavku, kterou se tehdy nakazila téměř celá školka, do které jsem chodila. Měla jsem ale, především kvůli neuvěřitelnému zanedbání nebo podcenění situace mojí dětskou lékařkou, velmi těžký průběh a šlo mi tehdy o život. Boláky se mi dostaly až do jícnu a nebyla jsem schopna přijímat ani tekutiny. Strávila jsem nakonec několik týdnů na JIP na infuzích v nemocnici a propouštěli mě s váhou necelých 15 kg. Je to již historie, stalo se to v roce 1968. Ale zajímalo by mě, o jaký typ slintavky šlo, když u dětské se zdůrazňuje, že není nějak nebezpečná a sama odezní. Dodnes jsem měla za to, že šlo o nákazu z mléka, které nám dováželi přímo z JZD v konvích, ale opět se setkávám s názory, že tento typ nákazy od zvířete je nesmírně vzácný. Jak to tedy je?

Zdroj: diskuze Dětská slintavka a kulhavka
Odesláno dne: 2.6.2015 uživatelem Ivana

Potravinová alergie

Rizikové faktory

Mezi rizikové faktory potravinové alergie patří:

  • rodinná anamnéza;
  • historie potravinové alergie;
  • jiné druhy alergie;
  • věk;
  • respirační potíže (astma).

Faktory zvyšující riziko rozvoje anafylaktické reakce jsou:

  • historie astmatu;
  • věk (dítě, mladiství nebo dospělí);
  • léčba alergie pomocí adrenalinu;
  • alergie bez příznaků (bez kopřivky nebo jiných kožních problémů).

Zdroj: Potravinová alergie
Zveřejněno dne: 30.6.2013

Holení dámského přirození

Historie holení dámského pohlaví

Pokud se přeneseme do historie, zastavme se již v pravěku, ženy prý v této době k odstranění nepříjemného ochlupení používali depilační krémy. Nejčastěji se používal arzen, který vedl k celkovému odstranění ochlupení na intimních místech. Později, konkrétně ve starém Egyptě, vznikly první břitvy. Ve starém Egyptě oholené intimní partie znamenali krásu, jemnost. Nejčastěji se jako depilační krém používal med s olejem. Tento styl odstraňování ochlupení byl posléze přenesen i do jiných zemí, v té době rozvinutých, jako bylo Řecko, Řím. Holení těchto partií se provádělo kvůli čistotě, zároveň se jednalo o známku lepšího postavení ve společnosti.

V období, kdy vládla francouzská móda, měly ženy zakázáno holení intimních partií. Dalo by se říci, že holení intimních partií je hitem nebo fenoménem dnešní doby, tedy dvacátého a jednadvacátého století. V dnešní době si již ženy na intimních partiích vytvářejí různé tvary, aby tak zaujaly svůj mužský protějšek.

Zdroj: Holení dámského přirození
Zveřejněno dne: 26.11.2013

Modro zelená řasa

Historie modro zelené řasy

Řasy mohou být stejně staré jako samotné moře. Řasy se často nacházejí v oceánech světa. Modro zelené řasy jsou neuvěřitelně důležitou součástí milionu vodních životních cyklů. Tato řasa zodpovídá za dusík v oceánu a vykonává důležitou funkci, což je převod oxygenů do  atmosféry naší planety. Řasy zodpovídají za prodyšnost zemské atmosféry. Také pomáhají v šíření kyslíku do organismů. Většina řas se vyskytuje jen v oceánech, ale některé řasy jsou i v extra slaných vnitrozemských jezerech či ve sladkovodních vodních plochách, jako jsou rybníky.

Zdroj: Modro zelená řasa
Zveřejněno dne: 15.11.2012

Koloidní zlato

Historie využití zlata ve zdraví

V oblasti alternativní i alopatické medicíny není zlato příliš rozšířeným prvkem. Hlavní příčinou je vysoká cena a dlouhá doba výroby, která je nutná pro použitelnost a hlavně vstřebatelnost prvku. Nejstarší zmínky o použití zlata k léčení pocházejí z doby přibližně 5 000 let před naším letopočtem, kdy vznikla ájurvédská medicína. Výroba léku byla tehdy velmi komplikovaná a postup se opakoval 150krát. Trvalo to asi šest měsíců. Informační a energetický tok v organismu je založen na toku elektronů. Koloidní zlato ovlivňuje toky energie a uvádí je do rovnováhy. Normalizací elektrického potenciálu na akupunkturních drahách se nastartuje ozdravný proces ve všech orgánech těla.

Zdroj: Koloidní zlato
Zveřejněno dne: 18.2.2014

Rozštěp obličeje

Historie léčby rozštěpu obličeje

Rozštěpová vada obličeje je stará jako lidstvo samo. Historické doklady o léčbě této vrozené vývojové vady pochází již z roku 390 před naším letopočtem (Čína, písemné doklady o chirurgii rozštěpových vad specializovaným lékařem). První velká dochovaná kniha o léčbě rozštěpu rtu byla vydána ve 14. století. Rozvoj operací patra nastal začátkem 19. století a velký posun v léčbě rozštěpů začal po zavedení celkové anestézie a s objevem antibiotik. Od druhé poloviny 20. století se díky vývoji operačních technik, šicích materiálů a komplexnímu mnohooborovému přístupu k pacientům stala tato nápadná vrozená vada vyléčitelná tak, že umožní postiženému jedinci prožít plnohodnotný život.

Zdroj: Rozštěp obličeje
Zveřejněno dne: 29.11.2013

Testikulární implantáty aneb umělé varle

Historie implantátu

Implantáty varlat byly poprvé použity roku 1940. Od té doby došlo k jejich celkovému vývoji. Starší implantáty byly vyrobeny například z:

  • kovové slitiny;
  • netříštivého skla;
  • mramoru;
  • gelu (pěny);
  • plexiskla;
  • dakronu;
  • polyetylenu;
  • pevného a gelem plněného silikonu.

Tyto implantáty byly žádané kvůli svým estetickým nebo bezpečnostním důvodům. Silikonové implantáty však byly staženy z trhu, jelikož u nich docházelo k úniku (prasknutí), stejně jako u prsních a penilních implantátů. Tyto důvody byly oprávněné, protože takovýto únik silikonu by mohl vést k autoimunitním onemocněním.

V dnešní době existuje jen jeden vhodný implantát a tím je takzvaná solná protéza, která je velmi tenká a jištěná silikonovým elastomerem. Současné studie zkoumají nové designy implantátů.

Zdroj: Testikulární implantáty aneb umělé varle
Zveřejněno dne: 8.6.2013

Účinky lékořice

Historie lékořice

Samotná lékořice miluje teplé prostředí a proto není divu, že se ji dobře dařilo na jihu Itálie v oblasti Kalábrie. Lékořicovou šťávu začali obyvatelé extrahovat již kolem roku 1500. První továrna na zpracování této pochutiny vznikla v roce 1731. Postupně se tomuto byznysu věnovali celé italské rodiny a vzniklo několik úspěšných rodinných podniků. Průlom na trhu představoval rozmach námořní dopravy, jenž ještě více podpořil beztak kvetoucí lékořicový obchod. Lékořice se lisovala do tuhých destiček nebo měkkých tyčinek a později také do bonbónů. Italská Kalábrie je dnes kromě jiného i místem jedinečného muzea, které se opravdu oplatí navštívit. Blízko městečka Rossano naleznete jeden z tradičních rodinných podniků. Milovníci pendrekových tyčinek mají možnost ochutnat tuto pochoutku v několika různých podobách a dokonce i v té nejpůvodnější – lékořicové dřevo.

Zdroj: Účinky lékořice
Zveřejněno dne: 19.7.2015

Vanilka

Historie

Toto koření znali již původní obyvatelé jihovýchodního Mexika, Toltékové a Aztékové, kteří ji nazývali tlilxochitl (černý lusk). Používali ji nejen jako přísadu při přípravě nápojů z kakaových bobů a placek, ale i jako léčivý prostředek a tonikum, především k povzbuzení srdeční činnosti a k celkovému vzpružení organismu.

Do Evropy bylo toto koření poprvé dovezeno v první polovině 16. století a stalo se velmi žádaným. Vzhledem k tomu, že byl původní vanilovník plocholistý (Vanilla planifolia) v jihovýchodním Mexiku endemickým druhem vázaným na opylování včelami rodu Melipona, žijícími pouze v této oblasti, a jen některými druhy kolibříků, a protože se nepodařilo zajistit opylování jinými způsoby či introdukovat jeho přirozené opylovače do jiných tropických kolonií, bylo až do poloviny 19. století výhradním producentem Mexiko, a tak až do jeho osamostatnění měli Španělé na vanilku celosvětový monopol.

Teprve objev metody umělého opylování v roce 1841 dovolil rozšířit zemědělské pěstování vanilovníku i do jiných kolonií, především do francouzských (ostrovy Madagaskar, Réunion a Komory v Indickém oceánu a Francouzská Polynésie, zejména ostrov Tahiti v Tichém oceánu a Guadelupe v Malých Antilách), též britských (na Ceylon, nyní Srí Lanku, na Bahamy, do Zanzibaru a na Seychely) a do holandských (do nynější Indonésie, především na ostrov Jávu) i do západní části rovníkové Afriky.

Zdroj: Vanilka
Zveřejněno dne: 16.5.2013

Nežádoucí účinky lecitinu

Historie

V roce 1925 společnost Hansamühle Hamburg, dnes ADM Ölmühle Hamburg AG, zavedla extrakční postup, díky němuž bylo možné ze surového rostlinného oleje izolovat slunečnicový lecitin. Začala tak jeho průmyslová výroba. Hlavním zdrojem výroby se staly sójové boby a vznikl sójový lecitin. Lecitin získávaný ze žloutků se používá ve speciálních případech, například ve farmacii a kosmetice.

Jedním z prvních aplikačních výzkumníků ohledně lecitinu byl okolo roku 1925 Bruno Rewald, který jako jeden z prvních lecitinových technologů doporučil lecitin jako emulgátor a disperzní prostředek.

Hamburg byl výchozím centrem a ohniskem zpracování sójových bobů a lecitinu. Američan Josef Eichberg byl prvním, kdo v roce 1930 pro USA poznal hodnotu lecitinu a uvedl takzvaný hamburský lecitin na tamní trh. Od roku 1935 byl lecitin dobré kvality vyráběn v Americe. Existovaly firmy Pillsbury a Central Soya (obě v USA), které se této mnohostranné substance ujaly.

Využití lecitinu v dietetice prováděl dr. Buer, který roku 1935 uvedl na trh první lecitinový preparát pod názvem „Buer-Lecithin“. H. Eickermann, A. Nattermann & Cie (dnes Sanofi-Aventis Gruppe) se soustředili na účinnou substanci fosfatidylcholinu a vyvinuli řadu významných farmaceutických preparátů, které ještě dnes nalezneme v nabídce lékáren.

Bádání a aplikační využití lecitinu nejsou ještě ukončeny. V současnosti se například lecitin z mořských řas používá v potravinářském průmyslu. Největší množství lecitinu (okolo 180 000 tun ročně) se stále získává ze sójových bobů (2% obsah lecitinu), které jsou většinou sklízeny v USA, Brazílii a Argentině. Další producenti sóji, jako Čína, Indie, Paraguay nebo Kanada, nemají z hlediska získávání lecitinu velký význam. Pěstování sóji v Evropě je pouze okrajovou záležitostí. Kromě sóji se k základním zdrojům, i když v menším objemu, dá počítat i řepka a slunečnice. Žloutek se svým vyšším obsahem lecitinu (asi 10 %) může stěží stačit, vzhledem k dostupnosti a zásobování trhu. Relativně nízké množství lecitinu ze žloutků tak končí především ve farmacii, medicíně a kosmetice.

Zdroj: Nežádoucí účinky lecitinu
Zveřejněno dne: 11.6.2017


SiteMAP